Pokud se vám stránky nezobrazují správně, zkuste použít jiný internetový prohlížeč.

Kamila Kaizlová se narodila ve východočeských Správčicích (dnes součást města Hradec Králové) do rodiny zámožného statkáře Adolfa Píši (1825–1880).1 Brzy poté, co oslavila 20. narozeniny, se i s matkou Annou roz. Böhmovou (1829–1896) přestěhovala na dnešní Smetanovo nábřeží v Praze.2 Díky pobytu v Praze mohla navázat společenské styky a rovněž i vztah s profesorem Josefem Kaizlem (1854–1901), o 17 let starším mladočeským poslancem působícím na říšské radě ve Vídni. Josef Kaizl vystudoval v 70. letech práva na Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze, kde od roku 1879 začal i sám přednášet národohospodářství. V roce 1888 zde dosáhl pozice řádného profesora, což bylo důležité sociální postavení umožňující přemýšlet o založení rodiny. Kaizl se s Kamilou Píšovou seznámil již v roce 1889, k zasnoubení došlo ale až v srpnu 1892 v tyrolském Gossensaβu.3 Sňatek 38letého Josefa Kaizla s 21letou Kamilou se konal v únoru 1893, v průběhu osmiletého manželství přišly na svět dvě dcery: starší Kamila (1895–1907) a mladší Zdenka (1899–1952). Obě se narodily již ve Vídni, kam celá rodina přesídlila. Josefu Kaizlovi se ve Vídni podařilo dosáhnout významného kariérního vzestupu, když se na jaře 1898 poměrně nečekaně stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (1847–1916). Na tomto postu však Kaizl setrval pouze rok a půl, neboť na podzim 1899 předseda vlády podal demisi. V tu dobu již Josefu Kaizlovi zbývaly necelé dva roky života. Po jeho náhlé smrti způsobené komplikacemi spojenými se žaludečními vředy, se Kamila Kaizlová stala ve třiceti letech vdovou.4

Úvodní foto_elita měsíceKamila Preissová-Kaizlová, nedatováno (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kaizlová1Kamila Píšová s matkou Annou Píšovou na počátku 90. let 19. století (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kaizlová2

Kamila Kaizlová ve svatební šatu v únoru 1893 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kaizlová3

Kamila a Josef Kaizlovi, červen 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kaizlová4

Kamila Kaizlová s dcerami po manželově smrti, září 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kaizlová5

Kamila Kaizlová s dcerami, říjen 1907 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Po manželově smrti se Kamila Kaizlová přestěhovala z bytu na pražských Vinohradech zpět na Smetanovo nábřeží.5 Poloha v centru města jí zřejmě lépe vyhovovala, neboť rok po smrti svého manžela učinila poměrně neobvyklý krok: začala docházet na přednášky na univerzitu. Toto rozhodnutí vyvolalo v pražské společnosti menší senzaci, a to z vícera důvodů. Ženy se v posluchárnách pražské univerzity v této době přeci jen nevyskytovaly příliš často, natož vdova po významném politikovi pečující o dvě děti předškolního věku. Důležitějším důvodem, jenž zavdal příčinu k obavám nejednoho činného politika, byla údajná motivace ministerské vdovy. Vyskytly se totiž spekulace, že se Kamila Kaizlová snaží doplnit si své vzdělání, které by jí umožnilo zaměřit se na uspořádání a následné vydání pamětí svého zesnulého manžela. Panovaly totiž obavy, které přímo vyjádřily noviny Pilsner Tagblatt, že „memoáry budou obsahovat také skutečné příčiny pádu hraběte Thuna a stejně tak poskytnou i informace o záměrech Kaizlovy politiky“.6 Podle těchto novin měla Kamila Kaizlová obdržet zvláštní povolení od rektora, aby mohla navštěvovat přednášky z národního hospodářství, tedy přesně z oboru, kterému se věnoval její manžel. V rozhovoru, který přetiskly Národní listy, však vdova po Josefu Kaizlovi tyto spekulace odmítla: „Pravda, že jsem zapsána jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě české university; loni např. poslouchala jsem dvě hodiny týdně, letos věnuji 11 hodin týdně přednáškám o umění, literatuře a dějinách. Nechodím do žádných společností a toto studium jest proto mým zaměstnáním.“ Ohledně vydání pamětí dále pokračovala: „K smíchu taková kombinace! Slyšíte, že nechodím do přednášek o politických oborech. Manžel můj zůstavil sice poznámky, leč žádné paměti. A dáti je do veřejnosti teď, bylo by předčasno, protože většina dotčených osob ještě žije. Později snad bude lze je uveřejniti jako příspěvek k dějinám poslední doby. Té práce arciť neujmu se já, nemajíc potřebných vědomostí politických, nýbrž politik z povolání. Nepletla jsem se do politiky, když můj manžel byl ještě naživu a neučiním tak ani teď, po jeho smrti.“7 Původní informace deníku Pilsner Tagblatt demontovaly i Plzeňské listy.8 Kaizlovy deníky a korespondenci nakonec začal vydávat Zdeněk V. Tobolka (1874–1951) v roce 1908.9

