Social mobility of elites

Hrabě Manó (Emánuel) Péchy (1813–1889)

Rod Péchyů získal šlechtický titul od Ferdinanda I. na počátku 16. století. Členové tohoto rozvětveného rodu zastávali významné funkce v Šarišské župě, kde několik z jeho příslušníků bylo župními komisaři (alispán); později působili i v dalších župách. Otec hraběte Manó Péchy, József, byl statkářem v Abovsko-turňanské župě a za finanční pomoc v napoleonských válkách mu byl počátkem 19. století (1810) udělen hraběcí titul. Když se tedy Emánuel / Manó Péchy v roce 1813 narodil na rodinném sídle v Boldogkőváralja v Abovské župě, inkoust na listině o šlechtické hodnosti jeho otce sotva zaschl.

Emánuel (Manó) Péchy

Advokátní zkoušku složil Péchy v roce 1834 po studiu práv na právnické akademii v Košicích (Kassa). Na sněmu, který zasedal v letech 1839–40, zastupoval Abovskou župu, poté co krátce zastával funkci zástupce a poté vrchního župního notáře. Jeho loajální postoje na sněmu pravděpodobně přispěly k tomu, že ho koncem roku 1841 arcivévoda Josef (1776–1847), palatin uherský, jmenoval správcem Zemplínské župy, která sousedila s župou Abovskou. Počátek jeho kariéry ale přerušila revoluce v roce 1848.

V roce 1844 se Péchy oženil s baronkou Zenaidou Meskó (1828–1861), mladší dcerou barona Jakaba Meskó a hraběnky Anny Fáy. Sestry Meskóovy byly považovány za velmi dobrou partii, protože vzhledem k neexistenci mužského dědice zdědily veškerý rodinný majetek. Zdá se, že za Péchyho se měla nejprve provdat starší z obou sester, Irén. Důvod, proč k jejich sňatku nedošlo, neznáme, ale faktem je, že Irén se v roce 1843 provdala za hraběte Henrika Zichyho (1812–1892), zatímco Péchy si o rok později vzal její mladší sestru Zenaidu. Jeho jediný bratr Konstantin (1821–1866), který byl důstojníkem v armádě, se oženil s hraběnkou Irmou Forgáchovou (1822–1872), pocházející rovněž z místní šlechtické rodiny.

Přestože byl Péchy konzervativní, v letech bachovského absolutismu žádný úřad nezastával; uchýlil se na své panství, kde čekal na lepší časy. Po vydání Říjnového diplomu (1860) byly obnoveny uherské župy. Péchy byl jmenován vrchním županem Abovské župy a města Košice (Kassa). Následujícího roku však stejně jako většina vrchních županů ze své funkce odstoupil. Nový kancléř hrabě Herman Zichy (1814–1892) byl bratrem Péchyho švagra Henrika Zichyho.

V roce 1865, v rámci předehry k rakousko-uherskému vyrovnání, byli noví vrchní župani částečně jmenováni a částečně znovu dosazeni do svých pozic, mezi nimi i Péchy jako hlava Abovské župy a Košic. Po rakousko-uherském vyrovnání však jeho kariéra nabrala nový směr. Byl jmenován královským komisařem pro Sedmihradsko, jehož úkolem bylo dohlížet na začlenění Sedmihradska, radit uherské vládě a snižovat etnické napětí. Jeho jmenování inicioval ministerský předseda Gyula Andrássy (1823–1890), s nímž se Péchy znal již od doby, kdy byl správcem Zemplínské župy.

Po zrušení úřadu královského komisaře (1872) se Péchyho vazby na Sedmihradsko rozvolnily, až téměř úplně zanikly. Od roku 1872 byl po tři volební období poslancem parlamentu v Kluži (Kolozsvár). Následně byl v roce 1881 zvolen v Košicích, kde svou politickou kariéru kdysi započal. Jeho jméno se několikrát objevilo mezi kandidáty na politické funkce: ministra vnitra a v roce 1879 ministra financí. Žádná další politická role ho však nečekala. Ve starším věku byl Péchy členem horní komory parlamentu.

Jeho soukromý život byl protkán celou řadou tragických událostí. Několik jeho dětí zemřelo v útlém věku a jeho jediný syn zahynul v deseti letech při nehodě. Jeho žena se z této ztráty nikdy nevzpamatovala a zemřela v roce 1861 po dlouhé nemoci. Po manželčině smrti se již Péchy znovu neoženil, existují však zprávy naznačující několik jeho milostných dobrodružství. Asi nejkontroverznější byl jeho poměr s mladou košickou herečkou Lujzou Nagyovou (1843–1911). Jeho jedinou dceru Jaqueline Péchy (1846–1915) vychovával jeho švagr Henrik Zichy v Mošonské župě, dokud se v roce 1864 neprovdala za Henrikova mladšího bratra Rudolfa (1833–1893) – nevlastního syna slavného maďarského politika Istvána Széchenyiho (1791–1860). Jaqueline měla sedm dětí, ale své mladší děti nemohla nikdy spatřit, protože ještě v mládí oslepla.

Manó Péchy se dokonce dožil sňatku jedné ze svých vnuček, Eleonóry Zichy (1867–1945), se synem bývalého ministerského předsedy a pozdějšího ministra zahraničí rakousko-uherské monarchie Gyuly Andrássyho, Tivadarem (1857–1905) (a po jeho smrti s jeho dalším synem Gyulou Andrássym ml., 1860–1929). Jedna z dcer tohoto páru, pravnučka Manó Péchy, Katinka Andrássy (1892–1985), proslula jako "rudá hraběnka". Byla manželkou Mihálye Károlyiho (1875–1955), předsedy vlády a později prezidenta republiky, který se dostal k moci v roce 1918 po tzv. Astrové revoluci.

Eleónora Andrássy (1867–1945)

Manó Péchy zemřel v létě roku 1889 na rodinném sídle v Boldogkőváraljánu.

Rezidence Boldogkőváralján

Hrad Boldogkőváralján

Bibliografie

Roman Holec – Judit Pál, Aristokrat v službách štátu. Gróf Emanuel Péchy, Bratislava, Kalligram, 2006.

Judit Pál, Unió vagy „unificáltatás”? Erdély uniója és a királyi biztos működése (1867–1872) (Unie či "unifikace"? Sedmihradská unie a činnost královského komisaře). Kolozsvár, Erdélyi Múzeum-Egyesület, 2010.

