Lőrinc Mara z Felsőszálláspataku (rumunsky Sălașu de Sus) se narodil v roce 1823 v Székelyföldváru/Războieni-Cetate (tehdy v sikulském okrese Aranyos/Arieș, v Sedmihradsku). 

Jeho dědeček, nesoucí stejné jméno, byl přísedícím u sedmihradského královského soudního dvora. Jeho strýc, který se rovněž jmenoval stejně, byl důstojníkem za napoleonských válek. Lőrincův otec József byl zemským komisařem a později královským soudcem zmiňovaného sikulského okresu, rodina však vlastnila také majetek v župě Hunyad/Hunedoara. József měl sedm dětí: šest synů (Miklós, Lőrinc, Károly, Gábor, Sándor a György) a jednu dceru (Ágnes, provdanou za barona Istvána Keményho). 

Lőrinc Mara se dal na vojenskou dráhu, vystudoval Císařskou a královskou technickou vojenskou akademii (k.u.k. Technische Militärakademie, další podrobnosti zde) a sloužil jako podporučík v sikulském pohraničním pluku z Csíkszeredy/Miercurea Ciuc. Během revoluce v letech 1848–1849 sloužil spolu s dalšími členy své rozvětvené rodiny (např. zde) jako kapitán v uherské honvédské armádě, za což byl původně odsouzen k trestu smrti, později však byl po čtyřletém věznění v Olomouci omilostněn. V 60. letech 19. století vstoupil do politiky, a to jako okresní šerif (szolgabíró) a župní komisař (alispán). Mara byl stoupencem strany Kálmána Tiszy (1830–1902) a po dvou neúspěšných kandidaturách se mu nakonec po nástupu této strany k moci podařilo v roce 1875 získat poslanecký mandát ve volebním obvodu Hátszeg/Hațeg (kde se nacházely jeho rodinné statky). Tento volební obvod zastupoval v letech 1875–1886 (viz zde) a zemřel v roce 1893.

Lőrinc Mara byl ztělesněním „mameluků“ Kálmána Tiszy – jak se tehdy stoupencům Maďarské liberální strany říkalo.  Jeho spletité vztahy s voliči, většinou rumunskými vesničany, zachycuje literární dílo Kálmána Mikszátha (1847–1910). Mikszáth vypráví, že když se jeden z opozičních kandidátů Ivor Kaas (1842–1910) se svými příznivci (některými z místních arménských obchodníků a rodinou expremiéra Menyhérta Lónyaye (1822–1884) pokusili uplatit voliče bankovními šeky namísto obvykle vyplácené hotovosti, proplatili Maraovi volební asistenti vesničanům hodnotu šeků za hotové. Mara tak vyhrál volby převážně díky penězům svého protivníka a s podporou Rumunů, známých svou údajnou národní vyhraněností. Tento příběh se tehdy (1881) dostal do oblastních i celostátních novin, které mohly posloužit jako původní zdroj Mikszáthova vyprávění. O tři roky později, v předvečer dalších voleb, přišla delegace rumunských voličů za svým zastupitelem. Ten je přivítal a zeptal se jich, co si přejí a co požadují od nadcházejících voleb. Zjistil však, že ho pokorně žádají, aby jim zajistil… protikandidáta. Když se poslanec udiveně zeptal na důvod jejich žádosti, vůdce vesničanů odpověděl: „...no, abychom měli v okrese taky nějakou tu radost.“ Literární motiv, kdy voliči žádají o protikandidáta především proto, aby se zvýšila šance na volební úplatek, je v dobové literatuře a tisku poměrně častý, zde však byl použit pro zdůraznění vazby mezi místním kandidátem a jeho voliči. V Mikszáthově příběhu Mara voličům splní i toto přání. Z historických pramenů víme, že byl zvolen i na další volební období, přičemž jeho protikandidát (Miklós Kemény) získal pouhých sedm hlasů.

Stejně jako u všech literárních děl, i Mikszáthův příběh se pravděpodobně zakládal na pravdivých událostech, přestože je nevyhnutelně také výsledkem autorovy představivosti. Příběh osvětluje nejen tehdejší volební praktiky, ale také očekávání voličů (tj. volební kampaň vnímaná jako oslava plná radosti) a paternalistické vztahy umocněné politickými potřebami.

Jeden ze synů Lőrince Mary, rovněž jménem Lőrinc, byl architektem, jeho manželkou byla Berta Zalandak. 

Další z jeho synů, László Mara, byl za první světové války županem hunyadské župy. V této své funkci se zasadil o osvobození rumunského právníka a důstojníka v záloze Gheorghe Dubleșiu, který byl vězněn kvůli své nacionalistické rétorice. O několik let později, již za rumunské vlády, se Gheorghe Dubleșiu nejprve v roce 1920 a poté v letech 1922–1926 stal prefektem (tj. županem) Hunyadské župy.

Zdroje:

Tisk

„A Hon“, XIX, 1881, 6. července, č. 184.

„Magyar Polgár“, XV, 1881, 5. července, č. 150, s. 1;

Literatura

Mikszáth Kálmán, „Összes műve. Cikkek és karcolatok (51–86. kötet). 1883 Parlamenti karcolatok (68. kötet). A t. házból [márc. 9.]. IV. A Mara Lőrinc emberei“, elektronické vydání na https://www.arcanum.hu; 

Lajos Kelemen, A felsőszálláspataki Marák családi krónikája, Genealógiai Füzetek, 1912, s. 97–10;

József Szinnyei, „Magyar írók élete és munkái“, elektronické vydání na https://www.arcanum.hu.

Kamila Kaizlová se narodila ve východočeských Správčicích (dnes součást města Hradec Králové) do rodiny zámožného statkáře Adolfa Píši (1825–1880).¹ Brzy poté, co oslavila 20. narozeniny, se i s matkou Annou roz. Böhmovou (1829–1896) přestěhovala na dnešní Smetanovo nábřeží v Praze.² Díky pobytu v Praze mohla navázat společenské styky a rovněž i vztah s profesorem Josefem Kaizlem (1854–1901), o 17 let starším mladočeským poslancem působícím na říšské radě ve Vídni. Josef Kaizl vystudoval v 70. letech práva na Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze, kde od roku 1879 začal i sám přednášet národohospodářství. V roce 1888 zde dosáhl pozice řádného profesora, což bylo důležité sociální postavení umožňující přemýšlet o založení rodiny. Kaizl se s Kamilou Píšovou seznámil již v roce 1889, k zasnoubení došlo ale až v srpnu 1892 v tyrolském Gossensaβu.³ Sňatek 38letého Josefa Kaizla s 21letou Kamilou se konal v únoru 1893, v průběhu osmiletého manželství přišly na svět dvě dcery: starší Kamila (1895–1907) a mladší Zdenka (1899–1952). Obě se narodily již ve Vídni, kam celá rodina přesídlila. Josefu Kaizlovi se ve Vídni podařilo dosáhnout významného kariérního vzestupu, když se na jaře 1898 poměrně nečekaně stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (1847–1916). Na tomto postu však Kaizl setrval pouze rok a půl, neboť na podzim 1899 předseda vlády podal demisi. V tu dobu již Josefu Kaizlovi zbývaly necelé dva roky života. Po jeho náhlé smrti způsobené komplikacemi spojenými se žaludečními vředy, se Kamila Kaizlová stala ve třiceti letech vdovou.⁴