Shodou okolností v této době jméno Kamily Kaizlové plnilo řádky četných česky i německy psaných deníků. Vzhledem k tomu, že Kamila se stala vdovou v mladém věku, dalo se očekávat, že nezůstane trvale bez partnerského vztahu. V létě 1908 byla zasnoubena s Fedorem Gyrgiewiczem, o 13 let mladším poručíkem dragounského pluku č. 13, který měl údajně být nemanželským synem zemřelého srbského krále Milana I. Obrenoviće (1854–1901).10 Společně se svým snoubencem se Kamila Kaizlová v sobotu 11. července 1908 účastnila tzv. květinového korza, kdy Prahou projížděly květinami vyzdobené kočáry. Tento průvod, který přilákal asi 30 tisíc diváků, nakonec dorazil na výstaviště v Královské oboře, kde došlo k neštěstí. Kůň, který byl zapřažen do kočáru řízeným právě F. Gyrgiewiczem, v němž seděla i jeho snoubenka, se splašil, následkem čehož se přetrhy otěže, zlomila voj a kočár se převrhl. Splašený kůň se vrhl do přihlížejícího davu, kde způsobil tragédii, při níž jedna osoba zemřela a 18 lidí bylo těžce zraněno (sama Kamila Kaizlová vyvázla bez úhony). Zemřelou ženou byla navíc veřejnosti dobře známá Jindřiška Slavínská (1843–1908), bývalá herečka Národního divadla.11 Noviny Illustrierte Kronen Zeitung nenechaly v této souvislosti bez povšimnutí, že následkem nehod, v nichž figurovali koně, zemřeli již dříve jak hereččin otec spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809–1858), tak i děda Johann Ritter z Rittersbergu (1780–1841).12 V rámci následného trestního řízení byl sice nakonec F. Gyrgiewicz shledán nevinným,13 nicméně tato událost vedla již několik dní po neštěstí ke zrušení zasnoubení s Kamilou Kaizlovou.14

Mladá vdova však dlouho sama nezůstala. Opět navázala vztah s výrazně mladším mužem, jímž byl Richard Preiss (1882–1967), syn spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946). Richard Preiss byl čerstvým absolventem Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity a působil jako koncipient při České finanční prokuratuře v Praze.15 Vztah vyústil ve sňatek, který se uskutečnil koncem června 1910 v Bašce na chorvatském ostrově Krk. Více než desetiletý rozdíl, který byl mezi manželi, se zřejmě podepsal na tom, že šlo o vztah velmi bouřlivý. Již v září 1910, tedy tři měsíce po svatbě, noviny referovaly o tom, že Kamila Preissová-Kaizlová požádala o rozvod od stolu a lože, jenž byl pražským okresním soudem potvrzen 28. října 1910.16 Manželé se však tehdy ještě nerozešli zcela definitivně, rozvod byl v souladu s tehdejším právem teprve prvním stupněm, který bylo nutné podstoupit, aby manželství zaniklo. Richard Preiss za Kamilou i po rozvodu stále občas docházel, jak to ostatně vysvítá z dívčích deníků její dcery Zdenky.17 Manželství však nedokázalo stmelit ani narození dcery Adrieny (1914–2009) nedlouho po vypuknutí I. světové války. Nakonec došlo k definitivní rozluce, po níž se Richard Preiss znovu, tentokrát civilně, oženil, a to s rovněž rozloučenou Marií Menčíkovou-Trnkovou (1888–po 1952). I toto manželství skončilo nakonec v roce 1932 rozchodem. Brzy poté následovala třetí svatba Richarda Preisse, který tehdy působil jako advokát ve Strážnici, s Věrou Ploskalovou (1907–1995), o 25 let mladší dcerou ředitele občanské záložny v Hodoníně. Té se již Kamila Preissová-Kaizlová nedožila, neboť zemřela v dubnu 1930 následkem chronické nefrosklerózy, čímž svému exmanželovi umožnila uzavřít církevní sňatek.

