Solomon Haliță (1859–1926)
Zdroj: zde.
Maxim Haliță (1826–1893) pocházel z rodiny strážců hranic v Sângeorz Băi (Sângeorzul Român, Oláhszentgyörgy). Ve 40. letech 19. století začínal jako vesnický učitel, během revoluce 1848-1849 pak sloužil v 17. (2. rumunském) hraničářském pluku. Poté co byl vojenský pohraniční systém v této oblasti zrušen, začal pracovat v místní samosprávě, kde postupně zastával místo: vesnického notáře (1851–1872), úředníka na okresním hejtmanství (1873–1873), okresního hejtmana (1873–1875) a královského vrchního poštmistra (1875–1889). V roce 1852 se oženil s Ileanou Ciocan (adoptovanou rodinou Isipoaie), s níž měl čtyři děti: Elisabetu (1853–1915), Axente (1856–1865), Solomona (1859–1926) a Alexandra (1862–1933). (více zde)
Jeho děti patřily k první generaci mladých, kteří při svých studiích využívali finanční podpory, poskytované z Fondu pohraniční stráže, instituce založené po zrušení vojensky střežené hranice.
Elisabeta studovala nejprve na dívčí škole v Năsăudu (Naszód) a poté v Bistrici (Bistritz, Beszterce). Provdala se za Grigore Maricu, kněze z nedaleké vesnice. V roce 1879 její manžel zemřel, když ho při návratu z lovu nešťastnou náhodou zranil její tehdy dvacetiletý bratr Salomon Haliță. V důsledku této události se Salomon zapřisáhl, že se nikdy neožení, zůstane bezdětný a bude vychovávat své tři osiřelé synovce. To také činil a po celý život je podporoval. (více zde)
Nejmladší syn Alexander studoval řeckokatolickou teologii v Gherle (Szamosújvár) (1884–1888) a literaturu na Univerzitě Františka Josefa v Kluži (Kolozsvár) (1888–1893). Působil jako učitel na gymnáziu v Năsăudu (1891–1911, 1920–1928) a také jako farář v Năsăudu a kaplan v Rodně (1911–1920). (více zde)
Avšak nejslavnějším členem rodiny se měl stát Solomon Haliță. Solomon nejprve s vynikajícími výsledky vystudoval gymnázium v Năsăudu, kde se též aktivně zapojil do činnosti školních literárních spolků (povolených i tajných). Spolky byly tehdy ohniskem rumunského nacionalismu a někteří z Halițăových kolegů (Ioan Macavei (1859–1894), Corneliu Pop Păcurariu (1858–1904)) se později stali novináři radikálně nacionalistických politických novin Tribuna a za své články byli vězněni. Haliță poté studoval historii, filozofii a pedagogiku na univerzitě ve Vídni, kde se stal členem rumunského studentského spolku „România Jună“, ale také menšího literárního klubu „Arborele“ (Strom), který měl pouhých sedmnáct členů. Hlavním cílem tohoto klubu bylo šířit kulturní myšlenky starého rumunského království (zejména myšlenky spolku „Junimea“) mezi Rumuny v Sedmihradsku. (více zde) Za zmínku stojí, že z více než poloviny jeho členů se později staly veřejně známé osobnosti rumunského kulturního a politického života a přinejmenším jeden z nich, Septimiu Albini, se v redakci „Tribuny“ spojil s Halițăovými bývalými spolužáky ze střední školy a později si také odpykal trest za tiskové delikty. (více zde)
