Wolfgang Achtner se přestěhoval do New Yorku, kde se usadil a založil rodinu.

Wolfgang Achtner spatřil světlo světa 19. prosince 1901 v Karlových Varech. Jeho otec Karel Viktor (1863–1927) byl profesorem na místním gymnáziu a synem zemského školního inspektora Michaela Achtnera (1832–1877). Wolfgangova matka Olga (*1875) také pocházela z dobré rodiny – její otec Josef Fillén (1839–1889) vlastnil továrnu v pražském Karlíně.

Na začátku roku 1826 se Wolfgang vydal na cestu, která měla být zřejmě jen půlročním pobytem za oceánem, ale poněkud se protáhla. Jeho loď vyplula 27. února z Brém a po 13 dnech plavby přistála v New Yorku. V té době byl Wolfgang již inženýrem.

Není úplně jasné, jestli ve Spojených státech zůstal celých následujících 22 let, ale s určitostí můžeme říct, že se během roku 1948 oženil s tehdy čtyřiadvacetiletou Marion Hollister (*1924) ze státu Massachusetts.

S Evropou však Wolfgang neztratil kontakt ani po letech, roku 1954 s manželkou a malým synkem Wolfgangem Michaelem (*1951) opět překročil oceán.

V Americe však strávil zbytek života a podle záznamů ze sociálního pojištění zde také roku 1991 zemřel. Ve Wolfgangově případě existuje šance, že jeho potomci žijí v New Yorku dodnes.

Je velkou neznámou, co Wolfganga do Spojených států vlastně přivedlo, a jestli měl opravdu původně v úmyslu zůstat jen šest měsíců, jak to uvedl do oficiálních dokumentů při svém příjezdu. Trvalá migrace se častokrát „stávala“, aniž by byla původně plánovaná. Pokud se migrant ve svém novém bydlišti navíc ještě oženil a založil rodinu, byla pravděpodobnost návratu „domů“ ještě nižší.

V jihlavském kostele Nanebevzetí Panny Marie křtil 14. června roku 1810 místní kooperátor druhorozeného syna městského advokáta Karla Friedla (1762–1846) a jeho manželky Vincencie. Dítě dostalo jméno Karl Anton.

W. Zwettler: Jihlava od jihu. Litografie kol. r. 1850, inv. č. Ji-25/A/2142, ze sbírek Muzea Vysočiny Jihlava 

Karl Anton vyrůstal se třemi bratry a třemi sestrami. Vzdělání a profesní zaměření jeho sourozenců určovala kariéra jejich otce. Starší bratr Emanuel (1808–1866) začínal jako magistrátní auskultant (pomocný soudcovský úředník neboli justiční čekatel, který vykonával praxi, aby mohl složit soudcovskou zkoušku a stát se samostatným soudcem). Dlouhá léta pak působil jako městský syndikus (zkoušený úředník „s právnickým vzděláním vykonávající soudní správu na nejnižším stupni justiční správy“^[1]) ve Velkém Meziříčí a v Moravské Třebové. Kariéru zakončil s titulem rady zemského soudu v Krnově a v Brně. Nejmladší bratr Johann (1819–1899) se stal okresním komisařem (v Šumperku, v Brně), později působil ve Vídni, byl tajemníkem Zemské vyvazovací komise (vznikla v roce 1849 po zrušení poddanství pro výkup z roboty a jiných povinností vůči vrchnostem)^[2] a svůj profesní růst završil na Českém místodržitelství v Praze jako místodržitelský rada a později místodržitelský vicepresident.

Stejně jako jeho otec a bratři, i Karl Anton získal adekvátní vzdělání a uplatnil se ve veřejné správě. Stal se oficiálem Okresní (důchodkové) kamerální správy v Jihlavě. Do působnosti okresních kamerálních správ zřízených v roce 1833 náležely nepřímé daně, cla a jiné poplatky (a důchodkové trestní řízení). Okresní správy podléhaly Kamerální důchodkové správě v Praze nebo v Brně.^[3]

Pohlednice z Jihlavy, nedatováno. Muzeum Brněnska - Muzeum ve Šlapanicích, Sbírka Muzea ve Šlapanicích, podsbírka Historická, inv. č. H3562/145.