Roky po rozchodu se svým druhým manželem trávila Kamila Preissová-Kaizlová ve společnosti svých dvou dcer Zdenky a Adrieny – nejstarší dcera Kamila zemřela již v roce 1907 v nedožitých dvanácti letech na těžký zápal plic. Žila z penze, která jí byla přiznána po smrti prvního manžela a zůstala jí i po uzavření druhého sňatku. Tato penze činila bezprostředně po Kaizlově smrti 6.000 K ročně, přičemž děti k této sumě dostávaly ještě 1.200 K. ročně. Po vzniku Československa zůstala výše penze bez ohledu na válečnou inflaci zachována, a to až do roku 1928, kdy byla na žádost prezidenta Masaryka zvýšena na 18.000 Kč.18 Kamila však pocházela ze zámožné rodiny, takže disponovala i úroky z vlastního majetku, což jí dle informací z roku 1926 umožňovalo udržovat byt o čtyřech pokojích s příslušenstvím a zaměstnávat jednu služku.19

V tu dobu již Kamila Preissová-Kaizlová žila pouze s nejmladší dcerou Adrienou. Dcera Zdenka se z bytu na pražském Smíchově odstěhovala koncem roku 1921, kdy se vdala za docenta PhDr. Josefa Blahože (1888–1934), konzula na ministerstvu zahraničí a bývalého důstojníka ruských legií.20 V letech 1925–1931 Josef Blahož zastával funkci legačního rady československého vyslanectví v Berlíně, kde manželé vedli čilý společenský život a sblížili se i např. s rodinou německého diplomata Ernsta von Weizsäcker (1882–1951), otce pozdějšího německého prezidenta  Richarda (1920–2015). Sama Kamila jednu dobu zvažovala odjezd do Berlína za rodinou své dcery.21 V listopadu 1929 byla hospitalizována se záchvatem mrtvice v sanatoriu na pražské Santošce a poslední měsíce jejího života naplnily obavy o osud patnáctileté Adrieny. Ta v tu dobu pobývala střídavě u otce a babičky Gabriely Preissové, po smrti matky se do péče o nevlastní sestru zapojila i Zdena Blahožová. V roce 1935 se Adriena rozhodla vystěhovat trvale se do USA, kde žila sestra jejího otce Gabriela (1892–1981), která se zde vdala za Charlese Edwarda Prosheka (1893–1957), lékaře a československého konzula v Minneapolis v Minnesotě. Do Československa se Adriena už nikdy nevrátila.22

I když Kamila Kaizlová prožila po boku Josefa Kaizla, který bezpochyby patřil do okruhu elitních českých politiků, jen menší část svého života, stalo se toto její manželství pevným základem jejího společenského postavení, z něhož čerpala až do konce svých dnů. Udržovala kontakty s československými politickými špičkami – např. i s K. Kramářem a T. G. Masarykem – a do těchto kruhů se jí podařilo provdat i dceru Zdenku. Pro tisk bývala Její Excelencí a k jejímu jménu se obvykle připojoval dodatek „vdova po ministru financí“, a to i poté, co se znovu provdala a následně rozvedla. 

Státní oblastní archiv v Hradci Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Pouchov, sign. 134-7662, s. 601.

2 Žily v domě čp. 334 na tehdejším Františkově nábřeží (dnes Smetanovo nábřeží 334/4): Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 464, obraz 885.

3 Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/1., Praha 1915, s. 56. 

4 Průběh Kaizlova onemocnění a smrti popisuje podrobně Zdeněk Tobolka: Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/2., Praha 1915, s. 1180–1181.

5 V posledních letech Kaizlova života obývala rodina byt v Italské ulici 1219/2, po ovdovění se Kamila Kaizlová přestěhovala na Smetanovo nábřeží 1012/2: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 59 ; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 58.

6 „Die Memoaren werden auch die wahren Ursachen für den Sturz des Grafen Thun enthalten und ebenso Aufschlüsse über die Intentionen der Politik Kaizls geben.“ In: Pilsner Tagblatt III/304, 12. 11. 1902, s.4.Tutéž zprávu otiskl např. i deník Innsbrucker Nachrichten 250, 12.11.1902, s. 5.

