Pokud se vám stránky nezobrazují správně, zkuste použít jiný internetový prohlížeč.

Solomon Haliță (1859–1926) 

Obrázek1

Zdroj: zde.

Maxim Haliță (1826–1893) pocházel z rodiny strážců hranic v Sângeorz Băi (Sângeorzul Român, Oláhszentgyörgy). Ve 40. letech 19. století začínal jako vesnický učitel, během revoluce 1848-1849 pak sloužil v 17. (2. rumunském) hraničářském pluku. Poté co byl vojenský pohraniční systém v této oblasti zrušen, začal pracovat v místní samosprávě, kde postupně zastával místo: vesnického notáře (1851–1872), úředníka na okresním hejtmanství (1873–1873), okresního hejtmana (1873–1875) a královského vrchního poštmistra (1875–1889). V roce 1852 se oženil s Ileanou Ciocan (adoptovanou rodinou Isipoaie), s níž měl čtyři děti: Elisabetu (1853–1915), Axente (1856–1865), Solomona (1859–1926) a Alexandra (1862–1933). (více zde)

Jeho děti patřily k první generaci mladých, kteří při svých studiích využívali finanční podpory, poskytované z Fondu pohraniční stráže, instituce založené po zrušení vojensky střežené hranice. 

Elisabeta studovala nejprve na dívčí škole v Năsăudu (Naszód) a poté v Bistrici (Bistritz, Beszterce). Provdala se za Grigore Maricu, kněze z nedaleké vesnice. V roce 1879 její manžel zemřel, když ho při návratu z lovu nešťastnou náhodou zranil její tehdy dvacetiletý bratr Salomon Haliță. V důsledku této události se Salomon zapřisáhl, že se nikdy neožení, zůstane bezdětný a bude vychovávat své tři osiřelé synovce. To také činil a po celý život je podporoval. (více zde)

Nejmladší syn Alexander studoval řeckokatolickou teologii v Gherle (Szamosújvár) (1884–1888) a literaturu na Univerzitě Františka Josefa v Kluži (Kolozsvár) (1888–1893). Působil jako učitel na gymnáziu v Năsăudu (1891–1911, 1920–1928) a také jako farář v Năsăudu a kaplan v Rodně (1911–1920). (více zde)

Avšak nejslavnějším členem rodiny se měl stát Solomon Haliță. Solomon nejprve s vynikajícími výsledky vystudoval gymnázium v Năsăudu, kde se též aktivně zapojil do činnosti školních literárních spolků (povolených i tajných). Spolky byly tehdy ohniskem rumunského nacionalismu a někteří z Halițăových kolegů (Ioan Macavei (18591894), Corneliu Pop Păcurariu (18581904)) se později stali novináři radikálně nacionalistických politických novin Tribuna a za své články byli vězněni. Haliță poté studoval historii, filozofii a pedagogiku na univerzitě ve Vídni, kde se stal členem rumunského studentského spolku „România Jună“, ale také menšího literárního klubu „Arborele“ (Strom), který měl pouhých sedmnáct členů. Hlavním cílem tohoto klubu bylo šířit kulturní myšlenky starého rumunského království (zejména myšlenky spolku „Junimea“) mezi Rumuny v Sedmihradsku. (více zde) Za zmínku stojí, že z více než poloviny jeho členů se později staly veřejně známé osobnosti rumunského kulturního a politického života a přinejmenším jeden z nich, Septimiu Albini, se v redakci „Tribuny“ spojil s Halițăovými bývalými spolužáky ze střední školy a později si také odpykal trest za tiskové delikty. (více zde)

Po dokončení studií v roce 1883 Haliță doma jen obtížně hledal stálé učitelské místo. Je ale třeba po pravdě říci, že zřejmě neměl trpělivost čekat, až se nějaké místo uvolní, protože velmi brzy emigroval do Rumunska. V roce 1890 se vzdal maďarského občanství a stal se občanem Rumunského království. V letech 1883–1919 působil jako středoškolský učitel v různých městech a zároveň si budoval úřednickou kariéru v oblasti veřejného školství: v letech 1889–1891 byl členem generální [tj. národní] Rady pro výuku, v letech 1896–1899, 1901–1904, 1907–1911 a 1914–1919 generálním školním inspektorem. Za své úspěchy vděčil do značné míry dobrým vztahům, které navázal se Spiru Haretem, významným liberálním reformátorem školství v Rumunsku na počátku 20. století. (více zde)

Během první světové války a zvláště v době, kdy rumunští političtí představitelé dočasně sídlili v Iași (1916–1918), navázal Haliță ještě užší vztahy s představiteli Národně liberální strany, především s premiérem Ionem I. C. Brătianu. Z pozice schopného a uznávaného úředníka v oblasti školství se tak pomalu přesouval k řešení citlivějších politických otázek. V říjnu 1918 sehrál roli prostředníka mezi rumunskými delegáty ze Sedmihradska a rumunskou vládou. Poté byl vyslán zpět do Sedmihradska, aby doprovázel Brătianuova vyjádření politické a vojenské podpory. V této funkci se 1. prosince 1918 zúčastnil Velkého národního shromáždění v Alba Iulia (více zde). Toto výsadní postavení rovněž vysvětluje jeho dočasné jmenování prefektem Iași v roce 1919. (více zde)

V letech 1920–1922 se Haliță vrátil do Sedmihradska jako generální (tj. zemský) školní inspektor. V roce 1922 byl jmenován prefektem své domovské župy Năsăud (po roce 1925 Bistrița-Năsăud) a zůstal jím až do pádu liberální vlády v dubnu 1926. Dosáhl tak vrcholu své kariéry, který si před čtyřiceti lety, kdy tutéž župu opustil, protože nenašel stálé učitelské místo, jistě nikdo nedovedl ani představit. Zemřel o několik měsíců později, 1. prosince 1926.

Kariéra Salomona Haliță poukazuje na možnosti sociální mobility, které se v bývalém rakouském vojenském pohraničí otevřely v důsledku finanční podpory vzdělávání, a to díky transformaci fondů určených na vojenské účely na fondy vzdělávací a stipendijní. Ilustruje také neustálou migraci rumunských vysokoškolských absolventů z Rakouska-Uherska do Rumunska, díky čemuž se rumunská státní správa zaplnila vysoce kvalifikovanými pracovníky na všech úrovních a ve všech oborech činnosti. V neposlední řadě ukazuje, jak kombinace profesionality a osobních vztahů (budovaných rovněž po profesní linii) pomáhala zachovat vysokou úřednickou pozici navzdory změnám ve vládě, a jak politická podpora pomohla přenést se z ministerské byrokracie mezi správní a politickou elitu.

 

Literatura

Septimiu Albini, Direcția nouă în Ardeal. Constatări și amintiri, in vol. Lui Ion Bianu amintire. Din partea foștilor și actualilor funcționari ai Academiei Române la împlinirea a șasezeci de ani, București, 1916. (zde)

Alexandru Dărăban, Maxim Haliță – locuitor de frunte din Sângeorgiul Român, în „Arhiva Someșană”, XV, 2017. (zde)

Alexandru Dărăban (ed.), Solomon Haliță, om al epocii sale, Cluj–Napoca, Mega, 2015. (zde)

Ironim Marţian, Figuri de dascăli năsăudeni şi bistriţeni, Editura Napoca Star, Cluj–Napoca, 2002.

