Hrabě Alexander Mensdorff-Pouilly, grafika ze sbírky portrétů Rakouské národní knihovny
Osudy Alexandra Mensdorff-Pouilly se zásadním způsobem odlišovaly od osudů jiných úředníků. Pocházel ze staré šlechtické rodiny Pouilly, která během francouzské revoluce opustila svou vlast. Alexandrův otec Emanuel (1777–1852) se tak musel etablovat v úplně jiném prostředí. Rozhodl se pro vojenskou kariéru ve službách rakouského císaře a stejně jako jeho bratr se rozhodl přijmout jméno Mensdorff, jež mělo pomoci k adaptaci v německy hovořícím prostoru. K upevnění pozic mu nepochybně posloužil i sňatek s princeznou Sofií Sasko-Kobursko-Saalfeldskou (1778–1835), jež ho svým postavení výrazně převyšovala. Díky tomuto spojení se Emanuel a jeho potomci stali příbuznými řady evropských rodů. Asi nejslavnějším bratrancem byl Albert (1819–1861), manžel britské královny Viktorie (1819–1901), a nejslavnější sestřenicí královna Viktorie samotná. Z láskyplného soužití Emanuela a Sofie se narodilo pět synů, z nichž čtyři se dožili dospělosti – Hugo (1806–1847), Alfons (1810–1894), Alexander (1813–1871) a Arthur (1817–1904). Jejich životní dráhy ukazují, jak pestré mohly být osudy šlechticů v 19. století.
Nejstarší bratr Hugo se narodil 24. srpna 1806 v Coburgu. V tomto městě také vyrůstal a dostalo mu zde soukromého vzdělání. Emanuel si přál mi ze svých synů vojenské důstojníky, a to se mu podařilo. Hugo vstoupil do armády a stal se důstojníkem jezdectva. Ačkoliv byl nejstarší a očekávalo se, že především on zajistí pokračování rodu, Hugo se nikdy neoženil. Společnost žen mu nebyla cizí, avšak nepotkal vhodnou partnerku z vyšších kruhů, takže raději zůstal sám, než aby žil v nešťastném manželství. Během své vojenské kariéry získal řadu ocenění a dosáhl hodnosti plukovníka. Roku 1847 jej však začalo zlobit zdraví, takže se léčil v lázních nejprve v Karlových Varech a poté v Jeseníku, kde v pouhých 41 letech podlehl zánětu hrtanu.
Druhorozený Alfons se narodil 25. ledna 1810 v Coburgu. Jeho otec pro něj zamýšlel námořnickou kariéru, ale Alfons to odmítnul a stal se důstojníkem u jezdectva, kde dosáhl hodnosti plukovníka. Zásadní otázkou pro muže jeho postavení byl výběr nevěsty. Zdá se, že Alfons měl v tomto šťastnou ruku, neboť jeho vyvolená Terezie Dietrichsteinová (1823–1856) nejen pocházela z dobré rodiny, ale také mezi nimi byly vzájemné sympatie. Otec nevěsty František Xaver z Dietrichsteina (1774–1850) sice nebyl z této partie z počátku nadšený, neboť doufal v lépe postaveného ženicha pro svou dceru, ale nakonec souhlasil. Terezie Dietrichsteinová se stala dědičkou moravského panství Boskovice a Alfons tedy opustil vojenskou kariéru a vrhnul se na správu panství. Alfons a Terezie žily v Boskovicích spokojeným rodinným životem několik let, během kterých se jim narodily čtyři děti. Roku 1856 však rodinu postihla tragédie – Terezie zemřela na spálu. Alfons se dalšímu sňatku několik let bránil, ale když mu v roce 1862 zemřel jediný mužský dědic Arthur, byl nucen toto rozhodnutí přehodnotit. Jeho druhou manželkou se stala Marie, hraběnka z Lambergu, (1833–1876) se kterou měl také čtyři děti. Bohužel ani druhé manželství netrvalo příliš dlouho, neboť Marie v pouhých 42 letech zemřela. Ale Alfons se konečně dočkal svých vytoužených dědiců, z nichž starší Alfons Vladimír (1864–1935) Boskovice později převzal. Kromě péče o velkostatek se Adolf věnoval také politice. Od roku 1861 zasedal v Moravském zemském sněmu v Brně a v následujícím roce se stal také doživotním členem horní komory rakouské Říšské rady. Ve vykonávání těchto funkcí však příliš smysl neviděl a zdá se, že mu více vyhovovala činnost na lokální úrovni – v letech 1864–1876 byl starostou Boskovic a roku 1888 se dokonce stal jejich čestným občanem. Alfons zemřel v Boskovicích v požehnaném věku 84 let a pohřben byl v rodinné hrobce v Nečtinách, již dal sám vybudovat.
