Ioan Cavaler de Pușcariu (1824–1912)

Fotografie – zdroj: https://ro.wikipedia.org/wiki/Ioan_Pușcariu#/media/Fișier:Ioan_Pușcariu.jpg  

Visarion Roman (1833–1885), jedna z předních rumunských osobností 19. století v Sedmihradsku, kdysi s rozmrzelostí napsal jednomu ze svých přátel: "Lidé jako my jsou možná předurčeni k tomu, aby zastali vše" (Netea, Noi contribuții, s. 34–35). Jeho nespokojenost pramenila z toho, že v polovině 19. století bylo v Sedmihradsku tak málo Rumunů, jejichž vzdělání jim umožňovalo zastávat veřejné úřady nebo řídit instituce občanské společnosti, že bylo zcela běžné, aby jeden člověk zastával několik různých funkcí, což často vedlo k nadměrné pracovní zátěži a vysokému pracovnímu tempu. Jedním z těch, kdo byli "předurčeni vše zastat", byl Ioan Ritter von Pușcariu (1824–1912).

Rodina Pușcașu se ve vesnici Sohodolul Branului v jižním Sedmihradsku usadila na počátku 18. století. Již v druhé polovině téhož století byli její členové zmiňováni jako duchovní a obchodníci a také jako pisatelé petic úřadům, což svědčí o tom, že byli ve své obci považováni za elitu. V této rodové linii kněží, z nichž některé můžeme dodnes vidět zvěčněné na malovaných portálech kostelů, které postavili, se v roce 1824 narodil Ioan, jako první z deseti dětí kněze Ioana (1878–1871) a jeho ženy Stany (1801–1886), a také první, kdo si změnil jméno Pușcașu na Pușcariu.

Ioan Pușcariu navštěvoval základní školu nejprve v Sohodolul Branului a poté v Brašově (Kronstadt / Brassó), kde také studoval místní katolickou střední školu. V roce 1842 absolvoval katolické gymnázium v Sibiu (Hermannstadt / Nagyszeben), po kterém navštěvoval půlroční kurz pravoslavné teologie. Následujícího roku si však studium rozmyslel a pustil se do studia práv na piaristickém akademickém lyceu v Kluži / Kolozsváru, a v roce 1846 pak na právnické akademii v Sibiu. V rodinné kněžské tradici pokračoval jeho bratr Ilarion (Bucur) Pușcariu (1842–1922).

Na jaře roku 1848 se Ioan Pușcariu, který právě dokončil studium práv, aktivně zapojil do revolučních událostí jako správce národního shromáždění Rumunů v Blaji / Balázsfalvě, vojenský tribun a později jako komisař revoluční propagandy ve Valašsku. V období neoabsolutismu se stejně jako mnoho rumunských absolventů práva věnoval kariéře státního úředníka v zemském správním aparátu, velmi pravděpodobně na doporučení a s podporou pravoslavného biskupa Andreje Șaguny (1809–1873), jehož církevní, kulturní a politické iniciativy po celý život soustavně podporoval. Po vystřídání několika méně významných úřednických míst v Hunyadské/Hunedoarské župě se stal v roce 1854 služným (szolgabíró/pretor) okresu Scharken/Sárkány /Șercaia ve Fagaraši. Ve stejné době také vydával sborníky právních komentářů a právně popularizační publikace v rumunštině a slovník administrativních termínů v rumunštině a němčině.

Po roce 1860, v době politických změn, které přinesl liberální režim, se bývalý místní státní úředník stal v roce 1861 konceptním úředníkem v sedmihradské královské kanceláři ve Vídni. I k získání této pozice značně přispělo Șagunovo doporučení. V lednu 1862, uprostřed snah vídeňské vlády o omezení politické opozice sedmihradských Maďarů, byl Ioan Pușcariu jmenován do významné funkce v zemské správě: stal se podžupanem (alispán) župy Kükülő/Târnava (Cetatea de Baltă) a tuto funkci zastával až do srpna 1865. Během těchto čtyř let byl také zvolen poslancem zemského sněmu v Sibiu (1863–1864), poslancem Říšského sněmu (1864–1865) a poslancem zemského sněmu v Kluži (1865). Vrcholu své vynikající kariéry dosáhl 10. července 1864, kdy mu byl císařským dekretem udělen Řád železné koruny III. třídy, znamenající povýšení do šlechtického stavu, a titul rytíře (Ritter von).

Úcta, které se těšil u úřadů, a podpora biskupa Șaguny se projevovaly i v době, kdy se politický režim začal měnit a zemský sněm v Sibiu byl císařským dekretem rozpuštěn. Pușcariu patřil k nemnoha Rumunům, kteří o svůj úřad nepřišli. Byl pouze přeložen ze župy Kükülő do funkce župana Fagarašské župy (Fogaras/Făgăraș) (srpen 1865). O tom, jaká očekávání musel představitel župní správy v té době splňovat, svědčí slova hraběte Györgye Hallera (1818–1892), který v roce 1865 vysvětloval Pușcariuovi, že odmítl převzít hlavní funkci v župě Kükülő, protože by nebyl schopen uspokojit "pár set hladových aspirantů po dobu dvaceti let (tj. od roku 1849). Běda mi, kdybych je nedokázal všechny chlebem nakrmit" (Pușcariu, Notițe..., 1913, s. 84).

V roce 1866 byl Ioan Pușcariu zvolen poslancem uherského parlamentu v jednom z volebních obvodů Fagarašské župy, a až do roku 1869 patřil k tzv. aktivistům, tedy těm rumunským politickým vůdcům, kteří se snažili získat co nejvíce ústupků od uherské politické elity a zároveň povzbuzovat ostatní příslušníky rumunských elit i voliče k pokračující politické angažovanosti. Jeho pozici prostředníka uznala a odměnila i uherská vláda, když ho v prosinci 1867 jmenovala sekčním radou na ministerstvu pro náboženské otázky a veřejné školství. V roce 1869 však již jeho hvězda začala pohasínat. Po třech letech za sebou následujících politických neúspěchů na straně "aktvistů" se nově založená Rumunská národní strana Sedmihradska (březen 1869) rozhodla zahájit politiku volební pasivity, čímž odmítla uznat právní účinky vyrovnání z roku 1867. Ioan Ritter von Pușcariu patřil mezi čtyři účastníky stranického sjezdu (z přibližně čtyř set), kteří hlasovali proti zaujetí pasivního postoje, a na svém názoru trval i v následujících letech. Určitě i skutečnost, že byl v květnu 1869 jmenován soudcem nejvyššího uherského soudu, královské kurie, musela významně přispět k tomu, že si za touto politickou volbou stál jak v sedmdesátých, tak v osmdesátých letech 19. století, až do roku 1890, kdy odešel do soudcovského důchodu.

Zároveň zůstával v těsném spojení s kruhy blízkými pravoslavnému metropolitnímu stolci v Sibiu, kde se jeho bratr Ilarion stal archimandritou. V roce 1884 byl jedním ze stoupenců nově založené, avšak jen krátce fungující Rumunské umírněné strany, která prosazovala spolupráci s uherskými vládami, nakonec ale nezískala podporu rumunských voličů. Byl to poslední významný okamžik jeho politické kariéry, poté se již jako starý muž věnoval jen svému soudcovskému úřadu a vědecké činnosti.

Již v roce 1861 byl Ion Pușcariu jedním z iniciátorů založení rumunského kulturního spolku Astra v Sedmihradsku. Jeho členem zůstal po celý život, ale od roku 1873 do roku 1889 zastával také vedoucí funkce ve Společnosti pro rumunský divadelní fond. Patřil rovněž k propagátorům lidových krojů mezi rumunskými elitami. V neposlední řadě byl také jedním z předních členů Gojduovy nadace, která podporovala řadu rumunských pravoslavných žáků a studentů na studiích v Uhrách. V roce 1877 byl Ioan Pușcariu zvolen čestným členem Rumunské akademie v Bukurešti, k jejíž činnosti přispíval historickými, genealogickými a filologickými spisy. Méně již vynikal na poli literární tvorby, kde jeho básnické pokusy, navzdory soustavným snahám, nikdy nedosáhly kvality, která by mu zajistila uznání. Zato jako člen spolku Astra vyvíjel až do posledních let svého života soustavnou vědeckou činnost: "I ve vysokém věku se náš drahý zesnulý, u jehož rakve stojíme, neváhal po mnoho let podílet na práci naší historické sekce, kterou často obohacoval svou činností a přispíval moudrou radou" (Necrologuri, s. 153).

Život a kariéra Ioana Pușcariu dokládají příležitosti k sociální mobilitě mezi Rumuny v Sedmihradsku, umožněné vzděláním a příznivou situací v 50. a 60. letech 19. století. Svědčí ale také o důležité úloze církve při formování národní politické elity. Na počátku a v polovině 19. století pocházel značný počet rumunských politiků a státních úředníků právě z rodin duchovních a pro ty, kteří dosáhli významných pozic v zemském správním aparátu, v některých případech i v hlavním městě monarchie, byla podpora ze strany církví obou vyznání (v případě Pușcariua církve pravoslavné) vždy nezbytná.

Bibliogafie

 Necrologuri, in Transilvania 43, 1912, č. 1–2, s. 152–154.

Keith Hitchins, A Nation Affirmed: The Romanian National Movement in Transylvania, 1860–1914,  Bucharest, 1999.

Nicolae Josan, Ioan Pușcariu (1824–1912). Viața și activitatea, Alba Iulia, 1997.

Ioan cavaler de Pușcariu, Notițe despre întâmplările contemporane, Sibiu, 1913.

Ioan cavaler de Pușcariu, Notițe despre întâmplările contemporane. Partea a II-a. Despre pasivitatea politică a românilor și urmările ei, ediție îngrijită de N. Josan, București, 2004.

Sextil Pușcariu, Spița unui neam din Ardeal, ediție, note și glosar de Magdalena Vulpe, Cluj, 1998.

Hrabě Alexander Mensdorff-Pouilly, grafika ze sbírky portrétů Rakouské národní knihovny

Osudy Alexandra Mensdorff-Pouilly se zásadním způsobem odlišovaly od osudů jiných úředníků. Pocházel ze staré šlechtické rodiny Pouilly, která během francouzské revoluce opustila svou vlast. Alexandrův otec Emanuel (1777–1852) se tak musel etablovat v úplně jiném prostředí. Rozhodl se pro vojenskou kariéru ve službách rakouského císaře a stejně jako jeho bratr se rozhodl přijmout jméno Mensdorff, jež mělo pomoci k adaptaci v německy hovořícím prostoru. K upevnění pozic mu nepochybně posloužil i sňatek s princeznou Sofií Sasko-Kobursko-Saalfeldskou (1778–1835), jež ho svým postavení výrazně převyšovala. Díky tomuto spojení se Emanuel a jeho potomci stali příbuznými řady evropských rodů. Asi nejslavnějším bratrancem byl Albert (1819–1861), manžel britské královny Viktorie (1819–1901), a nejslavnější sestřenicí královna Viktorie samotná. Z láskyplného soužití Emanuela a Sofie se narodilo pět synů, z nichž čtyři se dožili dospělosti – Hugo (1806–1847), Alfons (1810–1894), Alexander (1813–1871) a Arthur (1817–1904). Jejich životní dráhy ukazují, jak pestré mohly být osudy šlechticů v 19. století. 

Erb rodiny Mensdorff-Pouilly 

Nejstarší bratr Hugo se narodil 24. srpna 1806 v Coburgu. V tomto městě také vyrůstal a dostalo mu zde soukromého vzdělání. Emanuel si přál mi ze svých synů vojenské důstojníky, a to se mu podařilo. Hugo vstoupil do armády a stal se důstojníkem jezdectva. Ačkoliv byl nejstarší a očekávalo se, že především on zajistí pokračování rodu, Hugo se nikdy neoženil. Společnost žen mu nebyla cizí, avšak nepotkal vhodnou partnerku z vyšších kruhů, takže raději zůstal sám, než aby žil v nešťastném manželství. Během své vojenské kariéry získal řadu ocenění a dosáhl hodnosti plukovníka. Roku 1847 jej však začalo zlobit zdraví, takže se léčil v lázních nejprve v Karlových Varech a poté v Jeseníku, kde v pouhých 41 letech podlehl zánětu hrtanu.  

Druhorozený Alfons se narodil 25. ledna 1810 v Coburgu. Jeho otec pro něj zamýšlel námořnickou kariéru, ale Alfons to odmítnul a stal se důstojníkem u jezdectva, kde dosáhl hodnosti plukovníka. Zásadní otázkou pro muže jeho postavení byl výběr nevěsty. Zdá se, že Alfons měl v tomto šťastnou ruku, neboť jeho vyvolená Terezie Dietrichsteinová (1823–1856) nejen pocházela z dobré rodiny, ale také mezi nimi byly vzájemné sympatie. Otec nevěsty František Xaver z Dietrichsteina (1774–1850) sice nebyl z této partie z počátku nadšený, neboť doufal v lépe postaveného ženicha pro svou dceru, ale nakonec souhlasil. Terezie Dietrichsteinová se stala dědičkou moravského panství Boskovice a Alfons tedy opustil vojenskou kariéru a vrhnul se na správu panství. Alfons a Terezie žily v Boskovicích spokojeným rodinným životem několik let, během kterých se jim narodily čtyři děti. Roku 1856 však rodinu postihla tragédie – Terezie zemřela na spálu. Alfons se dalšímu sňatku několik let bránil, ale když mu v roce 1862 zemřel jediný mužský dědic Arthur, byl nucen toto rozhodnutí přehodnotit. Jeho druhou manželkou se stala Marie, hraběnka z Lambergu, (1833–1876) se kterou měl také čtyři děti. Bohužel ani druhé manželství netrvalo příliš dlouho, neboť Marie v pouhých 42 letech zemřela. Ale Alfons se konečně dočkal svých vytoužených dědiců, z nichž starší Alfons Vladimír (1864–1935) Boskovice později převzal. Kromě péče o velkostatek se Adolf věnoval také politice. Od roku 1861 zasedal v Moravském zemském sněmu v Brně a v následujícím roce se stal také doživotním členem horní komory rakouské Říšské rady. Ve vykonávání těchto funkcí však příliš smysl neviděl a zdá se, že mu více vyhovovala činnost na lokální úrovni – v letech 1864–1876 byl starostou Boskovic a roku 1888 se dokonce stal jejich čestným občanem. Alfons zemřel v Boskovicích v požehnaném věku 84 let a pohřben byl v rodinné hrobce v Nečtinách, již dal sám vybudovat.       

