Social mobility of elites

Anton Julius Gschier (1814–1874), advokát, poslanec a starosta

Možnosti proniknout mezi politickou elitou habsburské monarchie druhé poloviny 19. století byly výrazně ovlivněny institucionálním uspořádáním říše a formou výběru zástupců na různých úrovních občanské samosprávy. Již od poloviny století, kdy v roce 1848 proběhly první volby do celoříšského parlamentu, a i v následujících desetiletích až do říšské volební reformy v roce 1907, zavádějící všeobecné volební právo pro muže, platilo, že volební obvody pro zemské i říšské parlamenty byly povětšinou poměrně malé, pokrývající vždy jen několik sousedních měst nebo okresů. Obzvláště u zemských sněmů zahrnovaly volební obvody městské kurie často jen jedno město.

Pohlednice z Chebu z 19. století.

Specifický region v rámci Čech se silnou lokální identitou představovalo Chebsko s přirozeným centrem městem Cheb, kde se ještě v polovině 19. století v souvislosti s oživením veřejného života na jaře 1848 objevily požadavky na obnovení samostatného postavení či dokonce navrácení území do říše. Z tohoto důvodu také Chebané odmítli volbu svých zástupců do reformovaného českého zemského sněmu s odůvodněním, že sněm neuznávají jako svůj reprezentativní orgán. Jako jeden z hlavních mluvčí chebského měšťanstva se záhy prosadil Anton Julius Gschier, chebský rodák a právník, který se však v průběhu 40. let živil jako justiciár na okolních statcích.

Gschier pocházel z rodiny chebského magistrátního úředníka, jehož manželka byla dcerou jednoho z prvních chebských starostů tzv. regulovaného magistrátu. Jeremias Gschier (1783–1841) se svou manželkou měli zřejmě pouze jednoho syna, zmíněného Antona Julia narozeného více jak pět let po svatbě dne 19. prosince 1814.

Mladý Gschier se rok po smrti otce oženil s dcerou místního poštovního kontrolora a pozdějšího správce erární pošty, nicméně další významné rodinné či příbuzenské vazby již z dostupných pramenů patrné nejsou. Klíčovým okamžikem pro jeho kariéru se tak staly události spojené s odstraněním patrimoniální správy a oživením veřejného života v letech 1848–1849. Gschier jako doktor práv a jeden z mála zástupců vzdělaného měšťanstva patřil k předním organizátorům měšťanských shromáždění, která připravila petiční požadavky adresované císaři a vládě. Jeho názory však zjevně kolidovaly se stanovisky většiny zástupců chebských měšťanů. Tito ctihodní patres hleděli více do minulosti a jejich cílem bylo obnovit zvláštní postavení města a okolí uvnitř habsburské říše, Gschier představoval progresivního a liberálně orientovaného zástupce nových vzdělanostních elit, který například – neúspěšně – prosazoval vyslání chebských zástupců do zemského sněmu v Praze či v pozdějších letech dokonce uznával prospěšnost nepovinné výuky češtiny na místním gymnáziu. Jeho názory jako zřejmě i nekompromisní a energické vystupování z něj nečinily tak všeobecně uznávané a přijímané místní veličiny, jako byli např. místní lékárník Adolf Tachezi (1814–1892) či měšťan Franz Ernst.

Právě příprava petice obsahující požadavky města přivodila rozkol v měšťanském výboru zvoleném v březnu 1848, kde Gschier zastával funkci prezidenta. Gschier rázně vystoupil proti představám vlastního chebského sněmu či novému svolání chebských stavů a z výboru v dubnu odešel. Přes své liberální názory získal Gschier ještě roku 1851 místo zemského advokáta v Chebu, čímž si zajistil trvalou přítomnost ve městě, které se stalo významným správním centrem a sídlem nových státních úřadů: okresního hejtmanství, krajské vlády, krajského a okresního soudu, gymnázia a obchodní a živnostenské komory. Ta si Gschiera následně vybrala i za svého tajemníka, což mu zaručilo vedle příjmů z advokátní činnosti pravidelný plat a zároveň vazby na stejně liberálně smýšlející představitele místního průmyslu a obchodu.

Na přelomu roku 1851 a 1852 došlo k definitivnímu ustavení sousední obce Františkovy Lázně, čímž byla vyřešena i otázka katastru chebské obce a mohlo být přikročeno k novým volbám obecní samosprávy již podle Stadionova provizorního obecního zákona. Třebaže se Gschier stal členem městského zastupitelstva, jeho volba nebyla jednomyslná a už vůbec ne tak jednoznačná jako u některých dalších. Získal 90 ze 179 odevzdaných hlasů a nakonec nebyl vybrán ani do užšího sboru radních, kterými se stali místní sládek, chemik, lékař a dva obchodníci.

V roce 1855 se Gschier stal jedním z městských radních poté, co někteří z výboru rezignovali, a okamžitě začal v městské samosprávě prosazovat své představy o fungování města. Neznáme bohužel přesné důvody, které Gschiera přivedly zpět coby předního zástupce chebského měšťanstva. Mohlo jít o jeho angažmá v obchodní komoře, jeho působení ve městě, kde patřil mezi jednoho ze tří zemských advokátů, či jeho znovunabytá ochota a vůle podílet se na správě veřejných záležitostí. Mimo jiné prosadil vybudování procházkových pěšin a výletních altánků v okolí města či se zasadil o rekonstrukci Domova bratrstva sv. Jakuba, což byla tradiční chebská instituce sloužící pro chudé a staré měšťany k jejich důstojnému dožití. Na počátku šedesátých let se poměry v Rakousku začaly měnit. Finanční krize dovršená katastrofickým debaklem rakouského vojska v severní Itálii donutily císaře akceptovat ústavní reformu. Nově obnovené volby do obecních zastupitelstev potvrdily postavení Gschiera jako jednoho z radních a také – a to bylo ještě důležitější – jako zástupce města v nově konstituovaném zemském sněmu.

Gschier vystoupil veřejně jako liberální kandidát, který se přihlásil k podpoře průmyslu a obchodu, odborného vzdělání, či postavení obce jako základní samosprávné jednotky. Musel našlapovat opatrně, ostatně některé formulace jeho prohlášení, kdy volá po utlumení vášní a odložení osobních zájmů, ukazují, že nebyl ve městě všeobecně přijímán. Jako liberál měl v Chebu poměrně složité postavení, na rozdíl od svých kolegů, kteří se ostře stavěli proti českému státnímu právu a prosazovali centralizaci říše, vnímal důležitost historického postavení města pro své spoluobčany. Odmítání tradičních práv a popírání specifického statusu regionu by mu jistě příliš hlasů nepřineslo, proto se o tomto tématu prohlášení raději vůbec nezmiňuje. Nakonec i vzhledem k absenci významnějších oponentů získal 341 hlasů z 349 odevzdaných lístků. Zemský sněm jej zvolil říšským poslancem a Gschier se stal jedním ze zástupců ve vídeňském parlamentu. V polovině 60. let politická kariéra Julia Gschiera vrcholila. Byl zemským a říšským poslancem, městským radním a členem okresního zastupitelstva. Zároveň mu však už bylo 50 let a začaly se u něj zřejmě objevovat první zdravotní obtíže, které jej přinutily opustit dráhu poslance a vrátit se zpět k usedlému životu chebského měšťana. Poslanecké funkce s sebou pro mimopražské a mimovídeňské kandidáty přinášely nutnost častého cestování a bydlení po hotelích, dlouhé období odloučení a stravování se mimo vlastní domácnost, což bylo nejen nepohodlné a nákladné, ale mnohým poslancům to způsobovalo i zdravotní komplikace.

