Okresní hejtman a poslanec Ferdinand Conrad Johann Voith von Sterbez (1813–1882)
Ferdinand baron Voith von Sterbez
„[…] Svými šlechetnými snahami a skutky podmanil Jste Sobě […] srdce veškerého občanstva. Jaký div, že tudíž v tento významný den, kdy Vaše Vysokorodí slavíte vzácnou slavnost čtyřicetiletého působení Svého ve službě státní, plesají srdce spoluobčanů našich, jimž přáno bylo […] býti svědkem Vašeho blahodárného působení na poli veřejné správy.“ To jsou slova z oficiálního blahopřejného dopisu, který Ferdinandu Voithovi von Sterbez adresovala městská rada Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod) v roce 1875. Ferdinand Voith byl příkladným úředníkem, který dokázal být oblíbený jak u svých nadřízených, tak u podřízených. Celý svůj život zasvětil veřejné službě jako okresní hejtman, poslanec a veřejný činitel.
Erb rodu Voith von Sterbez. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 55.
Ferdinandův dědeček Johann von Voith (1746–1831) byl císařským důstojníkem, stejně jako Ferdinandův otec Vincenz (1785–1845). Po několika letech v armádě se však Vincenz rozhodl odejít a stal se dědičným poštmistrem. To byla v devatenáctém století prestižní funkce. Vincenz ji získal díky sňatku s Theresií Kocy (1790–1838), jejíž otec byl dědičným poštmistrem před ním.
Rodina Ferdinanda Voith von Sterbez. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 40.
Vincenz a Theresia byli manželé více než 30 let, ale měli pouze jednoho syna – Ferdinanda Conrada Johanna, který se narodil 20. května 1813 v Německém Brodě. V tomto městě také Ferdinand navštěvoval gymnázium a pravděpodobně měl možnost poznat blíže české národní obrození. Do stejné školy chodil i Karel Havlíček Borovský (1821–1856), ale v této chvíli se Ferdinand s Karlem nesetkali. Po ukončení středoškolského vzdělání Ferdinand studoval v Praze práva, což byl nezbytný předpoklad pro jeho budoucí působení ve státní správě.
Jeho první zaměstnání bylo na Českém guberniu v Praze jako konceptní kandidát. Tato etapa Ferdinandovy kariéry netrvala příliš dlouho, neboť následujícího roku složil zkoušku a stal se konceptním praktikantem. V této době ještě nedostával žádný plat, ale to mu nebránilo v tom, aby se oženil a založil rodinu. V roce 1837 si vzal Marii Annu Theresii (1816–1885), dcerou barona Johanna Matznera von Herites (1769–1841).
Maria Voith von Sterbez rozená von Herites. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 39.
Teprve v říjnu 1849 začal Ferdinand konečně dostávat za svou práci odpovídající plat. V roce 1868, po působení v několika dalších českých městech, dosáhl funkce okresního hejtmana na Okresním hejtmanství v Čáslavi a tuto funkci si udržel až do své smrti. První roky manželství musely být pro Ferdinanda i jeho ženu těžké. Měli deset dětí, které se narodily ve čtyřech různých městech. Čtyři děti zemřely ještě před dosažením dospělosti. Ani finanční situace rodiny nebyla uspokojivá. Ferdinand si opakovaně půjčoval peníze, ale naštěstí se díky jeho postavení vždy našlo dost věřitelů, kteří mu byli ochotni pomoci.
Ferdinand Voith von Sterbez a jeho synové. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 42.
Ferdinand Voith von Sterbez sloužil rakouskému státu v době, kdy měly úřady potlačovat jakýkoli protivládní odpor. Obtížnost jeho postavení v systému lze nejlépe demonstrovat na jeho vztahu s Karlem Havlíčkem Borovským, který byl vůči rakouské vládě neustále kritický. Za své výroky byl v prosinci 1851 zatčen a Ferdinand byl jako zástupce místní správy tomuto zatčení přítomen. Později Ferdinandovy dcery tvrdily, že se jejich otec snažil Karla varovat, ale důkazy pro to neexistují. Je jasné, že Ferdinand Karlovi pomáhal, když byl Borovský v Brixenu ve vyhnanství, ale Ferdinand nikdy nezapomněl, že je především úředníkem, který slouží rakouskému státu.
Když bylo Ferdinandovo postavení ve státní správě stabilní, vstoupil do další veřejné sféry – do politiky. V roce 1861 se stal poslancem českého sněmu za kurii venkovských obcí. Byl zjevně oblíbený mezi venkovskými starosty, kteří tvořili významnou část voličstva. Během svého šestiletého působení ve sněmu obvykle hlasoval pro návrhy zákonů, které omezovaly moc velkostatkářů a podporovaly právo všech národů spravovat si své věci v rámci monarchie. V šedesátých letech 19. století bylo zapojení státních úředníků do politiky akceptováno – zřejmý střet zájmů nepředstavoval problém. To se změnilo v osmdesátých letech 19. století, kdy vláda zakázala státním úředníkům vstup do politiky, aby zajistila jejich neutralitu.
Jak již bylo zmíněno, Ferdinand a Marie spolu měli deset dětí, ale čtyři z nich nepřežily dětství. Nejstarší dcera Marie (1838–1900) se dvakrát provdala. Jejím prvním manželem byl Philip von Behacker (1809–1884), dvorní tajemník, a druhým manželem Jan Němeček (1837–1908), bankovní úředník. Její mladší sestry Bertha (1844–1920) a Hermína (1851–1921) se nikdy nevdaly a celý život žily společně v Kolíně. Protože neměly možnost vlastního výdělku, žily z dědictví po rodičích. Nejstarší syn Vincenz (1842–1912) se vydal na vojenskou dráhu a dosáhl hodnosti majora. Druhý nejstarší syn Rudolf (1848–1905) vstoupil do armády také a stal se kapitánem. Oženil se s Annou Marií Tiegel von Lindenkron (1862–1929), dědičkou panství Osečany. Nejmladší syn Ferdinand (1856–1885) začal studovat na pražské technice, ale ve 29 letech zemřel na tuberkulózu.