Kamila Preissová-Kaizlová, nedatováno (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Píšová s matkou Annou Píšovou na počátku 90. let 19. století (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová ve svatební šatu v únoru 1893 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila a Josef Kaizlovi, červen 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami po manželově smrti, září 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami, říjen 1907 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Po manželově smrti se Kamila Kaizlová přestěhovala z bytu na pražských Vinohradech zpět na Smetanovo nábřeží.⁵ Poloha v centru města jí zřejmě lépe vyhovovala, neboť rok po smrti svého manžela učinila poměrně neobvyklý krok: začala docházet na přednášky na univerzitu. Toto rozhodnutí vyvolalo v pražské společnosti menší senzaci, a to z vícera důvodů. Ženy se v posluchárnách pražské univerzity v této době přeci jen nevyskytovaly příliš často, natož vdova po významném politikovi pečující o dvě děti předškolního věku. Důležitějším důvodem, jenž zavdal příčinu k obavám nejednoho činného politika, byla údajná motivace ministerské vdovy. Vyskytly se totiž spekulace, že se Kamila Kaizlová snaží doplnit si své vzdělání, které by jí umožnilo zaměřit se na uspořádání a následné vydání pamětí svého zesnulého manžela. Panovaly totiž obavy, které přímo vyjádřily noviny Pilsner Tagblatt, že „memoáry budou obsahovat také skutečné příčiny pádu hraběte Thuna a stejně tak poskytnou i informace o záměrech Kaizlovy politiky“.⁶ Podle těchto novin měla Kamila Kaizlová obdržet zvláštní povolení od rektora, aby mohla navštěvovat přednášky z národního hospodářství, tedy přesně z oboru, kterému se věnoval její manžel. V rozhovoru, který přetiskly Národní listy, však vdova po Josefu Kaizlovi tyto spekulace odmítla: „Pravda, že jsem zapsána jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě české university; loni např. poslouchala jsem dvě hodiny týdně, letos věnuji 11 hodin týdně přednáškám o umění, literatuře a dějinách. Nechodím do žádných společností a toto studium jest proto mým zaměstnáním.“ Ohledně vydání pamětí dále pokračovala: „K smíchu taková kombinace! Slyšíte, že nechodím do přednášek o politických oborech. Manžel můj zůstavil sice poznámky, leč žádné paměti. A dáti je do veřejnosti teď, bylo by předčasno, protože většina dotčených osob ještě žije. Později snad bude lze je uveřejniti jako příspěvek k dějinám poslední doby. Té práce arciť neujmu se já, nemajíc potřebných vědomostí politických, nýbrž politik z povolání. Nepletla jsem se do politiky, když můj manžel byl ještě naživu a neučiním tak ani teď, po jeho smrti.“⁷ Původní informace deníku Pilsner Tagblatt demontovaly i Plzeňské listy.⁸ Kaizlovy deníky a korespondenci nakonec začal vydávat Zdeněk V. Tobolka (1874–1951) v roce 1908.⁹

Shodou okolností v této době jméno Kamily Kaizlové plnilo řádky četných česky i německy psaných deníků. Vzhledem k tomu, že Kamila se stala vdovou v mladém věku, dalo se očekávat, že nezůstane trvale bez partnerského vztahu. V létě 1908 byla zasnoubena s Fedorem Gyrgiewiczem, o 13 let mladším poručíkem dragounského pluku č. 13, který měl údajně být nemanželským synem zemřelého srbského krále Milana I. Obrenoviće (1854–1901).¹⁰ Společně se svým snoubencem se Kamila Kaizlová v sobotu 11. července 1908 účastnila tzv. květinového korza, kdy Prahou projížděly květinami vyzdobené kočáry. Tento průvod, který přilákal asi 30 tisíc diváků, nakonec dorazil na výstaviště v Královské oboře, kde došlo k neštěstí. Kůň, který byl zapřažen do kočáru řízeným právě F. Gyrgiewiczem, v němž seděla i jeho snoubenka, se splašil, následkem čehož se přetrhy otěže, zlomila voj a kočár se převrhl. Splašený kůň se vrhl do přihlížejícího davu, kde způsobil tragédii, při níž jedna osoba zemřela a 18 lidí bylo těžce zraněno (sama Kamila Kaizlová vyvázla bez úhony). Zemřelou ženou byla navíc veřejnosti dobře známá Jindřiška Slavínská (1843–1908), bývalá herečka Národního divadla.¹¹ Noviny Illustrierte Kronen Zeitung nenechaly v této souvislosti bez povšimnutí, že následkem nehod, v nichž figurovali koně, zemřeli již dříve jak hereččin otec spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809–1858), tak i děda Johann Ritter z Rittersbergu (1780–1841).¹² V rámci následného trestního řízení byl sice nakonec F. Gyrgiewicz shledán nevinným,¹³ nicméně tato událost vedla již několik dní po neštěstí ke zrušení zasnoubení s Kamilou Kaizlovou.¹⁴

Mladá vdova však dlouho sama nezůstala. Opět navázala vztah s výrazně mladším mužem, jímž byl Richard Preiss (1882–1967), syn spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946). Richard Preiss byl čerstvým absolventem Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity a působil jako koncipient při České finanční prokuratuře v Praze.¹⁵ Vztah vyústil ve sňatek, který se uskutečnil koncem června 1910 v Bašce na chorvatském ostrově Krk. Více než desetiletý rozdíl, který byl mezi manželi, se zřejmě podepsal na tom, že šlo o vztah velmi bouřlivý. Již v září 1910, tedy tři měsíce po svatbě, noviny referovaly o tom, že Kamila Preissová-Kaizlová požádala o rozvod od stolu a lože, jenž byl pražským okresním soudem potvrzen 28. října 1910.¹⁶ Manželé se však tehdy ještě nerozešli zcela definitivně, rozvod byl v souladu s tehdejším právem teprve prvním stupněm, který bylo nutné podstoupit, aby manželství zaniklo. Richard Preiss za Kamilou i po rozvodu stále občas docházel, jak to ostatně vysvítá z dívčích deníků její dcery Zdenky.¹⁷ Manželství však nedokázalo stmelit ani narození dcery Adrieny (1914–2009) nedlouho po vypuknutí I. světové války. Nakonec došlo k definitivní rozluce, po níž se Richard Preiss znovu, tentokrát civilně, oženil, a to s rovněž rozloučenou Marií Menčíkovou-Trnkovou (1888–po 1952). I toto manželství skončilo nakonec v roce 1932 rozchodem. Brzy poté následovala třetí svatba Richarda Preisse, který tehdy působil jako advokát ve Strážnici, s Věrou Ploskalovou (1907–1995), o 25 let mladší dcerou ředitele občanské záložny v Hodoníně. Té se již Kamila Preissová-Kaizlová nedožila, neboť zemřela v dubnu 1930 následkem chronické nefrosklerózy, čímž svému exmanželovi umožnila uzavřít církevní sňatek.