Alexander se narodil 4. srpna 1813 v Coburgu jako třetí v pořadí. Podobně jako jeho bratři vyrůstal v Coburgu, kde se přátelil se členy nejvýznamnějších evropských rodů. Odmala však také cítil sounáležitost s rakouským soustátím a rozhodl se mu sloužit v armádě. Jeho vojenská kariéra začala roku 1829, kdy se stal kadetem v pěším pluku. Během následujících 20 let se vypracoval až na hodnost generálmajora. Následně vstoupil do diplomatických služeb a stal se rakouským velvyslancem v Petrohradu. Na této pozici však vydržel jen rok a poté se vrátil do armády. Na konci 50. let ovšem začalo být jasné, že chce-li opravdu dostát svým rodovým povinnostem, pouze vojenská služba k tomu nebude stačit. Začal se tedy ohlížet po vhodné nevěstě. Jak vyplývá z rodinné korespondence, členové rodu Mensdorff-Pouilly považovali vzájemnou náklonnost obou snoubenců za nutnost pro uzavření manželství. Zdá se však, že Alexandr na tento požadavek rezignoval. Roku 1857 se oženil s Alexandrinou z Dietrichsteina (1824–1906), budoucí dědičkou rozsáhlého mikulovského panství na jižní Moravě. Manželé k sobě museli najít cestu, což bylo z počátku náročné, neboť nebydleli spolu. Nakonec se však sblížili a jejich manželství bylo spokojené. Narodily se z něj čtyři děti, z nichž tři se dožily dospělosti – Marie (1858–1889), manželka hraběte Huga Kálnokyho (1844–1928), Hugo (1858–1920), dědic panství a manžel ruské šlechtičny Olgy Dolgorukové (1873–1946), a Klotylda (1867–1943), manželka Alberta Apponyi (1846–1933). 

Roku 1859 se Alexander stal polním podmaršálkem a o dva roky později místodržitelem ve Lvově, kde vykonával zároveň i funkci velícího generála pro Halič a Bukovinu. Jedním z vrcholných okamžiků Alexandrovy kariéry byl nepochybně rok 1864, kdy získal post rakouského ministra zahraničí. Během jeho působení však došlo k prusko-rakouské válce, kterou Rakousko prohrálo, a Alexander byl následně ze své funkce odvolán. Na sklonku života byl českým místodržitelem v Praze. V Praze také 14. února 1871 zemřel a byl pohřben v rodinné hrobce v Mikulově.

Zámek v Mikulově dnes

Nejmladší Arthur se narodil stejně jako jeho bratři v Coburgu 19. srpna 1817. Také on se stal důstojníkem v armádě a dlouhá léta sloužil rakouskému císaři. Když však bylo jasné, že dál než na hodnost majora se nedostane, rozhodl se roku 1852 aktivní službu opustit. Místo toho se vrhnul na podnikání, pokusil se o těžbu uhlí, avšak neuspěl. Výnosy z jeho pozemků mu bohužel nepokrývaly náklady, takže byl nucen si častokrát půjčovat od rodiny, včetně královny Viktorie. V osobním životě se mu také příliš nedařilo. Roku 1853 se z lásky oženil Magdalenou Kremzovou (1835–1899), neurozenou krasojezdkyní. Jeho bratři a také ostatní příbuzní jej za toto rozhodnutí velmi kritizovali a Magdalenu nikdy mezi sebe úplně nepřijali. Ovšem Arthura samotného neodvrhli a dál mu pomáhali. Arthur své volby litoval, neboť Magdalena opravdu nebyla žena pro něj, a roku 1882 došlo k rozvodu. Arthur si pak na sklonku života našel sobě rovnou nevěstu – hraběnku Biancu Adamovich de Csepin (1837–1912). Po dvou letech manželství Arthur zemřel ve Velenje, městě na území dnešního Slovinska.

Služba v armádě hrála v životě čtyř bratrů Mensdorff-Pouilly zcela zásadní roli. Spolu s jejich šlechtickým původem jim umožnila se sociálně a ekonomicky etablovat v rakouské společnosti. Sňatková politika jejich rodu jim také pomohla při cestě na vrchol. Z Alfonse se díky dědictví jeho manželky stal velkostatkář. Alexander se sice na chodu mikulovského panství nepodílel, ale zisky, které z něj plynuly, umožňovaly i jemu vést nákladný život. Jeho úřednická kariéra byla spíš vedlejším efektem té vojenské a určitou roli v ní nepochybně hrálo i jeho společenské postavení, schopnosti a povaha, díky které byl mezi lidmi oblíben.

Bibliografie:

Švaříčková-Slabáková, Radmila: Rodinné strategie šlechty. Mensdorffové-Pouilly v 19. století. Praha: Argo, 2007.

Švaříčková-Slabáková, Radmila: Rod Mensdorff-Pouilly a boskovický velkostatek. In: Ott, Matěj, Markéta Malachová a Roman Malach: Boskovice 1222–2022. Boskovice: město Boskovice ve spolupráci s Muzeem regionu Boskovicka, 2022.

Švaříčková-Slabáková, Radmila: Šlechtic – Příklad Huga Mensdorffa-Pouilly. In: Fasora, Lukáš, Jiří Hanuš a Jiří Malíř. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008.

Brichtová, Dobromila: Zámek Mikulov. Mikulov: Regionální muzeum v Mikulově, 2015.

Brichtová, Dobromila: Pod tvými ochrannými křídly. Od loretánského kostela k hrobce Dietrichsteinů v Mikulově. Mikulov: Turistické informační centrum, 2014.

Steiner, Petr: Hrabě Hugo Kálnoky de Köröspatak (1844–1928). Život a osudy šlechtice na konci 19. století. Časopis Matice moravské 141/1, 2022.

Leon Scridon starší (1863–1942) se narodil 27. listopadu 1863 v obci Feldru, v okrese Năsăud, který byl dříve (do roku 1851) součástí rakouské vojenské hranice v Sedmihradsku. Jeho život a kariéra dokládají jak sociální mobilitu v politickém a společenském rámci habsburské monarchie v rodině s tradicí v místní správě, tak příležitosti k sociální mobilitě, které se otevřely po změně režimu v roce 1919.

Odkaz: https://feldru.ro/upload/styles/thumb/thumbs/2013/02/dr.leonscridon.jpeg

Jeho dědeček z otcovy strany, Simion Scridon, byl poddůstojníkem 17. hraničářského pluku a starostou obce. Jeho otec Teodor Scridon (1834–1920) sloužil osm let v habsburské armádě (1854–1862), kde dosáhl hodnosti praporečníka. Po návratu se stal starostou obce (1865) a tuto funkci zastával téměř nepřetržitě, někdy i jako obecní pokladník, po dobu 34 let. V roce 1873 patřil k zakladatelům „Půjčovny a záložny Feldru“, první lidové banky v regionu. V roce 1863 se oženil s Nastasií Pop, s níž měl pět dětí (tři chlapce a dvě dívky).

Leon Scridon starší (nar. 1863), nejstarší z bratrů, navštěvoval základní a střední školu v Năsăudu, kde v roce 1883 absolvoval místní gymnázium. Poté pokračoval ve studiu práv na univerzitě v Kluži/Kolozsváru, kde v roce 1887 získal titul bakaláře a v roce 1889 doktorát státních (správních) věd. Během studia pobíral stipendium 200 zlatých z „fondů hraničářů“ (šlo o stipendijní fond zřízený z majetku bývalého hraničářského pluku, který byl k dispozici pouze potomkům Grenzerů, hraničářů).

V roce 1893 se jeho ženou stala Maria Jarda (1875–1950), s níž měl tři děti: Iona (nar. 1894), Elenu (nar. 1896) a Leona mladšího (nar. 1897). V letech 1887–1922 působil Leon Scridon st. ve státní správě, nejprve v Uherském království jako úředník župy Bistrița-Năsăud, poté za Rumunského království jako župní úředník a prefekt. V Uherském království probíhala jeho kariéra lineárně, tak jako u většiny tehdejších úředníků. Po dvouleté praxi v administrativě (1887–1889) byl jmenován notářem v sirotčinci (1889–1890), poté služným (Stuhlrichter/Szolgabíró) (1890–1891), župním notářem (1892–1906) a od roku 1906 do ledna 1919 vrchním župním notářem. V té době byl v regionu známý mimo jiné tím, že jeho pracovní den začínal v pět hodin ráno. V Rumunském království bylo příležitostí profesního a společenského uplatnění více. V letech 1919–1921 byl Scridon jmenován zástupcem prefekta župy Bistrița-Năsăud a 29. prosince 1921 prefektem čické župy (Ciuc). Z této pozice o měsíc později, v lednu 1922, odešel do důchodu, poté co dosáhl zákonem požadované věkové hranice (35 let služby).

Jeho vzestupná kariéra se však zejména v prvních letech po roce 1918 neobešla bez problémů. Bezprostředně po válce si bývalí předváleční rumunští úředníci udrželi své pozice a mnozí z nich postoupili ve funkci (mezi nimi i L. Scridon st.), zatímco maďarští úředníci na své funkce rezignovali nebo odešli ze země. Avšak nacionalističtí radikálové, kteří chtěli odstranit z pozic v administrativě všechny, kdo zastávali funkce v bývalém politickém režimu, na ně nepohlíželi příliš příznivě. Byť k odstranění bývalých úředníků nakonec nedošlo, pohlíželo se na ně s nedůvěrou. Nejen političtí odpůrci, ale i ozbrojené složky byly zpočátku vůči bývalým úředníkům ostražité. Zpráva rumunského dobrovolnického sboru z prosince 1918 obsahuje seznam veřejných osob rumunského původu v Sedmihradsku, kterým bylo možné věřit, že podpoří vojenské operace rumunské armády při jejím postupu na západ. Jméno Leona Scridona staršího tento seznam neobsahuje, je na něm ale uvedeno jméno jeho syna Leona Scridona mladšího, v té době studenta práv.

Nejisté hospodářské podmínky poválečných let činily toto období také náchylným ke zneužívání úřadu a spekulacím, přičemž obvinění často zasahovala i vyšší úředníky. V polovině roku 1919 se začaly šířit zvěsti o zpronevěře, podporované vysokými úředníky župy Bistrita-Năsăud v čele s prefektem a víceprefektem, kteří prostřednictvím cizích obchodníků umožnili prodej výrobků ze skladů bývalé habsburské armády a na toto zboží nezákonně vydávali vývozní povolení (zboží bylo vyvezeno ze Sedmihradska a prodáno v Bukovině). Vyšetřování trvalo téměř půl roku, L. Scridon st. byl nakonec zproštěn obvinění a znovu uveden do funkce v prosinci 1919. O několik měsíců později, 23. května 1920, v napjaté době kolem příprav pozemkové reformy, dvě až tři stovky rolníků násilně odstranily zástupce prefekta z úřadu. Poté co bylo 28 z nich zatčeno, vyšlo následujícího dne do ulic před župním úřadem více než 2000 rolníků. 

Závěrečná fáze Scridonovy kariéry, funkce prefekta čické župy, se odehrála v prosinci 1921, tedy na konci druhé Averescovy vlády (13. března 1920 – 16. prosince 1921), jejíž součástí bylo rovněž radikální křídlo Rumunské národní strany vedené O. Gogou. Je možné, že ke jmenování prefektem přispěly vztahy Scridonova syna Leona ml. s tímto politickým uskupením. Krátké období, po které funkci zastával (pouhý měsíc), naznačuje, že šlo o provizorní, téměř čestnou funkci předtím, než odešel do důchodu.

Scridonovy vztahy s veřejnou správou ale pokračovly i po jeho odchodu do důchodu: v roce 1923 byl předsedou župní sekce Svazu státních zaměstnanců Sedmihradska a od roku 1927 předsedou župní sekce Svazu důchodců.

Současně působil také jako úředník civilních institucí, většinou spojených s institucionálním odkazem bývalého pluku Pohraniční stráže. Byl členem Valné hromady lesních fondů (1889–1942), členem správní komise týchž fondů (1896–1923), a také poradcem Komise pro správu lesních fondů pohraniční stráže. Byl také pokladníkem a členem církevního výboru řeckokatolické farnosti v Bistriţi. V letech 1912–1913 podnikl nezbytné kroky k založení Spolku rumunských žen v Bistriți, vypracoval jeho stanovy a v letech 1913–1919 byl jeho tajemníkem. Jeho angažovanost v mnoha dalších spolcích a charitativních iniciativách doplňovala obdobná míra zapojení v místních bankovních institucích. V letech 1904–1942 byl členem správní rady banky „Aurora“ v Năsăudu a od roku 1923 až do své smrti v roce 1942 ředitelem bistriţské pobočky této banky. V letech 1901–1920 byl členem správní rady banky „Bistrițiana“ (v letech 1911–1915 byl jejím místopředsedou) a v letech 1926–1930 členem správní rady těžební společnosti „Regna“, působící v lesích pohraničních obcí. Byl také členem správní rady společnosti „Hebe“, která spravovala termální lázně v Sângeorz Băi. Více než čtyřicet let tak byl členem a podílel se na rozhodování téměř všech (ne-li úplně všech) institucí, které byly na úrovni župy významné, a to ve všech odvětvích veřejného života.

Když Leon Scridon st. v roce 1942 v Năsăudu zemřel, část jeho rodiny, která patřila k nejváženějším a nejlépe situovaným v bývalém vojenském pohraničí, po zabrání severního Sedmihradska Maďarskem nalezla útočiště v Rumunsku. Leonův syn Ion Scridon se věnoval lékařské kariéře. Jeho dcera Elena se provdala za generála Grigore Bălana (1896–1944), který padl v roce 1944 v bojích o osvobození Sedmihradska. Leon Scridon ml. vystudoval práva a ještě v mládí se sblížil s politickou skupinou vedenou Oktavianem Gogou (1881–1938). Byl poslancem rumunského parlamentu (1937, na kandidátce Národní křesťanské strany), státním tajemníkem, tajemníkem pro oblast Someș (Ținutul Someș) (1940) za Frontu národního obrození a generálním komisařem pro rumunské uprchlíky v severním Sedmihradsku (1940–1944). Po nástupu komunismu byl dvakrát odsouzen: jednou v roce 1949 lidovým tribunálem v Năsăudu a podruhé v roce 1955 bukurešťským územním vojenským tribunálem. Dne 12. září 1955 byl omilostněn a propuštěn z vězení.

Čtyři generace rodiny Scridonů, které po sobě následovaly od počátku 19. do poloviny 20. století, ilustrují nejrůznější vzorce sociální mobility na různých úrovních a v různých časových obdobích a politických kontextech: dokládají úlohu tradice a administrativní pozice u vrstev, které by se daly nazvat „venkovskou elitou“ (Simion a Teodor Scridonovi); význam vzdělání pro procesy sociální mobility probíhající od druhé poloviny 19. století (Leon Scridon st.); dopady změn politického režimu na příslušníky elity (společenský vzestup v roce 1919 pro Leona Scridona st. a později i pro jeho syna Leona, a naopak společenský pád pro Leona mladšího po roce 1948).

Bibliografie

Cornel Grad, Contribuția armatei române la preluarea puterii politico–administrative în Transilvania. Primele măsuri (noiembrie 1918–aprilie 1919), „Revista de Administrație Publică și Politici Sociale“, II, 2010, č. 4 (5), s. 52–79 (55–56).

Vasile Ilovan, Aspecte ale mișcării revoluționare și democratice în județul Bistrița–Năsăud, „File de Istorie“, II, 1972, s. 167–182 (173–174).

Ironim Marţian, Onisim Filipoiu, Leon Scridon senior (1863–1942), „Buletinul Cercului Științific Plaiuri Năsăudene Bistrița“, IV, 1983, s. 36–59. 

Adrian Onofreiu, La cumpăna veacurilor şi a vremurilor. Leon Scridon Sen. în apărarea averilor şi a Liceului Grăniceresc din Năsăud, „Arhiva Someșană“, seria III, 14, 2015, s. 67–85. 