Přesto se Gschier nestáhl zcela do ústraní. V září 1867 poté, co již dosavadní starosta Franz Ernst odmítl kvůli svému věku pokračovat ve svém úřadu, byl 31 hlasy z 35 zvolen starostou právě Gschier. Ve své nástupní řeči prohlásil, že už je věku, kdy netouží po veřejných úřadech a funkcích, a zmínil své zdravotní problémy. To, že přijímá úřad starosty, činí prý jen kvůli své neochvějné víře ve veřejný život a jeho důležitost (Glaube an ein öffentliches Leben). Gschier v úřadu starosty vydržel po dvě volební období a již v prvních měsících se projevil jako zdatný organizátor a muž s jasnou vizí. Reorganizoval městský úřad, reformoval fungování obecního výboru a jeho specializovaných komisí, zavedl nový kancelářský předpis, revidoval tržní řád a doplnil městskou policii, které současně zvýšil plat. Za svou práci si také nechal zvýšit odměnu na 1000 zl. ročně. Na konci druhého funkčního období však začaly Gschiera jeho elán a energie opouštět a v roce 1873 se již jednání obecního výboru prakticky neúčastnil a zastupovat jej musel radní Adolf Tachezy, který se také při následujících obecních volbách stal starostou. Anton Julius Gschier zemřel krátce poté, 30. června 1874.

Hrob rodiny Gschierů v Chebu (Wikimedia Commons, author: SchiDD).

Kariéra tohoto chebského advokáta může sloužit jako příklad toho, kdy za společenským vzestupem jedince stály jeho schopnosti, vzdělání, ambice a vhodné příležitosti. Jako jeden z mála právnicky vzdělaných měšťanů té doby se Gschier dokázal poměrně rychle prosadit v nových „konstitučních“ poměrech roku 1848. Jeho přesvědčení o důležitosti veřejného vystupování a ovlivnění veřejných záležitostí jej sice vícekrát přivedlo do střetu s tradičním chebským měšťanstvem, rétorické schopnosti, vize nutných reforem a ochota věnovat svůj čas a prostředky veřejnému působení ovšem převážily. Je zřejmé, že se při své veřejné činnosti musel Gschier spolehnout na kontakty a vztahy, které si během svého života vybudoval sám, které však mohl dále předat svým vlastním dětem.

Bibliography

Charmatz, Richard. Österreichs innere Geschichte von 1848 bis 1907: II. Der Kampf der Nationen. Leipzig: B. G. Teubner, 1912.

Judson, Pieter M. The Habsburg Empire: A New History. Cambridge, MA, and London: Harvard University Press, 2016.

Sterneck, Tomáš. “Komplot pomstychtivého pleticháře? Ke kontroverzím vzniku českobudějovického regulovaného magistrátu v roce 1787 Jihočeský sborník historický 89, no. 1 (2020): 73–120.

Šťouračová, Jiřina. “Reformní zásahy Marie Terezie a Josefa II. do městské správy na Moravě. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 50, no. 1 (2003): 169–76.

Velek, Luboš. “’Takový život nestojí za zlámanou grešli!’ Obrázky ze života českých poslanců 19. století” Kuděj. Časopis pro kulturní dějiny 1, no. 2 (1999): 49–63.

Octavian Codru Tăslăuanu (1876–1942) – politik, spisovatel a publicista

Octavian Tăslăuanu

Octavian Codru Tăslăuanu se narodil 1. února 1876 ve vesnici Bilbor v župě Ciuc. Jeho otec, Ioan Tăslăuanu (?–1927), byl knězem, jeho matka, Anisia Stan (1859–1933), pocházela z rodiny sedláků. Tăslăuanu navštěvoval střední školu v Năsăudu (1889), Brašově (1890–1892) a Blaji (1892–1895). Kvůli neshodám s otcem, který si přál, aby se Octavian stal knězem, odešel Tăslăuanu do Bukurešti ve Starém rumunském království, kde působil jako učitel na soukromé škole. Zároveň pokračoval ve studiu na filozofické a literární fakultě bukurešťské univerzity (1898–1902) a přivydělával si výukou.

Taslauanu ve své kanceláři

V roce 1902 byl Tăslăuanu na doporučení jednoho ze svých profesorů, Iona Bianu (1856–1935), ředitele knihovny Rumunské akademie, jmenován tajemníkem rumunského generálního konzulátu v Budapešti. Tam se vedle svých dalších povinností zapojil do vydávání časopisu „Luceafărul“, nejprve jako korektor a později jako jeho redaktor. Časopis „Luceafărul“, vydávaný postupně v Budapešti (1902–1906), Sibiu (1906–1916) a Bukurešti (1919–1920), šířil národní kulturu a politickou jednotu Rumunů v Sedmihradsku.

Pokud jde o jeho soukromý život, v roce 1906 se Tăslăuanu oženil s Adelinou Olteanu-Maior ze Sibiu (1877–1910), která pocházela ze staré prestižní intelektuální rodiny. Byla rovněž spisovatelkou, napsala několik svazků povídek pro děti. Patrony jejich manželství se stala rodina Constantina Argetoianu (1871–1955), jednoho z nejvlivnějších rumunských politiků meziválečného období.

Adelina Taslauanu - prví manželka Octaviana Tăslăuanua

Adelina s Octavianem Tăslăuanuem v roce 1907

Po svatbě se Tăslăuanu usadil v Sibiu, kde působil (do roku 1914) jako administrativní tajemník Sedmihradského sdružení pro rumunskou literaturu a kulturu rumunského lidu (ASTRA), nejvýznamnějšího a nejvlivnějšího kulturního a politického spolku Rumunů v Sedmihradsku.

