Pokud se vám stránky nezobrazují správně, zkuste použít jiný internetový prohlížeč.

Solomon Haliță (1859–1926) 

Obrázek1

Zdroj: zde.

Maxim Haliță (1826–1893) pocházel z rodiny strážců hranic v Sângeorz Băi (Sângeorzul Român, Oláhszentgyörgy). Ve 40. letech 19. století začínal jako vesnický učitel, během revoluce 1848-1849 pak sloužil v 17. (2. rumunském) hraničářském pluku. Poté co byl vojenský pohraniční systém v této oblasti zrušen, začal pracovat v místní samosprávě, kde postupně zastával místo: vesnického notáře (1851–1872), úředníka na okresním hejtmanství (1873–1873), okresního hejtmana (1873–1875) a královského vrchního poštmistra (1875–1889). V roce 1852 se oženil s Ileanou Ciocan (adoptovanou rodinou Isipoaie), s níž měl čtyři děti: Elisabetu (1853–1915), Axente (1856–1865), Solomona (1859–1926) a Alexandra (1862–1933). (více zde)

Jeho děti patřily k první generaci mladých, kteří při svých studiích využívali finanční podpory, poskytované z Fondu pohraniční stráže, instituce založené po zrušení vojensky střežené hranice. 

Elisabeta studovala nejprve na dívčí škole v Năsăudu (Naszód) a poté v Bistrici (Bistritz, Beszterce). Provdala se za Grigore Maricu, kněze z nedaleké vesnice. V roce 1879 její manžel zemřel, když ho při návratu z lovu nešťastnou náhodou zranil její tehdy dvacetiletý bratr Salomon Haliță. V důsledku této události se Salomon zapřisáhl, že se nikdy neožení, zůstane bezdětný a bude vychovávat své tři osiřelé synovce. To také činil a po celý život je podporoval. (více zde)

Nejmladší syn Alexander studoval řeckokatolickou teologii v Gherle (Szamosújvár) (1884–1888) a literaturu na Univerzitě Františka Josefa v Kluži (Kolozsvár) (1888–1893). Působil jako učitel na gymnáziu v Năsăudu (1891–1911, 1920–1928) a také jako farář v Năsăudu a kaplan v Rodně (1911–1920). (více zde)

Avšak nejslavnějším členem rodiny se měl stát Solomon Haliță. Solomon nejprve s vynikajícími výsledky vystudoval gymnázium v Năsăudu, kde se též aktivně zapojil do činnosti školních literárních spolků (povolených i tajných). Spolky byly tehdy ohniskem rumunského nacionalismu a někteří z Halițăových kolegů (Ioan Macavei (18591894), Corneliu Pop Păcurariu (18581904)) se později stali novináři radikálně nacionalistických politických novin Tribuna a za své články byli vězněni. Haliță poté studoval historii, filozofii a pedagogiku na univerzitě ve Vídni, kde se stal členem rumunského studentského spolku „România Jună“, ale také menšího literárního klubu „Arborele“ (Strom), který měl pouhých sedmnáct členů. Hlavním cílem tohoto klubu bylo šířit kulturní myšlenky starého rumunského království (zejména myšlenky spolku „Junimea“) mezi Rumuny v Sedmihradsku. (více zde) Za zmínku stojí, že z více než poloviny jeho členů se později staly veřejně známé osobnosti rumunského kulturního a politického života a přinejmenším jeden z nich, Septimiu Albini, se v redakci „Tribuny“ spojil s Halițăovými bývalými spolužáky ze střední školy a později si také odpykal trest za tiskové delikty. (více zde)

Po dokončení studií v roce 1883 Haliță doma jen obtížně hledal stálé učitelské místo. Je ale třeba po pravdě říci, že zřejmě neměl trpělivost čekat, až se nějaké místo uvolní, protože velmi brzy emigroval do Rumunska. V roce 1890 se vzdal maďarského občanství a stal se občanem Rumunského království. V letech 1883–1919 působil jako středoškolský učitel v různých městech a zároveň si budoval úřednickou kariéru v oblasti veřejného školství: v letech 1889–1891 byl členem generální [tj. národní] Rady pro výuku, v letech 1896–1899, 1901–1904, 1907–1911 a 1914–1919 generálním školním inspektorem. Za své úspěchy vděčil do značné míry dobrým vztahům, které navázal se Spiru Haretem, významným liberálním reformátorem školství v Rumunsku na počátku 20. století. (více zde)

Během první světové války a zvláště v době, kdy rumunští političtí představitelé dočasně sídlili v Iași (1916–1918), navázal Haliță ještě užší vztahy s představiteli Národně liberální strany, především s premiérem Ionem I. C. Brătianu. Z pozice schopného a uznávaného úředníka v oblasti školství se tak pomalu přesouval k řešení citlivějších politických otázek. V říjnu 1918 sehrál roli prostředníka mezi rumunskými delegáty ze Sedmihradska a rumunskou vládou. Poté byl vyslán zpět do Sedmihradska, aby doprovázel Brătianuova vyjádření politické a vojenské podpory. V této funkci se 1. prosince 1918 zúčastnil Velkého národního shromáždění v Alba Iulia (více zde). Toto výsadní postavení rovněž vysvětluje jeho dočasné jmenování prefektem Iași v roce 1919. (více zde)

V letech 1920–1922 se Haliță vrátil do Sedmihradska jako generální (tj. zemský) školní inspektor. V roce 1922 byl jmenován prefektem své domovské župy Năsăud (po roce 1925 Bistrița-Năsăud) a zůstal jím až do pádu liberální vlády v dubnu 1926. Dosáhl tak vrcholu své kariéry, který si před čtyřiceti lety, kdy tutéž župu opustil, protože nenašel stálé učitelské místo, jistě nikdo nedovedl ani představit. Zemřel o několik měsíců později, 1. prosince 1926.

Kariéra Salomona Haliță poukazuje na možnosti sociální mobility, které se v bývalém rakouském vojenském pohraničí otevřely v důsledku finanční podpory vzdělávání, a to díky transformaci fondů určených na vojenské účely na fondy vzdělávací a stipendijní. Ilustruje také neustálou migraci rumunských vysokoškolských absolventů z Rakouska-Uherska do Rumunska, díky čemuž se rumunská státní správa zaplnila vysoce kvalifikovanými pracovníky na všech úrovních a ve všech oborech činnosti. V neposlední řadě ukazuje, jak kombinace profesionality a osobních vztahů (budovaných rovněž po profesní linii) pomáhala zachovat vysokou úřednickou pozici navzdory změnám ve vládě, a jak politická podpora pomohla přenést se z ministerské byrokracie mezi správní a politickou elitu.

 

Literatura

Septimiu Albini, Direcția nouă în Ardeal. Constatări și amintiri, in vol. Lui Ion Bianu amintire. Din partea foștilor și actualilor funcționari ai Academiei Române la împlinirea a șasezeci de ani, București, 1916. (zde)

Alexandru Dărăban, Maxim Haliță – locuitor de frunte din Sângeorgiul Român, în „Arhiva Someșană”, XV, 2017. (zde)

Alexandru Dărăban (ed.), Solomon Haliță, om al epocii sale, Cluj–Napoca, Mega, 2015. (zde)

Ironim Marţian, Figuri de dascăli năsăudeni şi bistriţeni, Editura Napoca Star, Cluj–Napoca, 2002.

Adrian Onofreiu, Ana Maria Băndean, Prefecții județului Bistrița–Năsăud (1919–1950; 1990–2014). Ipostaze, imagini, mărturii, Bistrița, Charmides, 2014.

Grigore Pletosu, Moarte prin puşcă, în „Telegraful Român”, XXVII, 1879, nr. 91, 7 august, s. 359. (zde)



Lőrinc Mara z Felsőszálláspataku (rumunsky Sălașu de Sus) se narodil v roce 1823 v Székelyföldváru/Războieni-Cetate (tehdy v sikulském okrese Aranyos/Arieș, v Sedmihradsku). 

Mara

Jeho dědeček, nesoucí stejné jméno, byl přísedícím u sedmihradského královského soudního dvora. Jeho strýc, který se rovněž jmenoval stejně, byl důstojníkem za napoleonských válek. Lőrincův otec József byl zemským komisařem a později královským soudcem zmiňovaného sikulského okresu, rodina však vlastnila také majetek v župě Hunyad/Hunedoara. József měl sedm dětí: šest synů (Miklós, Lőrinc, Károly, Gábor, Sándor a György) a jednu dceru (Ágnes, provdanou za barona Istvána Keményho)

Lőrinc Mara se dal na vojenskou dráhu, vystudoval Císařskou a královskou technickou vojenskou akademii (k.u.k. Technische Militärakademie, další podrobnosti zde) a sloužil jako podporučík v sikulském pohraničním pluku z Csíkszeredy/Miercurea Ciuc. Během revoluce v letech 18481849 sloužil spolu s dalšími členy své rozvětvené rodiny (např. zde) jako kapitán v uherské honvédské armádě, za což byl původně odsouzen k trestu smrti, později však byl po čtyřletém věznění v Olomouci omilostněn. V 60. letech 19. století vstoupil do politiky, a to jako okresní šerif (szolgabíró) a župní komisař (alispán). Mara byl stoupencem strany Kálmána Tiszy (1830–1902) a po dvou neúspěšných kandidaturách se mu nakonec po nástupu této strany k moci podařilo v roce 1875 získat poslanecký mandát ve volebním obvodu Hátszeg/Hațeg (kde se nacházely jeho rodinné statky). Tento volební obvod zastupoval v letech 18751886 (viz zde) a zemřel v roce 1893.

Lőrinc Mara byl ztělesněním mameluků Kálmána Tiszy jak se tehdy stoupencům Maďarské liberální strany říkalo.  Jeho spletité vztahy s voliči, většinou rumunskými vesničany, zachycuje literární dílo Kálmána Mikszátha (1847–1910). Mikszáth vypráví, že když se jeden z opozičních kandidátů Ivor Kaas (1842–1910) se svými příznivci (některými z místních arménských obchodníků a rodinou expremiéra Menyhérta Lónyaye (1822–1884) pokusili uplatit voliče bankovními šeky namísto obvykle vyplácené hotovosti, proplatili Maraovi volební asistenti vesničanům hodnotu šeků za hotové. Mara tak vyhrál volby převážně díky penězům svého protivníka a s podporou Rumunů, známých svou údajnou národní vyhraněností. Tento příběh se tehdy (1881) dostal do oblastních i celostátních novin, které mohly posloužit jako původní zdroj Mikszáthova vyprávění. O tři roky později, v předvečer dalších voleb, přišla delegace rumunských voličů za svým zastupitelem. Ten je přivítal a zeptal se jich, co si přejí a co požadují od nadcházejících voleb. Zjistil však, že ho pokorně žádají, aby jim zajistil… protikandidáta. Když se poslanec udiveně zeptal na důvod jejich žádosti, vůdce vesničanů odpověděl: ...no, abychom měli v okrese taky nějakou tu radost. Literární motiv, kdy voliči žádají o protikandidáta především proto, aby se zvýšila šance na volební úplatek, je v dobové literatuře a tisku poměrně častý, zde však byl použit pro zdůraznění vazby mezi místním kandidátem a jeho voliči. V Mikszáthově příběhu Mara voličům splní i toto přání. Z historických pramenů víme, že byl zvolen i na další volební období, přičemž jeho protikandidát (Miklós Kemény) získal pouhých sedm hlasů.

Stejně jako u všech literárních děl, i Mikszáthův příběh se pravděpodobně zakládal na pravdivých událostech, přestože je nevyhnutelně také výsledkem autorovy představivosti. Příběh osvětluje nejen tehdejší volební praktiky, ale také očekávání voličů (tj. volební kampaň vnímaná jako oslava plná radosti) a paternalistické vztahy umocněné politickými potřebami.

Jeden ze synů Lőrince Mary, rovněž jménem Lőrinc, byl architektem, jeho manželkou byla Berta Zalandak. 

Další z jeho synů, László Mara, byl za první světové války županem hunyadské župy. V této své funkci se zasadil o osvobození rumunského právníka a důstojníka v záloze Gheorghe Dubleșiu, který byl vězněn kvůli své nacionalistické rétorice. O několik let později, již za rumunské vlády, se Gheorghe Dubleșiu nejprve v roce 1920 a poté v letech 19221926 stal prefektem (tj. županem) Hunyadské župy.

 

Zdroje:

Tisk

A Hon, XIX, 1881, 6. července, č. 184.

Magyar Polgár, XV, 1881, 5. července, č. 150, s. 1;

 

Literatura

Mikszáth Kálmán, Összes műve. Cikkek és karcolatok (51–86. kötet). 1883 Parlamenti karcolatok (68. kötet). A t. házból [márc. 9.]. IV. A Mara Lőrinc emberei, elektronické vydání na https://www.arcanum.hu; 

Lajos Kelemen, A felsőszálláspataki Marák családi krónikája, Genealógiai Füzetek, 1912, s. 97–10;

József Szinnyei, Magyar írók élete és munkái, elektronické vydání na https://www.arcanum.hu.

Na konci 18. století to nebyl pohled nijak výjimečný. V kostele v jihočeské Kdyni vedle sebe 27. července 1796 stáli tehdy sedmatřicetiletý krajský komisař Franz Merkl (1759–1829) a osmnáctiletá dcera panského inspektora Theresie Dalquen (1778–1868). Franz se neženil poprvé, byl vdovcem, ale z prvního manželství zřejmě neměl děti. Jako dobře postavený státní úředník jistě představoval pro svobodné dámy a jejich rodiče zajímavou partii. Manželství Franze a Theresie však přece jen na svou dobu bylo zcela výjimečným zjevem. Narodilo se z něj totiž 10 dětí, jež se všechny dožily dospělosti a většina z nich zemřela v požehnaném věku. V době, kdy se v průměru čtvrtina narozených dětí nedožila svých prvních narozenin, bylo něco takového naprosto raritní. Neobvyklé pak bylo i to, že v devíti z deseti porodů přišel na svět syn. Franzova kariéra se také rozvíjela velmi slibně, později se z krajského komisaře vyšvihl na guberniálního radu a roku 1811 získal titul rytíře, který pak používali i jeho synové. Franz zemřel v Mladé Boleslavi roku 1829 a jeho žena jej o téměř 40 let přežila

Kariéra Franze Merkla byla plně spjata s předbřeznovým správním systémem, v němž Franz, který se narodil jako syn vídeňského krejčího, dosáhl mimořádného sociálního vzestupu. Bezpochyby si uvědomoval, jakou důležitou roli má z hlediska sociálního postavení patřičné vzdělání, což se odrazilo i na výchově jeho dětí. Hned čtyři jeho synové dosáhli významných pozic vyšších státních úředníků, když působili coby okresní představení či okresní hejtmané, ještě větší kariérní posun dosáhl pátý syn, který se stal zemským prezidentem ve Slezsku.

