Pokud se vám stránky nezobrazují správně, zkuste použít jiný internetový prohlížeč.

Elie Dăianu byl významným příslušníkem rumunských elit v Sedmihradsku první poloviny 20. století. Přestože byl všestranně aktivní v církevní, publikační, kulturní i politické oblasti, zůstal spíše stranou zájmu historiků v poněkud v nezaslouženém stínu. Elie Dăianu se narodil 9. března 1868 ve vesnici Cut v župě Alba. Jeho rodiče, Iosif Dăianu a Ana Dăianu rozená Munteanu, byli zámožní sedláci (jeho otec byl starostou).

Elie_Daianu_img7Elie Dăianu

Elie_Daianu_protopope Daianu his parents and his sister 1890

Dianu s rodiči a sestrou, 1890

Po ukončení místní vesnické školy pokračoval Elie Dăianu ve studiích v Sibiu a Blaji, kde v roce 1888 složil maturitu. V Blaji patřili mezi jeho učitele slavní rumunští učenci Timotei Cipariu (1805–1887) a Ioan Micu Moldovan (1833–1915). Elie Dăianu poté studoval na univerzitách ve Štýrském Hradci a v Budapešti, kde vystudoval teologii a literaturu; v Budapešti také získal doktorát, rovněž z literatury. Elie byl jediným ze svých sourozenců, který se vydal na intelektuální dráhu (měl tři sestry a dva bratry, kteří zůstali rolníky).

V roce 1897 se Elie Dăianu oženil s Anou Totoianu, která pocházela z kněžské rodiny z Micești v župě Alba, a měl s ní dvě děti, Ioachima Lea a Lucii Monicu. Jeho žena bohužel v roce 1900, krátce po narození dcery, zemřela. (Syn Ioachim Dăianu se později dal na úspěšnou diplomatickou kariéru; působil na různých místech, např. jako chargé d'affaires na rumunském velvyslanectví v Rize, rada na rumunském velvyslanectví v Moskvě nebo rumunský generální konzul v Tiraně atd.)

Svou kulturní a politickou kariéru zahájil Elie Dăianu již za studií. Během svého doktorandského pobytu v Budapešti v roce 1893 byl Dăianu spolu s Iuliem Maniu (1873–1953) (místopředseda), Aurelem Vladem (1875–1953)Octavianem Beju, Octavianem Vassu (1873–1935) Axente Banciu (1875–1959) zvolen předsedou společnosti „Petru Maior“. V dubnu 1894 se spolu s Valerem Moldovanem (1875–1954)Ilie Cristeou (1868–1939) (budoucím pravoslavným patriarchou), Iuliem Maniu a Aurelem Vladem zúčastnil studentského kongresu v Constanțě, o němž pod pseudonymem Edda psal do novin „Dreptatea“; v květnu téhož roku byl členem tiskové kanceláře procesu Memorandum, který vedli Dr. Vasile Lucaciu (1852–1922) Septimiu Albini (1861–1919).

Po ukončení studií pracoval Elie Dăianu rok (1895) jako redaktor v novinách Dreptatea v Temešváru, a poté se na základě pověření Ioana Rațiu (1828–1902) stal ředitelem listu „Tribuna“ v Sibiu, který řídil v letech 1896-1900. Další dva roky, až do léta 1902, působil Dăianu jako profesor morální a pastorální teologie v Blaji. V srpnu 1902 byl jmenován knězem a protopopem v Kluži, kterým zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1930.

Současně vyvíjel intenzivní kulturní a politickou činnost. Kromě článků o důležitých aktuálních tématech publikoval spisy a překlady z literatury, historie, filozofie a poezie v četných novinách v Bukurešti, Budapešti, Kluži, Sibiu, Aradu, Brašově a dalších; v roce 1903 založil v Kluži nový časopis „Răvașul“.

Elie Dăianu byl významným členem Sedmihradského spolku pro rumunskou literaturu a kulturu (ASTRA), založeného v roce 1861 v Sibiu jako první centrální kulturní instituce sedmihradských Rumunů, která sehrála důležitou úlohu v kulturní a politické emancipaci rumunského národa v Sedmihradsku. Během studií v Blaji byl Elie Dăianu nejprve stipendistou ASTRY; později se zapojil do činnosti spolku, psal vzdělávací brožury a knihy, pořádal populární přednášky a stal se dokonce členem ústředního výboru spolku.

Do roku 1918, v době, kdy bylo Sedmihradsko ještě součástí Maďarska, považovaly maďarské úřady myšlenky, které Elie Dăianu vyjadřoval v novinách, za provokativní. Byl proto odsouzen k jednomu roku vězení v Kluži a poté k deportaci do maďarského Šoproně. Jeho vyhnanství ukončil konec války a připojení Sedmihradska k Rumunsku.

Jako delegát klužské diecéze se Dăianu zúčastnil Velkého národního shromáždění v Alba Iulii; zároveň v Kluži předsedal jednomu z volebních výborů, které jmenovaly delegáty na toto shromáždění. Později vstoupil spolu s Octavianem Gogou (1888–1938) Vasilem Goldișem (1862–1934) do Lidové strany, v roce 1920 byl zvolen poslancem rumunského parlamentu a místopředsedou Poslanecké sněmovny; předsedou byl Duiliu Zamfirescu (1858–1922), jeho bývalý spolupracovník z klužského časopisu „Răvașul“. V politice působil Dăianu až do roku 1926, několik volebních období byl poslancem a senátorem. Současně byl v letech 1921–1938 členem Komise pro historické památky – sekce pro Sedmihradsko, která měla za úkol katalogizovat a monitorovat architektonické a umělecké památky.

Po odchodu do důchodu pokračoval Elie Dăianu v publikování článků o literatuře, historii, teologii atd. V poslední části svého života trpěl hmotnou nouzí, protože komunistický režim mu pod záminkou, že byl majitelem lesa, odebral důchod. V pozdějších letech ho podporoval jeho syn Joachim, který žil rovněž skromně poté, co jeho diplomatickou kariéru ukončil komunistický režim.

 

Zdroje:

Literatura:

Valentin Orga, Din zile de detenție. Însemnările lui Elie Dăianu din anii 1917–1918, in “Revista Bistriţei”, XVII, 2003, s. 247–265.

Ilie Moise, Ilie Dăianu şi spiritul Blajului, in “Transilvania”, 5/2010, s. 73–78.

Gheorghe Naghi, Din însemnările inedite ale dr. Elie Dăianu (1917–1918), in “Ziridava”, XI, 1979, s. 1089–1097.

Robert Marcel Hart, Raluca Maria Viman, Un mare cărturar și publicist ardelean: Elie Dăianu (1868–1956), in “Caiete de Antropologie Istorică”, 2018, s. 42–50.

 

Tisk:

“Gazeta Transilvaniei” no 180/18 August 1902.

“Răvașul” no. 4/23 ianuarie 1904.