Počínaje rokem 1907 převzal Octavian Codru Tăslăuanu vedení časopisu „Transilvania” (vydávaného spolkem ASTRA), nejprve jako jeho redaktor a později ředitel, a proměnil jej ve skutečné zrcadlo rumunské vědy a kultury. Jeho práce byla obzvláště plodná zejména díky reorganizaci Lidové knihovny spolku ASTRA, což zahrnovalo i měsíční vydávání nového svazku tohoto sborníku, spolu s ročním kalendářem, který byl rozesílán všem členům pobočky a dostal se tak do téměř všech obcí v Sedmihradsku. V letech 1911–1914 bylo pod jeho vedením vydáno 49 čísel této sbírky, včetně různých historických knih a antologií klasických autorů. Náklad jednoho čísla dosáhl v roce 1912 15 000 výtisků, z čehož 11 861 výtisků bylo zasláno předplatitelům. Zároveň však bylo toto období poznamenáno úmrtím Adeliny Tăslăuanu, která roku 1910 zemřela na srdeční chorobu.

V roce 1914 byl Tăslăuanu povolán do rakousko-uherské armády a poslán na frontu do Haliče. Dezertoval však do Rumunska a přihlásil se do rumunské armády, kde po celou dobu války sloužil ve zpravodajské službě. V červenci 1917 získal rumunské občanství a byl povýšen na poručíka a později na kapitána.

Taslauanu jako důstojník

V roce 1918 se Tăslăuanu znovu oženil. Jeho manželkou se stala Fatma Alisa Sturdza (1893–1964), s níž se seznámil na frontě, kde pracovala jako ošetřovatelka. Se Sturdzou, která pocházela ze staré šlechtické rodiny politiků a velkostatkářů, měl dvě děti: Ioana Radu (nar. 1920), jenž zemřel ve věku jednoho roku, a Dafinu (1921–2000). Dafininým kmotrem byl primas rumunský, metropolita Miron Cristea (1868–1939).

Pozoruhodná byla rovněž politická kariéra Octaviana C. Tăslăuanu. V parlamentních volbách v listopadu 1919 byl zvolen poslancem za Tulgheș, kde kandidoval za Lidovou ligu. Ve vládě vedené Alexandrem Averescu (1859–1938) zastával funkci ministra obchodu a průmyslu (13. března – 16. listopadu 1920) a ministra veřejných prací (16. listopadu 1920 – 1. ledna 1921). V těchto funkcích inicioval řadu důležitých zákonů a reforem, směřujících k reorganizaci národního hospodářství v období po první světové válce. Mezi jeho zásluhy patří také založení továrny na výbušniny ve Făgărași, znárodnění továren v Reșița, uspořádání ropného průmyslu vytvořením podniku Rumunský ropný průmysl, sepsání zákonů o monopolizaci obchodu s ropou a organizaci obchodu s obilím, založení Polytechnické univerzity v Temešváru a zajištění finančních prostředků na výstavbu Obchodní akademie v Bukurešti. V letech 1926–1927 byl Tăslăuanu senátorem za Mureș, kde navrhl účast rumunských poslanců na prvním Panevropském kongresu ve Vídni.

Octavian Tăslăuanu zemřel v Bukurešti 22. října 1942. Vzhledem k tomu, že se ze syna venkovského kněze vypracoval na poslance a ministra, je kariéra Octaviana Tăslăuanu skutečně pozoruhodná. Dosáhl jí především díky osobnímu úsilí, ale pomohlo mu také úspěšné budování společenských vazeb s vlivnými rodinami, nejprve prostřednictvím sňatku s Adelinou a později s Fatmou. Jeho bratři Petru Tăslăuanu (1880–1957) a Cornel Tăslăuanu (1889–1974) tak výrazného společenského vzestupu nedosáhli, i když se stali více než pouhými sedláky a také si vybudovali úspěšnou kariéru. Petru Tăslăuanu byl učitelem a ředitelem základní školy v Bilboru, Cornel Tăslăuanu byl řemeslníkem a nakonec se stal starostou rodné vesnice Bilbor.

Odkazy:

Octavian C. Tăslăuanu, Spovedanii, Ediție îngrijită de George-Bogdan Tofan, prefață de Filip-Lucian Iorga, Editura Mega, 2023.

Cornelia Luminița Radu, Revista Luceafărul, în Revista Română de Istorie a Cărții; Bucharest Iss. 3/4, (2006/2007): 40–46, 304–305, 317–318.

Zdroj obrazového materiálu: George-Bogdan Tofan, The „Octavian C. Tăslăuanu” Foundation.

Karl Andreas Fabritius (1826–1881), poslanec, historik, pastor, učitel, novinář

Saská komunita v Sedmihradsku v 19. století je zajímavým příkladem toho, jak se v místním měřítku projevovaly změny, probíhající v celé habsburské monarchii. V tomto konkrétním případě šlo o německou, v regionu privilegovanou menšinu, která s nástupem nacionalismu začala o svá privilegia přicházet. Do Sedmihradska, které bylo ve 12. a 13. století součástí uherského království, přišli Sasové spolu s různými uherskými králi. Přestože demograficky tvořili menšinu, těšili se dlouhodobým výsadám, včetně propůjčování pozemků, osvobození od daní a ochrany ze strany panovníka, a to i poté, kdy Sedmihradsko získalo autonomii v rámci Osmanské říše a později habsburské monarchie. Situace se však změnila v 19. století se vznikem Rakousko-Uherska a souvisejícími proměnami společnosti. Privilegia saské menšiny již nadále nebyla v souladu s novými politickými hodnotami Uher, které po roce 1867 získaly nad Sedmihradskem přímou kontrolu, a proto byla postupně zrušena. V reakci na to zaujali Sasové, stejně jako další etnické skupiny v Sedmihradsku, rozmanité postoje, ovlivněné různorodostí politických názorů jejich elit. Zkoumání životních osudů klíčových představitelů těchto politických uskupení by mohlo poskytnout cenné poznatky o dopadech výše uvedených změn a jejich důsledcích pro jednotlivce. Případ Karla Fabritia nabízí v tomto ohledu zajímavá zjištění. Přestože na saské politické scéně čelil Fabritius kvůli svým názorům mohutnému odporu, dokázal si udržet své politické postavení i křeslo v uherském sněmu. Zároveň se mu v novém politickém klimatu dařilo rozvíjet i některé další oblasti svého profesního života, což je dokladem osudu těch, kdo byli připraveni spolupracovat s nově nastolenými režimy.