Adrian Onofreiu, Ana Maria Băndean, Prefecții județului Bistrița–Năsăud (1919–1950; 1990–2014). Ipostaze, imagini, mărturii, Bistrița, Charmides, 2014.

Grigore Pletosu, Moarte prin puşcă, în „Telegraful Român”, XXVII, 1879, nr. 91, 7 august, s. 359. (zde)



Solomon Haliță (1859–1926) 

Obrázek1

Zdroj: zde.

Maxim Haliță (1826–1893) pocházel z rodiny strážců hranic v Sângeorz Băi (Sângeorzul Român, Oláhszentgyörgy). Ve 40. letech 19. století začínal jako vesnický učitel, během revoluce 1848-1849 pak sloužil v 17. (2. rumunském) hraničářském pluku. Poté co byl vojenský pohraniční systém v této oblasti zrušen, začal pracovat v místní samosprávě, kde postupně zastával místo: vesnického notáře (1851–1872), úředníka na okresním hejtmanství (1873–1873), okresního hejtmana (1873–1875) a královského vrchního poštmistra (1875–1889). V roce 1852 se oženil s Ileanou Ciocan (adoptovanou rodinou Isipoaie), s níž měl čtyři děti: Elisabetu (1853–1915), Axente (1856–1865), Solomona (1859–1926) a Alexandra (1862–1933). (více zde)

Jeho děti patřily k první generaci mladých, kteří při svých studiích využívali finanční podpory, poskytované z Fondu pohraniční stráže, instituce založené po zrušení vojensky střežené hranice. 

Elisabeta studovala nejprve na dívčí škole v Năsăudu (Naszód) a poté v Bistrici (Bistritz, Beszterce). Provdala se za Grigore Maricu, kněze z nedaleké vesnice. V roce 1879 její manžel zemřel, když ho při návratu z lovu nešťastnou náhodou zranil její tehdy dvacetiletý bratr Salomon Haliță. V důsledku této události se Salomon zapřisáhl, že se nikdy neožení, zůstane bezdětný a bude vychovávat své tři osiřelé synovce. To také činil a po celý život je podporoval. (více zde)

Nejmladší syn Alexander studoval řeckokatolickou teologii v Gherle (Szamosújvár) (1884–1888) a literaturu na Univerzitě Františka Josefa v Kluži (Kolozsvár) (1888–1893). Působil jako učitel na gymnáziu v Năsăudu (1891–1911, 1920–1928) a také jako farář v Năsăudu a kaplan v Rodně (1911–1920). (více zde)

Avšak nejslavnějším členem rodiny se měl stát Solomon Haliță. Solomon nejprve s vynikajícími výsledky vystudoval gymnázium v Năsăudu, kde se též aktivně zapojil do činnosti školních literárních spolků (povolených i tajných). Spolky byly tehdy ohniskem rumunského nacionalismu a někteří z Halițăových kolegů (Ioan Macavei (18591894), Corneliu Pop Păcurariu (18581904)) se později stali novináři radikálně nacionalistických politických novin Tribuna a za své články byli vězněni. Haliță poté studoval historii, filozofii a pedagogiku na univerzitě ve Vídni, kde se stal členem rumunského studentského spolku „România Jună“, ale také menšího literárního klubu „Arborele“ (Strom), který měl pouhých sedmnáct členů. Hlavním cílem tohoto klubu bylo šířit kulturní myšlenky starého rumunského království (zejména myšlenky spolku „Junimea“) mezi Rumuny v Sedmihradsku. (více zde) Za zmínku stojí, že z více než poloviny jeho členů se později staly veřejně známé osobnosti rumunského kulturního a politického života a přinejmenším jeden z nich, Septimiu Albini, se v redakci „Tribuny“ spojil s Halițăovými bývalými spolužáky ze střední školy a později si také odpykal trest za tiskové delikty. (více zde)

Po dokončení studií v roce 1883 Haliță doma jen obtížně hledal stálé učitelské místo. Je ale třeba po pravdě říci, že zřejmě neměl trpělivost čekat, až se nějaké místo uvolní, protože velmi brzy emigroval do Rumunska. V roce 1890 se vzdal maďarského občanství a stal se občanem Rumunského království. V letech 1883–1919 působil jako středoškolský učitel v různých městech a zároveň si budoval úřednickou kariéru v oblasti veřejného školství: v letech 1889–1891 byl členem generální [tj. národní] Rady pro výuku, v letech 1896–1899, 1901–1904, 1907–1911 a 1914–1919 generálním školním inspektorem. Za své úspěchy vděčil do značné míry dobrým vztahům, které navázal se Spiru Haretem, významným liberálním reformátorem školství v Rumunsku na počátku 20. století. (více zde)

Během první světové války a zvláště v době, kdy rumunští političtí představitelé dočasně sídlili v Iași (1916–1918), navázal Haliță ještě užší vztahy s představiteli Národně liberální strany, především s premiérem Ionem I. C. Brătianu. Z pozice schopného a uznávaného úředníka v oblasti školství se tak pomalu přesouval k řešení citlivějších politických otázek. V říjnu 1918 sehrál roli prostředníka mezi rumunskými delegáty ze Sedmihradska a rumunskou vládou. Poté byl vyslán zpět do Sedmihradska, aby doprovázel Brătianuova vyjádření politické a vojenské podpory. V této funkci se 1. prosince 1918 zúčastnil Velkého národního shromáždění v Alba Iulia (více zde). Toto výsadní postavení rovněž vysvětluje jeho dočasné jmenování prefektem Iași v roce 1919. (více zde)

V letech 1920–1922 se Haliță vrátil do Sedmihradska jako generální (tj. zemský) školní inspektor. V roce 1922 byl jmenován prefektem své domovské župy Năsăud (po roce 1925 Bistrița-Năsăud) a zůstal jím až do pádu liberální vlády v dubnu 1926. Dosáhl tak vrcholu své kariéry, který si před čtyřiceti lety, kdy tutéž župu opustil, protože nenašel stálé učitelské místo, jistě nikdo nedovedl ani představit. Zemřel o několik měsíců později, 1. prosince 1926.

Kariéra Salomona Haliță poukazuje na možnosti sociální mobility, které se v bývalém rakouském vojenském pohraničí otevřely v důsledku finanční podpory vzdělávání, a to díky transformaci fondů určených na vojenské účely na fondy vzdělávací a stipendijní. Ilustruje také neustálou migraci rumunských vysokoškolských absolventů z Rakouska-Uherska do Rumunska, díky čemuž se rumunská státní správa zaplnila vysoce kvalifikovanými pracovníky na všech úrovních a ve všech oborech činnosti. V neposlední řadě ukazuje, jak kombinace profesionality a osobních vztahů (budovaných rovněž po profesní linii) pomáhala zachovat vysokou úřednickou pozici navzdory změnám ve vládě, a jak politická podpora pomohla přenést se z ministerské byrokracie mezi správní a politickou elitu.

