Kamila Kaizlová se narodila ve východočeských Správčicích (dnes součást města Hradec Králové) do rodiny zámožného statkáře Adolfa Píši (1825–1880).¹ Brzy poté, co oslavila 20. narozeniny, se i s matkou Annou roz. Böhmovou (1829–1896) přestěhovala na dnešní Smetanovo nábřeží v Praze.² Díky pobytu v Praze mohla navázat společenské styky a rovněž i vztah s profesorem Josefem Kaizlem (1854–1901), o 17 let starším mladočeským poslancem působícím na říšské radě ve Vídni. Josef Kaizl vystudoval v 70. letech práva na Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze, kde od roku 1879 začal i sám přednášet národohospodářství. V roce 1888 zde dosáhl pozice řádného profesora, což bylo důležité sociální postavení umožňující přemýšlet o založení rodiny. Kaizl se s Kamilou Píšovou seznámil již v roce 1889, k zasnoubení došlo ale až v srpnu 1892 v tyrolském Gossensaβu.³ Sňatek 38letého Josefa Kaizla s 21letou Kamilou se konal v únoru 1893, v průběhu osmiletého manželství přišly na svět dvě dcery: starší Kamila (1895–1907) a mladší Zdenka (1899–1952). Obě se narodily již ve Vídni, kam celá rodina přesídlila. Josefu Kaizlovi se ve Vídni podařilo dosáhnout významného kariérního vzestupu, když se na jaře 1898 poměrně nečekaně stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (1847–1916). Na tomto postu však Kaizl setrval pouze rok a půl, neboť na podzim 1899 předseda vlády podal demisi. V tu dobu již Josefu Kaizlovi zbývaly necelé dva roky života. Po jeho náhlé smrti způsobené komplikacemi spojenými se žaludečními vředy, se Kamila Kaizlová stala ve třiceti letech vdovou.⁴

Kamila Preissová-Kaizlová, nedatováno (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Píšová s matkou Annou Píšovou na počátku 90. let 19. století (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová ve svatební šatu v únoru 1893 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila a Josef Kaizlovi, červen 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami po manželově smrti, září 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami, říjen 1907 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Po manželově smrti se Kamila Kaizlová přestěhovala z bytu na pražských Vinohradech zpět na Smetanovo nábřeží.⁵ Poloha v centru města jí zřejmě lépe vyhovovala, neboť rok po smrti svého manžela učinila poměrně neobvyklý krok: začala docházet na přednášky na univerzitu. Toto rozhodnutí vyvolalo v pražské společnosti menší senzaci, a to z vícera důvodů. Ženy se v posluchárnách pražské univerzity v této době přeci jen nevyskytovaly příliš často, natož vdova po významném politikovi pečující o dvě děti předškolního věku. Důležitějším důvodem, jenž zavdal příčinu k obavám nejednoho činného politika, byla údajná motivace ministerské vdovy. Vyskytly se totiž spekulace, že se Kamila Kaizlová snaží doplnit si své vzdělání, které by jí umožnilo zaměřit se na uspořádání a následné vydání pamětí svého zesnulého manžela. Panovaly totiž obavy, které přímo vyjádřily noviny Pilsner Tagblatt, že „memoáry budou obsahovat také skutečné příčiny pádu hraběte Thuna a stejně tak poskytnou i informace o záměrech Kaizlovy politiky“.⁶ Podle těchto novin měla Kamila Kaizlová obdržet zvláštní povolení od rektora, aby mohla navštěvovat přednášky z národního hospodářství, tedy přesně z oboru, kterému se věnoval její manžel. V rozhovoru, který přetiskly Národní listy, však vdova po Josefu Kaizlovi tyto spekulace odmítla: „Pravda, že jsem zapsána jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě české university; loni např. poslouchala jsem dvě hodiny týdně, letos věnuji 11 hodin týdně přednáškám o umění, literatuře a dějinách. Nechodím do žádných společností a toto studium jest proto mým zaměstnáním.“ Ohledně vydání pamětí dále pokračovala: „K smíchu taková kombinace! Slyšíte, že nechodím do přednášek o politických oborech. Manžel můj zůstavil sice poznámky, leč žádné paměti. A dáti je do veřejnosti teď, bylo by předčasno, protože většina dotčených osob ještě žije. Později snad bude lze je uveřejniti jako příspěvek k dějinám poslední doby. Té práce arciť neujmu se já, nemajíc potřebných vědomostí politických, nýbrž politik z povolání. Nepletla jsem se do politiky, když můj manžel byl ještě naživu a neučiním tak ani teď, po jeho smrti.“⁷ Původní informace deníku Pilsner Tagblatt demontovaly i Plzeňské listy.⁸ Kaizlovy deníky a korespondenci nakonec začal vydávat Zdeněk V. Tobolka (1874–1951) v roce 1908.⁹

Shodou okolností v této době jméno Kamily Kaizlové plnilo řádky četných česky i německy psaných deníků. Vzhledem k tomu, že Kamila se stala vdovou v mladém věku, dalo se očekávat, že nezůstane trvale bez partnerského vztahu. V létě 1908 byla zasnoubena s Fedorem Gyrgiewiczem, o 13 let mladším poručíkem dragounského pluku č. 13, který měl údajně být nemanželským synem zemřelého srbského krále Milana I. Obrenoviće (1854–1901).¹⁰ Společně se svým snoubencem se Kamila Kaizlová v sobotu 11. července 1908 účastnila tzv. květinového korza, kdy Prahou projížděly květinami vyzdobené kočáry. Tento průvod, který přilákal asi 30 tisíc diváků, nakonec dorazil na výstaviště v Královské oboře, kde došlo k neštěstí. Kůň, který byl zapřažen do kočáru řízeným právě F. Gyrgiewiczem, v němž seděla i jeho snoubenka, se splašil, následkem čehož se přetrhy otěže, zlomila voj a kočár se převrhl. Splašený kůň se vrhl do přihlížejícího davu, kde způsobil tragédii, při níž jedna osoba zemřela a 18 lidí bylo těžce zraněno (sama Kamila Kaizlová vyvázla bez úhony). Zemřelou ženou byla navíc veřejnosti dobře známá Jindřiška Slavínská (1843–1908), bývalá herečka Národního divadla.¹¹ Noviny Illustrierte Kronen Zeitung nenechaly v této souvislosti bez povšimnutí, že následkem nehod, v nichž figurovali koně, zemřeli již dříve jak hereččin otec spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809–1858), tak i děda Johann Ritter z Rittersbergu (1780–1841).¹² V rámci následného trestního řízení byl sice nakonec F. Gyrgiewicz shledán nevinným,¹³ nicméně tato událost vedla již několik dní po neštěstí ke zrušení zasnoubení s Kamilou Kaizlovou.¹⁴

Mladá vdova však dlouho sama nezůstala. Opět navázala vztah s výrazně mladším mužem, jímž byl Richard Preiss (1882–1967), syn spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946). Richard Preiss byl čerstvým absolventem Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity a působil jako koncipient při České finanční prokuratuře v Praze.¹⁵ Vztah vyústil ve sňatek, který se uskutečnil koncem června 1910 v Bašce na chorvatském ostrově Krk. Více než desetiletý rozdíl, který byl mezi manželi, se zřejmě podepsal na tom, že šlo o vztah velmi bouřlivý. Již v září 1910, tedy tři měsíce po svatbě, noviny referovaly o tom, že Kamila Preissová-Kaizlová požádala o rozvod od stolu a lože, jenž byl pražským okresním soudem potvrzen 28. října 1910.¹⁶ Manželé se však tehdy ještě nerozešli zcela definitivně, rozvod byl v souladu s tehdejším právem teprve prvním stupněm, který bylo nutné podstoupit, aby manželství zaniklo. Richard Preiss za Kamilou i po rozvodu stále občas docházel, jak to ostatně vysvítá z dívčích deníků její dcery Zdenky.¹⁷ Manželství však nedokázalo stmelit ani narození dcery Adrieny (1914–2009) nedlouho po vypuknutí I. světové války. Nakonec došlo k definitivní rozluce, po níž se Richard Preiss znovu, tentokrát civilně, oženil, a to s rovněž rozloučenou Marií Menčíkovou-Trnkovou (1888–po 1952). I toto manželství skončilo nakonec v roce 1932 rozchodem. Brzy poté následovala třetí svatba Richarda Preisse, který tehdy působil jako advokát ve Strážnici, s Věrou Ploskalovou (1907–1995), o 25 let mladší dcerou ředitele občanské záložny v Hodoníně. Té se již Kamila Preissová-Kaizlová nedožila, neboť zemřela v dubnu 1930 následkem chronické nefrosklerózy, čímž svému exmanželovi umožnila uzavřít církevní sňatek.