Hermina Voith von Sterbez. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 44.
Berta Voith von Sterbez. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 44.
Hermina a Berta Voith von Sterbez. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 45.
Ferdinand Voith von Sterbez zemřel 10. února 1882 v Čáslavi, městě, které se mu stalo osudným. Jeho věřitel Vojtěch Weidenhoffer (1826–1901) si tento den poznamenal do svého deníku: „Dnes večer zemřel pan Ferdinand svobodný pan Voith ze Sterbezu, místodržitelský rada a čestný měšťan zdejší. Muž to velmi zasloužilý a všeobecně ctěný a milovaný. Bůh dejž mu lehké odpočinutí.“ Pohřeb byl obrovskou událostí, které se zúčastnily tisíce lidí, což bylo bezpochyby projevem významu Ferdinanda Voitha pro místní komunitu.
Přestože Ferdinand pocházel ze šlechtického rodu, jeho předkové nepatřili ke staré šlechtě a nezajistili jemu a jeho dětem stabilní příjem. Ferdinandův původ se mu možná hodil na začátku kariéry, ale později to byly především jeho schopnosti a píle, které mu pomohly k úspěchu. Bohužel to nestačilo k tomu, aby zajistil dostatečné dědictví pro své děti. Ferdinand cítil sympatie k českému národnímu obrození, ale nikdy nebyl neloajální ke svému zaměstnavateli – rakouskému státu.
Archivní prameny
Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Voith von Sterbez, Fedinand.
Bibliografie
Karásek ze Lvovic, Jiří. O „muži, jenž zatýkal Havlíčka“. Z materiálu ke vzpomínkám Jiřího Karáska ze Lvovic. Literární rozhledy XIII, no. 9, June and July 1929: 61–62.
Kazbunda, Karel. Karel Havlíček Borovský. Svazek 1. 1821 – revoluční události 1848. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor archivní správy a spisové služby, 2013.
Kazbunda, Karel. Karel Havlíček Borovský. Svazek 2. Ústavní oktroj 1849 – konfinování 1851. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor archivní správy a spisové služby, 2013.
Kazbunda, Karel. Karel Havlíček Borovský. Svazek 3. Brixen, Doma. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor archivní správy a spisové služby, 2013.
Klečacký, Martin. “Císařský úředník a politická strana”. In Úředník sluhou mnoha pánů? Nacionalizace a politizace veřejné správy ve střední Evropě 1848–1948. Edited by Martin Klečacký. Praha: Centrum středoevropských studií, společné pracoviště CEVRO Institutu, z.ú. a Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, v.v.i., 2018: 43–58.
Klečacký, Martin. Poslušný vládce okresu. Okresní hejtman a proměny státní moci v Čechách v letech 1868–1938. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2021.
Steinbauer, Jan. O předcích zemského a říšského mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda. Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád. [online]. [cit. 26.11.2024]. Dostupné z www.opredcich.cz
Tomek, Václav Vladivoj. Paměti z mého žiwota. Díl II. Praha: W kommissi u Františka Řiwnáče, 1905.
Vaněčková, Jana. Voith von Sterbez Ferdinand. Osobní fond (1730) 1813–1882 (1944). Inventář SOkA Kutná Hora. Kutná Hora 2011.
Weidenhoffer, Vojtěch. Deník: 1861–1899. Ed. Michal Kamp. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012.
Kamila Kaizlová se narodila ve východočeských Správčicích (dnes součást města Hradec Králové) do rodiny zámožného statkáře Adolfa Píši (1825–1880).1 Brzy poté, co oslavila 20. narozeniny, se i s matkou Annou roz. Böhmovou (1829–1896) přestěhovala na dnešní Smetanovo nábřeží v Praze.2 Díky pobytu v Praze mohla navázat společenské styky a rovněž i vztah s profesorem Josefem Kaizlem (1854–1901), o 17 let starším mladočeským poslancem působícím na říšské radě ve Vídni. Josef Kaizl vystudoval v 70. letech práva na Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze, kde od roku 1879 začal i sám přednášet národohospodářství. V roce 1888 zde dosáhl pozice řádného profesora, což bylo důležité sociální postavení umožňující přemýšlet o založení rodiny. Kaizl se s Kamilou Píšovou seznámil již v roce 1889, k zasnoubení došlo ale až v srpnu 1892 v tyrolském Gossensaβu.3 Sňatek 38letého Josefa Kaizla s 21letou Kamilou se konal v únoru 1893, v průběhu osmiletého manželství přišly na svět dvě dcery: starší Kamila (1895–1907) a mladší Zdenka (1899–1952). Obě se narodily již ve Vídni, kam celá rodina přesídlila. Josefu Kaizlovi se ve Vídni podařilo dosáhnout významného kariérního vzestupu, když se na jaře 1898 poměrně nečekaně stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (1847–1916). Na tomto postu však Kaizl setrval pouze rok a půl, neboť na podzim 1899 předseda vlády podal demisi. V tu dobu již Josefu Kaizlovi zbývaly necelé dva roky života. Po jeho náhlé smrti způsobené komplikacemi spojenými se žaludečními vředy, se Kamila Kaizlová stala ve třiceti letech vdovou.4