7 Národní listy 42/312, 13.11.1902, s. 3.

8 Plzeňské listy 38/261, 14.11.1902, s. 2.

9 Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života I.-III., Praha 1908–1915.

10 Illustrierte Kronen-Zeitung 3067, 14.7.1908, s. 2.

11 Našinec 44, 15.7.1908, s. 3.

12 Illustrierte Kronen-Zeitung 3072, 19.7.1908, s. 6 . Ludvík Ritter z Rittersbergu ovšem ve skutečnosti zemřel o deset let později, než noviny uvádějí – 6. 6. 1858.

13 Národní listy 48/287, 18. 10. 1908, s. 5.

14 Plzeňské listy 44/164, 21.7.1908, s. 4.

15 Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., s.1023.

16 Mährisches Tagblatt 31/217, 24.9.1910, s. 7.; Leitmeritzer Zeitung 40/86, 1.11.1910, s. 13.

17 Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016.

18 Tamtéž, s. 10.

19 Tamtéž, pozn. 14, s. 125.

20 Do svatby bydlela na dnešní adrese Nad Mlynářkou 447/4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., strana 1260.

21 Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016, s. 11.

22 Tamtéž.

Jedním z nejdéle sloužících poslanců českého zemského sněmu se ve druhé polovině 19. století stal stříbrský poštmistr Georg Adolf Streer von Streeruwitz. Třebaže se pyšnil rytířským titulem, nepatřil mezi řadu zástupců nově nobilitované úřednické či vojenské šlechty, svůj původ Streeruwitzové odvozovali od potomků jednoho z účastníků křížové výpravy proti husitům rozprášené během bitvy u Tachova. Své rodové sídlo měli na tvrzi, či později zámku Kopetzen u Prostiboři na Tachovsku, linie, z níž pocházel Georg Adolf, byla spjatá s nedalekým horním městem Stříbro. Dědeček poslance zakončil svou úspěšnou úřednickou kariéru jako dvorní rada spojené česko-rakouské kanceláře ve Vídni, jeho otec Anton (1787–1855) prožil své mládí na počátku 19. století coby důstojník v různých armádách válčících proti Napoleonovi, později se účastnil bojů v Latinské Americe pod vedením Simona Bolívara a zapojil se dokonce i do řeckého povstání proti Osmanské říši. Na „stará kolena“ se vrátil do domovského Stříbra, kde se ujal místní dědičné pošty. 

streeruwitzadolf

Obrázek z Wikipedie.

Poštmistři patřili mezi tradiční lokální honoraci. Šlo sice o postupně vymírající povolání, kdy dědičné či smluvní poštmistry v menších sídlech nahrazovaly s rozvojem poštovní sítě státní (tzv. erární) pošty včetně poštovních zaměstnanců na úrovni státních úředníků, to však byl poměrně pomalý proces, který např. Stříbro postihnul až na samém konci 19. století. Do té doby tamní poštu vedli Streeruwitzové coby místní měšťané, kteří za to, že pro své sousedy zajišťovali spojení se světem, pobírali od státu přesně smluvenou odměnu. Anton se po svém návratu ze světa oženil již v roce 1815, ovšem vzhledem k jeho dalším dobrodružstvím se zdá pravděpodobné, že první dítě dohledatelné ve stříbrských matrikách je skutečně i prvním z toho manželského svazku, třebaže přišlo na svět pět let po svatbě v roce 1820. Poté co první manželka zemřela v roce 1826, Anton se ještě třikrát oženil, syn Georg Adolf, pozdější poslanec, se narodil z třetího svazku v roce 1828.

Nakonec tak vedle sebe vyrůstaly děti celkem ze tří manželství, pořadím druhý sňatek totiž trval jen velmi krátce a jediný syn zemřel záhy po narození. Minimálně u dvou synů máme doloženou vojenskou kariéru po vzoru otce: Johann Karl (1831–1903) se dal na dráhu dělostřeleckého důstojníka, dosáhl hodnosti plukovníka a nakonec zemřel svobodný ve svém rodném městě. Kariéra Antona Emila (* 1837) byla mnohem klikatější a lze o něm s jistotou hovořit jako o černé ovci rodiny: poté co mu byla prokázána zpronevěra vojenských peněz, byl degradován a propuštěn z armády. Potuloval se jako žebrák po Dolních Rakousích a několikrát stanul před vídeňským zemským soudem obviněný z různých krádeží, na což noviny v souvislosti s veřejně známým bratrem poslancem neopomněly upozornit.