K nakročené úřednické kariéře Karla Antona zbývalo založit rodinu. V soukromém životě ale štěstí neměl. V listopadu 1838, ve svých 28 letech, se v brněnském dómu sv. Petra a Pavla oženil s Viktorií Franziskou Evou (1808–1847), dcerou Karla Rüdta (1757–1841), sekretáře brněnského apelačního soudu (odvolacího soudu pro města). Mladý pár se usadil v Jihlavě a tři roky po svatbě se těšili na prvního potomka. Krátce před Vánoci, 16. prosince, se jim ale narodila mrtvá dcerka. Za několik měsíců Viktoria opět otěhotněla a termín porodu připadl na adventní čas. Bohužel se i tentokrát, 23. prosince 1842, narodila mrtvá dcera. Rodiče Karl Anton a Viktoria si prožili ještě jednu tragédii, ani třetí těhotenství Viktorie neskončilo šťastně. Na konci října roku 1844 porodila mrtvého chlapce. O rok později, 29. prosince 1845, se konečně narodila zdravá dcera, která dostala jméno Sophie Karolina Vincencia (*1845) (Sofie Karolina po Karlově mladší sestře, která zemřela v pouhých 10 letech). Rodinná idylka netrvala dlouho. V roce 1847 byla Viktorie znovu těhotná, tentokrát ale komplikace spojené s těhotenstvím nepřežila. Ovdovělý Karl Anton zůstal sám s malou dcerkou. S péčí o malou Sofii mu v Jihlavě zřejmě pomáhala jeho matka Vincencie (*1780). Krátce po svých třetích narozeninách Sofie osiřela. Karl Anton zemřel v lednu 1849 na mozkovou obrnu (Gehirnlähmung).

Edv. Harold: Katedrála sv. Petra a Pavla v Brně.  Časopis Světozor, r. 1874, č. 28, s. 328 

Osudy synů Karla Friedla staršího se zaměřením na rodinný život Karla Antona odráží dva dobové fenomény: nelehký úděl státních úředníků, kteří se většinou museli stěhovat za službou; a všudypřítomnou smrt. Synové Karla Friedla staršího se vydali ve stopách svého otce a našli uplatnění ve veřejné správě. Bratři Emanuel a Johann pomalu stoupali po jistém kariérním žebříčku, a přitom se nevyhnuli povinnému transferu v rámci úřadů, tedy stěhování se z místa na místo. Můžeme ale říci, že změny jejich působišť nebyly příliš časté a zároveň jejich profesní růst byl poměrně významný, což svědčí o jejich schopnostech, a i o důvěře nadřízených orgánů. Karl Anton představoval trochu raritu, když prožil celý svůj život v Jihlavě. Kdyby ale mohl ve své kariéře pokračovat, lze téměř s jistotou předpokládat, že by byl brzy přeložen do jiného města.

Životní osudy Karla Antona Friedla odráží pochmurnou realitu své doby: smrt byla významnou součástí každodennosti. V průběhu 19. století se podmínky pro děti a nastávající matky začaly pomaličku měnit, přesto dětská úmrtnost byla ještě na počátku 20. století poměrně vysoká.

Literatura:

HLEDÍKOVÁ, Zdeňka, Jan JANÁK a Jan DOBEŠ. Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, s. 156, 278.

MALÍŘ, Jiří. Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, s. 48 ad.

^[1] Malíř, s. 48 ad.

^[2] Hledíková, s. 278.

^[3] Hledíková, s. 156.