 

Literatura

Septimiu Albini, Direcția nouă în Ardeal. Constatări și amintiri, in vol. Lui Ion Bianu amintire. Din partea foștilor și actualilor funcționari ai Academiei Române la împlinirea a șasezeci de ani, București, 1916. (zde)

Alexandru Dărăban, Maxim Haliță – locuitor de frunte din Sângeorgiul Român, în „Arhiva Someșană”, XV, 2017. (zde)

Alexandru Dărăban (ed.), Solomon Haliță, om al epocii sale, Cluj–Napoca, Mega, 2015. (zde)

Ironim Marţian, Figuri de dascăli năsăudeni şi bistriţeni, Editura Napoca Star, Cluj–Napoca, 2002.

Adrian Onofreiu, Ana Maria Băndean, Prefecții județului Bistrița–Năsăud (1919–1950; 1990–2014). Ipostaze, imagini, mărturii, Bistrița, Charmides, 2014.

Grigore Pletosu, Moarte prin puşcă, în „Telegraful Român”, XXVII, 1879, nr. 91, 7 august, s. 359. (zde)



Okresní hejtman a poslanec Ferdinand Conrad Johann Voith von Sterbez (1813–1882)

01_Ferdinand_Voith_(1812-1882)

Ferdinand baron Voith von Sterbez 

[…] Svými šlechetnými snahami a skutky podmanil Jste Sobě […] srdce veškerého občanstva. Jaký div, že tudíž v tento významný den, kdy Vaše Vysokorodí slavíte vzácnou slavnost čtyřicetiletého působení Svého ve službě státní, plesají srdce spoluobčanů našich, jimž přáno bylo […] býti svědkem Vašeho blahodárného působení na poli veřejné správy.“ To jsou slova z oficiálního blahopřejného dopisu, který Ferdinandu Voithovi von Sterbez adresovala městská rada Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod) v roce 1875. Ferdinand Voith byl příkladným úředníkem, který dokázal být oblíbený jak u svých nadřízených, tak u podřízených. Celý svůj život zasvětil veřejné službě jako okresní hejtman, poslanec a veřejný činitel.

02_Voith von Sterbez Ferdinand, ič 55, kart 3_001

Erb rodu Voith von Sterbez. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 55.

Ferdinandův dědeček Johann von Voith (1746–1831) byl císařským důstojníkem, stejně jako Ferdinandův otec Vincenz (1785–1845). Po několika letech v armádě se však Vincenz rozhodl odejít a stal se dědičným poštmistrem. To byla v devatenáctém století prestižní funkce. Vincenz ji získal díky sňatku s Theresií Kocy (1790–1838), jejíž otec byl dědičným poštmistrem před ním.

03_Voith von Sterbez Ferdinand, ič 40, kart 3_002

Rodina Ferdinanda Voith von Sterbez. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 40.

Vincenz a Theresia byli manželé více než 30 let, ale měli pouze jednoho syna – Ferdinanda Conrada Johanna, který se narodil 20. května 1813 v Německém Brodě. V tomto městě také Ferdinand navštěvoval gymnázium a pravděpodobně měl možnost poznat blíže české národní obrození. Do stejné školy chodil i Karel Havlíček Borovský (1821–1856), ale v této chvíli se Ferdinand s Karlem nesetkali. Po ukončení středoškolského vzdělání Ferdinand studoval v Praze práva, což byl nezbytný předpoklad pro jeho budoucí působení ve státní správě.

Jeho první zaměstnání bylo na Českém guberniu v Praze jako konceptní kandidát. Tato etapa Ferdinandovy kariéry netrvala příliš dlouho, neboť následujícího roku složil zkoušku a stal se konceptním praktikantem. V této době ještě nedostával žádný plat, ale to mu nebránilo v tom, aby se oženil a založil rodinu. V roce 1837 si vzal Marii Annu Theresii (1816–1885), dcerou barona Johanna Matznera von Herites (1769–1841).

05_Voith von Sterbez Ferdinand, ič 39, 41, 43, 45, kart 3_013Maria Voith von Sterbez rozená von Herites. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 39.

Teprve v říjnu 1849 začal Ferdinand konečně dostávat za svou práci odpovídající plat. V roce 1868, po působení v několika dalších českých městech, dosáhl funkce okresního hejtmana na Okresním hejtmanství v Čáslavi a tuto funkci si udržel až do své smrti. První roky manželství musely být pro Ferdinanda i jeho ženu těžké. Měli deset dětí, které se narodily ve čtyřech různých městech. Čtyři děti zemřely ještě před dosažením dospělosti. Ani finanční situace rodiny nebyla uspokojivá. Ferdinand si opakovaně půjčoval peníze, ale naštěstí se díky jeho postavení vždy našlo dost věřitelů, kteří mu byli ochotni pomoci.

04_Voith von Sterbez Ferdinand, ič 42, kart 3_001

Ferdinand Voith von Sterbez a jeho synové. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 42.

Ferdinand Voith von Sterbez sloužil rakouskému státu v době, kdy měly úřady potlačovat jakýkoli protivládní odpor. Obtížnost jeho postavení v systému lze nejlépe demonstrovat na jeho vztahu s Karlem Havlíčkem Borovským, který byl vůči rakouské vládě neustále kritický. Za své výroky byl v prosinci 1851 zatčen a Ferdinand byl jako zástupce místní správy tomuto zatčení přítomen. Později Ferdinandovy dcery tvrdily, že se jejich otec snažil Karla varovat, ale důkazy pro to neexistují. Je jasné, že Ferdinand Karlovi pomáhal, když byl Borovský v Brixenu ve vyhnanství, ale Ferdinand nikdy nezapomněl, že je především úředníkem, který slouží rakouskému státu.

Když bylo Ferdinandovo postavení ve státní správě stabilní, vstoupil do další veřejné sféry – do politiky. V roce 1861 se stal poslancem českého sněmu za kurii venkovských obcí. Byl zjevně oblíbený mezi venkovskými starosty, kteří tvořili významnou část voličstva. Během svého šestiletého působení ve sněmu obvykle hlasoval pro návrhy zákonů, které omezovaly moc velkostatkářů a podporovaly právo všech národů spravovat si své věci v rámci monarchie. V šedesátých letech 19. století bylo zapojení státních úředníků do politiky akceptováno – zřejmý střet zájmů nepředstavoval problém. To se změnilo v osmdesátých letech 19. století, kdy vláda zakázala státním úředníkům vstup do politiky, aby zajistila jejich neutralitu.

Jak již bylo zmíněno, Ferdinand a Marie spolu měli deset dětí, ale čtyři z nich nepřežily dětství. Nejstarší dcera Marie (1838–1900) se dvakrát provdala. Jejím prvním manželem byl Philip von Behacker (1809–1884), dvorní tajemník, a druhým manželem Jan Němeček (1837–1908), bankovní úředník. Její mladší sestry Bertha (1844–1920) a Hermína (1851–1921) se nikdy nevdaly a celý život žily společně v Kolíně. Protože neměly možnost vlastního výdělku, žily z dědictví po rodičích. Nejstarší syn Vincenz (1842–1912) se vydal na vojenskou dráhu a dosáhl hodnosti majora. Druhý nejstarší syn Rudolf (1848–1905) vstoupil do armády také a stal se kapitánem. Oženil se s Annou Marií Tiegel von Lindenkron (1862–1929), dědičkou panství Osečany. Nejmladší syn Ferdinand (1856–1885) začal studovat na pražské technice, ale ve 29 letech zemřel na tuberkulózu.