Roman Holec – Judit Pál, Emanuel Péchy ako župan Abova a Košíc. In: Historica Carpatica. Zborník Východoslovenského Múzea v Košiciach 35 (2004). Vydalo Východoslovenské múzeum v Košiciach, 2004, s. 55–72.

Roman Holec – Judit Pál, Štyri stretnutia a dve kariéry (gróf Gyula Andrássy a gróf Emanuel Péchy). In: Acta Historica Historica Neosolensia, tomus 9, Banská Bystrica, Katedra histórie FHV Univerzity Mateja Bela, 2006, s. 65–80.

Judit Pál, Péchy Manó – a „mintahivatalnok” (Manó Péchy – vzor úředníka). Erdélyi Múzeum. LXIX. (2007) č. 1–2, s. 33–61.

Judit Pál – Roman Holec, Gróf Emanuel Péchy ako kráľovský komisár Sedmohradska (1867–1872). In: Historické štúdie, roč. 45 (Bratislava, 2007), s. 169–203.

Roman Holec – Judit Pál, Dvaja vysokí štátni úradníci – dva integračné pokusy – dve „imperiálne kariéry“? (knieža Karl Schwarzenberg a gróf Emanuel Péchy v Sedmohradsku). Historický časopis, vol. 62 (2014) č. 3, s. 447−470.

Kamila Kaizlová se narodila ve východočeských Správčicích (dnes součást města Hradec Králové) do rodiny zámožného statkáře Adolfa Píši (1825–1880).¹ Brzy poté, co oslavila 20. narozeniny, se i s matkou Annou roz. Böhmovou (1829–1896) přestěhovala na dnešní Smetanovo nábřeží v Praze.² Díky pobytu v Praze mohla navázat společenské styky a rovněž i vztah s profesorem Josefem Kaizlem (1854–1901), o 17 let starším mladočeským poslancem působícím na říšské radě ve Vídni. Josef Kaizl vystudoval v 70. letech práva na Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze, kde od roku 1879 začal i sám přednášet národohospodářství. V roce 1888 zde dosáhl pozice řádného profesora, což bylo důležité sociální postavení umožňující přemýšlet o založení rodiny. Kaizl se s Kamilou Píšovou seznámil již v roce 1889, k zasnoubení došlo ale až v srpnu 1892 v tyrolském Gossensaβu.³ Sňatek 38letého Josefa Kaizla s 21letou Kamilou se konal v únoru 1893, v průběhu osmiletého manželství přišly na svět dvě dcery: starší Kamila (1895–1907) a mladší Zdenka (1899–1952). Obě se narodily již ve Vídni, kam celá rodina přesídlila. Josefu Kaizlovi se ve Vídni podařilo dosáhnout významného kariérního vzestupu, když se na jaře 1898 poměrně nečekaně stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (1847–1916). Na tomto postu však Kaizl setrval pouze rok a půl, neboť na podzim 1899 předseda vlády podal demisi. V tu dobu již Josefu Kaizlovi zbývaly necelé dva roky života. Po jeho náhlé smrti způsobené komplikacemi spojenými se žaludečními vředy, se Kamila Kaizlová stala ve třiceti letech vdovou.⁴

Kamila Preissová-Kaizlová, nedatováno (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Píšová s matkou Annou Píšovou na počátku 90. let 19. století (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová ve svatební šatu v únoru 1893 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila a Josef Kaizlovi, červen 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami po manželově smrti, září 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami, říjen 1907 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Po manželově smrti se Kamila Kaizlová přestěhovala z bytu na pražských Vinohradech zpět na Smetanovo nábřeží.⁵ Poloha v centru města jí zřejmě lépe vyhovovala, neboť rok po smrti svého manžela učinila poměrně neobvyklý krok: začala docházet na přednášky na univerzitu. Toto rozhodnutí vyvolalo v pražské společnosti menší senzaci, a to z vícera důvodů. Ženy se v posluchárnách pražské univerzity v této době přeci jen nevyskytovaly příliš často, natož vdova po významném politikovi pečující o dvě děti předškolního věku. Důležitějším důvodem, jenž zavdal příčinu k obavám nejednoho činného politika, byla údajná motivace ministerské vdovy. Vyskytly se totiž spekulace, že se Kamila Kaizlová snaží doplnit si své vzdělání, které by jí umožnilo zaměřit se na uspořádání a následné vydání pamětí svého zesnulého manžela. Panovaly totiž obavy, které přímo vyjádřily noviny Pilsner Tagblatt, že „memoáry budou obsahovat také skutečné příčiny pádu hraběte Thuna a stejně tak poskytnou i informace o záměrech Kaizlovy politiky“.⁶ Podle těchto novin měla Kamila Kaizlová obdržet zvláštní povolení od rektora, aby mohla navštěvovat přednášky z národního hospodářství, tedy přesně z oboru, kterému se věnoval její manžel. V rozhovoru, který přetiskly Národní listy, však vdova po Josefu Kaizlovi tyto spekulace odmítla: „Pravda, že jsem zapsána jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě české university; loni např. poslouchala jsem dvě hodiny týdně, letos věnuji 11 hodin týdně přednáškám o umění, literatuře a dějinách. Nechodím do žádných společností a toto studium jest proto mým zaměstnáním.“ Ohledně vydání pamětí dále pokračovala: „K smíchu taková kombinace! Slyšíte, že nechodím do přednášek o politických oborech. Manžel můj zůstavil sice poznámky, leč žádné paměti. A dáti je do veřejnosti teď, bylo by předčasno, protože většina dotčených osob ještě žije. Později snad bude lze je uveřejniti jako příspěvek k dějinám poslední doby. Té práce arciť neujmu se já, nemajíc potřebných vědomostí politických, nýbrž politik z povolání. Nepletla jsem se do politiky, když můj manžel byl ještě naživu a neučiním tak ani teď, po jeho smrti.“⁷ Původní informace deníku Pilsner Tagblatt demontovaly i Plzeňské listy.⁸ Kaizlovy deníky a korespondenci nakonec začal vydávat Zdeněk V. Tobolka (1874–1951) v roce 1908.⁹