Po dokončení studií v roce 1883 Haliță doma jen obtížně hledal stálé učitelské místo. Je ale třeba po pravdě říci, že zřejmě neměl trpělivost čekat, až se nějaké místo uvolní, protože velmi brzy emigroval do Rumunska. V roce 1890 se vzdal maďarského občanství a stal se občanem Rumunského království. V letech 1883–1919 působil jako středoškolský učitel v různých městech a zároveň si budoval úřednickou kariéru v oblasti veřejného školství: v letech 1889–1891 byl členem generální [tj. národní] Rady pro výuku, v letech 1896–1899, 1901–1904, 1907–1911 a 1914–1919 generálním školním inspektorem. Za své úspěchy vděčil do značné míry dobrým vztahům, které navázal se Spiru Haretem, významným liberálním reformátorem školství v Rumunsku na počátku 20. století. (více zde)
Během první světové války a zvláště v době, kdy rumunští političtí představitelé dočasně sídlili v Iași (1916–1918), navázal Haliță ještě užší vztahy s představiteli Národně liberální strany, především s premiérem Ionem I. C. Brătianu. Z pozice schopného a uznávaného úředníka v oblasti školství se tak pomalu přesouval k řešení citlivějších politických otázek. V říjnu 1918 sehrál roli prostředníka mezi rumunskými delegáty ze Sedmihradska a rumunskou vládou. Poté byl vyslán zpět do Sedmihradska, aby doprovázel Brătianuova vyjádření politické a vojenské podpory. V této funkci se 1. prosince 1918 zúčastnil Velkého národního shromáždění v Alba Iulia (více zde). Toto výsadní postavení rovněž vysvětluje jeho dočasné jmenování prefektem Iași v roce 1919. (více zde)
V letech 1920–1922 se Haliță vrátil do Sedmihradska jako generální (tj. zemský) školní inspektor. V roce 1922 byl jmenován prefektem své domovské župy Năsăud (po roce 1925 Bistrița-Năsăud) a zůstal jím až do pádu liberální vlády v dubnu 1926. Dosáhl tak vrcholu své kariéry, který si před čtyřiceti lety, kdy tutéž župu opustil, protože nenašel stálé učitelské místo, jistě nikdo nedovedl ani představit. Zemřel o několik měsíců později, 1. prosince 1926.
Kariéra Salomona Haliță poukazuje na možnosti sociální mobility, které se v bývalém rakouském vojenském pohraničí otevřely v důsledku finanční podpory vzdělávání, a to díky transformaci fondů určených na vojenské účely na fondy vzdělávací a stipendijní. Ilustruje také neustálou migraci rumunských vysokoškolských absolventů z Rakouska-Uherska do Rumunska, díky čemuž se rumunská státní správa zaplnila vysoce kvalifikovanými pracovníky na všech úrovních a ve všech oborech činnosti. V neposlední řadě ukazuje, jak kombinace profesionality a osobních vztahů (budovaných rovněž po profesní linii) pomáhala zachovat vysokou úřednickou pozici navzdory změnám ve vládě, a jak politická podpora pomohla přenést se z ministerské byrokracie mezi správní a politickou elitu.
Literatura
Septimiu Albini, Direcția nouă în Ardeal. Constatări și amintiri, in vol. Lui Ion Bianu amintire. Din partea foștilor și actualilor funcționari ai Academiei Române la împlinirea a șasezeci de ani, București, 1916. (zde)
Alexandru Dărăban, Maxim Haliță – locuitor de frunte din Sângeorgiul Român, în „Arhiva Someșană”, XV, 2017. (zde)
Alexandru Dărăban (ed.), Solomon Haliță, om al epocii sale, Cluj–Napoca, Mega, 2015. (zde)
Ironim Marţian, Figuri de dascăli năsăudeni şi bistriţeni, Editura Napoca Star, Cluj–Napoca, 2002.
Adrian Onofreiu, Ana Maria Băndean, Prefecții județului Bistrița–Năsăud (1919–1950; 1990–2014). Ipostaze, imagini, mărturii, Bistrița, Charmides, 2014.
Grigore Pletosu, Moarte prin puşcă, în „Telegraful Român”, XXVII, 1879, nr. 91, 7 august, s. 359. (zde)
Solomon Haliță (1859–1926)
Zdroj: zde.