06_Voith von Sterbez Ferdinand, ič 44, kart 3_003

Hermina Voith von Sterbez. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 44.

07_Voith von Sterbez Ferdinand, ič 44, kart 3_004

Berta Voith von Sterbez. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 44.

08_Voith von Sterbez Ferdinand, ič 45, kart 3_014

Hermina a Berta Voith von Sterbez. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 45.

Ferdinand Voith von Sterbez zemřel 10. února 1882 v Čáslavi, městě, které se mu stalo osudným. Jeho věřitel Vojtěch Weidenhoffer (1826–1901) si tento den poznamenal do svého deníku: „Dnes večer zemřel pan Ferdinand svobodný pan Voith ze Sterbezu, místodržitelský rada a čestný měšťan zdejší. Muž to velmi zasloužilý a všeobecně ctěný a milovaný. Bůh dejž mu lehké odpočinutí.“  Pohřeb byl obrovskou událostí, které se zúčastnily tisíce lidí, což bylo bezpochyby projevem významu Ferdinanda Voitha pro místní komunitu.

Přestože Ferdinand pocházel ze šlechtického rodu, jeho předkové nepatřili ke staré šlechtě a nezajistili jemu a jeho dětem stabilní příjem. Ferdinandův původ se mu možná hodil na začátku kariéry, ale později to byly především jeho schopnosti a píle, které mu pomohly k úspěchu. Bohužel to nestačilo k tomu, aby zajistil dostatečné dědictví pro své děti. Ferdinand cítil sympatie k českému národnímu obrození, ale nikdy nebyl neloajální ke svému zaměstnavateli – rakouskému státu.

Archivní prameny

Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Voith von Sterbez, Fedinand.

 Bibliografie

Karásek ze Lvovic, Jiří. O „muži, jenž zatýkal Havlíčka“. Z materiálu ke vzpomínkám Jiřího Karáska ze Lvovic. Literární rozhledy XIII, no. 9, June and July 1929: 61–62.

Kazbunda, Karel. Karel Havlíček Borovský. Svazek 1. 1821 – revoluční události 1848. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor archivní správy a spisové služby, 2013.

Kazbunda, Karel. Karel Havlíček Borovský. Svazek 2. Ústavní oktroj 1849 – konfinování 1851. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor archivní správy a spisové služby, 2013.

Kazbunda, Karel. Karel Havlíček Borovský. Svazek 3. Brixen, Doma. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor archivní správy a spisové služby, 2013.

Klečacký, Martin. “Císařský úředník a politická strana”. In Úředník sluhou mnoha pánů? Nacionalizace a politizace veřejné správy ve střední Evropě 1848–1948. Edited by Martin Klečacký.  Praha: Centrum středoevropských studií, společné pracoviště CEVRO Institutu, z.ú. a Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, v.v.i., 2018: 43–58.

Klečacký, Martin. Poslušný vládce okresu. Okresní hejtman a proměny státní moci v Čechách v letech 1868–1938. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2021.

Tomek, Václav Vladivoj. Paměti z mého žiwota. Díl II. Praha: W kommissi u Františka Řiwnáče, 1905.

Vaněčková, Jana. Voith von Sterbez Ferdinand. Osobní fond (1730) 1813–1882 (1944). Inventář SOkA Kutná Hora. Kutná Hora 2011.

Weidenhoffer, Vojtěch. Deník: 1861–1899. Ed. Michal Kamp. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012.

O předcích zemského a říšského mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda. Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád. [https://www.opredcich.cz/Herites.htm]

Petru Mihalyi z Apșy (1838–1914)

Petru Mihalyi (2)

V létě roku 1887 obdržel řeckokatolický biskup v Lugoji (maďarsky Lugos), Victor Mihalyi z Apșy (1841–1918), dopis od svého bratra Petru, v němž mu oznamuje, že uspěl ve volbách do parlamentu. Dále se Petru v dopise zmiňuje i o tom, jaké má plány se vzděláním svých synů, tak aby zajistilo, že rod Mihalyiů z Apșy zůstane i nadále jedním z nejvlivnějších rodů v župě Maramureș (maď. Máramaros):

„Absolvoval jsem volby s menšími emocemi než před třemi lety. [...] Během těchto 5 let [působení v poslanecké funkci], pokud mě dobrý Bůh zachová, se dožiji toho, že dva z mých synů dokončí akademická studia a má dcerka dospěje, což mi bude úplně stačit ke spokojenosti. Malý Petru je velmi nadaný hoch, rádi bychom ho vychovávali doma až do deseti let, a pak, pokud má jít v mých stopách, bych ho rád poslal do nějakého vojenského ústavu.“

Petru Mihalyi z Apșy byl nejdéle sloužícím rumunským poslancem v období dualismu. V jeho nekrologu se uvádí, že v parlamentu v Pešti/Budapešti působil přes 40 let. Narodil se v roce 1838 v Ieudu (maď. Jód) v župě Maramureș v domě svého dědečka z otcovy strany, řeckokatolického arcikněze Ioana Mihalyiho

Mihalyi

Rod Mihalyiů patřil k nejvlivnějším rodům v maramurešské župě, i díky tomu, že mu uherský král Vladislav I. (I. Ulászló) v 15. století udělil šlechtický titul. Petrův otec Gavrilă Mihalyi byl rovněž poslancem a župním komisařem v Maramureși. Petrova matka Iuliana, rozená Man (1813–1881), byla sestrou Iosifa Mana (1816–1876), který v letech 1865–1876 zastával funkci maramurešského župana. Jedním z Petruových bratrů, o němž jsme se již zmínili, byl duchovní Victor Mihalyi z Apșy, řeckokatolický biskup lugojský, který později dosáhl nejvyššího církevního úřadu v této církvi a působil jako metropolita žup Alba Iulia a Făgăraș se sídlem v Blaji (maď. Balázsfalva). Třetí z bratrů, Ioan (1844–1914), sice také dle rodinné tradice zastával různé funkce ve správě maramurešské župy, ale prosadil se především jako významná kulturní osobnost a stal se též dopisujícím členem Rumunské akademie. Jeden z Petrových bratranců, Basil Jurca (?–1920), rovněž následoval v jeho stopách a opakovaně působil jako poslanec budapešťského parlamentu.