Shodou okolností v této době jméno Kamily Kaizlové plnilo řádky četných česky i německy psaných deníků. Vzhledem k tomu, že Kamila se stala vdovou v mladém věku, dalo se očekávat, že nezůstane trvale bez partnerského vztahu. V létě 1908 byla zasnoubena s Fedorem Gyrgiewiczem, o 13 let mladším poručíkem dragounského pluku č. 13, který měl údajně být nemanželským synem zemřelého srbského krále Milana I. Obrenoviće (1854–1901).¹⁰ Společně se svým snoubencem se Kamila Kaizlová v sobotu 11. července 1908 účastnila tzv. květinového korza, kdy Prahou projížděly květinami vyzdobené kočáry. Tento průvod, který přilákal asi 30 tisíc diváků, nakonec dorazil na výstaviště v Královské oboře, kde došlo k neštěstí. Kůň, který byl zapřažen do kočáru řízeným právě F. Gyrgiewiczem, v němž seděla i jeho snoubenka, se splašil, následkem čehož se přetrhy otěže, zlomila voj a kočár se převrhl. Splašený kůň se vrhl do přihlížejícího davu, kde způsobil tragédii, při níž jedna osoba zemřela a 18 lidí bylo těžce zraněno (sama Kamila Kaizlová vyvázla bez úhony). Zemřelou ženou byla navíc veřejnosti dobře známá Jindřiška Slavínská (1843–1908), bývalá herečka Národního divadla.¹¹ Noviny Illustrierte Kronen Zeitung nenechaly v této souvislosti bez povšimnutí, že následkem nehod, v nichž figurovali koně, zemřeli již dříve jak hereččin otec spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809–1858), tak i děda Johann Ritter z Rittersbergu (1780–1841).¹² V rámci následného trestního řízení byl sice nakonec F. Gyrgiewicz shledán nevinným,¹³ nicméně tato událost vedla již několik dní po neštěstí ke zrušení zasnoubení s Kamilou Kaizlovou.¹⁴

Mladá vdova však dlouho sama nezůstala. Opět navázala vztah s výrazně mladším mužem, jímž byl Richard Preiss (1882–1967), syn spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946). Richard Preiss byl čerstvým absolventem Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity a působil jako koncipient při České finanční prokuratuře v Praze.¹⁵ Vztah vyústil ve sňatek, který se uskutečnil koncem června 1910 v Bašce na chorvatském ostrově Krk. Více než desetiletý rozdíl, který byl mezi manželi, se zřejmě podepsal na tom, že šlo o vztah velmi bouřlivý. Již v září 1910, tedy tři měsíce po svatbě, noviny referovaly o tom, že Kamila Preissová-Kaizlová požádala o rozvod od stolu a lože, jenž byl pražským okresním soudem potvrzen 28. října 1910.¹⁶ Manželé se však tehdy ještě nerozešli zcela definitivně, rozvod byl v souladu s tehdejším právem teprve prvním stupněm, který bylo nutné podstoupit, aby manželství zaniklo. Richard Preiss za Kamilou i po rozvodu stále občas docházel, jak to ostatně vysvítá z dívčích deníků její dcery Zdenky.¹⁷ Manželství však nedokázalo stmelit ani narození dcery Adrieny (1914–2009) nedlouho po vypuknutí I. světové války. Nakonec došlo k definitivní rozluce, po níž se Richard Preiss znovu, tentokrát civilně, oženil, a to s rovněž rozloučenou Marií Menčíkovou-Trnkovou (1888–po 1952). I toto manželství skončilo nakonec v roce 1932 rozchodem. Brzy poté následovala třetí svatba Richarda Preisse, který tehdy působil jako advokát ve Strážnici, s Věrou Ploskalovou (1907–1995), o 25 let mladší dcerou ředitele občanské záložny v Hodoníně. Té se již Kamila Preissová-Kaizlová nedožila, neboť zemřela v dubnu 1930 následkem chronické nefrosklerózy, čímž svému exmanželovi umožnila uzavřít církevní sňatek.

Roky po rozchodu se svým druhým manželem trávila Kamila Preissová-Kaizlová ve společnosti svých dvou dcer Zdenky a Adrieny – nejstarší dcera Kamila zemřela již v roce 1907 v nedožitých dvanácti letech na těžký zápal plic. Žila z penze, která jí byla přiznána po smrti prvního manžela a zůstala jí i po uzavření druhého sňatku. Tato penze činila bezprostředně po Kaizlově smrti 6.000 K ročně, přičemž děti k této sumě dostávaly ještě 1.200 K. ročně. Po vzniku Československa zůstala výše penze bez ohledu na válečnou inflaci zachována, a to až do roku 1928, kdy byla na žádost prezidenta Masaryka zvýšena na 18.000 Kč.¹⁸ Kamila však pocházela ze zámožné rodiny, takže disponovala i úroky z vlastního majetku, což jí dle informací z roku 1926 umožňovalo udržovat byt o čtyřech pokojích s příslušenstvím a zaměstnávat jednu služku.¹⁹

V tu dobu již Kamila Preissová-Kaizlová žila pouze s nejmladší dcerou Adrienou. Dcera Zdenka se z bytu na pražském Smíchově odstěhovala koncem roku 1921, kdy se vdala za docenta PhDr. Josefa Blahože (1888–1934), konzula na ministerstvu zahraničí a bývalého důstojníka ruských legií.²⁰ V letech 1925–1931 Josef Blahož zastával funkci legačního rady československého vyslanectví v Berlíně, kde manželé vedli čilý společenský život a sblížili se i např. s rodinou německého diplomata Ernsta von Weizsäcker (1882–1951), otce pozdějšího německého prezidenta Richarda (1920–2015). Sama Kamila jednu dobu zvažovala odjezd do Berlína za rodinou své dcery.²¹ V listopadu 1929 byla hospitalizována se záchvatem mrtvice v sanatoriu na pražské Santošce a poslední měsíce jejího života naplnily obavy o osud patnáctileté Adrieny. Ta v tu dobu pobývala střídavě u otce a babičky Gabriely Preissové, po smrti matky se do péče o nevlastní sestru zapojila i Zdena Blahožová. V roce 1935 se Adriena rozhodla vystěhovat trvale se do USA, kde žila sestra jejího otce Gabriela (1892–1981), která se zde vdala za Charlese Edwarda Prosheka (1893–1957), lékaře a československého konzula v Minneapolis v Minnesotě. Do Československa se Adriena už nikdy nevrátila.²²

I když Kamila Kaizlová prožila po boku Josefa Kaizla, který bezpochyby patřil do okruhu elitních českých politiků, jen menší část svého života, stalo se toto její manželství pevným základem jejího společenského postavení, z něhož čerpala až do konce svých dnů. Udržovala kontakty s československými politickými špičkami – např. i s K. Kramářem a T. G. Masarykem – a do těchto kruhů se jí podařilo provdat i dceru Zdenku. Pro tisk bývala Její Excelencí a k jejímu jménu se obvykle připojoval dodatek „vdova po ministru financí“, a to i poté, co se znovu provdala a následně rozvedla.