Klement Bachofen von Echt nepatřil mezi výrazné politické persony své doby. Působil sice jako poslanec hned dvou parlamentních těles – českého zemského sněmu a říšské rady ve Vídni, toto jeho angažmá vyplývalo spíše z jeho niternějšího zájmu, jímž bylo podnikání v oblasti cukrovarnictví. Svůj první mandát získal hned při volbách do městské kurie (obvod Varnsdorf) českého zemského sněmu v roce 1861, který ho následně jako zástupce ústavověrné německé strany delegoval i do poslanecké sněmovny říšské rady. Poté, co v roce 1863 zakoupil velkostatky Svinaře a Lhotka na Berounsku, kandidoval v dalších volbách již vždy pouze do velkostatkářských kurií. V říšské radě zůstal pouze do roku 1869, pak se právě z důvodu podnikání, které mu neumožňovalo dlouhodobě pobývat ve vzdálené Vídni, vzdal svého mandátu. Naproti tomu v českém zemském sněmu působil s přestávkou let 1870–1872 až do roku 1883.

SOkA Sokolov, R. Dotzauer, s-1-c

Více než Bachofenova politická kariéra je zajímavá příbuzenská síť, která se okolo jeho osoby vytvořila, neboť je až neuvěřitelné, kolik veřejně činných osob, poslance nevyjímaje, patřilo do širší rodiny Bachofenů. Popis těchto příbuzenských vazeb tak odkrývá mimořádnou personální provázanost elitních osob působících v 19. století a ukazuje, že elitní vrstva byla v tehdejší době velice úzká. Bez zajímavosti rovněž není, že tyto příbuzenské vazby překračovaly nejen pomyslné národnostní hranice, ale i hranice zemské.

Rod Bachofenů von Echt má velmi dlouhou historii. Původně pocházel z Limburska, území dnes rozděleného mezi Belgii a Nizozemí. Do šlechtického stavu byla rodina povýšena někdy na přelomu 15. a 16. století, kdy již sídlila převážně v Durynsku. Geografický záběr jejích členů byl ovšem mnohem širší. V 18. století například nacházíme příslušníky tohoto rodu v dánských diplomatických službách. Začátkem 19. století se první příslušník tohoto rodu usadil i v Čechách. Šlo o Abunda Bachofena von Echt (1778–1850), který pocházel z Ehrenbreitsteinu u Koblenze, nicméně odtud uprchl poté, co se zapletl do spiknutí proti Napoleonovi. Útočiště získal ve službách pražského arcibiskupa, na jehož panství Rožmitál pod Třemšínem působil jako nadlesní. Stejného spiknutí se společně s Abundem účastnil i jeho přítel Anton Reiss (1778–1822), jenž také opustil Porýní a stejně jako on se usadil na panství Rožmitál pod Třemšínem, kde působil jako šichtmistr. V roce 1806 se zde oženil s Abundovou sestrou Marií (1779–1836).[1] Toto manželství se ukázalo jako klíčové pro českou vlasteneckou společnost, neboť z šesti narozených dětí se dospělosti dožily tři dcery, tedy sestřenice Klementa Bachofen von Echt, které se všechny provdaly za muže, kteří měli ve své době významné místo v národní české společnosti i politice.

Nejstarší dcera Johanna Reiss (1809–1849) si v roce 1828 vzala advokáta Josefa Friče (1804–1876), a stala se tak mj. matkou známého revolucionáře z roku 1848 Josefa Václava Friče (1829–1890). Dle pamětí J. V. Friče se jeho prarodiče identifikovali s českou společností, přestože se sami česky nenaučili. A. Reiss se měl přátelit s Janem Jakubem Rybou, (1765–1815), významným českým hudebním skladatelem, který v Rožmitále působil jako městský písař a učitel. Poté, co se Reissovi po roce 1817 přestěhovali do Prahy, dbali i zde na to, aby dcerám zajistili učitele češtiny. Touto cestou se ve 20. letech do rodiny doslal i budoucí advokát Josef Frič, který v Praze studoval filozofickou fakulta a následně práva. Josef Frič se velmi brzy zařadil do české vlastenecké společnosti. V roce 1848 byl členem tzv. Svatováclavského (Národního) výboru a získal i volený poslanecký mandát do Českého zemského sněmu v roce 1848, který se ovšem nikdy nesešel. Poslancem se tedy stal až po obnovení ústavnosti v roce 1861 a mandát v městské kurii Českého zemského sněmu se mu za českou Národní stranu v městské kurii (obvod Praha: Nové Město) dařilo opakovaně obhajovat až do smrti. Josef Frič měl do rodiny Reissových přivést i svého vrstevníka Václava Staňka (1804–1871), budoucího lékaře, který se v roce 1832 oženil s Karolinou Reiss (1813–1868). I Václav Staněk se krátce zapojil do politického dění, když v roce 1848 získal poslanecký mandát jak na Českém zemském sněmu, tak na Ústavodárném rakouském říšském sněmu ve Vídni.