Roky po rozchodu se svým druhým manželem trávila Kamila Preissová-Kaizlová ve společnosti svých dvou dcer Zdenky a Adrieny – nejstarší dcera Kamila zemřela již v roce 1907 v nedožitých dvanácti letech na těžký zápal plic. Žila z penze, která jí byla přiznána po smrti prvního manžela a zůstala jí i po uzavření druhého sňatku. Tato penze činila bezprostředně po Kaizlově smrti 6.000 K ročně, přičemž děti k této sumě dostávaly ještě 1.200 K. ročně. Po vzniku Československa zůstala výše penze bez ohledu na válečnou inflaci zachována, a to až do roku 1928, kdy byla na žádost prezidenta Masaryka zvýšena na 18.000 Kč.¹⁸ Kamila však pocházela ze zámožné rodiny, takže disponovala i úroky z vlastního majetku, což jí dle informací z roku 1926 umožňovalo udržovat byt o čtyřech pokojích s příslušenstvím a zaměstnávat jednu služku.¹⁹

V tu dobu již Kamila Preissová-Kaizlová žila pouze s nejmladší dcerou Adrienou. Dcera Zdenka se z bytu na pražském Smíchově odstěhovala koncem roku 1921, kdy se vdala za docenta PhDr. Josefa Blahože (1888–1934), konzula na ministerstvu zahraničí a bývalého důstojníka ruských legií.²⁰ V letech 1925–1931 Josef Blahož zastával funkci legačního rady československého vyslanectví v Berlíně, kde manželé vedli čilý společenský život a sblížili se i např. s rodinou německého diplomata Ernsta von Weizsäcker (1882–1951), otce pozdějšího německého prezidenta  Richarda (1920–2015). Sama Kamila jednu dobu zvažovala odjezd do Berlína za rodinou své dcery.²¹ V listopadu 1929 byla hospitalizována se záchvatem mrtvice v sanatoriu na pražské Santošce a poslední měsíce jejího života naplnily obavy o osud patnáctileté Adrieny. Ta v tu dobu pobývala střídavě u otce a babičky Gabriely Preissové, po smrti matky se do péče o nevlastní sestru zapojila i Zdena Blahožová. V roce 1935 se Adriena rozhodla vystěhovat trvale se do USA, kde žila sestra jejího otce Gabriela (1892–1981), která se zde vdala za Charlese Edwarda Prosheka (1893–1957), lékaře a československého konzula v Minneapolis v Minnesotě. Do Československa se Adriena už nikdy nevrátila.²²

I když Kamila Kaizlová prožila po boku Josefa Kaizla, který bezpochyby patřil do okruhu elitních českých politiků, jen menší část svého života, stalo se toto její manželství pevným základem jejího společenského postavení, z něhož čerpala až do konce svých dnů. Udržovala kontakty s československými politickými špičkami – např. i s K. Kramářem a T. G. Masarykem – a do těchto kruhů se jí podařilo provdat i dceru Zdenku. Pro tisk bývala Její Excelencí a k jejímu jménu se obvykle připojoval dodatek „vdova po ministru financí“, a to i poté, co se znovu provdala a následně rozvedla. 

¹ Státní oblastní archiv v Hradci Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Pouchov, sign. 134-7662, s. 601.

² Žily v domě čp. 334 na tehdejším Františkově nábřeží (dnes Smetanovo nábřeží 334/4): Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 464, obraz 885.

³ Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/1., Praha 1915, s. 56. 

⁴ Průběh Kaizlova onemocnění a smrti popisuje podrobně Zdeněk Tobolka: Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/2., Praha 1915, s. 1180–1181.

⁵ V posledních letech Kaizlova života obývala rodina byt v Italské ulici 1219/2, po ovdovění se Kamila Kaizlová přestěhovala na Smetanovo nábřeží 1012/2: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 59 ; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 58.

⁶ „Die Memoaren werden auch die wahren Ursachen für den Sturz des Grafen Thun enthalten und ebenso Aufschlüsse über die Intentionen der Politik Kaizls geben.“ In: Pilsner Tagblatt III/304, 12. 11. 1902, s.4.Tutéž zprávu otiskl např. i deník Innsbrucker Nachrichten 250, 12.11.1902, s. 5.

⁷ Národní listy 42/312, 13.11.1902, s. 3.

⁸ Plzeňské listy 38/261, 14.11.1902, s. 2.

⁹ Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života I.-III., Praha 1908–1915.

¹⁰ Illustrierte Kronen-Zeitung 3067, 14.7.1908, s. 2.

¹¹ Našinec 44, 15.7.1908, s. 3.

¹² Illustrierte Kronen-Zeitung 3072, 19.7.1908, s. 6 . Ludvík Ritter z Rittersbergu ovšem ve skutečnosti zemřel o deset let později, než noviny uvádějí – 6. 6. 1858.

¹³ Národní listy 48/287, 18. 10. 1908, s. 5.

¹⁴ Plzeňské listy 44/164, 21.7.1908, s. 4.

¹⁵ Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., s.1023.

¹⁶ Mährisches Tagblatt 31/217, 24.9.1910, s. 7.; Leitmeritzer Zeitung 40/86, 1.11.1910, s. 13.

¹⁷ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016.

¹⁸ Tamtéž, s. 10.

¹⁹ Tamtéž, pozn. 14, s. 125.

²⁰ Do svatby bydlela na dnešní adrese Nad Mlynářkou 447/4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., strana 1260.

²¹ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016, s. 11.

²² Tamtéž.

Vasile Ladislau Pop (1819–1875) pocházel z kněžské rodiny šlechtického původu žijící v Berindu (Berend, Kolozs). Narodil se jako druhý z deseti dětí kněze Ananie Popa a jeho manželky Anastázie. Základní, střední a vyšší vzdělání získal na římskokatolickém (piaristickém) gymnáziu v Kluži, kde patřil k nejpilnějším žákům své generace. V tomto formativním období rovněž dostal své druhé jméno, které je překladem jeho křestního jména z rumunštiny do maďarštiny (Vasile, z něhož se stalo Ladislau), což dalo vznik celému jménu Vasile Ladislau Pop. Po absolvování gymnázia v roce 1835 se Vasile zapsal na právnickou fakultu v Kluži a o tři roky později ji absolvoval. V roce 1838 získal na přímluvu svého otce u Ioana Lemeniho (1780–1861), řeckokatolického biskupa v Blaji, stipendium na teologické fakultě Vídeňské univerzity, kde studoval v semináři svaté Barbory. Během čtyřletého studia teologie v hlavním městě rakouského císařství si mladý Vasile Ladislau Pop doplnil vzdělání o teoretické pojmy a německý jazyk, což se mu mělo v pozdější kariéře obzvláště hodit. Díky studiím ve Vídni se také mnohem snáze začlenil do mimořádně složitého formativního prostředí, v němž získal přístup k četbě a ideovým proudům, jež se ukázaly být obzvláště podnětné pro jeho politický a kulturní rozhled. Právě v tomto období se Vasile Ladislau Pop dostal také ke studiu děl sedmihradských rumunských osvícenců, jakými byli například Petru Maior (1756–1821), Gheorghe Șincai (1754–1816) a Samuil Micu (1745–1806), kteří historicky a jazykově dokládali románský původ Rumunů. Považovali jej za nezpochybnitelný argument pro uznání Rumunů za politický národ se stejnými právy, jako měly i ostatním politické národy v Sedmihradsku. 

Obrázek – zdroj: „Oameni de știință și cultură din Reghin și împrejurimi“, Album, 11, Městská knihovna Petru Maior (Biblioteca Municipală Petru Maior), Reghin, http://www.bibliotecareghin.ro/index.php?Book=43.

Po zakončení studií ve Vídni se Vasile Ladislau Pop vrátil do Sedmihradska, kde byl jmenován učitelem matematiky v teologickém semináři v Blaji. Přestože zde vyučoval pouze tři roky, do roku 1845, jeho žáci a potomci si ho pamatují jako prvního učitele, který v semináři vyučoval matematiku v rumunštině. Během svého působení v Blaji se také seznámil a sblížil s novou generací učitelů, jako byli Ioan Rusu (1811–1843), Ioan Cristoceanu (1810–1844) a Demetriu Boieriu (1812–1871), a s některými z nich navázal dlouholeté přátelství. Především šlo o učitele, historika, filozofa a politika Simiona Bărnuțiu (1808–1864), s nímž sdílel stejné ideály a politicko-kulturní plány zaměřené na uznání politických práv Rumunů v Sedmihradsku. 

Přátelství s Bărnuțiuem ho v letech 1843–1846 vtáhlo do konfliktu mezi novou generací učitelů a starší učitelskou generací sdruženou kolem biskupa Ioana Lemeniho v Blaji. V důsledku tohoto konfliktu byl Vasile nakonec z Blaje vyhnán.

Cesta do „Vídně, k císařově pravici“

Vyhnání z Blaje (1845) představovalo pro Vasile Ladislau Popa zásadní zlom v jeho profesní kariéře. Poté co ho otec poslal studovat teologii, aby se mohl stát knězem, ale biskup ho kvůli odlišným názorům vyhnal, se Vasile rozhodl nadobro opustit kněžskou dráhu a dát se na právnickou kariéru. Právě tehdy otci slíbil, že se domů vrátí až poté, co „stane po císařově pravici“. Proto se ještě téhož roku, 1845, zapsal ke studiu práv na Královské radě (odvolacím soudu) v Târgu Mureș, kterou absolvoval v roce 1848 a získal právnický diplom. Svou kariéru zahájil v Reghinu, kde se v roce 1846 seznámil s mladičkou Elenou Olteanu, a na podzim roku 1848 se s ní oženil. Od samého počátku své právnické kariéry těžil mladý Vasile L. Pop z podpory rodiny Olteanu a dalšího příbuzenstva, což mu usnadnilo vstup do sedmihradských intelektuálních kruhů. Rodiče jeho manželky byli obchodníci, kteří se v okolí těšili dobré pověsti, a Elenin strýc z matčiny strany, rovněž obchodník, otevřeně oba mladé manžele podporoval.  

