Pokud se vám stránky nezobrazují správně, zkuste použít jiný internetový prohlížeč.

Solomon Haliță (1859–1926) 

Obrázek1

Zdroj: zde.

Maxim Haliță (1826–1893) pocházel z rodiny strážců hranic v Sângeorz Băi (Sângeorzul Român, Oláhszentgyörgy). Ve 40. letech 19. století začínal jako vesnický učitel, během revoluce 1848-1849 pak sloužil v 17. (2. rumunském) hraničářském pluku. Poté co byl vojenský pohraniční systém v této oblasti zrušen, začal pracovat v místní samosprávě, kde postupně zastával místo: vesnického notáře (1851–1872), úředníka na okresním hejtmanství (1873–1873), okresního hejtmana (1873–1875) a královského vrchního poštmistra (1875–1889). V roce 1852 se oženil s Ileanou Ciocan (adoptovanou rodinou Isipoaie), s níž měl čtyři děti: Elisabetu (1853–1915), Axente (1856–1865), Solomona (1859–1926) a Alexandra (1862–1933). (více zde)

Jeho děti patřily k první generaci mladých, kteří při svých studiích využívali finanční podpory, poskytované z Fondu pohraniční stráže, instituce založené po zrušení vojensky střežené hranice. 

Elisabeta studovala nejprve na dívčí škole v Năsăudu (Naszód) a poté v Bistrici (Bistritz, Beszterce). Provdala se za Grigore Maricu, kněze z nedaleké vesnice. V roce 1879 její manžel zemřel, když ho při návratu z lovu nešťastnou náhodou zranil její tehdy dvacetiletý bratr Salomon Haliță. V důsledku této události se Salomon zapřisáhl, že se nikdy neožení, zůstane bezdětný a bude vychovávat své tři osiřelé synovce. To také činil a po celý život je podporoval. (více zde)

Nejmladší syn Alexander studoval řeckokatolickou teologii v Gherle (Szamosújvár) (1884–1888) a literaturu na Univerzitě Františka Josefa v Kluži (Kolozsvár) (1888–1893). Působil jako učitel na gymnáziu v Năsăudu (1891–1911, 1920–1928) a také jako farář v Năsăudu a kaplan v Rodně (1911–1920). (více zde)

Avšak nejslavnějším členem rodiny se měl stát Solomon Haliță. Solomon nejprve s vynikajícími výsledky vystudoval gymnázium v Năsăudu, kde se též aktivně zapojil do činnosti školních literárních spolků (povolených i tajných). Spolky byly tehdy ohniskem rumunského nacionalismu a někteří z Halițăových kolegů (Ioan Macavei (18591894), Corneliu Pop Păcurariu (18581904)) se později stali novináři radikálně nacionalistických politických novin Tribuna a za své články byli vězněni. Haliță poté studoval historii, filozofii a pedagogiku na univerzitě ve Vídni, kde se stal členem rumunského studentského spolku „România Jună“, ale také menšího literárního klubu „Arborele“ (Strom), který měl pouhých sedmnáct členů. Hlavním cílem tohoto klubu bylo šířit kulturní myšlenky starého rumunského království (zejména myšlenky spolku „Junimea“) mezi Rumuny v Sedmihradsku. (více zde) Za zmínku stojí, že z více než poloviny jeho členů se později staly veřejně známé osobnosti rumunského kulturního a politického života a přinejmenším jeden z nich, Septimiu Albini, se v redakci „Tribuny“ spojil s Halițăovými bývalými spolužáky ze střední školy a později si také odpykal trest za tiskové delikty. (více zde)

Po dokončení studií v roce 1883 Haliță doma jen obtížně hledal stálé učitelské místo. Je ale třeba po pravdě říci, že zřejmě neměl trpělivost čekat, až se nějaké místo uvolní, protože velmi brzy emigroval do Rumunska. V roce 1890 se vzdal maďarského občanství a stal se občanem Rumunského království. V letech 1883–1919 působil jako středoškolský učitel v různých městech a zároveň si budoval úřednickou kariéru v oblasti veřejného školství: v letech 1889–1891 byl členem generální [tj. národní] Rady pro výuku, v letech 1896–1899, 1901–1904, 1907–1911 a 1914–1919 generálním školním inspektorem. Za své úspěchy vděčil do značné míry dobrým vztahům, které navázal se Spiru Haretem, významným liberálním reformátorem školství v Rumunsku na počátku 20. století. (více zde)

