Ačkoli ve své době byl Petru Meteș v Sedmihradsku známou postavou, dnes je, na rozdíl od svého bratrance, historika Ștefana Meteșe (1887–1977), nebo jednoho ze svých synů, Mircey, téměř neznámý. Petruho rodiče, sedláci Simion a Maria Meteș, pocházeli z vesnice Geomal / Diomal v župě Alba de Jos / Alsó-Fehér. Nejméně pět z jejich dětí se dožilo dospělosti: Petru (nar. 1883, podle jiných zdrojů 1884 nebo 1886), Nistor (1893–1954), Iuliana (nar. kol. 1898), Carolina (nar. kol. 1899) a Ioan (nar. kol. 1901). Simion a Maria byli dostatečně zámožní, aby mohli Petrua a Nistora poslat studovat na maďarskojazyčnou Bethlenovu střední školu do Aiudu / Nagyenyedu.

Petru Meteș, prefekt župy Cojocna (Kluž), Cosînzeana, VI, č. 1, 1922, s. 22 (https://dspace.bcucluj.ro/handle/123456789/1506)

Ștefan Meteș, historik, poslanec a člen Iorgova kabinetu ve funkci zástupce tajemníka, (1931–1932), Anuarul parlamentar, 1931, Bucharest, 1932. 

Petru byl pilný student. Poté co absolvoval středoškolské vzdělání na Bethlenově škole, pokračoval ve studiu na Univerzitě Františka Josefa v Kluži / Kolozsváru, kde vystudoval práva a získal titul doktora právních věd (1908). Právnickou praxi absolvoval v Aiudu v kanceláři maďarského právníka Pála Szásze, syna Józsefa Szásze, který byl v letech 1910-1917 főispanem (prefektem) župy Alsó-Fehér. V roce 1910 Petru pomohl Pálu Szászovi ke zvolení poslancem ve většinově Rumuny obývaném volebním obvodu Ighiu/Magyarigen, jehož součástí byl i Geomal. Petruovy blízké vztahy s rodinou Szászů mu pomohly k tomu, že byl v roce 1910 jmenován honorárním soudním úředníkem (tiszteletbeli szolgabiró) a zvolen členem župního sboru župy Alsó-Fehér „na maďarském seznamu“ (tj. na kandidátce vládní strany). Kromě toho byl Petru Meteș jakožto advokát v Aiudu v červnu 1911 přijat do advokátní komory v Kluži.

Město Kluž/ Kolozsvár, pohlednice

Vedle vazeb na maďarské prostředí se Petru Meteș začlenil i do tehdejší rumunské společnosti. Podstatnou měrou se na tom zřejmě podílela jeho první manželka Iustina Maria Filipan (nar. kol. 1891–1892 v Bistrițě / Beszterce), dcera lékaře z okresu Năsăud / Naszód. Kromě toho vstoupil Petru také do místní pobočky nejvýznamnějšího rumunského spolku (ASTRA) a angažoval se v pomoci pravoslavné církvi.

Vše se změnilo v roce 1914, kdy byl Petru poslán na frontu a padl do ruského zajetí. V létě 1917 byl již členem Transylvánského a Bukovinského dobrovolnického sboru, vytvořeného v rámci rumunské armády z rumunských uprchlíků z habsburské monarchie a válečných zajatců z ruských táborů. V létě 1917 bojoval kapitán Petru Meteș v Moldavsku. Později byl převelen do Oděsy, pravděpodobně proto, aby zajišťoval bezpečnost rumunských uprchlíků a hodnostářů. Krátce zde byl vězněn bolševiky pod vedením Christiana Rakovského (1873–1941). Po svém osvobození nastoupil jako jeden ze tří tajemníků Technického poradního sboru ministerstva spravedlnosti v Kišiněvě v Besarábii, která se nedlouho předtím stala součástí Rumunska. Po rozpadu Rakouska-Uherska, a poté, co zde místní a regionální moc převzali Rumuni, se Petru vrátil do Sedmihradska, kde byl jmenován prvním předsedou soudu v Dumbrăveni / Erzsébetváros. Brzy poté přešel na obdobnou pozici k významnějšímu soudu v Brašově / Kronstadtu.

Dne 15. dubna 1920 byl soudce Meteș vládnoucí radou jmenován prefektem župy Alba de Jos. O šest měsíců později byl Averescovou vládou přeložen a jmenován prefektem župy Cojocna (Kluž). Dne 1. ledna 1921 byl jmenován řádným prefektem, což implicitně znamenalo, že byl politicky angažován vládnoucí Lidovou stranou, které v Sedmihradsku chyběli členové i vůdčí představitelé. Zdá se, že této pozice, která mu umožnila více se zviditelnit na veřejnosti a vytvořit si síť kontaktů, se Petru Meteș snažil využít jako vstupní brány do světa politiky. Hodnost prefekta se mu podařilo udržet za krátké vlády Take Ionesca (prosinec 1921 – leden 1922) a v prvním roce vlády Iona I. C. Brătianu. V únoru 1923 se rozhodl kandidovat do Poslanecké sněmovny ve volebním obvodu Ighiu v župě Alba jako kandidát vládní (Národně liberální strany). Opoziční tisk jeho kandidaturu ostře napadal a zmiňoval jeho „protirumunské“ kroky před rokem 1914. S pomocí místních úřadů Petru Meteș volby vyhrál a jako poslanec působil v letech 1923–1926.

Pokud jde o osobní život Petru Meteșe, manželství s Iustinou se rozpadlo v polovině 20. let. Jeho druhou manželkou se stala Victoria Octavia Crișan (nar. 1903), jejíž sestra Eugenie byla provdána za Petruova bratra Nistora. Z prvního manželství měl Petru dvě děti, Mirceu Virgila (nar. 1912) a Ofélii, přezdívanou Lili (nar. 1915). Další dvě děti, Petreho (nar. 1927) a Doinu (1929), měl ze svého druhého manželství. 

Přestože po roce 1926 nezastával Petru Meteș žádné politické funkce na celostátní úrovni, zůstal výraznou osobností sedmihradské rumunské elity, a to nejen díky své intenzivní právnické kariéře, ale i angažovanosti v hnutí veteránů a práci ve správních výborech různých orgánů sedmihradské pravoslavné církve. Zemřel v Kluži v lednu 1946.

Mircea Meteș šel ve stopách svého otce: získal bakalářský titul a doktorát z práv a stal se právníkem. V roce 1938 se oženil s Olivií (1913–2001), dcerou pravoslavného kněze Adama Luly a neteří Petrua Grozy (1884–1958), který byl v březnu 1945 vybrán komunisty za předsedu vlády. Právě Mirceův vztah ke Grozovi byl hlavní příčinou jeho kariéry po roce 1945. V roce 1946 se stal vedoucím sekretariátu předsedy vlády. Kromě toho byl přijat i do zahraničních služeb a brzy jmenován členem rumunské mise ve Washingtonu. V roce 1948 byl povolán zpět do Bukurešti. Rozhodl se však se do vlasti nevrátit a stal se jedním z odpůrců rumunské vlády. Jeho bratr a sestry se dostali do hledáčku státní bezpečnosti a byli po dlouhou dobu sledováni.

Bibliografie:

Archiv Národní rady pro studium archivů Securitate: spisy týkající se Petru Meteșe a jeho dětí (Mircea Meteș, Ofelia Zehan, Petru Meteș a Doina Păstrav), složky č. FI 94683, FI 139103, I 558274, I 574868, SIE 0007226.

Ioan Ciupea, Virgiliu Țârău, Liberali clujeni. Destine în marea istorie, svazek 2. Medalioane, Mega, Cluj-Napoca, 2007, s. 241-242.

Zoltán Györke, „Prefecții județului Cluj: analiză prosopografică“, in Anuarul Institutului de Istorie „George Barițiu” din Cluj-Napoca. Series Historica, LI, 2012, s. 305–308. (https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=23237)

Paul Nistor, „Comrade Mircea Meteș: the first communist of the Romanian Legation in Washington (1946–1948)“, in Adrian Vițălaru, Ionuț Nistor, Adrian-Bogdan Ceobanu (eds.), Romanian Diplomacy in the 20th Century. Biographies, Institutional Pathways, International Challenges, Peter Lang, Berlin, 2021, s. 330–341.

Bratři Rauca-Răuceanu: starosta a prefekt v Háromsecké župě ve 20. letech 20. století

                           Vicentiu Rauca Rauceanu - Figuri politice 1924   

Isidor Rauca Rauceanu primar - Figuri Politice 1924

 V meziválečném období bylo příjmení Rauca/Róka-Răuceanu mezi obyvateli Háromsecké župy (rumunsky Trei-Scaune, maďarsky Háromszék) v Sikulsku dobře známé díky bratrům Vi(n)cențiu a Isidorovi (někdy psáno také Izidor). Oba patřili v této župě s většinově maďarským obyvatelstvem k místní rumunsky mluvící politické elitě. Jejich rodiči byli Elie Răuceanu (?–1924), vyznávající pravoslaví, a Rafira, rozená Iacob. Kromě obou bratrů měli nejméně jednu dceru, Anu, provdanou Cucu.

Elie Răuceanu působil delší dobu jako učitel v Hăghigu/Hídvégu (v Háromsecké župě), vesnici vzdálené přibližně 24 km jak od okresního města Sfântu Gheorghe/Sepsiszentgyörgy, tak od významného města Brașov/Kronstadt. Na počátku 20. století pracoval jako učitel na státní škole v Tömörkény (župa Csongrád) v Uhrách. Během svého působení tam podal žalobu na ministerstvo školství, které mu bez jeho souhlasu změnilo jméno z Răuceanu na Róka (což v maďarštině znamená liška). Žaloba mu přinesla pozornost veřejnosti, protože několik měsíců nedostával plat. Jeho synové později maďarskou podobu příjmení porumunštili na Rauca, z čehož vzniklo Rauca-Răuceanu.

Vicențiu se narodil v prosinci 1889 v Hăghigu, Isidor v květnu 1891 v nedaleké vesnici Măieruș/Nussbach v Brașovské župě. Oba bratři získali podobné vzdělání. Vicențiu vystudoval právnickou fakultu v Budapešti (1908–1912) a v lednu 1914 získal doktorát. Jeho mladší bratr studoval práva nejprve v Budapešti (1911/1912) a poté v Kluži/Kolozsváru, kde studium dokončil v roce 1919. O deset let později na univerzitě v Kluži získal doktorát z právních věd.

Vypuknutí první světové války přineslo rodině Răuceanu řadu obtíží. Zatímco otec byl znám jako rumunský nacionalista, zdá se, že jeho synové se začlenili do maďarské společnosti. Elie Rauca byl v roce 1916 považován za stoupence Rumunska a byl internován v táboře. Oba bratři byli odvedeni do rakousko-uherské armády. V dopise, který Isidor napsal v roce 1972 místním novinám, se zmiňuje o svém statusu válečného invalidy, byť tehdejší okolnosti zůstávají nejasné. Z tohoto a dalších pramenů také vyplývá, že v roce 1915 byl jmenován přísedícím u soudu v Odorhei/Udvarhely a v roce 1916 krátce působil jako podžupan (alispán) Odorheiské župy. Ani údaje o Vicențiově vojenské službě nejsou řádně doloženy. Narukoval v roce 1914 nebo 1915, výcvik absolvoval v Brašově, na podzim 1915 byl nasazen na frontu a do konce války dosáhl hodnosti poručíka.