V roce 1849 byl Vasile L. Pop jmenován okresním komisařem v Reteagu (v župě Bistrița) a krátce nato právním poradcem u soudního dvora v Bistriți. Byl to začátek jeho administrativně-politického kariérního vzestupu, který ho v následujících dvou desetiletích vynesl do nejvyšších pozic a hodností, které kdy sedmihradští Rumuni měli. Poté co působil jako právní rada v Bistriți (1852) a u Nejvyššího soudu v Sibiu (1854), byl povýšen na právního radu na ministerstvu spravedlnosti ve Vídni (1859). Vrcholu své kariéry dosáhl v letech „liberálního tání“ na počátku sedmého desetiletí 19. století, kdy byl jmenován místopředsedou sedmihradské vlády a předsedou sedmihradského Nejvyššího soudu. V roce 1863 byl jmenován soukromým poradcem císaře. V té době mu bylo pouhých 45 let a díky vynikajícímu vzdělání a podpoře rodiny své manželky se mu podařilo obsadit jedny z nejvyšších státních funkcí, které do té doby Rumuni zastávali. V letech 1863 a 1864 se také jako poslanec zúčastnil jednání sedmihradského sněmu v Sibiu. V této funkci se podílel na přípravě zákonů zakotvujících pro Rumuny stejná práva, která měly i ostatní národy v Sedmihradsku.  

Po podepsání rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867 byl Vasile L. Pop jmenován místopředsedou kasačního soudu v Budapešti. Tuto funkci zastával až do konce svého života. Kromě toho byl za své zásluhy ve službách sedmihradských Rumunů v roce 1868 zvolen předsedou spolku Astra (sedmihradský spolek pro rumunskou literaturu a kulturu rumunského lidu). Zemřel 17. února 1875 v Budapešti a byl pohřben v Reghinu v rodinné hrobce rodu Olteanu. 

Případ Vasile L. Popa je názorným příkladem sociální mobility jedince, který pocházel z kněžské rodiny, ale opustil tuto společensko-profesní kategorii, aby se mohl věnovat právnické kariéře, jež ho v době rakouského neoliberalismu vynesla až na vrchol sedmihradské politické pyramidy. K jeho společenskému vzestupu přispělo rovněž manželství s Elenou Olteanu, podpora její rodiny a jejích příbuzenských sítí. 

Bibliografie: 

Federațiunea, 11–12, MDCCCLXXV, 9/21 February 1875, 33.

Transilvania. Foia Asociațiunii transilvane pentru literatura și cultura poporului român, 5, VIII, 1 March 1875, 49–51. 

Nicolae Comșa, Dascălii Blajului. Seria lor cronologică cu date bio-bibliografice (Blaj: Tipografia Seminarului, 1940). 

Elie Dăian, Al doilea președinte al Asociațiunii: Vasile L. bar. Pop 1819–1875 (Sibiu: Editura “Asociațiunii”, 1925). 

Solomon Haliță (1859–1926) 

Zdroj: zde.

Maxim Haliță (1826–1893) pocházel z rodiny strážců hranic v Sângeorz Băi (Sângeorzul Român, Oláhszentgyörgy). Ve 40. letech 19. století začínal jako vesnický učitel, během revoluce 1848-1849 pak sloužil v 17. (2. rumunském) hraničářském pluku. Poté co byl vojenský pohraniční systém v této oblasti zrušen, začal pracovat v místní samosprávě, kde postupně zastával místo: vesnického notáře (1851–1872), úředníka na okresním hejtmanství (1873–1873), okresního hejtmana (1873–1875) a královského vrchního poštmistra (1875–1889). V roce 1852 se oženil s Ileanou Ciocan (adoptovanou rodinou Isipoaie), s níž měl čtyři děti: Elisabetu (1853–1915), Axente (1856–1865), Solomona (1859–1926) a Alexandra (1862–1933). (více zde)

Jeho děti patřily k první generaci mladých, kteří při svých studiích využívali finanční podpory, poskytované z Fondu pohraniční stráže, instituce založené po zrušení vojensky střežené hranice. 

Elisabeta studovala nejprve na dívčí škole v Năsăudu (Naszód) a poté v Bistrici (Bistritz, Beszterce). Provdala se za Grigore Maricu, kněze z nedaleké vesnice. V roce 1879 její manžel zemřel, když ho při návratu z lovu nešťastnou náhodou zranil její tehdy dvacetiletý bratr Salomon Haliță. V důsledku této události se Salomon zapřisáhl, že se nikdy neožení, zůstane bezdětný a bude vychovávat své tři osiřelé synovce. To také činil a po celý život je podporoval. (více zde)

Nejmladší syn Alexander studoval řeckokatolickou teologii v Gherle (Szamosújvár) (1884–1888) a literaturu na Univerzitě Františka Josefa v Kluži (Kolozsvár) (1888–1893). Působil jako učitel na gymnáziu v Năsăudu (1891–1911, 1920–1928) a také jako farář v Năsăudu a kaplan v Rodně (1911–1920). (více zde)

Avšak nejslavnějším členem rodiny se měl stát Solomon Haliță. Solomon nejprve s vynikajícími výsledky vystudoval gymnázium v Năsăudu, kde se též aktivně zapojil do činnosti školních literárních spolků (povolených i tajných). Spolky byly tehdy ohniskem rumunského nacionalismu a někteří z Halițăových kolegů (Ioan Macavei (1859–1894), Corneliu Pop Păcurariu (1858–1904)) se později stali novináři radikálně nacionalistických politických novin Tribuna a za své články byli vězněni. Haliță poté studoval historii, filozofii a pedagogiku na univerzitě ve Vídni, kde se stal členem rumunského studentského spolku „România Jună“, ale také menšího literárního klubu „Arborele“ (Strom), který měl pouhých sedmnáct členů. Hlavním cílem tohoto klubu bylo šířit kulturní myšlenky starého rumunského království (zejména myšlenky spolku „Junimea“) mezi Rumuny v Sedmihradsku. (více zde) Za zmínku stojí, že z více než poloviny jeho členů se později staly veřejně známé osobnosti rumunského kulturního a politického života a přinejmenším jeden z nich, Septimiu Albini, se v redakci „Tribuny“ spojil s Halițăovými bývalými spolužáky ze střední školy a později si také odpykal trest za tiskové delikty. (více zde)

Po dokončení studií v roce 1883 Haliță doma jen obtížně hledal stálé učitelské místo. Je ale třeba po pravdě říci, že zřejmě neměl trpělivost čekat, až se nějaké místo uvolní, protože velmi brzy emigroval do Rumunska. V roce 1890 se vzdal maďarského občanství a stal se občanem Rumunského království. V letech 1883–1919 působil jako středoškolský učitel v různých městech a zároveň si budoval úřednickou kariéru v oblasti veřejného školství: v letech 1889–1891 byl členem generální [tj. národní] Rady pro výuku, v letech 1896–1899, 1901–1904, 1907–1911 a 1914–1919 generálním školním inspektorem. Za své úspěchy vděčil do značné míry dobrým vztahům, které navázal se Spiru Haretem, významným liberálním reformátorem školství v Rumunsku na počátku 20. století. (více zde)

Během první světové války a zvláště v době, kdy rumunští političtí představitelé dočasně sídlili v Iași (1916–1918), navázal Haliță ještě užší vztahy s představiteli Národně liberální strany, především s premiérem Ionem I. C. Brătianu. Z pozice schopného a uznávaného úředníka v oblasti školství se tak pomalu přesouval k řešení citlivějších politických otázek. V říjnu 1918 sehrál roli prostředníka mezi rumunskými delegáty ze Sedmihradska a rumunskou vládou. Poté byl vyslán zpět do Sedmihradska, aby doprovázel Brătianuova vyjádření politické a vojenské podpory. V této funkci se 1. prosince 1918 zúčastnil Velkého národního shromáždění v Alba Iulia (více zde). Toto výsadní postavení rovněž vysvětluje jeho dočasné jmenování prefektem Iași v roce 1919. (více zde)

V letech 1920–1922 se Haliță vrátil do Sedmihradska jako generální (tj. zemský) školní inspektor. V roce 1922 byl jmenován prefektem své domovské župy Năsăud (po roce 1925 Bistrița-Năsăud) a zůstal jím až do pádu liberální vlády v dubnu 1926. Dosáhl tak vrcholu své kariéry, který si před čtyřiceti lety, kdy tutéž župu opustil, protože nenašel stálé učitelské místo, jistě nikdo nedovedl ani představit. Zemřel o několik měsíců později, 1. prosince 1926.

Kariéra Salomona Haliță poukazuje na možnosti sociální mobility, které se v bývalém rakouském vojenském pohraničí otevřely v důsledku finanční podpory vzdělávání, a to díky transformaci fondů určených na vojenské účely na fondy vzdělávací a stipendijní. Ilustruje také neustálou migraci rumunských vysokoškolských absolventů z Rakouska-Uherska do Rumunska, díky čemuž se rumunská státní správa zaplnila vysoce kvalifikovanými pracovníky na všech úrovních a ve všech oborech činnosti. V neposlední řadě ukazuje, jak kombinace profesionality a osobních vztahů (budovaných rovněž po profesní linii) pomáhala zachovat vysokou úřednickou pozici navzdory změnám ve vládě, a jak politická podpora pomohla přenést se z ministerské byrokracie mezi správní a politickou elitu.