Nejvýznamnější dcerou Reissových byla nejmladší Antonie (1817–1852), jež je známá pod pseudonymem Bohuslava Rajská. Antonii bylo dopřáno vzdělání, které bylo pro ženy v této době neobvyklé. Patřila do okruhu tzv. české budečské školy vedené Karlem Slavojem Amerlingem (1807–1884). V roce 1843 otevřela soukromou dívčí školu, která byla první nejen v Praze, ale i v celých Čechách. V roce 1845 se provdala za ovdovělého Františka Ladislava Čelakovského (1799–1852), významného českého obrozeneckého básníka, který v době sňatku působil coby profesor slovanské literatury na univerzitě ve Vratislavi. Synem tohoto páru byl český právní historik Jaromír Čelakovský (1846–1914), jenž se angažoval jako mladočeský politik, když byl v letech 1878–1889 (za venkovskou kurii) a 1895–1911 (za městskou kurii) poslancem Českého zemského sněmu a v letech 1879–1881, 1900 a 1907–1911 i poslancem říšské rady.

Zakotvení Marie Reissové roz. Bachofen von Echt v české společnosti bylo z hlediska její širší rodiny výjimečné. Ostatní příbuzní již německé kulturní prostředí neopustili, naopak bývali ve své době často považováni za významné protagonisty němectví. Mariin mladší bratr Karl Bachofen von Echt (1786–1860), se usadil v Severním Porýní-Vestfálsku, a to na zámečku Geist ležícím mezi městy Oelde a Ennigerloh poblíž Münsteru, jenž od roku 1803 patřil pruskému státu. Karl se v roce 1815 oženil s dcerou knížecího správce Wilhelmine Vonnegut (1795–1851), s níž přivedl na svět šest synů a šest dcer. Až na jednoho syna a jednu dceru se všichni tito potomci dožili dospělosti, což bylo v tomto období spíše výjimečné.

Jako třetí v pořadí se Karlovi a Wilhelmine narodil syn Klement Bachofen von Echt (1819–1886), který se krátce po svých dvacetinách rozhodl přesídlit do Čech za svým strýcem Abundem, jenž se nikdy neoženil a byl v tu dobu majitelem vinic ve Střešovicích (nyní součást Prahy). V roce 1846 se Klementovi podařilo uzavřít velmi výhodný sňatek, když se jeho vyvolenou stala o tři roky starší, tedy již třicetiletá, Malvine Richter (1816–1893), která byla dcerou velkoobchodníka a majitele cukrovaru na (dnes) pražské Zbraslavi Antona Richtera (1782–1846). Klement se tak přiženil do velmi zajímavé rodiny. Jeho švagrem se totiž stal Anton Mansuet Richter (1810–1880), jenž sice zdědil otcův cukrovar, ale od druhé poloviny 60. let ho více zajímala politika. V letech 1867–1878 byl poslancem Českého zemského sněmu, když v kurii obchodních a živnostenských komor zastupoval pražskou OŽK. Sňatkem s Malvinou se Klement dostal do přízně i s pražským advokátem Karlem Schlosserem (1807–1876), jenž byl od roku 1835 ženatý s Malvininou starší sestrou Eleonorou (1812–1884) a jako velkostatkář zasedal v letech 1867–1873 na českém zemského sněmu i v říšské radě. V manželství K. Schlossera a Malviny přišlo na svět osm dětí, přičemž je zajímavé, že hned tři dcery se provdaly za poslance: Eleonora Schlosser (1839–1926) v roce 1858 za velkostatkáře Ernsta Theumera (1833–1904), jenž byl bratrancem dalších tří poslanců (Emila Theumera, Josefa Theumera a Leo Theumera), Malvina Schlosser (1841–1879) v roce 1862 za pražského advokáta Jaroslava Rilke von Rüliken (1833–1892) a Helena Schlosser (1844–1932) též v roce 1862 za Friedricha Leitenbergra (1837–1899), majitele kartounky v Kosmonosích.