Petru Mihalyi studoval na gymnáziích v Oradei (maď. Nagyvárad) a Košicích (maď. Kassa), poté pokračoval v univerzitních studiích ve Vídni. Právě v císařském hlavním městě získal znalosti v oblasti práva a ekonomie, což byly dva obory, které se mu v jeho další administrativní a politické kariéře velmi hodily. Na počátku 60. let 19. století, po dokončení právnických studií, vstoupil do státní služby v maramurešské župě, kde působil jako vrchní služný (Oberstuhlrichter/Főszolgabíró). Svůj první poslanecký mandát získal v pouhých 27 letech v roce 1865, když kandidoval ve volebním obvodu v Șugatagu (maď. Sugatag) za Deákovu stranu (maď. Deák-párt). Zahájil tak svou rozsáhlou poslaneckou činnost, která zahrnovala 12 volebních období v letech 1865–1910, přerušených pouze jednou v letech 1881–1884. Během tohoto dlouhého období zastupoval pouze dva volební obvody: Șugatag (1865–1869; 1887–1910) a Vișeu (maď. Visó) (1869–1881; 1884–1887), oba v župě Maramureș.

Ve své politické orientaci však prokázal určitou nestálost, projevující se kolísáním mezi opozicí a vládou. Zpočátku byl členem Deákovy strany, poté vstoupil do Liberální strany (maď. Szabadelvű Párt), přičemž obě tyto strany byly stranami vládními. Po roce 1879 se stal členem Umírněné opozice (maď. Mérsékelt Ellenzék) a poté Národní strany (maď. Nemzeti Párt), ale ve volbách v roce 1896 se rozhodl znovu vstoupit do Liberální strany, jejímž stoupencem zůstal až do jejího rozpuštění v roce 1906. Během svého posledního období ve funkci poslance podporoval politiku Ústavní strany (maď. Alkotmánypárt). Svou politickou kariéru ukončil v roce 1910, kdy se rozhodl vzdát se své kandidatury ve prospěch „malého Petru“, o němž se zmiňoval v dopise svému bratrovi. Petru Mihalyi mladší (1880–1951) byl ve volbách v roce 1910 zvolen do parlamentu za volební obvod Șugatag a působil jako vládní poslanec až do zániku monarchie v roce 1918. I nadále pokračoval v politické tradici rodu Mihalyiů, když v meziválečném období působil v parlamentu Velkého Rumunska a ve stejné době rovněž zastával úřad maramurešského prefekta.

Na rozdíl od svých předchůdců se Petru Mihalyi soustředil na rozšíření sféry vlivu svého rodu i za hranice maramurešské župy. Po vzoru své rodiny používal k dosažení tohoto cíle nejrůznější obratné strategie. Sám měl za manželku Lujzu Simon (1842–1904), dceru Florenta Simona (1803–1873), jednoho z nevýznamnějších budapešťských právníků. Jeho nejmladší syn, Petru junior, se oženil s Iréne Kovássy (1886–?), dcerou soudce okresního soudu Gézy Kovássyho (1856–1910) z Rodny (maď. Óradna) v župě Bistrița-Năsăud (maď. Beszterce-Naszód). Z hlediska manželských svazků bylo nepochybně největším úspěchem manželství, které uzavřel jeho nejstarší syn, právník Florentin, když se oženil s Karolou Hieronymi. Karola byla dcerou maďarského politika Károlyho Hieronymiho (1836–1911), který působil jako ministr vnitra ve vládě Sándora Wekerleho (1892–1895) a jako ministr dopravy ve vládách Károlyho Khuena-Héderváry (1903 a 1910–1911) a Istvána Tiszy (1903–1905).

Ačkoli dosah vlivu jeho rodu, stejně tak jako jeho vynikající politické schopnosti, byly pro získání tak vysokého počtu poslaneckých mandátů zcela zásadní, důležitou roli v jeho politickém úspěchu, jak sám Petru Mihalyi trefně řekl, hrála také skutečnost, že „jsem velmi pečlivý, pokud jde o mou politickou pověst, které přikládám velkou důležitost [,] a přestože mi přináší jen malý hmotný prospěch, je zdrojem jisté důstojnosti a morálního zadostiučinění“. 

Petru Mihalyi - obituary_úmrtní oznámení

 

Bibliografie:

  • Fabro Henrik and Ujlaki József, eds., Sturm-féle Országgyűlési Almanach 1906–1911, [“Sturm” Parliamentary Almanac 1906–1911] (Budapest: Wodianer Ferenc és Fiai, 1906), s. 174–175
  • Iudean Ovidiu-Emil, The Romanian Governmental Representatives in the Budapest Parliament (1881–1918) (Cluj-Napoca: Mega, 2016), s. 165–169.
  • Iuga de Săliște Vasile, Oameni de seamă ai Maramureșului. Dicționar 1700–2010, [Great people of Maramureș. Dictionary 1700–2010] (Cluj-Napoca: Societatea Culturală PRO Maramureș “Dragoș Vodă,” 2011), s. 727.
  • Toth Adalbert, Parteien und Reichstagswahlen in Ungarn 1848–1892 (Munich: R. Oldenbourg, 1973), s. 286

Klement Bachofen von Echt nepatřil mezi výrazné politické persony své doby. Působil sice jako poslanec hned dvou parlamentních těles – českého zemského sněmu a říšské rady ve Vídni, toto jeho angažmá vyplývalo spíše z jeho niternějšího zájmu, jímž bylo podnikání v oblasti cukrovarnictví. Svůj první mandát získal hned při volbách do městské kurie (obvod Varnsdorf) českého zemského sněmu v roce 1861, který ho následně jako zástupce ústavověrné německé strany delegoval i do poslanecké sněmovny říšské rady. Poté, co v roce 1863 zakoupil velkostatky Svinaře a Lhotka na Berounsku, kandidoval v dalších volbách již vždy pouze do velkostatkářských kurií. V říšské radě zůstal pouze do roku 1869, pak se právě z důvodu podnikání, které mu neumožňovalo dlouhodobě pobývat ve vzdálené Vídni, vzdal svého mandátu. Naproti tomu v českém zemském sněmu působil s přestávkou let 1870–1872 až do roku 1883.

Obrázek1SOkA Sokolov, R. Dotzauer, s-1-c

Více než Bachofenova politická kariéra je zajímavá příbuzenská síť, která se okolo jeho osoby vytvořila, neboť je až neuvěřitelné, kolik veřejně činných osob, poslance nevyjímaje, patřilo do širší rodiny Bachofenů. Popis těchto příbuzenských vazeb tak odkrývá mimořádnou personální provázanost elitních osob působících v 19. století a ukazuje, že elitní vrstva byla v tehdejší době velice úzká. Bez zajímavosti rovněž není, že tyto příbuzenské vazby překračovaly nejen pomyslné národnostní hranice, ale i hranice zemské.

