Pokud se vám stránky nezobrazují správně, zkuste použít jiný internetový prohlížeč.

Ačkoli ve své době byl Petru Meteș v Sedmihradsku známou postavou, dnes je, na rozdíl od svého bratrance, historika Ștefana Meteșe (1887–1977), nebo jednoho ze svých synů, Mircey, téměř neznámý. Petruho rodiče, sedláci Simion a Maria Meteș, pocházeli z vesnice Geomal / Diomal v župě Alba de Jos / Alsó-Fehér. Nejméně pět z jejich dětí se dožilo dospělosti: Petru (nar. 1883, podle jiných zdrojů 1884 nebo 1886), Nistor (1893–1954), Iuliana (nar. kol. 1898), Carolina (nar. kol. 1899) a Ioan (nar. kol. 1901). Simion a Maria byli dostatečně zámožní, aby mohli Petrua a Nistora poslat studovat na maďarskojazyčnou Bethlenovu střední školu do Aiudu / Nagyenyedu.

Petru_MetesPetru Meteș, prefekt župy Cojocna (Kluž), Cosînzeana, VI, č. 1, 1922, s. 22 (https://dspace.bcucluj.ro/handle/123456789/1506)

Stefan Metes_1931

Ștefan Meteș, historik, poslanec a člen Iorgova kabinetu ve funkci zástupce tajemníka, (1931–1932), Anuarul parlamentar, 1931, Bucharest, 1932. 

Petru byl pilný student. Poté co absolvoval středoškolské vzdělání na Bethlenově škole, pokračoval ve studiu na Univerzitě Františka Josefa v Kluži / Kolozsváru, kde vystudoval práva a získal titul doktora právních věd (1908). Právnickou praxi absolvoval v Aiudu v kanceláři maďarského právníka Pála Szásze, syna Józsefa Szásze, který byl v letech 1910-1917 főispanem (prefektem) župy Alsó-Fehér. V roce 1910 Petru pomohl Pálu Szászovi ke zvolení poslancem ve většinově Rumuny obývaném volebním obvodu Ighiu/Magyarigen, jehož součástí byl i Geomal. Petruovy blízké vztahy s rodinou Szászů mu pomohly k tomu, že byl v roce 1910 jmenován honorárním soudním úředníkem (tiszteletbeli szolgabiró) a zvolen členem župního sboru župy Alsó-Fehér „na maďarském seznamu“ (tj. na kandidátce vládní strany). Kromě toho byl Petru Meteș jakožto advokát v Aiudu v červnu 1911 přijat do advokátní komory v Kluži.

ClujMěsto Kluž/ Kolozsvár, pohlednice

Vedle vazeb na maďarské prostředí se Petru Meteș začlenil i do tehdejší rumunské společnosti. Podstatnou měrou se na tom zřejmě podílela jeho první manželka Iustina Maria Filipan (nar. kol. 1891–1892 v Bistrițě / Beszterce), dcera lékaře z okresu Năsăud / Naszód. Kromě toho vstoupil Petru také do místní pobočky nejvýznamnějšího rumunského spolku (ASTRA) a angažoval se v pomoci pravoslavné církvi.

Vše se změnilo v roce 1914, kdy byl Petru poslán na frontu a padl do ruského zajetí. V létě 1917 byl již členem Transylvánského a Bukovinského dobrovolnického sboru, vytvořeného v rámci rumunské armády z rumunských uprchlíků z habsburské monarchie a válečných zajatců z ruských táborů. V létě 1917 bojoval kapitán Petru Meteș v Moldavsku. Později byl převelen do Oděsy, pravděpodobně proto, aby zajišťoval bezpečnost rumunských uprchlíků a hodnostářů. Krátce zde byl vězněn bolševiky pod vedením Christiana Rakovského (1873–1941). Po svém osvobození nastoupil jako jeden ze tří tajemníků Technického poradního sboru ministerstva spravedlnosti v Kišiněvě v Besarábii, která se nedlouho předtím stala součástí Rumunska. Po rozpadu Rakouska-Uherska, a poté, co zde místní a regionální moc převzali Rumuni, se Petru vrátil do Sedmihradska, kde byl jmenován prvním předsedou soudu v Dumbrăveni / Erzsébetváros. Brzy poté přešel na obdobnou pozici k významnějšímu soudu v Brašově / Kronstadtu.