Alexander se narodil 4. srpna 1813 v Coburgu jako třetí v pořadí. Podobně jako jeho bratři vyrůstal v Coburgu, kde se přátelil se členy nejvýznamnějších evropských rodů. Odmala však také cítil sounáležitost s rakouským soustátím a rozhodl se mu sloužit v armádě. Jeho vojenská kariéra začala roku 1829, kdy se stal kadetem v pěším pluku. Během následujících 20 let se vypracoval až na hodnost generálmajora. Následně vstoupil do diplomatických služeb a stal se rakouským velvyslancem v Petrohradu. Na této pozici však vydržel jen rok a poté se vrátil do armády. Na konci 50. let ovšem začalo být jasné, že chce-li opravdu dostát svým rodovým povinnostem, pouze vojenská služba k tomu nebude stačit. Začal se tedy ohlížet po vhodné nevěstě. Jak vyplývá z rodinné korespondence, členové rodu Mensdorff-Pouilly považovali vzájemnou náklonnost obou snoubenců za nutnost pro uzavření manželství. Zdá se však, že Alexandr na tento požadavek rezignoval. Roku 1857 se oženil s Alexandrinou z Dietrichsteina (1824–1906), budoucí dědičkou rozsáhlého mikulovského panství na jižní Moravě. Manželé k sobě museli najít cestu, což bylo z počátku náročné, neboť nebydleli spolu. Nakonec se však sblížili a jejich manželství bylo spokojené. Narodily se z něj čtyři děti, z nichž tři se dožily dospělosti – Marie (1858–1889), manželka hraběte Huga Kálnokyho (1844–1928), Hugo (1858–1920), dědic panství a manžel ruské šlechtičny Olgy Dolgorukové (1873–1946), a Klotylda (1867–1943), manželka Alberta Apponyi (1846–1933).
Roku 1859 se Alexander stal polním podmaršálkem a o dva roky později místodržitelem ve Lvově, kde vykonával zároveň i funkci velícího generála pro Halič a Bukovinu. Jedním z vrcholných okamžiků Alexandrovy kariéry byl nepochybně rok 1864, kdy získal post rakouského ministra zahraničí. Během jeho působení však došlo k prusko-rakouské válce, kterou Rakousko prohrálo, a Alexander byl následně ze své funkce odvolán. Na sklonku života byl českým místodržitelem v Praze. V Praze také 14. února 1871 zemřel a byl pohřben v rodinné hrobce v Mikulově.
Zámek v Mikulově dnes
Nejmladší Arthur se narodil stejně jako jeho bratři v Coburgu 19. srpna 1817. Také on se stal důstojníkem v armádě a dlouhá léta sloužil rakouskému císaři. Když však bylo jasné, že dál než na hodnost majora se nedostane, rozhodl se roku 1852 aktivní službu opustit. Místo toho se vrhnul na podnikání, pokusil se o těžbu uhlí, avšak neuspěl. Výnosy z jeho pozemků mu bohužel nepokrývaly náklady, takže byl nucen si častokrát půjčovat od rodiny, včetně královny Viktorie. V osobním životě se mu také příliš nedařilo. Roku 1853 se z lásky oženil Magdalenou Kremzovou (1835–1899), neurozenou krasojezdkyní. Jeho bratři a také ostatní příbuzní jej za toto rozhodnutí velmi kritizovali a Magdalenu nikdy mezi sebe úplně nepřijali. Ovšem Arthura samotného neodvrhli a dál mu pomáhali. Arthur své volby litoval, neboť Magdalena opravdu nebyla žena pro něj, a roku 1882 došlo k rozvodu. Arthur si pak na sklonku života našel sobě rovnou nevěstu – hraběnku Biancu Adamovich de Csepin (1837–1912). Po dvou letech manželství Arthur zemřel ve Velenje, městě na území dnešního Slovinska.