Kamila Preissová-Kaizlová, nedatováno (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Kamila Píšová s matkou Annou Píšovou na počátku 90. let 19. století (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Kamila Kaizlová ve svatební šatu v únoru 1893 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Kamila a Josef Kaizlovi, červen 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Kamila Kaizlová s dcerami po manželově smrti, září 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Kamila Kaizlová s dcerami, říjen 1907 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Po manželově smrti se Kamila Kaizlová přestěhovala z bytu na pražských Vinohradech zpět na Smetanovo nábřeží.5 Poloha v centru města jí zřejmě lépe vyhovovala, neboť rok po smrti svého manžela učinila poměrně neobvyklý krok: začala docházet na přednášky na univerzitu. Toto rozhodnutí vyvolalo v pražské společnosti menší senzaci, a to z vícera důvodů. Ženy se v posluchárnách pražské univerzity v této době přeci jen nevyskytovaly příliš často, natož vdova po významném politikovi pečující o dvě děti předškolního věku. Důležitějším důvodem, jenž zavdal příčinu k obavám nejednoho činného politika, byla údajná motivace ministerské vdovy. Vyskytly se totiž spekulace, že se Kamila Kaizlová snaží doplnit si své vzdělání, které by jí umožnilo zaměřit se na uspořádání a následné vydání pamětí svého zesnulého manžela. Panovaly totiž obavy, které přímo vyjádřily noviny Pilsner Tagblatt, že „memoáry budou obsahovat také skutečné příčiny pádu hraběte Thuna a stejně tak poskytnou i informace o záměrech Kaizlovy politiky“.6 Podle těchto novin měla Kamila Kaizlová obdržet zvláštní povolení od rektora, aby mohla navštěvovat přednášky z národního hospodářství, tedy přesně z oboru, kterému se věnoval její manžel. V rozhovoru, který přetiskly Národní listy, však vdova po Josefu Kaizlovi tyto spekulace odmítla: „Pravda, že jsem zapsána jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě české university; loni např. poslouchala jsem dvě hodiny týdně, letos věnuji 11 hodin týdně přednáškám o umění, literatuře a dějinách. Nechodím do žádných společností a toto studium jest proto mým zaměstnáním.“ Ohledně vydání pamětí dále pokračovala: „K smíchu taková kombinace! Slyšíte, že nechodím do přednášek o politických oborech. Manžel můj zůstavil sice poznámky, leč žádné paměti. A dáti je do veřejnosti teď, bylo by předčasno, protože většina dotčených osob ještě žije. Později snad bude lze je uveřejniti jako příspěvek k dějinám poslední doby. Té práce arciť neujmu se já, nemajíc potřebných vědomostí politických, nýbrž politik z povolání. Nepletla jsem se do politiky, když můj manžel byl ještě naživu a neučiním tak ani teď, po jeho smrti.“7 Původní informace deníku Pilsner Tagblatt demontovaly i Plzeňské listy.8 Kaizlovy deníky a korespondenci nakonec začal vydávat Zdeněk V. Tobolka (1874–1951) v roce 1908.9
Shodou okolností v této době jméno Kamily Kaizlové plnilo řádky četných česky i německy psaných deníků. Vzhledem k tomu, že Kamila se stala vdovou v mladém věku, dalo se očekávat, že nezůstane trvale bez partnerského vztahu. V létě 1908 byla zasnoubena s Fedorem Gyrgiewiczem, o 13 let mladším poručíkem dragounského pluku č. 13, který měl údajně být nemanželským synem zemřelého srbského krále Milana I. Obrenoviće (1854–1901).10 Společně se svým snoubencem se Kamila Kaizlová v sobotu 11. července 1908 účastnila tzv. květinového korza, kdy Prahou projížděly květinami vyzdobené kočáry. Tento průvod, který přilákal asi 30 tisíc diváků, nakonec dorazil na výstaviště v Královské oboře, kde došlo k neštěstí. Kůň, který byl zapřažen do kočáru řízeným právě F. Gyrgiewiczem, v němž seděla i jeho snoubenka, se splašil, následkem čehož se přetrhy otěže, zlomila voj a kočár se převrhl. Splašený kůň se vrhl do přihlížejícího davu, kde způsobil tragédii, při níž jedna osoba zemřela a 18 lidí bylo těžce zraněno (sama Kamila Kaizlová vyvázla bez úhony). Zemřelou ženou byla navíc veřejnosti dobře známá Jindřiška Slavínská (1843–1908), bývalá herečka Národního divadla.11 Noviny Illustrierte Kronen Zeitung nenechaly v této souvislosti bez povšimnutí, že následkem nehod, v nichž figurovali koně, zemřeli již dříve jak hereččin otec spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809–1858), tak i děda Johann Ritter z Rittersbergu (1780–1841).12 V rámci následného trestního řízení byl sice nakonec F. Gyrgiewicz shledán nevinným,13 nicméně tato událost vedla již několik dní po neštěstí ke zrušení zasnoubení s Kamilou Kaizlovou.14
Mladá vdova však dlouho sama nezůstala. Opět navázala vztah s výrazně mladším mužem, jímž byl Richard Preiss (1882–1967), syn spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946). Richard Preiss byl čerstvým absolventem Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity a působil jako koncipient při České finanční prokuratuře v Praze.15 Vztah vyústil ve sňatek, který se uskutečnil koncem června 1910 v Bašce na chorvatském ostrově Krk. Více než desetiletý rozdíl, který byl mezi manželi, se zřejmě podepsal na tom, že šlo o vztah velmi bouřlivý. Již v září 1910, tedy tři měsíce po svatbě, noviny referovaly o tom, že Kamila Preissová-Kaizlová požádala o rozvod od stolu a lože, jenž byl pražským okresním soudem potvrzen 28. října 1910.16 Manželé se však tehdy ještě nerozešli zcela definitivně, rozvod byl v souladu s tehdejším právem teprve prvním stupněm, který bylo nutné podstoupit, aby manželství zaniklo. Richard Preiss za Kamilou i po rozvodu stále občas docházel, jak to ostatně vysvítá z dívčích deníků její dcery Zdenky.17 Manželství však nedokázalo stmelit ani narození dcery Adrieny (1914–2009) nedlouho po vypuknutí I. světové války. Nakonec došlo k definitivní rozluce, po níž se Richard Preiss znovu, tentokrát civilně, oženil, a to s rovněž rozloučenou Marií Menčíkovou-Trnkovou (1888–po 1952). I toto manželství skončilo nakonec v roce 1932 rozchodem. Brzy poté následovala třetí svatba Richarda Preisse, který tehdy působil jako advokát ve Strážnici, s Věrou Ploskalovou (1907–1995), o 25 let mladší dcerou ředitele občanské záložny v Hodoníně. Té se již Kamila Preissová-Kaizlová nedožila, neboť zemřela v dubnu 1930 následkem chronické nefrosklerózy, čímž svému exmanželovi umožnila uzavřít církevní sňatek.