Úspěšnou kariérní dráhu nastoupil hned prvorozený syn Bernard (1797–1857), který se narodil 29. června 1797 v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho otec se vydal na dráhu úředníka ve státních službách. Ve svých 21 letech nastoupil do funkce konceptního praktikanta na krajský úřad v Mladé Boleslavi a po 11 letech získal pozici nadpočetného krajského komisaře. Zisk této pozice mu zajistilo dostatečné zázemí, aby se mohl poohlédnout po nevěstě. Tou se stala 16. srpna 1830 Agnes Römisch (1804–1855), dcera majitele panství Malá Skála. Z tohoto manželství se narodily tři děti – starší dcera a syn bohužel zemřeli v dětském věku, ale z nejmladšího Jana Merkla (1847–1922) se stal vrchní inženýr ve vítkovických železárnách. V následujících letech pak Bernard stoupal po hodnostním řebříčku a svého prvního vrcholu dosáhl roku 1846 jako krajský komisař I. třídy. Na rozdíl od svého otce, který pracoval na různých místech, byla tato fáze Bernardovy kariéry pevně svázána s Mladou Boleslaví. A dost možná by to tak zůstalo i nadále, kdyby nepřišla revoluce roku 1848 a s ní spojené změny v různých sférách života rakouské monarchie. Jednou z nich byla i transformace politické správy. Bernard se tak stal roku 1849 okresním hejtmanem v Chotěboři, kde po šesti dosáhl na post okresního představeného. Ve funkci roku 1857 zemřel.   

Druhorozený syn Franze Merkla a jeho manželky Terezie se rovněž jmenoval Franz (1799–1878). Narodil se v dalším působišti svého otce – ve Slaném.  O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti hejtmana (kapitána), a zemřel svobodný v Praze ve věku 79 let.

Třetí v pořadí, Karel (1800–1870) se opět narodil v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho bratr Franz se vydal na dráhu vojáka a stal se plukovníkem rakouské armády.  Ani Karel se neoženil a zemřel v Praze roku 1870.

Po narození tří dětí se rodina Merklových znovu přestěhovala do Slaného, kde se 11. prosince 1801 narodila dvojčata Edmund a Heinrich. Chlapci nejen, že přežili porod, což už samo o sobě byl malý zázrak, ale oba se v dospělosti stali stejně jako jejich otec vyššími státními úředníky. Heinrich Merkl (1801–1874) získal po studiu práv na vídeňské a pražské univerzitě místo konceptního praktikanta v Jičíně. Podobně jako jeho otec vystřídal několik úřadů, ale krajským komisařem se stal opět v Jičíně o více než 20 let později. Vrcholu kariéry dosáhl roku 1855 ve funkci okresního představeného v Hradci Králové. Na rozdíl od svého otce se však neoženil a zemřel v nedožitých 61 letech v Praze. 

To jeho bratr Edmund (1801–1862) se oženil hned čtyřikrát. Ve 22 letech nastoupil jako konceptní praktikant na Krajský úřad v Českých Budějovicích. S prvním sňatkem nečekal ani na povýšení - oženil se roku 1831 s Antonií Stulíkovou (1806–1835), dcerou hostinského. Po čtyřech letech však Edmund ovdověl. Podruhé se ovšem oženil až po více než šesti letech, v roce 1842 s Vilemínou Křepinskou (1823–1945), dcerou poštmistra. Mezitím už povýšil a stal se krajským komisařem v Plzni. Ani jeho druhé manželství však nevydrželo dlouho, neboť Vilemína po třech letech zemřela. Tentokrát Edmund příliš dlouho netruchlil a hned následujícího roku se oženil potřetí s Amalií Pazourkovou (1826–1851), dcerou plzeňského justiciára, tedy úředníka s právním vzděláním. Třetí manželství trvalo pět let, do smrti Amalie roku 1851. Svůj poslední sňatek uzavřel Edmund o osm let později. Nevěsta, Matylda Křepinská (1828–1868) byla nejen o 26 let mladší než její ženich, navíc byla mladší sestrou Edmundovy druhé ženy Vilemíny. Bez zajímavosti rovněž není, že další sestra, Klementina Křepinská (*1831), se provdala za Aloise Josefa Maschu (1816–1888), který rovněž působil nejprve jako okresní představený a v 70. letech zastával post okresního hejtmana v Chrudimi. Čtvrté Merklovo manželství trvalo nejdéle – celých 10 let. Ani Matylda však svého muže nepřežila, zemřela o šest let dříve než on, takže Edmund umíral jako čtyřnásobný vdovec.   

Podívejme se ještě na osudy ostatních Edmundových sourozenců.  Dne 10. března 1804 se Merklovým narodilo v pořadí šesté dítě – jediná dcera Kateřina (1804–1824). Ta se dožila ze všech sourozenců nejnižšího věku. Zemřela v pouhých dvaceti letech, takže se ani nestihla provdat.

Její bratr August Merkl (1807–1883) se narodil 14. května 1807 v dalším působišti svého otce – v Mladé Boleslavi. Stejně jako jeho otec a někteří z bratrů se vydal na úřednickou dráhu, přičemž dosáhl postu zemského prezidenta ve Slezsku. Jeho manželkou se stala Adelheid (1818–1882) ze šlechtického rodu von Sturm zu Hirschfeld, kterou si vzal v dnešní ukrajinské Kolomyji, která v 19. století spolu s celou Haličí patřila k habsburské monarchii. Z manželství se narodily dvě děti, které přišly na svět už ve Lvově. Dcera Therese (1838–1880) se provdala za vládního radu slezské vlády Josefa von Mensshengen (1830–1891) a syn Bohuslav (1835–1904) se stal vojenským důstojníkem. Zemřel nakonec v chorvatském Hvaru. August na sklonku života pobýval nejprve ve Vídni, zemřel však v Innsbrucku.

Osmým v pořadí byl syn Fridrich (1808–1886) narozený v Mladé Boleslavi 29. června 1808. Jeho osudem se stala armáda, získal hodnost podplukovníka a za své úspěchy byl odměněn Vojenským záslužným křížem. Ani on se nikdy neoženil a zemřel v Praze roku 1886.

V Mladé Boleslavi se o rok později – přesně 5. listopadu 1809 – narodil také Albrecht (1809–1860). Dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu, ale na rozdíl od ostatních bratrů se mu podařilo skloubit vojenskou službu s rodinným životem. Oženil se v německém Karlsruhe s Karoline Baumgärtner (1820–1891). Jejich dcera Matylda (1848–1937) se provdala za historika, který působil jako profesor na univerzitě v německém Heidelbergu, Karla Mendelssohna-Bartholdyho (1838–1897), syna slavného skladatele. Albrecht se dožil v porovnání se svými bratry nízkého věku – zemřel v Praze jako padesátiletý.

Jako poslední se manželům Merklovým narodil Wilhelm (1815–1892), stalo se tak 1. října 1815 v Mladé Boleslavi. I Wilhelm si zvolil dráhu státního úředníka a vypracoval se na okresního hejtmana v Jasłu, městě na jihovýchodě dnešního Polska. V 19. století se však spolu s celou Haličí nacházelo pod správou rakouského císařství. Mezi polskou šlechtou si Wilhelm našel nevěstu a v roce 1848 se oženil s Josefinou Gruszczynskou (1825–1878). Jejich synové také dosáhli významných postů v rámci rakouské státní správy. Wilhelm zemřel roku 1892. 

Příběh rodiny Merklových je velmi zajímavý jak po demografické, tak i po sociální stránce. Nezvykle příznivé úmrtností poměry se netýkaly pouze dětského věku, pět z devíti synů Franze Merkla zemřelo až po dosažení sedmdesátky, což také nebylo v tuto dobu běžné. Zároveň lze konstatovat, že vesměs všichni sourozenci Merklovi měli úspěšnou profesní kariéru. Zajímavý je fakt, že se vydali pouze dvěma směry – buď se stali podobně jako jejich otec státními úředníky, nebo vstoupili do armády. Ačkoliv Franz Merkl získal šlechtický titul, nedisponoval rodovým majetkem, ze kterého by alespoň jeden z jeho synů mohl žít. Jeho potomci se tedy o své finanční zajištění museli postarat sami. Osudy Merklových také ukazují na nesmírnou rozlohu habsburské monarchie v 19. století. Při pohledu na dnešní mapu by se zdálo, že bratři působili ve čtyřech různých státech – Česku, Rakousku, Polsku a Ukrajině – ve skutečnosti se však celou dobu pohybovali na území rakouské říše. 

Na konci 18. století to nebyl pohled nijak výjimečný. V kostele v jihočeské Kdyni vedle sebe 27. července 1796 stáli tehdy sedmatřicetiletý krajský komisař Franz Merkl (1759–1829) a osmnáctiletá dcera panského inspektora Theresie Dalquen (1778–1868). Franz se neženil poprvé, byl vdovcem, ale z prvního manželství zřejmě neměl děti. Jako dobře postavený státní úředník jistě představoval pro svobodné dámy a jejich rodiče zajímavou partii. Manželství Franze a Theresie však přece jen na svou dobu bylo zcela výjimečným zjevem. Narodilo se z něj totiž 10 dětí, jež se všechny dožily dospělosti a většina z nich zemřela v požehnaném věku. V době, kdy se v průměru čtvrtina narozených dětí nedožila svých prvních narozenin, bylo něco takového naprosto raritní. Neobvyklé pak bylo i to, že v devíti z deseti porodů přišel na svět syn. Franzova kariéra se také rozvíjela velmi slibně, později se z krajského komisaře vyšvihl na guberniálního radu a roku 1811 získal titul rytíře, který pak používali i jeho synové. Franz zemřel v Mladé Boleslavi roku 1829 a jeho žena jej o téměř 40 let přežila

Kariéra Franze Merkla byla plně spjata s předbřeznovým správním systémem, v němž Franz, který se narodil jako syn vídeňského krejčího, dosáhl mimořádného sociálního vzestupu. Bezpochyby si uvědomoval, jakou důležitou roli má z hlediska sociálního postavení patřičné vzdělání, což se odrazilo i na výchově jeho dětí. Hned čtyři jeho synové dosáhli významných pozic vyšších státních úředníků, když působili coby okresní představení či okresní hejtmané, ještě větší kariérní posun dosáhl pátý syn, který se stal zemským prezidentem ve Slezsku.

Úspěšnou kariérní dráhu nastoupil hned prvorozený syn Bernard (1797–1857), který se narodil 29. června 1797 v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho otec se vydal na dráhu úředníka ve státních službách. Ve svých 21 letech nastoupil do funkce konceptního praktikanta na krajský úřad v Mladé Boleslavi a po 11 letech získal pozici nadpočetného krajského komisaře. Zisk této pozice mu zajistilo dostatečné zázemí, aby se mohl poohlédnout po nevěstě. Tou se stala 16. srpna 1830 Agnes Römisch (1804–1855), dcera majitele panství Malá Skála. Z tohoto manželství se narodily tři děti – starší dcera a syn bohužel zemřeli v dětském věku, ale z nejmladšího Jana Merkla (1847–1922) se stal vrchní inženýr ve vítkovických železárnách. V následujících letech pak Bernard stoupal po hodnostním řebříčku a svého prvního vrcholu dosáhl roku 1846 jako krajský komisař I. třídy. Na rozdíl od svého otce, který pracoval na různých místech, byla tato fáze Bernardovy kariéry pevně svázána s Mladou Boleslaví. A dost možná by to tak zůstalo i nadále, kdyby nepřišla revoluce roku 1848 a s ní spojené změny v různých sférách života rakouské monarchie. Jednou z nich byla i transformace politické správy. Bernard se tak stal roku 1849 okresním hejtmanem v Chotěboři, kde po šesti dosáhl na post okresního představeného. Ve funkci roku 1857 zemřel.   

Druhorozený syn Franze Merkla a jeho manželky Terezie se rovněž jmenoval Franz (1799–1878). Narodil se v dalším působišti svého otce – ve Slaném.  O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti hejtmana (kapitána), a zemřel svobodný v Praze ve věku 79 let.

Třetí v pořadí, Karel (1800–1870) se opět narodil v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho bratr Franz se vydal na dráhu vojáka a stal se plukovníkem rakouské armády.  Ani Karel se neoženil a zemřel v Praze roku 1870.

Po narození tří dětí se rodina Merklových znovu přestěhovala do Slaného, kde se 11. prosince 1801 narodila dvojčata Edmund a Heinrich. Chlapci nejen, že přežili porod, což už samo o sobě byl malý zázrak, ale oba se v dospělosti stali stejně jako jejich otec vyššími státními úředníky. Heinrich Merkl (1801–1874) získal po studiu práv na vídeňské a pražské univerzitě místo konceptního praktikanta v Jičíně. Podobně jako jeho otec vystřídal několik úřadů, ale krajským komisařem se stal opět v Jičíně o více než 20 let později. Vrcholu kariéry dosáhl roku 1855 ve funkci okresního představeného v Hradci Králové. Na rozdíl od svého otce se však neoženil a zemřel v nedožitých 61 letech v Praze. 