¹Státní oblastní archiv v Hradci Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Pouchov, sign. 134-7662, s. 601.

² Žily v domě čp. 334 na tehdejším Františkově nábřeží (dnes Smetanovo nábřeží 334/4): Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 464, obraz 885.

³Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/1., Praha 1915, s. 56.

⁴ Průběh Kaizlova onemocnění a smrti popisuje podrobně Zdeněk Tobolka: Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/2., Praha 1915, s. 1180–1181.

⁵V posledních letech Kaizlova života obývala rodina byt v Italské ulici 1219/2, po ovdovění se Kamila Kaizlová přestěhovala na Smetanovo nábřeží 1012/2: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 59 ; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 58.

⁶„Die Memoaren werden auch die wahren Ursachen für den Sturz des Grafen Thun enthalten und ebenso Aufschlüsse über die Intentionen der Politik Kaizls geben.“ In: Pilsner Tagblatt III/304, 12. 11. 1902, s.4.Tutéž zprávu otiskl např. i deník Innsbrucker Nachrichten 250, 12.11.1902, s. 5.

⁷ Národní listy 42/312, 13.11.1902, s. 3.

⁸ Plzeňské listy 38/261, 14.11.1902, s. 2.

⁹Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života I.-III., Praha 1908–1915.

¹⁰Illustrierte Kronen-Zeitung 3067, 14.7.1908, s. 2.

¹¹ Našinec 44, 15.7.1908, s. 3.

¹²Illustrierte Kronen-Zeitung 3072, 19.7.1908, s. 6 . Ludvík Ritter z Rittersbergu ovšem ve skutečnosti zemřel o deset let později, než noviny uvádějí – 6. 6. 1858.

¹³ Národní listy 48/287, 18. 10. 1908, s. 5.

¹⁴ Plzeňské listy 44/164, 21.7.1908, s. 4.

¹⁵Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., s.1023.

¹⁶Mährisches Tagblatt 31/217, 24.9.1910, s. 7.; Leitmeritzer Zeitung 40/86, 1.11.1910, s. 13.

¹⁷Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016.

¹⁸ Tamtéž, s. 10.

¹⁹ Tamtéž, pozn. 14, s. 125.

²⁰Do svatby bydlela na dnešní adrese Nad Mlynářkou 447/4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., strana 1260.

²¹ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016, s. 11.

²² Tamtéž.

Klement Bachofen von Echt nepatřil mezi výrazné politické persony své doby. Působil sice jako poslanec hned dvou parlamentních těles – českého zemského sněmu a říšské rady ve Vídni, toto jeho angažmá vyplývalo spíše z jeho niternějšího zájmu, jímž bylo podnikání v oblasti cukrovarnictví. Svůj první mandát získal hned při volbách do městské kurie (obvod Varnsdorf) českého zemského sněmu v roce 1861, který ho následně jako zástupce ústavověrné německé strany delegoval i do poslanecké sněmovny říšské rady. Poté, co v roce 1863 zakoupil velkostatky Svinaře a Lhotka na Berounsku, kandidoval v dalších volbách již vždy pouze do velkostatkářských kurií. V říšské radě zůstal pouze do roku 1869, pak se právě z důvodu podnikání, které mu neumožňovalo dlouhodobě pobývat ve vzdálené Vídni, vzdal svého mandátu. Naproti tomu v českém zemském sněmu působil s přestávkou let 1870–1872 až do roku 1883.

SOkA Sokolov, R. Dotzauer, s-1-c

Více než Bachofenova politická kariéra je zajímavá příbuzenská síť, která se okolo jeho osoby vytvořila, neboť je až neuvěřitelné, kolik veřejně činných osob, poslance nevyjímaje, patřilo do širší rodiny Bachofenů. Popis těchto příbuzenských vazeb tak odkrývá mimořádnou personální provázanost elitních osob působících v 19. století a ukazuje, že elitní vrstva byla v tehdejší době velice úzká. Bez zajímavosti rovněž není, že tyto příbuzenské vazby překračovaly nejen pomyslné národnostní hranice, ale i hranice zemské.

Rod Bachofenů von Echt má velmi dlouhou historii. Původně pocházel z Limburska, území dnes rozděleného mezi Belgii a Nizozemí. Do šlechtického stavu byla rodina povýšena někdy na přelomu 15. a 16. století, kdy již sídlila převážně v Durynsku. Geografický záběr jejích členů byl ovšem mnohem širší. V 18. století například nacházíme příslušníky tohoto rodu v dánských diplomatických službách. Začátkem 19. století se první příslušník tohoto rodu usadil i v Čechách. Šlo o Abunda Bachofena von Echt (1778–1850), který pocházel z Ehrenbreitsteinu u Koblenze, nicméně odtud uprchl poté, co se zapletl do spiknutí proti Napoleonovi. Útočiště získal ve službách pražského arcibiskupa, na jehož panství Rožmitál pod Třemšínem působil jako nadlesní. Stejného spiknutí se společně s Abundem účastnil i jeho přítel Anton Reiss (1778–1822), jenž také opustil Porýní a stejně jako on se usadil na panství Rožmitál pod Třemšínem, kde působil jako šichtmistr. V roce 1806 se zde oženil s Abundovou sestrou Marií (1779–1836).[1] Toto manželství se ukázalo jako klíčové pro českou vlasteneckou společnost, neboť z šesti narozených dětí se dospělosti dožily tři dcery, tedy sestřenice Klementa Bachofen von Echt, které se všechny provdaly za muže, kteří měli ve své době významné místo v národní české společnosti i politice.