Během první světové války a zvláště v době, kdy rumunští političtí představitelé dočasně sídlili v Iași (1916–1918), navázal Haliță ještě užší vztahy s představiteli Národně liberální strany, především s premiérem Ionem I. C. Brătianu. Z pozice schopného a uznávaného úředníka v oblasti školství se tak pomalu přesouval k řešení citlivějších politických otázek. V říjnu 1918 sehrál roli prostředníka mezi rumunskými delegáty ze Sedmihradska a rumunskou vládou. Poté byl vyslán zpět do Sedmihradska, aby doprovázel Brătianuova vyjádření politické a vojenské podpory. V této funkci se 1. prosince 1918 zúčastnil Velkého národního shromáždění v Alba Iulia (více zde). Toto výsadní postavení rovněž vysvětluje jeho dočasné jmenování prefektem Iași v roce 1919. (více zde)

V letech 1920–1922 se Haliță vrátil do Sedmihradska jako generální (tj. zemský) školní inspektor. V roce 1922 byl jmenován prefektem své domovské župy Năsăud (po roce 1925 Bistrița-Năsăud) a zůstal jím až do pádu liberální vlády v dubnu 1926. Dosáhl tak vrcholu své kariéry, který si před čtyřiceti lety, kdy tutéž župu opustil, protože nenašel stálé učitelské místo, jistě nikdo nedovedl ani představit. Zemřel o několik měsíců později, 1. prosince 1926.

Kariéra Salomona Haliță poukazuje na možnosti sociální mobility, které se v bývalém rakouském vojenském pohraničí otevřely v důsledku finanční podpory vzdělávání, a to díky transformaci fondů určených na vojenské účely na fondy vzdělávací a stipendijní. Ilustruje také neustálou migraci rumunských vysokoškolských absolventů z Rakouska-Uherska do Rumunska, díky čemuž se rumunská státní správa zaplnila vysoce kvalifikovanými pracovníky na všech úrovních a ve všech oborech činnosti. V neposlední řadě ukazuje, jak kombinace profesionality a osobních vztahů (budovaných rovněž po profesní linii) pomáhala zachovat vysokou úřednickou pozici navzdory změnám ve vládě, a jak politická podpora pomohla přenést se z ministerské byrokracie mezi správní a politickou elitu.

 

Literatura

Septimiu Albini, Direcția nouă în Ardeal. Constatări și amintiri, in vol. Lui Ion Bianu amintire. Din partea foștilor și actualilor funcționari ai Academiei Române la împlinirea a șasezeci de ani, București, 1916. (zde)

Alexandru Dărăban, Maxim Haliță – locuitor de frunte din Sângeorgiul Român, în „Arhiva Someșană”, XV, 2017. (zde)

Alexandru Dărăban (ed.), Solomon Haliță, om al epocii sale, Cluj–Napoca, Mega, 2015. (zde)

Ironim Marţian, Figuri de dascăli năsăudeni şi bistriţeni, Editura Napoca Star, Cluj–Napoca, 2002.

Adrian Onofreiu, Ana Maria Băndean, Prefecții județului Bistrița–Năsăud (1919–1950; 1990–2014). Ipostaze, imagini, mărturii, Bistrița, Charmides, 2014.

Grigore Pletosu, Moarte prin puşcă, în „Telegraful Român”, XXVII, 1879, nr. 91, 7 august, s. 359. (zde)



Lőrinc Mara z Felsőszálláspataku (rumunsky Sălașu de Sus) se narodil v roce 1823 v Székelyföldváru/Războieni-Cetate (tehdy v sikulském okrese Aranyos/Arieș, v Sedmihradsku). 

Mara

Jeho dědeček, nesoucí stejné jméno, byl přísedícím u sedmihradského královského soudního dvora. Jeho strýc, který se rovněž jmenoval stejně, byl důstojníkem za napoleonských válek. Lőrincův otec József byl zemským komisařem a později královským soudcem zmiňovaného sikulského okresu, rodina však vlastnila také majetek v župě Hunyad/Hunedoara. József měl sedm dětí: šest synů (Miklós, Lőrinc, Károly, Gábor, Sándor a György) a jednu dceru (Ágnes, provdanou za barona Istvána Keményho)

Lőrinc Mara se dal na vojenskou dráhu, vystudoval Císařskou a královskou technickou vojenskou akademii (k.u.k. Technische Militärakademie, další podrobnosti zde) a sloužil jako podporučík v sikulském pohraničním pluku z Csíkszeredy/Miercurea Ciuc. Během revoluce v letech 18481849 sloužil spolu s dalšími členy své rozvětvené rodiny (např. zde) jako kapitán v uherské honvédské armádě, za což byl původně odsouzen k trestu smrti, později však byl po čtyřletém věznění v Olomouci omilostněn. V 60. letech 19. století vstoupil do politiky, a to jako okresní šerif (szolgabíró) a župní komisař (alispán). Mara byl stoupencem strany Kálmána Tiszy (1830–1902) a po dvou neúspěšných kandidaturách se mu nakonec po nástupu této strany k moci podařilo v roce 1875 získat poslanecký mandát ve volebním obvodu Hátszeg/Hațeg (kde se nacházely jeho rodinné statky). Tento volební obvod zastupoval v letech 18751886 (viz zde) a zemřel v roce 1893.