Po připojení Sedmihradska k Rumunsku se rodině Răuceanu otevřely nové možnosti. Na začátku roku 1919 vedl Vicențiu rumunské gardy v Háromsecké župě. Krátce nato byl jmenován vrchním poddanským soudcem (maďarsky főszolgabíró; rumunsky prim-pretor) okresu Sfântu Gheorghe. V roce 1920 převzal v Háromsecké župě funkci juristy, aby se následujícího roku (duben–červenec 1921) vrátil na svou předchozí pozici vrchního poddanského sudího. Také Isidor zastával významné veřejné funkce na místní úrovni, mimo jiné působil jako člen různých župních komisí zabývajících se pozemkovou reformou. Přinejmenším v letech 1919–1920 se oba bratři spojili s Rumunskou národní stranou a zasazovali se o zemskou autonomii. V roce 1921 však přešli k Národní liberální straně, která vznikla v Rumunském království před rokem 1916, a zaujali vedoucí funkce v místních stranických organizacích.

Ulice Lajose Kossutha ve Sfântu Gheorghe/Sepsiszentgyörgy, pohlednice

Vzestup popularity a místního vlivu rodiny Răuceanu se časově shodoval s vytvořením liberální vlády v lednu 1922, v jejímž čele stál Ion I. C. Brătianu (1864–1927). K rostoucímu vlivu rodiny Răuceanu v Národní liberální straně významně přispěl Alexandru Iteanu (1869–1928), pocházející rovněž z Hăghigu, který vystudoval farmacii v Bukurešti a prosadil se v Rumunském království před válkou, kde vlastnil lékárny a velmi váženou laboratoř „Flora“. Přestože Iteanu pobýval převážně v Bukurešti, dostal za úkol založit silnou liberální organizaci v Háromsecké župě. Pro tuto činnost našel spolehlivé spojence právě v bratrech Răuceanu, kteří měli hlubší vazby v rámci místních sítí. V lednu 1922 nastoupil Iteanu do funkce prefekta Háromsecké župy, ale již po dvou měsících rezignoval a stal se poslancem.

Budova prefektury Háromsecké župy (v současnosti místní knihovna župy Covasna), Sfântu Gheorghe/Sepsiszentgyörgy, pohlednice

V dubnu 1922 byl Isidor jmenován starostou správního centra župy, Sfântu Gheorghe, a tuto funkci zastával nejprve do dubna 1926 a poté od června 1927 do června 1928. O dva měsíce později, 22. června 1922, se Vicențiu stal prefektem Háromsecké župy. Dnes se místní diskuse často točí kolem úspěchů starosty „Isidora Raucy“, jako bylo zavedení kanalizace a vyasfaltování ulic, obnova několika budov a modernizace ústředního parku, kde postavil dodnes stojící pavilon. Rovněž prefekt Răuceanu se za dobu svého působení mohl pochlubit nejrůznějšími úspěchy, mimo jiné výstavbou 40 škol a renovací desítek dalších.

Alžbětin park (“Ústřední park”) ve Sfântu Gheorghe/Sepsiszentgyörgy, s jehož vybudováním, ke kterému později značně přispěl i starosta Isidor Răuceanu, se začalo již v roce 1880, pohlednice

Zejména opoziční tisk vznášel proti oběma bratrům četná obvinění z korupce a zneužití pravomocí. Vicențiu byl podezírán ze zpronevěry finančních prostředků získaných z nezákonného prodeje 150 vagonů obilí určeného k rozdělení obyvatelstvu, ze zneužití úřadu k osobnímu prospěchu a ze zastrašování soudců. Do konce roku 1925 se stal předmětem několika interpelací v rumunské Poslanecké sněmovně, kde ho důsledně hájil jeho politický patron Alexandru Iteanu. V dubnu 1926, krátce po odstoupení vlády Iona I. C. Brătianu, byl Isidor rozhodnutím městské rady Sfântu Gheorghe suspendován. Čelil obvinění z padělání veřejných listin, zpronevěry veřejných prostředků a zneužití funkce, přičemž toto rozhodnutí potvrdilo i ministerstvo vnitra. V červnu 1927 získal Isidor Răuceanu právo být znovu uveden do funkce, aby byl o rok později opět suspendován. Vicențiu zatím v roce 1927 stanul před soudem kvůli prodeji obilí, ale byl zproštěn obžaloby. V roce 1928, pod hrozbou ztráty poslanecké imunity, se Vicențiu hájil tvrzením, že vláda Lidové strany (březen 1927 – červen 1928) ho falešně obvinila v téměř 20 trestních procesech.

Situace obou bratrů se značně zkomplikovala, poté co se rozpadlo jejich přátelství s Alexandrem Iteanu. Bukurešťské noviny Curentul přičítaly tento rozkol skutečnosti, že se starosta Răuceanu odmítl oženit s Iteanuovou švagrovou. I přesto, že Vicențiu byl poslancem, byli v červnu 1928 oba bratři vyloučeni z okresní organizace Národní liberální strany. I když Alexandru Iteanu v říjnu 1928 zemřel, oba bratři vstoupili do menší liberální strany, kterou vedl Gheorghe Brătianu (1898–1953), syn Iona I. C. Brătianu. Od června 1931, s výjimkou voleb v roce 1932, Vicențiu, který zároveň zastával funkci předsedy župní organizace, nepřetržitě kandidoval do parlamentu na kandidátce Národní liberální strany – Gheorghe Brătianu v Háromsecké župě, ale nikdy nebyl zvolen. Isidor kandidoval do parlamentu pouze ve volbách v roce 1932, kdy jako zástupce této strany nahradil svého bratra.

Ve své profesní kariéře se Vicențiu (od roku 1926) i Isidor (po roce 1929) věnovali právu. Vicențiu byl ve 20. letech 20. století ředitelem pobočky Všeobecné rumunské banky ve Sfântu Gheorghe a zasedal ve správní radě Úvěrové banky – Sfântu Gheorghe. Později, po roce 1936, převzal vedení této instituce. Vedl také župní pobočku spolku ASTRA a aktivně se podílel na činnosti pravoslavné církve. Oba bratři také finančně přispívali na kostel v rodném Hăghigu. Společně založili první místní politické periodikum v Háromsecké župě s názvem „La Noi“, které vycházelo týdně v letech 1932–1934.

Přestože se bratři Răuceanu před vyššími orgány v Bukurešti prezentovali jako nacionalisté, udržovali vřelé vztahy s maďarskými elitami. A jakkoli to mohlo být u člena vedení rumunské strany považováno za nedostatek, Vicențiu měl za manželku etnickou Maďarku, Erzsébet/Elisabetu Sütő. Přesto, navzdory neexistenci důkazů, po roce 1948 zpráva Securitate (rumunské tajné policie za komunistického režimu) označila Vicențiu, stále ještě ženatého s Erzsébet, za šovinistu. Téměř veškerý nemovitý majetek jim komunistický režim znárodnil.

Vicențiu zemřel 2. dubna 1954 ve Sfântu Gheorghe a Isidor 27. října 1975 v Săcele (okres Brașov). Oba bratři zemřeli bezdětní.

Na začátku roku 1972 vyšel v novinách Cuvântul Nou, vydávaných okresní organizací Komunistické strany Rumunska, článek o městě Sfântu Gheorghe ve 20. letech 20. století, zaměřený zejména na údajné prohřešky starosty „Isidora Raucy“. Protože již neměl co ztratit, a vzhledem k méně tvrdým represím vůči dřívějším nepřátelům komunistického režimu, zareagoval Isidor Rauca-Rauceanu  na tento článek dopisem. Text dopisu, který noviny zveřejnily, s jemnou ironií zprostředkuje tehdejším i budoucím čtenářům informace o úspěších, kterých bratři Rauceanu během svého působení ve správě města dosáhli, stejně tak jako o dalších projevech dobročinnosti, jako bylo poskytnutí finanční podpory čtyřem žákům (dvěma Rumunům a dvěma Maďarům) na středoškolské studium nebo založení novin „La Noi“:

„...Rozhodl jsem se odpovědět přímo novinám, bez toho, abych ohledně morálky v letech 1924–1926 polemizoval s vaším mladým reportérem, který tuto dobu nezažil, ani dotyčné neznal. O čemž svědčí i to, že v článku „Proces, který se nikdy nestal“ jsem byl vylíčen jako světlovlasý, ačkoli jsem měl vždy hnědé vlasy. V návaznosti na to chci zdůraznit, že cílem mého dopisu není vyvracet informace, které váš reportér shromáždil od různých občanů, hovořících možná ve zlé vůli, ale představit nezkreslenou pravdu o okolnostech roku 1924.

...

V tomto dopise se však nebudu zabývat morálními či nemorálními činy osob, které žily před 40–50 lety. Místo toho se budu snažit poukázat na čisté svědomí těchto počestných lidí, Răuceniů, kteří se během svého působení ve funkci úředníků a vedoucích představitelů Háromsecké župy chovali čestně a poctivě, aniž by přijímali nezákonné finanční prostředky nebo úplatky. Tito muži, bratři Răuceanu, se nejen zdrželi přijímání takových prostředků, ale naopak odmítli částky, které jim zákon zakazoval přijímat...“.

Bibliografie:

Archiv Národní rady pro studium archivů Securitate (ANCSSA), I 0845259 (Vicențiu Rauca-Răuceanu information file), svazky 1 a 2.

Dan, “Procesul care n-a mai avut loc”, první článek sekce: “Memoria arhivei” / “Paměť archivu”. Odpověď Isidora Răuceanu byla uveřejněna v článku “Pe urmele materialelor publicate: « Procesul care n-a mai avut loc ». Viz: Cuvântul Nou, Sfântu Gheorghe, V, č. 550, 30. ledna 1972, s. 2 a č. 580, 5. března 1972, s. 2. https://adt.arcanum.com/ro/view/CuvantulNou_1972_03.

“Douăzeci și nouă de procese pentru numai o cumnată”, Curentul, I, č. 153, 18. června 1928, s. 4, https://adt.arcanum.com/ro/view/Curentul_1928_06.

Ioan Lăcătușu, “Isidor Rauca‐Răuceanu, un vrednic primar al orașului Sfântu Gheorghe din perioada interbelică”, https://mesageruldecovasna.ro/isidor-rauca-rauceanu-un-vrednic-primar-al-orasului-sfantu-gheorghe-din-perioada-interbelica/.

Ioan Lăcătușu, “Dr. Vicenţiu Rauca-Răuceanu, prefectul judeţului Trei Scaune (1922–1927), in Cuvântul Nou, nová série, Sfântu Gheorghe, IV, č. 976, 29. října 1993, s. 5. https://adt.arcanum.com/ro/view/CuvantulNou_1993_10.