Nejstarší dcera Johanna Reiss (1809–1849) si v roce 1828 vzala advokáta Josefa Friče (1804–1876), a stala se tak mj. matkou známého revolucionáře z roku 1848 Josefa Václava Friče (1829–1890). Dle pamětí J. V. Friče se jeho prarodiče identifikovali s českou společností, přestože se sami česky nenaučili. A. Reiss se měl přátelit s Janem Jakubem Rybou, (1765–1815), významným českým hudebním skladatelem, který v Rožmitále působil jako městský písař a učitel. Poté, co se Reissovi po roce 1817 přestěhovali do Prahy, dbali i zde na to, aby dcerám zajistili učitele češtiny. Touto cestou se ve 20. letech do rodiny doslal i budoucí advokát Josef Frič, který v Praze studoval filozofickou fakulta a následně práva. Josef Frič se velmi brzy zařadil do české vlastenecké společnosti. V roce 1848 byl členem tzv. Svatováclavského (Národního) výboru a získal i volený poslanecký mandát do Českého zemského sněmu v roce 1848, který se ovšem nikdy nesešel. Poslancem se tedy stal až po obnovení ústavnosti v roce 1861 a mandát v městské kurii Českého zemského sněmu se mu za českou Národní stranu v městské kurii (obvod Praha: Nové Město) dařilo opakovaně obhajovat až do smrti. Josef Frič měl do rodiny Reissových přivést i svého vrstevníka Václava Staňka (1804–1871), budoucího lékaře, který se v roce 1832 oženil s Karolinou Reiss (1813–1868). I Václav Staněk se krátce zapojil do politického dění, když v roce 1848 získal poslanecký mandát jak na Českém zemském sněmu, tak na Ústavodárném rakouském říšském sněmu ve Vídni.

Nejvýznamnější dcerou Reissových byla nejmladší Antonie (1817–1852), jež je známá pod pseudonymem Bohuslava Rajská. Antonii bylo dopřáno vzdělání, které bylo pro ženy v této době neobvyklé. Patřila do okruhu tzv. české budečské školy vedené Karlem Slavojem Amerlingem (1807–1884). V roce 1843 otevřela soukromou dívčí školu, která byla první nejen v Praze, ale i v celých Čechách. V roce 1845 se provdala za ovdovělého Františka Ladislava Čelakovského (1799–1852), významného českého obrozeneckého básníka, který v době sňatku působil coby profesor slovanské literatury na univerzitě ve Vratislavi. Synem tohoto páru byl český právní historik Jaromír Čelakovský (1846–1914), jenž se angažoval jako mladočeský politik, když byl v letech 1878–1889 (za venkovskou kurii) a 1895–1911 (za městskou kurii) poslancem Českého zemského sněmu a v letech 1879–1881, 1900 a 1907–1911 i poslancem říšské rady.

Zakotvení Marie Reissové roz. Bachofen von Echt v české společnosti bylo z hlediska její širší rodiny výjimečné. Ostatní příbuzní již německé kulturní prostředí neopustili, naopak bývali ve své době často považováni za významné protagonisty němectví. Mariin mladší bratr Karl Bachofen von Echt (1786–1860), se usadil v Severním Porýní-Vestfálsku, a to na zámečku Geist ležícím mezi městy Oelde a Ennigerloh poblíž Münsteru, jenž od roku 1803 patřil pruskému státu. Karl se v roce 1815 oženil s dcerou knížecího správce Wilhelmine Vonnegut (1795–1851), s níž přivedl na svět šest synů a šest dcer. Až na jednoho syna a jednu dceru se všichni tito potomci dožili dospělosti, což bylo v tomto období spíše výjimečné.

Jako třetí v pořadí se Karlovi a Wilhelmine narodil syn Klement Bachofen von Echt (1819–1886), který se krátce po svých dvacetinách rozhodl přesídlit do Čech za svým strýcem Abundem, jenž se nikdy neoženil a byl v tu dobu majitelem vinic ve Střešovicích (nyní součást Prahy). V roce 1846 se Klementovi podařilo uzavřít velmi výhodný sňatek, když se jeho vyvolenou stala o tři roky starší, tedy již třicetiletá, Malvine Richter (1816–1893), která byla dcerou velkoobchodníka a majitele cukrovaru na (dnes) pražské Zbraslavi Antona Richtera (1782–1846). Klement se tak přiženil do velmi zajímavé rodiny. Jeho švagrem se totiž stal Anton Mansuet Richter (1810–1880), jenž sice zdědil otcův cukrovar, ale od druhé poloviny 60. let ho více zajímala politika. V letech 1867–1878 byl poslancem Českého zemského sněmu, když v kurii obchodních a živnostenských komor zastupoval pražskou OŽK. Sňatkem s Malvinou se Klement dostal do přízně i s pražským advokátem Karlem Schlosserem (1807–1876), jenž byl od roku 1835 ženatý s Malvininou starší sestrou Eleonorou (1812–1884) a jako velkostatkář zasedal v letech 1867–1873 na českém zemského sněmu i v říšské radě. V manželství K. Schlossera a Malviny přišlo na svět osm dětí, přičemž je zajímavé, že hned tři dcery se provdaly za poslance: Eleonora Schlosser (1839–1926) v roce 1858 za velkostatkáře Ernsta Theumera (1833–1904), jenž byl bratrancem dalších tří poslanců (Emila Theumera, Josefa Theumera a Leo Theumera), Malvina Schlosser (1841–1879) v roce 1862 za pražského advokáta Jaroslava Rilke von Rüliken (1833–1892) a Helena Schlosser (1844–1932) též v roce 1862 za Friedricha Leitenbergra (1837–1899), majitele kartounky v Kosmonosích.

Klement Bachofen se nejpozději od roku 1852 stal spolumajitelem zbraslavského cukrovaru,[2] k čemuž zanedlouho přibylo i vlastnictví cukrovaru v Líbeznicích ležících severně od Prahy. Zde mohl využít odbornosti svého bratra Karla Bachofena (1830–1922), který rovněž přesídlil do Prahy, aby na místní univerzitě v letech 1848–1853 studoval chemii. Po skončení studií využil možnost praxe v bratrově cukrovaru, kde až do poloviny 60. let působil jako ředitel. Poté se však cesty obou bratrů rozdělily, neboť od roku 1865 se Karl přesunul do vídeňského Nussdorfu, kde se zapojil do podnikání spojeného s rodinou jeho manželky. Karl se totiž v roce 1859 oženil s Albertinou Bosch (1839–1925), dcerou Franze Bosche (1790–1860), majitele pivovaru ve vídeňském Nussdorfu, jenž se postupně stal jedním z nejvýznamnějších pivovarů v Rakousku. Karel se tímto svým sňatek stal součástí dalšího významného rodinného klanu. V době příchodu Karla Bachofena do Vídně již pivovar převzal Franzův syn Rudolf Bosch (1841–1877), který se v roce 1866 oženil s Karoline Bayer (1839–1906), dcerou pražského obchodníka Josefa Bayera (1810–1874). Bez zajímavosti není, že Karolinina matka Karoline Kolb (1817–1844) byla sestrou manželky výše uvedeného Antona Mansueta Richtera. Boschovi a Bayerovi však byli spřízněni ještě před tímto sňatkem. Po smrti své první manželky se Josef Bayer totiž v roce 1847 oženil s Josefou Bosch (1826–1881), vlastní sestrou Rudolfa i Albertiny. Vzájemné vztahy byly pak dovršeny v roce 1887 svatbou Josefa Wilhelma Bayera (*1853, †po 1942), syna Josefa a Josefy, s Alexandrinou (1858–1926), dcerou Klementa Bachofena. Těsně před touto svatbou J. W. Bayer působil coby okresní komisař na ministerstvu vnitra ve Vídni, odkud přešel na české místodržitelství. V roce 1893 byl následně jmenován okresním hejtmanem v České Lípě.