Literatura

Septimiu Albini, Direcția nouă în Ardeal. Constatări și amintiri, in vol. Lui Ion Bianu amintire. Din partea foștilor și actualilor funcționari ai Academiei Române la împlinirea a șasezeci de ani, București, 1916. (zde)

Alexandru Dărăban, Maxim Haliță – locuitor de frunte din Sângeorgiul Român, în „Arhiva Someșană”, XV, 2017. (zde)

Alexandru Dărăban (ed.), Solomon Haliță, om al epocii sale, Cluj–Napoca, Mega, 2015. (zde)

Ironim Marţian, Figuri de dascăli năsăudeni şi bistriţeni, Editura Napoca Star, Cluj–Napoca, 2002.

Adrian Onofreiu, Ana Maria Băndean, Prefecții județului Bistrița–Năsăud (1919–1950; 1990–2014). Ipostaze, imagini, mărturii, Bistrița, Charmides, 2014.

Grigore Pletosu, Moarte prin puşcă, în „Telegraful Român”, XXVII, 1879, nr. 91, 7 august, s. 359. (zde)

Kamila Kaizlová se narodila ve východočeských Správčicích (dnes součást města Hradec Králové) do rodiny zámožného statkáře Adolfa Píši (1825–1880).¹ Brzy poté, co oslavila 20. narozeniny, se i s matkou Annou roz. Böhmovou (1829–1896) přestěhovala na dnešní Smetanovo nábřeží v Praze.² Díky pobytu v Praze mohla navázat společenské styky a rovněž i vztah s profesorem Josefem Kaizlem (1854–1901), o 17 let starším mladočeským poslancem působícím na říšské radě ve Vídni. Josef Kaizl vystudoval v 70. letech práva na Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze, kde od roku 1879 začal i sám přednášet národohospodářství. V roce 1888 zde dosáhl pozice řádného profesora, což bylo důležité sociální postavení umožňující přemýšlet o založení rodiny. Kaizl se s Kamilou Píšovou seznámil již v roce 1889, k zasnoubení došlo ale až v srpnu 1892 v tyrolském Gossensaβu.³ Sňatek 38letého Josefa Kaizla s 21letou Kamilou se konal v únoru 1893, v průběhu osmiletého manželství přišly na svět dvě dcery: starší Kamila (1895–1907) a mladší Zdenka (1899–1952). Obě se narodily již ve Vídni, kam celá rodina přesídlila. Josefu Kaizlovi se ve Vídni podařilo dosáhnout významného kariérního vzestupu, když se na jaře 1898 poměrně nečekaně stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (1847–1916). Na tomto postu však Kaizl setrval pouze rok a půl, neboť na podzim 1899 předseda vlády podal demisi. V tu dobu již Josefu Kaizlovi zbývaly necelé dva roky života. Po jeho náhlé smrti způsobené komplikacemi spojenými se žaludečními vředy, se Kamila Kaizlová stala ve třiceti letech vdovou.⁴

Kamila Preissová-Kaizlová, nedatováno (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Píšová s matkou Annou Píšovou na počátku 90. let 19. století (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová ve svatební šatu v únoru 1893 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila a Josef Kaizlovi, červen 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami po manželově smrti, září 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami, říjen 1907 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Po manželově smrti se Kamila Kaizlová přestěhovala z bytu na pražských Vinohradech zpět na Smetanovo nábřeží.⁵ Poloha v centru města jí zřejmě lépe vyhovovala, neboť rok po smrti svého manžela učinila poměrně neobvyklý krok: začala docházet na přednášky na univerzitu. Toto rozhodnutí vyvolalo v pražské společnosti menší senzaci, a to z vícera důvodů. Ženy se v posluchárnách pražské univerzity v této době přeci jen nevyskytovaly příliš často, natož vdova po významném politikovi pečující o dvě děti předškolního věku. Důležitějším důvodem, jenž zavdal příčinu k obavám nejednoho činného politika, byla údajná motivace ministerské vdovy. Vyskytly se totiž spekulace, že se Kamila Kaizlová snaží doplnit si své vzdělání, které by jí umožnilo zaměřit se na uspořádání a následné vydání pamětí svého zesnulého manžela. Panovaly totiž obavy, které přímo vyjádřily noviny Pilsner Tagblatt, že „memoáry budou obsahovat také skutečné příčiny pádu hraběte Thuna a stejně tak poskytnou i informace o záměrech Kaizlovy politiky“.⁶ Podle těchto novin měla Kamila Kaizlová obdržet zvláštní povolení od rektora, aby mohla navštěvovat přednášky z národního hospodářství, tedy přesně z oboru, kterému se věnoval její manžel. V rozhovoru, který přetiskly Národní listy, však vdova po Josefu Kaizlovi tyto spekulace odmítla: „Pravda, že jsem zapsána jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě české university; loni např. poslouchala jsem dvě hodiny týdně, letos věnuji 11 hodin týdně přednáškám o umění, literatuře a dějinách. Nechodím do žádných společností a toto studium jest proto mým zaměstnáním.“ Ohledně vydání pamětí dále pokračovala: „K smíchu taková kombinace! Slyšíte, že nechodím do přednášek o politických oborech. Manžel můj zůstavil sice poznámky, leč žádné paměti. A dáti je do veřejnosti teď, bylo by předčasno, protože většina dotčených osob ještě žije. Později snad bude lze je uveřejniti jako příspěvek k dějinám poslední doby. Té práce arciť neujmu se já, nemajíc potřebných vědomostí politických, nýbrž politik z povolání. Nepletla jsem se do politiky, když můj manžel byl ještě naživu a neučiním tak ani teď, po jeho smrti.“⁷ Původní informace deníku Pilsner Tagblatt demontovaly i Plzeňské listy.⁸ Kaizlovy deníky a korespondenci nakonec začal vydávat Zdeněk V. Tobolka (1874–1951) v roce 1908.⁹

Shodou okolností v této době jméno Kamily Kaizlové plnilo řádky četných česky i německy psaných deníků. Vzhledem k tomu, že Kamila se stala vdovou v mladém věku, dalo se očekávat, že nezůstane trvale bez partnerského vztahu. V létě 1908 byla zasnoubena s Fedorem Gyrgiewiczem, o 13 let mladším poručíkem dragounského pluku č. 13, který měl údajně být nemanželským synem zemřelého srbského krále Milana I. Obrenoviće (1854–1901).¹⁰ Společně se svým snoubencem se Kamila Kaizlová v sobotu 11. července 1908 účastnila tzv. květinového korza, kdy Prahou projížděly květinami vyzdobené kočáry. Tento průvod, který přilákal asi 30 tisíc diváků, nakonec dorazil na výstaviště v Královské oboře, kde došlo k neštěstí. Kůň, který byl zapřažen do kočáru řízeným právě F. Gyrgiewiczem, v němž seděla i jeho snoubenka, se splašil, následkem čehož se přetrhy otěže, zlomila voj a kočár se převrhl. Splašený kůň se vrhl do přihlížejícího davu, kde způsobil tragédii, při níž jedna osoba zemřela a 18 lidí bylo těžce zraněno (sama Kamila Kaizlová vyvázla bez úhony). Zemřelou ženou byla navíc veřejnosti dobře známá Jindřiška Slavínská (1843–1908), bývalá herečka Národního divadla.¹¹ Noviny Illustrierte Kronen Zeitung nenechaly v této souvislosti bez povšimnutí, že následkem nehod, v nichž figurovali koně, zemřeli již dříve jak hereččin otec spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809–1858), tak i děda Johann Ritter z Rittersbergu (1780–1841).¹² V rámci následného trestního řízení byl sice nakonec F. Gyrgiewicz shledán nevinným,¹³ nicméně tato událost vedla již několik dní po neštěstí ke zrušení zasnoubení s Kamilou Kaizlovou.¹⁴

Mladá vdova však dlouho sama nezůstala. Opět navázala vztah s výrazně mladším mužem, jímž byl Richard Preiss (1882–1967), syn spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946). Richard Preiss byl čerstvým absolventem Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity a působil jako koncipient při České finanční prokuratuře v Praze.¹⁵ Vztah vyústil ve sňatek, který se uskutečnil koncem června 1910 v Bašce na chorvatském ostrově Krk. Více než desetiletý rozdíl, který byl mezi manželi, se zřejmě podepsal na tom, že šlo o vztah velmi bouřlivý. Již v září 1910, tedy tři měsíce po svatbě, noviny referovaly o tom, že Kamila Preissová-Kaizlová požádala o rozvod od stolu a lože, jenž byl pražským okresním soudem potvrzen 28. října 1910.¹⁶ Manželé se však tehdy ještě nerozešli zcela definitivně, rozvod byl v souladu s tehdejším právem teprve prvním stupněm, který bylo nutné podstoupit, aby manželství zaniklo. Richard Preiss za Kamilou i po rozvodu stále občas docházel, jak to ostatně vysvítá z dívčích deníků její dcery Zdenky.¹⁷ Manželství však nedokázalo stmelit ani narození dcery Adrieny (1914–2009) nedlouho po vypuknutí I. světové války. Nakonec došlo k definitivní rozluce, po níž se Richard Preiss znovu, tentokrát civilně, oženil, a to s rovněž rozloučenou Marií Menčíkovou-Trnkovou (1888–po 1952). I toto manželství skončilo nakonec v roce 1932 rozchodem. Brzy poté následovala třetí svatba Richarda Preisse, který tehdy působil jako advokát ve Strážnici, s Věrou Ploskalovou (1907–1995), o 25 let mladší dcerou ředitele občanské záložny v Hodoníně. Té se již Kamila Preissová-Kaizlová nedožila, neboť zemřela v dubnu 1930 následkem chronické nefrosklerózy, čímž svému exmanželovi umožnila uzavřít církevní sňatek.