Roky po rozchodu se svým druhým manželem trávila Kamila Preissová-Kaizlová ve společnosti svých dvou dcer Zdenky a Adrieny – nejstarší dcera Kamila zemřela již v roce 1907 v nedožitých dvanácti letech na těžký zápal plic. Žila z penze, která jí byla přiznána po smrti prvního manžela a zůstala jí i po uzavření druhého sňatku. Tato penze činila bezprostředně po Kaizlově smrti 6.000 K ročně, přičemž děti k této sumě dostávaly ještě 1.200 K. ročně. Po vzniku Československa zůstala výše penze bez ohledu na válečnou inflaci zachována, a to až do roku 1928, kdy byla na žádost prezidenta Masaryka zvýšena na 18.000 Kč.¹⁸ Kamila však pocházela ze zámožné rodiny, takže disponovala i úroky z vlastního majetku, což jí dle informací z roku 1926 umožňovalo udržovat byt o čtyřech pokojích s příslušenstvím a zaměstnávat jednu služku.¹⁹

V tu dobu již Kamila Preissová-Kaizlová žila pouze s nejmladší dcerou Adrienou. Dcera Zdenka se z bytu na pražském Smíchově odstěhovala koncem roku 1921, kdy se vdala za docenta PhDr. Josefa Blahože (1888–1934), konzula na ministerstvu zahraničí a bývalého důstojníka ruských legií.²⁰ V letech 1925–1931 Josef Blahož zastával funkci legačního rady československého vyslanectví v Berlíně, kde manželé vedli čilý společenský život a sblížili se i např. s rodinou německého diplomata Ernsta von Weizsäcker (1882–1951), otce pozdějšího německého prezidenta  Richarda (1920–2015). Sama Kamila jednu dobu zvažovala odjezd do Berlína za rodinou své dcery.²¹ V listopadu 1929 byla hospitalizována se záchvatem mrtvice v sanatoriu na pražské Santošce a poslední měsíce jejího života naplnily obavy o osud patnáctileté Adrieny. Ta v tu dobu pobývala střídavě u otce a babičky Gabriely Preissové, po smrti matky se do péče o nevlastní sestru zapojila i Zdena Blahožová. V roce 1935 se Adriena rozhodla vystěhovat trvale se do USA, kde žila sestra jejího otce Gabriela (1892–1981), která se zde vdala za Charlese Edwarda Prosheka (1893–1957), lékaře a československého konzula v Minneapolis v Minnesotě. Do Československa se Adriena už nikdy nevrátila.²²

I když Kamila Kaizlová prožila po boku Josefa Kaizla, který bezpochyby patřil do okruhu elitních českých politiků, jen menší část svého života, stalo se toto její manželství pevným základem jejího společenského postavení, z něhož čerpala až do konce svých dnů. Udržovala kontakty s československými politickými špičkami – např. i s K. Kramářem a T. G. Masarykem – a do těchto kruhů se jí podařilo provdat i dceru Zdenku. Pro tisk bývala Její Excelencí a k jejímu jménu se obvykle připojoval dodatek „vdova po ministru financí“, a to i poté, co se znovu provdala a následně rozvedla. 

¹ Státní oblastní archiv v Hradci Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Pouchov, sign. 134-7662, s. 601.

² Žily v domě čp. 334 na tehdejším Františkově nábřeží (dnes Smetanovo nábřeží 334/4): Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 464, obraz 885.

³ Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/1., Praha 1915, s. 56. 

⁴ Průběh Kaizlova onemocnění a smrti popisuje podrobně Zdeněk Tobolka: Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/2., Praha 1915, s. 1180–1181.

⁵ V posledních letech Kaizlova života obývala rodina byt v Italské ulici 1219/2, po ovdovění se Kamila Kaizlová přestěhovala na Smetanovo nábřeží 1012/2: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 59 ; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 58.

⁶ „Die Memoaren werden auch die wahren Ursachen für den Sturz des Grafen Thun enthalten und ebenso Aufschlüsse über die Intentionen der Politik Kaizls geben.“ In: Pilsner Tagblatt III/304, 12. 11. 1902, s.4.Tutéž zprávu otiskl např. i deník Innsbrucker Nachrichten 250, 12.11.1902, s. 5.

⁷ Národní listy 42/312, 13.11.1902, s. 3.

⁸ Plzeňské listy 38/261, 14.11.1902, s. 2.

⁹ Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života I.-III., Praha 1908–1915.

¹⁰ Illustrierte Kronen-Zeitung 3067, 14.7.1908, s. 2.

¹¹ Našinec 44, 15.7.1908, s. 3.

¹² Illustrierte Kronen-Zeitung 3072, 19.7.1908, s. 6 . Ludvík Ritter z Rittersbergu ovšem ve skutečnosti zemřel o deset let později, než noviny uvádějí – 6. 6. 1858.

¹³ Národní listy 48/287, 18. 10. 1908, s. 5.

¹⁴ Plzeňské listy 44/164, 21.7.1908, s. 4.

¹⁵ Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., s.1023.

¹⁶ Mährisches Tagblatt 31/217, 24.9.1910, s. 7.; Leitmeritzer Zeitung 40/86, 1.11.1910, s. 13.

¹⁷ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016.

¹⁸ Tamtéž, s. 10.

¹⁹ Tamtéž, pozn. 14, s. 125.

²⁰ Do svatby bydlela na dnešní adrese Nad Mlynářkou 447/4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., strana 1260.

²¹ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016, s. 11.

²² Tamtéž.

Hrabě Manó (Emánuel) Péchy (1813–1889)

Rod Péchyů získal šlechtický titul od Ferdinanda I. na počátku 16. století. Členové tohoto rozvětveného rodu zastávali významné funkce v Šarišské župě, kde několik z jeho příslušníků bylo župními komisaři (alispán); později působili i v dalších župách. Otec hraběte Manó Péchy, József, byl statkářem v Abovsko-turňanské župě a za finanční pomoc v napoleonských válkách mu byl počátkem 19. století (1810) udělen hraběcí titul. Když se tedy Emánuel / Manó Péchy v roce 1813 narodil na rodinném sídle v Boldogkőváralja v Abovské župě, inkoust na listině o šlechtické hodnosti jeho otce sotva zaschl.

Emánuel (Manó) Péchy

Advokátní zkoušku složil Péchy v roce 1834 po studiu práv na právnické akademii v Košicích (Kassa). Na sněmu, který zasedal v letech 1839–40, zastupoval Abovskou župu, poté co krátce zastával funkci zástupce a poté vrchního župního notáře. Jeho loajální postoje na sněmu pravděpodobně přispěly k tomu, že ho koncem roku 1841 arcivévoda Josef (1776–1847), palatin uherský, jmenoval správcem Zemplínské župy, která sousedila s župou Abovskou. Počátek jeho kariéry ale přerušila revoluce v roce 1848.

V roce 1844 se Péchy oženil s baronkou Zenaidou Meskó (1828–1861), mladší dcerou barona Jakaba Meskó a hraběnky Anny Fáy. Sestry Meskóovy byly považovány za velmi dobrou partii, protože vzhledem k neexistenci mužského dědice zdědily veškerý rodinný majetek. Zdá se, že za Péchyho se měla nejprve provdat starší z obou sester, Irén. Důvod, proč k jejich sňatku nedošlo, neznáme, ale faktem je, že Irén se v roce 1843 provdala za hraběte Henrika Zichyho (1812–1892), zatímco Péchy si o rok později vzal její mladší sestru Zenaidu. Jeho jediný bratr Konstantin (1821–1866), který byl důstojníkem v armádě, se oženil s hraběnkou Irmou Forgáchovou (1822–1872), pocházející rovněž z místní šlechtické rodiny.

Přestože byl Péchy konzervativní, v letech bachovského absolutismu žádný úřad nezastával; uchýlil se na své panství, kde čekal na lepší časy. Po vydání Říjnového diplomu (1860) byly obnoveny uherské župy. Péchy byl jmenován vrchním županem Abovské župy a města Košice (Kassa). Následujícího roku však stejně jako většina vrchních županů ze své funkce odstoupil. Nový kancléř hrabě Herman Zichy (1814–1892) byl bratrem Péchyho švagra Henrika Zichyho.

V roce 1865, v rámci předehry k rakousko-uherskému vyrovnání, byli noví vrchní župani částečně jmenováni a částečně znovu dosazeni do svých pozic, mezi nimi i Péchy jako hlava Abovské župy a Košic. Po rakousko-uherském vyrovnání však jeho kariéra nabrala nový směr. Byl jmenován královským komisařem pro Sedmihradsko, jehož úkolem bylo dohlížet na začlenění Sedmihradska, radit uherské vládě a snižovat etnické napětí. Jeho jmenování inicioval ministerský předseda Gyula Andrássy (1823–1890), s nímž se Péchy znal již od doby, kdy byl správcem Zemplínské župy.