Maxim Haliță (1826–1893) pocházel z rodiny strážců hranic v Sângeorz Băi (Sângeorzul Român, Oláhszentgyörgy). Ve 40. letech 19. století začínal jako vesnický učitel, během revoluce 1848-1849 pak sloužil v 17. (2. rumunském) hraničářském pluku. Poté co byl vojenský pohraniční systém v této oblasti zrušen, začal pracovat v místní samosprávě, kde postupně zastával místo: vesnického notáře (1851–1872), úředníka na okresním hejtmanství (1873–1873), okresního hejtmana (1873–1875) a královského vrchního poštmistra (1875–1889). V roce 1852 se oženil s Ileanou Ciocan (adoptovanou rodinou Isipoaie), s níž měl čtyři děti: Elisabetu (1853–1915), Axente (1856–1865), Solomona (1859–1926) a Alexandra (1862–1933). (více zde)
Jeho děti patřily k první generaci mladých, kteří při svých studiích využívali finanční podpory, poskytované z Fondu pohraniční stráže, instituce založené po zrušení vojensky střežené hranice.
Elisabeta studovala nejprve na dívčí škole v Năsăudu (Naszód) a poté v Bistrici (Bistritz, Beszterce). Provdala se za Grigore Maricu, kněze z nedaleké vesnice. V roce 1879 její manžel zemřel, když ho při návratu z lovu nešťastnou náhodou zranil její tehdy dvacetiletý bratr Salomon Haliță. V důsledku této události se Salomon zapřisáhl, že se nikdy neožení, zůstane bezdětný a bude vychovávat své tři osiřelé synovce. To také činil a po celý život je podporoval. (více zde)
Nejmladší syn Alexander studoval řeckokatolickou teologii v Gherle (Szamosújvár) (1884–1888) a literaturu na Univerzitě Františka Josefa v Kluži (Kolozsvár) (1888–1893). Působil jako učitel na gymnáziu v Năsăudu (1891–1911, 1920–1928) a také jako farář v Năsăudu a kaplan v Rodně (1911–1920). (více zde)
Avšak nejslavnějším členem rodiny se měl stát Solomon Haliță. Solomon nejprve s vynikajícími výsledky vystudoval gymnázium v Năsăudu, kde se též aktivně zapojil do činnosti školních literárních spolků (povolených i tajných). Spolky byly tehdy ohniskem rumunského nacionalismu a někteří z Halițăových kolegů (Ioan Macavei (1859–1894), Corneliu Pop Păcurariu (1858–1904)) se později stali novináři radikálně nacionalistických politických novin Tribuna a za své články byli vězněni. Haliță poté studoval historii, filozofii a pedagogiku na univerzitě ve Vídni, kde se stal členem rumunského studentského spolku „România Jună“, ale také menšího literárního klubu „Arborele“ (Strom), který měl pouhých sedmnáct členů. Hlavním cílem tohoto klubu bylo šířit kulturní myšlenky starého rumunského království (zejména myšlenky spolku „Junimea“) mezi Rumuny v Sedmihradsku. (více zde) Za zmínku stojí, že z více než poloviny jeho členů se později staly veřejně známé osobnosti rumunského kulturního a politického života a přinejmenším jeden z nich, Septimiu Albini, se v redakci „Tribuny“ spojil s Halițăovými bývalými spolužáky ze střední školy a později si také odpykal trest za tiskové delikty. (více zde)