Petcan, “Scandal politic la Sft. Gheorghe”, in Adevărul, XLI, p. 3, 7. června 1928, č. 13637,  https://adt.arcanum.com/ro/view/Adeverul_1928_06.

Andrei Florin Sora, Servir l’État roumain. Le corps préfectoral, 1866–1940, Bucharest, Bucharest University Press, 2011.

Fotografie:

Vicențiu Rauca-Răuceanu, Figuri politice şi administrative din epoca consolidării, Bucharest, 1924, s. 115.

Isidor Rauca-Răuceanu, Figuri politice şi administrative din epoca consolidării, Bucharest, 1924, s. 145.

Bratři Rauca-Răuceanu: starosta a prefekt v Háromsecké župě ve 20. letech 20. století

                           Vicentiu Rauca Rauceanu - Figuri politice 1924   

Isidor Rauca Rauceanu primar - Figuri Politice 1924

 V meziválečném období bylo příjmení Rauca/Róka-Răuceanu mezi obyvateli Háromsecké župy (rumunsky Trei-Scaune, maďarsky Háromszék) v Sikulsku dobře známé díky bratrům Vi(n)cențiu a Isidorovi (někdy psáno také Izidor). Oba patřili v této župě s většinově maďarským obyvatelstvem k místní rumunsky mluvící politické elitě. Jejich rodiči byli Elie Răuceanu (?–1924), vyznávající pravoslaví, a Rafira, rozená Iacob. Kromě obou bratrů měli nejméně jednu dceru, Anu, provdanou Cucu.

Elie Răuceanu působil delší dobu jako učitel v Hăghigu/Hídvégu (v Háromsecké župě), vesnici vzdálené přibližně 24 km jak od okresního města Sfântu Gheorghe/Sepsiszentgyörgy, tak od významného města Brașov/Kronstadt. Na počátku 20. století pracoval jako učitel na státní škole v Tömörkény (župa Csongrád) v Uhrách. Během svého působení tam podal žalobu na ministerstvo školství, které mu bez jeho souhlasu změnilo jméno z Răuceanu na Róka (což v maďarštině znamená liška). Žaloba mu přinesla pozornost veřejnosti, protože několik měsíců nedostával plat. Jeho synové později maďarskou podobu příjmení porumunštili na Rauca, z čehož vzniklo Rauca-Răuceanu.

Vicențiu se narodil v prosinci 1889 v Hăghigu, Isidor v květnu 1891 v nedaleké vesnici Măieruș/Nussbach v Brașovské župě. Oba bratři získali podobné vzdělání. Vicențiu vystudoval právnickou fakultu v Budapešti (1908–1912) a v lednu 1914 získal doktorát. Jeho mladší bratr studoval práva nejprve v Budapešti (1911/1912) a poté v Kluži/Kolozsváru, kde studium dokončil v roce 1919. O deset let později na univerzitě v Kluži získal doktorát z právních věd.

Vypuknutí první světové války přineslo rodině Răuceanu řadu obtíží. Zatímco otec byl znám jako rumunský nacionalista, zdá se, že jeho synové se začlenili do maďarské společnosti. Elie Rauca byl v roce 1916 považován za stoupence Rumunska a byl internován v táboře. Oba bratři byli odvedeni do rakousko-uherské armády. V dopise, který Isidor napsal v roce 1972 místním novinám, se zmiňuje o svém statusu válečného invalidy, byť tehdejší okolnosti zůstávají nejasné. Z tohoto a dalších pramenů také vyplývá, že v roce 1915 byl jmenován přísedícím u soudu v Odorhei/Udvarhely a v roce 1916 krátce působil jako podžupan (alispán) Odorheiské župy. Ani údaje o Vicențiově vojenské službě nejsou řádně doloženy. Narukoval v roce 1914 nebo 1915, výcvik absolvoval v Brašově, na podzim 1915 byl nasazen na frontu a do konce války dosáhl hodnosti poručíka.

Po připojení Sedmihradska k Rumunsku se rodině Răuceanu otevřely nové možnosti. Na začátku roku 1919 vedl Vicențiu rumunské gardy v Háromsecké župě. Krátce nato byl jmenován vrchním poddanským soudcem (maďarsky főszolgabíró; rumunsky prim-pretor) okresu Sfântu Gheorghe. V roce 1920 převzal v Háromsecké župě funkci juristy, aby se následujícího roku (duben–červenec 1921) vrátil na svou předchozí pozici vrchního poddanského sudího. Také Isidor zastával významné veřejné funkce na místní úrovni, mimo jiné působil jako člen různých župních komisí zabývajících se pozemkovou reformou. Přinejmenším v letech 1919–1920 se oba bratři spojili s Rumunskou národní stranou a zasazovali se o zemskou autonomii. V roce 1921 však přešli k Národní liberální straně, která vznikla v Rumunském království před rokem 1916, a zaujali vedoucí funkce v místních stranických organizacích.

Ulice Lajose Kossutha ve Sfântu Gheorghe/Sepsiszentgyörgy, pohlednice

Vzestup popularity a místního vlivu rodiny Răuceanu se časově shodoval s vytvořením liberální vlády v lednu 1922, v jejímž čele stál Ion I. C. Brătianu (1864–1927). K rostoucímu vlivu rodiny Răuceanu v Národní liberální straně významně přispěl Alexandru Iteanu (1869–1928), pocházející rovněž z Hăghigu, který vystudoval farmacii v Bukurešti a prosadil se v Rumunském království před válkou, kde vlastnil lékárny a velmi váženou laboratoř „Flora“. Přestože Iteanu pobýval převážně v Bukurešti, dostal za úkol založit silnou liberální organizaci v Háromsecké župě. Pro tuto činnost našel spolehlivé spojence právě v bratrech Răuceanu, kteří měli hlubší vazby v rámci místních sítí. V lednu 1922 nastoupil Iteanu do funkce prefekta Háromsecké župy, ale již po dvou měsících rezignoval a stal se poslancem.

Budova prefektury Háromsecké župy (v současnosti místní knihovna župy Covasna), Sfântu Gheorghe/Sepsiszentgyörgy, pohlednice

V dubnu 1922 byl Isidor jmenován starostou správního centra župy, Sfântu Gheorghe, a tuto funkci zastával nejprve do dubna 1926 a poté od června 1927 do června 1928. O dva měsíce později, 22. června 1922, se Vicențiu stal prefektem Háromsecké župy. Dnes se místní diskuse často točí kolem úspěchů starosty „Isidora Raucy“, jako bylo zavedení kanalizace a vyasfaltování ulic, obnova několika budov a modernizace ústředního parku, kde postavil dodnes stojící pavilon. Rovněž prefekt Răuceanu se za dobu svého působení mohl pochlubit nejrůznějšími úspěchy, mimo jiné výstavbou 40 škol a renovací desítek dalších.

Alžbětin park (“Ústřední park”) ve Sfântu Gheorghe/Sepsiszentgyörgy, s jehož vybudováním, ke kterému později značně přispěl i starosta Isidor Răuceanu, se začalo již v roce 1880, pohlednice

Zejména opoziční tisk vznášel proti oběma bratrům četná obvinění z korupce a zneužití pravomocí. Vicențiu byl podezírán ze zpronevěry finančních prostředků získaných z nezákonného prodeje 150 vagonů obilí určeného k rozdělení obyvatelstvu, ze zneužití úřadu k osobnímu prospěchu a ze zastrašování soudců. Do konce roku 1925 se stal předmětem několika interpelací v rumunské Poslanecké sněmovně, kde ho důsledně hájil jeho politický patron Alexandru Iteanu. V dubnu 1926, krátce po odstoupení vlády Iona I. C. Brătianu, byl Isidor rozhodnutím městské rady Sfântu Gheorghe suspendován. Čelil obvinění z padělání veřejných listin, zpronevěry veřejných prostředků a zneužití funkce, přičemž toto rozhodnutí potvrdilo i ministerstvo vnitra. V červnu 1927 získal Isidor Răuceanu právo být znovu uveden do funkce, aby byl o rok později opět suspendován. Vicențiu zatím v roce 1927 stanul před soudem kvůli prodeji obilí, ale byl zproštěn obžaloby. V roce 1928, pod hrozbou ztráty poslanecké imunity, se Vicențiu hájil tvrzením, že vláda Lidové strany (březen 1927 – červen 1928) ho falešně obvinila v téměř 20 trestních procesech.

Situace obou bratrů se značně zkomplikovala, poté co se rozpadlo jejich přátelství s Alexandrem Iteanu. Bukurešťské noviny Curentul přičítaly tento rozkol skutečnosti, že se starosta Răuceanu odmítl oženit s Iteanuovou švagrovou. I přesto, že Vicențiu byl poslancem, byli v červnu 1928 oba bratři vyloučeni z okresní organizace Národní liberální strany. I když Alexandru Iteanu v říjnu 1928 zemřel, oba bratři vstoupili do menší liberální strany, kterou vedl Gheorghe Brătianu (1898–1953), syn Iona I. C. Brătianu. Od června 1931, s výjimkou voleb v roce 1932, Vicențiu, který zároveň zastával funkci předsedy župní organizace, nepřetržitě kandidoval do parlamentu na kandidátce Národní liberální strany – Gheorghe Brătianu v Háromsecké župě, ale nikdy nebyl zvolen. Isidor kandidoval do parlamentu pouze ve volbách v roce 1932, kdy jako zástupce této strany nahradil svého bratra.

Ve své profesní kariéře se Vicențiu (od roku 1926) i Isidor (po roce 1929) věnovali právu. Vicențiu byl ve 20. letech 20. století ředitelem pobočky Všeobecné rumunské banky ve Sfântu Gheorghe a zasedal ve správní radě Úvěrové banky – Sfântu Gheorghe. Později, po roce 1936, převzal vedení této instituce. Vedl také župní pobočku spolku ASTRA a aktivně se podílel na činnosti pravoslavné církve. Oba bratři také finančně přispívali na kostel v rodném Hăghigu. Společně založili první místní politické periodikum v Háromsecké župě s názvem „La Noi“, které vycházelo týdně v letech 1932–1934.

Přestože se bratři Răuceanu před vyššími orgány v Bukurešti prezentovali jako nacionalisté, udržovali vřelé vztahy s maďarskými elitami. A jakkoli to mohlo být u člena vedení rumunské strany považováno za nedostatek, Vicențiu měl za manželku etnickou Maďarku, Erzsébet/Elisabetu Sütő. Přesto, navzdory neexistenci důkazů, po roce 1948 zpráva Securitate (rumunské tajné policie za komunistického režimu) označila Vicențiu, stále ještě ženatého s Erzsébet, za šovinistu. Téměř veškerý nemovitý majetek jim komunistický režim znárodnil.

Vicențiu zemřel 2. dubna 1954 ve Sfântu Gheorghe a Isidor 27. října 1975 v Săcele (okres Brașov). Oba bratři zemřeli bezdětní.