Teodor Tanco, Leon Scridon schiţase o istorie nescrisă nici pînă azi, in Teodor Tanco, Virtus Romana Rediviva, díl 5, Bistrița, 1984, s. 282–286.

Iosif Uilăcan, Leon Scridon, in Adrian Onofreiu, Dan Lucian Vaida (eds.), Convergenţe etnoculturale. In Honorem Mircea Prahase, Cluj-Napoca, Mega, 2012, s. 291–308.

Tisk

Patria, I, 1919, 5, 7/20 February, s. 1.

România, III, 1940, 573–583, 8 January, s. 2.

Țara, IV, 1944, 910, June 18, s. 3.

Leon Scridon starší (1863–1942) se narodil 27. listopadu 1863 v obci Feldru, v okrese Năsăud, který byl dříve (do roku 1851) součástí rakouské vojenské hranice v Sedmihradsku. Jeho život a kariéra dokládají jak sociální mobilitu v politickém a společenském rámci habsburské monarchie v rodině s tradicí v místní správě, tak příležitosti k sociální mobilitě, které se otevřely po změně režimu v roce 1919.

Odkaz: https://feldru.ro/upload/styles/thumb/thumbs/2013/02/dr.leonscridon.jpeg

Jeho dědeček z otcovy strany, Simion Scridon, byl poddůstojníkem 17. hraničářského pluku a starostou obce. Jeho otec Teodor Scridon (1834–1920) sloužil osm let v habsburské armádě (1854–1862), kde dosáhl hodnosti praporečníka. Po návratu se stal starostou obce (1865) a tuto funkci zastával téměř nepřetržitě, někdy i jako obecní pokladník, po dobu 34 let. V roce 1873 patřil k zakladatelům „Půjčovny a záložny Feldru“, první lidové banky v regionu. V roce 1863 se oženil s Nastasií Pop, s níž měl pět dětí (tři chlapce a dvě dívky).

Leon Scridon starší (nar. 1863), nejstarší z bratrů, navštěvoval základní a střední školu v Năsăudu, kde v roce 1883 absolvoval místní gymnázium. Poté pokračoval ve studiu práv na univerzitě v Kluži/Kolozsváru, kde v roce 1887 získal titul bakaláře a v roce 1889 doktorát státních (správních) věd. Během studia pobíral stipendium 200 zlatých z „fondů hraničářů“ (šlo o stipendijní fond zřízený z majetku bývalého hraničářského pluku, který byl k dispozici pouze potomkům Grenzerů, hraničářů).

V roce 1893 se jeho ženou stala Maria Jarda (1875–1950), s níž měl tři děti: Iona (nar. 1894), Elenu (nar. 1896) a Leona mladšího (nar. 1897). V letech 1887–1922 působil Leon Scridon st. ve státní správě, nejprve v Uherském království jako úředník župy Bistrița-Năsăud, poté za Rumunského království jako župní úředník a prefekt. V Uherském království probíhala jeho kariéra lineárně, tak jako u většiny tehdejších úředníků. Po dvouleté praxi v administrativě (1887–1889) byl jmenován notářem v sirotčinci (1889–1890), poté služným (Stuhlrichter/Szolgabíró) (1890–1891), župním notářem (1892–1906) a od roku 1906 do ledna 1919 vrchním župním notářem. V té době byl v regionu známý mimo jiné tím, že jeho pracovní den začínal v pět hodin ráno. V Rumunském království bylo příležitostí profesního a společenského uplatnění více. V letech 1919–1921 byl Scridon jmenován zástupcem prefekta župy Bistrița-Năsăud a 29. prosince 1921 prefektem čické župy (Ciuc). Z této pozice o měsíc později, v lednu 1922, odešel do důchodu, poté co dosáhl zákonem požadované věkové hranice (35 let služby).

Jeho vzestupná kariéra se však zejména v prvních letech po roce 1918 neobešla bez problémů. Bezprostředně po válce si bývalí předváleční rumunští úředníci udrželi své pozice a mnozí z nich postoupili ve funkci (mezi nimi i L. Scridon st.), zatímco maďarští úředníci na své funkce rezignovali nebo odešli ze země. Avšak nacionalističtí radikálové, kteří chtěli odstranit z pozic v administrativě všechny, kdo zastávali funkce v bývalém politickém režimu, na ně nepohlíželi příliš příznivě. Byť k odstranění bývalých úředníků nakonec nedošlo, pohlíželo se na ně s nedůvěrou. Nejen političtí odpůrci, ale i ozbrojené složky byly zpočátku vůči bývalým úředníkům ostražité. Zpráva rumunského dobrovolnického sboru z prosince 1918 obsahuje seznam veřejných osob rumunského původu v Sedmihradsku, kterým bylo možné věřit, že podpoří vojenské operace rumunské armády při jejím postupu na západ. Jméno Leona Scridona staršího tento seznam neobsahuje, je na něm ale uvedeno jméno jeho syna Leona Scridona mladšího, v té době studenta práv.

Nejisté hospodářské podmínky poválečných let činily toto období také náchylným ke zneužívání úřadu a spekulacím, přičemž obvinění často zasahovala i vyšší úředníky. V polovině roku 1919 se začaly šířit zvěsti o zpronevěře, podporované vysokými úředníky župy Bistrita-Năsăud v čele s prefektem a víceprefektem, kteří prostřednictvím cizích obchodníků umožnili prodej výrobků ze skladů bývalé habsburské armády a na toto zboží nezákonně vydávali vývozní povolení (zboží bylo vyvezeno ze Sedmihradska a prodáno v Bukovině). Vyšetřování trvalo téměř půl roku, L. Scridon st. byl nakonec zproštěn obvinění a znovu uveden do funkce v prosinci 1919. O několik měsíců později, 23. května 1920, v napjaté době kolem příprav pozemkové reformy, dvě až tři stovky rolníků násilně odstranily zástupce prefekta z úřadu. Poté co bylo 28 z nich zatčeno, vyšlo následujícího dne do ulic před župním úřadem více než 2000 rolníků. 

Závěrečná fáze Scridonovy kariéry, funkce prefekta čické župy, se odehrála v prosinci 1921, tedy na konci druhé Averescovy vlády (13. března 1920 – 16. prosince 1921), jejíž součástí bylo rovněž radikální křídlo Rumunské národní strany vedené O. Gogou. Je možné, že ke jmenování prefektem přispěly vztahy Scridonova syna Leona ml. s tímto politickým uskupením. Krátké období, po které funkci zastával (pouhý měsíc), naznačuje, že šlo o provizorní, téměř čestnou funkci předtím, než odešel do důchodu.

Scridonovy vztahy s veřejnou správou ale pokračovly i po jeho odchodu do důchodu: v roce 1923 byl předsedou župní sekce Svazu státních zaměstnanců Sedmihradska a od roku 1927 předsedou župní sekce Svazu důchodců.

Současně působil také jako úředník civilních institucí, většinou spojených s institucionálním odkazem bývalého pluku Pohraniční stráže. Byl členem Valné hromady lesních fondů (1889–1942), členem správní komise týchž fondů (1896–1923), a také poradcem Komise pro správu lesních fondů pohraniční stráže. Byl také pokladníkem a členem církevního výboru řeckokatolické farnosti v Bistriţi. V letech 1912–1913 podnikl nezbytné kroky k založení Spolku rumunských žen v Bistriți, vypracoval jeho stanovy a v letech 1913–1919 byl jeho tajemníkem. Jeho angažovanost v mnoha dalších spolcích a charitativních iniciativách doplňovala obdobná míra zapojení v místních bankovních institucích. V letech 1904–1942 byl členem správní rady banky „Aurora“ v Năsăudu a od roku 1923 až do své smrti v roce 1942 ředitelem bistriţské pobočky této banky. V letech 1901–1920 byl členem správní rady banky „Bistrițiana“ (v letech 1911–1915 byl jejím místopředsedou) a v letech 1926–1930 členem správní rady těžební společnosti „Regna“, působící v lesích pohraničních obcí. Byl také členem správní rady společnosti „Hebe“, která spravovala termální lázně v Sângeorz Băi. Více než čtyřicet let tak byl členem a podílel se na rozhodování téměř všech (ne-li úplně všech) institucí, které byly na úrovni župy významné, a to ve všech odvětvích veřejného života.

Když Leon Scridon st. v roce 1942 v Năsăudu zemřel, část jeho rodiny, která patřila k nejváženějším a nejlépe situovaným v bývalém vojenském pohraničí, po zabrání severního Sedmihradska Maďarskem nalezla útočiště v Rumunsku. Leonův syn Ion Scridon se věnoval lékařské kariéře. Jeho dcera Elena se provdala za generála Grigore Bălana (1896–1944), který padl v roce 1944 v bojích o osvobození Sedmihradska. Leon Scridon ml. vystudoval práva a ještě v mládí se sblížil s politickou skupinou vedenou Oktavianem Gogou (1881–1938). Byl poslancem rumunského parlamentu (1937, na kandidátce Národní křesťanské strany), státním tajemníkem, tajemníkem pro oblast Someș (Ținutul Someș) (1940) za Frontu národního obrození a generálním komisařem pro rumunské uprchlíky v severním Sedmihradsku (1940–1944). Po nástupu komunismu byl dvakrát odsouzen: jednou v roce 1949 lidovým tribunálem v Năsăudu a podruhé v roce 1955 bukurešťským územním vojenským tribunálem. Dne 12. září 1955 byl omilostněn a propuštěn z vězení.

Čtyři generace rodiny Scridonů, které po sobě následovaly od počátku 19. do poloviny 20. století, ilustrují nejrůznější vzorce sociální mobility na různých úrovních a v různých časových obdobích a politických kontextech: dokládají úlohu tradice a administrativní pozice u vrstev, které by se daly nazvat „venkovskou elitou“ (Simion a Teodor Scridonovi); význam vzdělání pro procesy sociální mobility probíhající od druhé poloviny 19. století (Leon Scridon st.); dopady změn politického režimu na příslušníky elity (společenský vzestup v roce 1919 pro Leona Scridona st. a později i pro jeho syna Leona, a naopak společenský pád pro Leona mladšího po roce 1948).

Bibliografie

Cornel Grad, Contribuția armatei române la preluarea puterii politico–administrative în Transilvania. Primele măsuri (noiembrie 1918–aprilie 1919), „Revista de Administrație Publică și Politici Sociale“, II, 2010, č. 4 (5), s. 52–79 (55–56).

Vasile Ilovan, Aspecte ale mișcării revoluționare și democratice în județul Bistrița–Năsăud, „File de Istorie“, II, 1972, s. 167–182 (173–174).

Ironim Marţian, Onisim Filipoiu, Leon Scridon senior (1863–1942), „Buletinul Cercului Științific Plaiuri Năsăudene Bistrița“, IV, 1983, s. 36–59. 

Adrian Onofreiu, La cumpăna veacurilor şi a vremurilor. Leon Scridon Sen. în apărarea averilor şi a Liceului Grăniceresc din Năsăud, „Arhiva Someșană“, seria III, 14, 2015, s. 67–85. 

Teodor Tanco, Leon Scridon schiţase o istorie nescrisă nici pînă azi, in Teodor Tanco, Virtus Romana Rediviva, díl 5, Bistrița, 1984, s. 282–286.

Iosif Uilăcan, Leon Scridon, in Adrian Onofreiu, Dan Lucian Vaida (eds.), Convergenţe etnoculturale. In Honorem Mircea Prahase, Cluj-Napoca, Mega, 2012, s. 291–308.

Tisk

Patria, I, 1919, 5, 7/20 February, s. 1.

România, III, 1940, 573–583, 8 January, s. 2.

Țara, IV, 1944, 910, June 18, s. 3.

Klement Bachofen von Echt nepatřil mezi výrazné politické persony své doby. Působil sice jako poslanec hned dvou parlamentních těles – českého zemského sněmu a říšské rady ve Vídni, toto jeho angažmá vyplývalo spíše z jeho niternějšího zájmu, jímž bylo podnikání v oblasti cukrovarnictví. Svůj první mandát získal hned při volbách do městské kurie (obvod Varnsdorf) českého zemského sněmu v roce 1861, který ho následně jako zástupce ústavověrné německé strany delegoval i do poslanecké sněmovny říšské rady. Poté, co v roce 1863 zakoupil velkostatky Svinaře a Lhotka na Berounsku, kandidoval v dalších volbách již vždy pouze do velkostatkářských kurií. V říšské radě zůstal pouze do roku 1869, pak se právě z důvodu podnikání, které mu neumožňovalo dlouhodobě pobývat ve vzdálené Vídni, vzdal svého mandátu. Naproti tomu v českém zemském sněmu působil s přestávkou let 1870–1872 až do roku 1883.

SOkA Sokolov, R. Dotzauer, s-1-c

Více než Bachofenova politická kariéra je zajímavá příbuzenská síť, která se okolo jeho osoby vytvořila, neboť je až neuvěřitelné, kolik veřejně činných osob, poslance nevyjímaje, patřilo do širší rodiny Bachofenů. Popis těchto příbuzenských vazeb tak odkrývá mimořádnou personální provázanost elitních osob působících v 19. století a ukazuje, že elitní vrstva byla v tehdejší době velice úzká. Bez zajímavosti rovněž není, že tyto příbuzenské vazby překračovaly nejen pomyslné národnostní hranice, ale i hranice zemské.

Rod Bachofenů von Echt má velmi dlouhou historii. Původně pocházel z Limburska, území dnes rozděleného mezi Belgii a Nizozemí. Do šlechtického stavu byla rodina povýšena někdy na přelomu 15. a 16. století, kdy již sídlila převážně v Durynsku. Geografický záběr jejích členů byl ovšem mnohem širší. V 18. století například nacházíme příslušníky tohoto rodu v dánských diplomatických službách. Začátkem 19. století se první příslušník tohoto rodu usadil i v Čechách. Šlo o Abunda Bachofena von Echt (1778–1850), který pocházel z Ehrenbreitsteinu u Koblenze, nicméně odtud uprchl poté, co se zapletl do spiknutí proti Napoleonovi. Útočiště získal ve službách pražského arcibiskupa, na jehož panství Rožmitál pod Třemšínem působil jako nadlesní. Stejného spiknutí se společně s Abundem účastnil i jeho přítel Anton Reiss (1778–1822), jenž také opustil Porýní a stejně jako on se usadil na panství Rožmitál pod Třemšínem, kde působil jako šichtmistr. V roce 1806 se zde oženil s Abundovou sestrou Marií (1779–1836).[1] Toto manželství se ukázalo jako klíčové pro českou vlasteneckou společnost, neboť z šesti narozených dětí se dospělosti dožily tři dcery, tedy sestřenice Klementa Bachofen von Echt, které se všechny provdaly za muže, kteří měli ve své době významné místo v národní české společnosti i politice.