Roky po rozchodu se svým druhým manželem trávila Kamila Preissová-Kaizlová ve společnosti svých dvou dcer Zdenky a Adrieny – nejstarší dcera Kamila zemřela již v roce 1907 v nedožitých dvanácti letech na těžký zápal plic. Žila z penze, která jí byla přiznána po smrti prvního manžela a zůstala jí i po uzavření druhého sňatku. Tato penze činila bezprostředně po Kaizlově smrti 6.000 K ročně, přičemž děti k této sumě dostávaly ještě 1.200 K. ročně. Po vzniku Československa zůstala výše penze bez ohledu na válečnou inflaci zachována, a to až do roku 1928, kdy byla na žádost prezidenta Masaryka zvýšena na 18.000 Kč.¹⁸ Kamila však pocházela ze zámožné rodiny, takže disponovala i úroky z vlastního majetku, což jí dle informací z roku 1926 umožňovalo udržovat byt o čtyřech pokojích s příslušenstvím a zaměstnávat jednu služku.¹⁹

V tu dobu již Kamila Preissová-Kaizlová žila pouze s nejmladší dcerou Adrienou. Dcera Zdenka se z bytu na pražském Smíchově odstěhovala koncem roku 1921, kdy se vdala za docenta PhDr. Josefa Blahože (1888–1934), konzula na ministerstvu zahraničí a bývalého důstojníka ruských legií.²⁰ V letech 1925–1931 Josef Blahož zastával funkci legačního rady československého vyslanectví v Berlíně, kde manželé vedli čilý společenský život a sblížili se i např. s rodinou německého diplomata Ernsta von Weizsäcker (1882–1951), otce pozdějšího německého prezidenta  Richarda (1920–2015). Sama Kamila jednu dobu zvažovala odjezd do Berlína za rodinou své dcery.²¹ V listopadu 1929 byla hospitalizována se záchvatem mrtvice v sanatoriu na pražské Santošce a poslední měsíce jejího života naplnily obavy o osud patnáctileté Adrieny. Ta v tu dobu pobývala střídavě u otce a babičky Gabriely Preissové, po smrti matky se do péče o nevlastní sestru zapojila i Zdena Blahožová. V roce 1935 se Adriena rozhodla vystěhovat trvale se do USA, kde žila sestra jejího otce Gabriela (1892–1981), která se zde vdala za Charlese Edwarda Prosheka (1893–1957), lékaře a československého konzula v Minneapolis v Minnesotě. Do Československa se Adriena už nikdy nevrátila.²²

I když Kamila Kaizlová prožila po boku Josefa Kaizla, který bezpochyby patřil do okruhu elitních českých politiků, jen menší část svého života, stalo se toto její manželství pevným základem jejího společenského postavení, z něhož čerpala až do konce svých dnů. Udržovala kontakty s československými politickými špičkami – např. i s K. Kramářem a T. G. Masarykem – a do těchto kruhů se jí podařilo provdat i dceru Zdenku. Pro tisk bývala Její Excelencí a k jejímu jménu se obvykle připojoval dodatek „vdova po ministru financí“, a to i poté, co se znovu provdala a následně rozvedla. 

¹ Státní oblastní archiv v Hradci Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Pouchov, sign. 134-7662, s. 601.

² Žily v domě čp. 334 na tehdejším Františkově nábřeží (dnes Smetanovo nábřeží 334/4): Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 464, obraz 885.

³ Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/1., Praha 1915, s. 56. 

⁴ Průběh Kaizlova onemocnění a smrti popisuje podrobně Zdeněk Tobolka: Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/2., Praha 1915, s. 1180–1181.

⁵ V posledních letech Kaizlova života obývala rodina byt v Italské ulici 1219/2, po ovdovění se Kamila Kaizlová přestěhovala na Smetanovo nábřeží 1012/2: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 59 ; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 58.

⁶ „Die Memoaren werden auch die wahren Ursachen für den Sturz des Grafen Thun enthalten und ebenso Aufschlüsse über die Intentionen der Politik Kaizls geben.“ In: Pilsner Tagblatt III/304, 12. 11. 1902, s.4.Tutéž zprávu otiskl např. i deník Innsbrucker Nachrichten 250, 12.11.1902, s. 5.

⁷ Národní listy 42/312, 13.11.1902, s. 3.

⁸ Plzeňské listy 38/261, 14.11.1902, s. 2.

⁹ Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života I.-III., Praha 1908–1915.

¹⁰ Illustrierte Kronen-Zeitung 3067, 14.7.1908, s. 2.

¹¹ Našinec 44, 15.7.1908, s. 3.

¹² Illustrierte Kronen-Zeitung 3072, 19.7.1908, s. 6 . Ludvík Ritter z Rittersbergu ovšem ve skutečnosti zemřel o deset let později, než noviny uvádějí – 6. 6. 1858.

¹³ Národní listy 48/287, 18. 10. 1908, s. 5.

¹⁴ Plzeňské listy 44/164, 21.7.1908, s. 4.

¹⁵ Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., s.1023.

¹⁶ Mährisches Tagblatt 31/217, 24.9.1910, s. 7.; Leitmeritzer Zeitung 40/86, 1.11.1910, s. 13.

¹⁷ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016.

¹⁸ Tamtéž, s. 10.

¹⁹ Tamtéž, pozn. 14, s. 125.

²⁰ Do svatby bydlela na dnešní adrese Nad Mlynářkou 447/4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., strana 1260.

²¹ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016, s. 11.

²² Tamtéž.

Kamila Kaizlová se narodila ve východočeských Správčicích (dnes součást města Hradec Králové) do rodiny zámožného statkáře Adolfa Píši (1825–1880).¹ Brzy poté, co oslavila 20. narozeniny, se i s matkou Annou roz. Böhmovou (1829–1896) přestěhovala na dnešní Smetanovo nábřeží v Praze.² Díky pobytu v Praze mohla navázat společenské styky a rovněž i vztah s profesorem Josefem Kaizlem (1854–1901), o 17 let starším mladočeským poslancem působícím na říšské radě ve Vídni. Josef Kaizl vystudoval v 70. letech práva na Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze, kde od roku 1879 začal i sám přednášet národohospodářství. V roce 1888 zde dosáhl pozice řádného profesora, což bylo důležité sociální postavení umožňující přemýšlet o založení rodiny. Kaizl se s Kamilou Píšovou seznámil již v roce 1889, k zasnoubení došlo ale až v srpnu 1892 v tyrolském Gossensaβu.³ Sňatek 38letého Josefa Kaizla s 21letou Kamilou se konal v únoru 1893, v průběhu osmiletého manželství přišly na svět dvě dcery: starší Kamila (1895–1907) a mladší Zdenka (1899–1952). Obě se narodily již ve Vídni, kam celá rodina přesídlila. Josefu Kaizlovi se ve Vídni podařilo dosáhnout významného kariérního vzestupu, když se na jaře 1898 poměrně nečekaně stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (1847–1916). Na tomto postu však Kaizl setrval pouze rok a půl, neboť na podzim 1899 předseda vlády podal demisi. V tu dobu již Josefu Kaizlovi zbývaly necelé dva roky života. Po jeho náhlé smrti způsobené komplikacemi spojenými se žaludečními vředy, se Kamila Kaizlová stala ve třiceti letech vdovou.⁴