Karl Andreas Fabritius se narodil 28. října nebo 6. listopadu 1826 v Sighișoaře/Schäßburgu/Segesváru, sedmihradské obci s třemi tisíci obyvatel. Z otcovy strany pocházel z rodu kněží a státních úředníků, jehož latinské jméno Fabritius bylo doloženo již od 16. století. Větev, ze které pocházel Karl Fabritius, se však zabývala především řemesly a průmyslem a „díky své pracovitosti a sňatkovým vazbám patří mezi prestižní sighișoarské rodiny“.[1] Fabritiův dědeček i otec byli řemeslníci, první z nich byl krejčí, druhý knihař. Jeho otec, známý také pod jménem Andreas Karl Fabritius, se v roce 1825 oženil s Karoline Elisabeth, rozenou Schuller (1807–1861), dcerou Michaela Schullera, pastora z klosdorfské (Klosdorf/Miklóstelke/Cloașterf) větve. Narodily se jim čtyři děti: Ottilia (?–1846) zemřela jako svobodná matka, Sarolta (?–1879) se provdala za radního z rodu Simonisů ze Sighișoary, Friedrich se stal v roce 1883 okresním soudcem. Jejich čtvrtým dítětem byl Karl Andreas (1826–1881).

Karl Fabritius studoval na místním gymnáziu pod vedením Mihály Gottlieba Schullera (1802–1882), ředitele školy, pastora a význačné místní osobnosti. Schuller byl synem pastora Michaela Schullera z Cloașterfu a byl tedy Fabritiovým strýcem z matčiny strany. Vztah s ním zřejmě přispěl ke zlepšení Fabritiových školních výsledků. Fabritiovým učitelem byl také Georg Daniel Teutsch (1817–1893), postava, která měla později jeho život výrazně poznamenat. Ve svém dalším vzdělávání se chtěl Fabritius věnovat právnické kariéře. Na dědečkovo naléhání a s jeho finanční podporou však v roce 1847 odešel studovat teologii a historii do Lipska. Zde se výrazně angažoval v revoluci roku 1848. Kvůli finančním problémům Fabritius později požádal o podporu jak rakouskou vládu, tak také kulturní saský sedmihradský spolek Verein für siebenbürgische Landeskunde, jehož byl členem. Ani to však nestačilo a v roce 1849 odjel Fabritius do Vídně. Zde se seznámil s ministerským školním radou Johannem Karlem Schullerem (1794–1865), který mu pomáhal v jeho historickém bádání. Brzy poté se Fabritius přestěhoval do Bratislavy, kde působil jako redaktor Pressburger Zeitung. Krátce nato získal místo v Siebenbürger Bote, novinách v sedmihradském Sibiu/Hermannstadt/Nagyszeben, a v srpnu 1850 se proto vrátil do vlasti. Fabritiovy názory však nenašly u majitelů novin dobrého přijetí, proto byl po měsíci propuštěn.

Karl Fabritius, cca 1850.

Zdroj: Göllner, Karl. Carl Fabritius. Leben Und Wirken, București: Editura Academiei Republicii Socialiste România, 1975.

V říjnu 1850 získal Fabritius místo učitele na gymnáziu v Sighișoaře, kde byl v té době ředitelem G. D. Teutsch. Spolu se svými bývalými učiteli M. Schullerem a G. D. Teutschem se také více zapojil do činností organizovaných spolkem Verein für siebenbürgische Landeskunde a jeho prostřednictvím začal šířit výsledky svého historického bádání, kterým se zabýval již od dob studií. Kvůli konfliktům mezi ředitelem školy a místní konzistoří přišel Fabritius v roce 1855 o místo učitele, brzy nato byl ale zvolen druhým městským kazatelem v Sighișoaře, za což pobíral mnohem vyšší plat než jako učitel. Poté mu ale štěstí přestalo přát. V roce 1857 se Fabritius ucházel o místo pastora v Merghindealu/Mergeln/Morgonda a Stejărișu/Probstdorf/Prépostfalva, v roce 1859 pak v Apoldu/Trappold. Ani na jednom z těchto míst ale neuspěl, možná i kvůli přátelství s G. D. Teutschem. V roce 1861 byl sice Fabritius jmenován prvním městským kazatelem, avšak ve skutečnosti byl jeho plat nižší než dřív. V roce 1865 se znovu neúspěšně ucházel o místo pastora v Brădeni/Henndorf/Hégen.

Na politickou scénu vstoupil K. Fabritius v roce 1867, při příležitosti politického vyrovnání mezi Vídní a Peští, které vedlo ke vzniku Rakousko-Uherska. Stal se také „duchovním vůdcem“ „mladých Sasů“, liberálně orientované politické skupiny sedmihradských Sasů, která byla otevřena spolupráci s Peští a s ostatními etnickými skupinami. Protikladný, tedy politicky pasivní postoj, zastávali jejich konkurenti na místní politické scéně, tzv. „staří Sasové“. V letech 1867–1881 byl Fabritius pětkrát zvolen poslancem za Sighișoaru na kandidátkách vládních stran. V roce 1868 se také stal pastorem v Apoldu. Prameny neuvádějí, z jakých důvodů mu tolik záleželo právě na této obci, nicméně několik příslušníků rodu Fabritiů zde v minulosti na místě pastora působilo, případně byli s Apoldem spojeni jinak. V roce 1872 se Fabritius stal členem korespondentem Uherské akademie věd, což mu umožnilo pokračovat v historickém bádání. V roce 1876 se mu naskytla příležitost být jmenován školním inspektorem a dokonce vrchním županem. Fabritius ale obě pozice odmítl s odůvodněním, že si nepřeje mít z funkce poslance jakýkoli osobní prospěch.

Albert Kálmán Tóth (1831–1881), uherský básník, dramatik, novinář a politik, a Karl Fabritius.

Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:T%C3%B3th_K%C3%A1lm%C3%A1n_%C3%A9s_Fabritius_K%C3%A1roly,_Mo._%C3%A9s_a_Nagyvil%C3%A1g,_1881.jpg?uselang=eo

Fabritiův liberální a ke spolupráci s uherskou vládní stranou otevřený postoj však narušil jeho vztahy s G. D. Teutschem, který se po roce 1867 stal vůdcem „Starosasů“. Již na počátku svého druhého mandátu se začal Fabritius stávat terčem osobních útoků opozičního tisku. V roce 1872 se své rodině zmínil, že kvůli zastrašování uvažuje o odchodu z politiky, s tím, že v ní zůstává jen proto, aby měl přístup do budapešťských archivů a knihoven. Útoky se navíc neomezovaly jen na politickou sféru. G. D. Teutsch, který se v roce 1867 stal biskupem evangelické církve v Sedmihradsku a v roce 1869 předsedou Verein für siebenbürgische Landeskunde, kritizoval Fabritiovy historické spisy a zasadil se o to, aby je spolek odmítl publikovat. Teutsch navíc zpochybňoval, zda je Fabritius schopen plnit své povinnosti ve farnosti, když často cestuje do Budapešti. Skandál se vyhrotil v letech 1875–1876, kdy Fabritius čelil překážkám při svém znovuzvolení a bylo mu vyhrožováno smrtí. V roce 1879 odešel z místa pastora v Apoldu, s tím, že se chce nadále věnovat pouze svému historickému bádání a méně již politice, i s ohledem na politické prohry sedmihradských Sasů v uplynulém desetiletí, byť on sám si svůj mandát udržel. Rok 1879 je však také posledním rokem, kdy něco publikoval; jeho pozdější práce zůstaly pouze v rukopise. Přispěla k tomu patrně i nehoda, ke které došlo v prosinci 1880 v budapešťské univerzitní knihovně, při níž se Fabritius zranil a která vyústila v jeho smrt 2. února 1881.