Roky po rozchodu se svým druhým manželem trávila Kamila Preissová-Kaizlová ve společnosti svých dvou dcer Zdenky a Adrieny – nejstarší dcera Kamila zemřela již v roce 1907 v nedožitých dvanácti letech na těžký zápal plic. Žila z penze, která jí byla přiznána po smrti prvního manžela a zůstala jí i po uzavření druhého sňatku. Tato penze činila bezprostředně po Kaizlově smrti 6.000 K ročně, přičemž děti k této sumě dostávaly ještě 1.200 K. ročně. Po vzniku Československa zůstala výše penze bez ohledu na válečnou inflaci zachována, a to až do roku 1928, kdy byla na žádost prezidenta Masaryka zvýšena na 18.000 Kč.18 Kamila však pocházela ze zámožné rodiny, takže disponovala i úroky z vlastního majetku, což jí dle informací z roku 1926 umožňovalo udržovat byt o čtyřech pokojích s příslušenstvím a zaměstnávat jednu služku.19
V tu dobu již Kamila Preissová-Kaizlová žila pouze s nejmladší dcerou Adrienou. Dcera Zdenka se z bytu na pražském Smíchově odstěhovala koncem roku 1921, kdy se vdala za docenta PhDr. Josefa Blahože (1888–1934), konzula na ministerstvu zahraničí a bývalého důstojníka ruských legií.20 V letech 1925–1931 Josef Blahož zastával funkci legačního rady československého vyslanectví v Berlíně, kde manželé vedli čilý společenský život a sblížili se i např. s rodinou německého diplomata Ernsta von Weizsäcker (1882–1951), otce pozdějšího německého prezidenta Richarda (1920–2015). Sama Kamila jednu dobu zvažovala odjezd do Berlína za rodinou své dcery.21 V listopadu 1929 byla hospitalizována se záchvatem mrtvice v sanatoriu na pražské Santošce a poslední měsíce jejího života naplnily obavy o osud patnáctileté Adrieny. Ta v tu dobu pobývala střídavě u otce a babičky Gabriely Preissové, po smrti matky se do péče o nevlastní sestru zapojila i Zdena Blahožová. V roce 1935 se Adriena rozhodla vystěhovat trvale se do USA, kde žila sestra jejího otce Gabriela (1892–1981), která se zde vdala za Charlese Edwarda Prosheka (1893–1957), lékaře a československého konzula v Minneapolis v Minnesotě. Do Československa se Adriena už nikdy nevrátila.22
I když Kamila Kaizlová prožila po boku Josefa Kaizla, který bezpochyby patřil do okruhu elitních českých politiků, jen menší část svého života, stalo se toto její manželství pevným základem jejího společenského postavení, z něhož čerpala až do konce svých dnů. Udržovala kontakty s československými politickými špičkami – např. i s K. Kramářem a T. G. Masarykem – a do těchto kruhů se jí podařilo provdat i dceru Zdenku. Pro tisk bývala Její Excelencí a k jejímu jménu se obvykle připojoval dodatek „vdova po ministru financí“, a to i poté, co se znovu provdala a následně rozvedla.
1 Státní oblastní archiv v Hradci Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Pouchov, sign. 134-7662, s. 601.
2 Žily v domě čp. 334 na tehdejším Františkově nábřeží (dnes Smetanovo nábřeží 334/4): Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 464, obraz 885.
3 Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/1., Praha 1915, s. 56.
4 Průběh Kaizlova onemocnění a smrti popisuje podrobně Zdeněk Tobolka: Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/2., Praha 1915, s. 1180–1181.
5 V posledních letech Kaizlova života obývala rodina byt v Italské ulici 1219/2, po ovdovění se Kamila Kaizlová přestěhovala na Smetanovo nábřeží 1012/2: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 59 ; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 58.
6 „Die Memoaren werden auch die wahren Ursachen für den Sturz des Grafen Thun enthalten und ebenso Aufschlüsse über die Intentionen der Politik Kaizls geben.“ In: Pilsner Tagblatt III/304, 12. 11. 1902, s.4.Tutéž zprávu otiskl např. i deník Innsbrucker Nachrichten 250, 12.11.1902, s. 5.
7 Národní listy 42/312, 13.11.1902, s. 3.
8 Plzeňské listy 38/261, 14.11.1902, s. 2.
9 Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života I.-III., Praha 1908–1915.
10 Illustrierte Kronen-Zeitung 3067, 14.7.1908, s. 2.
11 Našinec 44, 15.7.1908, s. 3.
12 Illustrierte Kronen-Zeitung 3072, 19.7.1908, s. 6 . Ludvík Ritter z Rittersbergu ovšem ve skutečnosti zemřel o deset let později, než noviny uvádějí – 6. 6. 1858.
13 Národní listy 48/287, 18. 10. 1908, s. 5.
14 Plzeňské listy 44/164, 21.7.1908, s. 4.
16 Mährisches Tagblatt 31/217, 24.9.1910, s. 7.; Leitmeritzer Zeitung 40/86, 1.11.1910, s. 13.
17 Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016.
18 Tamtéž, s. 10.
19 Tamtéž, pozn. 14, s. 125.
20 Do svatby bydlela na dnešní adrese Nad Mlynářkou 447/4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., strana 1260.
21 Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016, s. 11.