Po předčasné smrti Rudolfa Bosche bylo směřování nussdorfského pivovaru ovlivňováno především Karlem Bachofenem. Toho následně vystřídal jeho syn Adolf Bachofen (1864–1947), jenž pivovar řídil do roku 1908 a poté se stal předsedou správní rady nově založené akciové společnosti Liberecko-Vratislavické a Jablonecké pivovary ve Vratislavicích nad Nisou (Reichenberg-Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien Aktien-Gesellschaft in Maffersdorf). Karel Bachofen s Nussdorfem spojil nejen svoji podnikatelskou činnost, velmi dobře se integroval i do místní společnosti a zapojil se také do komunální politiky. V letech 1872–1890 byl poslední starostou Nussdorfu před jeho připojením k Vídni, po ztrátě nussdorfské samostatnosti byl činný i ve vídeňském obecním zastupitelstvu.

V 90. letech se Bachofenové příbuzensky spojili s dalšími významnými německými rodinami, neboť Karlův syn August Bachofen von Echt (1866–1933) se v roce 1893 oženil s Helene Polak (1867–1927), dcerou pražského advokáta a velkostatkáře Otto Polaka (1839–1916), jenž opakovaně v letech 1879–1897 vykonával poslanecký mandát v městské kurii říšské rady (obvod Sokolov, Loket) za německou liberální stranu. Otto Polak byl napojen na řadu dalších poslanců. Oženil se s Annou Richter (1842–1900), dcerou továrníka na pražském Smíchově Franze Richtera (1809–1861), která byla zároveň sestrou Alexandra Richtera (1843–1914), jenž působil ve vedení ústředního pražského německého spolku tzv. německého kasina (Deutsches Haus) a v 80. letech se rovněž zapojil do politiky. Na Českém zemském sněmu zasedal v kurii obchodních a živnostenských komor v letech 1883–1889 za německou liberální stranu a pak znovu v letech 1892–1908. V letech 1909–1914 byl i členem Panské sněmovny. Alexandrova dcera Hedwig (nar. 1871), se v roce 1891 provdala za advokáta a velkostatkáře Franze Schmeykala (1865–1931), jenž byl synem advokáta a velkostatkáře Franze Schmeykala (1826–1894), který hájil zájmy Ústavověrné strany na Českém zemském sněmu od roku 1861 až do své smrti, byl zakladatelem a prvním starostou německého kasina a obecně platil za vůdce českých Němců. Bez zajímavostí není ani to, že nejmladší syn Karla Bachofena Reinhard (1877–1947), jenž byl majitelem panství u Štýrského Hradce, se v roce 1904 oženil s Alicí Pfizer (1876–1959), dcerou Karla/Charlese Pfizera (1824–1906), který z Německa odešel do amerického Brooklynu, kde v roce 1849 společně se svým bratrancem založil budoucí farmaceutický koncern Pfizer.

Ze sourozenců Klementa Bachofena se do Čech přestěhovala i jeho mladší sestra Gertrude (1832–1894). V roce 1864 se provdala za pražského advokáta Franze Schreitera (1835–1883). Schreiterovým švagrem a též i spolužákem byl advokát Alois Funke (1834–1911), jenž žil v severočeských Litoměřicích, kde byl v letech 1893–1911 i starostou. Zároveň od roku 1880 až do své smrti zasedal za městskou kurii českého zemského sněmu (obvod Litoměřice) a od roku 1894 byl rovněž do své smrti i poslancem říšské rady, kde hájil zájmy německé liberální strany.

Pokud jde o samotného Klementa Bachofena, ten v 50. letech zakoupil dům na Starém Městě pražském čp. 331 na Františkově (dnešním Smetanově) nábřeží, který se na několik desítek let stal útočištěm pro celou jeho rodinu. Od konce 50. let Klementa nacházíme v různých institucích spjatých s veřejným životem. V letech 1859–1862 byl viceprezidentem obchodní a živnostenské komory v Praze, od roku 1861 držel poslanecký mandát na Českém zemském sněmu i říšské radě, v roce 1862 se stal zakládajícím členem německého kasina, v roce 1863 pak koncesionářem české Severní dráhy (v letech 1884–1886 byl pak jejím prezidentem). Ve stejném období pak zakoupil i již zmínění statky Svinaře (okres Hořovice) a Lhotka (okres Kladno).

Bylo to zároveň období, kdy začaly dospívat Klementovy děti. V manželství s Malvínou Richterovou přišli v letech 1847–1858 na svět dva synové a tři dcery. Všechny děti se dožily dospělosti, i když syn Klement (1851–1869) zemřel již jako osmnáctiletý. Druhý syn Karl (1854–1909) vystudoval právnickou fakultu pražské univerzity, působil například jako člen správní rady České eskomptní banky. Nikdy se neoženil a žil z výnosů rodinných velkostatků. Platil však za předního představitele německého pražského života, dlouhá léta byl činný i jako tajemník volebního výboru ústavověrných velkostatkářů. Skončil tragicky, neboť se v domě na pražském vltavském nábřeží, kde žil od dětství, zastřelil.