To jeho bratr Edmund (1801–1862) se oženil hned čtyřikrát. Ve 22 letech nastoupil jako konceptní praktikant na Krajský úřad v Českých Budějovicích. S prvním sňatkem nečekal ani na povýšení - oženil se roku 1831 s Antonií Stulíkovou (1806–1835), dcerou hostinského. Po čtyřech letech však Edmund ovdověl. Podruhé se ovšem oženil až po více než šesti letech, v roce 1842 s Vilemínou Křepinskou (1823–1945), dcerou poštmistra. Mezitím už povýšil a stal se krajským komisařem v Plzni. Ani jeho druhé manželství však nevydrželo dlouho, neboť Vilemína po třech letech zemřela. Tentokrát Edmund příliš dlouho netruchlil a hned následujícího roku se oženil potřetí s Amalií Pazourkovou (1826–1851), dcerou plzeňského justiciára, tedy úředníka s právním vzděláním. Třetí manželství trvalo pět let, do smrti Amalie roku 1851. Svůj poslední sňatek uzavřel Edmund o osm let později. Nevěsta, Matylda Křepinská (1828–1868) byla nejen o 26 let mladší než její ženich, navíc byla mladší sestrou Edmundovy druhé ženy Vilemíny. Bez zajímavosti rovněž není, že další sestra, Klementina Křepinská (*1831), se provdala za Aloise Josefa Maschu (1816–1888), který rovněž působil nejprve jako okresní představený a v 70. letech zastával post okresního hejtmana v Chrudimi. Čtvrté Merklovo manželství trvalo nejdéle – celých 10 let. Ani Matylda však svého muže nepřežila, zemřela o šest let dříve než on, takže Edmund umíral jako čtyřnásobný vdovec.   

Podívejme se ještě na osudy ostatních Edmundových sourozenců.  Dne 10. března 1804 se Merklovým narodilo v pořadí šesté dítě – jediná dcera Kateřina (1804–1824). Ta se dožila ze všech sourozenců nejnižšího věku. Zemřela v pouhých dvaceti letech, takže se ani nestihla provdat.

Její bratr August Merkl (1807–1883) se narodil 14. května 1807 v dalším působišti svého otce – v Mladé Boleslavi. Stejně jako jeho otec a někteří z bratrů se vydal na úřednickou dráhu, přičemž dosáhl postu zemského prezidenta ve Slezsku. Jeho manželkou se stala Adelheid (1818–1882) ze šlechtického rodu von Sturm zu Hirschfeld, kterou si vzal v dnešní ukrajinské Kolomyji, která v 19. století spolu s celou Haličí patřila k habsburské monarchii. Z manželství se narodily dvě děti, které přišly na svět už ve Lvově. Dcera Therese (1838–1880) se provdala za vládního radu slezské vlády Josefa von Mensshengen (1830–1891) a syn Bohuslav (1835–1904) se stal vojenským důstojníkem. Zemřel nakonec v chorvatském Hvaru. August na sklonku života pobýval nejprve ve Vídni, zemřel však v Innsbrucku.

Osmým v pořadí byl syn Fridrich (1808–1886) narozený v Mladé Boleslavi 29. června 1808. Jeho osudem se stala armáda, získal hodnost podplukovníka a za své úspěchy byl odměněn Vojenským záslužným křížem. Ani on se nikdy neoženil a zemřel v Praze roku 1886.

V Mladé Boleslavi se o rok později – přesně 5. listopadu 1809 – narodil také Albrecht (1809–1860). Dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu, ale na rozdíl od ostatních bratrů se mu podařilo skloubit vojenskou službu s rodinným životem. Oženil se v německém Karlsruhe s Karoline Baumgärtner (1820–1891). Jejich dcera Matylda (1848–1937) se provdala za historika, který působil jako profesor na univerzitě v německém Heidelbergu, Karla Mendelssohna-Bartholdyho (1838–1897), syna slavného skladatele. Albrecht se dožil v porovnání se svými bratry nízkého věku – zemřel v Praze jako padesátiletý.

Jako poslední se manželům Merklovým narodil Wilhelm (1815–1892), stalo se tak 1. října 1815 v Mladé Boleslavi. I Wilhelm si zvolil dráhu státního úředníka a vypracoval se na okresního hejtmana v Jasłu, městě na jihovýchodě dnešního Polska. V 19. století se však spolu s celou Haličí nacházelo pod správou rakouského císařství. Mezi polskou šlechtou si Wilhelm našel nevěstu a v roce 1848 se oženil s Josefinou Gruszczynskou (1825–1878). Jejich synové také dosáhli významných postů v rámci rakouské státní správy. Wilhelm zemřel roku 1892. 

Příběh rodiny Merklových je velmi zajímavý jak po demografické, tak i po sociální stránce. Nezvykle příznivé úmrtností poměry se netýkaly pouze dětského věku, pět z devíti synů Franze Merkla zemřelo až po dosažení sedmdesátky, což také nebylo v tuto dobu běžné. Zároveň lze konstatovat, že vesměs všichni sourozenci Merklovi měli úspěšnou profesní kariéru. Zajímavý je fakt, že se vydali pouze dvěma směry – buď se stali podobně jako jejich otec státními úředníky, nebo vstoupili do armády. Ačkoliv Franz Merkl získal šlechtický titul, nedisponoval rodovým majetkem, ze kterého by alespoň jeden z jeho synů mohl žít. Jeho potomci se tedy o své finanční zajištění museli postarat sami. Osudy Merklových také ukazují na nesmírnou rozlohu habsburské monarchie v 19. století. Při pohledu na dnešní mapu by se zdálo, že bratři působili ve čtyřech různých státech – Česku, Rakousku, Polsku a Ukrajině – ve skutečnosti se však celou dobu pohybovali na území rakouské říše. 

Na konci 18. století to nebyl pohled nijak výjimečný. V kostele v jihočeské Kdyni vedle sebe 27. července 1796 stáli tehdy sedmatřicetiletý krajský komisař Franz Merkl (1759–1829) a osmnáctiletá dcera panského inspektora Theresie Dalquen (1778–1868). Franz se neženil poprvé, byl vdovcem, ale z prvního manželství zřejmě neměl děti. Jako dobře postavený státní úředník jistě představoval pro svobodné dámy a jejich rodiče zajímavou partii. Manželství Franze a Theresie však přece jen na svou dobu bylo zcela výjimečným zjevem. Narodilo se z něj totiž 10 dětí, jež se všechny dožily dospělosti a většina z nich zemřela v požehnaném věku. V době, kdy se v průměru čtvrtina narozených dětí nedožila svých prvních narozenin, bylo něco takového naprosto raritní. Neobvyklé pak bylo i to, že v devíti z deseti porodů přišel na svět syn. Franzova kariéra se také rozvíjela velmi slibně, později se z krajského komisaře vyšvihl na guberniálního radu a roku 1811 získal titul rytíře, který pak používali i jeho synové. Franz zemřel v Mladé Boleslavi roku 1829 a jeho žena jej o téměř 40 let přežila

Kariéra Franze Merkla byla plně spjata s předbřeznovým správním systémem, v němž Franz, který se narodil jako syn vídeňského krejčího, dosáhl mimořádného sociálního vzestupu. Bezpochyby si uvědomoval, jakou důležitou roli má z hlediska sociálního postavení patřičné vzdělání, což se odrazilo i na výchově jeho dětí. Hned čtyři jeho synové dosáhli významných pozic vyšších státních úředníků, když působili coby okresní představení či okresní hejtmané, ještě větší kariérní posun dosáhl pátý syn, který se stal zemským prezidentem ve Slezsku.

Úspěšnou kariérní dráhu nastoupil hned prvorozený syn Bernard (1797–1857), který se narodil 29. června 1797 v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho otec se vydal na dráhu úředníka ve státních službách. Ve svých 21 letech nastoupil do funkce konceptního praktikanta na krajský úřad v Mladé Boleslavi a po 11 letech získal pozici nadpočetného krajského komisaře. Zisk této pozice mu zajistilo dostatečné zázemí, aby se mohl poohlédnout po nevěstě. Tou se stala 16. srpna 1830 Agnes Römisch (1804–1855), dcera majitele panství Malá Skála. Z tohoto manželství se narodily tři děti – starší dcera a syn bohužel zemřeli v dětském věku, ale z nejmladšího Jana Merkla (1847–1922) se stal vrchní inženýr ve vítkovických železárnách. V následujících letech pak Bernard stoupal po hodnostním řebříčku a svého prvního vrcholu dosáhl roku 1846 jako krajský komisař I. třídy. Na rozdíl od svého otce, který pracoval na různých místech, byla tato fáze Bernardovy kariéry pevně svázána s Mladou Boleslaví. A dost možná by to tak zůstalo i nadále, kdyby nepřišla revoluce roku 1848 a s ní spojené změny v různých sférách života rakouské monarchie. Jednou z nich byla i transformace politické správy. Bernard se tak stal roku 1849 okresním hejtmanem v Chotěboři, kde po šesti dosáhl na post okresního představeného. Ve funkci roku 1857 zemřel.   

Druhorozený syn Franze Merkla a jeho manželky Terezie se rovněž jmenoval Franz (1799–1878). Narodil se v dalším působišti svého otce – ve Slaném.  O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti hejtmana (kapitána), a zemřel svobodný v Praze ve věku 79 let.

Třetí v pořadí, Karel (1800–1870) se opět narodil v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho bratr Franz se vydal na dráhu vojáka a stal se plukovníkem rakouské armády.  Ani Karel se neoženil a zemřel v Praze roku 1870.

Po narození tří dětí se rodina Merklových znovu přestěhovala do Slaného, kde se 11. prosince 1801 narodila dvojčata Edmund a Heinrich. Chlapci nejen, že přežili porod, což už samo o sobě byl malý zázrak, ale oba se v dospělosti stali stejně jako jejich otec vyššími státními úředníky. Heinrich Merkl (1801–1874) získal po studiu práv na vídeňské a pražské univerzitě místo konceptního praktikanta v Jičíně. Podobně jako jeho otec vystřídal několik úřadů, ale krajským komisařem se stal opět v Jičíně o více než 20 let později. Vrcholu kariéry dosáhl roku 1855 ve funkci okresního představeného v Hradci Králové. Na rozdíl od svého otce se však neoženil a zemřel v nedožitých 61 letech v Praze. 

To jeho bratr Edmund (1801–1862) se oženil hned čtyřikrát. Ve 22 letech nastoupil jako konceptní praktikant na Krajský úřad v Českých Budějovicích. S prvním sňatkem nečekal ani na povýšení - oženil se roku 1831 s Antonií Stulíkovou (1806–1835), dcerou hostinského. Po čtyřech letech však Edmund ovdověl. Podruhé se ovšem oženil až po více než šesti letech, v roce 1842 s Vilemínou Křepinskou (1823–1945), dcerou poštmistra. Mezitím už povýšil a stal se krajským komisařem v Plzni. Ani jeho druhé manželství však nevydrželo dlouho, neboť Vilemína po třech letech zemřela. Tentokrát Edmund příliš dlouho netruchlil a hned následujícího roku se oženil potřetí s Amalií Pazourkovou (1826–1851), dcerou plzeňského justiciára, tedy úředníka s právním vzděláním. Třetí manželství trvalo pět let, do smrti Amalie roku 1851. Svůj poslední sňatek uzavřel Edmund o osm let později. Nevěsta, Matylda Křepinská (1828–1868) byla nejen o 26 let mladší než její ženich, navíc byla mladší sestrou Edmundovy druhé ženy Vilemíny. Bez zajímavosti rovněž není, že další sestra, Klementina Křepinská (*1831), se provdala za Aloise Josefa Maschu (1816–1888), který rovněž působil nejprve jako okresní představený a v 70. letech zastával post okresního hejtmana v Chrudimi. Čtvrté Merklovo manželství trvalo nejdéle – celých 10 let. Ani Matylda však svého muže nepřežila, zemřela o šest let dříve než on, takže Edmund umíral jako čtyřnásobný vdovec.   

Podívejme se ještě na osudy ostatních Edmundových sourozenců.  Dne 10. března 1804 se Merklovým narodilo v pořadí šesté dítě – jediná dcera Kateřina (1804–1824). Ta se dožila ze všech sourozenců nejnižšího věku. Zemřela v pouhých dvaceti letech, takže se ani nestihla provdat.

Její bratr August Merkl (1807–1883) se narodil 14. května 1807 v dalším působišti svého otce – v Mladé Boleslavi. Stejně jako jeho otec a někteří z bratrů se vydal na úřednickou dráhu, přičemž dosáhl postu zemského prezidenta ve Slezsku. Jeho manželkou se stala Adelheid (1818–1882) ze šlechtického rodu von Sturm zu Hirschfeld, kterou si vzal v dnešní ukrajinské Kolomyji, která v 19. století spolu s celou Haličí patřila k habsburské monarchii. Z manželství se narodily dvě děti, které přišly na svět už ve Lvově. Dcera Therese (1838–1880) se provdala za vládního radu slezské vlády Josefa von Mensshengen (1830–1891) a syn Bohuslav (1835–1904) se stal vojenským důstojníkem. Zemřel nakonec v chorvatském Hvaru. August na sklonku života pobýval nejprve ve Vídni, zemřel však v Innsbrucku.

Osmým v pořadí byl syn Fridrich (1808–1886) narozený v Mladé Boleslavi 29. června 1808. Jeho osudem se stala armáda, získal hodnost podplukovníka a za své úspěchy byl odměněn Vojenským záslužným křížem. Ani on se nikdy neoženil a zemřel v Praze roku 1886.

V Mladé Boleslavi se o rok později – přesně 5. listopadu 1809 – narodil také Albrecht (1809–1860). Dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu, ale na rozdíl od ostatních bratrů se mu podařilo skloubit vojenskou službu s rodinným životem. Oženil se v německém Karlsruhe s Karoline Baumgärtner (1820–1891). Jejich dcera Matylda (1848–1937) se provdala za historika, který působil jako profesor na univerzitě v německém Heidelbergu, Karla Mendelssohna-Bartholdyho (1838–1897), syna slavného skladatele. Albrecht se dožil v porovnání se svými bratry nízkého věku – zemřel v Praze jako padesátiletý.

Jako poslední se manželům Merklovým narodil Wilhelm (1815–1892), stalo se tak 1. října 1815 v Mladé Boleslavi. I Wilhelm si zvolil dráhu státního úředníka a vypracoval se na okresního hejtmana v Jasłu, městě na jihovýchodě dnešního Polska. V 19. století se však spolu s celou Haličí nacházelo pod správou rakouského císařství. Mezi polskou šlechtou si Wilhelm našel nevěstu a v roce 1848 se oženil s Josefinou Gruszczynskou (1825–1878). Jejich synové také dosáhli významných postů v rámci rakouské státní správy. Wilhelm zemřel roku 1892. 