22 Tamtéž.
Kamila Kaizlová se narodila ve východočeských Správčicích (dnes součást města Hradec Králové) do rodiny zámožného statkáře Adolfa Píši (1825–1880).1 Brzy poté, co oslavila 20. narozeniny, se i s matkou Annou roz. Böhmovou (1829–1896) přestěhovala na dnešní Smetanovo nábřeží v Praze.2 Díky pobytu v Praze mohla navázat společenské styky a rovněž i vztah s profesorem Josefem Kaizlem (1854–1901), o 17 let starším mladočeským poslancem působícím na říšské radě ve Vídni. Josef Kaizl vystudoval v 70. letech práva na Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze, kde od roku 1879 začal i sám přednášet národohospodářství. V roce 1888 zde dosáhl pozice řádného profesora, což bylo důležité sociální postavení umožňující přemýšlet o založení rodiny. Kaizl se s Kamilou Píšovou seznámil již v roce 1889, k zasnoubení došlo ale až v srpnu 1892 v tyrolském Gossensaβu.3 Sňatek 38letého Josefa Kaizla s 21letou Kamilou se konal v únoru 1893, v průběhu osmiletého manželství přišly na svět dvě dcery: starší Kamila (1895–1907) a mladší Zdenka (1899–1952). Obě se narodily již ve Vídni, kam celá rodina přesídlila. Josefu Kaizlovi se ve Vídni podařilo dosáhnout významného kariérního vzestupu, když se na jaře 1898 poměrně nečekaně stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (1847–1916). Na tomto postu však Kaizl setrval pouze rok a půl, neboť na podzim 1899 předseda vlády podal demisi. V tu dobu již Josefu Kaizlovi zbývaly necelé dva roky života. Po jeho náhlé smrti způsobené komplikacemi spojenými se žaludečními vředy, se Kamila Kaizlová stala ve třiceti letech vdovou.4
Kamila Preissová-Kaizlová, nedatováno (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Kamila Píšová s matkou Annou Píšovou na počátku 90. let 19. století (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Kamila Kaizlová ve svatební šatu v únoru 1893 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Kamila a Josef Kaizlovi, červen 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Kamila Kaizlová s dcerami po manželově smrti, září 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Kamila Kaizlová s dcerami, říjen 1907 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Po manželově smrti se Kamila Kaizlová přestěhovala z bytu na pražských Vinohradech zpět na Smetanovo nábřeží.5 Poloha v centru města jí zřejmě lépe vyhovovala, neboť rok po smrti svého manžela učinila poměrně neobvyklý krok: začala docházet na přednášky na univerzitu. Toto rozhodnutí vyvolalo v pražské společnosti menší senzaci, a to z vícera důvodů. Ženy se v posluchárnách pražské univerzity v této době přeci jen nevyskytovaly příliš často, natož vdova po významném politikovi pečující o dvě děti předškolního věku. Důležitějším důvodem, jenž zavdal příčinu k obavám nejednoho činného politika, byla údajná motivace ministerské vdovy. Vyskytly se totiž spekulace, že se Kamila Kaizlová snaží doplnit si své vzdělání, které by jí umožnilo zaměřit se na uspořádání a následné vydání pamětí svého zesnulého manžela. Panovaly totiž obavy, které přímo vyjádřily noviny Pilsner Tagblatt, že „memoáry budou obsahovat také skutečné příčiny pádu hraběte Thuna a stejně tak poskytnou i informace o záměrech Kaizlovy politiky“.6 Podle těchto novin měla Kamila Kaizlová obdržet zvláštní povolení od rektora, aby mohla navštěvovat přednášky z národního hospodářství, tedy přesně z oboru, kterému se věnoval její manžel. V rozhovoru, který přetiskly Národní listy, však vdova po Josefu Kaizlovi tyto spekulace odmítla: „Pravda, že jsem zapsána jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě české university; loni např. poslouchala jsem dvě hodiny týdně, letos věnuji 11 hodin týdně přednáškám o umění, literatuře a dějinách. Nechodím do žádných společností a toto studium jest proto mým zaměstnáním.“ Ohledně vydání pamětí dále pokračovala: „K smíchu taková kombinace! Slyšíte, že nechodím do přednášek o politických oborech. Manžel můj zůstavil sice poznámky, leč žádné paměti. A dáti je do veřejnosti teď, bylo by předčasno, protože většina dotčených osob ještě žije. Později snad bude lze je uveřejniti jako příspěvek k dějinám poslední doby. Té práce arciť neujmu se já, nemajíc potřebných vědomostí politických, nýbrž politik z povolání. Nepletla jsem se do politiky, když můj manžel byl ještě naživu a neučiním tak ani teď, po jeho smrti.“7 Původní informace deníku Pilsner Tagblatt demontovaly i Plzeňské listy.8 Kaizlovy deníky a korespondenci nakonec začal vydávat Zdeněk V. Tobolka (1874–1951) v roce 1908.9
Shodou okolností v této době jméno Kamily Kaizlové plnilo řádky četných česky i německy psaných deníků. Vzhledem k tomu, že Kamila se stala vdovou v mladém věku, dalo se očekávat, že nezůstane trvale bez partnerského vztahu. V létě 1908 byla zasnoubena s Fedorem Gyrgiewiczem, o 13 let mladším poručíkem dragounského pluku č. 13, který měl údajně být nemanželským synem zemřelého srbského krále Milana I. Obrenoviće (1854–1901).10 Společně se svým snoubencem se Kamila Kaizlová v sobotu 11. července 1908 účastnila tzv. květinového korza, kdy Prahou projížděly květinami vyzdobené kočáry. Tento průvod, který přilákal asi 30 tisíc diváků, nakonec dorazil na výstaviště v Královské oboře, kde došlo k neštěstí. Kůň, který byl zapřažen do kočáru řízeným právě F. Gyrgiewiczem, v němž seděla i jeho snoubenka, se splašil, následkem čehož se přetrhy otěže, zlomila voj a kočár se převrhl. Splašený kůň se vrhl do přihlížejícího davu, kde způsobil tragédii, při níž jedna osoba zemřela a 18 lidí bylo těžce zraněno (sama Kamila Kaizlová vyvázla bez úhony). Zemřelou ženou byla navíc veřejnosti dobře známá Jindřiška Slavínská (1843–1908), bývalá herečka Národního divadla.11 Noviny Illustrierte Kronen Zeitung nenechaly v této souvislosti bez povšimnutí, že následkem nehod, v nichž figurovali koně, zemřeli již dříve jak hereččin otec spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809–1858), tak i děda Johann Ritter z Rittersbergu (1780–1841).12 V rámci následného trestního řízení byl sice nakonec F. Gyrgiewicz shledán nevinným,13 nicméně tato událost vedla již několik dní po neštěstí ke zrušení zasnoubení s Kamilou Kaizlovou.14