Další dva z bratrů se věnovali hornictví, které v jejich rodném kraji mělo dlouhou tradici, ostatně jedna z otcových manželek byla dcera místního báňského úředníka. Robert (* 1835) se uvádí v pražských policejních přihláškách jako důlní správce a redaktor odborného listu zaměřeného na hornictví, jeho bratr Wilhelm Heinrich (1833–1916) zřejmě zdědil otcovu dobrodružnou povahu a po studiu pražské techniky se rozhodl odejít do Spojených států. Nejprve pracoval v uhelných dolech v Pensylvánii, v roce 1876 přešel do Texasu. Třebaže se stal uznávaným geologem a členem řady odborných společností, zemřel v roce 1916 v Houstonu bez prostředků a pravděpodobně i bez potomků.

O osudu dalších bratrů nemáme doklady, je tak možné, že jediným pokračovatelem rodu, který převzal i dědičný poštmistrovský úřad, byl Georg Adolf. O jeho respektu a uznání ve městě i v okolí svědčí jak opakovaná volba poslancem nejen zemského sněmu, ale posléze i říšské rady, tak i skutečnost, že držel dlouhá léta úřad starosty města Stříbra stejně jako okresního starosty celého samosprávného okresu. Během několika desetiletí tak Adolf Streer von Streeruwitz ve svých rukou sloučil všechny klíčové samosprávné a zastupitelské úřady ve městě i v okrese. Jeho vliv na místní dění byl značný a díky této kombinaci úřadů a funkcí se mu zjevně dařilo pro své město získávat četné výhody, mimo jiné zde díky němu bylo zřízeno i státní gymnázium. 

Otcův vliv se propisoval i do kariér a osudů jeho dětí. Nejstarší syn Johann Alfred (* 1856) převzal dědičnou poštu a stal se na počátku 20. století stříbrským starostou, dcera Zdenka Karolína (1862–1922) se provdala za místního lékaře a politika Viktora Michla (1865–1927), který po zavedení všeobecného volebního práva usedl v rakouské říšské radě jako zástupce západočeských německojazyčných okresů. Synové Ottokar Johann (1859–1927) a Ernest Joseph (1874–1952) zvolili vojenskou dráhu. Oba se stali důstojníky rakousko-uherské armády, nicméně Ernest musel slibně se rozvíjející vojenskou dráhu po těžké nemoci opustit. Teprve s výbuchem první světové války se do uniformy dobrovolně vrátil a působil jako úředník na ministerstvu války. Po skončení světového konfliktu optoval pro (německo)rakouské občanství a zůstal ve Vídni. Díky svému angažmá v průmyslových organizacích byl zvolen poslancem rakouské Národní rady za křesťanskosociální stranu a v roce 1929 se dokonce stal na několik měsíců spolkovým kancléřem meziválečné Rakouské republiky.

Jméno Streeruwitz bylo spjato se Stříbrem až do konce druhé světové války, kdy společně s obyvatelstvem odešla i paměť na někdejší místní elitu. Ty připomíná v současné již jen hrob při zdi stříbrského hřbitova. 

 

Lothar HÖBELT, Ernst von Streeruwitz 1874–1952. Ein österreichischer Bundeskanzler aus (West-)Böhmen, in: Bohemia Occidentalis Historica 3, 2017, 15–29. (https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/34424/1/Hobelt.pdf)

Ernst von STREERUWITZ, Wie es war. Erinnerungen und Erlebnisse eines alten Österreichers, Wien 1934.

https://www.muzeum-stribro.cz/stare-stribro/rodaci-a-obcane-/streer-adolf-von-streeruwitz-134cs.html (staženo 18.11.2022)

Jedním z nejdéle sloužících poslanců českého zemského sněmu se ve druhé polovině 19. století stal stříbrský poštmistr Georg Adolf Streer von Streeruwitz. Třebaže se pyšnil rytířským titulem, nepatřil mezi řadu zástupců nově nobilitované úřednické či vojenské šlechty, svůj původ Streeruwitzové odvozovali od potomků jednoho z účastníků křížové výpravy proti husitům rozprášené během bitvy u Tachova. Své rodové sídlo měli na tvrzi, či později zámku Kopetzen u Prostiboři na Tachovsku, linie, z níž pocházel Georg Adolf, byla spjatá s nedalekým horním městem Stříbro. Dědeček poslance zakončil svou úspěšnou úřednickou kariéru jako dvorní rada spojené česko-rakouské kanceláře ve Vídni, jeho otec Anton (1787–1855) prožil své mládí na počátku 19. století coby důstojník v různých armádách válčících proti Napoleonovi, později se účastnil bojů v Latinské Americe pod vedením Simona Bolívara a zapojil se dokonce i do řeckého povstání proti Osmanské říši. Na „stará kolena“ se vrátil do domovského Stříbra, kde se ujal místní dědičné pošty. 

streeruwitzadolf

Obrázek z Wikipedie.

