Măgheruș (maďarsky Sepsimagyarós) je malou vískou v podhůří východních Karpat s neustále se snižujícím počtem obyvatel [1]. Rodina Dancsů zde žila již v roce 1614, kdy sedmihradský kníže Gábor Bethlen přikázal, aby svobodní sikulové (szekleři) byli započítáváni při sčítání obyvatel [2]. Péter Dancs byl tehdy zařazen mezi tzv. pěší (pedites pixidarii). Avšak o dvě desetiletí později, při sčítání za vlády knížete Jiřího Rákocziho I. v roce 1635, byl buď on nebo jeho stejnojmenný syn již počítán mezi tzv. „primipili“, protože „sloužil ve vojsku s koněm“. [3]
Systém privilegovaných národů a s ním související existence obranných vojenských linií skončily za revoluce v r. 1848 (úředně byl tento systém zrušen v roce 1851). Jeden z potomků Pétera Dancse, Mózes, se během revoluce zapojil do maďarské národní obrany a podle rodinné legendy padl 21. ledna 1849 v bitvě u Sibiu (německy Hermannstadt, maďarsky Nagyszeben), když se maďarská armáda pod vedením generála polského původu, Józefa Bema, neúspěšně pokoušela Sibiu, hlavní město německého Sedmihradska, bráněné císařskými vojáky, dobýt. [4] Mózes Dancs a jeho žena byli v té době krátce sezdáni a čekali dítě, ale Anna Dancs, praprababička Judit Pál, se narodila až po srmti svého otce v roce 1849.
Mózesovi rodiče nabídli mladé vdově, že její nově postavený dům převezme manželův mladší bratr, a ona může bydlet u nich. Avšak uražená vdova se jim vzepřela, vzala osud do svých rukou a přestěhovala se do nového domu, který si nechala postavit u lesa na okraji sousední vesnice. Přezdívali jí proto Borbála „medvědice“ („Medve Borbála“). Nikdy se znovu neprovdala. Jejím jediným pomocníkem na statku byl mladík z rodiny bývalých nevolníků. Právě jemu, György Nagyovi, později dala za ženu svou jedinou dceru Annu. Její příbuzní byli tímto sňatkem s osobou nízkého postavení pobouřeni a zakázali mé praprababičce - kterou patrně již předtím považovali za výstřední podivínku – sedět s nimi v rodinné kostelní lavici v reformovaném kostele v Măgheruș. [5]
Přestože k této události došlo celá dvě desetiletí po zrušení nevolnictví, dělící linie mezi bývalými nevolníky a svobodnými sikuly v té době dosud zcela nevymizely. Vesničané stále posuzovali ostatní podle původu na základě dřívějších privilegií. Toto přechodové období přineslo řadu konfliktů a dřívější privilegované a nízce postavené vrstvy ani po dlouhých desetiletích nevytvořily jednu homogenní skupinu, byť rozdíly v jejich životním stylu byly často spíše zanedbatelné. Ještě ve 40. letech poznamenal historik István Imreh o své rodné vesnici nedaleko Măgheruș, že vědomí výsadního postavení sikulů stále přežívá i mezi potomky této dříve privilegované vrstvy, sloužící na sedmihradské obranné linii, a že i zasedací pořádek v kostelních lavicích dosud odpovídá dřívějšímu společenskému postavení. [6]
Kalvinistický kostel v Măgheruș / Sepsimagyarós
[1] Při sčítání lidu v roce 2011 zde žilo 114 obyvatel. Od dob reformace zde převládalo maďarské obyvatelstvo kalvinistického vyznání.
[2] Maďarsky hovořící sikulové (szekleři) žijí v jihovýchodním Sedmihradsku. Ve středověku na tomto území chránili hranici maďarského království a za své služby obdrželi skupinové výsady. Později se někteří z nich stali nevolníky, ale většině z nich se podařilo udržet si postavení svobodných sedláků. Za vlády Marie Tereze se většina sikulské země stala součástí reorganizované sedmihradské vojenské hranice.
[3] Lajos Demény (ed.), Székely Oklevéltár [sikulský archív diplomů], vol.V, Kolozsvár, Erdélyi Múzeum-Egyesület, 1999, s. 41.
[4] Nakonec se jim 11. března podařilo Sibiu dobýt. Vzhledem k omezenému rozsahu tohoto příspěvku není možné zacházet do podrobností sedmihradské občanské války.
[5] V protestantských kostelích se místa nepřidělovala pouze podle pohlaví, ale rovněž odrážela společenskou hierarchii. Lidé seděli v lavicích seskupeni podle pohlaví, věku a zaměstnání. V Sikulsku měli svá místa přidělena také vojáci a nevolníci. „Rodinné lavice“ se dědily. V 18. a 19. století často docházelo k tzv. „lavicovým soudům“, při nichž strany sporu řešily obsazení či přidělení lavic, které považovaly za nespravedlivé. László Kósa, Protestáns egyházias szokások és magatartásformák [Protestant ecclesiastical customs and behaviors]. In: Attila Paládi-Kovács (ed.), Magyar Néprajz, vol. VII. Népszokás, néphit, népi vallásosság, Budapest, Akadémiai Kiadó, 1990, s. 456.
https://www.arcanum.hu/hu/online-kiadvanyok/MagyarNeprajz-magyar-neprajz-2/vii-nepszokas-nephit-nepi-vallasossag-A33C/nepi-vallasossag-ABA5/protestans-egyhazias-szokasok-es-magatartasformak-AE93/a-vallasos-elet-szinterei-es-gyakorlata-AEFF/templom-AF00/ (25. 09. 2020)
[6] István Imreh, A jelenben élő múlt [Minulost žijící v přítomnosti]. In: idem: Erdélyi hétköznapok. Társadalom- és gazdaságtörténeti írások a bomló feudalizmus időszakáról. Bukarest, Kriterion, 1979, s. 123.