Mladá vdova však dlouho sama nezůstala. Opět navázala vztah s výrazně mladším mužem, jímž byl Richard Preiss (1882–1967), syn spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946). Richard Preiss byl čerstvým absolventem Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity a působil jako koncipient při České finanční prokuratuře v Praze.15 Vztah vyústil ve sňatek, který se uskutečnil koncem června 1910 v Bašce na chorvatském ostrově Krk. Více než desetiletý rozdíl, který byl mezi manželi, se zřejmě podepsal na tom, že šlo o vztah velmi bouřlivý. Již v září 1910, tedy tři měsíce po svatbě, noviny referovaly o tom, že Kamila Preissová-Kaizlová požádala o rozvod od stolu a lože, jenž byl pražským okresním soudem potvrzen 28. října 1910.16 Manželé se však tehdy ještě nerozešli zcela definitivně, rozvod byl v souladu s tehdejším právem teprve prvním stupněm, který bylo nutné podstoupit, aby manželství zaniklo. Richard Preiss za Kamilou i po rozvodu stále občas docházel, jak to ostatně vysvítá z dívčích deníků její dcery Zdenky.17 Manželství však nedokázalo stmelit ani narození dcery Adrieny (1914–2009) nedlouho po vypuknutí I. světové války. Nakonec došlo k definitivní rozluce, po níž se Richard Preiss znovu, tentokrát civilně, oženil, a to s rovněž rozloučenou Marií Menčíkovou-Trnkovou (1888–po 1952). I toto manželství skončilo nakonec v roce 1932 rozchodem. Brzy poté následovala třetí svatba Richarda Preisse, který tehdy působil jako advokát ve Strážnici, s Věrou Ploskalovou (1907–1995), o 25 let mladší dcerou ředitele občanské záložny v Hodoníně. Té se již Kamila Preissová-Kaizlová nedožila, neboť zemřela v dubnu 1930 následkem chronické nefrosklerózy, čímž svému exmanželovi umožnila uzavřít církevní sňatek.
Roky po rozchodu se svým druhým manželem trávila Kamila Preissová-Kaizlová ve společnosti svých dvou dcer Zdenky a Adrieny – nejstarší dcera Kamila zemřela již v roce 1907 v nedožitých dvanácti letech na těžký zápal plic. Žila z penze, která jí byla přiznána po smrti prvního manžela a zůstala jí i po uzavření druhého sňatku. Tato penze činila bezprostředně po Kaizlově smrti 6.000 K ročně, přičemž děti k této sumě dostávaly ještě 1.200 K. ročně. Po vzniku Československa zůstala výše penze bez ohledu na válečnou inflaci zachována, a to až do roku 1928, kdy byla na žádost prezidenta Masaryka zvýšena na 18.000 Kč.18 Kamila však pocházela ze zámožné rodiny, takže disponovala i úroky z vlastního majetku, což jí dle informací z roku 1926 umožňovalo udržovat byt o čtyřech pokojích s příslušenstvím a zaměstnávat jednu služku.19
V tu dobu již Kamila Preissová-Kaizlová žila pouze s nejmladší dcerou Adrienou. Dcera Zdenka se z bytu na pražském Smíchově odstěhovala koncem roku 1921, kdy se vdala za docenta PhDr. Josefa Blahože (1888–1934), konzula na ministerstvu zahraničí a bývalého důstojníka ruských legií.20 V letech 1925–1931 Josef Blahož zastával funkci legačního rady československého vyslanectví v Berlíně, kde manželé vedli čilý společenský život a sblížili se i např. s rodinou německého diplomata Ernsta von Weizsäcker (1882–1951), otce pozdějšího německého prezidenta Richarda (1920–2015). Sama Kamila jednu dobu zvažovala odjezd do Berlína za rodinou své dcery.21 V listopadu 1929 byla hospitalizována se záchvatem mrtvice v sanatoriu na pražské Santošce a poslední měsíce jejího života naplnily obavy o osud patnáctileté Adrieny. Ta v tu dobu pobývala střídavě u otce a babičky Gabriely Preissové, po smrti matky se do péče o nevlastní sestru zapojila i Zdena Blahožová. V roce 1935 se Adriena rozhodla vystěhovat trvale se do USA, kde žila sestra jejího otce Gabriela (1892–1981), která se zde vdala za Charlese Edwarda Prosheka (1893–1957), lékaře a československého konzula v Minneapolis v Minnesotě. Do Československa se Adriena už nikdy nevrátila.22
I když Kamila Kaizlová prožila po boku Josefa Kaizla, který bezpochyby patřil do okruhu elitních českých politiků, jen menší část svého života, stalo se toto její manželství pevným základem jejího společenského postavení, z něhož čerpala až do konce svých dnů. Udržovala kontakty s československými politickými špičkami – např. i s K. Kramářem a T. G. Masarykem – a do těchto kruhů se jí podařilo provdat i dceru Zdenku. Pro tisk bývala Její Excelencí a k jejímu jménu se obvykle připojoval dodatek „vdova po ministru financí“, a to i poté, co se znovu provdala a následně rozvedla.
1 Státní oblastní archiv v Hradci Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Pouchov, sign. 134-7662, s. 601.
2 Žily v domě čp. 334 na tehdejším Františkově nábřeží (dnes Smetanovo nábřeží 334/4): Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 464, obraz 885.
3 Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/1., Praha 1915, s. 56.
4 Průběh Kaizlova onemocnění a smrti popisuje podrobně Zdeněk Tobolka: Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/2., Praha 1915, s. 1180–1181.