Služba v armádě hrála v životě čtyř bratrů Mensdorff-Pouilly zcela zásadní roli. Spolu s jejich šlechtickým původem jim umožnila se sociálně a ekonomicky etablovat v rakouské společnosti. Sňatková politika jejich rodu jim také pomohla při cestě na vrchol. Z Alfonse se díky dědictví jeho manželky stal velkostatkář. Alexander se sice na chodu mikulovského panství nepodílel, ale zisky, které z něj plynuly, umožňovaly i jemu vést nákladný život. Jeho úřednická kariéra byla spíš vedlejším efektem té vojenské a určitou roli v ní nepochybně hrálo i jeho společenské postavení, schopnosti a povaha, díky které byl mezi lidmi oblíben.
Bibliografie:
Švaříčková-Slabáková, Radmila: Rodinné strategie šlechty. Mensdorffové-Pouilly v 19. století. Praha: Argo, 2007.
Švaříčková-Slabáková, Radmila: Rod Mensdorff-Pouilly a boskovický velkostatek. In: Ott, Matěj, Markéta Malachová a Roman Malach: Boskovice 1222–2022. Boskovice: město Boskovice ve spolupráci s Muzeem regionu Boskovicka, 2022.
Švaříčková-Slabáková, Radmila: Šlechtic – Příklad Huga Mensdorffa-Pouilly. In: Fasora, Lukáš, Jiří Hanuš a Jiří Malíř. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008.
Brichtová, Dobromila: Zámek Mikulov. Mikulov: Regionální muzeum v Mikulově, 2015.
Brichtová, Dobromila: Pod tvými ochrannými křídly. Od loretánského kostela k hrobce Dietrichsteinů v Mikulově. Mikulov: Turistické informační centrum, 2014.
Steiner, Petr: Hrabě Hugo Kálnoky de Köröspatak (1844–1928). Život a osudy šlechtice na konci 19. století. Časopis Matice moravské 141/1, 2022.
Ioan Cavaler de Pușcariu (1824–1912)
Fotografie – zdroj: https://ro.wikipedia.org/wiki/Ioan_Pușcariu#/media/Fișier:Ioan_Pușcariu.jpg
Visarion Roman (1833–1885), jedna z předních rumunských osobností 19. století v Sedmihradsku, kdysi s rozmrzelostí napsal jednomu ze svých přátel: "Lidé jako my jsou možná předurčeni k tomu, aby zastali vše" (Netea, Noi contribuții, s. 34–35). Jeho nespokojenost pramenila z toho, že v polovině 19. století bylo v Sedmihradsku tak málo Rumunů, jejichž vzdělání jim umožňovalo zastávat veřejné úřady nebo řídit instituce občanské společnosti, že bylo zcela běžné, aby jeden člověk zastával několik různých funkcí, což často vedlo k nadměrné pracovní zátěži a vysokému pracovnímu tempu. Jedním z těch, kdo byli "předurčeni vše zastat", byl Ioan Ritter von Pușcariu (1824–1912).
Rodina Pușcașu se ve vesnici Sohodolul Branului v jižním Sedmihradsku usadila na počátku 18. století. Již v druhé polovině téhož století byli její členové zmiňováni jako duchovní a obchodníci a také jako pisatelé petic úřadům, což svědčí o tom, že byli ve své obci považováni za elitu. V této rodové linii kněží, z nichž některé můžeme dodnes vidět zvěčněné na malovaných portálech kostelů, které postavili, se v roce 1824 narodil Ioan, jako první z deseti dětí kněze Ioana (1878–1871) a jeho ženy Stany (1801–1886), a také první, kdo si změnil jméno Pușcașu na Pușcariu.
Ioan Pușcariu navštěvoval základní školu nejprve v Sohodolul Branului a poté v Brašově (Kronstadt / Brassó), kde také studoval místní katolickou střední školu. V roce 1842 absolvoval katolické gymnázium v Sibiu (Hermannstadt / Nagyszeben), po kterém navštěvoval půlroční kurz pravoslavné teologie. Následujícího roku si však studium rozmyslel a pustil se do studia práv na piaristickém akademickém lyceu v Kluži / Kolozsváru, a v roce 1846 pak na právnické akademii v Sibiu. V rodinné kněžské tradici pokračoval jeho bratr Ilarion (Bucur) Pușcariu (1842–1922).