Na začátku roku 1972 vyšel v novinách Cuvântul Nou, vydávaných okresní organizací Komunistické strany Rumunska, článek o městě Sfântu Gheorghe ve 20. letech 20. století, zaměřený zejména na údajné prohřešky starosty „Isidora Raucy“. Protože již neměl co ztratit, a vzhledem k méně tvrdým represím vůči dřívějším nepřátelům komunistického režimu, zareagoval Isidor Rauca-Rauceanu  na tento článek dopisem. Text dopisu, který noviny zveřejnily, s jemnou ironií zprostředkuje tehdejším i budoucím čtenářům informace o úspěších, kterých bratři Rauceanu během svého působení ve správě města dosáhli, stejně tak jako o dalších projevech dobročinnosti, jako bylo poskytnutí finanční podpory čtyřem žákům (dvěma Rumunům a dvěma Maďarům) na středoškolské studium nebo založení novin „La Noi“:

„...Rozhodl jsem se odpovědět přímo novinám, bez toho, abych ohledně morálky v letech 1924–1926 polemizoval s vaším mladým reportérem, který tuto dobu nezažil, ani dotyčné neznal. O čemž svědčí i to, že v článku „Proces, který se nikdy nestal“ jsem byl vylíčen jako světlovlasý, ačkoli jsem měl vždy hnědé vlasy. V návaznosti na to chci zdůraznit, že cílem mého dopisu není vyvracet informace, které váš reportér shromáždil od různých občanů, hovořících možná ve zlé vůli, ale představit nezkreslenou pravdu o okolnostech roku 1924.

...

V tomto dopise se však nebudu zabývat morálními či nemorálními činy osob, které žily před 40–50 lety. Místo toho se budu snažit poukázat na čisté svědomí těchto počestných lidí, Răuceniů, kteří se během svého působení ve funkci úředníků a vedoucích představitelů Háromsecké župy chovali čestně a poctivě, aniž by přijímali nezákonné finanční prostředky nebo úplatky. Tito muži, bratři Răuceanu, se nejen zdrželi přijímání takových prostředků, ale naopak odmítli částky, které jim zákon zakazoval přijímat...“.

Bibliografie:

Archiv Národní rady pro studium archivů Securitate (ANCSSA), I 0845259 (Vicențiu Rauca-Răuceanu information file), svazky 1 a 2.

Dan, “Procesul care n-a mai avut loc”, první článek sekce: “Memoria arhivei” / “Paměť archivu”. Odpověď Isidora Răuceanu byla uveřejněna v článku “Pe urmele materialelor publicate: « Procesul care n-a mai avut loc ». Viz: Cuvântul Nou, Sfântu Gheorghe, V, č. 550, 30. ledna 1972, s. 2 a č. 580, 5. března 1972, s. 2. https://adt.arcanum.com/ro/view/CuvantulNou_1972_03.

“Douăzeci și nouă de procese pentru numai o cumnată”, Curentul, I, č. 153, 18. června 1928, s. 4, https://adt.arcanum.com/ro/view/Curentul_1928_06.

Ioan Lăcătușu, “Isidor Rauca‐Răuceanu, un vrednic primar al orașului Sfântu Gheorghe din perioada interbelică”, https://mesageruldecovasna.ro/isidor-rauca-rauceanu-un-vrednic-primar-al-orasului-sfantu-gheorghe-din-perioada-interbelica/.

Ioan Lăcătușu, “Dr. Vicenţiu Rauca-Răuceanu, prefectul judeţului Trei Scaune (1922–1927), in Cuvântul Nou, nová série, Sfântu Gheorghe, IV, č. 976, 29. října 1993, s. 5. https://adt.arcanum.com/ro/view/CuvantulNou_1993_10.

Petcan, “Scandal politic la Sft. Gheorghe”, in Adevărul, XLI, p. 3, 7. června 1928, č. 13637,  https://adt.arcanum.com/ro/view/Adeverul_1928_06.

Andrei Florin Sora, Servir l’État roumain. Le corps préfectoral, 1866–1940, Bucharest, Bucharest University Press, 2011.

Fotografie:

Vicențiu Rauca-Răuceanu, Figuri politice şi administrative din epoca consolidării, Bucharest, 1924, s. 115.

Isidor Rauca-Răuceanu, Figuri politice şi administrative din epoca consolidării, Bucharest, 1924, s. 145.

Klement Bachofen von Echt nepatřil mezi výrazné politické persony své doby. Působil sice jako poslanec hned dvou parlamentních těles – českého zemského sněmu a říšské rady ve Vídni, toto jeho angažmá vyplývalo spíše z jeho niternějšího zájmu, jímž bylo podnikání v oblasti cukrovarnictví. Svůj první mandát získal hned při volbách do městské kurie (obvod Varnsdorf) českého zemského sněmu v roce 1861, který ho následně jako zástupce ústavověrné německé strany delegoval i do poslanecké sněmovny říšské rady. Poté, co v roce 1863 zakoupil velkostatky Svinaře a Lhotka na Berounsku, kandidoval v dalších volbách již vždy pouze do velkostatkářských kurií. V říšské radě zůstal pouze do roku 1869, pak se právě z důvodu podnikání, které mu neumožňovalo dlouhodobě pobývat ve vzdálené Vídni, vzdal svého mandátu. Naproti tomu v českém zemském sněmu působil s přestávkou let 1870–1872 až do roku 1883.

SOkA Sokolov, R. Dotzauer, s-1-c

Více než Bachofenova politická kariéra je zajímavá příbuzenská síť, která se okolo jeho osoby vytvořila, neboť je až neuvěřitelné, kolik veřejně činných osob, poslance nevyjímaje, patřilo do širší rodiny Bachofenů. Popis těchto příbuzenských vazeb tak odkrývá mimořádnou personální provázanost elitních osob působících v 19. století a ukazuje, že elitní vrstva byla v tehdejší době velice úzká. Bez zajímavosti rovněž není, že tyto příbuzenské vazby překračovaly nejen pomyslné národnostní hranice, ale i hranice zemské.

Rod Bachofenů von Echt má velmi dlouhou historii. Původně pocházel z Limburska, území dnes rozděleného mezi Belgii a Nizozemí. Do šlechtického stavu byla rodina povýšena někdy na přelomu 15. a 16. století, kdy již sídlila převážně v Durynsku. Geografický záběr jejích členů byl ovšem mnohem širší. V 18. století například nacházíme příslušníky tohoto rodu v dánských diplomatických službách. Začátkem 19. století se první příslušník tohoto rodu usadil i v Čechách. Šlo o Abunda Bachofena von Echt (1778–1850), který pocházel z Ehrenbreitsteinu u Koblenze, nicméně odtud uprchl poté, co se zapletl do spiknutí proti Napoleonovi. Útočiště získal ve službách pražského arcibiskupa, na jehož panství Rožmitál pod Třemšínem působil jako nadlesní. Stejného spiknutí se společně s Abundem účastnil i jeho přítel Anton Reiss (1778–1822), jenž také opustil Porýní a stejně jako on se usadil na panství Rožmitál pod Třemšínem, kde působil jako šichtmistr. V roce 1806 se zde oženil s Abundovou sestrou Marií (1779–1836).[1] Toto manželství se ukázalo jako klíčové pro českou vlasteneckou společnost, neboť z šesti narozených dětí se dospělosti dožily tři dcery, tedy sestřenice Klementa Bachofen von Echt, které se všechny provdaly za muže, kteří měli ve své době významné místo v národní české společnosti i politice.

Nejstarší dcera Johanna Reiss (1809–1849) si v roce 1828 vzala advokáta Josefa Friče (1804–1876), a stala se tak mj. matkou známého revolucionáře z roku 1848 Josefa Václava Friče (1829–1890). Dle pamětí J. V. Friče se jeho prarodiče identifikovali s českou společností, přestože se sami česky nenaučili. A. Reiss se měl přátelit s Janem Jakubem Rybou, (1765–1815), významným českým hudebním skladatelem, který v Rožmitále působil jako městský písař a učitel. Poté, co se Reissovi po roce 1817 přestěhovali do Prahy, dbali i zde na to, aby dcerám zajistili učitele češtiny. Touto cestou se ve 20. letech do rodiny doslal i budoucí advokát Josef Frič, který v Praze studoval filozofickou fakulta a následně práva. Josef Frič se velmi brzy zařadil do české vlastenecké společnosti. V roce 1848 byl členem tzv. Svatováclavského (Národního) výboru a získal i volený poslanecký mandát do Českého zemského sněmu v roce 1848, který se ovšem nikdy nesešel. Poslancem se tedy stal až po obnovení ústavnosti v roce 1861 a mandát v městské kurii Českého zemského sněmu se mu za českou Národní stranu v městské kurii (obvod Praha: Nové Město) dařilo opakovaně obhajovat až do smrti. Josef Frič měl do rodiny Reissových přivést i svého vrstevníka Václava Staňka (1804–1871), budoucího lékaře, který se v roce 1832 oženil s Karolinou Reiss (1813–1868). I Václav Staněk se krátce zapojil do politického dění, když v roce 1848 získal poslanecký mandát jak na Českém zemském sněmu, tak na Ústavodárném rakouském říšském sněmu ve Vídni.

Nejvýznamnější dcerou Reissových byla nejmladší Antonie (1817–1852), jež je známá pod pseudonymem Bohuslava Rajská. Antonii bylo dopřáno vzdělání, které bylo pro ženy v této době neobvyklé. Patřila do okruhu tzv. české budečské školy vedené Karlem Slavojem Amerlingem (1807–1884). V roce 1843 otevřela soukromou dívčí školu, která byla první nejen v Praze, ale i v celých Čechách. V roce 1845 se provdala za ovdovělého Františka Ladislava Čelakovského (1799–1852), významného českého obrozeneckého básníka, který v době sňatku působil coby profesor slovanské literatury na univerzitě ve Vratislavi. Synem tohoto páru byl český právní historik Jaromír Čelakovský (1846–1914), jenž se angažoval jako mladočeský politik, když byl v letech 1878–1889 (za venkovskou kurii) a 1895–1911 (za městskou kurii) poslancem Českého zemského sněmu a v letech 1879–1881, 1900 a 1907–1911 i poslancem říšské rady.

Zakotvení Marie Reissové roz. Bachofen von Echt v české společnosti bylo z hlediska její širší rodiny výjimečné. Ostatní příbuzní již německé kulturní prostředí neopustili, naopak bývali ve své době často považováni za významné protagonisty němectví. Mariin mladší bratr Karl Bachofen von Echt (1786–1860), se usadil v Severním Porýní-Vestfálsku, a to na zámečku Geist ležícím mezi městy Oelde a Ennigerloh poblíž Münsteru, jenž od roku 1803 patřil pruskému státu. Karl se v roce 1815 oženil s dcerou knížecího správce Wilhelmine Vonnegut (1795–1851), s níž přivedl na svět šest synů a šest dcer. Až na jednoho syna a jednu dceru se všichni tito potomci dožili dospělosti, což bylo v tomto období spíše výjimečné.