Po zrušení úřadu královského komisaře (1872) se Péchyho vazby na Sedmihradsko rozvolnily, až téměř úplně zanikly. Od roku 1872 byl po tři volební období poslancem parlamentu v Kluži (Kolozsvár). Následně byl v roce 1881 zvolen v Košicích, kde svou politickou kariéru kdysi započal. Jeho jméno se několikrát objevilo mezi kandidáty na politické funkce: ministra vnitra a v roce 1879 ministra financí. Žádná další politická role ho však nečekala. Ve starším věku byl Péchy členem horní komory parlamentu.

Jeho soukromý život byl protkán celou řadou tragických událostí. Několik jeho dětí zemřelo v útlém věku a jeho jediný syn zahynul v deseti letech při nehodě. Jeho žena se z této ztráty nikdy nevzpamatovala a zemřela v roce 1861 po dlouhé nemoci. Po manželčině smrti se již Péchy znovu neoženil, existují však zprávy naznačující několik jeho milostných dobrodružství. Asi nejkontroverznější byl jeho poměr s mladou košickou herečkou Lujzou Nagyovou (1843–1911). Jeho jedinou dceru Jaqueline Péchy (1846–1915) vychovával jeho švagr Henrik Zichy v Mošonské župě, dokud se v roce 1864 neprovdala za Henrikova mladšího bratra Rudolfa (1833–1893) – nevlastního syna slavného maďarského politika Istvána Széchenyiho (1791–1860). Jaqueline měla sedm dětí, ale své mladší děti nemohla nikdy spatřit, protože ještě v mládí oslepla.

Manó Péchy se dokonce dožil sňatku jedné ze svých vnuček, Eleonóry Zichy (1867–1945), se synem bývalého ministerského předsedy a pozdějšího ministra zahraničí rakousko-uherské monarchie Gyuly Andrássyho, Tivadarem (1857–1905) (a po jeho smrti s jeho dalším synem Gyulou Andrássym ml., 1860–1929). Jedna z dcer tohoto páru, pravnučka Manó Péchy, Katinka Andrássy (1892–1985), proslula jako "rudá hraběnka". Byla manželkou Mihálye Károlyiho (1875–1955), předsedy vlády a později prezidenta republiky, který se dostal k moci v roce 1918 po tzv. Astrové revoluci.

Eleónora Andrássy (1867–1945)

Manó Péchy zemřel v létě roku 1889 na rodinném sídle v Boldogkőváraljánu.

Rezidence Boldogkőváralján 

Hrad Boldogkőváralján

Bibliografie

Roman Holec – Judit Pál, Aristokrat v službách štátu. Gróf Emanuel Péchy, Bratislava, Kalligram, 2006.

Judit Pál, Unió vagy „unificáltatás”? Erdély uniója és a királyi biztos működése (1867–1872) (Unie či "unifikace"? Sedmihradská unie a činnost královského komisaře). Kolozsvár, Erdélyi Múzeum-Egyesület, 2010.  

Roman Holec – Judit Pál, Emanuel Péchy ako župan Abova a Košíc. In: Historica Carpatica. Zborník Východoslovenského Múzea v Košiciach 35 (2004). Vydalo Východoslovenské múzeum v Košiciach, 2004, s. 55–72.

Roman Holec – Judit Pál, Štyri stretnutia a dve kariéry (gróf Gyula Andrássy a gróf Emanuel Péchy). In: Acta Historica Historica Neosolensia, tomus 9, Banská Bystrica, Katedra histórie FHV Univerzity Mateja Bela, 2006, s. 65–80.

Judit Pál, Péchy Manó – a „mintahivatalnok” (Manó Péchy – vzor úředníka). Erdélyi Múzeum. LXIX. (2007) č. 1–2, s. 33–61.

Judit Pál – Roman Holec, Gróf Emanuel Péchy ako kráľovský komisár Sedmohradska (1867–1872). In: Historické štúdie, roč. 45 (Bratislava, 2007), s. 169–203.

Roman Holec – Judit Pál, Dvaja vysokí štátni úradníci – dva integračné pokusy – dve „imperiálne kariéry“? (knieža Karl Schwarzenberg a gróf Emanuel Péchy v Sedmohradsku). Historický časopis, vol. 62 (2014) č. 3, s. 447−470.

Bratři Aleš (17. 7. 1852 – 9. 9. 1909) a Karel Komersové (30. 10. 1839 – 15. 7. 1918) – kariéra státního a soukromého úředníka

Nová organizace veřejné správy v polovině 19. století zavedla správní dvojkolejnost: na jedné straně vykonávaly svou působnost státní politické úřady a na druhé straně stály nově zřízené orgány místní samosprávy. V Čechách (i na Moravě a ve Slezsku) se postupně ustálily politické okresy, které spravovala okresní hejtmanství v čele s okresním hejtmanem. Paralelně v Čechách působily zavedením místní samosprávy okresní úřady vedené okresním starostou. Do agendy samosprávných úřadů byla převzata část zaniklé patrimoniální správy. Z bývalé patrimoniální správy zůstala soukromá správa velkostatku. Rozsáhlá veřejná agenda vyžadovala kvalifikovaný personál a nabízela uplatnění v řadě úředních i kancelářských pozic. Státní správa poskytovala pravidelný plat, později jistotu platového růstu, možnost stoupat po kariérním žebříčku a dosáhnout společenské prestiže. Soukromá velkostatková správa svým způsobem adaptovala principy státní správy, ačkoliv vnitřní administrativní uspořádání vždy záleželo na majiteli velkostatku. Přesto se i soukromí úředníci mohli spolehnout na jistotu platu, někdy také množství benefitů a kariérní růst spojený se společenskou prestiží a tituly. Na druhou stranu jak státní, tak soukromá služba, vyžadovala časté stěhování za prací.

Pro mnohé absolventy reálek, gymnázií i univerzit představovala kariéra ve státní správě vykročení z rodného místa a rodinné tradice. Ne všem sourozencům bylo vždy umožněno odejít na studia, někteří absolvovali jen základní vzdělání potřebné k tomu, aby mohli převzít grunt nebo živnost. Pokud rodiče nechali své děti studovat, velmi často pak volili vedle církevní nebo vojenské kariéry i povolání učitelů, lékařů nebo se uplatnily ve státní či soukromé správě. V několika rodinách, které jsme v rámci projektu zkoumali, jsme identifikovali bratry zaměstnané ve státní i soukromé službě, a nabízí se nám tak možnost porovnání jejich životních osudů: kariéry, platového ohodnocení a nejvyšší dosažené pozice i rodinného zázemí (vstupu do manželství, počtu dětí).

Otec bratrů Aleše a Karla, Josef Komers, pocházel z početné řemeslnické rodiny z Humpolce. Josef Komers (1809–1876) vyrůstal spolu s dalšími sedmnácti (vlastními i polovičními) sourozenci v rodině s řeznickou tradicí. Z otcových sourozenců se dospělosti dožil jeden (poloviční) bratr, který zůstal v Humpolci a živil se jako cukrář a perníkář. Pět Josefových sester se provdalo za soukeníky a barvíře. Jediný Josef ve svých šestnácti letech opustil řemeslnickou tradici a nastoupil do praxe na panství, kde se později stal důchodním písařem. Vrchnostenskou službu opustil v roce 1838, tehdy získal místo kancelisty na magistrátě ve středočeském Mšenu. Josef Komers pak strávil zbytek své profesní kariéry na úřadech politické správy. V roce 1870 potkala Josefa Komerse, tehdy okresního komisaře v Milevsku, hrozivá událost: byl postřelen. V tisku se okamžitě objevily zprávy s podrobnostmi o zranění, které nakonec nebylo vážné. V kronice Milevska je k této události poznamenáno: „(…) Ranění bylo lehce, a zdá se, že se to stalo nešťastnou nějakou náhodou a ne zúmyslně.“ Josef Komers zůstal v pozici okresního hejtmana v Milevsku až do roku 1875, kdy byl penzionován. Zemřel o několik měsíců později na Smíchově. Tisk o jeho úmrtí informoval a připomněl, že „všude se všeobecné vážnosti těšil a lásky obyvatelstva sobě dobyl.“ Josef Komers byl prvním ze své rodiny, kdo se uplatnil ve správních úřadech, v jeho stopách pokračovali i jeho synové.