Příběh rodiny Merklových je velmi zajímavý jak po demografické, tak i po sociální stránce. Nezvykle příznivé úmrtností poměry se netýkaly pouze dětského věku, pět z devíti synů Franze Merkla zemřelo až po dosažení sedmdesátky, což také nebylo v tuto dobu běžné. Zároveň lze konstatovat, že vesměs všichni sourozenci Merklovi měli úspěšnou profesní kariéru. Zajímavý je fakt, že se vydali pouze dvěma směry – buď se stali podobně jako jejich otec státními úředníky, nebo vstoupili do armády. Ačkoliv Franz Merkl získal šlechtický titul, nedisponoval rodovým majetkem, ze kterého by alespoň jeden z jeho synů mohl žít. Jeho potomci se tedy o své finanční zajištění museli postarat sami. Osudy Merklových také ukazují na nesmírnou rozlohu habsburské monarchie v 19. století. Při pohledu na dnešní mapu by se zdálo, že bratři působili ve čtyřech různých státech – Česku, Rakousku, Polsku a Ukrajině – ve skutečnosti se však celou dobu pohybovali na území rakouské říše. 

Na konci 18. století to nebyl pohled nijak výjimečný. V kostele v jihočeské Kdyni vedle sebe 27. července 1796 stáli tehdy sedmatřicetiletý krajský komisař Franz Merkl (1759–1829) a osmnáctiletá dcera panského inspektora Theresie Dalquen (1778–1868). Franz se neženil poprvé, byl vdovcem, ale z prvního manželství zřejmě neměl děti. Jako dobře postavený státní úředník jistě představoval pro svobodné dámy a jejich rodiče zajímavou partii. Manželství Franze a Theresie však přece jen na svou dobu bylo zcela výjimečným zjevem. Narodilo se z něj totiž 10 dětí, jež se všechny dožily dospělosti a většina z nich zemřela v požehnaném věku. V době, kdy se v průměru čtvrtina narozených dětí nedožila svých prvních narozenin, bylo něco takového naprosto raritní. Neobvyklé pak bylo i to, že v devíti z deseti porodů přišel na svět syn. Franzova kariéra se také rozvíjela velmi slibně, později se z krajského komisaře vyšvihl na guberniálního radu a roku 1811 získal titul rytíře, který pak používali i jeho synové. Franz zemřel v Mladé Boleslavi roku 1829 a jeho žena jej o téměř 40 let přežila

Kariéra Franze Merkla byla plně spjata s předbřeznovým správním systémem, v němž Franz, který se narodil jako syn vídeňského krejčího, dosáhl mimořádného sociálního vzestupu. Bezpochyby si uvědomoval, jakou důležitou roli má z hlediska sociálního postavení patřičné vzdělání, což se odrazilo i na výchově jeho dětí. Hned čtyři jeho synové dosáhli významných pozic vyšších státních úředníků, když působili coby okresní představení či okresní hejtmané, ještě větší kariérní posun dosáhl pátý syn, který se stal zemským prezidentem ve Slezsku.

Úspěšnou kariérní dráhu nastoupil hned prvorozený syn Bernard (1797–1857), který se narodil 29. června 1797 v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho otec se vydal na dráhu úředníka ve státních službách. Ve svých 21 letech nastoupil do funkce konceptního praktikanta na krajský úřad v Mladé Boleslavi a po 11 letech získal pozici nadpočetného krajského komisaře. Zisk této pozice mu zajistilo dostatečné zázemí, aby se mohl poohlédnout po nevěstě. Tou se stala 16. srpna 1830 Agnes Römisch (1804–1855), dcera majitele panství Malá Skála. Z tohoto manželství se narodily tři děti – starší dcera a syn bohužel zemřeli v dětském věku, ale z nejmladšího Jana Merkla (1847–1922) se stal vrchní inženýr ve vítkovických železárnách. V následujících letech pak Bernard stoupal po hodnostním řebříčku a svého prvního vrcholu dosáhl roku 1846 jako krajský komisař I. třídy. Na rozdíl od svého otce, který pracoval na různých místech, byla tato fáze Bernardovy kariéry pevně svázána s Mladou Boleslaví. A dost možná by to tak zůstalo i nadále, kdyby nepřišla revoluce roku 1848 a s ní spojené změny v různých sférách života rakouské monarchie. Jednou z nich byla i transformace politické správy. Bernard se tak stal roku 1849 okresním hejtmanem v Chotěboři, kde po šesti dosáhl na post okresního představeného. Ve funkci roku 1857 zemřel.   

Druhorozený syn Franze Merkla a jeho manželky Terezie se rovněž jmenoval Franz (1799–1878). Narodil se v dalším působišti svého otce – ve Slaném.  O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti hejtmana (kapitána), a zemřel svobodný v Praze ve věku 79 let.

Třetí v pořadí, Karel (1800–1870) se opět narodil v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho bratr Franz se vydal na dráhu vojáka a stal se plukovníkem rakouské armády.  Ani Karel se neoženil a zemřel v Praze roku 1870.

Po narození tří dětí se rodina Merklových znovu přestěhovala do Slaného, kde se 11. prosince 1801 narodila dvojčata Edmund a Heinrich. Chlapci nejen, že přežili porod, což už samo o sobě byl malý zázrak, ale oba se v dospělosti stali stejně jako jejich otec vyššími státními úředníky. Heinrich Merkl (1801–1874) získal po studiu práv na vídeňské a pražské univerzitě místo konceptního praktikanta v Jičíně. Podobně jako jeho otec vystřídal několik úřadů, ale krajským komisařem se stal opět v Jičíně o více než 20 let později. Vrcholu kariéry dosáhl roku 1855 ve funkci okresního představeného v Hradci Králové. Na rozdíl od svého otce se však neoženil a zemřel v nedožitých 61 letech v Praze. 

To jeho bratr Edmund (1801–1862) se oženil hned čtyřikrát. Ve 22 letech nastoupil jako konceptní praktikant na Krajský úřad v Českých Budějovicích. S prvním sňatkem nečekal ani na povýšení - oženil se roku 1831 s Antonií Stulíkovou (1806–1835), dcerou hostinského. Po čtyřech letech však Edmund ovdověl. Podruhé se ovšem oženil až po více než šesti letech, v roce 1842 s Vilemínou Křepinskou (1823–1945), dcerou poštmistra. Mezitím už povýšil a stal se krajským komisařem v Plzni. Ani jeho druhé manželství však nevydrželo dlouho, neboť Vilemína po třech letech zemřela. Tentokrát Edmund příliš dlouho netruchlil a hned následujícího roku se oženil potřetí s Amalií Pazourkovou (1826–1851), dcerou plzeňského justiciára, tedy úředníka s právním vzděláním. Třetí manželství trvalo pět let, do smrti Amalie roku 1851. Svůj poslední sňatek uzavřel Edmund o osm let později. Nevěsta, Matylda Křepinská (1828–1868) byla nejen o 26 let mladší než její ženich, navíc byla mladší sestrou Edmundovy druhé ženy Vilemíny. Bez zajímavosti rovněž není, že další sestra, Klementina Křepinská (*1831), se provdala za Aloise Josefa Maschu (1816–1888), který rovněž působil nejprve jako okresní představený a v 70. letech zastával post okresního hejtmana v Chrudimi. Čtvrté Merklovo manželství trvalo nejdéle – celých 10 let. Ani Matylda však svého muže nepřežila, zemřela o šest let dříve než on, takže Edmund umíral jako čtyřnásobný vdovec.   

Podívejme se ještě na osudy ostatních Edmundových sourozenců.  Dne 10. března 1804 se Merklovým narodilo v pořadí šesté dítě – jediná dcera Kateřina (1804–1824). Ta se dožila ze všech sourozenců nejnižšího věku. Zemřela v pouhých dvaceti letech, takže se ani nestihla provdat.

Její bratr August Merkl (1807–1883) se narodil 14. května 1807 v dalším působišti svého otce – v Mladé Boleslavi. Stejně jako jeho otec a někteří z bratrů se vydal na úřednickou dráhu, přičemž dosáhl postu zemského prezidenta ve Slezsku. Jeho manželkou se stala Adelheid (1818–1882) ze šlechtického rodu von Sturm zu Hirschfeld, kterou si vzal v dnešní ukrajinské Kolomyji, která v 19. století spolu s celou Haličí patřila k habsburské monarchii. Z manželství se narodily dvě děti, které přišly na svět už ve Lvově. Dcera Therese (1838–1880) se provdala za vládního radu slezské vlády Josefa von Mensshengen (1830–1891) a syn Bohuslav (1835–1904) se stal vojenským důstojníkem. Zemřel nakonec v chorvatském Hvaru. August na sklonku života pobýval nejprve ve Vídni, zemřel však v Innsbrucku.

Osmým v pořadí byl syn Fridrich (1808–1886) narozený v Mladé Boleslavi 29. června 1808. Jeho osudem se stala armáda, získal hodnost podplukovníka a za své úspěchy byl odměněn Vojenským záslužným křížem. Ani on se nikdy neoženil a zemřel v Praze roku 1886.

V Mladé Boleslavi se o rok později – přesně 5. listopadu 1809 – narodil také Albrecht (1809–1860). Dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu, ale na rozdíl od ostatních bratrů se mu podařilo skloubit vojenskou službu s rodinným životem. Oženil se v německém Karlsruhe s Karoline Baumgärtner (1820–1891). Jejich dcera Matylda (1848–1937) se provdala za historika, který působil jako profesor na univerzitě v německém Heidelbergu, Karla Mendelssohna-Bartholdyho (1838–1897), syna slavného skladatele. Albrecht se dožil v porovnání se svými bratry nízkého věku – zemřel v Praze jako padesátiletý.

Jako poslední se manželům Merklovým narodil Wilhelm (1815–1892), stalo se tak 1. října 1815 v Mladé Boleslavi. I Wilhelm si zvolil dráhu státního úředníka a vypracoval se na okresního hejtmana v Jasłu, městě na jihovýchodě dnešního Polska. V 19. století se však spolu s celou Haličí nacházelo pod správou rakouského císařství. Mezi polskou šlechtou si Wilhelm našel nevěstu a v roce 1848 se oženil s Josefinou Gruszczynskou (1825–1878). Jejich synové také dosáhli významných postů v rámci rakouské státní správy. Wilhelm zemřel roku 1892. 

Příběh rodiny Merklových je velmi zajímavý jak po demografické, tak i po sociální stránce. Nezvykle příznivé úmrtností poměry se netýkaly pouze dětského věku, pět z devíti synů Franze Merkla zemřelo až po dosažení sedmdesátky, což také nebylo v tuto dobu běžné. Zároveň lze konstatovat, že vesměs všichni sourozenci Merklovi měli úspěšnou profesní kariéru. Zajímavý je fakt, že se vydali pouze dvěma směry – buď se stali podobně jako jejich otec státními úředníky, nebo vstoupili do armády. Ačkoliv Franz Merkl získal šlechtický titul, nedisponoval rodovým majetkem, ze kterého by alespoň jeden z jeho synů mohl žít. Jeho potomci se tedy o své finanční zajištění museli postarat sami. Osudy Merklových také ukazují na nesmírnou rozlohu habsburské monarchie v 19. století. Při pohledu na dnešní mapu by se zdálo, že bratři působili ve čtyřech různých státech – Česku, Rakousku, Polsku a Ukrajině – ve skutečnosti se však celou dobu pohybovali na území rakouské říše. 

Na konci 18. století to nebyl pohled nijak výjimečný. V kostele v jihočeské Kdyni vedle sebe 27. července 1796 stáli tehdy sedmatřicetiletý krajský komisař Franz Merkl (1759–1829) a osmnáctiletá dcera panského inspektora Theresie Dalquen (1778–1868). Franz se neženil poprvé, byl vdovcem, ale z prvního manželství zřejmě neměl děti. Jako dobře postavený státní úředník jistě představoval pro svobodné dámy a jejich rodiče zajímavou partii. Manželství Franze a Theresie však přece jen na svou dobu bylo zcela výjimečným zjevem. Narodilo se z něj totiž 10 dětí, jež se všechny dožily dospělosti a většina z nich zemřela v požehnaném věku. V době, kdy se v průměru čtvrtina narozených dětí nedožila svých prvních narozenin, bylo něco takového naprosto raritní. Neobvyklé pak bylo i to, že v devíti z deseti porodů přišel na svět syn. Franzova kariéra se také rozvíjela velmi slibně, později se z krajského komisaře vyšvihl na guberniálního radu a roku 1811 získal titul rytíře, který pak používali i jeho synové. Franz zemřel v Mladé Boleslavi roku 1829 a jeho žena jej o téměř 40 let přežila

Kariéra Franze Merkla byla plně spjata s předbřeznovým správním systémem, v němž Franz, který se narodil jako syn vídeňského krejčího, dosáhl mimořádného sociálního vzestupu. Bezpochyby si uvědomoval, jakou důležitou roli má z hlediska sociálního postavení patřičné vzdělání, což se odrazilo i na výchově jeho dětí. Hned čtyři jeho synové dosáhli významných pozic vyšších státních úředníků, když působili coby okresní představení či okresní hejtmané, ještě větší kariérní posun dosáhl pátý syn, který se stal zemským prezidentem ve Slezsku.

Úspěšnou kariérní dráhu nastoupil hned prvorozený syn Bernard (1797–1857), který se narodil 29. června 1797 v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho otec se vydal na dráhu úředníka ve státních službách. Ve svých 21 letech nastoupil do funkce konceptního praktikanta na krajský úřad v Mladé Boleslavi a po 11 letech získal pozici nadpočetného krajského komisaře. Zisk této pozice mu zajistilo dostatečné zázemí, aby se mohl poohlédnout po nevěstě. Tou se stala 16. srpna 1830 Agnes Römisch (1804–1855), dcera majitele panství Malá Skála. Z tohoto manželství se narodily tři děti – starší dcera a syn bohužel zemřeli v dětském věku, ale z nejmladšího Jana Merkla (1847–1922) se stal vrchní inženýr ve vítkovických železárnách. V následujících letech pak Bernard stoupal po hodnostním řebříčku a svého prvního vrcholu dosáhl roku 1846 jako krajský komisař I. třídy. Na rozdíl od svého otce, který pracoval na různých místech, byla tato fáze Bernardovy kariéry pevně svázána s Mladou Boleslaví. A dost možná by to tak zůstalo i nadále, kdyby nepřišla revoluce roku 1848 a s ní spojené změny v různých sférách života rakouské monarchie. Jednou z nich byla i transformace politické správy. Bernard se tak stal roku 1849 okresním hejtmanem v Chotěboři, kde po šesti dosáhl na post okresního představeného. Ve funkci roku 1857 zemřel.   