Karl Fabritius, 1880.

Zdroj: Göllner, Karl. Carl Fabritius. Leben Und Wirken, București: Editura Academiei Republicii Socialiste România, 1975.

O rodině Karla Fabritia se navzdory dlouhé tradici jeho rodu a počtu jeho potomků dochovalo jen velmi málo informací. Fabritius se v roce 1852 oženil s Friderice, rozenou Roth (1834–?), dcerou Fridricha Rotha, c. k. okresního soudce v Cristuru Secuiesc/Szeklerkreuz/Székelykeresztúr, a Amálie, rozené Hirlingové. Karl Fabritius a Friderice měli deset dětí, z nichž se šest dožilo dospělosti. Ve farních matrikách, které se bohužel nedochovaly všechny, se podařilo identifikovat pouze pět z jejich dětí. Prameny však poskytují zajímavý obraz o životě Fabritiovy rodiny. Ludvig Franz (1862–1863), Victorine (1864–1864) a Andreas Oskar (1868–1871) zemřeli v útlém dětství, zatímco další dva jejich sourozenci, Guido Robert (1865–1949) a Erich Bernhard (1872–1955), se naopak dožili vysokého věku. Údaje v kolonce svědků jak u svatby Karla a Friderice, tak u křtu některých jejich dětí odhalují další pravděpodobné rodinné vazby. Vedle jména Adolfa Hirlinga se zde pravidelně objevuje i jméno Franze Simonise (1820–1884), dalšího saského poslance ze Sedmihradska. Je to pochopitelné, protože Hirlingova sestra se provdala do Simonisovy rodiny. Zároveň mohl mít Karl Fabritius také poměrně úzkou vazbu na rodinu své tchyně, která byla s rodinou Simonisů spřízněna díky sňatku Franze Simonise s Caroline Juliane, rozenou Hirlingovou, v roce 1849. Nelze také přehlédnout, že stejně jako Fabritiův tchán, stal se i jeden z Fabritiových bratrů okresním soudcem, byť jeho působiště není známo.

Více informací o Guidu Robertovi, jednom ze synů Karla Fabritia, se dozvídáme z životopisu jeho vnuka Guida Fabritia (1907 – po roce 1989). Guido Robert odešel ze svého rodného města do Sibiu, kde se stal majitelem staré lékárny Bären. Oženil se s Melittou, rozenou Gunesch, dcerou pastora Gustava Huga Gunesche, s níž měl sedm dětí. Guido Fabritius, jejich jediný syn, se vydal v otcových stopách. V roce 1932 vystudoval farmacii v Kluži-Napoce/Klausenburgu/Kolozsváru a později na univerzitě v Berlíně. Po návratu do vlasti pracoval v otcově lékárně, kterou pak v roce 1936 převzal pod vlastním jménem. Spoluzaložil také Deutschen Apothekerverband von Rumänien. Za války byl členem Wehrmachtu (nacistické sjednocené armády). Po válce žil v různých městech západního Německa, kde pracoval jako lékárník. Zároveň se zabýval dějinami lékárenství v Sedmihradsku a také historií své rodiny; měl tedy podobnou zálibu v historii jako jeho dědeček. Pokud jde o jeho rodinný život, Guido Robert se dvakrát oženil: v roce 1938 se středoškolskou učitelkou Anne Schaffarczik, s níž měl dceru, která zemřela v mladším dospělém věku, a v roce 1952 s Luise Bleckmann-Körner, s níž měl dceru a syna.

Vybraná bibliografie:

Daubner, Hans D. „130 Jahre seit dem Tod von Carl Fabritius – eine Schäßurger Personlichkeit,“ Schäßurger Nachrichten, č. 35 (June 2011): 24–25.

Göllner, Karl. Carl Fabritius. Leben Und Wirken, București: Editura Academiei Republicii Socialiste România, 1975.

Kozma, Ferenc. Emlékebeszed Fabritius Károly Levelező Tag Fölött, Budapest: M. T. Akadémia Könyvkaido-Hivatala, 1883.

Kwan, Jonathan. „Transylvanian Saxon Politics and Imperial Germany, 1871–1876,“ The Historical Journal 61, č. 4 (2018): 991–1015.

Kwan, Jonathan. „Transylvanian Saxon Politics, Hungarian State Building and the Case of the Allgemeiner Deutscher Schulverein (1881–82),“ The English Historical Review 127, č. 526 (2012): 592–624.

[1] Ferenc Kozma, Emlékebeszed Fabritius Károly Levelező Tag Fölött, (Budapest: M. T. Akadémia Könyvkaido-Hivatala, 1883), 4.

Friedrich Janka (1878–1957)

Friedrich Karl Janka se narodil 28. října 1878 v Chomutově. Jeho otec byl Karl Emanuel Janka (1839–1917), okresní komisař, a matka Franziska Wieshofer (1839–1915), dcera sládka. Většinu dětství a mládí strávil Friedrich v Praze, kde jeho otec pracoval na českém místodržitelství. Karl pocházel z venkovského prostředí – jeho otec byl sedlák a rodina jeho matky rovněž pracovala v zemědělství. Vystudoval však práva na univerzitě a nastoupil kariéru ve státní správě. Stal se místodržitelským tajemníkem, okresním hejtmanem a nakonec místodržitelským radou. Před svým odchodem do důchodu v roce 1904 získal titul dvorního rady. Zemřel v Praze 7. července 1917.

V roce 1903 obdržel Friedrich na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze doktorát z práv. Krátce poté začal pracovat na českém místodržitelství jako konceptní praktikant. V té době zde byl zaměstnán ještě jeho otec Karl jako místodržitelský rada. Krátce poté, co Friedrich nastoupil, odešel Karl do důchodu. Je velmi pravděpodobné, že Friedrichova cesta na místodržitelství byla mnohem hladší než cesta jeho otce a že mu pozici zajistily rodinné konexe. V roce 1905 byl Friedrich povýšen na místodržitelského koncipistu a přeložen do Liberce. Po dvou letech se vrátil do Prahy a pokračoval ve své kariéře na místodržitelství. V roce 1908 se stal okresním komisařem a v roce 1911 místodržitelským tajemníkem. V témže roce se oženil s Boženou Annou Mayerovou (* 1880), dcerou sládka Josefa Mayera (1846–1902).