Jako třetí v pořadí se Karlovi a Wilhelmine narodil syn Klement Bachofen von Echt (1819–1886), který se krátce po svých dvacetinách rozhodl přesídlit do Čech za svým strýcem Abundem, jenž se nikdy neoženil a byl v tu dobu majitelem vinic ve Střešovicích (nyní součást Prahy). V roce 1846 se Klementovi podařilo uzavřít velmi výhodný sňatek, když se jeho vyvolenou stala o tři roky starší, tedy již třicetiletá, Malvine Richter (1816–1893), která byla dcerou velkoobchodníka a majitele cukrovaru na (dnes) pražské Zbraslavi Antona Richtera (1782–1846). Klement se tak přiženil do velmi zajímavé rodiny. Jeho švagrem se totiž stal Anton Mansuet Richter (1810–1880), jenž sice zdědil otcův cukrovar, ale od druhé poloviny 60. let ho více zajímala politika. V letech 1867–1878 byl poslancem Českého zemského sněmu, když v kurii obchodních a živnostenských komor zastupoval pražskou OŽK. Sňatkem s Malvinou se Klement dostal do přízně i s pražským advokátem Karlem Schlosserem (1807–1876), jenž byl od roku 1835 ženatý s Malvininou starší sestrou Eleonorou (1812–1884) a jako velkostatkář zasedal v letech 1867–1873 na českém zemského sněmu i v říšské radě. V manželství K. Schlossera a Malviny přišlo na svět osm dětí, přičemž je zajímavé, že hned tři dcery se provdaly za poslance: Eleonora Schlosser (1839–1926) v roce 1858 za velkostatkáře Ernsta Theumera (1833–1904), jenž byl bratrancem dalších tří poslanců (Emila Theumera, Josefa Theumera a Leo Theumera), Malvina Schlosser (1841–1879) v roce 1862 za pražského advokáta Jaroslava Rilke von Rüliken (1833–1892) a Helena Schlosser (1844–1932) též v roce 1862 za Friedricha Leitenbergra (1837–1899), majitele kartounky v Kosmonosích.

Klement Bachofen se nejpozději od roku 1852 stal spolumajitelem zbraslavského cukrovaru,[2] k čemuž zanedlouho přibylo i vlastnictví cukrovaru v Líbeznicích ležících severně od Prahy. Zde mohl využít odbornosti svého bratra Karla Bachofena (1830–1922), který rovněž přesídlil do Prahy, aby na místní univerzitě v letech 1848–1853 studoval chemii. Po skončení studií využil možnost praxe v bratrově cukrovaru, kde až do poloviny 60. let působil jako ředitel. Poté se však cesty obou bratrů rozdělily, neboť od roku 1865 se Karl přesunul do vídeňského Nussdorfu, kde se zapojil do podnikání spojeného s rodinou jeho manželky. Karl se totiž v roce 1859 oženil s Albertinou Bosch (1839–1925), dcerou Franze Bosche (1790–1860), majitele pivovaru ve vídeňském Nussdorfu, jenž se postupně stal jedním z nejvýznamnějších pivovarů v Rakousku. Karel se tímto svým sňatek stal součástí dalšího významného rodinného klanu. V době příchodu Karla Bachofena do Vídně již pivovar převzal Franzův syn Rudolf Bosch (1841–1877), který se v roce 1866 oženil s Karoline Bayer (1839–1906), dcerou pražského obchodníka Josefa Bayera (1810–1874). Bez zajímavosti není, že Karolinina matka Karoline Kolb (1817–1844) byla sestrou manželky výše uvedeného Antona Mansueta Richtera. Boschovi a Bayerovi však byli spřízněni ještě před tímto sňatkem. Po smrti své první manželky se Josef Bayer totiž v roce 1847 oženil s Josefou Bosch (1826–1881), vlastní sestrou Rudolfa i Albertiny. Vzájemné vztahy byly pak dovršeny v roce 1887 svatbou Josefa Wilhelma Bayera (*1853, †po 1942), syna Josefa a Josefy, s Alexandrinou (1858–1926), dcerou Klementa Bachofena. Těsně před touto svatbou J. W. Bayer působil coby okresní komisař na ministerstvu vnitra ve Vídni, odkud přešel na české místodržitelství. V roce 1893 byl následně jmenován okresním hejtmanem v České Lípě.

Po předčasné smrti Rudolfa Bosche bylo směřování nussdorfského pivovaru ovlivňováno především Karlem Bachofenem. Toho následně vystřídal jeho syn Adolf Bachofen (1864–1947), jenž pivovar řídil do roku 1908 a poté se stal předsedou správní rady nově založené akciové společnosti Liberecko-Vratislavické a Jablonecké pivovary ve Vratislavicích nad Nisou (Reichenberg-Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien Aktien-Gesellschaft in Maffersdorf). Karel Bachofen s Nussdorfem spojil nejen svoji podnikatelskou činnost, velmi dobře se integroval i do místní společnosti a zapojil se také do komunální politiky. V letech 1872–1890 byl poslední starostou Nussdorfu před jeho připojením k Vídni, po ztrátě nussdorfské samostatnosti byl činný i ve vídeňském obecním zastupitelstvu.

V 90. letech se Bachofenové příbuzensky spojili s dalšími významnými německými rodinami, neboť Karlův syn August Bachofen von Echt (1866–1933) se v roce 1893 oženil s Helene Polak (1867–1927), dcerou pražského advokáta a velkostatkáře Otto Polaka (1839–1916), jenž opakovaně v letech 1879–1897 vykonával poslanecký mandát v městské kurii říšské rady (obvod Sokolov, Loket) za německou liberální stranu. Otto Polak byl napojen na řadu dalších poslanců. Oženil se s Annou Richter (1842–1900), dcerou továrníka na pražském Smíchově Franze Richtera (1809–1861), která byla zároveň sestrou Alexandra Richtera (1843–1914), jenž působil ve vedení ústředního pražského německého spolku tzv. německého kasina (Deutsches Haus) a v 80. letech se rovněž zapojil do politiky. Na Českém zemském sněmu zasedal v kurii obchodních a živnostenských komor v letech 1883–1889 za německou liberální stranu a pak znovu v letech 1892–1908. V letech 1909–1914 byl i členem Panské sněmovny. Alexandrova dcera Hedwig (nar. 1871), se v roce 1891 provdala za advokáta a velkostatkáře Franze Schmeykala (1865–1931), jenž byl synem advokáta a velkostatkáře Franze Schmeykala (1826–1894), který hájil zájmy Ústavověrné strany na Českém zemském sněmu od roku 1861 až do své smrti, byl zakladatelem a prvním starostou německého kasina a obecně platil za vůdce českých Němců. Bez zajímavostí není ani to, že nejmladší syn Karla Bachofena Reinhard (1877–1947), jenž byl majitelem panství u Štýrského Hradce, se v roce 1904 oženil s Alicí Pfizer (1876–1959), dcerou Karla/Charlese Pfizera (1824–1906), který z Německa odešel do amerického Brooklynu, kde v roce 1849 společně se svým bratrancem založil budoucí farmaceutický koncern Pfizer.

Ze sourozenců Klementa Bachofena se do Čech přestěhovala i jeho mladší sestra Gertrude (1832–1894). V roce 1864 se provdala za pražského advokáta Franze Schreitera (1835–1883). Schreiterovým švagrem a též i spolužákem byl advokát Alois Funke (1834–1911), jenž žil v severočeských Litoměřicích, kde byl v letech 1893–1911 i starostou. Zároveň od roku 1880 až do své smrti zasedal za městskou kurii českého zemského sněmu (obvod Litoměřice) a od roku 1894 byl rovněž do své smrti i poslancem říšské rady, kde hájil zájmy německé liberální strany.

Pokud jde o samotného Klementa Bachofena, ten v 50. letech zakoupil dům na Starém Městě pražském čp. 331 na Františkově (dnešním Smetanově) nábřeží, který se na několik desítek let stal útočištěm pro celou jeho rodinu. Od konce 50. let Klementa nacházíme v různých institucích spjatých s veřejným životem. V letech 1859–1862 byl viceprezidentem obchodní a živnostenské komory v Praze, od roku 1861 držel poslanecký mandát na Českém zemském sněmu i říšské radě, v roce 1862 se stal zakládajícím členem německého kasina, v roce 1863 pak koncesionářem české Severní dráhy (v letech 1884–1886 byl pak jejím prezidentem). Ve stejném období pak zakoupil i již zmínění statky Svinaře (okres Hořovice) a Lhotka (okres Kladno).

Bylo to zároveň období, kdy začaly dospívat Klementovy děti. V manželství s Malvínou Richterovou přišli v letech 1847–1858 na svět dva synové a tři dcery. Všechny děti se dožily dospělosti, i když syn Klement (1851–1869) zemřel již jako osmnáctiletý. Druhý syn Karl (1854–1909) vystudoval právnickou fakultu pražské univerzity, působil například jako člen správní rady České eskomptní banky. Nikdy se neoženil a žil z výnosů rodinných velkostatků. Platil však za předního představitele německého pražského života, dlouhá léta byl činný i jako tajemník volebního výboru ústavověrných velkostatkářů. Skončil tragicky, neboť se v domě na pražském vltavském nábřeží, kde žil od dětství, zastřelil.

Dům na dnešním Smetanové nábřeží čp. 331 na Starém Městě pražském

Šlo o dům, v němž našly v dospělosti útočiště i dvě z jeho vdaných sester. První z nich byla již zmíněná Alexandrina Bayer, druhá nejstarší sestra Malvine (1847–1921), která se v roce 1883 provdala za Josefa von Höflera (1844–1936), jenž v době svého sňatku působil jako radní tajemník Vrchního zemského soudu v Praze a později zastával pozici prezidenta krajských soudů v Mostě a v České Lípě. Josef byl synem známého německého historika Konstantina von Höflera (1811–1897), který přednášel nejprve na univerzitě v Mnichově a poté byl v roce 1851 rakouským ministrem kultu a vyučování Lvem Thunem povolán jako profesor historie na pražskou univerzitu. Konstantin Höfler byl v letech 1865–1869 rovněž poslancem městské kurie Českého zemského sněmu (obvod Chomutov, Vejprty a Přísečnice) a znovu se sem vrátil v letech 1871–1872 jako virilista z titulu funkce rektora Karlo-Ferdinandovy univerzity. Od roku 1872 až do své smrti byl i členem panské sněmovny říšské rady. Posledním dítětem Klementa Bachofena byla dcera Klementine (* 1849, † po 1913), která se v roce 1878 provdala za Emanuela Ullmanna (1843–1913), profesora trestního práva na univerzitě v Innsbrucku, jenž později působil i na univerzitě ve Vídni a Mnichově.

Zajímavý pohled do soužití několika různých domácností obývajících dům čp. 331 na Starém Městě pražském i do podoby bytové kultury tehdejší pražské elity nám umožňuje sčítání lidu z roku 1890, tedy z doby, kdy byl Klement Bachofen von Echt již čtyři roky po smrti. V domě, který v té době patřil vdově po Klementovi Malvině, bylo celkem pět bytových jednotek. V přízemí byl umístěn byt, který se skládal z jednoho pokoje a kuchyně a byl určen pro tehdy 62letého domovníka německé obcovací řeči, jenž zde žil se stejně starou manželkou a českou šestadvacetiletou služkou. Ve zvýšeném přízemí byl umístěn byt zetě majitelky domu Josefa W. Bayera, k němuž patřilo 6 pokojů, 3 kabinety (komory), 1 předpokoj a 1 kuchyň. Kromě J. W. Bayera a jeho manželky v něm žily i jejich dvě děti – téměř dvouletý syn a půlroční dcera – a též 29letý Adolf Bayer, bratr Josefa, který se živil jako lesní soukromý úředník. Domácnost doplňovaly ženy patřící k služebnému personálu. Dvě z nich byly sestry pocházející z Benešovska u Prahy a udávající jako obcovací řeč němčinu – starší 38letá zastávala pozici pokojské, mladší 31letá působila jako kuchařka. Zbývající dvě dívky byly najaty jako chůvy – 33letá německy mluvící dívky z Litoměřicka a česky mluvící 23letá dívka z Černého Kostelce. Lze předpokládat, že Bayerovi tento byt užívali od svatby v roce 1887 až do roku 1893, kdy se kvůli služebnímu postupu stěhovali do České Lípy.