Kamila Preissová-Kaizlová, nedatováno (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Píšová s matkou Annou Píšovou na počátku 90. let 19. století (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová ve svatební šatu v únoru 1893 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila a Josef Kaizlovi, červen 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami po manželově smrti, září 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami, říjen 1907 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Po manželově smrti se Kamila Kaizlová přestěhovala z bytu na pražských Vinohradech zpět na Smetanovo nábřeží.⁵ Poloha v centru města jí zřejmě lépe vyhovovala, neboť rok po smrti svého manžela učinila poměrně neobvyklý krok: začala docházet na přednášky na univerzitu. Toto rozhodnutí vyvolalo v pražské společnosti menší senzaci, a to z vícera důvodů. Ženy se v posluchárnách pražské univerzity v této době přeci jen nevyskytovaly příliš často, natož vdova po významném politikovi pečující o dvě děti předškolního věku. Důležitějším důvodem, jenž zavdal příčinu k obavám nejednoho činného politika, byla údajná motivace ministerské vdovy. Vyskytly se totiž spekulace, že se Kamila Kaizlová snaží doplnit si své vzdělání, které by jí umožnilo zaměřit se na uspořádání a následné vydání pamětí svého zesnulého manžela. Panovaly totiž obavy, které přímo vyjádřily noviny Pilsner Tagblatt, že „memoáry budou obsahovat také skutečné příčiny pádu hraběte Thuna a stejně tak poskytnou i informace o záměrech Kaizlovy politiky“.⁶ Podle těchto novin měla Kamila Kaizlová obdržet zvláštní povolení od rektora, aby mohla navštěvovat přednášky z národního hospodářství, tedy přesně z oboru, kterému se věnoval její manžel. V rozhovoru, který přetiskly Národní listy, však vdova po Josefu Kaizlovi tyto spekulace odmítla: „Pravda, že jsem zapsána jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě české university; loni např. poslouchala jsem dvě hodiny týdně, letos věnuji 11 hodin týdně přednáškám o umění, literatuře a dějinách. Nechodím do žádných společností a toto studium jest proto mým zaměstnáním.“ Ohledně vydání pamětí dále pokračovala: „K smíchu taková kombinace! Slyšíte, že nechodím do přednášek o politických oborech. Manžel můj zůstavil sice poznámky, leč žádné paměti. A dáti je do veřejnosti teď, bylo by předčasno, protože většina dotčených osob ještě žije. Později snad bude lze je uveřejniti jako příspěvek k dějinám poslední doby. Té práce arciť neujmu se já, nemajíc potřebných vědomostí politických, nýbrž politik z povolání. Nepletla jsem se do politiky, když můj manžel byl ještě naživu a neučiním tak ani teď, po jeho smrti.“⁷ Původní informace deníku Pilsner Tagblatt demontovaly i Plzeňské listy.⁸ Kaizlovy deníky a korespondenci nakonec začal vydávat Zdeněk V. Tobolka (1874–1951) v roce 1908.⁹

Shodou okolností v této době jméno Kamily Kaizlové plnilo řádky četných česky i německy psaných deníků. Vzhledem k tomu, že Kamila se stala vdovou v mladém věku, dalo se očekávat, že nezůstane trvale bez partnerského vztahu. V létě 1908 byla zasnoubena s Fedorem Gyrgiewiczem, o 13 let mladším poručíkem dragounského pluku č. 13, který měl údajně být nemanželským synem zemřelého srbského krále Milana I. Obrenoviće (1854–1901).¹⁰ Společně se svým snoubencem se Kamila Kaizlová v sobotu 11. července 1908 účastnila tzv. květinového korza, kdy Prahou projížděly květinami vyzdobené kočáry. Tento průvod, který přilákal asi 30 tisíc diváků, nakonec dorazil na výstaviště v Královské oboře, kde došlo k neštěstí. Kůň, který byl zapřažen do kočáru řízeným právě F. Gyrgiewiczem, v němž seděla i jeho snoubenka, se splašil, následkem čehož se přetrhy otěže, zlomila voj a kočár se převrhl. Splašený kůň se vrhl do přihlížejícího davu, kde způsobil tragédii, při níž jedna osoba zemřela a 18 lidí bylo těžce zraněno (sama Kamila Kaizlová vyvázla bez úhony). Zemřelou ženou byla navíc veřejnosti dobře známá Jindřiška Slavínská (1843–1908), bývalá herečka Národního divadla.¹¹ Noviny Illustrierte Kronen Zeitung nenechaly v této souvislosti bez povšimnutí, že následkem nehod, v nichž figurovali koně, zemřeli již dříve jak hereččin otec spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809–1858), tak i děda Johann Ritter z Rittersbergu (1780–1841).¹² V rámci následného trestního řízení byl sice nakonec F. Gyrgiewicz shledán nevinným,¹³ nicméně tato událost vedla již několik dní po neštěstí ke zrušení zasnoubení s Kamilou Kaizlovou.¹⁴

Mladá vdova však dlouho sama nezůstala. Opět navázala vztah s výrazně mladším mužem, jímž byl Richard Preiss (1882–1967), syn spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946). Richard Preiss byl čerstvým absolventem Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity a působil jako koncipient při České finanční prokuratuře v Praze.¹⁵ Vztah vyústil ve sňatek, který se uskutečnil koncem června 1910 v Bašce na chorvatském ostrově Krk. Více než desetiletý rozdíl, který byl mezi manželi, se zřejmě podepsal na tom, že šlo o vztah velmi bouřlivý. Již v září 1910, tedy tři měsíce po svatbě, noviny referovaly o tom, že Kamila Preissová-Kaizlová požádala o rozvod od stolu a lože, jenž byl pražským okresním soudem potvrzen 28. října 1910.¹⁶ Manželé se však tehdy ještě nerozešli zcela definitivně, rozvod byl v souladu s tehdejším právem teprve prvním stupněm, který bylo nutné podstoupit, aby manželství zaniklo. Richard Preiss za Kamilou i po rozvodu stále občas docházel, jak to ostatně vysvítá z dívčích deníků její dcery Zdenky.¹⁷ Manželství však nedokázalo stmelit ani narození dcery Adrieny (1914–2009) nedlouho po vypuknutí I. světové války. Nakonec došlo k definitivní rozluce, po níž se Richard Preiss znovu, tentokrát civilně, oženil, a to s rovněž rozloučenou Marií Menčíkovou-Trnkovou (1888–po 1952). I toto manželství skončilo nakonec v roce 1932 rozchodem. Brzy poté následovala třetí svatba Richarda Preisse, který tehdy působil jako advokát ve Strážnici, s Věrou Ploskalovou (1907–1995), o 25 let mladší dcerou ředitele občanské záložny v Hodoníně. Té se již Kamila Preissová-Kaizlová nedožila, neboť zemřela v dubnu 1930 následkem chronické nefrosklerózy, čímž svému exmanželovi umožnila uzavřít církevní sňatek.

Roky po rozchodu se svým druhým manželem trávila Kamila Preissová-Kaizlová ve společnosti svých dvou dcer Zdenky a Adrieny – nejstarší dcera Kamila zemřela již v roce 1907 v nedožitých dvanácti letech na těžký zápal plic. Žila z penze, která jí byla přiznána po smrti prvního manžela a zůstala jí i po uzavření druhého sňatku. Tato penze činila bezprostředně po Kaizlově smrti 6.000 K ročně, přičemž děti k této sumě dostávaly ještě 1.200 K. ročně. Po vzniku Československa zůstala výše penze bez ohledu na válečnou inflaci zachována, a to až do roku 1928, kdy byla na žádost prezidenta Masaryka zvýšena na 18.000 Kč.¹⁸ Kamila však pocházela ze zámožné rodiny, takže disponovala i úroky z vlastního majetku, což jí dle informací z roku 1926 umožňovalo udržovat byt o čtyřech pokojích s příslušenstvím a zaměstnávat jednu služku.¹⁹

V tu dobu již Kamila Preissová-Kaizlová žila pouze s nejmladší dcerou Adrienou. Dcera Zdenka se z bytu na pražském Smíchově odstěhovala koncem roku 1921, kdy se vdala za docenta PhDr. Josefa Blahože (1888–1934), konzula na ministerstvu zahraničí a bývalého důstojníka ruských legií.²⁰ V letech 1925–1931 Josef Blahož zastával funkci legačního rady československého vyslanectví v Berlíně, kde manželé vedli čilý společenský život a sblížili se i např. s rodinou německého diplomata Ernsta von Weizsäcker (1882–1951), otce pozdějšího německého prezidenta  Richarda (1920–2015). Sama Kamila jednu dobu zvažovala odjezd do Berlína za rodinou své dcery.²¹ V listopadu 1929 byla hospitalizována se záchvatem mrtvice v sanatoriu na pražské Santošce a poslední měsíce jejího života naplnily obavy o osud patnáctileté Adrieny. Ta v tu dobu pobývala střídavě u otce a babičky Gabriely Preissové, po smrti matky se do péče o nevlastní sestru zapojila i Zdena Blahožová. V roce 1935 se Adriena rozhodla vystěhovat trvale se do USA, kde žila sestra jejího otce Gabriela (1892–1981), která se zde vdala za Charlese Edwarda Prosheka (1893–1957), lékaře a československého konzula v Minneapolis v Minnesotě. Do Československa se Adriena už nikdy nevrátila.²²

I když Kamila Kaizlová prožila po boku Josefa Kaizla, který bezpochyby patřil do okruhu elitních českých politiků, jen menší část svého života, stalo se toto její manželství pevným základem jejího společenského postavení, z něhož čerpala až do konce svých dnů. Udržovala kontakty s československými politickými špičkami – např. i s K. Kramářem a T. G. Masarykem – a do těchto kruhů se jí podařilo provdat i dceru Zdenku. Pro tisk bývala Její Excelencí a k jejímu jménu se obvykle připojoval dodatek „vdova po ministru financí“, a to i poté, co se znovu provdala a následně rozvedla. 

¹ Státní oblastní archiv v Hradci Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Pouchov, sign. 134-7662, s. 601.

² Žily v domě čp. 334 na tehdejším Františkově nábřeží (dnes Smetanovo nábřeží 334/4): Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 464, obraz 885.

³ Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/1., Praha 1915, s. 56. 

⁴ Průběh Kaizlova onemocnění a smrti popisuje podrobně Zdeněk Tobolka: Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/2., Praha 1915, s. 1180–1181.

⁵ V posledních letech Kaizlova života obývala rodina byt v Italské ulici 1219/2, po ovdovění se Kamila Kaizlová přestěhovala na Smetanovo nábřeží 1012/2: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 59 ; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 58.