Rod Bachofenů von Echt má velmi dlouhou historii. Původně pocházel z Limburska, území dnes rozděleného mezi Belgii a Nizozemí. Do šlechtického stavu byla rodina povýšena někdy na přelomu 15. a 16. století, kdy již sídlila převážně v Durynsku. Geografický záběr jejích členů byl ovšem mnohem širší. V 18. století například nacházíme příslušníky tohoto rodu v dánských diplomatických službách. Začátkem 19. století se první příslušník tohoto rodu usadil i v Čechách. Šlo o Abunda Bachofena von Echt (1778–1850), který pocházel z Ehrenbreitsteinu u Koblenze, nicméně odtud uprchl poté, co se zapletl do spiknutí proti Napoleonovi. Útočiště získal ve službách pražského arcibiskupa, na jehož panství Rožmitál pod Třemšínem působil jako nadlesní. Stejného spiknutí se společně s Abundem účastnil i jeho přítel Anton Reiss (1778–1822), jenž také opustil Porýní a stejně jako on se usadil na panství Rožmitál pod Třemšínem, kde působil jako šichtmistr. V roce 1806 se zde oženil s Abundovou sestrou Marií (1779–1836).[1] Toto manželství se ukázalo jako klíčové pro českou vlasteneckou společnost, neboť z šesti narozených dětí se dospělosti dožily tři dcery, tedy sestřenice Klementa Bachofen von Echt, které se všechny provdaly za muže, kteří měli ve své době významné místo v národní české společnosti i politice.

obr1

Nejstarší dcera Johanna Reiss (1809–1849) si v roce 1828 vzala advokáta Josefa Friče (1804–1876), a stala se tak mj. matkou známého revolucionáře z roku 1848 Josefa Václava Friče (1829–1890). Dle pamětí J. V. Friče se jeho prarodiče identifikovali s českou společností, přestože se sami česky nenaučili. A. Reiss se měl přátelit s Janem Jakubem Rybou, (1765–1815), významným českým hudebním skladatelem, který v Rožmitále působil jako městský písař a učitel. Poté, co se Reissovi po roce 1817 přestěhovali do Prahy, dbali i zde na to, aby dcerám zajistili učitele češtiny. Touto cestou se ve 20. letech do rodiny doslal i budoucí advokát Josef Frič, který v Praze studoval filozofickou fakulta a následně práva. Josef Frič se velmi brzy zařadil do české vlastenecké společnosti. V roce 1848 byl členem tzv. Svatováclavského (Národního) výboru a získal i volený poslanecký mandát do Českého zemského sněmu v roce 1848, který se ovšem nikdy nesešel. Poslancem se tedy stal až po obnovení ústavnosti v roce 1861 a mandát v městské kurii Českého zemského sněmu se mu za českou Národní stranu v městské kurii (obvod Praha: Nové Město) dařilo opakovaně obhajovat až do smrti. Josef Frič měl do rodiny Reissových přivést i svého vrstevníka Václava Staňka (1804–1871), budoucího lékaře, který se v roce 1832 oženil s Karolinou Reiss (1813–1868). I Václav Staněk se krátce zapojil do politického dění, když v roce 1848 získal poslanecký mandát jak na Českém zemském sněmu, tak na Ústavodárném rakouském říšském sněmu ve Vídni.

Nejvýznamnější dcerou Reissových byla nejmladší Antonie (1817–1852), jež je známá pod pseudonymem Bohuslava Rajská. Antonii bylo dopřáno vzdělání, které bylo pro ženy v této době neobvyklé. Patřila do okruhu tzv. české budečské školy vedené Karlem Slavojem Amerlingem (1807–1884). V roce 1843 otevřela soukromou dívčí školu, která byla první nejen v Praze, ale i v celých Čechách. V roce 1845 se provdala za ovdovělého Františka Ladislava Čelakovského (1799–1852), významného českého obrozeneckého básníka, který v době sňatku působil coby profesor slovanské literatury na univerzitě ve Vratislavi. Synem tohoto páru byl český právní historik Jaromír Čelakovský (1846–1914), jenž se angažoval jako mladočeský politik, když byl v letech 1878–1889 (za venkovskou kurii) a 1895–1911 (za městskou kurii) poslancem Českého zemského sněmu a v letech 1879–1881, 1900 a 1907–1911 i poslancem říšské rady.

Zakotvení Marie Reissové roz. Bachofen von Echt v české společnosti bylo z hlediska její širší rodiny výjimečné. Ostatní příbuzní již německé kulturní prostředí neopustili, naopak bývali ve své době často považováni za významné protagonisty němectví. Mariin mladší bratr Karl Bachofen von Echt (1786–1860), se usadil v Severním Porýní-Vestfálsku, a to na zámečku Geist ležícím mezi městy Oelde a Ennigerloh poblíž Münsteru, jenž od roku 1803 patřil pruskému státu. Karl se v roce 1815 oženil s dcerou knížecího správce Wilhelmine Vonnegut (1795–1851), s níž přivedl na svět šest synů a šest dcer. Až na jednoho syna a jednu dceru se všichni tito potomci dožili dospělosti, což bylo v tomto období spíše výjimečné.

obr2

Jako třetí v pořadí se Karlovi a Wilhelmine narodil syn Klement Bachofen von Echt (1819–1886), který se krátce po svých dvacetinách rozhodl přesídlit do Čech za svým strýcem Abundem, jenž se nikdy neoženil a byl v tu dobu majitelem vinic ve Střešovicích (nyní součást Prahy). V roce 1846 se Klementovi podařilo uzavřít velmi výhodný sňatek, když se jeho vyvolenou stala o tři roky starší, tedy již třicetiletá, Malvine Richter (1816–1893), která byla dcerou velkoobchodníka a majitele cukrovaru na (dnes) pražské Zbraslavi Antona Richtera (1782–1846). Klement se tak přiženil do velmi zajímavé rodiny. Jeho švagrem se totiž stal Anton Mansuet Richter (1810–1880), jenž sice zdědil otcův cukrovar, ale od druhé poloviny 60. let ho více zajímala politika. V letech 1867–1878 byl poslancem Českého zemského sněmu, když v kurii obchodních a živnostenských komor zastupoval pražskou OŽK. Sňatkem s Malvinou se Klement dostal do přízně i s pražským advokátem Karlem Schlosserem (1807–1876), jenž byl od roku 1835 ženatý s Malvininou starší sestrou Eleonorou (1812–1884) a jako velkostatkář zasedal v letech 1867–1873 na českém zemského sněmu i v říšské radě. V manželství K. Schlossera a Malviny přišlo na svět osm dětí, přičemž je zajímavé, že hned tři dcery se provdaly za poslance: Eleonora Schlosser (1839–1926) v roce 1858 za velkostatkáře Ernsta Theumera (1833–1904), jenž byl bratrancem dalších tří poslanců (Emila Theumera, Josefa Theumera a Leo Theumera), Malvina Schlosser (1841–1879) v roce 1862 za pražského advokáta Jaroslava Rilke von Rüliken (1833–1892) a Helena Schlosser (1844–1932) též v roce 1862 za Friedricha Leitenbergra (1837–1899), majitele kartounky v Kosmonosích.