Klement Bachofen se nejpozději od roku 1852 stal spolumajitelem zbraslavského cukrovaru,[2] k čemuž zanedlouho přibylo i vlastnictví cukrovaru v Líbeznicích ležících severně od Prahy. Zde mohl využít odbornosti svého bratra Karla Bachofena (1830–1922), který rovněž přesídlil do Prahy, aby na místní univerzitě v letech 1848–1853 studoval chemii. Po skončení studií využil možnost praxe v bratrově cukrovaru, kde až do poloviny 60. let působil jako ředitel. Poté se však cesty obou bratrů rozdělily, neboť od roku 1865 se Karl přesunul do vídeňského Nussdorfu, kde se zapojil do podnikání spojeného s rodinou jeho manželky. Karl se totiž v roce 1859 oženil s Albertinou Bosch (1839–1925), dcerou Franze Bosche (1790–1860), majitele pivovaru ve vídeňském Nussdorfu, jenž se postupně stal jedním z nejvýznamnějších pivovarů v Rakousku. Karel se tímto svým sňatek stal součástí dalšího významného rodinného klanu. V době příchodu Karla Bachofena do Vídně již pivovar převzal Franzův syn Rudolf Bosch (1841–1877), který se v roce 1866 oženil s Karoline Bayer (1839–1906), dcerou pražského obchodníka Josefa Bayera (1810–1874). Bez zajímavosti není, že Karolinina matka Karoline Kolb (1817–1844) byla sestrou manželky výše uvedeného Antona Mansueta Richtera. Boschovi a Bayerovi však byli spřízněni ještě před tímto sňatkem. Po smrti své první manželky se Josef Bayer totiž v roce 1847 oženil s Josefou Bosch (1826–1881), vlastní sestrou Rudolfa i Albertiny. Vzájemné vztahy byly pak dovršeny v roce 1887 svatbou Josefa Wilhelma Bayera (*1853, †po 1942), syna Josefa a Josefy, s Alexandrinou (1858–1926), dcerou Klementa Bachofena. Těsně před touto svatbou J. W. Bayer působil coby okresní komisař na ministerstvu vnitra ve Vídni, odkud přešel na české místodržitelství. V roce 1893 byl následně jmenován okresním hejtmanem v České Lípě.

Po předčasné smrti Rudolfa Bosche bylo směřování nussdorfského pivovaru ovlivňováno především Karlem Bachofenem. Toho následně vystřídal jeho syn Adolf Bachofen (1864–1947), jenž pivovar řídil do roku 1908 a poté se stal předsedou správní rady nově založené akciové společnosti Liberecko-Vratislavické a Jablonecké pivovary ve Vratislavicích nad Nisou (Reichenberg-Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien Aktien-Gesellschaft in Maffersdorf). Karel Bachofen s Nussdorfem spojil nejen svoji podnikatelskou činnost, velmi dobře se integroval i do místní společnosti a zapojil se také do komunální politiky. V letech 1872–1890 byl poslední starostou Nussdorfu před jeho připojením k Vídni, po ztrátě nussdorfské samostatnosti byl činný i ve vídeňském obecním zastupitelstvu.