Zpráva o postřelení Josefa Komerse z kroniky Milevska

Manželkou Josefa Komerse se stala Johanna Kozlíková (1820–1893), dcera kožešnického mistra ze středočeského Mšena. Páru se narodilo celkem devět dětí, čtyři dcery a dva synové se dožili dospělého věku. Oba synové získali vzdělání a zastávali úřednické posty, starší Karel v soukromé knížecí hospodářské správě velkostatku, mladší Aleš ve státní politické správě.

Karel (plným jménem Karel Boromeus Marcel) se narodil 30. října 1839 v Mšeně jako prvorozený syn magistrátního kancelisty Josefa Komerse. Absolvoval gymnázium v Praze a pak nastoupil na praxi na okresní úřad v Hlinsku, kde byl tou dobou jeho otec Josef adjunktem. Praktikum učni obvykle vykonávali na své vlastní náklady a velmi často působili jako pomocná síla přímo u svého otce nebo příbuzného. Karel Komers se ale brzy rozhodl politickou správu opustit a v listopadu 1857 byl přijat jako praktikant k hospodářské správě na knížecím auersperském panství Nasavrky. Ve službách knížat z Auerspergu pak strávil dalších 56 let.

Doba jeho praktika, tedy zaučování a seznamování se s každodenní kancelářskou praxí skončila Karlu Komersovi v létě 1862, v srpnu toho roku se stal hospodářským adjunktem II. třídy a byl přeložen ke správnímu úřadu auersperského panství Nieder Fladnitz v Dolním Rakousku. V květnu 1871 povýšil na pozici hospodářského kontrolora. Další kariérní postup už na sebe nenechal dlouho čekat. V roce 1874 se vrátil do Čech a dostal se jako asistent k auersperské Centrální účetní revizi v Tupadlech. V roce 1879, tedy po více než šestnácti letech po nástupu do služby, se stal účetním revidentem. Taková pozice by ve státní správě odpovídala IX. hodnostní třídě a například pozici okresního komisaře. Výnosem z 28. prosince 1878 byl Karel Komers povýšen i platově, jeho roční peněžní odměna činila 1 600 zlatých, což by už ve srovnání se státní správou odpovídalo VIII. hodnostní třídě.

Aleš (plným jménem Aleš Josef) se narodil 17. července 1852 v Hlinsku. Jeho otec byl tou dobou místním okresním komisařem II. třídy. Na rozdíl od svého otce i bratra absolvoval Aleš studia na právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Právnické vzdělání bylo předpokladem ke kariéře v politické správě. Aleš Komers začal v roce 1874 jako konceptní praktikant na českém místodržitelství a o tři roky později se stal místodržitelským koncipistou. Už v roce 1879 byl Aleš Komers jmenován okresním komisařem. Dosáhl tedy stejného postavení jako jeho bratr zhruba po dvou letech (bez započítání doby praktika).

Kariéra Karla Komerse pokračovala na Centrální účetní revizi v Tupadlech. V roce 1885 byl jmenován vrchním revidentem a v této funkci vydržel více než dvacet osm let. Od ledna roku 1914 zastával funkci ředitele Centrální účetní revize s ročním platem 6 000 Korun a deputáty. Stejným knížecím výnosem byl plat v této výši v rámci auersperkých panství přiznán také centrálnímu pokladníkovi Vincenzi Kernovi ve Vídni, řediteli důlního úřadu a chemické továrny Josefu Valentovi, řediteli cukrovaru ve Slatiňanech Martinu Höcherovi a řediteli statku Slatiňany Wenzlu Hruškovi.  Jmenované pozice by odpovídaly asi VIII.–VII. hodnostní třídě ve státní správě – při porovnání finanční odměny by zmíněný plat 6 000 Korun odpovídal platu okresního hejtmana podle zákona č. 34/1907. Karel Komers zůstal na pozici ředitele Centrální účetní revize až do své smrti v červenci 1918.

Kariéra Aleše Komerse dosáhla vrcholu v roce 1890, kdy se stal okresním hejtmanem v VII. hodnostní třídě. Na postu okresního hejtmana zůstal Aleš Komers až do své smrti v roce 1909. V roce 1899 dostal titul místodržitelského rady, který odpovídal VI. hodnostní třídě. Tehdy se jeho plat mohl pohybovat od 6 400 Korun výše.

Na porovnání kariér obou bratrů je pozoruhodné jejich protnutí v roce 1879. Oba tehdy dosáhli zhruba stejného postavení, které by odpovídalo IX. hodnostní třídě: Karel byl povýšen na účetního revidenta a Aleš jmenován okresním komisařem. Za zmínku stojí i fakt, že v pozici okresního komisaře zemřel v roce 1876 jejich otec Josef. Ovšem doba, za kterou oba bratři zmíněného postavení dosáhli, se zásadně liší. Karel strávil v knížecí službě více než šestnáct let (a čtyři a půl roku praxe), zatímco jeho mladší bratr Aleš s právnickým vzděláním získal pozici už po dvou letech (a třech letech praxe). Univerzitní vzdělání hrálo v tomto směru zásadní roli, ale zároveň se ukazuje, že se v soukromé praxi cenila dlouholetá a loajální služba, která sama o sobě byla předpokladem k dosažení vyšších pozic.

Zcela porovnatelné jsou i rodiny obou bratří. Výběr partnerek pro oba znamenal potvrzení sociálního statusu, na který se dostali. Karel Komers se v květnu 1871 oženil s Terezií (1845–1922), dcerou zemřelého Alberta Pudivitra, někdejšího knížecího správce statku Nieder Fladnitz. Páru se narodily tři děti, dva synové a dcera, v roce 1874 Aleš (Alexius), budoucí hejtman a ministerský rada ad personam. Karlův bratr Aleš Komers se oženil v roce 1883 s Marií (1861–1920), dcerou zemského advokáta a notáře Eduarda Brzoráda. Také Alešovi se narodily tři děti, dva synové a dcera, oba synové ale zemřeli, Eduard několik měsíců po narození, medik Aleš se ve svých devatenácti letech zastřelil. Oba bratři Komersové založili rodiny ve svých 30, resp. 31 letech, oba měli tři děti, přičemž poslední ve svých 39 letech.

Archivní zdroje:

AO Zámrsk, fond Velkostatek Nasavrky: Knihy výnosů a nařízení 1900–1923, Personalstand 1840–1897.

SOA Hradec Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Hlinsko.

SOA Praha, Sbírka matrik Středočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Mšeno.

SOkA Písek, Archiv města Milevsko, Memorabilienbuch der Stadt Mühlhausen.

Výběr literatury:

HLEDÍKOVÁ, Zdeňka, JANÁK, Jan a DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005.

KLEČACKÝ, Martin. Poslušný vládce okresu: okresní hejtman a proměny státní moci v Čechách v letech 1868-1938. Praha: NLN, 2021.

KLEČACKÝ, Martin a kol. Slovník představitelů politické správy v Čechách v letech 1849-1918. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v.v.i., 2020.