Dne 15. dubna 1920 byl soudce Meteș vládnoucí radou jmenován prefektem župy Alba de Jos. O šest měsíců později byl Averescovou vládou přeložen a jmenován prefektem župy Cojocna (Kluž). Dne 1. ledna 1921 byl jmenován řádným prefektem, což implicitně znamenalo, že byl politicky angažován vládnoucí Lidovou stranou, které v Sedmihradsku chyběli členové i vůdčí představitelé. Zdá se, že této pozice, která mu umožnila více se zviditelnit na veřejnosti a vytvořit si síť kontaktů, se Petru Meteș snažil využít jako vstupní brány do světa politiky. Hodnost prefekta se mu podařilo udržet za krátké vlády Take Ionesca (prosinec 1921 – leden 1922) a v prvním roce vlády Iona I. C. Brătianu. V únoru 1923 se rozhodl kandidovat do Poslanecké sněmovny ve volebním obvodu Ighiu v župě Alba jako kandidát vládní (Národně liberální strany). Opoziční tisk jeho kandidaturu ostře napadal a zmiňoval jeho „protirumunské“ kroky před rokem 1914. S pomocí místních úřadů Petru Meteș volby vyhrál a jako poslanec působil v letech 1923–1926.

Pokud jde o osobní život Petru Meteșe, manželství s Iustinou se rozpadlo v polovině 20. let. Jeho druhou manželkou se stala Victoria Octavia Crișan (nar. 1903), jejíž sestra Eugenie byla provdána za Petruova bratra Nistora. Z prvního manželství měl Petru dvě děti, Mirceu Virgila (nar. 1912) a Ofélii, přezdívanou Lili (nar. 1915). Další dvě děti, Petreho (nar. 1927) a Doinu (1929), měl ze svého druhého manželství. 

Přestože po roce 1926 nezastával Petru Meteș žádné politické funkce na celostátní úrovni, zůstal výraznou osobností sedmihradské rumunské elity, a to nejen díky své intenzivní právnické kariéře, ale i angažovanosti v hnutí veteránů a práci ve správních výborech různých orgánů sedmihradské pravoslavné církve. Zemřel v Kluži v lednu 1946.

Mircea Meteș šel ve stopách svého otce: získal bakalářský titul a doktorát z práv a stal se právníkem. V roce 1938 se oženil s Olivií (1913–2001), dcerou pravoslavného kněze Adama Luly a neteří Petrua Grozy (1884–1958), který byl v březnu 1945 vybrán komunisty za předsedu vlády. Právě Mirceův vztah ke Grozovi byl hlavní příčinou jeho kariéry po roce 1945. V roce 1946 se stal vedoucím sekretariátu předsedy vlády. Kromě toho byl přijat i do zahraničních služeb a brzy jmenován členem rumunské mise ve Washingtonu. V roce 1948 byl povolán zpět do Bukurešti. Rozhodl se však se do vlasti nevrátit a stal se jedním z odpůrců rumunské vlády. Jeho bratr a sestry se dostali do hledáčku státní bezpečnosti a byli po dlouhou dobu sledováni.

Bibliografie:

Archiv Národní rady pro studium archivů Securitate: spisy týkající se Petru Meteșe a jeho dětí (Mircea Meteș, Ofelia Zehan, Petru Meteș a Doina Păstrav), složky č. FI 94683, FI 139103, I 558274, I 574868, SIE 0007226.

Ioan Ciupea, Virgiliu Țârău, Liberali clujeni. Destine în marea istorie, svazek 2. Medalioane, Mega, Cluj-Napoca, 2007, s. 241-242.

Zoltán Györke, „Prefecții județului Cluj: analiză prosopografică“, in Anuarul Institutului de Istorie „George Barițiu” din Cluj-Napoca. Series Historica, LI, 2012, s. 305–308. (https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=23237)

Paul Nistor, „Comrade Mircea Meteș: the first communist of the Romanian Legation in Washington (1946–1948)“, in Adrian Vițălaru, Ionuț Nistor, Adrian-Bogdan Ceobanu (eds.), Romanian Diplomacy in the 20th Century. Biographies, Institutional Pathways, International Challenges, Peter Lang, Berlin, 2021, s. 330–341.