První patro bývalo vyhrazeno pro nejreprezentativnější byt. V tomto případě šlo o prostor, který se skládal z 11 pokojů, 1 komory, 2 předpokojů a 1 kuchyně. Obývalo ho celkem 15 osob. Předně zde žila 74letá majitelka domu Malvine Bachofen von Echt. Kromě ní patřil do rodiny už jen její 46letý syn Karl. V domácnosti byla dále přítomná 71letá Elise Hiltz (1819–1912), která pocházela ze Švýcarska (z Courtelles v kantonu Bern) a byla jí přisouzena role společnice. Zbytek domácnosti tvořil služebný personál: německy mluvící 33letá pokojská z Prahy, česky mluvící 43letá kuchařka z Příbramska, česky mluvící 26letá pomocnice kuchařky pocházejí od Hořovic a německy mluvící 27letý služebník od Podbořan. Zbylých osm osob tvořilo jednu česky mluvící rodinu, jejíž hlavou byl 37letý kočí Václav Soukal (přímo v domě byli drženi i dva valaši). Spolu s ním zde žila jeho 39letá manželka a šest dětí ve věku od 1 roku do 16 let, přičemž u 14leté dcery bylo uvedeno, že sloužila jako chůvička, i když není zřejmé, o jaké děti se starala. Tuto rodinu majitelé domu zřejmě poznali v Líbeznicích, kde měl Klement Bachofen pivovar, neboť jejich děti se narodily právě zde.

Čtvrtý byt se nacházel ve druhém poschodí a skládal se ze 4 pokojů, 1 komory a 1 kuchyně. Od roku 1874 ho obývala pravděpodobně nepříbuzná rodina 62letého bývalého nájemce hospody z durynského města Schleiz, jenž v bytě žil s 57letou manželkou, 24letou dcerou a 24letou služkou pocházejí od Blatné. Poslední byt, který byl rovněž umístěn ve druhém patře, měl 5 pokojů, 1 předpokoj a 1 kuchyni. Žila zde rodina nejstarší dcery Klementa Bachofena Malviny provdané Höfler. I když její manželství s Josefem Höflerem trvalo již víc než šest let, bylo bezdětné, takže v bytě s nimi žila pouze 42letá kuchařka z Domažlicka a 33letá pokojská z Jindřichova Hradce, obě německy mluvící.

O deset let později se osazenstvo domu radikálně změnilo, neboť Malvine Bachofen von Echt v roce 1893 zemřela a obě její dcery následovaly své manžele na nová místa jejich působení – do České Lípy neodešla jen rodina Josefa W. Bayera, ale od roku 1897 zde po krátkém ročním intermezzu v Mostě působil jako prezident krajského soudu i Josef Höfler. Karl Bachofen von Echt zde tak z celé rodiny zůstal sám. Společnost mu i po deseti letech tvořila již jen 81letá Elise Hiltz, která byla ve sčítání roku 1900 charakterizována jako hospodyně. Kromě ní žila v domácnosti již jen 31letá služka a 32letá kuchařka, které obě udávaly za obcovací řeč češtinu. Je vysoce pravděpodobné, že Elise Hiltz zůstala s Karlem Bachofenem až do jeho smrti. Zemřela totiž až v srpnu 1912, kdy jí bylo téměř 93 let, ve Vídni. Z úmrtního matričního zápisu vyplývá, že bývala chůvou, takže je pravděpodobné, že vychovala všechny děti Klementa Bachofena. Ty se o ni nakonec také postaraly. Dožila totiž v domě, který v roce 1911 poté, co byl její manžel penzionován, koupila Alexandrina Bayer roz. Bachofen. Sama Alexandrina zde také v roce 1926 zemřela.

Začátkem 20. století se po sto letech svého působení rod Bachofenů z českých zemích stahuje. Po sebevraždě Klementova syna Karla sice stále ještě působil coby předseda správní rady ve vratislavickém pivovaru Karlův bratranec Adolf, jenž podobně jako Karl zůstal bezdětný. Adolf se od 20. let se však stále více zajímal o paleontologii a v 61 letech obhájil doktorskou práci na univerzitě ve Vídni. Do Vídně se přestěhovaly i Klementovy dcery Alexandrina Bayer a Malvina Höfler, které zde obě zemřely.

[1] Frič, Paměti I, Praha 1957, s. 38.

[2] Centralblatt der Land- und Forstwirthschaft in Böhmen, 8 Nummer, 1852, s. 4

Kamila Kaizlová se narodila ve východočeských Správčicích (dnes součást města Hradec Králové) do rodiny zámožného statkáře Adolfa Píši (1825–1880).¹ Brzy poté, co oslavila 20. narozeniny, se i s matkou Annou roz. Böhmovou (1829–1896) přestěhovala na dnešní Smetanovo nábřeží v Praze.² Díky pobytu v Praze mohla navázat společenské styky a rovněž i vztah s profesorem Josefem Kaizlem (1854–1901), o 17 let starším mladočeským poslancem působícím na říšské radě ve Vídni. Josef Kaizl vystudoval v 70. letech práva na Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze, kde od roku 1879 začal i sám přednášet národohospodářství. V roce 1888 zde dosáhl pozice řádného profesora, což bylo důležité sociální postavení umožňující přemýšlet o založení rodiny. Kaizl se s Kamilou Píšovou seznámil již v roce 1889, k zasnoubení došlo ale až v srpnu 1892 v tyrolském Gossensaβu.³ Sňatek 38letého Josefa Kaizla s 21letou Kamilou se konal v únoru 1893, v průběhu osmiletého manželství přišly na svět dvě dcery: starší Kamila (1895–1907) a mladší Zdenka (1899–1952). Obě se narodily již ve Vídni, kam celá rodina přesídlila. Josefu Kaizlovi se ve Vídni podařilo dosáhnout významného kariérního vzestupu, když se na jaře 1898 poměrně nečekaně stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (1847–1916). Na tomto postu však Kaizl setrval pouze rok a půl, neboť na podzim 1899 předseda vlády podal demisi. V tu dobu již Josefu Kaizlovi zbývaly necelé dva roky života. Po jeho náhlé smrti způsobené komplikacemi spojenými se žaludečními vředy, se Kamila Kaizlová stala ve třiceti letech vdovou.⁴

Kamila Preissová-Kaizlová, nedatováno (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Píšová s matkou Annou Píšovou na počátku 90. let 19. století (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová ve svatební šatu v únoru 1893 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila a Josef Kaizlovi, červen 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami po manželově smrti, září 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami, říjen 1907 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Po manželově smrti se Kamila Kaizlová přestěhovala z bytu na pražských Vinohradech zpět na Smetanovo nábřeží.⁵ Poloha v centru města jí zřejmě lépe vyhovovala, neboť rok po smrti svého manžela učinila poměrně neobvyklý krok: začala docházet na přednášky na univerzitu. Toto rozhodnutí vyvolalo v pražské společnosti menší senzaci, a to z vícera důvodů. Ženy se v posluchárnách pražské univerzity v této době přeci jen nevyskytovaly příliš často, natož vdova po významném politikovi pečující o dvě děti předškolního věku. Důležitějším důvodem, jenž zavdal příčinu k obavám nejednoho činného politika, byla údajná motivace ministerské vdovy. Vyskytly se totiž spekulace, že se Kamila Kaizlová snaží doplnit si své vzdělání, které by jí umožnilo zaměřit se na uspořádání a následné vydání pamětí svého zesnulého manžela. Panovaly totiž obavy, které přímo vyjádřily noviny Pilsner Tagblatt, že „memoáry budou obsahovat také skutečné příčiny pádu hraběte Thuna a stejně tak poskytnou i informace o záměrech Kaizlovy politiky“.⁶ Podle těchto novin měla Kamila Kaizlová obdržet zvláštní povolení od rektora, aby mohla navštěvovat přednášky z národního hospodářství, tedy přesně z oboru, kterému se věnoval její manžel. V rozhovoru, který přetiskly Národní listy, však vdova po Josefu Kaizlovi tyto spekulace odmítla: „Pravda, že jsem zapsána jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě české university; loni např. poslouchala jsem dvě hodiny týdně, letos věnuji 11 hodin týdně přednáškám o umění, literatuře a dějinách. Nechodím do žádných společností a toto studium jest proto mým zaměstnáním.“ Ohledně vydání pamětí dále pokračovala: „K smíchu taková kombinace! Slyšíte, že nechodím do přednášek o politických oborech. Manžel můj zůstavil sice poznámky, leč žádné paměti. A dáti je do veřejnosti teď, bylo by předčasno, protože většina dotčených osob ještě žije. Později snad bude lze je uveřejniti jako příspěvek k dějinám poslední doby. Té práce arciť neujmu se já, nemajíc potřebných vědomostí politických, nýbrž politik z povolání. Nepletla jsem se do politiky, když můj manžel byl ještě naživu a neučiním tak ani teď, po jeho smrti.“⁷ Původní informace deníku Pilsner Tagblatt demontovaly i Plzeňské listy.⁸ Kaizlovy deníky a korespondenci nakonec začal vydávat Zdeněk V. Tobolka (1874–1951) v roce 1908.⁹

Shodou okolností v této době jméno Kamily Kaizlové plnilo řádky četných česky i německy psaných deníků. Vzhledem k tomu, že Kamila se stala vdovou v mladém věku, dalo se očekávat, že nezůstane trvale bez partnerského vztahu. V létě 1908 byla zasnoubena s Fedorem Gyrgiewiczem, o 13 let mladším poručíkem dragounského pluku č. 13, který měl údajně být nemanželským synem zemřelého srbského krále Milana I. Obrenoviće (1854–1901).¹⁰ Společně se svým snoubencem se Kamila Kaizlová v sobotu 11. července 1908 účastnila tzv. květinového korza, kdy Prahou projížděly květinami vyzdobené kočáry. Tento průvod, který přilákal asi 30 tisíc diváků, nakonec dorazil na výstaviště v Královské oboře, kde došlo k neštěstí. Kůň, který byl zapřažen do kočáru řízeným právě F. Gyrgiewiczem, v němž seděla i jeho snoubenka, se splašil, následkem čehož se přetrhy otěže, zlomila voj a kočár se převrhl. Splašený kůň se vrhl do přihlížejícího davu, kde způsobil tragédii, při níž jedna osoba zemřela a 18 lidí bylo těžce zraněno (sama Kamila Kaizlová vyvázla bez úhony). Zemřelou ženou byla navíc veřejnosti dobře známá Jindřiška Slavínská (1843–1908), bývalá herečka Národního divadla.¹¹ Noviny Illustrierte Kronen Zeitung nenechaly v této souvislosti bez povšimnutí, že následkem nehod, v nichž figurovali koně, zemřeli již dříve jak hereččin otec spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809–1858), tak i děda Johann Ritter z Rittersbergu (1780–1841).¹² V rámci následného trestního řízení byl sice nakonec F. Gyrgiewicz shledán nevinným,¹³ nicméně tato událost vedla již několik dní po neštěstí ke zrušení zasnoubení s Kamilou Kaizlovou.¹⁴