VYSKOČIL, Aleš. C. k. úředník ve zlatém věku jistoty. Praha: Historický ústav, 2009.

Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha: J. Otto, 1893, s. 501–502.

Novinové články:

Pražský denník, 1876 (15. 3.)

Pokrok, 1870 (25. 11.)

Bratři Aleš (17. 7. 1852 – 9. 9. 1909) a Karel Komersové (30. 10. 1839 – 15. 7. 1918) – kariéra státního a soukromého úředníka

Nová organizace veřejné správy v polovině 19. století zavedla správní dvojkolejnost: na jedné straně vykonávaly svou působnost státní politické úřady a na druhé straně stály nově zřízené orgány místní samosprávy. V Čechách (i na Moravě a ve Slezsku) se postupně ustálily politické okresy, které spravovala okresní hejtmanství v čele s okresním hejtmanem. Paralelně v Čechách působily zavedením místní samosprávy okresní úřady vedené okresním starostou. Do agendy samosprávných úřadů byla převzata část zaniklé patrimoniální správy. Z bývalé patrimoniální správy zůstala soukromá správa velkostatku. Rozsáhlá veřejná agenda vyžadovala kvalifikovaný personál a nabízela uplatnění v řadě úředních i kancelářských pozic. Státní správa poskytovala pravidelný plat, později jistotu platového růstu, možnost stoupat po kariérním žebříčku a dosáhnout společenské prestiže. Soukromá velkostatková správa svým způsobem adaptovala principy státní správy, ačkoliv vnitřní administrativní uspořádání vždy záleželo na majiteli velkostatku. Přesto se i soukromí úředníci mohli spolehnout na jistotu platu, někdy také množství benefitů a kariérní růst spojený se společenskou prestiží a tituly. Na druhou stranu jak státní, tak soukromá služba, vyžadovala časté stěhování za prací.

Pro mnohé absolventy reálek, gymnázií i univerzit představovala kariéra ve státní správě vykročení z rodného místa a rodinné tradice. Ne všem sourozencům bylo vždy umožněno odejít na studia, někteří absolvovali jen základní vzdělání potřebné k tomu, aby mohli převzít grunt nebo živnost. Pokud rodiče nechali své děti studovat, velmi často pak volili vedle církevní nebo vojenské kariéry i povolání učitelů, lékařů nebo se uplatnily ve státní či soukromé správě. V několika rodinách, které jsme v rámci projektu zkoumali, jsme identifikovali bratry zaměstnané ve státní i soukromé službě, a nabízí se nám tak možnost porovnání jejich životních osudů: kariéry, platového ohodnocení a nejvyšší dosažené pozice i rodinného zázemí (vstupu do manželství, počtu dětí).

Otec bratrů Aleše a Karla, Josef Komers, pocházel z početné řemeslnické rodiny z Humpolce. Josef Komers (1809–1876) vyrůstal spolu s dalšími sedmnácti (vlastními i polovičními) sourozenci v rodině s řeznickou tradicí. Z otcových sourozenců se dospělosti dožil jeden (poloviční) bratr, který zůstal v Humpolci a živil se jako cukrář a perníkář. Pět Josefových sester se provdalo za soukeníky a barvíře. Jediný Josef ve svých šestnácti letech opustil řemeslnickou tradici a nastoupil do praxe na panství, kde se později stal důchodním písařem. Vrchnostenskou službu opustil v roce 1838, tehdy získal místo kancelisty na magistrátě ve středočeském Mšenu. Josef Komers pak strávil zbytek své profesní kariéry na úřadech politické správy. V roce 1870 potkala Josefa Komerse, tehdy okresního komisaře v Milevsku, hrozivá událost: byl postřelen. V tisku se okamžitě objevily zprávy s podrobnostmi o zranění, které nakonec nebylo vážné. V kronice Milevska je k této události poznamenáno: „(…) Ranění bylo lehce, a zdá se, že se to stalo nešťastnou nějakou náhodou a ne zúmyslně.“ Josef Komers zůstal v pozici okresního hejtmana v Milevsku až do roku 1875, kdy byl penzionován. Zemřel o několik měsíců později na Smíchově. Tisk o jeho úmrtí informoval a připomněl, že „všude se všeobecné vážnosti těšil a lásky obyvatelstva sobě dobyl.“ Josef Komers byl prvním ze své rodiny, kdo se uplatnil ve správních úřadech, v jeho stopách pokračovali i jeho synové.

Zpráva o postřelení Josefa Komerse z kroniky Milevska

Manželkou Josefa Komerse se stala Johanna Kozlíková (1820–1893), dcera kožešnického mistra ze středočeského Mšena. Páru se narodilo celkem devět dětí, čtyři dcery a dva synové se dožili dospělého věku. Oba synové získali vzdělání a zastávali úřednické posty, starší Karel v soukromé knížecí hospodářské správě velkostatku, mladší Aleš ve státní politické správě.

Karel (plným jménem Karel Boromeus Marcel) se narodil 30. října 1839 v Mšeně jako prvorozený syn magistrátního kancelisty Josefa Komerse. Absolvoval gymnázium v Praze a pak nastoupil na praxi na okresní úřad v Hlinsku, kde byl tou dobou jeho otec Josef adjunktem. Praktikum učni obvykle vykonávali na své vlastní náklady a velmi často působili jako pomocná síla přímo u svého otce nebo příbuzného. Karel Komers se ale brzy rozhodl politickou správu opustit a v listopadu 1857 byl přijat jako praktikant k hospodářské správě na knížecím auersperském panství Nasavrky. Ve službách knížat z Auerspergu pak strávil dalších 56 let.

Doba jeho praktika, tedy zaučování a seznamování se s každodenní kancelářskou praxí skončila Karlu Komersovi v létě 1862, v srpnu toho roku se stal hospodářským adjunktem II. třídy a byl přeložen ke správnímu úřadu auersperského panství Nieder Fladnitz v Dolním Rakousku. V květnu 1871 povýšil na pozici hospodářského kontrolora. Další kariérní postup už na sebe nenechal dlouho čekat. V roce 1874 se vrátil do Čech a dostal se jako asistent k auersperské Centrální účetní revizi v Tupadlech. V roce 1879, tedy po více než šestnácti letech po nástupu do služby, se stal účetním revidentem. Taková pozice by ve státní správě odpovídala IX. hodnostní třídě a například pozici okresního komisaře. Výnosem z 28. prosince 1878 byl Karel Komers povýšen i platově, jeho roční peněžní odměna činila 1 600 zlatých, což by už ve srovnání se státní správou odpovídalo VIII. hodnostní třídě.

Aleš (plným jménem Aleš Josef) se narodil 17. července 1852 v Hlinsku. Jeho otec byl tou dobou místním okresním komisařem II. třídy. Na rozdíl od svého otce i bratra absolvoval Aleš studia na právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Právnické vzdělání bylo předpokladem ke kariéře v politické správě. Aleš Komers začal v roce 1874 jako konceptní praktikant na českém místodržitelství a o tři roky později se stal místodržitelským koncipistou. Už v roce 1879 byl Aleš Komers jmenován okresním komisařem. Dosáhl tedy stejného postavení jako jeho bratr zhruba po dvou letech (bez započítání doby praktika).