V té době vedli Češi a Němci dlouhá jednání o svém postavení v rámci habsburské říše. Témat, o nichž se jednalo, bylo několik – používání jazyka na státních úřadech, zpracování a překládání dokumentů, určení, které okresy budou jednojazyčné a které dvojjazyčné, správní reformy a změny volebních pravidel a konečně školy pro národnostní menšiny. Friedrich Janka při těchto jednáních sehrál důležitou roli. Zodpovídal za německé zápisy z jednání a komunikaci mezi místodržitelstvím v Praze a ministerstvem vnitra ve Vídni. Český místodržitel Franz Thun (1847–1899) svěřoval Friedrichovi důvěrné informace a spoléhal na něj. Přestože jednání jako celek nebyla úspěšná, Friedrich prokázal své schopnosti a byl povýšen.

Franz von Thun und Hohenstein (1847–1916) od Siegmunda l'Allemand (1840–1910).

Po vzniku Československé republiky v říjnu 1918 však musel Friedrich kvůli svému německému původu a loajalitě k předchozímu režimu své dosavadní místo opustit. Protože ještě nemohl odejít do důchodu, získal práci překladatele důležitých právních dokumentů, včetně československé ústavy. Koncem třicátých let se politická situace ve střední Evropě měla opět změnit. V září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda a Československo postoupilo Německu rozsáhlá území. Dne 27. října Friedrich oslavil 60. narozeniny a měl nárok na důchod, takže napsal žádost o penzionování. Koncem roku mu byla schválena.

O několik měsíců později vtrhla německá armáda do země a byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. Následovala masivní germanizace všech společenských sfér. Fridrich v tom pravděpodobně viděl příležitost a rozhodl se přiznat svůj německý původ. V dotazníku pro určení německé národnosti z července 1939 on a jeho rodina potvrdili, že jsou německými občany, členy NSDAP (Národně socialistické německé dělnické strany) a několika německých spolků. Friedrich také požádal o znovupřijetí do politické správy a stal se vládním komisařem. Po návratu do aktivní služby si stěžoval na ztrátu svého postavení v roce 1918 a žádal o odškodnění, které mu bylo přiznáno. Pracoval téměř tři roky a znovu požádal o důchod. V roce 1944 byl penzionován podruhé. Díky těmto třem letům ve státní službě se jeho důchod výrazně zvýšil – ze 49 800 korun na 80 160 korun ročně.

Mapa Protektorátu Čechy a Morava z německého kapesního atlasu, 1939–1940.

Protektorátní bankovka v hodnotě 20 korun (1944). Tyto bankovky byly vydávány během německé okupace Československa.

Friedrich měl jediného syna – Friedricha Karla Josefa (později zvaného Fritz), který se narodil 16. listopadu 1913 v Praze. I Fritzova kariéra v protektorátu vzkvétala. V roce 1939 pracoval jako právník pro Ast Prag – německou vojenskozpravodajskou službu v Praze. Byl členem několika německých spolků, stejné skupiny NSDAP jako jeho otec a kandidátem SA – polovojenského křídla strany. V roce 1942 byl odveden do německé armády, ale není jasné, zda válku přežil, či nikoliv.

Když válka skončila, Friedrich byl opět na špatné straně. V květnu 1945 přišel o penzi a o několik měsíců později byl vyšetřován pro porušení prezidentského dekretu č. 5/1945 Sb. 16 z 19. června 1945. Podle tohoto zákona měl být jako člen NSDAP odsouzen k pěti až pětadvaceti letům vězení. Dotazník pro zjištění německé národnosti byl použit jako důkaz v Jankově osobním spise. Není jasné, zda byl skutečně odsouzen, či nikoli. Pravděpodobnější je, že byl z Československa osunut jako ostatní němečtí občané.

Příběh tří generací českých Němců z rodiny Jankových odráží realitu života ve čtyřech různých režimech, které se vystřídaly v poměrně krátkém časovém úseku. Karl se narodil v rodině zemědělce a teprve univerzitní vzdělání mu pomohlo zlepšit jeho sociální postavení. Jako státní úředník mohl podporovat kariéru svého syna Friedricha na místodržitelství. Friedrich této možnosti využil, ale po vzniku Československé republiky o své místo přišel. V období protektorátu krátce získal zpět své dřívější postavení, ale jako člen NSDAP nemohl po skončení války v Československu zůstat.

Literatura a prameny

Eva Drašarová, “Die Rolle der Konzeptsbeamten bei der politischen Lösung der nationalen Beziehungen in Böhmen. Das Beispiel von Statthaltereisekretär Friedrich Janka,” in Führer, Akteure hinter den Kulissen oder tatenlos zuschauende? Der deutsch-tschechische Ausgleich an der Wende vom 19. zum 20. Jahrhundert aus der Perspektive der Vertreter der Staats- und Selbstverwaltung, eds. Martin Klečacký a Martin Klement.

Martin Klečacký, Převzetí moci. Státní správa v počátcích Československé republiky 1918–1920 na příkladu Čech. Český Časopis historický 116, 2018, s. 693–732.

Martin Klečacký et al., Slovník představitelů politické správy v Čechách v letech 1849–1918 (Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v.v.i., Národní archiv, 2020).

Luboš Velek, “Projekt česko-německého národnostního vyrovnání v Čechách v letech 1890–1915 a jeho geneze”, in Promarněná šance. Edice dokumentů k česko-německému vyrovnání před první světovou válkou. Korespondence a protokoly 1911–1912, I, eds. Eva Drašarová, Roman Horký, Jiří Šouša a Luboš Velek (Praha: Národní archiv, 2008).

Die Verfassung der Tschechoslowakischen Republik. Prag 1922–1923 (dva svazky).

Dekret č. 16/1945 Sb, § 3. Dekret presidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1945-16.

Národní archiv, fond Prezidium zemského úřadu (PZÚ) – osobní složky, karton 25, osobní složka – Bedřich Janka.

Státní oblastní archiv v Litoměřicích, Sbírka matrik, inv. číslo 2615, sign. 62/21, 363.

Státní oblastní archiv v Plzni, Sbírka matrik zápodočeského kraje, Plasy 16, 14.