Poštmistři patřili mezi tradiční lokální honoraci. Šlo sice o postupně vymírající povolání, kdy dědičné či smluvní poštmistry v menších sídlech nahrazovaly s rozvojem poštovní sítě státní (tzv. erární) pošty včetně poštovních zaměstnanců na úrovni státních úředníků, to však byl poměrně pomalý proces, který např. Stříbro postihnul až na samém konci 19. století. Do té doby tamní poštu vedli Streeruwitzové coby místní měšťané, kteří za to, že pro své sousedy zajišťovali spojení se světem, pobírali od státu přesně smluvenou odměnu. Anton se po svém návratu ze světa oženil již v roce 1815, ovšem vzhledem k jeho dalším dobrodružstvím se zdá pravděpodobné, že první dítě dohledatelné ve stříbrských matrikách je skutečně i prvním z toho manželského svazku, třebaže přišlo na svět pět let po svatbě v roce 1820. Poté co první manželka zemřela v roce 1826, Anton se ještě třikrát oženil, syn Georg Adolf, pozdější poslanec, se narodil z třetího svazku v roce 1828.

Nakonec tak vedle sebe vyrůstaly děti celkem ze tří manželství, pořadím druhý sňatek totiž trval jen velmi krátce a jediný syn zemřel záhy po narození. Minimálně u dvou synů máme doloženou vojenskou kariéru po vzoru otce: Johann Karl (1831–1903) se dal na dráhu dělostřeleckého důstojníka, dosáhl hodnosti plukovníka a nakonec zemřel svobodný ve svém rodném městě. Kariéra Antona Emila (* 1837) byla mnohem klikatější a lze o něm s jistotou hovořit jako o černé ovci rodiny: poté co mu byla prokázána zpronevěra vojenských peněz, byl degradován a propuštěn z armády. Potuloval se jako žebrák po Dolních Rakousích a několikrát stanul před vídeňským zemským soudem obviněný z různých krádeží, na což noviny v souvislosti s veřejně známým bratrem poslancem neopomněly upozornit.

Další dva z bratrů se věnovali hornictví, které v jejich rodném kraji mělo dlouhou tradici, ostatně jedna z otcových manželek byla dcera místního báňského úředníka. Robert (* 1835) se uvádí v pražských policejních přihláškách jako důlní správce a redaktor odborného listu zaměřeného na hornictví, jeho bratr Wilhelm Heinrich (1833–1916) zřejmě zdědil otcovu dobrodružnou povahu a po studiu pražské techniky se rozhodl odejít do Spojených států. Nejprve pracoval v uhelných dolech v Pensylvánii, v roce 1876 přešel do Texasu. Třebaže se stal uznávaným geologem a členem řady odborných společností, zemřel v roce 1916 v Houstonu bez prostředků a pravděpodobně i bez potomků.

O osudu dalších bratrů nemáme doklady, je tak možné, že jediným pokračovatelem rodu, který převzal i dědičný poštmistrovský úřad, byl Georg Adolf. O jeho respektu a uznání ve městě i v okolí svědčí jak opakovaná volba poslancem nejen zemského sněmu, ale posléze i říšské rady, tak i skutečnost, že držel dlouhá léta úřad starosty města Stříbra stejně jako okresního starosty celého samosprávného okresu. Během několika desetiletí tak Adolf Streer von Streeruwitz ve svých rukou sloučil všechny klíčové samosprávné a zastupitelské úřady ve městě i v okrese. Jeho vliv na místní dění byl značný a díky této kombinaci úřadů a funkcí se mu zjevně dařilo pro své město získávat četné výhody, mimo jiné zde díky němu bylo zřízeno i státní gymnázium. 