Druhorozený syn Franze Merkla a jeho manželky Terezie se rovněž jmenoval Franz (1799–1878). Narodil se v dalším působišti svého otce – ve Slaném.  O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti hejtmana (kapitána), a zemřel svobodný v Praze ve věku 79 let.

Třetí v pořadí, Karel (1800–1870) se opět narodil v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho bratr Franz se vydal na dráhu vojáka a stal se plukovníkem rakouské armády.  Ani Karel se neoženil a zemřel v Praze roku 1870.

Po narození tří dětí se rodina Merklových znovu přestěhovala do Slaného, kde se 11. prosince 1801 narodila dvojčata Edmund a Heinrich. Chlapci nejen, že přežili porod, což už samo o sobě byl malý zázrak, ale oba se v dospělosti stali stejně jako jejich otec vyššími státními úředníky. Heinrich Merkl (1801–1874) získal po studiu práv na vídeňské a pražské univerzitě místo konceptního praktikanta v Jičíně. Podobně jako jeho otec vystřídal několik úřadů, ale krajským komisařem se stal opět v Jičíně o více než 20 let později. Vrcholu kariéry dosáhl roku 1855 ve funkci okresního představeného v Hradci Králové. Na rozdíl od svého otce se však neoženil a zemřel v nedožitých 61 letech v Praze. 

To jeho bratr Edmund (1801–1862) se oženil hned čtyřikrát. Ve 22 letech nastoupil jako konceptní praktikant na Krajský úřad v Českých Budějovicích. S prvním sňatkem nečekal ani na povýšení - oženil se roku 1831 s Antonií Stulíkovou (1806–1835), dcerou hostinského. Po čtyřech letech však Edmund ovdověl. Podruhé se ovšem oženil až po více než šesti letech, v roce 1842 s Vilemínou Křepinskou (1823–1945), dcerou poštmistra. Mezitím už povýšil a stal se krajským komisařem v Plzni. Ani jeho druhé manželství však nevydrželo dlouho, neboť Vilemína po třech letech zemřela. Tentokrát Edmund příliš dlouho netruchlil a hned následujícího roku se oženil potřetí s Amalií Pazourkovou (1826–1851), dcerou plzeňského justiciára, tedy úředníka s právním vzděláním. Třetí manželství trvalo pět let, do smrti Amalie roku 1851. Svůj poslední sňatek uzavřel Edmund o osm let později. Nevěsta, Matylda Křepinská (1828–1868) byla nejen o 26 let mladší než její ženich, navíc byla mladší sestrou Edmundovy druhé ženy Vilemíny. Bez zajímavosti rovněž není, že další sestra, Klementina Křepinská (*1831), se provdala za Aloise Josefa Maschu (1816–1888), který rovněž působil nejprve jako okresní představený a v 70. letech zastával post okresního hejtmana v Chrudimi. Čtvrté Merklovo manželství trvalo nejdéle – celých 10 let. Ani Matylda však svého muže nepřežila, zemřela o šest let dříve než on, takže Edmund umíral jako čtyřnásobný vdovec.   

Podívejme se ještě na osudy ostatních Edmundových sourozenců.  Dne 10. března 1804 se Merklovým narodilo v pořadí šesté dítě – jediná dcera Kateřina (1804–1824). Ta se dožila ze všech sourozenců nejnižšího věku. Zemřela v pouhých dvaceti letech, takže se ani nestihla provdat.

Její bratr August Merkl (1807–1883) se narodil 14. května 1807 v dalším působišti svého otce – v Mladé Boleslavi. Stejně jako jeho otec a někteří z bratrů se vydal na úřednickou dráhu, přičemž dosáhl postu zemského prezidenta ve Slezsku. Jeho manželkou se stala Adelheid (1818–1882) ze šlechtického rodu von Sturm zu Hirschfeld, kterou si vzal v dnešní ukrajinské Kolomyji, která v 19. století spolu s celou Haličí patřila k habsburské monarchii. Z manželství se narodily dvě děti, které přišly na svět už ve Lvově. Dcera Therese (1838–1880) se provdala za vládního radu slezské vlády Josefa von Mensshengen (1830–1891) a syn Bohuslav (1835–1904) se stal vojenským důstojníkem. Zemřel nakonec v chorvatském Hvaru. August na sklonku života pobýval nejprve ve Vídni, zemřel však v Innsbrucku.

Osmým v pořadí byl syn Fridrich (1808–1886) narozený v Mladé Boleslavi 29. června 1808. Jeho osudem se stala armáda, získal hodnost podplukovníka a za své úspěchy byl odměněn Vojenským záslužným křížem. Ani on se nikdy neoženil a zemřel v Praze roku 1886.

V Mladé Boleslavi se o rok později – přesně 5. listopadu 1809 – narodil také Albrecht (1809–1860). Dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu, ale na rozdíl od ostatních bratrů se mu podařilo skloubit vojenskou službu s rodinným životem. Oženil se v německém Karlsruhe s Karoline Baumgärtner (1820–1891). Jejich dcera Matylda (1848–1937) se provdala za historika, který působil jako profesor na univerzitě v německém Heidelbergu, Karla Mendelssohna-Bartholdyho (1838–1897), syna slavného skladatele. Albrecht se dožil v porovnání se svými bratry nízkého věku – zemřel v Praze jako padesátiletý.

Jako poslední se manželům Merklovým narodil Wilhelm (1815–1892), stalo se tak 1. října 1815 v Mladé Boleslavi. I Wilhelm si zvolil dráhu státního úředníka a vypracoval se na okresního hejtmana v Jasłu, městě na jihovýchodě dnešního Polska. V 19. století se však spolu s celou Haličí nacházelo pod správou rakouského císařství. Mezi polskou šlechtou si Wilhelm našel nevěstu a v roce 1848 se oženil s Josefinou Gruszczynskou (1825–1878). Jejich synové také dosáhli významných postů v rámci rakouské státní správy. Wilhelm zemřel roku 1892. 

Příběh rodiny Merklových je velmi zajímavý jak po demografické, tak i po sociální stránce. Nezvykle příznivé úmrtností poměry se netýkaly pouze dětského věku, pět z devíti synů Franze Merkla zemřelo až po dosažení sedmdesátky, což také nebylo v tuto dobu běžné. Zároveň lze konstatovat, že vesměs všichni sourozenci Merklovi měli úspěšnou profesní kariéru. Zajímavý je fakt, že se vydali pouze dvěma směry – buď se stali podobně jako jejich otec státními úředníky, nebo vstoupili do armády. Ačkoliv Franz Merkl získal šlechtický titul, nedisponoval rodovým majetkem, ze kterého by alespoň jeden z jeho synů mohl žít. Jeho potomci se tedy o své finanční zajištění museli postarat sami. Osudy Merklových také ukazují na nesmírnou rozlohu habsburské monarchie v 19. století. Při pohledu na dnešní mapu by se zdálo, že bratři působili ve čtyřech různých státech – Česku, Rakousku, Polsku a Ukrajině – ve skutečnosti se však celou dobu pohybovali na území rakouské říše. 

Na konci 18. století to nebyl pohled nijak výjimečný. V kostele v jihočeské Kdyni vedle sebe 27. července 1796 stáli tehdy sedmatřicetiletý krajský komisař Franz Merkl (1759–1829) a osmnáctiletá dcera panského inspektora Theresie Dalquen (1778–1868). Franz se neženil poprvé, byl vdovcem, ale z prvního manželství zřejmě neměl děti. Jako dobře postavený státní úředník jistě představoval pro svobodné dámy a jejich rodiče zajímavou partii. Manželství Franze a Theresie však přece jen na svou dobu bylo zcela výjimečným zjevem. Narodilo se z něj totiž 10 dětí, jež se všechny dožily dospělosti a většina z nich zemřela v požehnaném věku. V době, kdy se v průměru čtvrtina narozených dětí nedožila svých prvních narozenin, bylo něco takového naprosto raritní. Neobvyklé pak bylo i to, že v devíti z deseti porodů přišel na svět syn. Franzova kariéra se také rozvíjela velmi slibně, později se z krajského komisaře vyšvihl na guberniálního radu a roku 1811 získal titul rytíře, který pak používali i jeho synové. Franz zemřel v Mladé Boleslavi roku 1829 a jeho žena jej o téměř 40 let přežila

Kariéra Franze Merkla byla plně spjata s předbřeznovým správním systémem, v němž Franz, který se narodil jako syn vídeňského krejčího, dosáhl mimořádného sociálního vzestupu. Bezpochyby si uvědomoval, jakou důležitou roli má z hlediska sociálního postavení patřičné vzdělání, což se odrazilo i na výchově jeho dětí. Hned čtyři jeho synové dosáhli významných pozic vyšších státních úředníků, když působili coby okresní představení či okresní hejtmané, ještě větší kariérní posun dosáhl pátý syn, který se stal zemským prezidentem ve Slezsku.

Úspěšnou kariérní dráhu nastoupil hned prvorozený syn Bernard (1797–1857), který se narodil 29. června 1797 v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho otec se vydal na dráhu úředníka ve státních službách. Ve svých 21 letech nastoupil do funkce konceptního praktikanta na krajský úřad v Mladé Boleslavi a po 11 letech získal pozici nadpočetného krajského komisaře. Zisk této pozice mu zajistilo dostatečné zázemí, aby se mohl poohlédnout po nevěstě. Tou se stala 16. srpna 1830 Agnes Römisch (1804–1855), dcera majitele panství Malá Skála. Z tohoto manželství se narodily tři děti – starší dcera a syn bohužel zemřeli v dětském věku, ale z nejmladšího Jana Merkla (1847–1922) se stal vrchní inženýr ve vítkovických železárnách. V následujících letech pak Bernard stoupal po hodnostním řebříčku a svého prvního vrcholu dosáhl roku 1846 jako krajský komisař I. třídy. Na rozdíl od svého otce, který pracoval na různých místech, byla tato fáze Bernardovy kariéry pevně svázána s Mladou Boleslaví. A dost možná by to tak zůstalo i nadále, kdyby nepřišla revoluce roku 1848 a s ní spojené změny v různých sférách života rakouské monarchie. Jednou z nich byla i transformace politické správy. Bernard se tak stal roku 1849 okresním hejtmanem v Chotěboři, kde po šesti dosáhl na post okresního představeného. Ve funkci roku 1857 zemřel.   

Druhorozený syn Franze Merkla a jeho manželky Terezie se rovněž jmenoval Franz (1799–1878). Narodil se v dalším působišti svého otce – ve Slaném.  O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti hejtmana (kapitána), a zemřel svobodný v Praze ve věku 79 let.

Třetí v pořadí, Karel (1800–1870) se opět narodil v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho bratr Franz se vydal na dráhu vojáka a stal se plukovníkem rakouské armády.  Ani Karel se neoženil a zemřel v Praze roku 1870.

Po narození tří dětí se rodina Merklových znovu přestěhovala do Slaného, kde se 11. prosince 1801 narodila dvojčata Edmund a Heinrich. Chlapci nejen, že přežili porod, což už samo o sobě byl malý zázrak, ale oba se v dospělosti stali stejně jako jejich otec vyššími státními úředníky. Heinrich Merkl (1801–1874) získal po studiu práv na vídeňské a pražské univerzitě místo konceptního praktikanta v Jičíně. Podobně jako jeho otec vystřídal několik úřadů, ale krajským komisařem se stal opět v Jičíně o více než 20 let později. Vrcholu kariéry dosáhl roku 1855 ve funkci okresního představeného v Hradci Králové. Na rozdíl od svého otce se však neoženil a zemřel v nedožitých 61 letech v Praze. 

To jeho bratr Edmund (1801–1862) se oženil hned čtyřikrát. Ve 22 letech nastoupil jako konceptní praktikant na Krajský úřad v Českých Budějovicích. S prvním sňatkem nečekal ani na povýšení - oženil se roku 1831 s Antonií Stulíkovou (1806–1835), dcerou hostinského. Po čtyřech letech však Edmund ovdověl. Podruhé se ovšem oženil až po více než šesti letech, v roce 1842 s Vilemínou Křepinskou (1823–1945), dcerou poštmistra. Mezitím už povýšil a stal se krajským komisařem v Plzni. Ani jeho druhé manželství však nevydrželo dlouho, neboť Vilemína po třech letech zemřela. Tentokrát Edmund příliš dlouho netruchlil a hned následujícího roku se oženil potřetí s Amalií Pazourkovou (1826–1851), dcerou plzeňského justiciára, tedy úředníka s právním vzděláním. Třetí manželství trvalo pět let, do smrti Amalie roku 1851. Svůj poslední sňatek uzavřel Edmund o osm let později. Nevěsta, Matylda Křepinská (1828–1868) byla nejen o 26 let mladší než její ženich, navíc byla mladší sestrou Edmundovy druhé ženy Vilemíny. Bez zajímavosti rovněž není, že další sestra, Klementina Křepinská (*1831), se provdala za Aloise Josefa Maschu (1816–1888), který rovněž působil nejprve jako okresní představený a v 70. letech zastával post okresního hejtmana v Chrudimi. Čtvrté Merklovo manželství trvalo nejdéle – celých 10 let. Ani Matylda však svého muže nepřežila, zemřela o šest let dříve než on, takže Edmund umíral jako čtyřnásobný vdovec.   

Podívejme se ještě na osudy ostatních Edmundových sourozenců.  Dne 10. března 1804 se Merklovým narodilo v pořadí šesté dítě – jediná dcera Kateřina (1804–1824). Ta se dožila ze všech sourozenců nejnižšího věku. Zemřela v pouhých dvaceti letech, takže se ani nestihla provdat.