Nejstarší dcera Johanna Reiss (1809–1849) si v roce 1828 vzala advokáta Josefa Friče (1804–1876), a stala se tak mj. matkou známého revolucionáře z roku 1848 Josefa Václava Friče (1829–1890). Dle pamětí J. V. Friče se jeho prarodiče identifikovali s českou společností, přestože se sami česky nenaučili. A. Reiss se měl přátelit s Janem Jakubem Rybou, (1765–1815), významným českým hudebním skladatelem, který v Rožmitále působil jako městský písař a učitel. Poté, co se Reissovi po roce 1817 přestěhovali do Prahy, dbali i zde na to, aby dcerám zajistili učitele češtiny. Touto cestou se ve 20. letech do rodiny doslal i budoucí advokát Josef Frič, který v Praze studoval filozofickou fakulta a následně práva. Josef Frič se velmi brzy zařadil do české vlastenecké společnosti. V roce 1848 byl členem tzv. Svatováclavského (Národního) výboru a získal i volený poslanecký mandát do Českého zemského sněmu v roce 1848, který se ovšem nikdy nesešel. Poslancem se tedy stal až po obnovení ústavnosti v roce 1861 a mandát v městské kurii Českého zemského sněmu se mu za českou Národní stranu v městské kurii (obvod Praha: Nové Město) dařilo opakovaně obhajovat až do smrti. Josef Frič měl do rodiny Reissových přivést i svého vrstevníka Václava Staňka (1804–1871), budoucího lékaře, který se v roce 1832 oženil s Karolinou Reiss (1813–1868). I Václav Staněk se krátce zapojil do politického dění, když v roce 1848 získal poslanecký mandát jak na Českém zemském sněmu, tak na Ústavodárném rakouském říšském sněmu ve Vídni.

Nejvýznamnější dcerou Reissových byla nejmladší Antonie (1817–1852), jež je známá pod pseudonymem Bohuslava Rajská. Antonii bylo dopřáno vzdělání, které bylo pro ženy v této době neobvyklé. Patřila do okruhu tzv. české budečské školy vedené Karlem Slavojem Amerlingem (1807–1884). V roce 1843 otevřela soukromou dívčí školu, která byla první nejen v Praze, ale i v celých Čechách. V roce 1845 se provdala za ovdovělého Františka Ladislava Čelakovského (1799–1852), významného českého obrozeneckého básníka, který v době sňatku působil coby profesor slovanské literatury na univerzitě ve Vratislavi. Synem tohoto páru byl český právní historik Jaromír Čelakovský (1846–1914), jenž se angažoval jako mladočeský politik, když byl v letech 1878–1889 (za venkovskou kurii) a 1895–1911 (za městskou kurii) poslancem Českého zemského sněmu a v letech 1879–1881, 1900 a 1907–1911 i poslancem říšské rady.

Zakotvení Marie Reissové roz. Bachofen von Echt v české společnosti bylo z hlediska její širší rodiny výjimečné. Ostatní příbuzní již německé kulturní prostředí neopustili, naopak bývali ve své době často považováni za významné protagonisty němectví. Mariin mladší bratr Karl Bachofen von Echt (1786–1860), se usadil v Severním Porýní-Vestfálsku, a to na zámečku Geist ležícím mezi městy Oelde a Ennigerloh poblíž Münsteru, jenž od roku 1803 patřil pruskému státu. Karl se v roce 1815 oženil s dcerou knížecího správce Wilhelmine Vonnegut (1795–1851), s níž přivedl na svět šest synů a šest dcer. Až na jednoho syna a jednu dceru se všichni tito potomci dožili dospělosti, což bylo v tomto období spíše výjimečné.

Jako třetí v pořadí se Karlovi a Wilhelmine narodil syn Klement Bachofen von Echt (1819–1886), který se krátce po svých dvacetinách rozhodl přesídlit do Čech za svým strýcem Abundem, jenž se nikdy neoženil a byl v tu dobu majitelem vinic ve Střešovicích (nyní součást Prahy). V roce 1846 se Klementovi podařilo uzavřít velmi výhodný sňatek, když se jeho vyvolenou stala o tři roky starší, tedy již třicetiletá, Malvine Richter (1816–1893), která byla dcerou velkoobchodníka a majitele cukrovaru na (dnes) pražské Zbraslavi Antona Richtera (1782–1846). Klement se tak přiženil do velmi zajímavé rodiny. Jeho švagrem se totiž stal Anton Mansuet Richter (1810–1880), jenž sice zdědil otcův cukrovar, ale od druhé poloviny 60. let ho více zajímala politika. V letech 1867–1878 byl poslancem Českého zemského sněmu, když v kurii obchodních a živnostenských komor zastupoval pražskou OŽK. Sňatkem s Malvinou se Klement dostal do přízně i s pražským advokátem Karlem Schlosserem (1807–1876), jenž byl od roku 1835 ženatý s Malvininou starší sestrou Eleonorou (1812–1884) a jako velkostatkář zasedal v letech 1867–1873 na českém zemského sněmu i v říšské radě. V manželství K. Schlossera a Malviny přišlo na svět osm dětí, přičemž je zajímavé, že hned tři dcery se provdaly za poslance: Eleonora Schlosser (1839–1926) v roce 1858 za velkostatkáře Ernsta Theumera (1833–1904), jenž byl bratrancem dalších tří poslanců (Emila Theumera, Josefa Theumera a Leo Theumera), Malvina Schlosser (1841–1879) v roce 1862 za pražského advokáta Jaroslava Rilke von Rüliken (1833–1892) a Helena Schlosser (1844–1932) též v roce 1862 za Friedricha Leitenbergra (1837–1899), majitele kartounky v Kosmonosích.

Klement Bachofen se nejpozději od roku 1852 stal spolumajitelem zbraslavského cukrovaru,[2] k čemuž zanedlouho přibylo i vlastnictví cukrovaru v Líbeznicích ležících severně od Prahy. Zde mohl využít odbornosti svého bratra Karla Bachofena (1830–1922), který rovněž přesídlil do Prahy, aby na místní univerzitě v letech 1848–1853 studoval chemii. Po skončení studií využil možnost praxe v bratrově cukrovaru, kde až do poloviny 60. let působil jako ředitel. Poté se však cesty obou bratrů rozdělily, neboť od roku 1865 se Karl přesunul do vídeňského Nussdorfu, kde se zapojil do podnikání spojeného s rodinou jeho manželky. Karl se totiž v roce 1859 oženil s Albertinou Bosch (1839–1925), dcerou Franze Bosche (1790–1860), majitele pivovaru ve vídeňském Nussdorfu, jenž se postupně stal jedním z nejvýznamnějších pivovarů v Rakousku. Karel se tímto svým sňatek stal součástí dalšího významného rodinného klanu. V době příchodu Karla Bachofena do Vídně již pivovar převzal Franzův syn Rudolf Bosch (1841–1877), který se v roce 1866 oženil s Karoline Bayer (1839–1906), dcerou pražského obchodníka Josefa Bayera (1810–1874). Bez zajímavosti není, že Karolinina matka Karoline Kolb (1817–1844) byla sestrou manželky výše uvedeného Antona Mansueta Richtera. Boschovi a Bayerovi však byli spřízněni ještě před tímto sňatkem. Po smrti své první manželky se Josef Bayer totiž v roce 1847 oženil s Josefou Bosch (1826–1881), vlastní sestrou Rudolfa i Albertiny. Vzájemné vztahy byly pak dovršeny v roce 1887 svatbou Josefa Wilhelma Bayera (*1853, †po 1942), syna Josefa a Josefy, s Alexandrinou (1858–1926), dcerou Klementa Bachofena. Těsně před touto svatbou J. W. Bayer působil coby okresní komisař na ministerstvu vnitra ve Vídni, odkud přešel na české místodržitelství. V roce 1893 byl následně jmenován okresním hejtmanem v České Lípě.

Po předčasné smrti Rudolfa Bosche bylo směřování nussdorfského pivovaru ovlivňováno především Karlem Bachofenem. Toho následně vystřídal jeho syn Adolf Bachofen (1864–1947), jenž pivovar řídil do roku 1908 a poté se stal předsedou správní rady nově založené akciové společnosti Liberecko-Vratislavické a Jablonecké pivovary ve Vratislavicích nad Nisou (Reichenberg-Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien Aktien-Gesellschaft in Maffersdorf). Karel Bachofen s Nussdorfem spojil nejen svoji podnikatelskou činnost, velmi dobře se integroval i do místní společnosti a zapojil se také do komunální politiky. V letech 1872–1890 byl poslední starostou Nussdorfu před jeho připojením k Vídni, po ztrátě nussdorfské samostatnosti byl činný i ve vídeňském obecním zastupitelstvu.

V 90. letech se Bachofenové příbuzensky spojili s dalšími významnými německými rodinami, neboť Karlův syn August Bachofen von Echt (1866–1933) se v roce 1893 oženil s Helene Polak (1867–1927), dcerou pražského advokáta a velkostatkáře Otto Polaka (1839–1916), jenž opakovaně v letech 1879–1897 vykonával poslanecký mandát v městské kurii říšské rady (obvod Sokolov, Loket) za německou liberální stranu. Otto Polak byl napojen na řadu dalších poslanců. Oženil se s Annou Richter (1842–1900), dcerou továrníka na pražském Smíchově Franze Richtera (1809–1861), která byla zároveň sestrou Alexandra Richtera (1843–1914), jenž působil ve vedení ústředního pražského německého spolku tzv. německého kasina (Deutsches Haus) a v 80. letech se rovněž zapojil do politiky. Na Českém zemském sněmu zasedal v kurii obchodních a živnostenských komor v letech 1883–1889 za německou liberální stranu a pak znovu v letech 1892–1908. V letech 1909–1914 byl i členem Panské sněmovny. Alexandrova dcera Hedwig (nar. 1871), se v roce 1891 provdala za advokáta a velkostatkáře Franze Schmeykala (1865–1931), jenž byl synem advokáta a velkostatkáře Franze Schmeykala (1826–1894), který hájil zájmy Ústavověrné strany na Českém zemském sněmu od roku 1861 až do své smrti, byl zakladatelem a prvním starostou německého kasina a obecně platil za vůdce českých Němců. Bez zajímavostí není ani to, že nejmladší syn Karla Bachofena Reinhard (1877–1947), jenž byl majitelem panství u Štýrského Hradce, se v roce 1904 oženil s Alicí Pfizer (1876–1959), dcerou Karla/Charlese Pfizera (1824–1906), který z Německa odešel do amerického Brooklynu, kde v roce 1849 společně se svým bratrancem založil budoucí farmaceutický koncern Pfizer.

Ze sourozenců Klementa Bachofena se do Čech přestěhovala i jeho mladší sestra Gertrude (1832–1894). V roce 1864 se provdala za pražského advokáta Franze Schreitera (1835–1883). Schreiterovým švagrem a též i spolužákem byl advokát Alois Funke (1834–1911), jenž žil v severočeských Litoměřicích, kde byl v letech 1893–1911 i starostou. Zároveň od roku 1880 až do své smrti zasedal za městskou kurii českého zemského sněmu (obvod Litoměřice) a od roku 1894 byl rovněž do své smrti i poslancem říšské rady, kde hájil zájmy německé liberální strany.

Pokud jde o samotného Klementa Bachofena, ten v 50. letech zakoupil dům na Starém Městě pražském čp. 331 na Františkově (dnešním Smetanově) nábřeží, který se na několik desítek let stal útočištěm pro celou jeho rodinu. Od konce 50. let Klementa nacházíme v různých institucích spjatých s veřejným životem. V letech 1859–1862 byl viceprezidentem obchodní a živnostenské komory v Praze, od roku 1861 držel poslanecký mandát na Českém zemském sněmu i říšské radě, v roce 1862 se stal zakládajícím členem německého kasina, v roce 1863 pak koncesionářem české Severní dráhy (v letech 1884–1886 byl pak jejím prezidentem). Ve stejném období pak zakoupil i již zmínění statky Svinaře (okres Hořovice) a Lhotka (okres Kladno).

Bylo to zároveň období, kdy začaly dospívat Klementovy děti. V manželství s Malvínou Richterovou přišli v letech 1847–1858 na svět dva synové a tři dcery. Všechny děti se dožily dospělosti, i když syn Klement (1851–1869) zemřel již jako osmnáctiletý. Druhý syn Karl (1854–1909) vystudoval právnickou fakultu pražské univerzity, působil například jako člen správní rady České eskomptní banky. Nikdy se neoženil a žil z výnosů rodinných velkostatků. Platil však za předního představitele německého pražského života, dlouhá léta byl činný i jako tajemník volebního výboru ústavověrných velkostatkářů. Skončil tragicky, neboť se v domě na pražském vltavském nábřeží, kde žil od dětství, zastřelil.

Dům na dnešním Smetanové nábřeží čp. 331 na Starém Městě pražském

Šlo o dům, v němž našly v dospělosti útočiště i dvě z jeho vdaných sester. První z nich byla již zmíněná Alexandrina Bayer, druhá nejstarší sestra Malvine (1847–1921), která se v roce 1883 provdala za Josefa von Höflera (1844–1936), jenž v době svého sňatku působil jako radní tajemník Vrchního zemského soudu v Praze a později zastával pozici prezidenta krajských soudů v Mostě a v České Lípě. Josef byl synem známého německého historika Konstantina von Höflera (1811–1897), který přednášel nejprve na univerzitě v Mnichově a poté byl v roce 1851 rakouským ministrem kultu a vyučování Lvem Thunem povolán jako profesor historie na pražskou univerzitu. Konstantin Höfler byl v letech 1865–1869 rovněž poslancem městské kurie Českého zemského sněmu (obvod Chomutov, Vejprty a Přísečnice) a znovu se sem vrátil v letech 1871–1872 jako virilista z titulu funkce rektora Karlo-Ferdinandovy univerzity. Od roku 1872 až do své smrti byl i členem panské sněmovny říšské rady. Posledním dítětem Klementa Bachofena byla dcera Klementine (* 1849, † po 1913), která se v roce 1878 provdala za Emanuela Ullmanna (1843–1913), profesora trestního práva na univerzitě v Innsbrucku, jenž později působil i na univerzitě ve Vídni a Mnichově.

Zajímavý pohled do soužití několika různých domácností obývajících dům čp. 331 na Starém Městě pražském i do podoby bytové kultury tehdejší pražské elity nám umožňuje sčítání lidu z roku 1890, tedy z doby, kdy byl Klement Bachofen von Echt již čtyři roky po smrti. V domě, který v té době patřil vdově po Klementovi Malvině, bylo celkem pět bytových jednotek. V přízemí byl umístěn byt, který se skládal z jednoho pokoje a kuchyně a byl určen pro tehdy 62letého domovníka německé obcovací řeči, jenž zde žil se stejně starou manželkou a českou šestadvacetiletou služkou. Ve zvýšeném přízemí byl umístěn byt zetě majitelky domu Josefa W. Bayera, k němuž patřilo 6 pokojů, 3 kabinety (komory), 1 předpokoj a 1 kuchyň. Kromě J. W. Bayera a jeho manželky v něm žily i jejich dvě děti – téměř dvouletý syn a půlroční dcera – a též 29letý Adolf Bayer, bratr Josefa, který se živil jako lesní soukromý úředník. Domácnost doplňovaly ženy patřící k služebnému personálu. Dvě z nich byly sestry pocházející z Benešovska u Prahy a udávající jako obcovací řeč němčinu – starší 38letá zastávala pozici pokojské, mladší 31letá působila jako kuchařka. Zbývající dvě dívky byly najaty jako chůvy – 33letá německy mluvící dívky z Litoměřicka a česky mluvící 23letá dívka z Černého Kostelce. Lze předpokládat, že Bayerovi tento byt užívali od svatby v roce 1887 až do roku 1893, kdy se kvůli služebnímu postupu stěhovali do České Lípy.