Lőrinc Mara byl ztělesněním mameluků Kálmána Tiszy jak se tehdy stoupencům Maďarské liberální strany říkalo.  Jeho spletité vztahy s voliči, většinou rumunskými vesničany, zachycuje literární dílo Kálmána Mikszátha (1847–1910). Mikszáth vypráví, že když se jeden z opozičních kandidátů Ivor Kaas (1842–1910) se svými příznivci (některými z místních arménských obchodníků a rodinou expremiéra Menyhérta Lónyaye (1822–1884) pokusili uplatit voliče bankovními šeky namísto obvykle vyplácené hotovosti, proplatili Maraovi volební asistenti vesničanům hodnotu šeků za hotové. Mara tak vyhrál volby převážně díky penězům svého protivníka a s podporou Rumunů, známých svou údajnou národní vyhraněností. Tento příběh se tehdy (1881) dostal do oblastních i celostátních novin, které mohly posloužit jako původní zdroj Mikszáthova vyprávění. O tři roky později, v předvečer dalších voleb, přišla delegace rumunských voličů za svým zastupitelem. Ten je přivítal a zeptal se jich, co si přejí a co požadují od nadcházejících voleb. Zjistil však, že ho pokorně žádají, aby jim zajistil… protikandidáta. Když se poslanec udiveně zeptal na důvod jejich žádosti, vůdce vesničanů odpověděl: ...no, abychom měli v okrese taky nějakou tu radost. Literární motiv, kdy voliči žádají o protikandidáta především proto, aby se zvýšila šance na volební úplatek, je v dobové literatuře a tisku poměrně častý, zde však byl použit pro zdůraznění vazby mezi místním kandidátem a jeho voliči. V Mikszáthově příběhu Mara voličům splní i toto přání. Z historických pramenů víme, že byl zvolen i na další volební období, přičemž jeho protikandidát (Miklós Kemény) získal pouhých sedm hlasů.

Stejně jako u všech literárních děl, i Mikszáthův příběh se pravděpodobně zakládal na pravdivých událostech, přestože je nevyhnutelně také výsledkem autorovy představivosti. Příběh osvětluje nejen tehdejší volební praktiky, ale také očekávání voličů (tj. volební kampaň vnímaná jako oslava plná radosti) a paternalistické vztahy umocněné politickými potřebami.

Jeden ze synů Lőrince Mary, rovněž jménem Lőrinc, byl architektem, jeho manželkou byla Berta Zalandak. 

Další z jeho synů, László Mara, byl za první světové války županem hunyadské župy. V této své funkci se zasadil o osvobození rumunského právníka a důstojníka v záloze Gheorghe Dubleșiu, který byl vězněn kvůli své nacionalistické rétorice. O několik let později, již za rumunské vlády, se Gheorghe Dubleșiu nejprve v roce 1920 a poté v letech 19221926 stal prefektem (tj. županem) Hunyadské župy.

 

Zdroje:

Tisk

A Hon, XIX, 1881, 6. července, č. 184.

Magyar Polgár, XV, 1881, 5. července, č. 150, s. 1;

 

Literatura

Mikszáth Kálmán, Összes műve. Cikkek és karcolatok (51–86. kötet). 1883 Parlamenti karcolatok (68. kötet). A t. házból [márc. 9.]. IV. A Mara Lőrinc emberei, elektronické vydání na https://www.arcanum.hu; 

Lajos Kelemen, A felsőszálláspataki Marák családi krónikája, Genealógiai Füzetek, 1912, s. 97–10;

József Szinnyei, Magyar írók élete és munkái, elektronické vydání na https://www.arcanum.hu.

Lőrinc Mara z Felsőszálláspataku (rumunsky Sălașu de Sus) se narodil v roce 1823 v Székelyföldváru/Războieni-Cetate (tehdy v sikulském okrese Aranyos/Arieș, v Sedmihradsku). 