Její bratr August Merkl (1807–1883) se narodil 14. května 1807 v dalším působišti svého otce – v Mladé Boleslavi. Stejně jako jeho otec a někteří z bratrů se vydal na úřednickou dráhu, přičemž dosáhl postu zemského prezidenta ve Slezsku. Jeho manželkou se stala Adelheid (1818–1882) ze šlechtického rodu von Sturm zu Hirschfeld, kterou si vzal v dnešní ukrajinské Kolomyji, která v 19. století spolu s celou Haličí patřila k habsburské monarchii. Z manželství se narodily dvě děti, které přišly na svět už ve Lvově. Dcera Therese (1838–1880) se provdala za vládního radu slezské vlády Josefa von Mensshengen (1830–1891) a syn Bohuslav (1835–1904) se stal vojenským důstojníkem. Zemřel nakonec v chorvatském Hvaru. August na sklonku života pobýval nejprve ve Vídni, zemřel však v Innsbrucku.

Osmým v pořadí byl syn Fridrich (1808–1886) narozený v Mladé Boleslavi 29. června 1808. Jeho osudem se stala armáda, získal hodnost podplukovníka a za své úspěchy byl odměněn Vojenským záslužným křížem. Ani on se nikdy neoženil a zemřel v Praze roku 1886.

V Mladé Boleslavi se o rok později – přesně 5. listopadu 1809 – narodil také Albrecht (1809–1860). Dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu, ale na rozdíl od ostatních bratrů se mu podařilo skloubit vojenskou službu s rodinným životem. Oženil se v německém Karlsruhe s Karoline Baumgärtner (1820–1891). Jejich dcera Matylda (1848–1937) se provdala za historika, který působil jako profesor na univerzitě v německém Heidelbergu, Karla Mendelssohna-Bartholdyho (1838–1897), syna slavného skladatele. Albrecht se dožil v porovnání se svými bratry nízkého věku – zemřel v Praze jako padesátiletý.

Jako poslední se manželům Merklovým narodil Wilhelm (1815–1892), stalo se tak 1. října 1815 v Mladé Boleslavi. I Wilhelm si zvolil dráhu státního úředníka a vypracoval se na okresního hejtmana v Jasłu, městě na jihovýchodě dnešního Polska. V 19. století se však spolu s celou Haličí nacházelo pod správou rakouského císařství. Mezi polskou šlechtou si Wilhelm našel nevěstu a v roce 1848 se oženil s Josefinou Gruszczynskou (1825–1878). Jejich synové také dosáhli významných postů v rámci rakouské státní správy. Wilhelm zemřel roku 1892. 

Příběh rodiny Merklových je velmi zajímavý jak po demografické, tak i po sociální stránce. Nezvykle příznivé úmrtností poměry se netýkaly pouze dětského věku, pět z devíti synů Franze Merkla zemřelo až po dosažení sedmdesátky, což také nebylo v tuto dobu běžné. Zároveň lze konstatovat, že vesměs všichni sourozenci Merklovi měli úspěšnou profesní kariéru. Zajímavý je fakt, že se vydali pouze dvěma směry – buď se stali podobně jako jejich otec státními úředníky, nebo vstoupili do armády. Ačkoliv Franz Merkl získal šlechtický titul, nedisponoval rodovým majetkem, ze kterého by alespoň jeden z jeho synů mohl žít. Jeho potomci se tedy o své finanční zajištění museli postarat sami. Osudy Merklových také ukazují na nesmírnou rozlohu habsburské monarchie v 19. století. Při pohledu na dnešní mapu by se zdálo, že bratři působili ve čtyřech různých státech – Česku, Rakousku, Polsku a Ukrajině – ve skutečnosti se však celou dobu pohybovali na území rakouské říše. 

Na konci 18. století to nebyl pohled nijak výjimečný. V kostele v jihočeské Kdyni vedle sebe 27. července 1796 stáli tehdy sedmatřicetiletý krajský komisař Franz Merkl (1759–1829) a osmnáctiletá dcera panského inspektora Theresie Dalquen (1778–1868). Franz se neženil poprvé, byl vdovcem, ale z prvního manželství zřejmě neměl děti. Jako dobře postavený státní úředník jistě představoval pro svobodné dámy a jejich rodiče zajímavou partii. Manželství Franze a Theresie však přece jen na svou dobu bylo zcela výjimečným zjevem. Narodilo se z něj totiž 10 dětí, jež se všechny dožily dospělosti a většina z nich zemřela v požehnaném věku. V době, kdy se v průměru čtvrtina narozených dětí nedožila svých prvních narozenin, bylo něco takového naprosto raritní. Neobvyklé pak bylo i to, že v devíti z deseti porodů přišel na svět syn. Franzova kariéra se také rozvíjela velmi slibně, později se z krajského komisaře vyšvihl na guberniálního radu a roku 1811 získal titul rytíře, který pak používali i jeho synové. Franz zemřel v Mladé Boleslavi roku 1829 a jeho žena jej o téměř 40 let přežila

Kariéra Franze Merkla byla plně spjata s předbřeznovým správním systémem, v němž Franz, který se narodil jako syn vídeňského krejčího, dosáhl mimořádného sociálního vzestupu. Bezpochyby si uvědomoval, jakou důležitou roli má z hlediska sociálního postavení patřičné vzdělání, což se odrazilo i na výchově jeho dětí. Hned čtyři jeho synové dosáhli významných pozic vyšších státních úředníků, když působili coby okresní představení či okresní hejtmané, ještě větší kariérní posun dosáhl pátý syn, který se stal zemským prezidentem ve Slezsku.

Úspěšnou kariérní dráhu nastoupil hned prvorozený syn Bernard (1797–1857), který se narodil 29. června 1797 v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho otec se vydal na dráhu úředníka ve státních službách. Ve svých 21 letech nastoupil do funkce konceptního praktikanta na krajský úřad v Mladé Boleslavi a po 11 letech získal pozici nadpočetného krajského komisaře. Zisk této pozice mu zajistilo dostatečné zázemí, aby se mohl poohlédnout po nevěstě. Tou se stala 16. srpna 1830 Agnes Römisch (1804–1855), dcera majitele panství Malá Skála. Z tohoto manželství se narodily tři děti – starší dcera a syn bohužel zemřeli v dětském věku, ale z nejmladšího Jana Merkla (1847–1922) se stal vrchní inženýr ve vítkovických železárnách. V následujících letech pak Bernard stoupal po hodnostním řebříčku a svého prvního vrcholu dosáhl roku 1846 jako krajský komisař I. třídy. Na rozdíl od svého otce, který pracoval na různých místech, byla tato fáze Bernardovy kariéry pevně svázána s Mladou Boleslaví. A dost možná by to tak zůstalo i nadále, kdyby nepřišla revoluce roku 1848 a s ní spojené změny v různých sférách života rakouské monarchie. Jednou z nich byla i transformace politické správy. Bernard se tak stal roku 1849 okresním hejtmanem v Chotěboři, kde po šesti dosáhl na post okresního představeného. Ve funkci roku 1857 zemřel.   

Druhorozený syn Franze Merkla a jeho manželky Terezie se rovněž jmenoval Franz (1799–1878). Narodil se v dalším působišti svého otce – ve Slaném.  O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti hejtmana (kapitána), a zemřel svobodný v Praze ve věku 79 let.

Třetí v pořadí, Karel (1800–1870) se opět narodil v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho bratr Franz se vydal na dráhu vojáka a stal se plukovníkem rakouské armády.  Ani Karel se neoženil a zemřel v Praze roku 1870.

Po narození tří dětí se rodina Merklových znovu přestěhovala do Slaného, kde se 11. prosince 1801 narodila dvojčata Edmund a Heinrich. Chlapci nejen, že přežili porod, což už samo o sobě byl malý zázrak, ale oba se v dospělosti stali stejně jako jejich otec vyššími státními úředníky. Heinrich Merkl (1801–1874) získal po studiu práv na vídeňské a pražské univerzitě místo konceptního praktikanta v Jičíně. Podobně jako jeho otec vystřídal několik úřadů, ale krajským komisařem se stal opět v Jičíně o více než 20 let později. Vrcholu kariéry dosáhl roku 1855 ve funkci okresního představeného v Hradci Králové. Na rozdíl od svého otce se však neoženil a zemřel v nedožitých 61 letech v Praze. 

To jeho bratr Edmund (1801–1862) se oženil hned čtyřikrát. Ve 22 letech nastoupil jako konceptní praktikant na Krajský úřad v Českých Budějovicích. S prvním sňatkem nečekal ani na povýšení - oženil se roku 1831 s Antonií Stulíkovou (1806–1835), dcerou hostinského. Po čtyřech letech však Edmund ovdověl. Podruhé se ovšem oženil až po více než šesti letech, v roce 1842 s Vilemínou Křepinskou (1823–1945), dcerou poštmistra. Mezitím už povýšil a stal se krajským komisařem v Plzni. Ani jeho druhé manželství však nevydrželo dlouho, neboť Vilemína po třech letech zemřela. Tentokrát Edmund příliš dlouho netruchlil a hned následujícího roku se oženil potřetí s Amalií Pazourkovou (1826–1851), dcerou plzeňského justiciára, tedy úředníka s právním vzděláním. Třetí manželství trvalo pět let, do smrti Amalie roku 1851. Svůj poslední sňatek uzavřel Edmund o osm let později. Nevěsta, Matylda Křepinská (1828–1868) byla nejen o 26 let mladší než její ženich, navíc byla mladší sestrou Edmundovy druhé ženy Vilemíny. Bez zajímavosti rovněž není, že další sestra, Klementina Křepinská (*1831), se provdala za Aloise Josefa Maschu (1816–1888), který rovněž působil nejprve jako okresní představený a v 70. letech zastával post okresního hejtmana v Chrudimi. Čtvrté Merklovo manželství trvalo nejdéle – celých 10 let. Ani Matylda však svého muže nepřežila, zemřela o šest let dříve než on, takže Edmund umíral jako čtyřnásobný vdovec.   

Podívejme se ještě na osudy ostatních Edmundových sourozenců.  Dne 10. března 1804 se Merklovým narodilo v pořadí šesté dítě – jediná dcera Kateřina (1804–1824). Ta se dožila ze všech sourozenců nejnižšího věku. Zemřela v pouhých dvaceti letech, takže se ani nestihla provdat.

Její bratr August Merkl (1807–1883) se narodil 14. května 1807 v dalším působišti svého otce – v Mladé Boleslavi. Stejně jako jeho otec a někteří z bratrů se vydal na úřednickou dráhu, přičemž dosáhl postu zemského prezidenta ve Slezsku. Jeho manželkou se stala Adelheid (1818–1882) ze šlechtického rodu von Sturm zu Hirschfeld, kterou si vzal v dnešní ukrajinské Kolomyji, která v 19. století spolu s celou Haličí patřila k habsburské monarchii. Z manželství se narodily dvě děti, které přišly na svět už ve Lvově. Dcera Therese (1838–1880) se provdala za vládního radu slezské vlády Josefa von Mensshengen (1830–1891) a syn Bohuslav (1835–1904) se stal vojenským důstojníkem. Zemřel nakonec v chorvatském Hvaru. August na sklonku života pobýval nejprve ve Vídni, zemřel však v Innsbrucku.

Osmým v pořadí byl syn Fridrich (1808–1886) narozený v Mladé Boleslavi 29. června 1808. Jeho osudem se stala armáda, získal hodnost podplukovníka a za své úspěchy byl odměněn Vojenským záslužným křížem. Ani on se nikdy neoženil a zemřel v Praze roku 1886.

V Mladé Boleslavi se o rok později – přesně 5. listopadu 1809 – narodil také Albrecht (1809–1860). Dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu, ale na rozdíl od ostatních bratrů se mu podařilo skloubit vojenskou službu s rodinným životem. Oženil se v německém Karlsruhe s Karoline Baumgärtner (1820–1891). Jejich dcera Matylda (1848–1937) se provdala za historika, který působil jako profesor na univerzitě v německém Heidelbergu, Karla Mendelssohna-Bartholdyho (1838–1897), syna slavného skladatele. Albrecht se dožil v porovnání se svými bratry nízkého věku – zemřel v Praze jako padesátiletý.

Jako poslední se manželům Merklovým narodil Wilhelm (1815–1892), stalo se tak 1. října 1815 v Mladé Boleslavi. I Wilhelm si zvolil dráhu státního úředníka a vypracoval se na okresního hejtmana v Jasłu, městě na jihovýchodě dnešního Polska. V 19. století se však spolu s celou Haličí nacházelo pod správou rakouského císařství. Mezi polskou šlechtou si Wilhelm našel nevěstu a v roce 1848 se oženil s Josefinou Gruszczynskou (1825–1878). Jejich synové také dosáhli významných postů v rámci rakouské státní správy. Wilhelm zemřel roku 1892. 

Příběh rodiny Merklových je velmi zajímavý jak po demografické, tak i po sociální stránce. Nezvykle příznivé úmrtností poměry se netýkaly pouze dětského věku, pět z devíti synů Franze Merkla zemřelo až po dosažení sedmdesátky, což také nebylo v tuto dobu běžné. Zároveň lze konstatovat, že vesměs všichni sourozenci Merklovi měli úspěšnou profesní kariéru. Zajímavý je fakt, že se vydali pouze dvěma směry – buď se stali podobně jako jejich otec státními úředníky, nebo vstoupili do armády. Ačkoliv Franz Merkl získal šlechtický titul, nedisponoval rodovým majetkem, ze kterého by alespoň jeden z jeho synů mohl žít. Jeho potomci se tedy o své finanční zajištění museli postarat sami. Osudy Merklových také ukazují na nesmírnou rozlohu habsburské monarchie v 19. století. Při pohledu na dnešní mapu by se zdálo, že bratři působili ve čtyřech různých státech – Česku, Rakousku, Polsku a Ukrajině – ve skutečnosti se však celou dobu pohybovali na území rakouské říše. 