Kamila Kaizlová se narodila ve východočeských Správčicích (dnes součást města Hradec Králové) do rodiny zámožného statkáře Adolfa Píši (1825–1880).1 Brzy poté, co oslavila 20. narozeniny, se i s matkou Annou roz. Böhmovou (1829–1896) přestěhovala na dnešní Smetanovo nábřeží v Praze.2 Díky pobytu v Praze mohla navázat společenské styky a rovněž i vztah s profesorem Josefem Kaizlem (1854–1901), o 17 let starším mladočeským poslancem působícím na říšské radě ve Vídni. Josef Kaizl vystudoval v 70. letech práva na Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze, kde od roku 1879 začal i sám přednášet národohospodářství. V roce 1888 zde dosáhl pozice řádného profesora, což bylo důležité sociální postavení umožňující přemýšlet o založení rodiny. Kaizl se s Kamilou Píšovou seznámil již v roce 1889, k zasnoubení došlo ale až v srpnu 1892 v tyrolském Gossensaβu.3 Sňatek 38letého Josefa Kaizla s 21letou Kamilou se konal v únoru 1893, v průběhu osmiletého manželství přišly na svět dvě dcery: starší Kamila (1895–1907) a mladší Zdenka (1899–1952). Obě se narodily již ve Vídni, kam celá rodina přesídlila. Josefu Kaizlovi se ve Vídni podařilo dosáhnout významného kariérního vzestupu, když se na jaře 1898 poměrně nečekaně stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (1847–1916). Na tomto postu však Kaizl setrval pouze rok a půl, neboť na podzim 1899 předseda vlády podal demisi. V tu dobu již Josefu Kaizlovi zbývaly necelé dva roky života. Po jeho náhlé smrti způsobené komplikacemi spojenými se žaludečními vředy, se Kamila Kaizlová stala ve třiceti letech vdovou.4

Úvodní foto_elita měsíceKamila Preissová-Kaizlová, nedatováno (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kaizlová1Kamila Píšová s matkou Annou Píšovou na počátku 90. let 19. století (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kaizlová2

Kamila Kaizlová ve svatební šatu v únoru 1893 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kaizlová3

Kamila a Josef Kaizlovi, červen 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kaizlová4

Kamila Kaizlová s dcerami po manželově smrti, září 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kaizlová5

Kamila Kaizlová s dcerami, říjen 1907 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Po manželově smrti se Kamila Kaizlová přestěhovala z bytu na pražských Vinohradech zpět na Smetanovo nábřeží.5 Poloha v centru města jí zřejmě lépe vyhovovala, neboť rok po smrti svého manžela učinila poměrně neobvyklý krok: začala docházet na přednášky na univerzitu. Toto rozhodnutí vyvolalo v pražské společnosti menší senzaci, a to z vícera důvodů. Ženy se v posluchárnách pražské univerzity v této době přeci jen nevyskytovaly příliš často, natož vdova po významném politikovi pečující o dvě děti předškolního věku. Důležitějším důvodem, jenž zavdal příčinu k obavám nejednoho činného politika, byla údajná motivace ministerské vdovy. Vyskytly se totiž spekulace, že se Kamila Kaizlová snaží doplnit si své vzdělání, které by jí umožnilo zaměřit se na uspořádání a následné vydání pamětí svého zesnulého manžela. Panovaly totiž obavy, které přímo vyjádřily noviny Pilsner Tagblatt, že „memoáry budou obsahovat také skutečné příčiny pádu hraběte Thuna a stejně tak poskytnou i informace o záměrech Kaizlovy politiky“.6 Podle těchto novin měla Kamila Kaizlová obdržet zvláštní povolení od rektora, aby mohla navštěvovat přednášky z národního hospodářství, tedy přesně z oboru, kterému se věnoval její manžel. V rozhovoru, který přetiskly Národní listy, však vdova po Josefu Kaizlovi tyto spekulace odmítla: „Pravda, že jsem zapsána jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě české university; loni např. poslouchala jsem dvě hodiny týdně, letos věnuji 11 hodin týdně přednáškám o umění, literatuře a dějinách. Nechodím do žádných společností a toto studium jest proto mým zaměstnáním.“ Ohledně vydání pamětí dále pokračovala: „K smíchu taková kombinace! Slyšíte, že nechodím do přednášek o politických oborech. Manžel můj zůstavil sice poznámky, leč žádné paměti. A dáti je do veřejnosti teď, bylo by předčasno, protože většina dotčených osob ještě žije. Později snad bude lze je uveřejniti jako příspěvek k dějinám poslední doby. Té práce arciť neujmu se já, nemajíc potřebných vědomostí politických, nýbrž politik z povolání. Nepletla jsem se do politiky, když můj manžel byl ještě naživu a neučiním tak ani teď, po jeho smrti.“7 Původní informace deníku Pilsner Tagblatt demontovaly i Plzeňské listy.8 Kaizlovy deníky a korespondenci nakonec začal vydávat Zdeněk V. Tobolka (1874–1951) v roce 1908.9