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Franz,_Prince_of_Thun_and_Hohenstein,_1893.jpg

Preissová-Kaizlová roz. Píšová, Kamila (20. 7. 1871 – 4. 4. 1930), manželka poslance a ministra financí

Kamila Kaizlová se narodila ve východočeských Správčicích (dnes součást města Hradec Králové) do rodiny zámožného statkáře Adolfa Píši (1825–1880).¹ Brzy poté, co oslavila 20. narozeniny, se i s matkou Annou roz. Böhmovou (1829–1896) přestěhovala na dnešní Smetanovo nábřeží v Praze.² Díky pobytu v Praze mohla navázat společenské styky a rovněž i vztah s profesorem Josefem Kaizlem (1854–1901), o 17 let starším mladočeským poslancem působícím na říšské radě ve Vídni. Josef Kaizl vystudoval v 70. letech práva na Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze, kde od roku 1879 začal i sám přednášet národohospodářství. V roce 1888 zde dosáhl pozice řádného profesora, což bylo důležité sociální postavení umožňující přemýšlet o založení rodiny. Kaizl se s Kamilou Píšovou seznámil již v roce 1889, k zasnoubení došlo ale až v srpnu 1892 v tyrolském Gossensaβu.³ Sňatek 38letého Josefa Kaizla s 21letou Kamilou se konal v únoru 1893, v průběhu osmiletého manželství přišly na svět dvě dcery: starší Kamila (1895–1907) a mladší Zdenka (1899–1952). Obě se narodily již ve Vídni, kam celá rodina přesídlila. Josefu Kaizlovi se ve Vídni podařilo dosáhnout významného kariérního vzestupu, když se na jaře 1898 poměrně nečekaně stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (1847–1916). Na tomto postu však Kaizl setrval pouze rok a půl, neboť na podzim 1899 předseda vlády podal demisi. V tu dobu již Josefu Kaizlovi zbývaly necelé dva roky života. Po jeho náhlé smrti způsobené komplikacemi spojenými se žaludečními vředy, se Kamila Kaizlová stala ve třiceti letech vdovou.⁴

Kamila Preissová-Kaizlová, nedatováno (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Píšová s matkou Annou Píšovou na počátku 90. let 19. století (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová ve svatební šatu v únoru 1893 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila a Josef Kaizlovi, červen 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami po manželově smrti, září 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami, říjen 1907 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Po manželově smrti se Kamila Kaizlová přestěhovala z bytu na pražských Vinohradech zpět na Smetanovo nábřeží.⁵ Poloha v centru města jí zřejmě lépe vyhovovala, neboť rok po smrti svého manžela učinila poměrně neobvyklý krok: začala docházet na přednášky na univerzitu. Toto rozhodnutí vyvolalo v pražské společnosti menší senzaci, a to z vícera důvodů. Ženy se v posluchárnách pražské univerzity v této době přeci jen nevyskytovaly příliš často, natož vdova po významném politikovi pečující o dvě děti předškolního věku. Důležitějším důvodem, jenž zavdal příčinu k obavám nejednoho činného politika, byla údajná motivace ministerské vdovy. Vyskytly se totiž spekulace, že se Kamila Kaizlová snaží doplnit si své vzdělání, které by jí umožnilo zaměřit se na uspořádání a následné vydání pamětí svého zesnulého manžela. Panovaly totiž obavy, které přímo vyjádřily noviny Pilsner Tagblatt, že „memoáry budou obsahovat také skutečné příčiny pádu hraběte Thuna a stejně tak poskytnou i informace o záměrech Kaizlovy politiky“.⁶ Podle těchto novin měla Kamila Kaizlová obdržet zvláštní povolení od rektora, aby mohla navštěvovat přednášky z národního hospodářství, tedy přesně z oboru, kterému se věnoval její manžel. V rozhovoru, který přetiskly Národní listy, však vdova po Josefu Kaizlovi tyto spekulace odmítla: „Pravda, že jsem zapsána jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě české university; loni např. poslouchala jsem dvě hodiny týdně, letos věnuji 11 hodin týdně přednáškám o umění, literatuře a dějinách. Nechodím do žádných společností a toto studium jest proto mým zaměstnáním.“ Ohledně vydání pamětí dále pokračovala: „K smíchu taková kombinace! Slyšíte, že nechodím do přednášek o politických oborech. Manžel můj zůstavil sice poznámky, leč žádné paměti. A dáti je do veřejnosti teď, bylo by předčasno, protože většina dotčených osob ještě žije. Později snad bude lze je uveřejniti jako příspěvek k dějinám poslední doby. Té práce arciť neujmu se já, nemajíc potřebných vědomostí politických, nýbrž politik z povolání. Nepletla jsem se do politiky, když můj manžel byl ještě naživu a neučiním tak ani teď, po jeho smrti.“⁷ Původní informace deníku Pilsner Tagblatt demontovaly i Plzeňské listy.⁸ Kaizlovy deníky a korespondenci nakonec začal vydávat Zdeněk V. Tobolka (1874–1951) v roce 1908.⁹

Shodou okolností v této době jméno Kamily Kaizlové plnilo řádky četných česky i německy psaných deníků. Vzhledem k tomu, že Kamila se stala vdovou v mladém věku, dalo se očekávat, že nezůstane trvale bez partnerského vztahu. V létě 1908 byla zasnoubena s Fedorem Gyrgiewiczem, o 13 let mladším poručíkem dragounského pluku č. 13, který měl údajně být nemanželským synem zemřelého srbského krále Milana I. Obrenoviće (1854–1901).¹⁰ Společně se svým snoubencem se Kamila Kaizlová v sobotu 11. července 1908 účastnila tzv. květinového korza, kdy Prahou projížděly květinami vyzdobené kočáry. Tento průvod, který přilákal asi 30 tisíc diváků, nakonec dorazil na výstaviště v Královské oboře, kde došlo k neštěstí. Kůň, který byl zapřažen do kočáru řízeným právě F. Gyrgiewiczem, v němž seděla i jeho snoubenka, se splašil, následkem čehož se přetrhy otěže, zlomila voj a kočár se převrhl. Splašený kůň se vrhl do přihlížejícího davu, kde způsobil tragédii, při níž jedna osoba zemřela a 18 lidí bylo těžce zraněno (sama Kamila Kaizlová vyvázla bez úhony). Zemřelou ženou byla navíc veřejnosti dobře známá Jindřiška Slavínská (1843–1908), bývalá herečka Národního divadla.¹¹ Noviny Illustrierte Kronen Zeitung nenechaly v této souvislosti bez povšimnutí, že následkem nehod, v nichž figurovali koně, zemřeli již dříve jak hereččin otec spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809–1858), tak i děda Johann Ritter z Rittersbergu (1780–1841).¹² V rámci následného trestního řízení byl sice nakonec F. Gyrgiewicz shledán nevinným,¹³ nicméně tato událost vedla již několik dní po neštěstí ke zrušení zasnoubení s Kamilou Kaizlovou.¹⁴