Mladá vdova však dlouho sama nezůstala. Opět navázala vztah s výrazně mladším mužem, jímž byl Richard Preiss (1882–1967), syn spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946). Richard Preiss byl čerstvým absolventem Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity a působil jako koncipient při České finanční prokuratuře v Praze.¹⁵ Vztah vyústil ve sňatek, který se uskutečnil koncem června 1910 v Bašce na chorvatském ostrově Krk. Více než desetiletý rozdíl, který byl mezi manželi, se zřejmě podepsal na tom, že šlo o vztah velmi bouřlivý. Již v září 1910, tedy tři měsíce po svatbě, noviny referovaly o tom, že Kamila Preissová-Kaizlová požádala o rozvod od stolu a lože, jenž byl pražským okresním soudem potvrzen 28. října 1910.¹⁶ Manželé se však tehdy ještě nerozešli zcela definitivně, rozvod byl v souladu s tehdejším právem teprve prvním stupněm, který bylo nutné podstoupit, aby manželství zaniklo. Richard Preiss za Kamilou i po rozvodu stále občas docházel, jak to ostatně vysvítá z dívčích deníků její dcery Zdenky.¹⁷ Manželství však nedokázalo stmelit ani narození dcery Adrieny (1914–2009) nedlouho po vypuknutí I. světové války. Nakonec došlo k definitivní rozluce, po níž se Richard Preiss znovu, tentokrát civilně, oženil, a to s rovněž rozloučenou Marií Menčíkovou-Trnkovou (1888–po 1952). I toto manželství skončilo nakonec v roce 1932 rozchodem. Brzy poté následovala třetí svatba Richarda Preisse, který tehdy působil jako advokát ve Strážnici, s Věrou Ploskalovou (1907–1995), o 25 let mladší dcerou ředitele občanské záložny v Hodoníně. Té se již Kamila Preissová-Kaizlová nedožila, neboť zemřela v dubnu 1930 následkem chronické nefrosklerózy, čímž svému exmanželovi umožnila uzavřít církevní sňatek.

Roky po rozchodu se svým druhým manželem trávila Kamila Preissová-Kaizlová ve společnosti svých dvou dcer Zdenky a Adrieny – nejstarší dcera Kamila zemřela již v roce 1907 v nedožitých dvanácti letech na těžký zápal plic. Žila z penze, která jí byla přiznána po smrti prvního manžela a zůstala jí i po uzavření druhého sňatku. Tato penze činila bezprostředně po Kaizlově smrti 6.000 K ročně, přičemž děti k této sumě dostávaly ještě 1.200 K. ročně. Po vzniku Československa zůstala výše penze bez ohledu na válečnou inflaci zachována, a to až do roku 1928, kdy byla na žádost prezidenta Masaryka zvýšena na 18.000 Kč.¹⁸ Kamila však pocházela ze zámožné rodiny, takže disponovala i úroky z vlastního majetku, což jí dle informací z roku 1926 umožňovalo udržovat byt o čtyřech pokojích s příslušenstvím a zaměstnávat jednu služku.¹⁹

V tu dobu již Kamila Preissová-Kaizlová žila pouze s nejmladší dcerou Adrienou. Dcera Zdenka se z bytu na pražském Smíchově odstěhovala koncem roku 1921, kdy se vdala za docenta PhDr. Josefa Blahože (1888–1934), konzula na ministerstvu zahraničí a bývalého důstojníka ruských legií.²⁰ V letech 1925–1931 Josef Blahož zastával funkci legačního rady československého vyslanectví v Berlíně, kde manželé vedli čilý společenský život a sblížili se i např. s rodinou německého diplomata Ernsta von Weizsäcker (1882–1951), otce pozdějšího německého prezidenta  Richarda (1920–2015). Sama Kamila jednu dobu zvažovala odjezd do Berlína za rodinou své dcery.²¹ V listopadu 1929 byla hospitalizována se záchvatem mrtvice v sanatoriu na pražské Santošce a poslední měsíce jejího života naplnily obavy o osud patnáctileté Adrieny. Ta v tu dobu pobývala střídavě u otce a babičky Gabriely Preissové, po smrti matky se do péče o nevlastní sestru zapojila i Zdena Blahožová. V roce 1935 se Adriena rozhodla vystěhovat trvale se do USA, kde žila sestra jejího otce Gabriela (1892–1981), která se zde vdala za Charlese Edwarda Prosheka (1893–1957), lékaře a československého konzula v Minneapolis v Minnesotě. Do Československa se Adriena už nikdy nevrátila.²²

I když Kamila Kaizlová prožila po boku Josefa Kaizla, který bezpochyby patřil do okruhu elitních českých politiků, jen menší část svého života, stalo se toto její manželství pevným základem jejího společenského postavení, z něhož čerpala až do konce svých dnů. Udržovala kontakty s československými politickými špičkami – např. i s K. Kramářem a T. G. Masarykem – a do těchto kruhů se jí podařilo provdat i dceru Zdenku. Pro tisk bývala Její Excelencí a k jejímu jménu se obvykle připojoval dodatek „vdova po ministru financí“, a to i poté, co se znovu provdala a následně rozvedla. 

¹ Státní oblastní archiv v Hradci Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Pouchov, sign. 134-7662, s. 601.

² Žily v domě čp. 334 na tehdejším Františkově nábřeží (dnes Smetanovo nábřeží 334/4): Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 464, obraz 885.

³ Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/1., Praha 1915, s. 56. 

⁴ Průběh Kaizlova onemocnění a smrti popisuje podrobně Zdeněk Tobolka: Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/2., Praha 1915, s. 1180–1181.

⁵ V posledních letech Kaizlova života obývala rodina byt v Italské ulici 1219/2, po ovdovění se Kamila Kaizlová přestěhovala na Smetanovo nábřeží 1012/2: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 59 ; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 58.

⁶ „Die Memoaren werden auch die wahren Ursachen für den Sturz des Grafen Thun enthalten und ebenso Aufschlüsse über die Intentionen der Politik Kaizls geben.“ In: Pilsner Tagblatt III/304, 12. 11. 1902, s.4.Tutéž zprávu otiskl např. i deník Innsbrucker Nachrichten 250, 12.11.1902, s. 5.

⁷ Národní listy 42/312, 13.11.1902, s. 3.

⁸ Plzeňské listy 38/261, 14.11.1902, s. 2.

⁹ Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života I.-III., Praha 1908–1915.

¹⁰ Illustrierte Kronen-Zeitung 3067, 14.7.1908, s. 2.

¹¹ Našinec 44, 15.7.1908, s. 3.

¹² Illustrierte Kronen-Zeitung 3072, 19.7.1908, s. 6 . Ludvík Ritter z Rittersbergu ovšem ve skutečnosti zemřel o deset let později, než noviny uvádějí – 6. 6. 1858.

¹³ Národní listy 48/287, 18. 10. 1908, s. 5.

¹⁴ Plzeňské listy 44/164, 21.7.1908, s. 4.

¹⁵ Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., s.1023.

¹⁶ Mährisches Tagblatt 31/217, 24.9.1910, s. 7.; Leitmeritzer Zeitung 40/86, 1.11.1910, s. 13.

¹⁷ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016.

¹⁸ Tamtéž, s. 10.

¹⁹ Tamtéž, pozn. 14, s. 125.

²⁰ Do svatby bydlela na dnešní adrese Nad Mlynářkou 447/4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., strana 1260.

²¹ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016, s. 11.

²² Tamtéž.

Kamila Kaizlová se narodila ve východočeských Správčicích (dnes součást města Hradec Králové) do rodiny zámožného statkáře Adolfa Píši (1825–1880).¹ Brzy poté, co oslavila 20. narozeniny, se i s matkou Annou roz. Böhmovou (1829–1896) přestěhovala na dnešní Smetanovo nábřeží v Praze.² Díky pobytu v Praze mohla navázat společenské styky a rovněž i vztah s profesorem Josefem Kaizlem (1854–1901), o 17 let starším mladočeským poslancem působícím na říšské radě ve Vídni. Josef Kaizl vystudoval v 70. letech práva na Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze, kde od roku 1879 začal i sám přednášet národohospodářství. V roce 1888 zde dosáhl pozice řádného profesora, což bylo důležité sociální postavení umožňující přemýšlet o založení rodiny. Kaizl se s Kamilou Píšovou seznámil již v roce 1889, k zasnoubení došlo ale až v srpnu 1892 v tyrolském Gossensaβu.³ Sňatek 38letého Josefa Kaizla s 21letou Kamilou se konal v únoru 1893, v průběhu osmiletého manželství přišly na svět dvě dcery: starší Kamila (1895–1907) a mladší Zdenka (1899–1952). Obě se narodily již ve Vídni, kam celá rodina přesídlila. Josefu Kaizlovi se ve Vídni podařilo dosáhnout významného kariérního vzestupu, když se na jaře 1898 poměrně nečekaně stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (1847–1916). Na tomto postu však Kaizl setrval pouze rok a půl, neboť na podzim 1899 předseda vlády podal demisi. V tu dobu již Josefu Kaizlovi zbývaly necelé dva roky života. Po jeho náhlé smrti způsobené komplikacemi spojenými se žaludečními vředy, se Kamila Kaizlová stala ve třiceti letech vdovou.⁴