Shodou okolností v této době jméno Kamily Kaizlové plnilo řádky četných česky i německy psaných deníků. Vzhledem k tomu, že Kamila se stala vdovou v mladém věku, dalo se očekávat, že nezůstane trvale bez partnerského vztahu. V létě 1908 byla zasnoubena s Fedorem Gyrgiewiczem, o 13 let mladším poručíkem dragounského pluku č. 13, který měl údajně být nemanželským synem zemřelého srbského krále Milana I. Obrenoviće (1854–1901).10 Společně se svým snoubencem se Kamila Kaizlová v sobotu 11. července 1908 účastnila tzv. květinového korza, kdy Prahou projížděly květinami vyzdobené kočáry. Tento průvod, který přilákal asi 30 tisíc diváků, nakonec dorazil na výstaviště v Královské oboře, kde došlo k neštěstí. Kůň, který byl zapřažen do kočáru řízeným právě F. Gyrgiewiczem, v němž seděla i jeho snoubenka, se splašil, následkem čehož se přetrhy otěže, zlomila voj a kočár se převrhl. Splašený kůň se vrhl do přihlížejícího davu, kde způsobil tragédii, při níž jedna osoba zemřela a 18 lidí bylo těžce zraněno (sama Kamila Kaizlová vyvázla bez úhony). Zemřelou ženou byla navíc veřejnosti dobře známá Jindřiška Slavínská (1843–1908), bývalá herečka Národního divadla.11 Noviny Illustrierte Kronen Zeitung nenechaly v této souvislosti bez povšimnutí, že následkem nehod, v nichž figurovali koně, zemřeli již dříve jak hereččin otec spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809–1858), tak i děda Johann Ritter z Rittersbergu (1780–1841).12 V rámci následného trestního řízení byl sice nakonec F. Gyrgiewicz shledán nevinným,13 nicméně tato událost vedla již několik dní po neštěstí ke zrušení zasnoubení s Kamilou Kaizlovou.14

Mladá vdova však dlouho sama nezůstala. Opět navázala vztah s výrazně mladším mužem, jímž byl Richard Preiss (1882–1967), syn spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946). Richard Preiss byl čerstvým absolventem Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity a působil jako koncipient při České finanční prokuratuře v Praze.15 Vztah vyústil ve sňatek, který se uskutečnil koncem června 1910 v Bašce na chorvatském ostrově Krk. Více než desetiletý rozdíl, který byl mezi manželi, se zřejmě podepsal na tom, že šlo o vztah velmi bouřlivý. Již v září 1910, tedy tři měsíce po svatbě, noviny referovaly o tom, že Kamila Preissová-Kaizlová požádala o rozvod od stolu a lože, jenž byl pražským okresním soudem potvrzen 28. října 1910.16 Manželé se však tehdy ještě nerozešli zcela definitivně, rozvod byl v souladu s tehdejším právem teprve prvním stupněm, který bylo nutné podstoupit, aby manželství zaniklo. Richard Preiss za Kamilou i po rozvodu stále občas docházel, jak to ostatně vysvítá z dívčích deníků její dcery Zdenky.17 Manželství však nedokázalo stmelit ani narození dcery Adrieny (1914–2009) nedlouho po vypuknutí I. světové války. Nakonec došlo k definitivní rozluce, po níž se Richard Preiss znovu, tentokrát civilně, oženil, a to s rovněž rozloučenou Marií Menčíkovou-Trnkovou (1888–po 1952). I toto manželství skončilo nakonec v roce 1932 rozchodem. Brzy poté následovala třetí svatba Richarda Preisse, který tehdy působil jako advokát ve Strážnici, s Věrou Ploskalovou (1907–1995), o 25 let mladší dcerou ředitele občanské záložny v Hodoníně. Té se již Kamila Preissová-Kaizlová nedožila, neboť zemřela v dubnu 1930 následkem chronické nefrosklerózy, čímž svému exmanželovi umožnila uzavřít církevní sňatek.

Roky po rozchodu se svým druhým manželem trávila Kamila Preissová-Kaizlová ve společnosti svých dvou dcer Zdenky a Adrieny – nejstarší dcera Kamila zemřela již v roce 1907 v nedožitých dvanácti letech na těžký zápal plic. Žila z penze, která jí byla přiznána po smrti prvního manžela a zůstala jí i po uzavření druhého sňatku. Tato penze činila bezprostředně po Kaizlově smrti 6.000 K ročně, přičemž děti k této sumě dostávaly ještě 1.200 K. ročně. Po vzniku Československa zůstala výše penze bez ohledu na válečnou inflaci zachována, a to až do roku 1928, kdy byla na žádost prezidenta Masaryka zvýšena na 18.000 Kč.18 Kamila však pocházela ze zámožné rodiny, takže disponovala i úroky z vlastního majetku, což jí dle informací z roku 1926 umožňovalo udržovat byt o čtyřech pokojích s příslušenstvím a zaměstnávat jednu služku.19