obr3

Klement Bachofen se nejpozději od roku 1852 stal spolumajitelem zbraslavského cukrovaru,[2] k čemuž zanedlouho přibylo i vlastnictví cukrovaru v Líbeznicích ležících severně od Prahy. Zde mohl využít odbornosti svého bratra Karla Bachofena (1830–1922), který rovněž přesídlil do Prahy, aby na místní univerzitě v letech 1848–1853 studoval chemii. Po skončení studií využil možnost praxe v bratrově cukrovaru, kde až do poloviny 60. let působil jako ředitel. Poté se však cesty obou bratrů rozdělily, neboť od roku 1865 se Karl přesunul do vídeňského Nussdorfu, kde se zapojil do podnikání spojeného s rodinou jeho manželky. Karl se totiž v roce 1859 oženil s Albertinou Bosch (1839–1925), dcerou Franze Bosche (1790–1860), majitele pivovaru ve vídeňském Nussdorfu, jenž se postupně stal jedním z nejvýznamnějších pivovarů v Rakousku. Karel se tímto svým sňatek stal součástí dalšího významného rodinného klanu. V době příchodu Karla Bachofena do Vídně již pivovar převzal Franzův syn Rudolf Bosch (1841–1877), který se v roce 1866 oženil s Karoline Bayer (1839–1906), dcerou pražského obchodníka Josefa Bayera (1810–1874). Bez zajímavosti není, že Karolinina matka Karoline Kolb (1817–1844) byla sestrou manželky výše uvedeného Antona Mansueta Richtera. Boschovi a Bayerovi však byli spřízněni ještě před tímto sňatkem. Po smrti své první manželky se Josef Bayer totiž v roce 1847 oženil s Josefou Bosch (1826–1881), vlastní sestrou Rudolfa i Albertiny. Vzájemné vztahy byly pak dovršeny v roce 1887 svatbou Josefa Wilhelma Bayera (*1853, †po 1942), syna Josefa a Josefy, s Alexandrinou (1858–1926), dcerou Klementa Bachofena. Těsně před touto svatbou J. W. Bayer působil coby okresní komisař na ministerstvu vnitra ve Vídni, odkud přešel na české místodržitelství. V roce 1893 byl následně jmenován okresním hejtmanem v České Lípě.

obr4

Po předčasné smrti Rudolfa Bosche bylo směřování nussdorfského pivovaru ovlivňováno především Karlem Bachofenem. Toho následně vystřídal jeho syn Adolf Bachofen (1864–1947), jenž pivovar řídil do roku 1908 a poté se stal předsedou správní rady nově založené akciové společnosti Liberecko-Vratislavické a Jablonecké pivovary ve Vratislavicích nad Nisou (Reichenberg-Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien Aktien-Gesellschaft in Maffersdorf). Karel Bachofen s Nussdorfem spojil nejen svoji podnikatelskou činnost, velmi dobře se integroval i do místní společnosti a zapojil se také do komunální politiky. V letech 1872–1890 byl poslední starostou Nussdorfu před jeho připojením k Vídni, po ztrátě nussdorfské samostatnosti byl činný i ve vídeňském obecním zastupitelstvu.

V 90. letech se Bachofenové příbuzensky spojili s dalšími významnými německými rodinami, neboť Karlův syn August Bachofen von Echt (1866–1933) se v roce 1893 oženil s Helene Polak (1867–1927), dcerou pražského advokáta a velkostatkáře Otto Polaka (1839–1916), jenž opakovaně v letech 1879–1897 vykonával poslanecký mandát v městské kurii říšské rady (obvod Sokolov, Loket) za německou liberální stranu. Otto Polak byl napojen na řadu dalších poslanců. Oženil se s Annou Richter (1842–1900), dcerou továrníka na pražském Smíchově Franze Richtera (1809–1861), která byla zároveň sestrou Alexandra Richtera (1843–1914), jenž působil ve vedení ústředního pražského německého spolku tzv. německého kasina (Deutsches Haus) a v 80. letech se rovněž zapojil do politiky. Na Českém zemském sněmu zasedal v kurii obchodních a živnostenských komor v letech 1883–1889 za německou liberální stranu a pak znovu v letech 1892–1908. V letech 1909–1914 byl i členem Panské sněmovny. Alexandrova dcera Hedwig (nar. 1871), se v roce 1891 provdala za advokáta a velkostatkáře Franze Schmeykala (1865–1931), jenž byl synem advokáta a velkostatkáře Franze Schmeykala (1826–1894), který hájil zájmy Ústavověrné strany na Českém zemském sněmu od roku 1861 až do své smrti, byl zakladatelem a prvním starostou německého kasina a obecně platil za vůdce českých Němců. Bez zajímavostí není ani to, že nejmladší syn Karla Bachofena Reinhard (1877–1947), jenž byl majitelem panství u Štýrského Hradce, se v roce 1904 oženil s Alicí Pfizer (1876–1959), dcerou Karla/Charlese Pfizera (1824–1906), který z Německa odešel do amerického Brooklynu, kde v roce 1849 společně se svým bratrancem založil budoucí farmaceutický koncern Pfizer.

obr5

Ze sourozenců Klementa Bachofena se do Čech přestěhovala i jeho mladší sestra Gertrude (1832–1894). V roce 1864 se provdala za pražského advokáta Franze Schreitera (1835–1883). Schreiterovým švagrem a též i spolužákem byl advokát Alois Funke (1834–1911), jenž žil v severočeských Litoměřicích, kde byl v letech 1893–1911 i starostou. Zároveň od roku 1880 až do své smrti zasedal za městskou kurii českého zemského sněmu (obvod Litoměřice) a od roku 1894 byl rovněž do své smrti i poslancem říšské rady, kde hájil zájmy německé liberální strany.

Pokud jde o samotného Klementa Bachofena, ten v 50. letech zakoupil dům na Starém Městě pražském čp. 331 na Františkově (dnešním Smetanově) nábřeží, který se na několik desítek let stal útočištěm pro celou jeho rodinu. Od konce 50. let Klementa nacházíme v různých institucích spjatých s veřejným životem. V letech 1859–1862 byl viceprezidentem obchodní a živnostenské komory v Praze, od roku 1861 držel poslanecký mandát na Českém zemském sněmu i říšské radě, v roce 1862 se stal zakládajícím členem německého kasina, v roce 1863 pak koncesionářem české Severní dráhy (v letech 1884–1886 byl pak jejím prezidentem). Ve stejném období pak zakoupil i již zmínění statky Svinaře (okres Hořovice) a Lhotka (okres Kladno).

Bylo to zároveň období, kdy začaly dospívat Klementovy děti. V manželství s Malvínou Richterovou přišli v letech 1847–1858 na svět dva synové a tři dcery. Všechny děti se dožily dospělosti, i když syn Klement (1851–1869) zemřel již jako osmnáctiletý. Druhý syn Karl (1854–1909) vystudoval právnickou fakultu pražské univerzity, působil například jako člen správní rady České eskomptní banky. Nikdy se neoženil a žil z výnosů rodinných velkostatků. Platil však za předního představitele německého pražského života, dlouhá léta byl činný i jako tajemník volebního výboru ústavověrných velkostatkářů. Skončil tragicky, neboť se v domě na pražském vltavském nábřeží, kde žil od dětství, zastřelil.

dum_1

 

dum_2Dům na dnešním Smetanové nábřeží čp. 331 na Starém Městě pražském

 

Šlo o dům, v němž našly v dospělosti útočiště i dvě z jeho vdaných sester. První z nich byla již zmíněná Alexandrina Bayer, druhá nejstarší sestra Malvine (1847–1921), která se v roce 1883 provdala za Josefa von Höflera (1844–1936), jenž v době svého sňatku působil jako radní tajemník Vrchního zemského soudu v Praze a později zastával pozici prezidenta krajských soudů v Mostě a v České Lípě. Josef byl synem známého německého historika Konstantina von Höflera (1811–1897), který přednášel nejprve na univerzitě v Mnichově a poté byl v roce 1851 rakouským ministrem kultu a vyučování Lvem Thunem povolán jako profesor historie na pražskou univerzitu. Konstantin Höfler byl v letech 1865–1869 rovněž poslancem městské kurie Českého zemského sněmu (obvod Chomutov, Vejprty a Přísečnice) a znovu se sem vrátil v letech 1871–1872 jako virilista z titulu funkce rektora Karlo-Ferdinandovy univerzity. Od roku 1872 až do své smrti byl i členem panské sněmovny říšské rady. Posledním dítětem Klementa Bachofena byla dcera Klementine (* 1849, † po 1913), která se v roce 1878 provdala za Emanuela Ullmanna (1843–1913), profesora trestního práva na univerzitě v Innsbrucku, jenž později působil i na univerzitě ve Vídni a Mnichově.