Kamila Preissová-Kaizlová, nedatováno (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Píšová s matkou Annou Píšovou na počátku 90. let 19. století (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová ve svatební šatu v únoru 1893 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila a Josef Kaizlovi, červen 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami po manželově smrti, září 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami, říjen 1907 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Po manželově smrti se Kamila Kaizlová přestěhovala z bytu na pražských Vinohradech zpět na Smetanovo nábřeží.⁵ Poloha v centru města jí zřejmě lépe vyhovovala, neboť rok po smrti svého manžela učinila poměrně neobvyklý krok: začala docházet na přednášky na univerzitu. Toto rozhodnutí vyvolalo v pražské společnosti menší senzaci, a to z vícera důvodů. Ženy se v posluchárnách pražské univerzity v této době přeci jen nevyskytovaly příliš často, natož vdova po významném politikovi pečující o dvě děti předškolního věku. Důležitějším důvodem, jenž zavdal příčinu k obavám nejednoho činného politika, byla údajná motivace ministerské vdovy. Vyskytly se totiž spekulace, že se Kamila Kaizlová snaží doplnit si své vzdělání, které by jí umožnilo zaměřit se na uspořádání a následné vydání pamětí svého zesnulého manžela. Panovaly totiž obavy, které přímo vyjádřily noviny Pilsner Tagblatt, že „memoáry budou obsahovat také skutečné příčiny pádu hraběte Thuna a stejně tak poskytnou i informace o záměrech Kaizlovy politiky“.⁶ Podle těchto novin měla Kamila Kaizlová obdržet zvláštní povolení od rektora, aby mohla navštěvovat přednášky z národního hospodářství, tedy přesně z oboru, kterému se věnoval její manžel. V rozhovoru, který přetiskly Národní listy, však vdova po Josefu Kaizlovi tyto spekulace odmítla: „Pravda, že jsem zapsána jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě české university; loni např. poslouchala jsem dvě hodiny týdně, letos věnuji 11 hodin týdně přednáškám o umění, literatuře a dějinách. Nechodím do žádných společností a toto studium jest proto mým zaměstnáním.“ Ohledně vydání pamětí dále pokračovala: „K smíchu taková kombinace! Slyšíte, že nechodím do přednášek o politických oborech. Manžel můj zůstavil sice poznámky, leč žádné paměti. A dáti je do veřejnosti teď, bylo by předčasno, protože většina dotčených osob ještě žije. Později snad bude lze je uveřejniti jako příspěvek k dějinám poslední doby. Té práce arciť neujmu se já, nemajíc potřebných vědomostí politických, nýbrž politik z povolání. Nepletla jsem se do politiky, když můj manžel byl ještě naživu a neučiním tak ani teď, po jeho smrti.“⁷ Původní informace deníku Pilsner Tagblatt demontovaly i Plzeňské listy.⁸ Kaizlovy deníky a korespondenci nakonec začal vydávat Zdeněk V. Tobolka (1874–1951) v roce 1908.⁹

Shodou okolností v této době jméno Kamily Kaizlové plnilo řádky četných česky i německy psaných deníků. Vzhledem k tomu, že Kamila se stala vdovou v mladém věku, dalo se očekávat, že nezůstane trvale bez partnerského vztahu. V létě 1908 byla zasnoubena s Fedorem Gyrgiewiczem, o 13 let mladším poručíkem dragounského pluku č. 13, který měl údajně být nemanželským synem zemřelého srbského krále Milana I. Obrenoviće (1854–1901).¹⁰ Společně se svým snoubencem se Kamila Kaizlová v sobotu 11. července 1908 účastnila tzv. květinového korza, kdy Prahou projížděly květinami vyzdobené kočáry. Tento průvod, který přilákal asi 30 tisíc diváků, nakonec dorazil na výstaviště v Královské oboře, kde došlo k neštěstí. Kůň, který byl zapřažen do kočáru řízeným právě F. Gyrgiewiczem, v němž seděla i jeho snoubenka, se splašil, následkem čehož se přetrhy otěže, zlomila voj a kočár se převrhl. Splašený kůň se vrhl do přihlížejícího davu, kde způsobil tragédii, při níž jedna osoba zemřela a 18 lidí bylo těžce zraněno (sama Kamila Kaizlová vyvázla bez úhony). Zemřelou ženou byla navíc veřejnosti dobře známá Jindřiška Slavínská (1843–1908), bývalá herečka Národního divadla.¹¹ Noviny Illustrierte Kronen Zeitung nenechaly v této souvislosti bez povšimnutí, že následkem nehod, v nichž figurovali koně, zemřeli již dříve jak hereččin otec spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809–1858), tak i děda Johann Ritter z Rittersbergu (1780–1841).¹² V rámci následného trestního řízení byl sice nakonec F. Gyrgiewicz shledán nevinným,¹³ nicméně tato událost vedla již několik dní po neštěstí ke zrušení zasnoubení s Kamilou Kaizlovou.¹⁴

Mladá vdova však dlouho sama nezůstala. Opět navázala vztah s výrazně mladším mužem, jímž byl Richard Preiss (1882–1967), syn spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946). Richard Preiss byl čerstvým absolventem Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity a působil jako koncipient při České finanční prokuratuře v Praze.¹⁵ Vztah vyústil ve sňatek, který se uskutečnil koncem června 1910 v Bašce na chorvatském ostrově Krk. Více než desetiletý rozdíl, který byl mezi manželi, se zřejmě podepsal na tom, že šlo o vztah velmi bouřlivý. Již v září 1910, tedy tři měsíce po svatbě, noviny referovaly o tom, že Kamila Preissová-Kaizlová požádala o rozvod od stolu a lože, jenž byl pražským okresním soudem potvrzen 28. října 1910.¹⁶ Manželé se však tehdy ještě nerozešli zcela definitivně, rozvod byl v souladu s tehdejším právem teprve prvním stupněm, který bylo nutné podstoupit, aby manželství zaniklo. Richard Preiss za Kamilou i po rozvodu stále občas docházel, jak to ostatně vysvítá z dívčích deníků její dcery Zdenky.¹⁷ Manželství však nedokázalo stmelit ani narození dcery Adrieny (1914–2009) nedlouho po vypuknutí I. světové války. Nakonec došlo k definitivní rozluce, po níž se Richard Preiss znovu, tentokrát civilně, oženil, a to s rovněž rozloučenou Marií Menčíkovou-Trnkovou (1888–po 1952). I toto manželství skončilo nakonec v roce 1932 rozchodem. Brzy poté následovala třetí svatba Richarda Preisse, který tehdy působil jako advokát ve Strážnici, s Věrou Ploskalovou (1907–1995), o 25 let mladší dcerou ředitele občanské záložny v Hodoníně. Té se již Kamila Preissová-Kaizlová nedožila, neboť zemřela v dubnu 1930 následkem chronické nefrosklerózy, čímž svému exmanželovi umožnila uzavřít církevní sňatek.

Roky po rozchodu se svým druhým manželem trávila Kamila Preissová-Kaizlová ve společnosti svých dvou dcer Zdenky a Adrieny – nejstarší dcera Kamila zemřela již v roce 1907 v nedožitých dvanácti letech na těžký zápal plic. Žila z penze, která jí byla přiznána po smrti prvního manžela a zůstala jí i po uzavření druhého sňatku. Tato penze činila bezprostředně po Kaizlově smrti 6.000 K ročně, přičemž děti k této sumě dostávaly ještě 1.200 K. ročně. Po vzniku Československa zůstala výše penze bez ohledu na válečnou inflaci zachována, a to až do roku 1928, kdy byla na žádost prezidenta Masaryka zvýšena na 18.000 Kč.¹⁸ Kamila však pocházela ze zámožné rodiny, takže disponovala i úroky z vlastního majetku, což jí dle informací z roku 1926 umožňovalo udržovat byt o čtyřech pokojích s příslušenstvím a zaměstnávat jednu služku.¹⁹

V tu dobu již Kamila Preissová-Kaizlová žila pouze s nejmladší dcerou Adrienou. Dcera Zdenka se z bytu na pražském Smíchově odstěhovala koncem roku 1921, kdy se vdala za docenta PhDr. Josefa Blahože (1888–1934), konzula na ministerstvu zahraničí a bývalého důstojníka ruských legií.²⁰ V letech 1925–1931 Josef Blahož zastával funkci legačního rady československého vyslanectví v Berlíně, kde manželé vedli čilý společenský život a sblížili se i např. s rodinou německého diplomata Ernsta von Weizsäcker (1882–1951), otce pozdějšího německého prezidenta  Richarda (1920–2015). Sama Kamila jednu dobu zvažovala odjezd do Berlína za rodinou své dcery.²¹ V listopadu 1929 byla hospitalizována se záchvatem mrtvice v sanatoriu na pražské Santošce a poslední měsíce jejího života naplnily obavy o osud patnáctileté Adrieny. Ta v tu dobu pobývala střídavě u otce a babičky Gabriely Preissové, po smrti matky se do péče o nevlastní sestru zapojila i Zdena Blahožová. V roce 1935 se Adriena rozhodla vystěhovat trvale se do USA, kde žila sestra jejího otce Gabriela (1892–1981), která se zde vdala za Charlese Edwarda Prosheka (1893–1957), lékaře a československého konzula v Minneapolis v Minnesotě. Do Československa se Adriena už nikdy nevrátila.²²

I když Kamila Kaizlová prožila po boku Josefa Kaizla, který bezpochyby patřil do okruhu elitních českých politiků, jen menší část svého života, stalo se toto její manželství pevným základem jejího společenského postavení, z něhož čerpala až do konce svých dnů. Udržovala kontakty s československými politickými špičkami – např. i s K. Kramářem a T. G. Masarykem – a do těchto kruhů se jí podařilo provdat i dceru Zdenku. Pro tisk bývala Její Excelencí a k jejímu jménu se obvykle připojoval dodatek „vdova po ministru financí“, a to i poté, co se znovu provdala a následně rozvedla. 

¹ Státní oblastní archiv v Hradci Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Pouchov, sign. 134-7662, s. 601.

² Žily v domě čp. 334 na tehdejším Františkově nábřeží (dnes Smetanovo nábřeží 334/4): Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 464, obraz 885.

³ Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/1., Praha 1915, s. 56. 

⁴ Průběh Kaizlova onemocnění a smrti popisuje podrobně Zdeněk Tobolka: Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/2., Praha 1915, s. 1180–1181.

⁵ V posledních letech Kaizlova života obývala rodina byt v Italské ulici 1219/2, po ovdovění se Kamila Kaizlová přestěhovala na Smetanovo nábřeží 1012/2: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 59 ; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 58.

⁶ „Die Memoaren werden auch die wahren Ursachen für den Sturz des Grafen Thun enthalten und ebenso Aufschlüsse über die Intentionen der Politik Kaizls geben.“ In: Pilsner Tagblatt III/304, 12. 11. 1902, s.4.Tutéž zprávu otiskl např. i deník Innsbrucker Nachrichten 250, 12.11.1902, s. 5.

⁷ Národní listy 42/312, 13.11.1902, s. 3.

⁸ Plzeňské listy 38/261, 14.11.1902, s. 2.

⁹ Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života I.-III., Praha 1908–1915.

¹⁰ Illustrierte Kronen-Zeitung 3067, 14.7.1908, s. 2.

¹¹ Našinec 44, 15.7.1908, s. 3.

¹² Illustrierte Kronen-Zeitung 3072, 19.7.1908, s. 6 . Ludvík Ritter z Rittersbergu ovšem ve skutečnosti zemřel o deset let později, než noviny uvádějí – 6. 6. 1858.

¹³ Národní listy 48/287, 18. 10. 1908, s. 5.

¹⁴ Plzeňské listy 44/164, 21.7.1908, s. 4.

¹⁵ Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., s.1023.

¹⁶ Mährisches Tagblatt 31/217, 24.9.1910, s. 7.; Leitmeritzer Zeitung 40/86, 1.11.1910, s. 13.

¹⁷ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016.

¹⁸ Tamtéž, s. 10.

¹⁹ Tamtéž, pozn. 14, s. 125.

²⁰ Do svatby bydlela na dnešní adrese Nad Mlynářkou 447/4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., strana 1260.

²¹ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016, s. 11.

²² Tamtéž.