Po dokončení studií v roce 1883 Haliță doma jen obtížně hledal stálé učitelské místo. Je ale třeba po pravdě říci, že zřejmě neměl trpělivost čekat, až se nějaké místo uvolní, protože velmi brzy emigroval do Rumunska. V roce 1890 se vzdal maďarského občanství a stal se občanem Rumunského království. V letech 1883–1919 působil jako středoškolský učitel v různých městech a zároveň si budoval úřednickou kariéru v oblasti veřejného školství: v letech 1889–1891 byl členem generální [tj. národní] Rady pro výuku, v letech 1896–1899, 1901–1904, 1907–1911 a 1914–1919 generálním školním inspektorem. Za své úspěchy vděčil do značné míry dobrým vztahům, které navázal se Spiru Haretem, významným liberálním reformátorem školství v Rumunsku na počátku 20. století. (více zde)
Během první světové války a zvláště v době, kdy rumunští političtí představitelé dočasně sídlili v Iași (1916–1918), navázal Haliță ještě užší vztahy s představiteli Národně liberální strany, především s premiérem Ionem I. C. Brătianu. Z pozice schopného a uznávaného úředníka v oblasti školství se tak pomalu přesouval k řešení citlivějších politických otázek. V říjnu 1918 sehrál roli prostředníka mezi rumunskými delegáty ze Sedmihradska a rumunskou vládou. Poté byl vyslán zpět do Sedmihradska, aby doprovázel Brătianuova vyjádření politické a vojenské podpory. V této funkci se 1. prosince 1918 zúčastnil Velkého národního shromáždění v Alba Iulia (více zde). Toto výsadní postavení rovněž vysvětluje jeho dočasné jmenování prefektem Iași v roce 1919. (více zde)
V letech 1920–1922 se Haliță vrátil do Sedmihradska jako generální (tj. zemský) školní inspektor. V roce 1922 byl jmenován prefektem své domovské župy Năsăud (po roce 1925 Bistrița-Năsăud) a zůstal jím až do pádu liberální vlády v dubnu 1926. Dosáhl tak vrcholu své kariéry, který si před čtyřiceti lety, kdy tutéž župu opustil, protože nenašel stálé učitelské místo, jistě nikdo nedovedl ani představit. Zemřel o několik měsíců později, 1. prosince 1926.
Kariéra Salomona Haliță poukazuje na možnosti sociální mobility, které se v bývalém rakouském vojenském pohraničí otevřely v důsledku finanční podpory vzdělávání, a to díky transformaci fondů určených na vojenské účely na fondy vzdělávací a stipendijní. Ilustruje také neustálou migraci rumunských vysokoškolských absolventů z Rakouska-Uherska do Rumunska, díky čemuž se rumunská státní správa zaplnila vysoce kvalifikovanými pracovníky na všech úrovních a ve všech oborech činnosti. V neposlední řadě ukazuje, jak kombinace profesionality a osobních vztahů (budovaných rovněž po profesní linii) pomáhala zachovat vysokou úřednickou pozici navzdory změnám ve vládě, a jak politická podpora pomohla přenést se z ministerské byrokracie mezi správní a politickou elitu.
Literatura
Septimiu Albini, Direcția nouă în Ardeal. Constatări și amintiri, in vol. Lui Ion Bianu amintire. Din partea foștilor și actualilor funcționari ai Academiei Române la împlinirea a șasezeci de ani, București, 1916. (zde)
Alexandru Dărăban, Maxim Haliță – locuitor de frunte din Sângeorgiul Român, în „Arhiva Someșană”, XV, 2017. (zde)
Alexandru Dărăban (ed.), Solomon Haliță, om al epocii sale, Cluj–Napoca, Mega, 2015. (zde)
Ironim Marţian, Figuri de dascăli năsăudeni şi bistriţeni, Editura Napoca Star, Cluj–Napoca, 2002.
Adrian Onofreiu, Ana Maria Băndean, Prefecții județului Bistrița–Năsăud (1919–1950; 1990–2014). Ipostaze, imagini, mărturii, Bistrița, Charmides, 2014.