Zajímavý pohled do soužití několika různých domácností obývajících dům čp. 331 na Starém Městě pražském i do podoby bytové kultury tehdejší pražské elity nám umožňuje sčítání lidu z roku 1890, tedy z doby, kdy byl Klement Bachofen von Echt již čtyři roky po smrti. V domě, který v té době patřil vdově po Klementovi Malvině, bylo celkem pět bytových jednotek. V přízemí byl umístěn byt, který se skládal z jednoho pokoje a kuchyně a byl určen pro tehdy 62letého domovníka německé obcovací řeči, jenž zde žil se stejně starou manželkou a českou šestadvacetiletou služkou. Ve zvýšeném přízemí byl umístěn byt zetě majitelky domu Josefa W. Bayera, k němuž patřilo 6 pokojů, 3 kabinety (komory), 1 předpokoj a 1 kuchyň. Kromě J. W. Bayera a jeho manželky v něm žily i jejich dvě děti – téměř dvouletý syn a půlroční dcera – a též 29letý Adolf Bayer, bratr Josefa, který se živil jako lesní soukromý úředník. Domácnost doplňovaly ženy patřící k služebnému personálu. Dvě z nich byly sestry pocházející z Benešovska u Prahy a udávající jako obcovací řeč němčinu – starší 38letá zastávala pozici pokojské, mladší 31letá působila jako kuchařka. Zbývající dvě dívky byly najaty jako chůvy – 33letá německy mluvící dívky z Litoměřicka a česky mluvící 23letá dívka z Černého Kostelce. Lze předpokládat, že Bayerovi tento byt užívali od svatby v roce 1887 až do roku 1893, kdy se kvůli služebnímu postupu stěhovali do České Lípy.

První patro bývalo vyhrazeno pro nejreprezentativnější byt. V tomto případě šlo o prostor, který se skládal z 11 pokojů, 1 komory, 2 předpokojů a 1 kuchyně. Obývalo ho celkem 15 osob. Předně zde žila 74letá majitelka domu Malvine Bachofen von Echt. Kromě ní patřil do rodiny už jen její 46letý syn Karl. V domácnosti byla dále přítomná 71letá Elise Hiltz (1819–1912), která pocházela ze Švýcarska (z Courtelles v kantonu Bern) a byla jí přisouzena role společnice. Zbytek domácnosti tvořil služebný personál: německy mluvící 33letá pokojská z Prahy, česky mluvící 43letá kuchařka z Příbramska, česky mluvící 26letá pomocnice kuchařky pocházejí od Hořovic a německy mluvící 27letý služebník od Podbořan. Zbylých osm osob tvořilo jednu česky mluvící rodinu, jejíž hlavou byl 37letý kočí Václav Soukal (přímo v domě byli drženi i dva valaši). Spolu s ním zde žila jeho 39letá manželka a šest dětí ve věku od 1 roku do 16 let, přičemž u 14leté dcery bylo uvedeno, že sloužila jako chůvička, i když není zřejmé, o jaké děti se starala. Tuto rodinu majitelé domu zřejmě poznali v Líbeznicích, kde měl Klement Bachofen pivovar, neboť jejich děti se narodily právě zde.

Čtvrtý byt se nacházel ve druhém poschodí a skládal se ze 4 pokojů, 1 komory a 1 kuchyně. Od roku 1874 ho obývala pravděpodobně nepříbuzná rodina 62letého bývalého nájemce hospody z durynského města Schleiz, jenž v bytě žil s 57letou manželkou, 24letou dcerou a 24letou služkou pocházejí od Blatné. Poslední byt, který byl rovněž umístěn ve druhém patře, měl 5 pokojů, 1 předpokoj a 1 kuchyni. Žila zde rodina nejstarší dcery Klementa Bachofena Malviny provdané Höfler. I když její manželství s Josefem Höflerem trvalo již víc než šest let, bylo bezdětné, takže v bytě s nimi žila pouze 42letá kuchařka z Domažlicka a 33letá pokojská z Jindřichova Hradce, obě německy mluvící.

O deset let později se osazenstvo domu radikálně změnilo, neboť Malvine Bachofen von Echt v roce 1893 zemřela a obě její dcery následovaly své manžele na nová místa jejich působení – do České Lípy neodešla jen rodina Josefa W. Bayera, ale od roku 1897 zde po krátkém ročním intermezzu v Mostě působil jako prezident krajského soudu i Josef Höfler. Karl Bachofen von Echt zde tak z celé rodiny zůstal sám. Společnost mu i po deseti letech tvořila již jen 81letá Elise Hiltz, která byla ve sčítání roku 1900 charakterizována jako hospodyně. Kromě ní žila v domácnosti již jen 31letá služka a 32letá kuchařka, které obě udávaly za obcovací řeč češtinu. Je vysoce pravděpodobné, že Elise Hiltz zůstala s Karlem Bachofenem až do jeho smrti. Zemřela totiž až v srpnu 1912, kdy jí bylo téměř 93 let, ve Vídni. Z úmrtního matričního zápisu vyplývá, že bývala chůvou, takže je pravděpodobné, že vychovala všechny děti Klementa Bachofena. Ty se o ni nakonec také postaraly. Dožila totiž v domě, který v roce 1911 poté, co byl její manžel penzionován, koupila Alexandrina Bayer roz. Bachofen. Sama Alexandrina zde také v roce 1926 zemřela.

Začátkem 20. století se po sto letech svého působení rod Bachofenů z českých zemích stahuje. Po sebevraždě Klementova syna Karla sice stále ještě působil coby předseda správní rady ve vratislavickém pivovaru Karlův bratranec Adolf, jenž podobně jako Karl zůstal bezdětný. Adolf se od 20. let se však stále více zajímal o paleontologii a v 61 letech obhájil doktorskou práci na univerzitě ve Vídni. Do Vídně se přestěhovaly i Klementovy dcery Alexandrina Bayer a Malvina Höfler, které zde obě zemřely.

 

[1] Frič, Paměti I, Praha 1957, s. 38.

[2] Centralblatt der Land- und Forstwirthschaft in Böhmen, 8 Nummer, 1852, s. 4