Na jaře roku 1848 se Ioan Pușcariu, který právě dokončil studium práv, aktivně zapojil do revolučních událostí jako správce národního shromáždění Rumunů v Blaji / Balázsfalvě, vojenský tribun a později jako komisař revoluční propagandy ve Valašsku. V období neoabsolutismu se stejně jako mnoho rumunských absolventů práva věnoval kariéře státního úředníka v zemském správním aparátu, velmi pravděpodobně na doporučení a s podporou pravoslavného biskupa Andreje Șaguny (1809–1873), jehož církevní, kulturní a politické iniciativy po celý život soustavně podporoval. Po vystřídání několika méně významných úřednických míst v Hunyadské/Hunedoarské župě se stal v roce 1854 služným (szolgabíró/pretor) okresu Scharken/Sárkány /Șercaia ve Fagaraši. Ve stejné době také vydával sborníky právních komentářů a právně popularizační publikace v rumunštině a slovník administrativních termínů v rumunštině a němčině.
Po roce 1860, v době politických změn, které přinesl liberální režim, se bývalý místní státní úředník stal v roce 1861 konceptním úředníkem v sedmihradské královské kanceláři ve Vídni. I k získání této pozice značně přispělo Șagunovo doporučení. V lednu 1862, uprostřed snah vídeňské vlády o omezení politické opozice sedmihradských Maďarů, byl Ioan Pușcariu jmenován do významné funkce v zemské správě: stal se podžupanem (alispán) župy Kükülő/Târnava (Cetatea de Baltă) a tuto funkci zastával až do srpna 1865. Během těchto čtyř let byl také zvolen poslancem zemského sněmu v Sibiu (1863–1864), poslancem Říšského sněmu (1864–1865) a poslancem zemského sněmu v Kluži (1865). Vrcholu své vynikající kariéry dosáhl 10. července 1864, kdy mu byl císařským dekretem udělen Řád železné koruny III. třídy, znamenající povýšení do šlechtického stavu, a titul rytíře (Ritter von).
Úcta, které se těšil u úřadů, a podpora biskupa Șaguny se projevovaly i v době, kdy se politický režim začal měnit a zemský sněm v Sibiu byl císařským dekretem rozpuštěn. Pușcariu patřil k nemnoha Rumunům, kteří o svůj úřad nepřišli. Byl pouze přeložen ze župy Kükülő do funkce župana Fagarašské župy (Fogaras/Făgăraș) (srpen 1865). O tom, jaká očekávání musel představitel župní správy v té době splňovat, svědčí slova hraběte Györgye Hallera (1818–1892), který v roce 1865 vysvětloval Pușcariuovi, že odmítl převzít hlavní funkci v župě Kükülő, protože by nebyl schopen uspokojit "pár set hladových aspirantů po dobu dvaceti let (tj. od roku 1849). Běda mi, kdybych je nedokázal všechny chlebem nakrmit" (Pușcariu, Notițe..., 1913, s. 84).
V roce 1866 byl Ioan Pușcariu zvolen poslancem uherského parlamentu v jednom z volebních obvodů Fagarašské župy, a až do roku 1869 patřil k tzv. aktivistům, tedy těm rumunským politickým vůdcům, kteří se snažili získat co nejvíce ústupků od uherské politické elity a zároveň povzbuzovat ostatní příslušníky rumunských elit i voliče k pokračující politické angažovanosti. Jeho pozici prostředníka uznala a odměnila i uherská vláda, když ho v prosinci 1867 jmenovala sekčním radou na ministerstvu pro náboženské otázky a veřejné školství. V roce 1869 však již jeho hvězda začala pohasínat. Po třech letech za sebou následujících politických neúspěchů na straně "aktvistů" se nově založená Rumunská národní strana Sedmihradska (březen 1869) rozhodla zahájit politiku volební pasivity, čímž odmítla uznat právní účinky vyrovnání z roku 1867. Ioan Ritter von Pușcariu patřil mezi čtyři účastníky stranického sjezdu (z přibližně čtyř set), kteří hlasovali proti zaujetí pasivního postoje, a na svém názoru trval i v následujících letech. Určitě i skutečnost, že byl v květnu 1869 jmenován soudcem nejvyššího uherského soudu, královské kurie, musela významně přispět k tomu, že si za touto politickou volbou stál jak v sedmdesátých, tak v osmdesátých letech 19. století, až do roku 1890, kdy odešel do soudcovského důchodu.