5 V posledních letech Kaizlova života obývala rodina byt v Italské ulici 1219/2, po ovdovění se Kamila Kaizlová přestěhovala na Smetanovo nábřeží 1012/2: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 59 ; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 58.
6 „Die Memoaren werden auch die wahren Ursachen für den Sturz des Grafen Thun enthalten und ebenso Aufschlüsse über die Intentionen der Politik Kaizls geben.“ In: Pilsner Tagblatt III/304, 12. 11. 1902, s.4.Tutéž zprávu otiskl např. i deník Innsbrucker Nachrichten 250, 12.11.1902, s. 5.
7 Národní listy 42/312, 13.11.1902, s. 3.
8 Plzeňské listy 38/261, 14.11.1902, s. 2.
9 Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života I.-III., Praha 1908–1915.
10 Illustrierte Kronen-Zeitung 3067, 14.7.1908, s. 2.
11 Našinec 44, 15.7.1908, s. 3.
12 Illustrierte Kronen-Zeitung 3072, 19.7.1908, s. 6 . Ludvík Ritter z Rittersbergu ovšem ve skutečnosti zemřel o deset let později, než noviny uvádějí – 6. 6. 1858.
13 Národní listy 48/287, 18. 10. 1908, s. 5.
14 Plzeňské listy 44/164, 21.7.1908, s. 4.
16 Mährisches Tagblatt 31/217, 24.9.1910, s. 7.; Leitmeritzer Zeitung 40/86, 1.11.1910, s. 13.
17 Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016.
18 Tamtéž, s. 10.
19 Tamtéž, pozn. 14, s. 125.
20 Do svatby bydlela na dnešní adrese Nad Mlynářkou 447/4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., strana 1260.
21 Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016, s. 11.
22 Tamtéž.
Dr. Gheorghe Baiulescu (1855–1935): lékař, starosta, prefekt, filantrop a podnikatel
Gheorghe (George) Baiulescu se narodil v roce 1855, pravděpodobně v Brašově/Kronštadtu, jako druhé dítě kněze Bartolomeu Baiula či Baiulescu (1831–1909) a Eleny Gheorghiu (1834–1920), dcery rumunského obchodníka z Valašska. V roce 1855 byl Bartolomeu farářem pravoslavného kostela v Zărnești, 30 km od Brašova, významného sedmihradského města se značným zastoupením německého, maďarského a rumunského obyvatelstva. O dva roky později však začal působit jako kněz v kostele svatého Mikuláše v Brašově, kde byl jeho syn Gheorghe pokřtěn. Baiulescuovi měli čtyři děti: Ioana (1852–1911), Gheorghe, Mariu (1860–1941) a Romuluse (1863–1941). Díky tomu, že jejich matka pocházela z oblasti na jih od Karpat, byla rodina úzce spjata s Rumunskem, i vzhledem k tomu, že Brašov ležel v blízkosti hranic Rumunska s habsburskou říší. Žádný ze tří chlapců nepokračoval v kněžské dráze svého otce. Ioan, který vystudoval Vysokou školu technickou ve Vídni (1872–1877), se usadil v Rumunsku a stal se uznávaným odborníkem na stavbu mostů a železnic. Působil jako generální inspektor na Ministerstvu veřejných prací a byl profesorem na Škole mostů a silnic. Jeho bratr Romulus se rovněž přestěhoval do Rumunska, kde se stal inženýrem na Ministerstvu veřejných prací a později měl na starosti správu železniční sítě. Významnou osobností Sedmihradska byla i jejich sestra Maria Baiulescu. Proslavila se svou rozsáhlou filantropickou činností, která mezi jiným zahrnovala péči o sirotky a podporu ženské emancipace.
Gheorghe vystudoval rumunské gymnázium a střední školu v Brašově, kde v roce 1872 odmaturoval jako první ve třídě. Poté se rozhodl pro studium medicíny, nikoli však v Bukurešti nebo Budapešti, ale ve Vídni, kde se specializoval na balneologii pod vedením doktora Wilhelma Winternitze (1835–1917). Vedle studia lékařství navštěvoval Gheorghe, který byl nadaným houslistou, také vídeňskou konzervatoř. Byl také vášnivým provozovatelem klasické hudby, o které publikoval řadu článků. V roce 1880, po návratu do Sedmihradska, byl jmenován lékařem pro rumunské školy v Brašově, kde zároveň působil jako profesor hygieny. Baiulescu sehrál zásadní roli ve zkvalitnění vzdělávání rumunských žáků a zlepšování celkového zdravotního stavu obyvatel Brašova. Podařilo se mu to díky založení Lázní správy rumunských škol, jejichž součástí byly také léčebné lázně přístupné veřejnosti. Získal si tak uznání v Sedmihradsku i v Rumunsku. V roce 1893 byl jmenován okresním lékařem. Jeho věhlas značně vzrostl zejména poté, co v roce 1904 vyšla v Bukurešti jeho kniha "Lékařská vodoléčba".
Radní náměstí (Piaţa Sfatului) v Brašově ve 20. letech 20. století, România Ilustrată, duben 1929
V roce 1885 se oženil s Marií (?–1929), dcerou Manole Diamandiho, bohatého obchodníka, předsedy obchodní a průmyslové komory, filantropa a politika úzce spjatého s rumunskou Národní stranou Sedmihradska. Manole Diamandi měl k Rumunsku silný vztah, a to nejen kvůli svým obchodním zájmům. Štědrými příspěvky také podporoval válku za nezávislost (1877–1878). Za zmínku stojí, že rodiny Baiulescu a Diamandi se znaly již dlouho před zmiňovaným sňatkem. Maria, Gheorgheho manželka, se také věnovala filantropii. V tisku však není snadné odlišit, kdy šlo skutečně o její aktivity, které šlo snadno zaměnit s činností její švagrové Marie B. Baiulescu.