Otcův vliv se propisoval i do kariér a osudů jeho dětí. Nejstarší syn Johann Alfred (* 1856) převzal dědičnou poštu a stal se na počátku 20. století stříbrským starostou, dcera Zdenka Karolína (1862–1922) se provdala za místního lékaře a politika Viktora Michla (1865–1927), který po zavedení všeobecného volebního práva usedl v rakouské říšské radě jako zástupce západočeských německojazyčných okresů. Synové Ottokar Johann (1859–1927) a Ernest Joseph (1874–1952) zvolili vojenskou dráhu. Oba se stali důstojníky rakousko-uherské armády, nicméně Ernest musel slibně se rozvíjející vojenskou dráhu po těžké nemoci opustit. Teprve s výbuchem první světové války se do uniformy dobrovolně vrátil a působil jako úředník na ministerstvu války. Po skončení světového konfliktu optoval pro (německo)rakouské občanství a zůstal ve Vídni. Díky svému angažmá v průmyslových organizacích byl zvolen poslancem rakouské Národní rady za křesťanskosociální stranu a v roce 1929 se dokonce stal na několik měsíců spolkovým kancléřem meziválečné Rakouské republiky.

Jméno Streeruwitz bylo spjato se Stříbrem až do konce druhé světové války, kdy společně s obyvatelstvem odešla i paměť na někdejší místní elitu. Ty připomíná v současné již jen hrob při zdi stříbrského hřbitova. 

 

Lothar HÖBELT, Ernst von Streeruwitz 1874–1952. Ein österreichischer Bundeskanzler aus (West-)Böhmen, in: Bohemia Occidentalis Historica 3, 2017, 15–29. (https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/34424/1/Hobelt.pdf)

Ernst von STREERUWITZ, Wie es war. Erinnerungen und Erlebnisse eines alten Österreichers, Wien 1934.

https://www.muzeum-stribro.cz/stare-stribro/rodaci-a-obcane-/streer-adolf-von-streeruwitz-134cs.html (staženo 18.11.2022)

Jedním z nejdéle sloužících poslanců českého zemského sněmu se ve druhé polovině 19. století stal stříbrský poštmistr Georg Adolf Streer von Streeruwitz. Třebaže se pyšnil rytířským titulem, nepatřil mezi řadu zástupců nově nobilitované úřednické či vojenské šlechty, svůj původ Streeruwitzové odvozovali od potomků jednoho z účastníků křížové výpravy proti husitům rozprášené během bitvy u Tachova. Své rodové sídlo měli na tvrzi, či později zámku Kopetzen u Prostiboři na Tachovsku, linie, z níž pocházel Georg Adolf, byla spjatá s nedalekým horním městem Stříbro. Dědeček poslance zakončil svou úspěšnou úřednickou kariéru jako dvorní rada spojené česko-rakouské kanceláře ve Vídni, jeho otec Anton (1787–1855) prožil své mládí na počátku 19. století coby důstojník v různých armádách válčících proti Napoleonovi, později se účastnil bojů v Latinské Americe pod vedením Simona Bolívara a zapojil se dokonce i do řeckého povstání proti Osmanské říši. Na „stará kolena“ se vrátil do domovského Stříbra, kde se ujal místní dědičné pošty. 

streeruwitzadolf

Obrázek z Wikipedie.

Poštmistři patřili mezi tradiční lokální honoraci. Šlo sice o postupně vymírající povolání, kdy dědičné či smluvní poštmistry v menších sídlech nahrazovaly s rozvojem poštovní sítě státní (tzv. erární) pošty včetně poštovních zaměstnanců na úrovni státních úředníků, to však byl poměrně pomalý proces, který např. Stříbro postihnul až na samém konci 19. století. Do té doby tamní poštu vedli Streeruwitzové coby místní měšťané, kteří za to, že pro své sousedy zajišťovali spojení se světem, pobírali od státu přesně smluvenou odměnu. Anton se po svém návratu ze světa oženil již v roce 1815, ovšem vzhledem k jeho dalším dobrodružstvím se zdá pravděpodobné, že první dítě dohledatelné ve stříbrských matrikách je skutečně i prvním z toho manželského svazku, třebaže přišlo na svět pět let po svatbě v roce 1820. Poté co první manželka zemřela v roce 1826, Anton se ještě třikrát oženil, syn Georg Adolf, pozdější poslanec, se narodil z třetího svazku v roce 1828.