Zároveň zůstával v těsném spojení s kruhy blízkými pravoslavnému metropolitnímu stolci v Sibiu, kde se jeho bratr Ilarion stal archimandritou. V roce 1884 byl jedním ze stoupenců nově založené, avšak jen krátce fungující Rumunské umírněné strany, která prosazovala spolupráci s uherskými vládami, nakonec ale nezískala podporu rumunských voličů. Byl to poslední významný okamžik jeho politické kariéry, poté se již jako starý muž věnoval jen svému soudcovskému úřadu a vědecké činnosti.
Již v roce 1861 byl Ion Pușcariu jedním z iniciátorů založení rumunského kulturního spolku Astra v Sedmihradsku. Jeho členem zůstal po celý život, ale od roku 1873 do roku 1889 zastával také vedoucí funkce ve Společnosti pro rumunský divadelní fond. Patřil rovněž k propagátorům lidových krojů mezi rumunskými elitami. V neposlední řadě byl také jedním z předních členů Gojduovy nadace, která podporovala řadu rumunských pravoslavných žáků a studentů na studiích v Uhrách. V roce 1877 byl Ioan Pușcariu zvolen čestným členem Rumunské akademie v Bukurešti, k jejíž činnosti přispíval historickými, genealogickými a filologickými spisy. Méně již vynikal na poli literární tvorby, kde jeho básnické pokusy, navzdory soustavným snahám, nikdy nedosáhly kvality, která by mu zajistila uznání. Zato jako člen spolku Astra vyvíjel až do posledních let svého života soustavnou vědeckou činnost: "I ve vysokém věku se náš drahý zesnulý, u jehož rakve stojíme, neváhal po mnoho let podílet na práci naší historické sekce, kterou často obohacoval svou činností a přispíval moudrou radou" (Necrologuri, s. 153).
Život a kariéra Ioana Pușcariu dokládají příležitosti k sociální mobilitě mezi Rumuny v Sedmihradsku, umožněné vzděláním a příznivou situací v 50. a 60. letech 19. století. Svědčí ale také o důležité úloze církve při formování národní politické elity. Na počátku a v polovině 19. století pocházel značný počet rumunských politiků a státních úředníků právě z rodin duchovních a pro ty, kteří dosáhli významných pozic v zemském správním aparátu, v některých případech i v hlavním městě monarchie, byla podpora ze strany církví obou vyznání (v případě Pușcariua církve pravoslavné) vždy nezbytná.
Bibliogafie
Necrologuri, in Transilvania 43, 1912, č. 1–2, s. 152–154.
Keith Hitchins, A Nation Affirmed: The Romanian National Movement in Transylvania, 1860–1914, Bucharest, 1999.
Nicolae Josan, Ioan Pușcariu (1824–1912). Viața și activitatea, Alba Iulia, 1997.
Ioan cavaler de Pușcariu, Notițe despre întâmplările contemporane, Sibiu, 1913.
Ioan cavaler de Pușcariu, Notițe despre întâmplările contemporane. Partea a II-a. Despre pasivitatea politică a românilor și urmările ei, ediție îngrijită de N. Josan, București, 2004.
Sextil Pușcariu, Spița unui neam din Ardeal, ediție, note și glosar de Magdalena Vulpe, Cluj, 1998.
Okresní hejtman a poslanec Ferdinand Conrad Johann Voith von Sterbez (1813–1882)
Ferdinand baron Voith von Sterbez
„[…] Svými šlechetnými snahami a skutky podmanil Jste Sobě […] srdce veškerého občanstva. Jaký div, že tudíž v tento významný den, kdy Vaše Vysokorodí slavíte vzácnou slavnost čtyřicetiletého působení Svého ve službě státní, plesají srdce spoluobčanů našich, jimž přáno bylo […] býti svědkem Vašeho blahodárného působení na poli veřejné správy.“ To jsou slova z oficiálního blahopřejného dopisu, který Ferdinandu Voithovi von Sterbez adresovala městská rada Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod) v roce 1875. Ferdinand Voith byl příkladným úředníkem, který dokázal být oblíbený jak u svých nadřízených, tak u podřízených. Celý svůj život zasvětil veřejné službě jako okresní hejtman, poslanec a veřejný činitel.