Dům na dnešním Smetanové nábřeží čp. 331 na Starém Městě pražském

Šlo o dům, v němž našly v dospělosti útočiště i dvě z jeho vdaných sester. První z nich byla již zmíněná Alexandrina Bayer, druhá nejstarší sestra Malvine (1847–1921), která se v roce 1883 provdala za Josefa von Höflera (1844–1936), jenž v době svého sňatku působil jako radní tajemník Vrchního zemského soudu v Praze a později zastával pozici prezidenta krajských soudů v Mostě a v České Lípě. Josef byl synem známého německého historika Konstantina von Höflera (1811–1897), který přednášel nejprve na univerzitě v Mnichově a poté byl v roce 1851 rakouským ministrem kultu a vyučování Lvem Thunem povolán jako profesor historie na pražskou univerzitu. Konstantin Höfler byl v letech 1865–1869 rovněž poslancem městské kurie Českého zemského sněmu (obvod Chomutov, Vejprty a Přísečnice) a znovu se sem vrátil v letech 1871–1872 jako virilista z titulu funkce rektora Karlo-Ferdinandovy univerzity. Od roku 1872 až do své smrti byl i členem panské sněmovny říšské rady. Posledním dítětem Klementa Bachofena byla dcera Klementine (* 1849, † po 1913), která se v roce 1878 provdala za Emanuela Ullmanna (1843–1913), profesora trestního práva na univerzitě v Innsbrucku, jenž později působil i na univerzitě ve Vídni a Mnichově.

Zajímavý pohled do soužití několika různých domácností obývajících dům čp. 331 na Starém Městě pražském i do podoby bytové kultury tehdejší pražské elity nám umožňuje sčítání lidu z roku 1890, tedy z doby, kdy byl Klement Bachofen von Echt již čtyři roky po smrti. V domě, který v té době patřil vdově po Klementovi Malvině, bylo celkem pět bytových jednotek. V přízemí byl umístěn byt, který se skládal z jednoho pokoje a kuchyně a byl určen pro tehdy 62letého domovníka německé obcovací řeči, jenž zde žil se stejně starou manželkou a českou šestadvacetiletou služkou. Ve zvýšeném přízemí byl umístěn byt zetě majitelky domu Josefa W. Bayera, k němuž patřilo 6 pokojů, 3 kabinety (komory), 1 předpokoj a 1 kuchyň. Kromě J. W. Bayera a jeho manželky v něm žily i jejich dvě děti – téměř dvouletý syn a půlroční dcera – a též 29letý Adolf Bayer, bratr Josefa, který se živil jako lesní soukromý úředník. Domácnost doplňovaly ženy patřící k služebnému personálu. Dvě z nich byly sestry pocházející z Benešovska u Prahy a udávající jako obcovací řeč němčinu – starší 38letá zastávala pozici pokojské, mladší 31letá působila jako kuchařka. Zbývající dvě dívky byly najaty jako chůvy – 33letá německy mluvící dívky z Litoměřicka a česky mluvící 23letá dívka z Černého Kostelce. Lze předpokládat, že Bayerovi tento byt užívali od svatby v roce 1887 až do roku 1893, kdy se kvůli služebnímu postupu stěhovali do České Lípy.

První patro bývalo vyhrazeno pro nejreprezentativnější byt. V tomto případě šlo o prostor, který se skládal z 11 pokojů, 1 komory, 2 předpokojů a 1 kuchyně. Obývalo ho celkem 15 osob. Předně zde žila 74letá majitelka domu Malvine Bachofen von Echt. Kromě ní patřil do rodiny už jen její 46letý syn Karl. V domácnosti byla dále přítomná 71letá Elise Hiltz (1819–1912), která pocházela ze Švýcarska (z Courtelles v kantonu Bern) a byla jí přisouzena role společnice. Zbytek domácnosti tvořil služebný personál: německy mluvící 33letá pokojská z Prahy, česky mluvící 43letá kuchařka z Příbramska, česky mluvící 26letá pomocnice kuchařky pocházejí od Hořovic a německy mluvící 27letý služebník od Podbořan. Zbylých osm osob tvořilo jednu česky mluvící rodinu, jejíž hlavou byl 37letý kočí Václav Soukal (přímo v domě byli drženi i dva valaši). Spolu s ním zde žila jeho 39letá manželka a šest dětí ve věku od 1 roku do 16 let, přičemž u 14leté dcery bylo uvedeno, že sloužila jako chůvička, i když není zřejmé, o jaké děti se starala. Tuto rodinu majitelé domu zřejmě poznali v Líbeznicích, kde měl Klement Bachofen pivovar, neboť jejich děti se narodily právě zde.

Čtvrtý byt se nacházel ve druhém poschodí a skládal se ze 4 pokojů, 1 komory a 1 kuchyně. Od roku 1874 ho obývala pravděpodobně nepříbuzná rodina 62letého bývalého nájemce hospody z durynského města Schleiz, jenž v bytě žil s 57letou manželkou, 24letou dcerou a 24letou služkou pocházejí od Blatné. Poslední byt, který byl rovněž umístěn ve druhém patře, měl 5 pokojů, 1 předpokoj a 1 kuchyni. Žila zde rodina nejstarší dcery Klementa Bachofena Malviny provdané Höfler. I když její manželství s Josefem Höflerem trvalo již víc než šest let, bylo bezdětné, takže v bytě s nimi žila pouze 42letá kuchařka z Domažlicka a 33letá pokojská z Jindřichova Hradce, obě německy mluvící.

O deset let později se osazenstvo domu radikálně změnilo, neboť Malvine Bachofen von Echt v roce 1893 zemřela a obě její dcery následovaly své manžele na nová místa jejich působení – do České Lípy neodešla jen rodina Josefa W. Bayera, ale od roku 1897 zde po krátkém ročním intermezzu v Mostě působil jako prezident krajského soudu i Josef Höfler. Karl Bachofen von Echt zde tak z celé rodiny zůstal sám. Společnost mu i po deseti letech tvořila již jen 81letá Elise Hiltz, která byla ve sčítání roku 1900 charakterizována jako hospodyně. Kromě ní žila v domácnosti již jen 31letá služka a 32letá kuchařka, které obě udávaly za obcovací řeč češtinu. Je vysoce pravděpodobné, že Elise Hiltz zůstala s Karlem Bachofenem až do jeho smrti. Zemřela totiž až v srpnu 1912, kdy jí bylo téměř 93 let, ve Vídni. Z úmrtního matričního zápisu vyplývá, že bývala chůvou, takže je pravděpodobné, že vychovala všechny děti Klementa Bachofena. Ty se o ni nakonec také postaraly. Dožila totiž v domě, který v roce 1911 poté, co byl její manžel penzionován, koupila Alexandrina Bayer roz. Bachofen. Sama Alexandrina zde také v roce 1926 zemřela.