Kariéra Karla Komerse pokračovala na Centrální účetní revizi v Tupadlech. V roce 1885 byl jmenován vrchním revidentem a v této funkci vydržel více než dvacet osm let. Od ledna roku 1914 zastával funkci ředitele Centrální účetní revize s ročním platem 6 000 Korun a deputáty. Stejným knížecím výnosem byl plat v této výši v rámci auersperkých panství přiznán také centrálnímu pokladníkovi Vincenzi Kernovi ve Vídni, řediteli důlního úřadu a chemické továrny Josefu Valentovi, řediteli cukrovaru ve Slatiňanech Martinu Höcherovi a řediteli statku Slatiňany Wenzlu Hruškovi.  Jmenované pozice by odpovídaly asi VIII.–VII. hodnostní třídě ve státní správě – při porovnání finanční odměny by zmíněný plat 6 000 Korun odpovídal platu okresního hejtmana podle zákona č. 34/1907. Karel Komers zůstal na pozici ředitele Centrální účetní revize až do své smrti v červenci 1918.

Kariéra Aleše Komerse dosáhla vrcholu v roce 1890, kdy se stal okresním hejtmanem v VII. hodnostní třídě. Na postu okresního hejtmana zůstal Aleš Komers až do své smrti v roce 1909. V roce 1899 dostal titul místodržitelského rady, který odpovídal VI. hodnostní třídě. Tehdy se jeho plat mohl pohybovat od 6 400 Korun výše.

Na porovnání kariér obou bratrů je pozoruhodné jejich protnutí v roce 1879. Oba tehdy dosáhli zhruba stejného postavení, které by odpovídalo IX. hodnostní třídě: Karel byl povýšen na účetního revidenta a Aleš jmenován okresním komisařem. Za zmínku stojí i fakt, že v pozici okresního komisaře zemřel v roce 1876 jejich otec Josef. Ovšem doba, za kterou oba bratři zmíněného postavení dosáhli, se zásadně liší. Karel strávil v knížecí službě více než šestnáct let (a čtyři a půl roku praxe), zatímco jeho mladší bratr Aleš s právnickým vzděláním získal pozici už po dvou letech (a třech letech praxe). Univerzitní vzdělání hrálo v tomto směru zásadní roli, ale zároveň se ukazuje, že se v soukromé praxi cenila dlouholetá a loajální služba, která sama o sobě byla předpokladem k dosažení vyšších pozic.

Zcela porovnatelné jsou i rodiny obou bratří. Výběr partnerek pro oba znamenal potvrzení sociálního statusu, na který se dostali. Karel Komers se v květnu 1871 oženil s Terezií (1845–1922), dcerou zemřelého Alberta Pudivitra, někdejšího knížecího správce statku Nieder Fladnitz. Páru se narodily tři děti, dva synové a dcera, v roce 1874 Aleš (Alexius), budoucí hejtman a ministerský rada ad personam. Karlův bratr Aleš Komers se oženil v roce 1883 s Marií (1861–1920), dcerou zemského advokáta a notáře Eduarda Brzoráda. Také Alešovi se narodily tři děti, dva synové a dcera, oba synové ale zemřeli, Eduard několik měsíců po narození, medik Aleš se ve svých devatenácti letech zastřelil. Oba bratři Komersové založili rodiny ve svých 30, resp. 31 letech, oba měli tři děti, přičemž poslední ve svých 39 letech.

Archivní zdroje:

AO Zámrsk, fond Velkostatek Nasavrky: Knihy výnosů a nařízení 1900–1923, Personalstand 1840–1897.

SOA Hradec Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Hlinsko.

SOA Praha, Sbírka matrik Středočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Mšeno.

SOkA Písek, Archiv města Milevsko, Memorabilienbuch der Stadt Mühlhausen.

Výběr literatury:

HLEDÍKOVÁ, Zdeňka, JANÁK, Jan a DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005.

KLEČACKÝ, Martin. Poslušný vládce okresu: okresní hejtman a proměny státní moci v Čechách v letech 1868-1938. Praha: NLN, 2021.

KLEČACKÝ, Martin a kol. Slovník představitelů politické správy v Čechách v letech 1849-1918. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v.v.i., 2020.

VYSKOČIL, Aleš. C. k. úředník ve zlatém věku jistoty. Praha: Historický ústav, 2009.

Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha: J. Otto, 1893, s. 501–502.

Novinové články:

Pražský denník, 1876 (15. 3.)

Pokrok, 1870 (25. 11.)

Bratři Aleš (17. 7. 1852 – 9. 9. 1909) a Karel Komersové (30. 10. 1839 – 15. 7. 1918) – kariéra státního a soukromého úředníka

Nová organizace veřejné správy v polovině 19. století zavedla správní dvojkolejnost: na jedné straně vykonávaly svou působnost státní politické úřady a na druhé straně stály nově zřízené orgány místní samosprávy. V Čechách (i na Moravě a ve Slezsku) se postupně ustálily politické okresy, které spravovala okresní hejtmanství v čele s okresním hejtmanem. Paralelně v Čechách působily zavedením místní samosprávy okresní úřady vedené okresním starostou. Do agendy samosprávných úřadů byla převzata část zaniklé patrimoniální správy. Z bývalé patrimoniální správy zůstala soukromá správa velkostatku. Rozsáhlá veřejná agenda vyžadovala kvalifikovaný personál a nabízela uplatnění v řadě úředních i kancelářských pozic. Státní správa poskytovala pravidelný plat, později jistotu platového růstu, možnost stoupat po kariérním žebříčku a dosáhnout společenské prestiže. Soukromá velkostatková správa svým způsobem adaptovala principy státní správy, ačkoliv vnitřní administrativní uspořádání vždy záleželo na majiteli velkostatku. Přesto se i soukromí úředníci mohli spolehnout na jistotu platu, někdy také množství benefitů a kariérní růst spojený se společenskou prestiží a tituly. Na druhou stranu jak státní, tak soukromá služba, vyžadovala časté stěhování za prací.

Pro mnohé absolventy reálek, gymnázií i univerzit představovala kariéra ve státní správě vykročení z rodného místa a rodinné tradice. Ne všem sourozencům bylo vždy umožněno odejít na studia, někteří absolvovali jen základní vzdělání potřebné k tomu, aby mohli převzít grunt nebo živnost. Pokud rodiče nechali své děti studovat, velmi často pak volili vedle církevní nebo vojenské kariéry i povolání učitelů, lékařů nebo se uplatnily ve státní či soukromé správě. V několika rodinách, které jsme v rámci projektu zkoumali, jsme identifikovali bratry zaměstnané ve státní i soukromé službě, a nabízí se nám tak možnost porovnání jejich životních osudů: kariéry, platového ohodnocení a nejvyšší dosažené pozice i rodinného zázemí (vstupu do manželství, počtu dětí).

Otec bratrů Aleše a Karla, Josef Komers, pocházel z početné řemeslnické rodiny z Humpolce. Josef Komers (1809–1876) vyrůstal spolu s dalšími sedmnácti (vlastními i polovičními) sourozenci v rodině s řeznickou tradicí. Z otcových sourozenců se dospělosti dožil jeden (poloviční) bratr, který zůstal v Humpolci a živil se jako cukrář a perníkář. Pět Josefových sester se provdalo za soukeníky a barvíře. Jediný Josef ve svých šestnácti letech opustil řemeslnickou tradici a nastoupil do praxe na panství, kde se později stal důchodním písařem. Vrchnostenskou službu opustil v roce 1838, tehdy získal místo kancelisty na magistrátě ve středočeském Mšenu. Josef Komers pak strávil zbytek své profesní kariéry na úřadech politické správy. V roce 1870 potkala Josefa Komerse, tehdy okresního komisaře v Milevsku, hrozivá událost: byl postřelen. V tisku se okamžitě objevily zprávy s podrobnostmi o zranění, které nakonec nebylo vážné. V kronice Milevska je k této události poznamenáno: „(…) Ranění bylo lehce, a zdá se, že se to stalo nešťastnou nějakou náhodou a ne zúmyslně.“ Josef Komers zůstal v pozici okresního hejtmana v Milevsku až do roku 1875, kdy byl penzionován. Zemřel o několik měsíců později na Smíchově. Tisk o jeho úmrtí informoval a připomněl, že „všude se všeobecné vážnosti těšil a lásky obyvatelstva sobě dobyl.“ Josef Komers byl prvním ze své rodiny, kdo se uplatnil ve správních úřadech, v jeho stopách pokračovali i jeho synové.