⁶ „Die Memoaren werden auch die wahren Ursachen für den Sturz des Grafen Thun enthalten und ebenso Aufschlüsse über die Intentionen der Politik Kaizls geben.“ In: Pilsner Tagblatt III/304, 12. 11. 1902, s.4.Tutéž zprávu otiskl např. i deník Innsbrucker Nachrichten 250, 12.11.1902, s. 5.

⁷ Národní listy 42/312, 13.11.1902, s. 3.

⁸ Plzeňské listy 38/261, 14.11.1902, s. 2.

⁹ Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života I.-III., Praha 1908–1915.

¹⁰ Illustrierte Kronen-Zeitung 3067, 14.7.1908, s. 2.

¹¹ Našinec 44, 15.7.1908, s. 3.

¹² Illustrierte Kronen-Zeitung 3072, 19.7.1908, s. 6 . Ludvík Ritter z Rittersbergu ovšem ve skutečnosti zemřel o deset let později, než noviny uvádějí – 6. 6. 1858.

¹³ Národní listy 48/287, 18. 10. 1908, s. 5.

¹⁴ Plzeňské listy 44/164, 21.7.1908, s. 4.

¹⁵ Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., s.1023.

¹⁶ Mährisches Tagblatt 31/217, 24.9.1910, s. 7.; Leitmeritzer Zeitung 40/86, 1.11.1910, s. 13.

¹⁷ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016.

¹⁸ Tamtéž, s. 10.

¹⁹ Tamtéž, pozn. 14, s. 125.

²⁰ Do svatby bydlela na dnešní adrese Nad Mlynářkou 447/4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., strana 1260.

²¹ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016, s. 11.

²² Tamtéž.

Kamila Kaizlová se narodila ve východočeských Správčicích (dnes součást města Hradec Králové) do rodiny zámožného statkáře Adolfa Píši (1825–1880).¹ Brzy poté, co oslavila 20. narozeniny, se i s matkou Annou roz. Böhmovou (1829–1896) přestěhovala na dnešní Smetanovo nábřeží v Praze.² Díky pobytu v Praze mohla navázat společenské styky a rovněž i vztah s profesorem Josefem Kaizlem (1854–1901), o 17 let starším mladočeským poslancem působícím na říšské radě ve Vídni. Josef Kaizl vystudoval v 70. letech práva na Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze, kde od roku 1879 začal i sám přednášet národohospodářství. V roce 1888 zde dosáhl pozice řádného profesora, což bylo důležité sociální postavení umožňující přemýšlet o založení rodiny. Kaizl se s Kamilou Píšovou seznámil již v roce 1889, k zasnoubení došlo ale až v srpnu 1892 v tyrolském Gossensaβu.³ Sňatek 38letého Josefa Kaizla s 21letou Kamilou se konal v únoru 1893, v průběhu osmiletého manželství přišly na svět dvě dcery: starší Kamila (1895–1907) a mladší Zdenka (1899–1952). Obě se narodily již ve Vídni, kam celá rodina přesídlila. Josefu Kaizlovi se ve Vídni podařilo dosáhnout významného kariérního vzestupu, když se na jaře 1898 poměrně nečekaně stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (1847–1916). Na tomto postu však Kaizl setrval pouze rok a půl, neboť na podzim 1899 předseda vlády podal demisi. V tu dobu již Josefu Kaizlovi zbývaly necelé dva roky života. Po jeho náhlé smrti způsobené komplikacemi spojenými se žaludečními vředy, se Kamila Kaizlová stala ve třiceti letech vdovou.⁴

Kamila Preissová-Kaizlová, nedatováno (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Píšová s matkou Annou Píšovou na počátku 90. let 19. století (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová ve svatební šatu v únoru 1893 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila a Josef Kaizlovi, červen 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami po manželově smrti, září 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami, říjen 1907 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Po manželově smrti se Kamila Kaizlová přestěhovala z bytu na pražských Vinohradech zpět na Smetanovo nábřeží.⁵ Poloha v centru města jí zřejmě lépe vyhovovala, neboť rok po smrti svého manžela učinila poměrně neobvyklý krok: začala docházet na přednášky na univerzitu. Toto rozhodnutí vyvolalo v pražské společnosti menší senzaci, a to z vícera důvodů. Ženy se v posluchárnách pražské univerzity v této době přeci jen nevyskytovaly příliš často, natož vdova po významném politikovi pečující o dvě děti předškolního věku. Důležitějším důvodem, jenž zavdal příčinu k obavám nejednoho činného politika, byla údajná motivace ministerské vdovy. Vyskytly se totiž spekulace, že se Kamila Kaizlová snaží doplnit si své vzdělání, které by jí umožnilo zaměřit se na uspořádání a následné vydání pamětí svého zesnulého manžela. Panovaly totiž obavy, které přímo vyjádřily noviny Pilsner Tagblatt, že „memoáry budou obsahovat také skutečné příčiny pádu hraběte Thuna a stejně tak poskytnou i informace o záměrech Kaizlovy politiky“.⁶ Podle těchto novin měla Kamila Kaizlová obdržet zvláštní povolení od rektora, aby mohla navštěvovat přednášky z národního hospodářství, tedy přesně z oboru, kterému se věnoval její manžel. V rozhovoru, který přetiskly Národní listy, však vdova po Josefu Kaizlovi tyto spekulace odmítla: „Pravda, že jsem zapsána jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě české university; loni např. poslouchala jsem dvě hodiny týdně, letos věnuji 11 hodin týdně přednáškám o umění, literatuře a dějinách. Nechodím do žádných společností a toto studium jest proto mým zaměstnáním.“ Ohledně vydání pamětí dále pokračovala: „K smíchu taková kombinace! Slyšíte, že nechodím do přednášek o politických oborech. Manžel můj zůstavil sice poznámky, leč žádné paměti. A dáti je do veřejnosti teď, bylo by předčasno, protože většina dotčených osob ještě žije. Později snad bude lze je uveřejniti jako příspěvek k dějinám poslední doby. Té práce arciť neujmu se já, nemajíc potřebných vědomostí politických, nýbrž politik z povolání. Nepletla jsem se do politiky, když můj manžel byl ještě naživu a neučiním tak ani teď, po jeho smrti.“⁷ Původní informace deníku Pilsner Tagblatt demontovaly i Plzeňské listy.⁸ Kaizlovy deníky a korespondenci nakonec začal vydávat Zdeněk V. Tobolka (1874–1951) v roce 1908.⁹

Shodou okolností v této době jméno Kamily Kaizlové plnilo řádky četných česky i německy psaných deníků. Vzhledem k tomu, že Kamila se stala vdovou v mladém věku, dalo se očekávat, že nezůstane trvale bez partnerského vztahu. V létě 1908 byla zasnoubena s Fedorem Gyrgiewiczem, o 13 let mladším poručíkem dragounského pluku č. 13, který měl údajně být nemanželským synem zemřelého srbského krále Milana I. Obrenoviće (1854–1901).¹⁰ Společně se svým snoubencem se Kamila Kaizlová v sobotu 11. července 1908 účastnila tzv. květinového korza, kdy Prahou projížděly květinami vyzdobené kočáry. Tento průvod, který přilákal asi 30 tisíc diváků, nakonec dorazil na výstaviště v Královské oboře, kde došlo k neštěstí. Kůň, který byl zapřažen do kočáru řízeným právě F. Gyrgiewiczem, v němž seděla i jeho snoubenka, se splašil, následkem čehož se přetrhy otěže, zlomila voj a kočár se převrhl. Splašený kůň se vrhl do přihlížejícího davu, kde způsobil tragédii, při níž jedna osoba zemřela a 18 lidí bylo těžce zraněno (sama Kamila Kaizlová vyvázla bez úhony). Zemřelou ženou byla navíc veřejnosti dobře známá Jindřiška Slavínská (1843–1908), bývalá herečka Národního divadla.¹¹ Noviny Illustrierte Kronen Zeitung nenechaly v této souvislosti bez povšimnutí, že následkem nehod, v nichž figurovali koně, zemřeli již dříve jak hereččin otec spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809–1858), tak i děda Johann Ritter z Rittersbergu (1780–1841).¹² V rámci následného trestního řízení byl sice nakonec F. Gyrgiewicz shledán nevinným,¹³ nicméně tato událost vedla již několik dní po neštěstí ke zrušení zasnoubení s Kamilou Kaizlovou.¹⁴

Mladá vdova však dlouho sama nezůstala. Opět navázala vztah s výrazně mladším mužem, jímž byl Richard Preiss (1882–1967), syn spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946). Richard Preiss byl čerstvým absolventem Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity a působil jako koncipient při České finanční prokuratuře v Praze.¹⁵ Vztah vyústil ve sňatek, který se uskutečnil koncem června 1910 v Bašce na chorvatském ostrově Krk. Více než desetiletý rozdíl, který byl mezi manželi, se zřejmě podepsal na tom, že šlo o vztah velmi bouřlivý. Již v září 1910, tedy tři měsíce po svatbě, noviny referovaly o tom, že Kamila Preissová-Kaizlová požádala o rozvod od stolu a lože, jenž byl pražským okresním soudem potvrzen 28. října 1910.¹⁶ Manželé se však tehdy ještě nerozešli zcela definitivně, rozvod byl v souladu s tehdejším právem teprve prvním stupněm, který bylo nutné podstoupit, aby manželství zaniklo. Richard Preiss za Kamilou i po rozvodu stále občas docházel, jak to ostatně vysvítá z dívčích deníků její dcery Zdenky.¹⁷ Manželství však nedokázalo stmelit ani narození dcery Adrieny (1914–2009) nedlouho po vypuknutí I. světové války. Nakonec došlo k definitivní rozluce, po níž se Richard Preiss znovu, tentokrát civilně, oženil, a to s rovněž rozloučenou Marií Menčíkovou-Trnkovou (1888–po 1952). I toto manželství skončilo nakonec v roce 1932 rozchodem. Brzy poté následovala třetí svatba Richarda Preisse, který tehdy působil jako advokát ve Strážnici, s Věrou Ploskalovou (1907–1995), o 25 let mladší dcerou ředitele občanské záložny v Hodoníně. Té se již Kamila Preissová-Kaizlová nedožila, neboť zemřela v dubnu 1930 následkem chronické nefrosklerózy, čímž svému exmanželovi umožnila uzavřít církevní sňatek.