První patro bývalo vyhrazeno pro nejreprezentativnější byt. V tomto případě šlo o prostor, který se skládal z 11 pokojů, 1 komory, 2 předpokojů a 1 kuchyně. Obývalo ho celkem 15 osob. Předně zde žila 74letá majitelka domu Malvine Bachofen von Echt. Kromě ní patřil do rodiny už jen její 46letý syn Karl. V domácnosti byla dále přítomná 71letá Elise Hiltz (1819–1912), která pocházela ze Švýcarska (z Courtelles v kantonu Bern) a byla jí přisouzena role společnice. Zbytek domácnosti tvořil služebný personál: německy mluvící 33letá pokojská z Prahy, česky mluvící 43letá kuchařka z Příbramska, česky mluvící 26letá pomocnice kuchařky pocházejí od Hořovic a německy mluvící 27letý služebník od Podbořan. Zbylých osm osob tvořilo jednu česky mluvící rodinu, jejíž hlavou byl 37letý kočí Václav Soukal (přímo v domě byli drženi i dva valaši). Spolu s ním zde žila jeho 39letá manželka a šest dětí ve věku od 1 roku do 16 let, přičemž u 14leté dcery bylo uvedeno, že sloužila jako chůvička, i když není zřejmé, o jaké děti se starala. Tuto rodinu majitelé domu zřejmě poznali v Líbeznicích, kde měl Klement Bachofen pivovar, neboť jejich děti se narodily právě zde.

Čtvrtý byt se nacházel ve druhém poschodí a skládal se ze 4 pokojů, 1 komory a 1 kuchyně. Od roku 1874 ho obývala pravděpodobně nepříbuzná rodina 62letého bývalého nájemce hospody z durynského města Schleiz, jenž v bytě žil s 57letou manželkou, 24letou dcerou a 24letou služkou pocházejí od Blatné. Poslední byt, který byl rovněž umístěn ve druhém patře, měl 5 pokojů, 1 předpokoj a 1 kuchyni. Žila zde rodina nejstarší dcery Klementa Bachofena Malviny provdané Höfler. I když její manželství s Josefem Höflerem trvalo již víc než šest let, bylo bezdětné, takže v bytě s nimi žila pouze 42letá kuchařka z Domažlicka a 33letá pokojská z Jindřichova Hradce, obě německy mluvící.

O deset let později se osazenstvo domu radikálně změnilo, neboť Malvine Bachofen von Echt v roce 1893 zemřela a obě její dcery následovaly své manžele na nová místa jejich působení – do České Lípy neodešla jen rodina Josefa W. Bayera, ale od roku 1897 zde po krátkém ročním intermezzu v Mostě působil jako prezident krajského soudu i Josef Höfler. Karl Bachofen von Echt zde tak z celé rodiny zůstal sám. Společnost mu i po deseti letech tvořila již jen 81letá Elise Hiltz, která byla ve sčítání roku 1900 charakterizována jako hospodyně. Kromě ní žila v domácnosti již jen 31letá služka a 32letá kuchařka, které obě udávaly za obcovací řeč češtinu. Je vysoce pravděpodobné, že Elise Hiltz zůstala s Karlem Bachofenem až do jeho smrti. Zemřela totiž až v srpnu 1912, kdy jí bylo téměř 93 let, ve Vídni. Z úmrtního matričního zápisu vyplývá, že bývala chůvou, takže je pravděpodobné, že vychovala všechny děti Klementa Bachofena. Ty se o ni nakonec také postaraly. Dožila totiž v domě, který v roce 1911 poté, co byl její manžel penzionován, koupila Alexandrina Bayer roz. Bachofen. Sama Alexandrina zde také v roce 1926 zemřela.

Začátkem 20. století se po sto letech svého působení rod Bachofenů z českých zemích stahuje. Po sebevraždě Klementova syna Karla sice stále ještě působil coby předseda správní rady ve vratislavickém pivovaru Karlův bratranec Adolf, jenž podobně jako Karl zůstal bezdětný. Adolf se od 20. let se však stále více zajímal o paleontologii a v 61 letech obhájil doktorskou práci na univerzitě ve Vídni. Do Vídně se přestěhovaly i Klementovy dcery Alexandrina Bayer a Malvina Höfler, které zde obě zemřely.

[1] Frič, Paměti I, Praha 1957, s. 38.

[2] Centralblatt der Land- und Forstwirthschaft in Böhmen, 8 Nummer, 1852, s. 4

Karl Andreas Fabritius (1826–1881), poslanec, historik, pastor, učitel, novinář

Saská komunita v Sedmihradsku v 19. století je zajímavým příkladem toho, jak se v místním měřítku projevovaly změny, probíhající v celé habsburské monarchii. V tomto konkrétním případě šlo o německou, v regionu privilegovanou menšinu, která s nástupem nacionalismu začala o svá privilegia přicházet. Do Sedmihradska, které bylo ve 12. a 13. století součástí uherského království, přišli Sasové spolu s různými uherskými králi. Přestože demograficky tvořili menšinu, těšili se dlouhodobým výsadám, včetně propůjčování pozemků, osvobození od daní a ochrany ze strany panovníka, a to i poté, kdy Sedmihradsko získalo autonomii v rámci Osmanské říše a později habsburské monarchie. Situace se však změnila v 19. století se vznikem Rakousko-Uherska a souvisejícími proměnami společnosti. Privilegia saské menšiny již nadále nebyla v souladu s novými politickými hodnotami Uher, které po roce 1867 získaly nad Sedmihradskem přímou kontrolu, a proto byla postupně zrušena. V reakci na to zaujali Sasové, stejně jako další etnické skupiny v Sedmihradsku, rozmanité postoje, ovlivněné různorodostí politických názorů jejich elit. Zkoumání životních osudů klíčových představitelů těchto politických uskupení by mohlo poskytnout cenné poznatky o dopadech výše uvedených změn a jejich důsledcích pro jednotlivce. Případ Karla Fabritia nabízí v tomto ohledu zajímavá zjištění. Přestože na saské politické scéně čelil Fabritius kvůli svým názorům mohutnému odporu, dokázal si udržet své politické postavení i křeslo v uherském sněmu. Zároveň se mu v novém politickém klimatu dařilo rozvíjet i některé další oblasti svého profesního života, což je dokladem osudu těch, kdo byli připraveni spolupracovat s nově nastolenými režimy.

Karl Andreas Fabritius se narodil 28. října nebo 6. listopadu 1826 v Sighișoaře/Schäßburgu/Segesváru, sedmihradské obci s třemi tisíci obyvatel. Z otcovy strany pocházel z rodu kněží a státních úředníků, jehož latinské jméno Fabritius bylo doloženo již od 16. století. Větev, ze které pocházel Karl Fabritius, se však zabývala především řemesly a průmyslem a „díky své pracovitosti a sňatkovým vazbám patří mezi prestižní sighișoarské rodiny“.[1]  Fabritiův dědeček i otec byli řemeslníci, první z nich byl krejčí, druhý knihař. Jeho otec, známý také pod jménem Andreas Karl Fabritius, se v roce 1825 oženil s Karoline Elisabeth, rozenou Schuller (1807–1861), dcerou Michaela Schullera, pastora z klosdorfské (Klosdorf/Miklóstelke/Cloașterf) větve. Narodily se jim čtyři děti: Ottilia (?–1846) zemřela jako svobodná matka, Sarolta (?–1879) se provdala za radního z rodu Simonisů ze Sighișoary, Friedrich se stal v roce 1883 okresním soudcem. Jejich čtvrtým dítětem byl Karl Andreas (1826–1881).

Karl Fabritius studoval na místním gymnáziu pod vedením Mihály Gottlieba Schullera (1802–1882), ředitele školy, pastora a význačné místní osobnosti. Schuller byl synem pastora Michaela Schullera z Cloașterfu a byl tedy Fabritiovým strýcem z matčiny strany. Vztah s ním zřejmě přispěl ke zlepšení Fabritiových školních výsledků. Fabritiovým učitelem byl také Georg Daniel Teutsch (1817–1893), postava, která měla později jeho život výrazně poznamenat. Ve svém dalším vzdělávání se chtěl Fabritius věnovat právnické kariéře. Na dědečkovo naléhání a s jeho finanční podporou však v roce 1847 odešel studovat teologii a historii do Lipska. Zde se výrazně angažoval v revoluci roku 1848. Kvůli finančním problémům Fabritius později požádal o podporu jak rakouskou vládu, tak také kulturní saský sedmihradský spolek Verein für siebenbürgische Landeskunde, jehož byl členem. Ani to však nestačilo a v roce 1849 odjel Fabritius do Vídně. Zde se seznámil s ministerským školním radou Johannem Karlem Schullerem (1794–1865), který mu pomáhal v jeho historickém bádání. Brzy poté se Fabritius přestěhoval do Bratislavy, kde působil jako redaktor Pressburger Zeitung.  Krátce nato získal místo v Siebenbürger Bote, novinách v sedmihradském Sibiu/Hermannstadt/Nagyszeben, a v srpnu 1850 se proto vrátil do vlasti. Fabritiovy názory však nenašly u majitelů novin dobrého přijetí, proto byl po měsíci propuštěn.

Karl Fabritius, cca 1850.

Zdroj: Göllner, Karl. Carl Fabritius. Leben Und Wirken, București: Editura Academiei Republicii Socialiste România, 1975.

V říjnu 1850 získal Fabritius místo učitele na gymnáziu v Sighișoaře, kde byl v té době ředitelem G. D. Teutsch. Spolu se svými bývalými učiteli M. Schullerem a G. D. Teutschem se také více zapojil do činností organizovaných spolkem Verein für siebenbürgische Landeskunde a jeho prostřednictvím začal šířit výsledky svého historického bádání, kterým se zabýval již od dob studií. Kvůli konfliktům mezi ředitelem školy a místní konzistoří přišel Fabritius v roce 1855 o místo učitele, brzy nato byl ale zvolen druhým městským kazatelem v Sighișoaře, za což pobíral mnohem vyšší plat než jako učitel. Poté mu ale štěstí přestalo přát. V roce 1857 se Fabritius ucházel o místo pastora v Merghindealu/Mergeln/Morgonda a Stejărișu/Probstdorf/Prépostfalva, v roce 1859 pak v Apoldu/Trappold. Ani na jednom z těchto míst ale neuspěl, možná i kvůli přátelství s G. D. Teutschem. V roce 1861 byl sice Fabritius jmenován prvním městským kazatelem, avšak ve skutečnosti byl jeho plat nižší než dřív. V roce 1865 se znovu neúspěšně ucházel o místo pastora v Brădeni/Henndorf/Hégen.

Na politickou scénu vstoupil K. Fabritius v roce 1867, při příležitosti politického vyrovnání mezi Vídní a Peští, které vedlo ke vzniku Rakousko-Uherska. Stal se také „duchovním vůdcem“ „mladých Sasů“, liberálně orientované politické skupiny sedmihradských Sasů, která byla otevřena spolupráci s Peští a s ostatními etnickými skupinami. Protikladný, tedy politicky pasivní postoj, zastávali jejich konkurenti na místní politické scéně, tzv. „staří Sasové“. V letech 1867–1881 byl Fabritius pětkrát zvolen poslancem za Sighișoaru na kandidátkách vládních stran. V roce 1868 se také stal pastorem v Apoldu. Prameny neuvádějí, z jakých důvodů mu tolik záleželo právě na této obci, nicméně několik příslušníků rodu Fabritiů zde v minulosti na místě pastora působilo, případně byli s Apoldem spojeni jinak. V roce 1872 se Fabritius stal členem korespondentem Uherské akademie věd, což mu umožnilo pokračovat v historickém bádání. V roce 1876 se mu naskytla příležitost být jmenován školním inspektorem a dokonce vrchním županem. Fabritius ale obě pozice odmítl s odůvodněním, že si nepřeje mít z funkce poslance jakýkoli osobní prospěch.

Albert Kálmán Tóth (1831–1881), uherský básník, dramatik, novinář a politik, a Karl Fabritius.

Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:T%C3%B3th_K%C3%A1lm%C3%A1n_%C3%A9s_Fabritius_K%C3%A1roly,_Mo._%C3%A9s_a_Nagyvil%C3%A1g,_1881.jpg?uselang=eo

Fabritiův liberální a ke spolupráci s uherskou vládní stranou otevřený postoj však narušil jeho vztahy s G. D. Teutschem, který se po roce 1867 stal vůdcem „Starosasů“. Již na počátku svého druhého mandátu se začal Fabritius stávat terčem osobních útoků opozičního tisku. V roce 1872 se své rodině zmínil, že kvůli zastrašování uvažuje o odchodu z politiky, s tím, že v ní zůstává jen proto, aby měl přístup do budapešťských archivů a knihoven. Útoky se navíc neomezovaly jen na politickou sféru. G. D. Teutsch, který se v roce 1867 stal biskupem evangelické církve v Sedmihradsku a v roce 1869 předsedou Verein für siebenbürgische Landeskunde, kritizoval Fabritiovy historické spisy a zasadil se o to, aby je spolek odmítl publikovat. Teutsch navíc zpochybňoval, zda je Fabritius schopen plnit své povinnosti ve farnosti, když často cestuje do Budapešti. Skandál se vyhrotil v letech 1875–1876, kdy Fabritius čelil překážkám při svém znovuzvolení a bylo mu vyhrožováno smrtí. V roce 1879 odešel z místa pastora v Apoldu, s tím, že se chce nadále věnovat pouze svému historickému bádání a méně již politice, i s ohledem na politické prohry sedmihradských Sasů v uplynulém desetiletí, byť on sám si svůj mandát udržel. Rok 1879 je však také posledním rokem, kdy něco publikoval; jeho pozdější práce zůstaly pouze v rukopise. Přispěla k tomu patrně i nehoda, ke které došlo v prosinci 1880 v budapešťské univerzitní knihovně, při níž se Fabritius zranil a která vyústila v jeho smrt 2. února 1881.

Karl Fabritius, 1880.

Zdroj: Göllner, Karl. Carl Fabritius. Leben Und Wirken, București: Editura Academiei Republicii Socialiste România, 1975.

O rodině Karla Fabritia se navzdory dlouhé tradici jeho rodu a počtu jeho potomků dochovalo jen velmi málo informací. Fabritius se v roce 1852 oženil s Friderice, rozenou Roth (1834–?), dcerou Fridricha Rotha, c. k. okresního soudce v Cristuru Secuiesc/Szeklerkreuz/Székelykeresztúr, a Amálie, rozené Hirlingové. Karl Fabritius a Friderice měli deset dětí, z nichž se šest dožilo dospělosti. Ve farních matrikách, které se bohužel nedochovaly všechny, se podařilo identifikovat pouze pět z jejich dětí. Prameny však poskytují zajímavý obraz o životě Fabritiovy rodiny. Ludvig Franz (1862–1863), Victorine (1864–1864) a Andreas Oskar (1868–1871) zemřeli v útlém dětství, zatímco další dva jejich sourozenci, Guido Robert (1865–1949) a Erich Bernhard (1872–1955), se naopak dožili vysokého věku. Údaje v kolonce svědků jak u svatby Karla a Friderice, tak u křtu některých jejich dětí odhalují další pravděpodobné rodinné vazby. Vedle jména Adolfa Hirlinga se zde pravidelně objevuje i jméno Franze Simonise (1820–1884), dalšího saského poslance ze Sedmihradska. Je to pochopitelné, protože Hirlingova sestra se provdala do Simonisovy rodiny. Zároveň mohl mít Karl Fabritius také poměrně úzkou vazbu na rodinu své tchyně, která byla s rodinou Simonisů spřízněna díky sňatku Franze Simonise s Caroline Juliane, rozenou Hirlingovou, v roce 1849. Nelze také přehlédnout, že stejně jako Fabritiův tchán, stal se i jeden z Fabritiových bratrů okresním soudcem, byť jeho působiště není známo.