Nakonec tak vedle sebe vyrůstaly děti celkem ze tří manželství, pořadím druhý sňatek totiž trval jen velmi krátce a jediný syn zemřel záhy po narození. Minimálně u dvou synů máme doloženou vojenskou kariéru po vzoru otce: Johann Karl (1831–1903) se dal na dráhu dělostřeleckého důstojníka, dosáhl hodnosti plukovníka a nakonec zemřel svobodný ve svém rodném městě. Kariéra Antona Emila (* 1837) byla mnohem klikatější a lze o něm s jistotou hovořit jako o černé ovci rodiny: poté co mu byla prokázána zpronevěra vojenských peněz, byl degradován a propuštěn z armády. Potuloval se jako žebrák po Dolních Rakousích a několikrát stanul před vídeňským zemským soudem obviněný z různých krádeží, na což noviny v souvislosti s veřejně známým bratrem poslancem neopomněly upozornit.

Další dva z bratrů se věnovali hornictví, které v jejich rodném kraji mělo dlouhou tradici, ostatně jedna z otcových manželek byla dcera místního báňského úředníka. Robert (* 1835) se uvádí v pražských policejních přihláškách jako důlní správce a redaktor odborného listu zaměřeného na hornictví, jeho bratr Wilhelm Heinrich (1833–1916) zřejmě zdědil otcovu dobrodružnou povahu a po studiu pražské techniky se rozhodl odejít do Spojených států. Nejprve pracoval v uhelných dolech v Pensylvánii, v roce 1876 přešel do Texasu. Třebaže se stal uznávaným geologem a členem řady odborných společností, zemřel v roce 1916 v Houstonu bez prostředků a pravděpodobně i bez potomků.

O osudu dalších bratrů nemáme doklady, je tak možné, že jediným pokračovatelem rodu, který převzal i dědičný poštmistrovský úřad, byl Georg Adolf. O jeho respektu a uznání ve městě i v okolí svědčí jak opakovaná volba poslancem nejen zemského sněmu, ale posléze i říšské rady, tak i skutečnost, že držel dlouhá léta úřad starosty města Stříbra stejně jako okresního starosty celého samosprávného okresu. Během několika desetiletí tak Adolf Streer von Streeruwitz ve svých rukou sloučil všechny klíčové samosprávné a zastupitelské úřady ve městě i v okrese. Jeho vliv na místní dění byl značný a díky této kombinaci úřadů a funkcí se mu zjevně dařilo pro své město získávat četné výhody, mimo jiné zde díky němu bylo zřízeno i státní gymnázium. 

Otcův vliv se propisoval i do kariér a osudů jeho dětí. Nejstarší syn Johann Alfred (* 1856) převzal dědičnou poštu a stal se na počátku 20. století stříbrským starostou, dcera Zdenka Karolína (1862–1922) se provdala za místního lékaře a politika Viktora Michla (1865–1927), který po zavedení všeobecného volebního práva usedl v rakouské říšské radě jako zástupce západočeských německojazyčných okresů. Synové Ottokar Johann (1859–1927) a Ernest Joseph (1874–1952) zvolili vojenskou dráhu. Oba se stali důstojníky rakousko-uherské armády, nicméně Ernest musel slibně se rozvíjející vojenskou dráhu po těžké nemoci opustit. Teprve s výbuchem první světové války se do uniformy dobrovolně vrátil a působil jako úředník na ministerstvu války. Po skončení světového konfliktu optoval pro (německo)rakouské občanství a zůstal ve Vídni. Díky svému angažmá v průmyslových organizacích byl zvolen poslancem rakouské Národní rady za křesťanskosociální stranu a v roce 1929 se dokonce stal na několik měsíců spolkovým kancléřem meziválečné Rakouské republiky.

Jméno Streeruwitz bylo spjato se Stříbrem až do konce druhé světové války, kdy společně s obyvatelstvem odešla i paměť na někdejší místní elitu. Ty připomíná v současné již jen hrob při zdi stříbrského hřbitova. 

 

Lothar HÖBELT, Ernst von Streeruwitz 1874–1952. Ein österreichischer Bundeskanzler aus (West-)Böhmen, in: Bohemia Occidentalis Historica 3, 2017, 15–29. (https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/34424/1/Hobelt.pdf)

Ernst von STREERUWITZ, Wie es war. Erinnerungen und Erlebnisse eines alten Österreichers, Wien 1934.

https://www.muzeum-stribro.cz/stare-stribro/rodaci-a-obcane-/streer-adolf-von-streeruwitz-134cs.html (staženo 18.11.2022)