Zpráva o postřelení Josefa Komerse z kroniky Milevska

Manželkou Josefa Komerse se stala Johanna Kozlíková (1820–1893), dcera kožešnického mistra ze středočeského Mšena. Páru se narodilo celkem devět dětí, čtyři dcery a dva synové se dožili dospělého věku. Oba synové získali vzdělání a zastávali úřednické posty, starší Karel v soukromé knížecí hospodářské správě velkostatku, mladší Aleš ve státní politické správě.

Karel (plným jménem Karel Boromeus Marcel) se narodil 30. října 1839 v Mšeně jako prvorozený syn magistrátního kancelisty Josefa Komerse. Absolvoval gymnázium v Praze a pak nastoupil na praxi na okresní úřad v Hlinsku, kde byl tou dobou jeho otec Josef adjunktem. Praktikum učni obvykle vykonávali na své vlastní náklady a velmi často působili jako pomocná síla přímo u svého otce nebo příbuzného. Karel Komers se ale brzy rozhodl politickou správu opustit a v listopadu 1857 byl přijat jako praktikant k hospodářské správě na knížecím auersperském panství Nasavrky. Ve službách knížat z Auerspergu pak strávil dalších 56 let.

Doba jeho praktika, tedy zaučování a seznamování se s každodenní kancelářskou praxí skončila Karlu Komersovi v létě 1862, v srpnu toho roku se stal hospodářským adjunktem II. třídy a byl přeložen ke správnímu úřadu auersperského panství Nieder Fladnitz v Dolním Rakousku. V květnu 1871 povýšil na pozici hospodářského kontrolora. Další kariérní postup už na sebe nenechal dlouho čekat. V roce 1874 se vrátil do Čech a dostal se jako asistent k auersperské Centrální účetní revizi v Tupadlech. V roce 1879, tedy po více než šestnácti letech po nástupu do služby, se stal účetním revidentem. Taková pozice by ve státní správě odpovídala IX. hodnostní třídě a například pozici okresního komisaře. Výnosem z 28. prosince 1878 byl Karel Komers povýšen i platově, jeho roční peněžní odměna činila 1 600 zlatých, což by už ve srovnání se státní správou odpovídalo VIII. hodnostní třídě.

Aleš (plným jménem Aleš Josef) se narodil 17. července 1852 v Hlinsku. Jeho otec byl tou dobou místním okresním komisařem II. třídy. Na rozdíl od svého otce i bratra absolvoval Aleš studia na právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Právnické vzdělání bylo předpokladem ke kariéře v politické správě. Aleš Komers začal v roce 1874 jako konceptní praktikant na českém místodržitelství a o tři roky později se stal místodržitelským koncipistou. Už v roce 1879 byl Aleš Komers jmenován okresním komisařem. Dosáhl tedy stejného postavení jako jeho bratr zhruba po dvou letech (bez započítání doby praktika).

Kariéra Karla Komerse pokračovala na Centrální účetní revizi v Tupadlech. V roce 1885 byl jmenován vrchním revidentem a v této funkci vydržel více než dvacet osm let. Od ledna roku 1914 zastával funkci ředitele Centrální účetní revize s ročním platem 6 000 Korun a deputáty. Stejným knížecím výnosem byl plat v této výši v rámci auersperkých panství přiznán také centrálnímu pokladníkovi Vincenzi Kernovi ve Vídni, řediteli důlního úřadu a chemické továrny Josefu Valentovi, řediteli cukrovaru ve Slatiňanech Martinu Höcherovi a řediteli statku Slatiňany Wenzlu Hruškovi.  Jmenované pozice by odpovídaly asi VIII.–VII. hodnostní třídě ve státní správě – při porovnání finanční odměny by zmíněný plat 6 000 Korun odpovídal platu okresního hejtmana podle zákona č. 34/1907. Karel Komers zůstal na pozici ředitele Centrální účetní revize až do své smrti v červenci 1918.

Kariéra Aleše Komerse dosáhla vrcholu v roce 1890, kdy se stal okresním hejtmanem v VII. hodnostní třídě. Na postu okresního hejtmana zůstal Aleš Komers až do své smrti v roce 1909. V roce 1899 dostal titul místodržitelského rady, který odpovídal VI. hodnostní třídě. Tehdy se jeho plat mohl pohybovat od 6 400 Korun výše.

Na porovnání kariér obou bratrů je pozoruhodné jejich protnutí v roce 1879. Oba tehdy dosáhli zhruba stejného postavení, které by odpovídalo IX. hodnostní třídě: Karel byl povýšen na účetního revidenta a Aleš jmenován okresním komisařem. Za zmínku stojí i fakt, že v pozici okresního komisaře zemřel v roce 1876 jejich otec Josef. Ovšem doba, za kterou oba bratři zmíněného postavení dosáhli, se zásadně liší. Karel strávil v knížecí službě více než šestnáct let (a čtyři a půl roku praxe), zatímco jeho mladší bratr Aleš s právnickým vzděláním získal pozici už po dvou letech (a třech letech praxe). Univerzitní vzdělání hrálo v tomto směru zásadní roli, ale zároveň se ukazuje, že se v soukromé praxi cenila dlouholetá a loajální služba, která sama o sobě byla předpokladem k dosažení vyšších pozic.

Zcela porovnatelné jsou i rodiny obou bratří. Výběr partnerek pro oba znamenal potvrzení sociálního statusu, na který se dostali. Karel Komers se v květnu 1871 oženil s Terezií (1845–1922), dcerou zemřelého Alberta Pudivitra, někdejšího knížecího správce statku Nieder Fladnitz. Páru se narodily tři děti, dva synové a dcera, v roce 1874 Aleš (Alexius), budoucí hejtman a ministerský rada ad personam. Karlův bratr Aleš Komers se oženil v roce 1883 s Marií (1861–1920), dcerou zemského advokáta a notáře Eduarda Brzoráda. Také Alešovi se narodily tři děti, dva synové a dcera, oba synové ale zemřeli, Eduard několik měsíců po narození, medik Aleš se ve svých devatenácti letech zastřelil. Oba bratři Komersové založili rodiny ve svých 30, resp. 31 letech, oba měli tři děti, přičemž poslední ve svých 39 letech.

Archivní zdroje:

AO Zámrsk, fond Velkostatek Nasavrky: Knihy výnosů a nařízení 1900–1923, Personalstand 1840–1897.

SOA Hradec Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Hlinsko.

SOA Praha, Sbírka matrik Středočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Mšeno.

SOkA Písek, Archiv města Milevsko, Memorabilienbuch der Stadt Mühlhausen.

Výběr literatury:

HLEDÍKOVÁ, Zdeňka, JANÁK, Jan a DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005.

KLEČACKÝ, Martin. Poslušný vládce okresu: okresní hejtman a proměny státní moci v Čechách v letech 1868-1938. Praha: NLN, 2021.

KLEČACKÝ, Martin a kol. Slovník představitelů politické správy v Čechách v letech 1849-1918. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v.v.i., 2020.

VYSKOČIL, Aleš. C. k. úředník ve zlatém věku jistoty. Praha: Historický ústav, 2009.

Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha: J. Otto, 1893, s. 501–502.

Novinové články:

Pražský denník, 1876 (15. 3.)

Pokrok, 1870 (25. 11.)