Více informací o Guidu Robertovi, jednom ze synů Karla Fabritia, se dozvídáme z životopisu jeho vnuka Guida Fabritia (1907 – po roce 1989). Guido Robert odešel ze svého rodného města do Sibiu, kde se stal majitelem staré lékárny Bären. Oženil se s Melittou, rozenou Gunesch, dcerou pastora Gustava Huga Gunesche, s níž měl sedm dětí. Guido Fabritius, jejich jediný syn, se vydal v otcových stopách. V roce 1932 vystudoval farmacii v Kluži-Napoce/Klausenburgu/Kolozsváru a později na univerzitě v Berlíně. Po návratu do vlasti pracoval v otcově lékárně, kterou pak v roce 1936 převzal pod vlastním jménem. Spoluzaložil také Deutschen Apothekerverband von Rumänien. Za války byl členem Wehrmachtu (nacistické sjednocené armády). Po válce žil v různých městech západního Německa, kde pracoval jako lékárník. Zároveň se zabýval dějinami lékárenství v Sedmihradsku a také historií své rodiny; měl tedy podobnou zálibu v historii jako jeho dědeček. Pokud jde o jeho rodinný život, Guido Robert se dvakrát oženil: v roce 1938 se středoškolskou učitelkou Anne Schaffarczik, s níž měl dceru, která zemřela v mladším dospělém věku, a v roce 1952 s Luise Bleckmann-Körner, s níž měl dceru a syna.

Vybraná bibliografie:

Daubner, Hans D. „130 Jahre seit dem Tod von Carl Fabritius – eine Schäßurger Personlichkeit,“ Schäßurger Nachrichten, č. 35 (June 2011): 24–25.

Göllner, Karl. Carl Fabritius. Leben Und Wirken, București: Editura Academiei Republicii Socialiste România, 1975.

Kozma, Ferenc. Emlékebeszed Fabritius Károly Levelező Tag Fölött, Budapest: M. T. Akadémia Könyvkaido-Hivatala, 1883.

Kwan, Jonathan. „Transylvanian Saxon Politics and Imperial Germany, 1871–1876,“ The Historical Journal 61, č. 4 (2018): 991–1015.

Kwan, Jonathan. „Transylvanian Saxon Politics, Hungarian State Building and the Case of the Allgemeiner Deutscher Schulverein (1881–82),“ The English Historical Review 127, č. 526 (2012): 592–624.

[1] Ferenc Kozma, Emlékebeszed Fabritius Károly Levelező Tag Fölött, (Budapest: M. T. Akadémia Könyvkaido-Hivatala, 1883), 4.

Kamila Kaizlová se narodila ve východočeských Správčicích (dnes součást města Hradec Králové) do rodiny zámožného statkáře Adolfa Píši (1825–1880).¹ Brzy poté, co oslavila 20. narozeniny, se i s matkou Annou roz. Böhmovou (1829–1896) přestěhovala na dnešní Smetanovo nábřeží v Praze.² Díky pobytu v Praze mohla navázat společenské styky a rovněž i vztah s profesorem Josefem Kaizlem (1854–1901), o 17 let starším mladočeským poslancem působícím na říšské radě ve Vídni. Josef Kaizl vystudoval v 70. letech práva na Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze, kde od roku 1879 začal i sám přednášet národohospodářství. V roce 1888 zde dosáhl pozice řádného profesora, což bylo důležité sociální postavení umožňující přemýšlet o založení rodiny. Kaizl se s Kamilou Píšovou seznámil již v roce 1889, k zasnoubení došlo ale až v srpnu 1892 v tyrolském Gossensaβu.³ Sňatek 38letého Josefa Kaizla s 21letou Kamilou se konal v únoru 1893, v průběhu osmiletého manželství přišly na svět dvě dcery: starší Kamila (1895–1907) a mladší Zdenka (1899–1952). Obě se narodily již ve Vídni, kam celá rodina přesídlila. Josefu Kaizlovi se ve Vídni podařilo dosáhnout významného kariérního vzestupu, když se na jaře 1898 poměrně nečekaně stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (1847–1916). Na tomto postu však Kaizl setrval pouze rok a půl, neboť na podzim 1899 předseda vlády podal demisi. V tu dobu již Josefu Kaizlovi zbývaly necelé dva roky života. Po jeho náhlé smrti způsobené komplikacemi spojenými se žaludečními vředy, se Kamila Kaizlová stala ve třiceti letech vdovou.⁴

Kamila Preissová-Kaizlová, nedatováno (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Píšová s matkou Annou Píšovou na počátku 90. let 19. století (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová ve svatební šatu v únoru 1893 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila a Josef Kaizlovi, červen 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami po manželově smrti, září 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami, říjen 1907 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Po manželově smrti se Kamila Kaizlová přestěhovala z bytu na pražských Vinohradech zpět na Smetanovo nábřeží.⁵ Poloha v centru města jí zřejmě lépe vyhovovala, neboť rok po smrti svého manžela učinila poměrně neobvyklý krok: začala docházet na přednášky na univerzitu. Toto rozhodnutí vyvolalo v pražské společnosti menší senzaci, a to z vícera důvodů. Ženy se v posluchárnách pražské univerzity v této době přeci jen nevyskytovaly příliš často, natož vdova po významném politikovi pečující o dvě děti předškolního věku. Důležitějším důvodem, jenž zavdal příčinu k obavám nejednoho činného politika, byla údajná motivace ministerské vdovy. Vyskytly se totiž spekulace, že se Kamila Kaizlová snaží doplnit si své vzdělání, které by jí umožnilo zaměřit se na uspořádání a následné vydání pamětí svého zesnulého manžela. Panovaly totiž obavy, které přímo vyjádřily noviny Pilsner Tagblatt, že „memoáry budou obsahovat také skutečné příčiny pádu hraběte Thuna a stejně tak poskytnou i informace o záměrech Kaizlovy politiky“.⁶ Podle těchto novin měla Kamila Kaizlová obdržet zvláštní povolení od rektora, aby mohla navštěvovat přednášky z národního hospodářství, tedy přesně z oboru, kterému se věnoval její manžel. V rozhovoru, který přetiskly Národní listy, však vdova po Josefu Kaizlovi tyto spekulace odmítla: „Pravda, že jsem zapsána jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě české university; loni např. poslouchala jsem dvě hodiny týdně, letos věnuji 11 hodin týdně přednáškám o umění, literatuře a dějinách. Nechodím do žádných společností a toto studium jest proto mým zaměstnáním.“ Ohledně vydání pamětí dále pokračovala: „K smíchu taková kombinace! Slyšíte, že nechodím do přednášek o politických oborech. Manžel můj zůstavil sice poznámky, leč žádné paměti. A dáti je do veřejnosti teď, bylo by předčasno, protože většina dotčených osob ještě žije. Později snad bude lze je uveřejniti jako příspěvek k dějinám poslední doby. Té práce arciť neujmu se já, nemajíc potřebných vědomostí politických, nýbrž politik z povolání. Nepletla jsem se do politiky, když můj manžel byl ještě naživu a neučiním tak ani teď, po jeho smrti.“⁷ Původní informace deníku Pilsner Tagblatt demontovaly i Plzeňské listy.⁸ Kaizlovy deníky a korespondenci nakonec začal vydávat Zdeněk V. Tobolka (1874–1951) v roce 1908.⁹

Shodou okolností v této době jméno Kamily Kaizlové plnilo řádky četných česky i německy psaných deníků. Vzhledem k tomu, že Kamila se stala vdovou v mladém věku, dalo se očekávat, že nezůstane trvale bez partnerského vztahu. V létě 1908 byla zasnoubena s Fedorem Gyrgiewiczem, o 13 let mladším poručíkem dragounského pluku č. 13, který měl údajně být nemanželským synem zemřelého srbského krále Milana I. Obrenoviće (1854–1901).¹⁰ Společně se svým snoubencem se Kamila Kaizlová v sobotu 11. července 1908 účastnila tzv. květinového korza, kdy Prahou projížděly květinami vyzdobené kočáry. Tento průvod, který přilákal asi 30 tisíc diváků, nakonec dorazil na výstaviště v Královské oboře, kde došlo k neštěstí. Kůň, který byl zapřažen do kočáru řízeným právě F. Gyrgiewiczem, v němž seděla i jeho snoubenka, se splašil, následkem čehož se přetrhy otěže, zlomila voj a kočár se převrhl. Splašený kůň se vrhl do přihlížejícího davu, kde způsobil tragédii, při níž jedna osoba zemřela a 18 lidí bylo těžce zraněno (sama Kamila Kaizlová vyvázla bez úhony). Zemřelou ženou byla navíc veřejnosti dobře známá Jindřiška Slavínská (1843–1908), bývalá herečka Národního divadla.¹¹ Noviny Illustrierte Kronen Zeitung nenechaly v této souvislosti bez povšimnutí, že následkem nehod, v nichž figurovali koně, zemřeli již dříve jak hereččin otec spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809–1858), tak i děda Johann Ritter z Rittersbergu (1780–1841).¹² V rámci následného trestního řízení byl sice nakonec F. Gyrgiewicz shledán nevinným,¹³ nicméně tato událost vedla již několik dní po neštěstí ke zrušení zasnoubení s Kamilou Kaizlovou.¹⁴

Mladá vdova však dlouho sama nezůstala. Opět navázala vztah s výrazně mladším mužem, jímž byl Richard Preiss (1882–1967), syn spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946). Richard Preiss byl čerstvým absolventem Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity a působil jako koncipient při České finanční prokuratuře v Praze.¹⁵ Vztah vyústil ve sňatek, který se uskutečnil koncem června 1910 v Bašce na chorvatském ostrově Krk. Více než desetiletý rozdíl, který byl mezi manželi, se zřejmě podepsal na tom, že šlo o vztah velmi bouřlivý. Již v září 1910, tedy tři měsíce po svatbě, noviny referovaly o tom, že Kamila Preissová-Kaizlová požádala o rozvod od stolu a lože, jenž byl pražským okresním soudem potvrzen 28. října 1910.¹⁶ Manželé se však tehdy ještě nerozešli zcela definitivně, rozvod byl v souladu s tehdejším právem teprve prvním stupněm, který bylo nutné podstoupit, aby manželství zaniklo. Richard Preiss za Kamilou i po rozvodu stále občas docházel, jak to ostatně vysvítá z dívčích deníků její dcery Zdenky.¹⁷ Manželství však nedokázalo stmelit ani narození dcery Adrieny (1914–2009) nedlouho po vypuknutí I. světové války. Nakonec došlo k definitivní rozluce, po níž se Richard Preiss znovu, tentokrát civilně, oženil, a to s rovněž rozloučenou Marií Menčíkovou-Trnkovou (1888–po 1952). I toto manželství skončilo nakonec v roce 1932 rozchodem. Brzy poté následovala třetí svatba Richarda Preisse, který tehdy působil jako advokát ve Strážnici, s Věrou Ploskalovou (1907–1995), o 25 let mladší dcerou ředitele občanské záložny v Hodoníně. Té se již Kamila Preissová-Kaizlová nedožila, neboť zemřela v dubnu 1930 následkem chronické nefrosklerózy, čímž svému exmanželovi umožnila uzavřít církevní sňatek.

Roky po rozchodu se svým druhým manželem trávila Kamila Preissová-Kaizlová ve společnosti svých dvou dcer Zdenky a Adrieny – nejstarší dcera Kamila zemřela již v roce 1907 v nedožitých dvanácti letech na těžký zápal plic. Žila z penze, která jí byla přiznána po smrti prvního manžela a zůstala jí i po uzavření druhého sňatku. Tato penze činila bezprostředně po Kaizlově smrti 6.000 K ročně, přičemž děti k této sumě dostávaly ještě 1.200 K. ročně. Po vzniku Československa zůstala výše penze bez ohledu na válečnou inflaci zachována, a to až do roku 1928, kdy byla na žádost prezidenta Masaryka zvýšena na 18.000 Kč.¹⁸ Kamila však pocházela ze zámožné rodiny, takže disponovala i úroky z vlastního majetku, což jí dle informací z roku 1926 umožňovalo udržovat byt o čtyřech pokojích s příslušenstvím a zaměstnávat jednu služku.¹⁹

V tu dobu již Kamila Preissová-Kaizlová žila pouze s nejmladší dcerou Adrienou. Dcera Zdenka se z bytu na pražském Smíchově odstěhovala koncem roku 1921, kdy se vdala za docenta PhDr. Josefa Blahože (1888–1934), konzula na ministerstvu zahraničí a bývalého důstojníka ruských legií.²⁰ V letech 1925–1931 Josef Blahož zastával funkci legačního rady československého vyslanectví v Berlíně, kde manželé vedli čilý společenský život a sblížili se i např. s rodinou německého diplomata Ernsta von Weizsäcker (1882–1951), otce pozdějšího německého prezidenta  Richarda (1920–2015). Sama Kamila jednu dobu zvažovala odjezd do Berlína za rodinou své dcery.²¹ V listopadu 1929 byla hospitalizována se záchvatem mrtvice v sanatoriu na pražské Santošce a poslední měsíce jejího života naplnily obavy o osud patnáctileté Adrieny. Ta v tu dobu pobývala střídavě u otce a babičky Gabriely Preissové, po smrti matky se do péče o nevlastní sestru zapojila i Zdena Blahožová. V roce 1935 se Adriena rozhodla vystěhovat trvale se do USA, kde žila sestra jejího otce Gabriela (1892–1981), která se zde vdala za Charlese Edwarda Prosheka (1893–1957), lékaře a československého konzula v Minneapolis v Minnesotě. Do Československa se Adriena už nikdy nevrátila.²²

I když Kamila Kaizlová prožila po boku Josefa Kaizla, který bezpochyby patřil do okruhu elitních českých politiků, jen menší část svého života, stalo se toto její manželství pevným základem jejího společenského postavení, z něhož čerpala až do konce svých dnů. Udržovala kontakty s československými politickými špičkami – např. i s K. Kramářem a T. G. Masarykem – a do těchto kruhů se jí podařilo provdat i dceru Zdenku. Pro tisk bývala Její Excelencí a k jejímu jménu se obvykle připojoval dodatek „vdova po ministru financí“, a to i poté, co se znovu provdala a následně rozvedla. 

¹ Státní oblastní archiv v Hradci Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Pouchov, sign. 134-7662, s. 601.

² Žily v domě čp. 334 na tehdejším Františkově nábřeží (dnes Smetanovo nábřeží 334/4): Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 464, obraz 885.

³ Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/1., Praha 1915, s. 56. 

⁴ Průběh Kaizlova onemocnění a smrti popisuje podrobně Zdeněk Tobolka: Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/2., Praha 1915, s. 1180–1181.

⁵ V posledních letech Kaizlova života obývala rodina byt v Italské ulici 1219/2, po ovdovění se Kamila Kaizlová přestěhovala na Smetanovo nábřeží 1012/2: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 59 ; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 58.