V 90. letech se Bachofenové příbuzensky spojili s dalšími významnými německými rodinami, neboť Karlův syn August Bachofen von Echt (1866–1933) se v roce 1893 oženil s Helene Polak (1867–1927), dcerou pražského advokáta a velkostatkáře Otto Polaka (1839–1916), jenž opakovaně v letech 1879–1897 vykonával poslanecký mandát v městské kurii říšské rady (obvod Sokolov, Loket) za německou liberální stranu. Otto Polak byl napojen na řadu dalších poslanců. Oženil se s Annou Richter (1842–1900), dcerou továrníka na pražském Smíchově Franze Richtera (1809–1861), která byla zároveň sestrou Alexandra Richtera (1843–1914), jenž působil ve vedení ústředního pražského německého spolku tzv. německého kasina (Deutsches Haus) a v 80. letech se rovněž zapojil do politiky. Na Českém zemském sněmu zasedal v kurii obchodních a živnostenských komor v letech 1883–1889 za německou liberální stranu a pak znovu v letech 1892–1908. V letech 1909–1914 byl i členem Panské sněmovny. Alexandrova dcera Hedwig (nar. 1871), se v roce 1891 provdala za advokáta a velkostatkáře Franze Schmeykala (1865–1931), jenž byl synem advokáta a velkostatkáře Franze Schmeykala (1826–1894), který hájil zájmy Ústavověrné strany na Českém zemském sněmu od roku 1861 až do své smrti, byl zakladatelem a prvním starostou německého kasina a obecně platil za vůdce českých Němců. Bez zajímavostí není ani to, že nejmladší syn Karla Bachofena Reinhard (1877–1947), jenž byl majitelem panství u Štýrského Hradce, se v roce 1904 oženil s Alicí Pfizer (1876–1959), dcerou Karla/Charlese Pfizera (1824–1906), který z Německa odešel do amerického Brooklynu, kde v roce 1849 společně se svým bratrancem založil budoucí farmaceutický koncern Pfizer.

Ze sourozenců Klementa Bachofena se do Čech přestěhovala i jeho mladší sestra Gertrude (1832–1894). V roce 1864 se provdala za pražského advokáta Franze Schreitera (1835–1883). Schreiterovým švagrem a též i spolužákem byl advokát Alois Funke (1834–1911), jenž žil v severočeských Litoměřicích, kde byl v letech 1893–1911 i starostou. Zároveň od roku 1880 až do své smrti zasedal za městskou kurii českého zemského sněmu (obvod Litoměřice) a od roku 1894 byl rovněž do své smrti i poslancem říšské rady, kde hájil zájmy německé liberální strany.

Pokud jde o samotného Klementa Bachofena, ten v 50. letech zakoupil dům na Starém Městě pražském čp. 331 na Františkově (dnešním Smetanově) nábřeží, který se na několik desítek let stal útočištěm pro celou jeho rodinu. Od konce 50. let Klementa nacházíme v různých institucích spjatých s veřejným životem. V letech 1859–1862 byl viceprezidentem obchodní a živnostenské komory v Praze, od roku 1861 držel poslanecký mandát na Českém zemském sněmu i říšské radě, v roce 1862 se stal zakládajícím členem německého kasina, v roce 1863 pak koncesionářem české Severní dráhy (v letech 1884–1886 byl pak jejím prezidentem). Ve stejném období pak zakoupil i již zmínění statky Svinaře (okres Hořovice) a Lhotka (okres Kladno).

Bylo to zároveň období, kdy začaly dospívat Klementovy děti. V manželství s Malvínou Richterovou přišli v letech 1847–1858 na svět dva synové a tři dcery. Všechny děti se dožily dospělosti, i když syn Klement (1851–1869) zemřel již jako osmnáctiletý. Druhý syn Karl (1854–1909) vystudoval právnickou fakultu pražské univerzity, působil například jako člen správní rady České eskomptní banky. Nikdy se neoženil a žil z výnosů rodinných velkostatků. Platil však za předního představitele německého pražského života, dlouhá léta byl činný i jako tajemník volebního výboru ústavověrných velkostatkářů. Skončil tragicky, neboť se v domě na pražském vltavském nábřeží, kde žil od dětství, zastřelil.