Erb rodu Voith von Sterbez. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 55.
Ferdinandův dědeček Johann von Voith (1746–1831) byl císařským důstojníkem, stejně jako Ferdinandův otec Vincenz (1785–1845). Po několika letech v armádě se však Vincenz rozhodl odejít a stal se dědičným poštmistrem. To byla v devatenáctém století prestižní funkce. Vincenz ji získal díky sňatku s Theresií Kocy (1790–1838), jejíž otec byl dědičným poštmistrem před ním.
Rodina Ferdinanda Voith von Sterbez. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 40.
Vincenz a Theresia byli manželé více než 30 let, ale měli pouze jednoho syna – Ferdinanda Conrada Johanna, který se narodil 20. května 1813 v Německém Brodě. V tomto městě také Ferdinand navštěvoval gymnázium a pravděpodobně měl možnost poznat blíže české národní obrození. Do stejné školy chodil i Karel Havlíček Borovský (1821–1856), ale v této chvíli se Ferdinand s Karlem nesetkali. Po ukončení středoškolského vzdělání Ferdinand studoval v Praze práva, což byl nezbytný předpoklad pro jeho budoucí působení ve státní správě.
Jeho první zaměstnání bylo na Českém guberniu v Praze jako konceptní kandidát. Tato etapa Ferdinandovy kariéry netrvala příliš dlouho, neboť následujícího roku složil zkoušku a stal se konceptním praktikantem. V této době ještě nedostával žádný plat, ale to mu nebránilo v tom, aby se oženil a založil rodinu. V roce 1837 si vzal Marii Annu Theresii (1816–1885), dcerou barona Johanna Matznera von Herites (1769–1841).
Maria Voith von Sterbez rozená von Herites. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 39.
Teprve v říjnu 1849 začal Ferdinand konečně dostávat za svou práci odpovídající plat. V roce 1868, po působení v několika dalších českých městech, dosáhl funkce okresního hejtmana na Okresním hejtmanství v Čáslavi a tuto funkci si udržel až do své smrti. První roky manželství musely být pro Ferdinanda i jeho ženu těžké. Měli deset dětí, které se narodily ve čtyřech různých městech. Čtyři děti zemřely ještě před dosažením dospělosti. Ani finanční situace rodiny nebyla uspokojivá. Ferdinand si opakovaně půjčoval peníze, ale naštěstí se díky jeho postavení vždy našlo dost věřitelů, kteří mu byli ochotni pomoci.
Ferdinand Voith von Sterbez a jeho synové. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 42.
Ferdinand Voith von Sterbez sloužil rakouskému státu v době, kdy měly úřady potlačovat jakýkoli protivládní odpor. Obtížnost jeho postavení v systému lze nejlépe demonstrovat na jeho vztahu s Karlem Havlíčkem Borovským, který byl vůči rakouské vládě neustále kritický. Za své výroky byl v prosinci 1851 zatčen a Ferdinand byl jako zástupce místní správy tomuto zatčení přítomen. Později Ferdinandovy dcery tvrdily, že se jejich otec snažil Karla varovat, ale důkazy pro to neexistují. Je jasné, že Ferdinand Karlovi pomáhal, když byl Borovský v Brixenu ve vyhnanství, ale Ferdinand nikdy nezapomněl, že je především úředníkem, který slouží rakouskému státu.
Když bylo Ferdinandovo postavení ve státní správě stabilní, vstoupil do další veřejné sféry – do politiky. V roce 1861 se stal poslancem českého sněmu za kurii venkovských obcí. Byl zjevně oblíbený mezi venkovskými starosty, kteří tvořili významnou část voličstva. Během svého šestiletého působení ve sněmu obvykle hlasoval pro návrhy zákonů, které omezovaly moc velkostatkářů a podporovaly právo všech národů spravovat si své věci v rámci monarchie. V šedesátých letech 19. století bylo zapojení státních úředníků do politiky akceptováno – zřejmý střet zájmů nepředstavoval problém. To se změnilo v osmdesátých letech 19. století, kdy vláda zakázala státním úředníkům vstup do politiky, aby zajistila jejich neutralitu.