⁶ „Die Memoaren werden auch die wahren Ursachen für den Sturz des Grafen Thun enthalten und ebenso Aufschlüsse über die Intentionen der Politik Kaizls geben.“ In: Pilsner Tagblatt III/304, 12. 11. 1902, s.4.Tutéž zprávu otiskl např. i deník Innsbrucker Nachrichten 250, 12.11.1902, s. 5.

⁷ Národní listy 42/312, 13.11.1902, s. 3.

⁸ Plzeňské listy 38/261, 14.11.1902, s. 2.

⁹ Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života I.-III., Praha 1908–1915.

¹⁰ Illustrierte Kronen-Zeitung 3067, 14.7.1908, s. 2.

¹¹ Našinec 44, 15.7.1908, s. 3.

¹² Illustrierte Kronen-Zeitung 3072, 19.7.1908, s. 6 . Ludvík Ritter z Rittersbergu ovšem ve skutečnosti zemřel o deset let později, než noviny uvádějí – 6. 6. 1858.

¹³ Národní listy 48/287, 18. 10. 1908, s. 5.

¹⁴ Plzeňské listy 44/164, 21.7.1908, s. 4.

¹⁵ Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., s.1023.

¹⁶ Mährisches Tagblatt 31/217, 24.9.1910, s. 7.; Leitmeritzer Zeitung 40/86, 1.11.1910, s. 13.

¹⁷ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016.

¹⁸ Tamtéž, s. 10.

¹⁹ Tamtéž, pozn. 14, s. 125.

²⁰ Do svatby bydlela na dnešní adrese Nad Mlynářkou 447/4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., strana 1260.

²¹ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016, s. 11.

²² Tamtéž.

Maximilian Obentraut (1795–1883). Záhadný původ krajského prezidenta

Nemanželský původ představoval v moderní společnosti 19. století stále jedno z největších společenských stigmat, které si s sebou jedinec mohl do života přinést. Absence otce, prekarita rodinného zázemí většinou spojená s nedostatkem finančním prostředků a složitou obživou matky a dítěte, nedávaly příliš dobré vyhlídky k společenskému uplatnění jedince, pokud se vůbec dožil dospělého věku. K tomu přistupovaly i různá omezené týkající se studia, stipendií či přijetí do služby, které vyžadovaly přeložení křestního listu a při nichž okamžitě vyšlo najevo, z jakých poměrů uchazeč pochází. Jistou výjimku v tomto ohledu představovaly nemanželské děti vyšších společenských vrstev, ilegitimita v prostředí panovnického dvora a aristokracie byla sice z hlediska církve neméně nežádoucí jako u běžného obyvatelstva, nicméně možnosti, jak se o dítě postarat, zde byly mnohem širší. Početí a porod nemanželského dítěte byl navíc v průběhu osvícenských reforem zbaven trestněprávního postihu a demografové v tomto ohledu hovoří i o první sexuální revoluci, kdy se křestní matriky začaly plnit dětmi, u nichž zůstávalo pole pro otce prázdné.

Jako nemanželské dítě přišel na svět 12. října 1795 i Maximilian Obentraut. Narodil se v zájezdním hostinci na náměstí v západočeské Kdyni za dramatických okolností. Matrika křtu je v tomto ohledu velmi skoupá, otec dítěte chybí a jako matka je udaná jistá Anna, dcera panského vrchního Františka Obentrauta z Mnichova Hradiště. Jde však zjevně o vymyšlené jméno, žádného takového úředníka nelze v archivních pramenech dohledat. Pozdější zářná úřední kariéra Maximiliana (pojmenovaného podle patrona v den svého narození) dala příčinu celé řadě dohadů a spekulací o jeho původu, které se dokonce dočkaly i beletristického zpracování místním spisovatelem a katolickým duchovním Jindřichem Šimonem Baarem (1869–1925). Ve svém románu Lůsy barvitě popisuje jak narození chlapce, tak i jeho pozdější výchovu a vzdělání.

Lze předpokládat, že Baar ve svých historických románech zprostředkoval místní vyprávění či příběhy, které se mohl dozvědět od svých kolegů duchovenského stavu a které je ostatně možno i podepřít celou řadou nepřímých důkazů a podivných okolností souvisejících s Obentrautovým původem a jeho úřední kariérou. Jeho matku totiž někteří z dalších autorů identifikují jako hraběnku Marii Annu Stadionovou (1775–1841), mladou manželku Jana Filipa II. ze Stadionu (1763–1824), bývalého císařského vyslance, jež pobývala na stadionském panství v Koutu na Šumavě, vzdáleném jen několik kilometrů od Kdyně. Její těhotenství v době manželovy dlouhodobé nepřítomnosti představovalo samozřejmě vážný problém, který bylo nutné pokud možno co nejvíce utajit. Během cesty na utajené místo však – alespoň podle místní tradice – došlo k překotnému porodu. Hraběnka byla proto nucena přivést dítě na svět nečekaně v zájezdním hostinci, její komorná si však vymínila uzavřenou místnost, do níž umožnila přístup jen místní porodní bábě a knězi. Druhý den zrána matka své dítě opustila, novorozeného chlapce se ujala porodní bába, jejíž syn mu šel společně se servírkou z hostince za kmotry. Křest provedl přímo v hostinci ještě ten den místní kněz, kaplan Martin Hufner. Ten se pak dítěte také následně ujal, podle Baara mu jej matka přímo svěřila, když ji po porodu vyzpovídal a poskytl rozhřešení.

V péči římskokatolického duchovního strávil mladý Obentraut dětství i mládí, společně s ním přešel ve třech letech roku 1798 na blízké poutní místo Tanaberk, kde se Hufner stal farářem u kostela sv. Anny. Jeho pěstoun jej zřejmě zpočátku i vzdělával a následně podpořil jeho studium v Domažlicích na hlavní škole a v Plzni na piaristickém gymnáziu. Po absolvování gymnázia se Obentraut přihlásil na právnickou fakultu do Vídně, což se jeví jako přinejmenším nezvyklá volba. Studovat práva totiž mohl i na pražské univerzitě, kde by mu navíc jeho pěstoun mohl snadno zajistit i dobré přijetí u svých přátel z řad českých duchovních a přátel první obrozenecké generace, odchod do Vídně byl v tomto ohledu nepochybně finančně nákladnější variantou.

Maximilianu Obentrautovi se dostalo i jako nemanželskému dítěti prvotřídního vzdělání, k čemuž jeho pěstouna nepochybně vedla snaha zajistit sirotkovi do budoucna uplatnění v tehdejší stavovské společnosti. Aby budoucí profesní dráhu mladého studenta nic nenarušovalo, bylo nutné nějakým způsobem získat i nepravý křestní list, uvádějící smyšlené rodiče: otce Karla Obentrauta, c. k. rytmistra kyrysnického pluku, a matku Annu roz. Herold.

Falešný výpis z křestní matriky musel absolvovaný jurista použít zřejmě již při vstupu do státních služeb, když se ve svých 26 letech stal aspirantem Krajského úřadu v Mladé Boleslavi. Zde začala jeho kariéra úředníka politické správy. V únoru 1849 jej tehdejší ministr vnitra Franz Seraf hrabě Stadion (1806–1853) – pokud bychom přistoupili na možnou spřízněnost Obentrauta s hraběcí rodinou Stadionů, tak by Franz byl jeho polovičním bratrem – navrhl na pozici novobydžovského krajského hejtmana. V té době již Stadion připravoval komplexní reformu veřejné správy, která po zrušení poddanských svazků ztratila své tradiční uspořádání formou panství a magistrátů královských měst. Třebaže tedy bývalým krajům v podobě z poloviny 18. století již bylo vyměřeno jen několik měsíců života, zajistil si Obentraut svým jmenováním výhodnou startovní pozici do nového systému. V něm zaujal nejprve místo jednoho ze sedmi krajských prezidentů, kteří měli ve Stadionově představě uspořádání monarchie hrát zcela klíčovou roli (ještě důležitější než samotní místodržitelé).

S nástupem Alexandra Bacha (1813–1893) do funkce ministra vnitra a vyhlášením organického zřízení tzv. Silvestrovskými patenty bylo zřejmé, že dojde k další přestavbě struktury veřejné správy. V té době byl Obentraut povolán do funkce šéfa zemské vyvazovací komise. V této pozici měl na starosti složitý systém vypořádání poddanských povinností a závazků vůči bývalým vrchnostenským majitelům, jejichž tíži a vyplacení na sebe částečně převzala i země a státní správa. V hodnosti ministerského rady a krajského prezidenta se Obentraut zařadil mezi nejvýše postavené úředníky země, kteří byli v přímém kontaktu s místodržitelem i ministrem vnitra. Především místodržitel si cenil svého úředníka, a tak Obentrautovi v lednu 1853 přibyla znovu i funkce krajského prezidenta, tentokrát klíčového pražského kraje, a následně i pozice v tzv. organizační komisi připravující nové správní uspořádání. Za tyto zásluhy jej o rok později císař odměnil rytířským křížem Lepoldova řádu, který Obentrautovi dával automatickou možnost nobilitace. Úředník toho záhy využil a byl v roce 1855 povýšen do rytířského stavu, o jeho skutečném původu, respektive o jeho údajných předcích však nobilitační podklady neobsahují žádné údaje.

Maximilian Oberntraut se z pozice nemanželského dítěte dokázal zařadit mezi společenskou elitu své doby. Jeho vysoké postavení v rámci nově budované státní správy se promítlo i do možností uplatnění jeho dětí. Ze čtyř synů, kteří se dožili dospělosti, tři vystudovali právnickou fakultu v Praze a stejně jako jejich otec nastoupili službu u politické správy. Maximilian sice po několika letech praxe zvolil kariéru notáře, zbylí dva zůstali věrni službě státu a císaři a dosáhli neméně významných postů jako jejich – nemanželský – otec.

Literatura

Gustav Hofmann, Ještě k původu a životě Maxmiliána Obentrauta, Sborník Muzea Chodska v Domažlicích, 1997, s. 18–23.

Jan Prokop Holý, „Záhadná“ osobnost rytíře Maxmiliána z Obentrautu, Zpravodaj města Horšovský Týn 2005, č. 3, s. 16.

Rudolf Šlajer, Tajemný příběh rytíře Maxmiliána, Kdyňsko 5 (2009), č. 1, s. 8.

Jedním z nejdéle sloužících poslanců českého zemského sněmu se ve druhé polovině 19. století stal stříbrský poštmistr Georg Adolf Streer von Streeruwitz. Třebaže se pyšnil rytířským titulem, nepatřil mezi řadu zástupců nově nobilitované úřednické či vojenské šlechty, svůj původ Streeruwitzové odvozovali od potomků jednoho z účastníků křížové výpravy proti husitům rozprášené během bitvy u Tachova. Své rodové sídlo měli na tvrzi, či později zámku Kopetzen u Prostiboři na Tachovsku, linie, z níž pocházel Georg Adolf, byla spjatá s nedalekým horním městem Stříbro. Dědeček poslance zakončil svou úspěšnou úřednickou kariéru jako dvorní rada spojené česko-rakouské kanceláře ve Vídni, jeho otec Anton (1787–1855) prožil své mládí na počátku 19. století coby důstojník v různých armádách válčících proti Napoleonovi, později se účastnil bojů v Latinské Americe pod vedením Simona Bolívara a zapojil se dokonce i do řeckého povstání proti Osmanské říši. Na „stará kolena“ se vrátil do domovského Stříbra, kde se ujal místní dědičné pošty. 

Obrázek z Wikipedie.

Poštmistři patřili mezi tradiční lokální honoraci. Šlo sice o postupně vymírající povolání, kdy dědičné či smluvní poštmistry v menších sídlech nahrazovaly s rozvojem poštovní sítě státní (tzv. erární) pošty včetně poštovních zaměstnanců na úrovni státních úředníků, to však byl poměrně pomalý proces, který např. Stříbro postihnul až na samém konci 19. století. Do té doby tamní poštu vedli Streeruwitzové coby místní měšťané, kteří za to, že pro své sousedy zajišťovali spojení se světem, pobírali od státu přesně smluvenou odměnu. Anton se po svém návratu ze světa oženil již v roce 1815, ovšem vzhledem k jeho dalším dobrodružstvím se zdá pravděpodobné, že první dítě dohledatelné ve stříbrských matrikách je skutečně i prvním z toho manželského svazku, třebaže přišlo na svět pět let po svatbě v roce 1820. Poté co první manželka zemřela v roce 1826, Anton se ještě třikrát oženil, syn Georg Adolf, pozdější poslanec, se narodil z třetího svazku v roce 1828.

Nakonec tak vedle sebe vyrůstaly děti celkem ze tří manželství, pořadím druhý sňatek totiž trval jen velmi krátce a jediný syn zemřel záhy po narození. Minimálně u dvou synů máme doloženou vojenskou kariéru po vzoru otce: Johann Karl (1831–1903) se dal na dráhu dělostřeleckého důstojníka, dosáhl hodnosti plukovníka a nakonec zemřel svobodný ve svém rodném městě. Kariéra Antona Emila (* 1837) byla mnohem klikatější a lze o něm s jistotou hovořit jako o černé ovci rodiny: poté co mu byla prokázána zpronevěra vojenských peněz, byl degradován a propuštěn z armády. Potuloval se jako žebrák po Dolních Rakousích a několikrát stanul před vídeňským zemským soudem obviněný z různých krádeží, na což noviny v souvislosti s veřejně známým bratrem poslancem neopomněly upozornit.

Další dva z bratrů se věnovali hornictví, které v jejich rodném kraji mělo dlouhou tradici, ostatně jedna z otcových manželek byla dcera místního báňského úředníka. Robert (* 1835) se uvádí v pražských policejních přihláškách jako důlní správce a redaktor odborného listu zaměřeného na hornictví, jeho bratr Wilhelm Heinrich (1833–1916) zřejmě zdědil otcovu dobrodružnou povahu a po studiu pražské techniky se rozhodl odejít do Spojených států. Nejprve pracoval v uhelných dolech v Pensylvánii, v roce 1876 přešel do Texasu. Třebaže se stal uznávaným geologem a členem řady odborných společností, zemřel v roce 1916 v Houstonu bez prostředků a pravděpodobně i bez potomků.

O osudu dalších bratrů nemáme doklady, je tak možné, že jediným pokračovatelem rodu, který převzal i dědičný poštmistrovský úřad, byl Georg Adolf. O jeho respektu a uznání ve městě i v okolí svědčí jak opakovaná volba poslancem nejen zemského sněmu, ale posléze i říšské rady, tak i skutečnost, že držel dlouhá léta úřad starosty města Stříbra stejně jako okresního starosty celého samosprávného okresu. Během několika desetiletí tak Adolf Streer von Streeruwitz ve svých rukou sloučil všechny klíčové samosprávné a zastupitelské úřady ve městě i v okrese. Jeho vliv na místní dění byl značný a díky této kombinaci úřadů a funkcí se mu zjevně dařilo pro své město získávat četné výhody, mimo jiné zde díky němu bylo zřízeno i státní gymnázium. 