Roky po rozchodu se svým druhým manželem trávila Kamila Preissová-Kaizlová ve společnosti svých dvou dcer Zdenky a Adrieny – nejstarší dcera Kamila zemřela již v roce 1907 v nedožitých dvanácti letech na těžký zápal plic. Žila z penze, která jí byla přiznána po smrti prvního manžela a zůstala jí i po uzavření druhého sňatku. Tato penze činila bezprostředně po Kaizlově smrti 6.000 K ročně, přičemž děti k této sumě dostávaly ještě 1.200 K. ročně. Po vzniku Československa zůstala výše penze bez ohledu na válečnou inflaci zachována, a to až do roku 1928, kdy byla na žádost prezidenta Masaryka zvýšena na 18.000 Kč.¹⁸ Kamila však pocházela ze zámožné rodiny, takže disponovala i úroky z vlastního majetku, což jí dle informací z roku 1926 umožňovalo udržovat byt o čtyřech pokojích s příslušenstvím a zaměstnávat jednu služku.¹⁹

V tu dobu již Kamila Preissová-Kaizlová žila pouze s nejmladší dcerou Adrienou. Dcera Zdenka se z bytu na pražském Smíchově odstěhovala koncem roku 1921, kdy se vdala za docenta PhDr. Josefa Blahože (1888–1934), konzula na ministerstvu zahraničí a bývalého důstojníka ruských legií.²⁰ V letech 1925–1931 Josef Blahož zastával funkci legačního rady československého vyslanectví v Berlíně, kde manželé vedli čilý společenský život a sblížili se i např. s rodinou německého diplomata Ernsta von Weizsäcker (1882–1951), otce pozdějšího německého prezidenta  Richarda (1920–2015). Sama Kamila jednu dobu zvažovala odjezd do Berlína za rodinou své dcery.²¹ V listopadu 1929 byla hospitalizována se záchvatem mrtvice v sanatoriu na pražské Santošce a poslední měsíce jejího života naplnily obavy o osud patnáctileté Adrieny. Ta v tu dobu pobývala střídavě u otce a babičky Gabriely Preissové, po smrti matky se do péče o nevlastní sestru zapojila i Zdena Blahožová. V roce 1935 se Adriena rozhodla vystěhovat trvale se do USA, kde žila sestra jejího otce Gabriela (1892–1981), která se zde vdala za Charlese Edwarda Prosheka (1893–1957), lékaře a československého konzula v Minneapolis v Minnesotě. Do Československa se Adriena už nikdy nevrátila.²²

I když Kamila Kaizlová prožila po boku Josefa Kaizla, který bezpochyby patřil do okruhu elitních českých politiků, jen menší část svého života, stalo se toto její manželství pevným základem jejího společenského postavení, z něhož čerpala až do konce svých dnů. Udržovala kontakty s československými politickými špičkami – např. i s K. Kramářem a T. G. Masarykem – a do těchto kruhů se jí podařilo provdat i dceru Zdenku. Pro tisk bývala Její Excelencí a k jejímu jménu se obvykle připojoval dodatek „vdova po ministru financí“, a to i poté, co se znovu provdala a následně rozvedla. 

¹ Státní oblastní archiv v Hradci Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Pouchov, sign. 134-7662, s. 601.

² Žily v domě čp. 334 na tehdejším Františkově nábřeží (dnes Smetanovo nábřeží 334/4): Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 464, obraz 885.

³ Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/1., Praha 1915, s. 56. 

⁴ Průběh Kaizlova onemocnění a smrti popisuje podrobně Zdeněk Tobolka: Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/2., Praha 1915, s. 1180–1181.

⁵ V posledních letech Kaizlova života obývala rodina byt v Italské ulici 1219/2, po ovdovění se Kamila Kaizlová přestěhovala na Smetanovo nábřeží 1012/2: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 59 ; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 58.

⁶ „Die Memoaren werden auch die wahren Ursachen für den Sturz des Grafen Thun enthalten und ebenso Aufschlüsse über die Intentionen der Politik Kaizls geben.“ In: Pilsner Tagblatt III/304, 12. 11. 1902, s.4.Tutéž zprávu otiskl např. i deník Innsbrucker Nachrichten 250, 12.11.1902, s. 5.

⁷ Národní listy 42/312, 13.11.1902, s. 3.

⁸ Plzeňské listy 38/261, 14.11.1902, s. 2.

⁹ Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života I.-III., Praha 1908–1915.

¹⁰ Illustrierte Kronen-Zeitung 3067, 14.7.1908, s. 2.

¹¹ Našinec 44, 15.7.1908, s. 3.

¹² Illustrierte Kronen-Zeitung 3072, 19.7.1908, s. 6 . Ludvík Ritter z Rittersbergu ovšem ve skutečnosti zemřel o deset let později, než noviny uvádějí – 6. 6. 1858.

¹³ Národní listy 48/287, 18. 10. 1908, s. 5.

¹⁴ Plzeňské listy 44/164, 21.7.1908, s. 4.

¹⁵ Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., s.1023.

¹⁶ Mährisches Tagblatt 31/217, 24.9.1910, s. 7.; Leitmeritzer Zeitung 40/86, 1.11.1910, s. 13.

¹⁷ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016.

¹⁸ Tamtéž, s. 10.

¹⁹ Tamtéž, pozn. 14, s. 125.

²⁰ Do svatby bydlela na dnešní adrese Nad Mlynářkou 447/4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., strana 1260.

²¹ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016, s. 11.

²² Tamtéž.

Kazimír Přecechtěl vyrůstal ve vesničce nedaleko Kroměříže, ale díky vzdělání se vyšvihl až na úřednické posty v Praze a Vídni.

Kazimír Přecechtěl se narodil na svatého Mikuláše roku 1858 v malé moravské vesnici Srbce. Jeho otec František (1817–1880) zde hospodařil na půllánové usedlosti, takže patřil k lépe postaveným sedlákům. Kazimírova matka Anna (1820–1914) byla dcerou půlláníka z nedalekých Popůvek. V průběhu 16 let se manželům Přecechtělovým narodili celkem tři dcery a šest synů, z nichž pouze dva zemřeli v dětském věku, což je na druhou polovinu 19. století stále ještě poměrně nízká úmrtnost. Kazimírovi rodiče se zřejmě uvědomovali význam vzdělání pro budoucnost svých dětí, protože roku 1869 jejich synové Jan (1852–1869) a Jakub (1850–1892) studovali v Kroměříži, z Jakuba se později stal kněz. Nejstarší Antonín (1846–1912) na studia neodešel, ale v dospělosti převzal po otci grunt. Je pravděpodobné, že středoškolské vzdělání Kazimír získal také v Kroměříži, a s naprostou jistotou víme, že roku 1883 dokončil studia na Právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze.

Hned po promocích nastoupil na okresní hejtmanství na Smíchově, poté na České místodržitelství a v roce 1895 dokonce pracoval na Ministerstvu vnitra ve Vídni. Jako vystudovaný právník a dobře postavený úředník se stal nepochybně zajímavějším jako budoucí partie pro mladé ženy. Roku 1892 se oženil s dvacetiletou Emilií Baumannovou (1871–po 1908), dcerou knížecího nadlesního v Dřevíči, se kterou měl tři syny.

Po odchodu z Vídně žila rodina krátce v Semilech, kde Kazimír působil jako okresní hejtman, ale později se natrvalo vrátili do Prahy. Kazimír pokračoval v práci na Českém místodržitelství a Zemské politické správě. Roku 1917 se stal dvorním radou. Do penze odešel v roce 1923 po 40 letech úřednické služby a dožil se krásného věku 81 let. 

Sociální mobilita ve druhé polovině 19. století již nebyla jevem naprosto výjimečným. Je samozřejmě nutné nezapomínat, že Kazimír sice pocházel z rolnické rodiny, avšak nikoliv z chudého prostředí. Jeho rodina zřejmě patřila k vesnické elitě a on sám se vlastní pracovitostí byl schopen propracovat mezi úřednickou elitu. Také se ukazuje, že narodit se jako nejstarší a zdědit grunt automaticky nevedlo k nejlepšímu sociálnímu postavení v rámci rodiny.