V tu dobu již Kamila Preissová-Kaizlová žila pouze s nejmladší dcerou Adrienou. Dcera Zdenka se z bytu na pražském Smíchově odstěhovala koncem roku 1921, kdy se vdala za docenta PhDr. Josefa Blahože (1888–1934), konzula na ministerstvu zahraničí a bývalého důstojníka ruských legií.20 V letech 1925–1931 Josef Blahož zastával funkci legačního rady československého vyslanectví v Berlíně, kde manželé vedli čilý společenský život a sblížili se i např. s rodinou německého diplomata Ernsta von Weizsäcker (1882–1951), otce pozdějšího německého prezidenta  Richarda (1920–2015). Sama Kamila jednu dobu zvažovala odjezd do Berlína za rodinou své dcery.21 V listopadu 1929 byla hospitalizována se záchvatem mrtvice v sanatoriu na pražské Santošce a poslední měsíce jejího života naplnily obavy o osud patnáctileté Adrieny. Ta v tu dobu pobývala střídavě u otce a babičky Gabriely Preissové, po smrti matky se do péče o nevlastní sestru zapojila i Zdena Blahožová. V roce 1935 se Adriena rozhodla vystěhovat trvale se do USA, kde žila sestra jejího otce Gabriela (1892–1981), která se zde vdala za Charlese Edwarda Prosheka (1893–1957), lékaře a československého konzula v Minneapolis v Minnesotě. Do Československa se Adriena už nikdy nevrátila.22

I když Kamila Kaizlová prožila po boku Josefa Kaizla, který bezpochyby patřil do okruhu elitních českých politiků, jen menší část svého života, stalo se toto její manželství pevným základem jejího společenského postavení, z něhož čerpala až do konce svých dnů. Udržovala kontakty s československými politickými špičkami – např. i s K. Kramářem a T. G. Masarykem – a do těchto kruhů se jí podařilo provdat i dceru Zdenku. Pro tisk bývala Její Excelencí a k jejímu jménu se obvykle připojoval dodatek „vdova po ministru financí“, a to i poté, co se znovu provdala a následně rozvedla. 

Státní oblastní archiv v Hradci Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Pouchov, sign. 134-7662, s. 601.

2 Žily v domě čp. 334 na tehdejším Františkově nábřeží (dnes Smetanovo nábřeží 334/4): Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 464, obraz 885.

3 Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/1., Praha 1915, s. 56. 

4 Průběh Kaizlova onemocnění a smrti popisuje podrobně Zdeněk Tobolka: Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/2., Praha 1915, s. 1180–1181.

5 V posledních letech Kaizlova života obývala rodina byt v Italské ulici 1219/2, po ovdovění se Kamila Kaizlová přestěhovala na Smetanovo nábřeží 1012/2: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 59 ; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 58.

6 „Die Memoaren werden auch die wahren Ursachen für den Sturz des Grafen Thun enthalten und ebenso Aufschlüsse über die Intentionen der Politik Kaizls geben.“ In: Pilsner Tagblatt III/304, 12. 11. 1902, s.4.Tutéž zprávu otiskl např. i deník Innsbrucker Nachrichten 250, 12.11.1902, s. 5.

7 Národní listy 42/312, 13.11.1902, s. 3.

8 Plzeňské listy 38/261, 14.11.1902, s. 2.

9 Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života I.-III., Praha 1908–1915.

10 Illustrierte Kronen-Zeitung 3067, 14.7.1908, s. 2.

11 Našinec 44, 15.7.1908, s. 3.

12 Illustrierte Kronen-Zeitung 3072, 19.7.1908, s. 6 . Ludvík Ritter z Rittersbergu ovšem ve skutečnosti zemřel o deset let později, než noviny uvádějí – 6. 6. 1858.

13 Národní listy 48/287, 18. 10. 1908, s. 5.

14 Plzeňské listy 44/164, 21.7.1908, s. 4.

15 Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., s.1023.

16 Mährisches Tagblatt 31/217, 24.9.1910, s. 7.; Leitmeritzer Zeitung 40/86, 1.11.1910, s. 13.

17 Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016.

18 Tamtéž, s. 10.

19 Tamtéž, pozn. 14, s. 125.

20 Do svatby bydlela na dnešní adrese Nad Mlynářkou 447/4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., strana 1260.

21 Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016, s. 11.

22 Tamtéž.