Dům na dnešním Smetanové nábřeží čp. 331 na Starém Městě pražském

Šlo o dům, v němž našly v dospělosti útočiště i dvě z jeho vdaných sester. První z nich byla již zmíněná Alexandrina Bayer, druhá nejstarší sestra Malvine (1847–1921), která se v roce 1883 provdala za Josefa von Höflera (1844–1936), jenž v době svého sňatku působil jako radní tajemník Vrchního zemského soudu v Praze a později zastával pozici prezidenta krajských soudů v Mostě a v České Lípě. Josef byl synem známého německého historika Konstantina von Höflera (1811–1897), který přednášel nejprve na univerzitě v Mnichově a poté byl v roce 1851 rakouským ministrem kultu a vyučování Lvem Thunem povolán jako profesor historie na pražskou univerzitu. Konstantin Höfler byl v letech 1865–1869 rovněž poslancem městské kurie Českého zemského sněmu (obvod Chomutov, Vejprty a Přísečnice) a znovu se sem vrátil v letech 1871–1872 jako virilista z titulu funkce rektora Karlo-Ferdinandovy univerzity. Od roku 1872 až do své smrti byl i členem panské sněmovny říšské rady. Posledním dítětem Klementa Bachofena byla dcera Klementine (* 1849, † po 1913), která se v roce 1878 provdala za Emanuela Ullmanna (1843–1913), profesora trestního práva na univerzitě v Innsbrucku, jenž později působil i na univerzitě ve Vídni a Mnichově.

Zajímavý pohled do soužití několika různých domácností obývajících dům čp. 331 na Starém Městě pražském i do podoby bytové kultury tehdejší pražské elity nám umožňuje sčítání lidu z roku 1890, tedy z doby, kdy byl Klement Bachofen von Echt již čtyři roky po smrti. V domě, který v té době patřil vdově po Klementovi Malvině, bylo celkem pět bytových jednotek. V přízemí byl umístěn byt, který se skládal z jednoho pokoje a kuchyně a byl určen pro tehdy 62letého domovníka německé obcovací řeči, jenž zde žil se stejně starou manželkou a českou šestadvacetiletou služkou. Ve zvýšeném přízemí byl umístěn byt zetě majitelky domu Josefa W. Bayera, k němuž patřilo 6 pokojů, 3 kabinety (komory), 1 předpokoj a 1 kuchyň. Kromě J. W. Bayera a jeho manželky v něm žily i jejich dvě děti – téměř dvouletý syn a půlroční dcera – a též 29letý Adolf Bayer, bratr Josefa, který se živil jako lesní soukromý úředník. Domácnost doplňovaly ženy patřící k služebnému personálu. Dvě z nich byly sestry pocházející z Benešovska u Prahy a udávající jako obcovací řeč němčinu – starší 38letá zastávala pozici pokojské, mladší 31letá působila jako kuchařka. Zbývající dvě dívky byly najaty jako chůvy – 33letá německy mluvící dívky z Litoměřicka a česky mluvící 23letá dívka z Černého Kostelce. Lze předpokládat, že Bayerovi tento byt užívali od svatby v roce 1887 až do roku 1893, kdy se kvůli služebnímu postupu stěhovali do České Lípy.