Otcův vliv se propisoval i do kariér a osudů jeho dětí. Nejstarší syn Johann Alfred (* 1856) převzal dědičnou poštu a stal se na počátku 20. století stříbrským starostou, dcera Zdenka Karolína (1862–1922) se provdala za místního lékaře a politika Viktora Michla (1865–1927), který po zavedení všeobecného volebního práva usedl v rakouské říšské radě jako zástupce západočeských německojazyčných okresů. Synové Ottokar Johann (1859–1927) a Ernest Joseph (1874–1952) zvolili vojenskou dráhu. Oba se stali důstojníky rakousko-uherské armády, nicméně Ernest musel slibně se rozvíjející vojenskou dráhu po těžké nemoci opustit. Teprve s výbuchem první světové války se do uniformy dobrovolně vrátil a působil jako úředník na ministerstvu války. Po skončení světového konfliktu optoval pro (německo)rakouské občanství a zůstal ve Vídni. Díky svému angažmá v průmyslových organizacích byl zvolen poslancem rakouské Národní rady za křesťanskosociální stranu a v roce 1929 se dokonce stal na několik měsíců spolkovým kancléřem meziválečné Rakouské republiky.

Jméno Streeruwitz bylo spjato se Stříbrem až do konce druhé světové války, kdy společně s obyvatelstvem odešla i paměť na někdejší místní elitu. Ty připomíná v současné již jen hrob při zdi stříbrského hřbitova. 

Lothar HÖBELT, Ernst von Streeruwitz 1874–1952. Ein österreichischer Bundeskanzler aus (West-)Böhmen, in: Bohemia Occidentalis Historica 3, 2017, 15–29. (https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/34424/1/Hobelt.pdf)

Ernst von STREERUWITZ, Wie es war. Erinnerungen und Erlebnisse eines alten Österreichers, Wien 1934.

https://www.muzeum-stribro.cz/stare-stribro/rodaci-a-obcane-/streer-adolf-von-streeruwitz-134cs.html (staženo 18.11.2022)

Jedním z nejdéle sloužících poslanců českého zemského sněmu se ve druhé polovině 19. století stal stříbrský poštmistr Georg Adolf Streer von Streeruwitz. Třebaže se pyšnil rytířským titulem, nepatřil mezi řadu zástupců nově nobilitované úřednické či vojenské šlechty, svůj původ Streeruwitzové odvozovali od potomků jednoho z účastníků křížové výpravy proti husitům rozprášené během bitvy u Tachova. Své rodové sídlo měli na tvrzi, či později zámku Kopetzen u Prostiboři na Tachovsku, linie, z níž pocházel Georg Adolf, byla spjatá s nedalekým horním městem Stříbro. Dědeček poslance zakončil svou úspěšnou úřednickou kariéru jako dvorní rada spojené česko-rakouské kanceláře ve Vídni, jeho otec Anton (1787–1855) prožil své mládí na počátku 19. století coby důstojník v různých armádách válčících proti Napoleonovi, později se účastnil bojů v Latinské Americe pod vedením Simona Bolívara a zapojil se dokonce i do řeckého povstání proti Osmanské říši. Na „stará kolena“ se vrátil do domovského Stříbra, kde se ujal místní dědičné pošty. 

Obrázek z Wikipedie.

Poštmistři patřili mezi tradiční lokální honoraci. Šlo sice o postupně vymírající povolání, kdy dědičné či smluvní poštmistry v menších sídlech nahrazovaly s rozvojem poštovní sítě státní (tzv. erární) pošty včetně poštovních zaměstnanců na úrovni státních úředníků, to však byl poměrně pomalý proces, který např. Stříbro postihnul až na samém konci 19. století. Do té doby tamní poštu vedli Streeruwitzové coby místní měšťané, kteří za to, že pro své sousedy zajišťovali spojení se světem, pobírali od státu přesně smluvenou odměnu. Anton se po svém návratu ze světa oženil již v roce 1815, ovšem vzhledem k jeho dalším dobrodružstvím se zdá pravděpodobné, že první dítě dohledatelné ve stříbrských matrikách je skutečně i prvním z toho manželského svazku, třebaže přišlo na svět pět let po svatbě v roce 1820. Poté co první manželka zemřela v roce 1826, Anton se ještě třikrát oženil, syn Georg Adolf, pozdější poslanec, se narodil z třetího svazku v roce 1828.

Nakonec tak vedle sebe vyrůstaly děti celkem ze tří manželství, pořadím druhý sňatek totiž trval jen velmi krátce a jediný syn zemřel záhy po narození. Minimálně u dvou synů máme doloženou vojenskou kariéru po vzoru otce: Johann Karl (1831–1903) se dal na dráhu dělostřeleckého důstojníka, dosáhl hodnosti plukovníka a nakonec zemřel svobodný ve svém rodném městě. Kariéra Antona Emila (* 1837) byla mnohem klikatější a lze o něm s jistotou hovořit jako o černé ovci rodiny: poté co mu byla prokázána zpronevěra vojenských peněz, byl degradován a propuštěn z armády. Potuloval se jako žebrák po Dolních Rakousích a několikrát stanul před vídeňským zemským soudem obviněný z různých krádeží, na což noviny v souvislosti s veřejně známým bratrem poslancem neopomněly upozornit.

Další dva z bratrů se věnovali hornictví, které v jejich rodném kraji mělo dlouhou tradici, ostatně jedna z otcových manželek byla dcera místního báňského úředníka. Robert (* 1835) se uvádí v pražských policejních přihláškách jako důlní správce a redaktor odborného listu zaměřeného na hornictví, jeho bratr Wilhelm Heinrich (1833–1916) zřejmě zdědil otcovu dobrodružnou povahu a po studiu pražské techniky se rozhodl odejít do Spojených států. Nejprve pracoval v uhelných dolech v Pensylvánii, v roce 1876 přešel do Texasu. Třebaže se stal uznávaným geologem a členem řady odborných společností, zemřel v roce 1916 v Houstonu bez prostředků a pravděpodobně i bez potomků.

O osudu dalších bratrů nemáme doklady, je tak možné, že jediným pokračovatelem rodu, který převzal i dědičný poštmistrovský úřad, byl Georg Adolf. O jeho respektu a uznání ve městě i v okolí svědčí jak opakovaná volba poslancem nejen zemského sněmu, ale posléze i říšské rady, tak i skutečnost, že držel dlouhá léta úřad starosty města Stříbra stejně jako okresního starosty celého samosprávného okresu. Během několika desetiletí tak Adolf Streer von Streeruwitz ve svých rukou sloučil všechny klíčové samosprávné a zastupitelské úřady ve městě i v okrese. Jeho vliv na místní dění byl značný a díky této kombinaci úřadů a funkcí se mu zjevně dařilo pro své město získávat četné výhody, mimo jiné zde díky němu bylo zřízeno i státní gymnázium. 

Otcův vliv se propisoval i do kariér a osudů jeho dětí. Nejstarší syn Johann Alfred (* 1856) převzal dědičnou poštu a stal se na počátku 20. století stříbrským starostou, dcera Zdenka Karolína (1862–1922) se provdala za místního lékaře a politika Viktora Michla (1865–1927), který po zavedení všeobecného volebního práva usedl v rakouské říšské radě jako zástupce západočeských německojazyčných okresů. Synové Ottokar Johann (1859–1927) a Ernest Joseph (1874–1952) zvolili vojenskou dráhu. Oba se stali důstojníky rakousko-uherské armády, nicméně Ernest musel slibně se rozvíjející vojenskou dráhu po těžké nemoci opustit. Teprve s výbuchem první světové války se do uniformy dobrovolně vrátil a působil jako úředník na ministerstvu války. Po skončení světového konfliktu optoval pro (německo)rakouské občanství a zůstal ve Vídni. Díky svému angažmá v průmyslových organizacích byl zvolen poslancem rakouské Národní rady za křesťanskosociální stranu a v roce 1929 se dokonce stal na několik měsíců spolkovým kancléřem meziválečné Rakouské republiky.

Jméno Streeruwitz bylo spjato se Stříbrem až do konce druhé světové války, kdy společně s obyvatelstvem odešla i paměť na někdejší místní elitu. Ty připomíná v současné již jen hrob při zdi stříbrského hřbitova. 

Lothar HÖBELT, Ernst von Streeruwitz 1874–1952. Ein österreichischer Bundeskanzler aus (West-)Böhmen, in: Bohemia Occidentalis Historica 3, 2017, 15–29. (https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/34424/1/Hobelt.pdf)

Ernst von STREERUWITZ, Wie es war. Erinnerungen und Erlebnisse eines alten Österreichers, Wien 1934.

https://www.muzeum-stribro.cz/stare-stribro/rodaci-a-obcane-/streer-adolf-von-streeruwitz-134cs.html (staženo 18.11.2022)

Jedním z nejdéle sloužících poslanců českého zemského sněmu se ve druhé polovině 19. století stal stříbrský poštmistr Georg Adolf Streer von Streeruwitz. Třebaže se pyšnil rytířským titulem, nepatřil mezi řadu zástupců nově nobilitované úřednické či vojenské šlechty, svůj původ Streeruwitzové odvozovali od potomků jednoho z účastníků křížové výpravy proti husitům rozprášené během bitvy u Tachova. Své rodové sídlo měli na tvrzi, či později zámku Kopetzen u Prostiboři na Tachovsku, linie, z níž pocházel Georg Adolf, byla spjatá s nedalekým horním městem Stříbro. Dědeček poslance zakončil svou úspěšnou úřednickou kariéru jako dvorní rada spojené česko-rakouské kanceláře ve Vídni, jeho otec Anton (1787–1855) prožil své mládí na počátku 19. století coby důstojník v různých armádách válčících proti Napoleonovi, později se účastnil bojů v Latinské Americe pod vedením Simona Bolívara a zapojil se dokonce i do řeckého povstání proti Osmanské říši. Na „stará kolena“ se vrátil do domovského Stříbra, kde se ujal místní dědičné pošty. 

Obrázek z Wikipedie.

Poštmistři patřili mezi tradiční lokální honoraci. Šlo sice o postupně vymírající povolání, kdy dědičné či smluvní poštmistry v menších sídlech nahrazovaly s rozvojem poštovní sítě státní (tzv. erární) pošty včetně poštovních zaměstnanců na úrovni státních úředníků, to však byl poměrně pomalý proces, který např. Stříbro postihnul až na samém konci 19. století. Do té doby tamní poštu vedli Streeruwitzové coby místní měšťané, kteří za to, že pro své sousedy zajišťovali spojení se světem, pobírali od státu přesně smluvenou odměnu. Anton se po svém návratu ze světa oženil již v roce 1815, ovšem vzhledem k jeho dalším dobrodružstvím se zdá pravděpodobné, že první dítě dohledatelné ve stříbrských matrikách je skutečně i prvním z toho manželského svazku, třebaže přišlo na svět pět let po svatbě v roce 1820. Poté co první manželka zemřela v roce 1826, Anton se ještě třikrát oženil, syn Georg Adolf, pozdější poslanec, se narodil z třetího svazku v roce 1828.

Nakonec tak vedle sebe vyrůstaly děti celkem ze tří manželství, pořadím druhý sňatek totiž trval jen velmi krátce a jediný syn zemřel záhy po narození. Minimálně u dvou synů máme doloženou vojenskou kariéru po vzoru otce: Johann Karl (1831–1903) se dal na dráhu dělostřeleckého důstojníka, dosáhl hodnosti plukovníka a nakonec zemřel svobodný ve svém rodném městě. Kariéra Antona Emila (* 1837) byla mnohem klikatější a lze o něm s jistotou hovořit jako o černé ovci rodiny: poté co mu byla prokázána zpronevěra vojenských peněz, byl degradován a propuštěn z armády. Potuloval se jako žebrák po Dolních Rakousích a několikrát stanul před vídeňským zemským soudem obviněný z různých krádeží, na což noviny v souvislosti s veřejně známým bratrem poslancem neopomněly upozornit.

Další dva z bratrů se věnovali hornictví, které v jejich rodném kraji mělo dlouhou tradici, ostatně jedna z otcových manželek byla dcera místního báňského úředníka. Robert (* 1835) se uvádí v pražských policejních přihláškách jako důlní správce a redaktor odborného listu zaměřeného na hornictví, jeho bratr Wilhelm Heinrich (1833–1916) zřejmě zdědil otcovu dobrodružnou povahu a po studiu pražské techniky se rozhodl odejít do Spojených států. Nejprve pracoval v uhelných dolech v Pensylvánii, v roce 1876 přešel do Texasu. Třebaže se stal uznávaným geologem a členem řady odborných společností, zemřel v roce 1916 v Houstonu bez prostředků a pravděpodobně i bez potomků.

O osudu dalších bratrů nemáme doklady, je tak možné, že jediným pokračovatelem rodu, který převzal i dědičný poštmistrovský úřad, byl Georg Adolf. O jeho respektu a uznání ve městě i v okolí svědčí jak opakovaná volba poslancem nejen zemského sněmu, ale posléze i říšské rady, tak i skutečnost, že držel dlouhá léta úřad starosty města Stříbra stejně jako okresního starosty celého samosprávného okresu. Během několika desetiletí tak Adolf Streer von Streeruwitz ve svých rukou sloučil všechny klíčové samosprávné a zastupitelské úřady ve městě i v okrese. Jeho vliv na místní dění byl značný a díky této kombinaci úřadů a funkcí se mu zjevně dařilo pro své město získávat četné výhody, mimo jiné zde díky němu bylo zřízeno i státní gymnázium. 

Otcův vliv se propisoval i do kariér a osudů jeho dětí. Nejstarší syn Johann Alfred (* 1856) převzal dědičnou poštu a stal se na počátku 20. století stříbrským starostou, dcera Zdenka Karolína (1862–1922) se provdala za místního lékaře a politika Viktora Michla (1865–1927), který po zavedení všeobecného volebního práva usedl v rakouské říšské radě jako zástupce západočeských německojazyčných okresů. Synové Ottokar Johann (1859–1927) a Ernest Joseph (1874–1952) zvolili vojenskou dráhu. Oba se stali důstojníky rakousko-uherské armády, nicméně Ernest musel slibně se rozvíjející vojenskou dráhu po těžké nemoci opustit. Teprve s výbuchem první světové války se do uniformy dobrovolně vrátil a působil jako úředník na ministerstvu války. Po skončení světového konfliktu optoval pro (německo)rakouské občanství a zůstal ve Vídni. Díky svému angažmá v průmyslových organizacích byl zvolen poslancem rakouské Národní rady za křesťanskosociální stranu a v roce 1929 se dokonce stal na několik měsíců spolkovým kancléřem meziválečné Rakouské republiky.

Jméno Streeruwitz bylo spjato se Stříbrem až do konce druhé světové války, kdy společně s obyvatelstvem odešla i paměť na někdejší místní elitu. Ty připomíná v současné již jen hrob při zdi stříbrského hřbitova. 

Lothar HÖBELT, Ernst von Streeruwitz 1874–1952. Ein österreichischer Bundeskanzler aus (West-)Böhmen, in: Bohemia Occidentalis Historica 3, 2017, 15–29. (https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/34424/1/Hobelt.pdf)

Ernst von STREERUWITZ, Wie es war. Erinnerungen und Erlebnisse eines alten Österreichers, Wien 1934.

https://www.muzeum-stribro.cz/stare-stribro/rodaci-a-obcane-/streer-adolf-von-streeruwitz-134cs.html (staženo 18.11.2022)