Mladá vdova však dlouho sama nezůstala. Opět navázala vztah s výrazně mladším mužem, jímž byl Richard Preiss (1882–1967), syn spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946). Richard Preiss byl čerstvým absolventem Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity a působil jako koncipient při České finanční prokuratuře v Praze.¹⁵ Vztah vyústil ve sňatek, který se uskutečnil koncem června 1910 v Bašce na chorvatském ostrově Krk. Více než desetiletý rozdíl, který byl mezi manželi, se zřejmě podepsal na tom, že šlo o vztah velmi bouřlivý. Již v září 1910, tedy tři měsíce po svatbě, noviny referovaly o tom, že Kamila Preissová-Kaizlová požádala o rozvod od stolu a lože, jenž byl pražským okresním soudem potvrzen 28. října 1910.¹⁶ Manželé se však tehdy ještě nerozešli zcela definitivně, rozvod byl v souladu s tehdejším právem teprve prvním stupněm, který bylo nutné podstoupit, aby manželství zaniklo. Richard Preiss za Kamilou i po rozvodu stále občas docházel, jak to ostatně vysvítá z dívčích deníků její dcery Zdenky.¹⁷ Manželství však nedokázalo stmelit ani narození dcery Adrieny (1914–2009) nedlouho po vypuknutí I. světové války. Nakonec došlo k definitivní rozluce, po níž se Richard Preiss znovu, tentokrát civilně, oženil, a to s rovněž rozloučenou Marií Menčíkovou-Trnkovou (1888–po 1952). I toto manželství skončilo nakonec v roce 1932 rozchodem. Brzy poté následovala třetí svatba Richarda Preisse, který tehdy působil jako advokát ve Strážnici, s Věrou Ploskalovou (1907–1995), o 25 let mladší dcerou ředitele občanské záložny v Hodoníně. Té se již Kamila Preissová-Kaizlová nedožila, neboť zemřela v dubnu 1930 následkem chronické nefrosklerózy, čímž svému exmanželovi umožnila uzavřít církevní sňatek.

Roky po rozchodu se svým druhým manželem trávila Kamila Preissová-Kaizlová ve společnosti svých dvou dcer Zdenky a Adrieny – nejstarší dcera Kamila zemřela již v roce 1907 v nedožitých dvanácti letech na těžký zápal plic. Žila z penze, která jí byla přiznána po smrti prvního manžela a zůstala jí i po uzavření druhého sňatku. Tato penze činila bezprostředně po Kaizlově smrti 6.000 K ročně, přičemž děti k této sumě dostávaly ještě 1.200 K. ročně. Po vzniku Československa zůstala výše penze bez ohledu na válečnou inflaci zachována, a to až do roku 1928, kdy byla na žádost prezidenta Masaryka zvýšena na 18.000 Kč.¹⁸ Kamila však pocházela ze zámožné rodiny, takže disponovala i úroky z vlastního majetku, což jí dle informací z roku 1926 umožňovalo udržovat byt o čtyřech pokojích s příslušenstvím a zaměstnávat jednu služku.¹⁹

V tu dobu již Kamila Preissová-Kaizlová žila pouze s nejmladší dcerou Adrienou. Dcera Zdenka se z bytu na pražském Smíchově odstěhovala koncem roku 1921, kdy se vdala za docenta PhDr. Josefa Blahože (1888–1934), konzula na ministerstvu zahraničí a bývalého důstojníka ruských legií.²⁰ V letech 1925–1931 Josef Blahož zastával funkci legačního rady československého vyslanectví v Berlíně, kde manželé vedli čilý společenský život a sblížili se i např. s rodinou německého diplomata Ernsta von Weizsäcker (1882–1951), otce pozdějšího německého prezidenta Richarda (1920–2015). Sama Kamila jednu dobu zvažovala odjezd do Berlína za rodinou své dcery.²¹ V listopadu 1929 byla hospitalizována se záchvatem mrtvice v sanatoriu na pražské Santošce a poslední měsíce jejího života naplnily obavy o osud patnáctileté Adrieny. Ta v tu dobu pobývala střídavě u otce a babičky Gabriely Preissové, po smrti matky se do péče o nevlastní sestru zapojila i Zdena Blahožová. V roce 1935 se Adriena rozhodla vystěhovat trvale se do USA, kde žila sestra jejího otce Gabriela (1892–1981), která se zde vdala za Charlese Edwarda Prosheka (1893–1957), lékaře a československého konzula v Minneapolis v Minnesotě. Do Československa se Adriena už nikdy nevrátila.²²

I když Kamila Kaizlová prožila po boku Josefa Kaizla, který bezpochyby patřil do okruhu elitních českých politiků, jen menší část svého života, stalo se toto její manželství pevným základem jejího společenského postavení, z něhož čerpala až do konce svých dnů. Udržovala kontakty s československými politickými špičkami – např. i s K. Kramářem a T. G. Masarykem – a do těchto kruhů se jí podařilo provdat i dceru Zdenku. Pro tisk bývala Její Excelencí a k jejímu jménu se obvykle připojoval dodatek „vdova po ministru financí“, a to i poté, co se znovu provdala a následně rozvedla.

¹Státní oblastní archiv v Hradci Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Pouchov, sign. 134-7662, s. 601.

² Žily v domě čp. 334 na tehdejším Františkově nábřeží (dnes Smetanovo nábřeží 334/4): Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 464, obraz 885.

³Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/1., Praha 1915, s. 56.

⁴ Průběh Kaizlova onemocnění a smrti popisuje podrobně Zdeněk Tobolka: Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/2., Praha 1915, s. 1180–1181.

⁵V posledních letech Kaizlova života obývala rodina byt v Italské ulici 1219/2, po ovdovění se Kamila Kaizlová přestěhovala na Smetanovo nábřeží 1012/2: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 59 ; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 58.

⁶„Die Memoaren werden auch die wahren Ursachen für den Sturz des Grafen Thun enthalten und ebenso Aufschlüsse über die Intentionen der Politik Kaizls geben.“ In: Pilsner Tagblatt III/304, 12. 11. 1902, s.4.Tutéž zprávu otiskl např. i deník Innsbrucker Nachrichten 250, 12.11.1902, s. 5.

⁷ Národní listy 42/312, 13.11.1902, s. 3.

⁸ Plzeňské listy 38/261, 14.11.1902, s. 2.

⁹Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života I.-III., Praha 1908–1915.

¹⁰Illustrierte Kronen-Zeitung 3067, 14.7.1908, s. 2.

¹¹ Našinec 44, 15.7.1908, s. 3.

¹²Illustrierte Kronen-Zeitung 3072, 19.7.1908, s. 6 . Ludvík Ritter z Rittersbergu ovšem ve skutečnosti zemřel o deset let později, než noviny uvádějí – 6. 6. 1858.

¹³ Národní listy 48/287, 18. 10. 1908, s. 5.

¹⁴ Plzeňské listy 44/164, 21.7.1908, s. 4.

¹⁵Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., s.1023.

¹⁶Mährisches Tagblatt 31/217, 24.9.1910, s. 7.; Leitmeritzer Zeitung 40/86, 1.11.1910, s. 13.

¹⁷Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016.

¹⁸ Tamtéž, s. 10.

¹⁹ Tamtéž, pozn. 14, s. 125.

²⁰Do svatby bydlela na dnešní adrese Nad Mlynářkou 447/4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., strana 1260.

²¹ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016, s. 11.

²² Tamtéž.