První patro bývalo vyhrazeno pro nejreprezentativnější byt. V tomto případě šlo o prostor, který se skládal z 11 pokojů, 1 komory, 2 předpokojů a 1 kuchyně. Obývalo ho celkem 15 osob. Předně zde žila 74letá majitelka domu Malvine Bachofen von Echt. Kromě ní patřil do rodiny už jen její 46letý syn Karl. V domácnosti byla dále přítomná 71letá Elise Hiltz (1819–1912), která pocházela ze Švýcarska (z Courtelles v kantonu Bern) a byla jí přisouzena role společnice. Zbytek domácnosti tvořil služebný personál: německy mluvící 33letá pokojská z Prahy, česky mluvící 43letá kuchařka z Příbramska, česky mluvící 26letá pomocnice kuchařky pocházejí od Hořovic a německy mluvící 27letý služebník od Podbořan. Zbylých osm osob tvořilo jednu česky mluvící rodinu, jejíž hlavou byl 37letý kočí Václav Soukal (přímo v domě byli drženi i dva valaši). Spolu s ním zde žila jeho 39letá manželka a šest dětí ve věku od 1 roku do 16 let, přičemž u 14leté dcery bylo uvedeno, že sloužila jako chůvička, i když není zřejmé, o jaké děti se starala. Tuto rodinu majitelé domu zřejmě poznali v Líbeznicích, kde měl Klement Bachofen pivovar, neboť jejich děti se narodily právě zde.

Čtvrtý byt se nacházel ve druhém poschodí a skládal se ze 4 pokojů, 1 komory a 1 kuchyně. Od roku 1874 ho obývala pravděpodobně nepříbuzná rodina 62letého bývalého nájemce hospody z durynského města Schleiz, jenž v bytě žil s 57letou manželkou, 24letou dcerou a 24letou služkou pocházejí od Blatné. Poslední byt, který byl rovněž umístěn ve druhém patře, měl 5 pokojů, 1 předpokoj a 1 kuchyni. Žila zde rodina nejstarší dcery Klementa Bachofena Malviny provdané Höfler. I když její manželství s Josefem Höflerem trvalo již víc než šest let, bylo bezdětné, takže v bytě s nimi žila pouze 42letá kuchařka z Domažlicka a 33letá pokojská z Jindřichova Hradce, obě německy mluvící.

O deset let později se osazenstvo domu radikálně změnilo, neboť Malvine Bachofen von Echt v roce 1893 zemřela a obě její dcery následovaly své manžele na nová místa jejich působení – do České Lípy neodešla jen rodina Josefa W. Bayera, ale od roku 1897 zde po krátkém ročním intermezzu v Mostě působil jako prezident krajského soudu i Josef Höfler. Karl Bachofen von Echt zde tak z celé rodiny zůstal sám. Společnost mu i po deseti letech tvořila již jen 81letá Elise Hiltz, která byla ve sčítání roku 1900 charakterizována jako hospodyně. Kromě ní žila v domácnosti již jen 31letá služka a 32letá kuchařka, které obě udávaly za obcovací řeč češtinu. Je vysoce pravděpodobné, že Elise Hiltz zůstala s Karlem Bachofenem až do jeho smrti. Zemřela totiž až v srpnu 1912, kdy jí bylo téměř 93 let, ve Vídni. Z úmrtního matričního zápisu vyplývá, že bývala chůvou, takže je pravděpodobné, že vychovala všechny děti Klementa Bachofena. Ty se o ni nakonec také postaraly. Dožila totiž v domě, který v roce 1911 poté, co byl její manžel penzionován, koupila Alexandrina Bayer roz. Bachofen. Sama Alexandrina zde také v roce 1926 zemřela.

Začátkem 20. století se po sto letech svého působení rod Bachofenů z českých zemích stahuje. Po sebevraždě Klementova syna Karla sice stále ještě působil coby předseda správní rady ve vratislavickém pivovaru Karlův bratranec Adolf, jenž podobně jako Karl zůstal bezdětný. Adolf se od 20. let se však stále více zajímal o paleontologii a v 61 letech obhájil doktorskou práci na univerzitě ve Vídni. Do Vídně se přestěhovaly i Klementovy dcery Alexandrina Bayer a Malvina Höfler, které zde obě zemřely.

[1] Frič, Paměti I, Praha 1957, s. 38.

[2] Centralblatt der Land- und Forstwirthschaft in Böhmen, 8 Nummer, 1852, s. 4