Dům Baiulescu, svatební dar od Manole Diamandiho, https://www.metropola.ro/ro/ghid/brasov/descopera/turism/muzee/casa-baiulescu-/1637/
Jako zastánce národnostních práv rumunské menšiny v Maďarsku podpořil Baiulescu v srpnu 1916 jednoznačně vstup Rumunska do první světové války proti Rakousku-Uhersku. Měl vazby na rumunskou politickou elitu, zejména na liberály, včetně inženýra Ionela I. C. Brătianu (1864–1927), který byl v letech 1914–1918 předsedou vlády (a později zastával tentýž úřad v letech 1922–1926 a 1927). Ionel Brătianu byl kolegou Gheorghových bratrů na ministerstvu veřejných prací. V srpnu 1916, za rumunské vojenské správy, byl Gheorghe Baiulescu jmenován starostou Brašova. Jako starosta však byl o měsíc později nucen následovat ustupující rumunská vojska. V květnu 1917 společně s Octavianem Gogou a Severem Bocu založil v Moldavsku Národní výbor Rumunů v Rakousku-Uhersku a působil jako jeho předseda. Cílem jeho politické činnosti bylo podporovat Rumuny v Sedmihradsku a přesvědčit je, aby se vzdali věrnosti habsburské monarchii ve prospěch rumunského státu. Kromě politiky se naplno věnoval také svému povolání lékaře, pracoval v nemocnicích v Iași, Oděse a Kišiněvě (v Besarábii). Za svou lékařskou službu byl povýšen do hodnosti lékaře podplukovníka.
Za první světové války se Baiulescu jako bývalý starosta Brašova stal jednou z význačných osobností sedmihradské emigrace a politickým partnerem Brătianu. Poté co byl v lednu 1919 jmenován sedmihradskou vládnoucí radou, působil jako první prefekt brašovské župy. Tuto funkci zastával až do prosince 1920, kdy byl v Bukurešti povýšen na generálního správního inspektora ministerstva vnitra. Tuto vysokou veřejnou funkci obvykle zastávali jedinci, kteří prokázali své organizační schopnosti. Svou funkci si udržovali bez ohledu na změny ve vládě. Jako generální správní inspektor prováděl Baiulescu inspekce po celé zemi, dohlížel na prefektury a radil ministrovi a generálnímu tajemníkovi ministerstva vnitra. Stejně jako v případě Bailuesca, byli tito vysoce postavení státní úředníci v některých případech jmenováni do funkce zastupujícího župního prefekta, dokud nebyl jmenován prefekt stálý. Toto přechodné období se mohlo protáhnout na několik měsíců. Gheorghe Baiulescu takto třikrát zastával funkci zastupujícího prefekta brašovské župy (prosinec 1921 – leden 1922, únor 1923 a červenec 1923 – leden 1924). Jeho úzké vazby na členy Národní liberální strany Starého království sahají do doby před rokem 1916. Po roce 1922 se ještě zintenzivnily, i když Baiulescu působil jako stálý prefekt za různých vlád. Nejen v brašovské župě, ale i v dalších sedmihradských župách využíval po roce 1919 svého vlivu k ovlivňování jmenování prefektů a dalších hodnostářů, často ve prospěch svých předválečných kontaktů nebo známých z řad uprchlíků.
Baiulescovu společenskou a politickou angažovanost v rozvoji brašovské župy doplňovaly jeho ekonomické zájmy a různé finanční investice. Před rokem 1918 i po něm byl členem mnoha správních rad. Jeho odkaz připomíná v Brašově několik budov: dům Baiulescu, který Gheorghemu a Marii věnoval Manole Diamandi (na dnešním bulváru Eroilor, č. 33), a který později manželé Baiulescu věnovali městu Brašov; další dům, který se nakonec stal jedním z ústředí místní komunistické strany (ulice Nicolae Iorga, č. 2), a také vila, kterou si nechal postavit pro svou rodinu ve dvacátých letech 20. století (ulice Nicolae Iorga, č. 26). Ve dvacátých letech 20. století Dr. Baiulescu také sehrál klíčovou roli jako zakladatel a správce továrny na celulózu v Zărnești.
Maria a Gheorghe měli dva syny. Emil (1886–1967) vystudoval práva, získal doktorát a stal se soudcem v Brašově. Jejich druhý syn Aurel pravděpodobně také vystudoval práva. Sloužil jako kapitán jezdectva v záloze. Zdá se však, že jeho vášeň pro hazardní hry ho v roce 1932 dovedla až k sebevraždě injekcí morfia v hotelovém pokoji v Brašově. Jeho bratr Emil v té době zastával funkci předsedy brašovského soudu.
Gheorghe Baiulescu zemřel v roce 1935. Spolu s dalšími členy rodiny byl pohřben v Brašově na hřbitově u kostela svaté Paraskevy, který původně založil jeho otec.
Hrob rodiny Baiulescu, Hřbitov u kostela sv. Paraskevy v Brašově, ulice dr. Gheorghe Baiulescu, č. 16, https://scheiibrasovului.wordpress.com/tag/gheorghe-baiulescu/
Bibliografie:
Stéphanie Danneberg, “Der Kronstädter Händler Diamandi Manole (1833–1899)”, Historia Urbana, XXII, 2014, s. 341–353.
“De la înmormântarea inginerului Ioan Baiulescu”, Gazeta Transilvaniei, LXXII, č. 7, 12. ledna 1911, s. 3.
Adrian-Horia Enescu, Gabriel-Ion Necula, Prefecți ai județului Brașov de odinioară, 1919–1939, Libris Editorial, Brasov, 2019.
L.N., “O sărbătorire românească la Brașov”, Adevărul, XLIII, č. 14388, 20. listopadu 1930, s. 2.
“Dr. Med. Gheorghe Baiulescu”, Gazeta Transilvaniei, roč. XCIII, č. 120, 16. listopadu, 1930, s. 1–2.
“Sinuciderea tânărului Baiulescu din Brașov”, Universul, roč. XLIX, č. 303, 3. listopadu 1932, s. 5.
Petcan, “Dramatica sinucidere a d-rului Baiulescu”, Dimineața, XXVIII, č. 9288, 3. listopadu 1932, s. 8.