Na konci 18. století to nebyl pohled nijak výjimečný. V kostele v jihočeské Kdyni vedle sebe 27. července 1796 stáli tehdy sedmatřicetiletý krajský komisař Franz Merkl (1759–1829) a osmnáctiletá dcera panského inspektora Theresie Dalquen (1778–1868). Franz se neženil poprvé, byl vdovcem, ale z prvního manželství zřejmě neměl děti. Jako dobře postavený státní úředník jistě představoval pro svobodné dámy a jejich rodiče zajímavou partii. Manželství Franze a Theresie však přece jen na svou dobu bylo zcela výjimečným zjevem. Narodilo se z něj totiž 10 dětí, jež se všechny dožily dospělosti a většina z nich zemřela v požehnaném věku. V době, kdy se v průměru čtvrtina narozených dětí nedožila svých prvních narozenin, bylo něco takového naprosto raritní. Neobvyklé pak bylo i to, že v devíti z deseti porodů přišel na svět syn. Franzova kariéra se také rozvíjela velmi slibně, později se z krajského komisaře vyšvihl na guberniálního radu a roku 1811 získal titul rytíře, který pak používali i jeho synové. Franz zemřel v Mladé Boleslavi roku 1829 a jeho žena jej o téměř 40 let přežila

Kariéra Franze Merkla byla plně spjata s předbřeznovým správním systémem, v němž Franz, který se narodil jako syn vídeňského krejčího, dosáhl mimořádného sociálního vzestupu. Bezpochyby si uvědomoval, jakou důležitou roli má z hlediska sociálního postavení patřičné vzdělání, což se odrazilo i na výchově jeho dětí. Hned čtyři jeho synové dosáhli významných pozic vyšších státních úředníků, když působili coby okresní představení či okresní hejtmané, ještě větší kariérní posun dosáhl pátý syn, který se stal zemským prezidentem ve Slezsku.

Úspěšnou kariérní dráhu nastoupil hned prvorozený syn Bernard (1797–1857), který se narodil 29. června 1797 v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho otec se vydal na dráhu úředníka ve státních službách. Ve svých 21 letech nastoupil do funkce konceptního praktikanta na krajský úřad v Mladé Boleslavi a po 11 letech získal pozici nadpočetného krajského komisaře. Zisk této pozice mu zajistilo dostatečné zázemí, aby se mohl poohlédnout po nevěstě. Tou se stala 16. srpna 1830 Agnes Römisch (1804–1855), dcera majitele panství Malá Skála. Z tohoto manželství se narodily tři děti – starší dcera a syn bohužel zemřeli v dětském věku, ale z nejmladšího Jana Merkla (1847–1922) se stal vrchní inženýr ve vítkovických železárnách. V následujících letech pak Bernard stoupal po hodnostním řebříčku a svého prvního vrcholu dosáhl roku 1846 jako krajský komisař I. třídy. Na rozdíl od svého otce, který pracoval na různých místech, byla tato fáze Bernardovy kariéry pevně svázána s Mladou Boleslaví. A dost možná by to tak zůstalo i nadále, kdyby nepřišla revoluce roku 1848 a s ní spojené změny v různých sférách života rakouské monarchie. Jednou z nich byla i transformace politické správy. Bernard se tak stal roku 1849 okresním hejtmanem v Chotěboři, kde po šesti dosáhl na post okresního představeného. Ve funkci roku 1857 zemřel.   

Druhorozený syn Franze Merkla a jeho manželky Terezie se rovněž jmenoval Franz (1799–1878). Narodil se v dalším působišti svého otce – ve Slaném.  O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti hejtmana (kapitána), a zemřel svobodný v Praze ve věku 79 let.

Třetí v pořadí, Karel (1800–1870) se opět narodil v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho bratr Franz se vydal na dráhu vojáka a stal se plukovníkem rakouské armády.  Ani Karel se neoženil a zemřel v Praze roku 1870.

Po narození tří dětí se rodina Merklových znovu přestěhovala do Slaného, kde se 11. prosince 1801 narodila dvojčata Edmund a Heinrich. Chlapci nejen, že přežili porod, což už samo o sobě byl malý zázrak, ale oba se v dospělosti stali stejně jako jejich otec vyššími státními úředníky. Heinrich Merkl (1801–1874) získal po studiu práv na vídeňské a pražské univerzitě místo konceptního praktikanta v Jičíně. Podobně jako jeho otec vystřídal několik úřadů, ale krajským komisařem se stal opět v Jičíně o více než 20 let později. Vrcholu kariéry dosáhl roku 1855 ve funkci okresního představeného v Hradci Králové. Na rozdíl od svého otce se však neoženil a zemřel v nedožitých 61 letech v Praze. 

To jeho bratr Edmund (1801–1862) se oženil hned čtyřikrát. Ve 22 letech nastoupil jako konceptní praktikant na Krajský úřad v Českých Budějovicích. S prvním sňatkem nečekal ani na povýšení - oženil se roku 1831 s Antonií Stulíkovou (1806–1835), dcerou hostinského. Po čtyřech letech však Edmund ovdověl. Podruhé se ovšem oženil až po více než šesti letech, v roce 1842 s Vilemínou Křepinskou (1823–1945), dcerou poštmistra. Mezitím už povýšil a stal se krajským komisařem v Plzni. Ani jeho druhé manželství však nevydrželo dlouho, neboť Vilemína po třech letech zemřela. Tentokrát Edmund příliš dlouho netruchlil a hned následujícího roku se oženil potřetí s Amalií Pazourkovou (1826–1851), dcerou plzeňského justiciára, tedy úředníka s právním vzděláním. Třetí manželství trvalo pět let, do smrti Amalie roku 1851. Svůj poslední sňatek uzavřel Edmund o osm let později. Nevěsta, Matylda Křepinská (1828–1868) byla nejen o 26 let mladší než její ženich, navíc byla mladší sestrou Edmundovy druhé ženy Vilemíny. Bez zajímavosti rovněž není, že další sestra, Klementina Křepinská (*1831), se provdala za Aloise Josefa Maschu (1816–1888), který rovněž působil nejprve jako okresní představený a v 70. letech zastával post okresního hejtmana v Chrudimi. Čtvrté Merklovo manželství trvalo nejdéle – celých 10 let. Ani Matylda však svého muže nepřežila, zemřela o šest let dříve než on, takže Edmund umíral jako čtyřnásobný vdovec.   

Podívejme se ještě na osudy ostatních Edmundových sourozenců.  Dne 10. března 1804 se Merklovým narodilo v pořadí šesté dítě – jediná dcera Kateřina (1804–1824). Ta se dožila ze všech sourozenců nejnižšího věku. Zemřela v pouhých dvaceti letech, takže se ani nestihla provdat.

Její bratr August Merkl (1807–1883) se narodil 14. května 1807 v dalším působišti svého otce – v Mladé Boleslavi. Stejně jako jeho otec a někteří z bratrů se vydal na úřednickou dráhu, přičemž dosáhl postu zemského prezidenta ve Slezsku. Jeho manželkou se stala Adelheid (1818–1882) ze šlechtického rodu von Sturm zu Hirschfeld, kterou si vzal v dnešní ukrajinské Kolomyji, která v 19. století spolu s celou Haličí patřila k habsburské monarchii. Z manželství se narodily dvě děti, které přišly na svět už ve Lvově. Dcera Therese (1838–1880) se provdala za vládního radu slezské vlády Josefa von Mensshengen (1830–1891) a syn Bohuslav (1835–1904) se stal vojenským důstojníkem. Zemřel nakonec v chorvatském Hvaru. August na sklonku života pobýval nejprve ve Vídni, zemřel však v Innsbrucku.

Osmým v pořadí byl syn Fridrich (1808–1886) narozený v Mladé Boleslavi 29. června 1808. Jeho osudem se stala armáda, získal hodnost podplukovníka a za své úspěchy byl odměněn Vojenským záslužným křížem. Ani on se nikdy neoženil a zemřel v Praze roku 1886.

V Mladé Boleslavi se o rok později – přesně 5. listopadu 1809 – narodil také Albrecht (1809–1860). Dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu, ale na rozdíl od ostatních bratrů se mu podařilo skloubit vojenskou službu s rodinným životem. Oženil se v německém Karlsruhe s Karoline Baumgärtner (1820–1891). Jejich dcera Matylda (1848–1937) se provdala za historika, který působil jako profesor na univerzitě v německém Heidelbergu, Karla Mendelssohna-Bartholdyho (1838–1897), syna slavného skladatele. Albrecht se dožil v porovnání se svými bratry nízkého věku – zemřel v Praze jako padesátiletý.

Jako poslední se manželům Merklovým narodil Wilhelm (1815–1892), stalo se tak 1. října 1815 v Mladé Boleslavi. I Wilhelm si zvolil dráhu státního úředníka a vypracoval se na okresního hejtmana v Jasłu, městě na jihovýchodě dnešního Polska. V 19. století se však spolu s celou Haličí nacházelo pod správou rakouského císařství. Mezi polskou šlechtou si Wilhelm našel nevěstu a v roce 1848 se oženil s Josefinou Gruszczynskou (1825–1878). Jejich synové také dosáhli významných postů v rámci rakouské státní správy. Wilhelm zemřel roku 1892. 

Příběh rodiny Merklových je velmi zajímavý jak po demografické, tak i po sociální stránce. Nezvykle příznivé úmrtností poměry se netýkaly pouze dětského věku, pět z devíti synů Franze Merkla zemřelo až po dosažení sedmdesátky, což také nebylo v tuto dobu běžné. Zároveň lze konstatovat, že vesměs všichni sourozenci Merklovi měli úspěšnou profesní kariéru. Zajímavý je fakt, že se vydali pouze dvěma směry – buď se stali podobně jako jejich otec státními úředníky, nebo vstoupili do armády. Ačkoliv Franz Merkl získal šlechtický titul, nedisponoval rodovým majetkem, ze kterého by alespoň jeden z jeho synů mohl žít. Jeho potomci se tedy o své finanční zajištění museli postarat sami. Osudy Merklových také ukazují na nesmírnou rozlohu habsburské monarchie v 19. století. Při pohledu na dnešní mapu by se zdálo, že bratři působili ve čtyřech různých státech – Česku, Rakousku, Polsku a Ukrajině – ve skutečnosti se však celou dobu pohybovali na území rakouské říše. 

Elie Dăianu byl významným příslušníkem rumunských elit v Sedmihradsku první poloviny 20. století. Přestože byl všestranně aktivní v církevní, publikační, kulturní i politické oblasti, zůstal spíše stranou zájmu historiků v poněkud v nezaslouženém stínu. Elie Dăianu se narodil 9. března 1868 ve vesnici Cut v župě Alba. Jeho rodiče, Iosif Dăianu a Ana Dăianu rozená Munteanu, byli zámožní sedláci (jeho otec byl starostou).

Elie_Daianu_img7Elie Dăianu

Elie_Daianu_protopope Daianu his parents and his sister 1890

Dianu s rodiči a sestrou, 1890

Po ukončení místní vesnické školy pokračoval Elie Dăianu ve studiích v Sibiu a Blaji, kde v roce 1888 složil maturitu. V Blaji patřili mezi jeho učitele slavní rumunští učenci Timotei Cipariu (1805–1887) a Ioan Micu Moldovan (1833–1915). Elie Dăianu poté studoval na univerzitách ve Štýrském Hradci a v Budapešti, kde vystudoval teologii a literaturu; v Budapešti také získal doktorát, rovněž z literatury. Elie byl jediným ze svých sourozenců, který se vydal na intelektuální dráhu (měl tři sestry a dva bratry, kteří zůstali rolníky).

V roce 1897 se Elie Dăianu oženil s Anou Totoianu, která pocházela z kněžské rodiny z Micești v župě Alba, a měl s ní dvě děti, Ioachima Lea a Lucii Monicu. Jeho žena bohužel v roce 1900, krátce po narození dcery, zemřela. (Syn Ioachim Dăianu se později dal na úspěšnou diplomatickou kariéru; působil na různých místech, např. jako chargé d'affaires na rumunském velvyslanectví v Rize, rada na rumunském velvyslanectví v Moskvě nebo rumunský generální konzul v Tiraně atd.)

Svou kulturní a politickou kariéru zahájil Elie Dăianu již za studií. Během svého doktorandského pobytu v Budapešti v roce 1893 byl Dăianu spolu s Iuliem Maniu (1873–1953) (místopředseda), Aurelem Vladem (1875–1953)Octavianem Beju, Octavianem Vassu (1873–1935) Axente Banciu (1875–1959) zvolen předsedou společnosti „Petru Maior“. V dubnu 1894 se spolu s Valerem Moldovanem (1875–1954)Ilie Cristeou (1868–1939) (budoucím pravoslavným patriarchou), Iuliem Maniu a Aurelem Vladem zúčastnil studentského kongresu v Constanțě, o němž pod pseudonymem Edda psal do novin „Dreptatea“; v květnu téhož roku byl členem tiskové kanceláře procesu Memorandum, který vedli Dr. Vasile Lucaciu (1852–1922) Septimiu Albini (1861–1919).

Po ukončení studií pracoval Elie Dăianu rok (1895) jako redaktor v novinách Dreptatea v Temešváru, a poté se na základě pověření Ioana Rațiu (1828–1902) stal ředitelem listu „Tribuna“ v Sibiu, který řídil v letech 1896-1900. Další dva roky, až do léta 1902, působil Dăianu jako profesor morální a pastorální teologie v Blaji. V srpnu 1902 byl jmenován knězem a protopopem v Kluži, kterým zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1930.

Současně vyvíjel intenzivní kulturní a politickou činnost. Kromě článků o důležitých aktuálních tématech publikoval spisy a překlady z literatury, historie, filozofie a poezie v četných novinách v Bukurešti, Budapešti, Kluži, Sibiu, Aradu, Brašově a dalších; v roce 1903 založil v Kluži nový časopis „Răvașul“.

Elie Dăianu byl významným členem Sedmihradského spolku pro rumunskou literaturu a kulturu (ASTRA), založeného v roce 1861 v Sibiu jako první centrální kulturní instituce sedmihradských Rumunů, která sehrála důležitou úlohu v kulturní a politické emancipaci rumunského národa v Sedmihradsku. Během studií v Blaji byl Elie Dăianu nejprve stipendistou ASTRY; později se zapojil do činnosti spolku, psal vzdělávací brožury a knihy, pořádal populární přednášky a stal se dokonce členem ústředního výboru spolku.

Do roku 1918, v době, kdy bylo Sedmihradsko ještě součástí Maďarska, považovaly maďarské úřady myšlenky, které Elie Dăianu vyjadřoval v novinách, za provokativní. Byl proto odsouzen k jednomu roku vězení v Kluži a poté k deportaci do maďarského Šoproně. Jeho vyhnanství ukončil konec války a připojení Sedmihradska k Rumunsku.