Grigore Pletosu, Moarte prin puşcă, în „Telegraful Român”, XXVII, 1879, nr. 91, 7 august, s. 359. (zde)
Petru Mihalyi z Apșy (1838–1914)
V létě roku 1887 obdržel řeckokatolický biskup v Lugoji (maďarsky Lugos), Victor Mihalyi z Apșy (1841–1918), dopis od svého bratra Petru, v němž mu oznamuje, že uspěl ve volbách do parlamentu. Dále se Petru v dopise zmiňuje i o tom, jaké má plány se vzděláním svých synů, tak aby zajistilo, že rod Mihalyiů z Apșy zůstane i nadále jedním z nejvlivnějších rodů v župě Maramureș (maď. Máramaros):
„Absolvoval jsem volby s menšími emocemi než před třemi lety. [...] Během těchto 5 let [působení v poslanecké funkci], pokud mě dobrý Bůh zachová, se dožiji toho, že dva z mých synů dokončí akademická studia a má dcerka dospěje, což mi bude úplně stačit ke spokojenosti. Malý Petru je velmi nadaný hoch, rádi bychom ho vychovávali doma až do deseti let, a pak, pokud má jít v mých stopách, bych ho rád poslal do nějakého vojenského ústavu.“
Petru Mihalyi z Apșy byl nejdéle sloužícím rumunským poslancem v období dualismu. V jeho nekrologu se uvádí, že v parlamentu v Pešti/Budapešti působil přes 40 let. Narodil se v roce 1838 v Ieudu (maď. Jód) v župě Maramureș v domě svého dědečka z otcovy strany, řeckokatolického arcikněze Ioana Mihalyiho.
Rod Mihalyiů patřil k nejvlivnějším rodům v maramurešské župě, i díky tomu, že mu uherský král Vladislav I. (I. Ulászló) v 15. století udělil šlechtický titul. Petrův otec Gavrilă Mihalyi byl rovněž poslancem a župním komisařem v Maramureși. Petrova matka Iuliana, rozená Man (1813–1881), byla sestrou Iosifa Mana (1816–1876), který v letech 1865–1876 zastával funkci maramurešského župana. Jedním z Petruových bratrů, o němž jsme se již zmínili, byl duchovní Victor Mihalyi z Apșy, řeckokatolický biskup lugojský, který později dosáhl nejvyššího církevního úřadu v této církvi a působil jako metropolita žup Alba Iulia a Făgăraș se sídlem v Blaji (maď. Balázsfalva). Třetí z bratrů, Ioan (1844–1914), sice také dle rodinné tradice zastával různé funkce ve správě maramurešské župy, ale prosadil se především jako významná kulturní osobnost a stal se též dopisujícím členem Rumunské akademie. Jeden z Petrových bratranců, Basil Jurca (?–1920), rovněž následoval v jeho stopách a opakovaně působil jako poslanec budapešťského parlamentu.
Petru Mihalyi studoval na gymnáziích v Oradei (maď. Nagyvárad) a Košicích (maď. Kassa), poté pokračoval v univerzitních studiích ve Vídni. Právě v císařském hlavním městě získal znalosti v oblasti práva a ekonomie, což byly dva obory, které se mu v jeho další administrativní a politické kariéře velmi hodily. Na počátku 60. let 19. století, po dokončení právnických studií, vstoupil do státní služby v maramurešské župě, kde působil jako vrchní služný (Oberstuhlrichter/Főszolgabíró). Svůj první poslanecký mandát získal v pouhých 27 letech v roce 1865, když kandidoval ve volebním obvodu v Șugatagu (maď. Sugatag) za Deákovu stranu (maď. Deák-párt). Zahájil tak svou rozsáhlou poslaneckou činnost, která zahrnovala 12 volebních období v letech 1865–1910, přerušených pouze jednou v letech 1881–1884. Během tohoto dlouhého období zastupoval pouze dva volební obvody: Șugatag (1865–1869; 1887–1910) a Vișeu (maď. Visó) (1869–1881; 1884–1887), oba v župě Maramureș.