Jak již bylo zmíněno, Ferdinand a Marie spolu měli deset dětí, ale čtyři z nich nepřežily dětství. Nejstarší dcera Marie (1838–1900) se dvakrát provdala. Jejím prvním manželem byl Philip von Behacker (1809–1884), dvorní tajemník, a druhým manželem Jan Němeček (1837–1908), bankovní úředník. Její mladší sestry Bertha (1844–1920) a Hermína (1851–1921) se nikdy nevdaly a celý život žily společně v Kolíně. Protože neměly možnost vlastního výdělku, žily z dědictví po rodičích. Nejstarší syn Vincenz (1842–1912) se vydal na vojenskou dráhu a dosáhl hodnosti majora. Druhý nejstarší syn Rudolf (1848–1905) vstoupil do armády také a stal se kapitánem. Oženil se s Annou Marií Tiegel von Lindenkron (1862–1929), dědičkou panství Osečany. Nejmladší syn Ferdinand (1856–1885) začal studovat na pražské technice, ale ve 29 letech zemřel na tuberkulózu.
Hermina Voith von Sterbez. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 44.
Berta Voith von Sterbez. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 44.
Hermina a Berta Voith von Sterbez. SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, karton 3, inv. č. 45.
Ferdinand Voith von Sterbez zemřel 10. února 1882 v Čáslavi, městě, které se mu stalo osudným. Jeho věřitel Vojtěch Weidenhoffer (1826–1901) si tento den poznamenal do svého deníku: „Dnes večer zemřel pan Ferdinand svobodný pan Voith ze Sterbezu, místodržitelský rada a čestný měšťan zdejší. Muž to velmi zasloužilý a všeobecně ctěný a milovaný. Bůh dejž mu lehké odpočinutí.“ Pohřeb byl obrovskou událostí, které se zúčastnily tisíce lidí, což bylo bezpochyby projevem významu Ferdinanda Voitha pro místní komunitu.
Přestože Ferdinand pocházel ze šlechtického rodu, jeho předkové nepatřili ke staré šlechtě a nezajistili jemu a jeho dětem stabilní příjem. Ferdinandův původ se mu možná hodil na začátku kariéry, ale později to byly především jeho schopnosti a píle, které mu pomohly k úspěchu. Bohužel to nestačilo k tomu, aby zajistil dostatečné dědictví pro své děti. Ferdinand cítil sympatie k českému národnímu obrození, ale nikdy nebyl neloajální ke svému zaměstnavateli – rakouskému státu.
Archivní prameny
Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Voith von Sterbez, Fedinand.
Bibliografie
Karásek ze Lvovic, Jiří. O „muži, jenž zatýkal Havlíčka“. Z materiálu ke vzpomínkám Jiřího Karáska ze Lvovic. Literární rozhledy XIII, no. 9, June and July 1929: 61–62.
Kazbunda, Karel. Karel Havlíček Borovský. Svazek 1. 1821 – revoluční události 1848. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor archivní správy a spisové služby, 2013.
Kazbunda, Karel. Karel Havlíček Borovský. Svazek 2. Ústavní oktroj 1849 – konfinování 1851. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor archivní správy a spisové služby, 2013.
Kazbunda, Karel. Karel Havlíček Borovský. Svazek 3. Brixen, Doma. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor archivní správy a spisové služby, 2013.
Klečacký, Martin. “Císařský úředník a politická strana”. In Úředník sluhou mnoha pánů? Nacionalizace a politizace veřejné správy ve střední Evropě 1848–1948. Edited by Martin Klečacký. Praha: Centrum středoevropských studií, společné pracoviště CEVRO Institutu, z.ú. a Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, v.v.i., 2018: 43–58.
Klečacký, Martin. Poslušný vládce okresu. Okresní hejtman a proměny státní moci v Čechách v letech 1868–1938. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2021.
Steinbauer, Jan. O předcích zemského a říšského mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda. Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád. [online]. [cit. 26.11.2024]. Dostupné z www.opredcich.cz
Tomek, Václav Vladivoj. Paměti z mého žiwota. Díl II. Praha: W kommissi u Františka Řiwnáče, 1905.
Vaněčková, Jana. Voith von Sterbez Ferdinand. Osobní fond (1730) 1813–1882 (1944). Inventář SOkA Kutná Hora. Kutná Hora 2011.
Weidenhoffer, Vojtěch. Deník: 1861–1899. Ed. Michal Kamp. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012.