Jako delegát klužské diecéze se Dăianu zúčastnil Velkého národního shromáždění v Alba Iulii; zároveň v Kluži předsedal jednomu z volebních výborů, které jmenovaly delegáty na toto shromáždění. Později vstoupil spolu s Octavianem Gogou (1888–1938) Vasilem Goldișem (1862–1934) do Lidové strany, v roce 1920 byl zvolen poslancem rumunského parlamentu a místopředsedou Poslanecké sněmovny; předsedou byl Duiliu Zamfirescu (1858–1922), jeho bývalý spolupracovník z klužského časopisu „Răvașul“. V politice působil Dăianu až do roku 1926, několik volebních období byl poslancem a senátorem. Současně byl v letech 1921–1938 členem Komise pro historické památky – sekce pro Sedmihradsko, která měla za úkol katalogizovat a monitorovat architektonické a umělecké památky.

Po odchodu do důchodu pokračoval Elie Dăianu v publikování článků o literatuře, historii, teologii atd. V poslední části svého života trpěl hmotnou nouzí, protože komunistický režim mu pod záminkou, že byl majitelem lesa, odebral důchod. V pozdějších letech ho podporoval jeho syn Joachim, který žil rovněž skromně poté, co jeho diplomatickou kariéru ukončil komunistický režim.

 

Zdroje:

Literatura:

Valentin Orga, Din zile de detenție. Însemnările lui Elie Dăianu din anii 1917–1918, in “Revista Bistriţei”, XVII, 2003, s. 247–265.

Ilie Moise, Ilie Dăianu şi spiritul Blajului, in “Transilvania”, 5/2010, s. 73–78.

Gheorghe Naghi, Din însemnările inedite ale dr. Elie Dăianu (1917–1918), in “Ziridava”, XI, 1979, s. 1089–1097.

Robert Marcel Hart, Raluca Maria Viman, Un mare cărturar și publicist ardelean: Elie Dăianu (1868–1956), in “Caiete de Antropologie Istorică”, 2018, s. 42–50.

 

Tisk:

“Gazeta Transilvaniei” no 180/18 August 1902.

“Răvașul” no. 4/23 ianuarie 1904.

Jedním z nejdéle sloužících poslanců českého zemského sněmu se ve druhé polovině 19. století stal stříbrský poštmistr Georg Adolf Streer von Streeruwitz. Třebaže se pyšnil rytířským titulem, nepatřil mezi řadu zástupců nově nobilitované úřednické či vojenské šlechty, svůj původ Streeruwitzové odvozovali od potomků jednoho z účastníků křížové výpravy proti husitům rozprášené během bitvy u Tachova. Své rodové sídlo měli na tvrzi, či později zámku Kopetzen u Prostiboři na Tachovsku, linie, z níž pocházel Georg Adolf, byla spjatá s nedalekým horním městem Stříbro. Dědeček poslance zakončil svou úspěšnou úřednickou kariéru jako dvorní rada spojené česko-rakouské kanceláře ve Vídni, jeho otec Anton (1787–1855) prožil své mládí na počátku 19. století coby důstojník v různých armádách válčících proti Napoleonovi, později se účastnil bojů v Latinské Americe pod vedením Simona Bolívara a zapojil se dokonce i do řeckého povstání proti Osmanské říši. Na „stará kolena“ se vrátil do domovského Stříbra, kde se ujal místní dědičné pošty. 

streeruwitzadolf

Obrázek z Wikipedie.

Poštmistři patřili mezi tradiční lokální honoraci. Šlo sice o postupně vymírající povolání, kdy dědičné či smluvní poštmistry v menších sídlech nahrazovaly s rozvojem poštovní sítě státní (tzv. erární) pošty včetně poštovních zaměstnanců na úrovni státních úředníků, to však byl poměrně pomalý proces, který např. Stříbro postihnul až na samém konci 19. století. Do té doby tamní poštu vedli Streeruwitzové coby místní měšťané, kteří za to, že pro své sousedy zajišťovali spojení se světem, pobírali od státu přesně smluvenou odměnu. Anton se po svém návratu ze světa oženil již v roce 1815, ovšem vzhledem k jeho dalším dobrodružstvím se zdá pravděpodobné, že první dítě dohledatelné ve stříbrských matrikách je skutečně i prvním z toho manželského svazku, třebaže přišlo na svět pět let po svatbě v roce 1820. Poté co první manželka zemřela v roce 1826, Anton se ještě třikrát oženil, syn Georg Adolf, pozdější poslanec, se narodil z třetího svazku v roce 1828.

Nakonec tak vedle sebe vyrůstaly děti celkem ze tří manželství, pořadím druhý sňatek totiž trval jen velmi krátce a jediný syn zemřel záhy po narození. Minimálně u dvou synů máme doloženou vojenskou kariéru po vzoru otce: Johann Karl (1831–1903) se dal na dráhu dělostřeleckého důstojníka, dosáhl hodnosti plukovníka a nakonec zemřel svobodný ve svém rodném městě. Kariéra Antona Emila (* 1837) byla mnohem klikatější a lze o něm s jistotou hovořit jako o černé ovci rodiny: poté co mu byla prokázána zpronevěra vojenských peněz, byl degradován a propuštěn z armády. Potuloval se jako žebrák po Dolních Rakousích a několikrát stanul před vídeňským zemským soudem obviněný z různých krádeží, na což noviny v souvislosti s veřejně známým bratrem poslancem neopomněly upozornit.

Další dva z bratrů se věnovali hornictví, které v jejich rodném kraji mělo dlouhou tradici, ostatně jedna z otcových manželek byla dcera místního báňského úředníka. Robert (* 1835) se uvádí v pražských policejních přihláškách jako důlní správce a redaktor odborného listu zaměřeného na hornictví, jeho bratr Wilhelm Heinrich (1833–1916) zřejmě zdědil otcovu dobrodružnou povahu a po studiu pražské techniky se rozhodl odejít do Spojených států. Nejprve pracoval v uhelných dolech v Pensylvánii, v roce 1876 přešel do Texasu. Třebaže se stal uznávaným geologem a členem řady odborných společností, zemřel v roce 1916 v Houstonu bez prostředků a pravděpodobně i bez potomků.

O osudu dalších bratrů nemáme doklady, je tak možné, že jediným pokračovatelem rodu, který převzal i dědičný poštmistrovský úřad, byl Georg Adolf. O jeho respektu a uznání ve městě i v okolí svědčí jak opakovaná volba poslancem nejen zemského sněmu, ale posléze i říšské rady, tak i skutečnost, že držel dlouhá léta úřad starosty města Stříbra stejně jako okresního starosty celého samosprávného okresu. Během několika desetiletí tak Adolf Streer von Streeruwitz ve svých rukou sloučil všechny klíčové samosprávné a zastupitelské úřady ve městě i v okrese. Jeho vliv na místní dění byl značný a díky této kombinaci úřadů a funkcí se mu zjevně dařilo pro své město získávat četné výhody, mimo jiné zde díky němu bylo zřízeno i státní gymnázium. 

Otcův vliv se propisoval i do kariér a osudů jeho dětí. Nejstarší syn Johann Alfred (* 1856) převzal dědičnou poštu a stal se na počátku 20. století stříbrským starostou, dcera Zdenka Karolína (1862–1922) se provdala za místního lékaře a politika Viktora Michla (1865–1927), který po zavedení všeobecného volebního práva usedl v rakouské říšské radě jako zástupce západočeských německojazyčných okresů. Synové Ottokar Johann (1859–1927) a Ernest Joseph (1874–1952) zvolili vojenskou dráhu. Oba se stali důstojníky rakousko-uherské armády, nicméně Ernest musel slibně se rozvíjející vojenskou dráhu po těžké nemoci opustit. Teprve s výbuchem první světové války se do uniformy dobrovolně vrátil a působil jako úředník na ministerstvu války. Po skončení světového konfliktu optoval pro (německo)rakouské občanství a zůstal ve Vídni. Díky svému angažmá v průmyslových organizacích byl zvolen poslancem rakouské Národní rady za křesťanskosociální stranu a v roce 1929 se dokonce stal na několik měsíců spolkovým kancléřem meziválečné Rakouské republiky.

Jméno Streeruwitz bylo spjato se Stříbrem až do konce druhé světové války, kdy společně s obyvatelstvem odešla i paměť na někdejší místní elitu. Ty připomíná v současné již jen hrob při zdi stříbrského hřbitova. 

 

Lothar HÖBELT, Ernst von Streeruwitz 1874–1952. Ein österreichischer Bundeskanzler aus (West-)Böhmen, in: Bohemia Occidentalis Historica 3, 2017, 15–29. (https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/34424/1/Hobelt.pdf)

Ernst von STREERUWITZ, Wie es war. Erinnerungen und Erlebnisse eines alten Österreichers, Wien 1934.

https://www.muzeum-stribro.cz/stare-stribro/rodaci-a-obcane-/streer-adolf-von-streeruwitz-134cs.html (staženo 18.11.2022)

Lőrinc Mara z Felsőszálláspataku (rumunsky Sălașu de Sus) se narodil v roce 1823 v Székelyföldváru/Războieni-Cetate (tehdy v sikulském okrese Aranyos/Arieș, v Sedmihradsku). 

Mara

Jeho dědeček, nesoucí stejné jméno, byl přísedícím u sedmihradského královského soudního dvora. Jeho strýc, který se rovněž jmenoval stejně, byl důstojníkem za napoleonských válek. Lőrincův otec József byl zemským komisařem a později královským soudcem zmiňovaného sikulského okresu, rodina však vlastnila také majetek v župě Hunyad/Hunedoara. József měl sedm dětí: šest synů (Miklós, Lőrinc, Károly, Gábor, Sándor a György) a jednu dceru (Ágnes, provdanou za barona Istvána Keményho)

Lőrinc Mara se dal na vojenskou dráhu, vystudoval Císařskou a královskou technickou vojenskou akademii (k.u.k. Technische Militärakademie, další podrobnosti zde) a sloužil jako podporučík v sikulském pohraničním pluku z Csíkszeredy/Miercurea Ciuc. Během revoluce v letech 18481849 sloužil spolu s dalšími členy své rozvětvené rodiny (např. zde) jako kapitán v uherské honvédské armádě, za což byl původně odsouzen k trestu smrti, později však byl po čtyřletém věznění v Olomouci omilostněn. V 60. letech 19. století vstoupil do politiky, a to jako okresní šerif (szolgabíró) a župní komisař (alispán). Mara byl stoupencem strany Kálmána Tiszy (1830–1902) a po dvou neúspěšných kandidaturách se mu nakonec po nástupu této strany k moci podařilo v roce 1875 získat poslanecký mandát ve volebním obvodu Hátszeg/Hațeg (kde se nacházely jeho rodinné statky). Tento volební obvod zastupoval v letech 18751886 (viz zde) a zemřel v roce 1893.

Lőrinc Mara byl ztělesněním mameluků Kálmána Tiszy jak se tehdy stoupencům Maďarské liberální strany říkalo.  Jeho spletité vztahy s voliči, většinou rumunskými vesničany, zachycuje literární dílo Kálmána Mikszátha (1847–1910). Mikszáth vypráví, že když se jeden z opozičních kandidátů Ivor Kaas (1842–1910) se svými příznivci (některými z místních arménských obchodníků a rodinou expremiéra Menyhérta Lónyaye (1822–1884) pokusili uplatit voliče bankovními šeky namísto obvykle vyplácené hotovosti, proplatili Maraovi volební asistenti vesničanům hodnotu šeků za hotové. Mara tak vyhrál volby převážně díky penězům svého protivníka a s podporou Rumunů, známých svou údajnou národní vyhraněností. Tento příběh se tehdy (1881) dostal do oblastních i celostátních novin, které mohly posloužit jako původní zdroj Mikszáthova vyprávění. O tři roky později, v předvečer dalších voleb, přišla delegace rumunských voličů za svým zastupitelem. Ten je přivítal a zeptal se jich, co si přejí a co požadují od nadcházejících voleb. Zjistil však, že ho pokorně žádají, aby jim zajistil… protikandidáta. Když se poslanec udiveně zeptal na důvod jejich žádosti, vůdce vesničanů odpověděl: ...no, abychom měli v okrese taky nějakou tu radost. Literární motiv, kdy voliči žádají o protikandidáta především proto, aby se zvýšila šance na volební úplatek, je v dobové literatuře a tisku poměrně častý, zde však byl použit pro zdůraznění vazby mezi místním kandidátem a jeho voliči. V Mikszáthově příběhu Mara voličům splní i toto přání. Z historických pramenů víme, že byl zvolen i na další volební období, přičemž jeho protikandidát (Miklós Kemény) získal pouhých sedm hlasů.

Stejně jako u všech literárních děl, i Mikszáthův příběh se pravděpodobně zakládal na pravdivých událostech, přestože je nevyhnutelně také výsledkem autorovy představivosti. Příběh osvětluje nejen tehdejší volební praktiky, ale také očekávání voličů (tj. volební kampaň vnímaná jako oslava plná radosti) a paternalistické vztahy umocněné politickými potřebami.

Jeden ze synů Lőrince Mary, rovněž jménem Lőrinc, byl architektem, jeho manželkou byla Berta Zalandak. 

Další z jeho synů, László Mara, byl za první světové války županem hunyadské župy. V této své funkci se zasadil o osvobození rumunského právníka a důstojníka v záloze Gheorghe Dubleșiu, který byl vězněn kvůli své nacionalistické rétorice. O několik let později, již za rumunské vlády, se Gheorghe Dubleșiu nejprve v roce 1920 a poté v letech 19221926 stal prefektem (tj. županem) Hunyadské župy.

 

Zdroje:

Tisk

A Hon, XIX, 1881, 6. července, č. 184.

Magyar Polgár, XV, 1881, 5. července, č. 150, s. 1;

 

Literatura

Mikszáth Kálmán, Összes műve. Cikkek és karcolatok (51–86. kötet). 1883 Parlamenti karcolatok (68. kötet). A t. házból [márc. 9.]. IV. A Mara Lőrinc emberei, elektronické vydání na https://www.arcanum.hu; 

Lajos Kelemen, A felsőszálláspataki Marák családi krónikája, Genealógiai Füzetek, 1912, s. 97–10;

József Szinnyei, Magyar írók élete és munkái, elektronické vydání na https://www.arcanum.hu.