Mara

Jeho dědeček, nesoucí stejné jméno, byl přísedícím u sedmihradského královského soudního dvora. Jeho strýc, který se rovněž jmenoval stejně, byl důstojníkem za napoleonských válek. Lőrincův otec József byl zemským komisařem a později královským soudcem zmiňovaného sikulského okresu, rodina však vlastnila také majetek v župě Hunyad/Hunedoara. József měl sedm dětí: šest synů (Miklós, Lőrinc, Károly, Gábor, Sándor a György) a jednu dceru (Ágnes, provdanou za barona Istvána Keményho)

Lőrinc Mara se dal na vojenskou dráhu, vystudoval Císařskou a královskou technickou vojenskou akademii (k.u.k. Technische Militärakademie, další podrobnosti zde) a sloužil jako podporučík v sikulském pohraničním pluku z Csíkszeredy/Miercurea Ciuc. Během revoluce v letech 18481849 sloužil spolu s dalšími členy své rozvětvené rodiny (např. zde) jako kapitán v uherské honvédské armádě, za což byl původně odsouzen k trestu smrti, později však byl po čtyřletém věznění v Olomouci omilostněn. V 60. letech 19. století vstoupil do politiky, a to jako okresní šerif (szolgabíró) a župní komisař (alispán). Mara byl stoupencem strany Kálmána Tiszy (1830–1902) a po dvou neúspěšných kandidaturách se mu nakonec po nástupu této strany k moci podařilo v roce 1875 získat poslanecký mandát ve volebním obvodu Hátszeg/Hațeg (kde se nacházely jeho rodinné statky). Tento volební obvod zastupoval v letech 18751886 (viz zde) a zemřel v roce 1893.

Lőrinc Mara byl ztělesněním mameluků Kálmána Tiszy jak se tehdy stoupencům Maďarské liberální strany říkalo.  Jeho spletité vztahy s voliči, většinou rumunskými vesničany, zachycuje literární dílo Kálmána Mikszátha (1847–1910). Mikszáth vypráví, že když se jeden z opozičních kandidátů Ivor Kaas (1842–1910) se svými příznivci (některými z místních arménských obchodníků a rodinou expremiéra Menyhérta Lónyaye (1822–1884) pokusili uplatit voliče bankovními šeky namísto obvykle vyplácené hotovosti, proplatili Maraovi volební asistenti vesničanům hodnotu šeků za hotové. Mara tak vyhrál volby převážně díky penězům svého protivníka a s podporou Rumunů, známých svou údajnou národní vyhraněností. Tento příběh se tehdy (1881) dostal do oblastních i celostátních novin, které mohly posloužit jako původní zdroj Mikszáthova vyprávění. O tři roky později, v předvečer dalších voleb, přišla delegace rumunských voličů za svým zastupitelem. Ten je přivítal a zeptal se jich, co si přejí a co požadují od nadcházejících voleb. Zjistil však, že ho pokorně žádají, aby jim zajistil… protikandidáta. Když se poslanec udiveně zeptal na důvod jejich žádosti, vůdce vesničanů odpověděl: ...no, abychom měli v okrese taky nějakou tu radost. Literární motiv, kdy voliči žádají o protikandidáta především proto, aby se zvýšila šance na volební úplatek, je v dobové literatuře a tisku poměrně častý, zde však byl použit pro zdůraznění vazby mezi místním kandidátem a jeho voliči. V Mikszáthově příběhu Mara voličům splní i toto přání. Z historických pramenů víme, že byl zvolen i na další volební období, přičemž jeho protikandidát (Miklós Kemény) získal pouhých sedm hlasů.

Stejně jako u všech literárních děl, i Mikszáthův příběh se pravděpodobně zakládal na pravdivých událostech, přestože je nevyhnutelně také výsledkem autorovy představivosti. Příběh osvětluje nejen tehdejší volební praktiky, ale také očekávání voličů (tj. volební kampaň vnímaná jako oslava plná radosti) a paternalistické vztahy umocněné politickými potřebami.

Jeden ze synů Lőrince Mary, rovněž jménem Lőrinc, byl architektem, jeho manželkou byla Berta Zalandak. 

Další z jeho synů, László Mara, byl za první světové války županem hunyadské župy. V této své funkci se zasadil o osvobození rumunského právníka a důstojníka v záloze Gheorghe Dubleșiu, který byl vězněn kvůli své nacionalistické rétorice. O několik let později, již za rumunské vlády, se Gheorghe Dubleșiu nejprve v roce 1920 a poté v letech 19221926 stal prefektem (tj. županem) Hunyadské župy.

 

Zdroje:

Tisk

A Hon, XIX, 1881, 6. července, č. 184.

Magyar Polgár, XV, 1881, 5. července, č. 150, s. 1;

 

Literatura

Mikszáth Kálmán, Összes műve. Cikkek és karcolatok (51–86. kötet). 1883 Parlamenti karcolatok (68. kötet). A t. házból [márc. 9.]. IV. A Mara Lőrinc emberei, elektronické vydání na https://www.arcanum.hu; 

Lajos Kelemen, A felsőszálláspataki Marák családi krónikája, Genealógiai Füzetek, 1912, s. 97–10;

József Szinnyei, Magyar írók élete és munkái, elektronické vydání na https://www.arcanum.hu.