Ve své politické orientaci však prokázal určitou nestálost, projevující se kolísáním mezi opozicí a vládou. Zpočátku byl členem Deákovy strany, poté vstoupil do Liberální strany (maď. Szabadelvű Párt), přičemž obě tyto strany byly stranami vládními. Po roce 1879 se stal členem Umírněné opozice (maď. Mérsékelt Ellenzék) a poté Národní strany (maď. Nemzeti Párt), ale ve volbách v roce 1896 se rozhodl znovu vstoupit do Liberální strany, jejímž stoupencem zůstal až do jejího rozpuštění v roce 1906. Během svého posledního období ve funkci poslance podporoval politiku Ústavní strany (maď. Alkotmánypárt). Svou politickou kariéru ukončil v roce 1910, kdy se rozhodl vzdát se své kandidatury ve prospěch „malého Petru“, o němž se zmiňoval v dopise svému bratrovi. Petru Mihalyi mladší (1880–1951) byl ve volbách v roce 1910 zvolen do parlamentu za volební obvod Șugatag a působil jako vládní poslanec až do zániku monarchie v roce 1918. I nadále pokračoval v politické tradici rodu Mihalyiů, když v meziválečném období působil v parlamentu Velkého Rumunska a ve stejné době rovněž zastával úřad maramurešského prefekta.
Na rozdíl od svých předchůdců se Petru Mihalyi soustředil na rozšíření sféry vlivu svého rodu i za hranice maramurešské župy. Po vzoru své rodiny používal k dosažení tohoto cíle nejrůznější obratné strategie. Sám měl za manželku Lujzu Simon (1842–1904), dceru Florenta Simona (1803–1873), jednoho z nevýznamnějších budapešťských právníků. Jeho nejmladší syn, Petru junior, se oženil s Iréne Kovássy (1886–?), dcerou soudce okresního soudu Gézy Kovássyho (1856–1910) z Rodny (maď. Óradna) v župě Bistrița-Năsăud (maď. Beszterce-Naszód). Z hlediska manželských svazků bylo nepochybně největším úspěchem manželství, které uzavřel jeho nejstarší syn, právník Florentin, když se oženil s Karolou Hieronymi. Karola byla dcerou maďarského politika Károlyho Hieronymiho (1836–1911), který působil jako ministr vnitra ve vládě Sándora Wekerleho (1892–1895) a jako ministr dopravy ve vládách Károlyho Khuena-Héderváry (1903 a 1910–1911) a Istvána Tiszy (1903–1905).
Ačkoli dosah vlivu jeho rodu, stejně tak jako jeho vynikající politické schopnosti, byly pro získání tak vysokého počtu poslaneckých mandátů zcela zásadní, důležitou roli v jeho politickém úspěchu, jak sám Petru Mihalyi trefně řekl, hrála také skutečnost, že „jsem velmi pečlivý, pokud jde o mou politickou pověst, které přikládám velkou důležitost [,] a přestože mi přináší jen malý hmotný prospěch, je zdrojem jisté důstojnosti a morálního zadostiučinění“.
Bibliografie:
- Fabro Henrik and Ujlaki József, eds., Sturm-féle Országgyűlési Almanach 1906–1911, [“Sturm” Parliamentary Almanac 1906–1911] (Budapest: Wodianer Ferenc és Fiai, 1906), s. 174–175
- Iudean Ovidiu-Emil, The Romanian Governmental Representatives in the Budapest Parliament (1881–1918) (Cluj-Napoca: Mega, 2016), s. 165–169.
- Iuga de Săliște Vasile, Oameni de seamă ai Maramureșului. Dicționar 1700–2010, [Great people of Maramureș. Dictionary 1700–2010] (Cluj-Napoca: Societatea Culturală PRO Maramureș “Dragoș Vodă,” 2011), s. 727.
- Toth Adalbert, Parteien und Reichstagswahlen in Ungarn 1848–1892 (Munich: R. Oldenbourg, 1973), s. 286