Začátkem 20. století se po sto letech svého působení rod Bachofenů z českých zemích stahuje. Po sebevraždě Klementova syna Karla sice stále ještě působil coby předseda správní rady ve vratislavickém pivovaru Karlův bratranec Adolf, jenž podobně jako Karl zůstal bezdětný. Adolf se od 20. let se však stále více zajímal o paleontologii a v 61 letech obhájil doktorskou práci na univerzitě ve Vídni. Do Vídně se přestěhovaly i Klementovy dcery Alexandrina Bayer a Malvina Höfler, které zde obě zemřely.

[1] Frič, Paměti I, Praha 1957, s. 38.

[2] Centralblatt der Land- und Forstwirthschaft in Böhmen, 8 Nummer, 1852, s. 4

Vasile Ladislau Pop (1819–1875) pocházel z kněžské rodiny šlechtického původu žijící v Berindu (Berend, Kolozs). Narodil se jako druhý z deseti dětí kněze Ananie Popa a jeho manželky Anastázie. Základní, střední a vyšší vzdělání získal na římskokatolickém (piaristickém) gymnáziu v Kluži, kde patřil k nejpilnějším žákům své generace. V tomto formativním období rovněž dostal své druhé jméno, které je překladem jeho křestního jména z rumunštiny do maďarštiny (Vasile, z něhož se stalo Ladislau), což dalo vznik celému jménu Vasile Ladislau Pop. Po absolvování gymnázia v roce 1835 se Vasile zapsal na právnickou fakultu v Kluži a o tři roky později ji absolvoval. V roce 1838 získal na přímluvu svého otce u Ioana Lemeniho (1780–1861), řeckokatolického biskupa v Blaji, stipendium na teologické fakultě Vídeňské univerzity, kde studoval v semináři svaté Barbory. Během čtyřletého studia teologie v hlavním městě rakouského císařství si mladý Vasile Ladislau Pop doplnil vzdělání o teoretické pojmy a německý jazyk, což se mu mělo v pozdější kariéře obzvláště hodit. Díky studiím ve Vídni se také mnohem snáze začlenil do mimořádně složitého formativního prostředí, v němž získal přístup k četbě a ideovým proudům, jež se ukázaly být obzvláště podnětné pro jeho politický a kulturní rozhled. Právě v tomto období se Vasile Ladislau Pop dostal také ke studiu děl sedmihradských rumunských osvícenců, jakými byli například Petru Maior (1756–1821), Gheorghe Șincai (1754–1816) a Samuil Micu (1745–1806), kteří historicky a jazykově dokládali románský původ Rumunů. Považovali jej za nezpochybnitelný argument pro uznání Rumunů za politický národ se stejnými právy, jako měly i ostatním politické národy v Sedmihradsku.

Obrázek – zdroj: „Oameni de știință și cultură din Reghin și împrejurimi“, Album, 11, Městská knihovna Petru Maior (Biblioteca Municipală Petru Maior), Reghin, http://www.bibliotecareghin.ro/index.php?Book=43.

Po zakončení studií ve Vídni se Vasile Ladislau Pop vrátil do Sedmihradska, kde byl jmenován učitelem matematiky v teologickém semináři v Blaji. Přestože zde vyučoval pouze tři roky, do roku 1845, jeho žáci a potomci si ho pamatují jako prvního učitele, který v semináři vyučoval matematiku v rumunštině. Během svého působení v Blaji se také seznámil a sblížil s novou generací učitelů, jako byli Ioan Rusu (1811–1843), Ioan Cristoceanu (1810–1844) a Demetriu Boieriu (1812–1871), a s některými z nich navázal dlouholeté přátelství. Především šlo o učitele, historika, filozofa a politika Simiona Bărnuțiu (1808–1864), s nímž sdílel stejné ideály a politicko-kulturní plány zaměřené na uznání politických práv Rumunů v Sedmihradsku.

Přátelství s Bărnuțiuem ho v letech 1843–1846 vtáhlo do konfliktu mezi novou generací učitelů a starší učitelskou generací sdruženou kolem biskupa Ioana Lemeniho v Blaji. V důsledku tohoto konfliktu byl Vasile nakonec z Blaje vyhnán.

Cesta do „Vídně, k císařově pravici“

Vyhnání z Blaje (1845) představovalo pro Vasile Ladislau Popa zásadní zlom v jeho profesní kariéře. Poté co ho otec poslal studovat teologii, aby se mohl stát knězem, ale biskup ho kvůli odlišným názorům vyhnal, se Vasile rozhodl nadobro opustit kněžskou dráhu a dát se na právnickou kariéru. Právě tehdy otci slíbil, že se domů vrátí až poté, co „stane po císařově pravici“. Proto se ještě téhož roku, 1845, zapsal ke studiu práv na Královské radě (odvolacím soudu) v Târgu Mureș, kterou absolvoval v roce 1848 a získal právnický diplom. Svou kariéru zahájil v Reghinu, kde se v roce 1846 seznámil s mladičkou Elenou Olteanu, a na podzim roku 1848 se s ní oženil. Od samého počátku své právnické kariéry těžil mladý Vasile L. Pop z podpory rodiny Olteanu a dalšího příbuzenstva, což mu usnadnilo vstup do sedmihradských intelektuálních kruhů. Rodiče jeho manželky byli obchodníci, kteří se v okolí těšili dobré pověsti, a Elenin strýc z matčiny strany, rovněž obchodník, otevřeně oba mladé manžele podporoval.

V roce 1849 byl Vasile L. Pop jmenován okresním komisařem v Reteagu (v župě Bistrița) a krátce nato právním poradcem u soudního dvora v Bistriți. Byl to začátek jeho administrativně-politického kariérního vzestupu, který ho v následujících dvou desetiletích vynesl do nejvyšších pozic a hodností, které kdy sedmihradští Rumuni měli. Poté co působil jako právní rada v Bistriți (1852) a u Nejvyššího soudu v Sibiu (1854), byl povýšen na právního radu na ministerstvu spravedlnosti ve Vídni (1859). Vrcholu své kariéry dosáhl v letech „liberálního tání“ na počátku sedmého desetiletí 19. století, kdy byl jmenován místopředsedou sedmihradské vlády a předsedou sedmihradského Nejvyššího soudu. V roce 1863 byl jmenován soukromým poradcem císaře. V té době mu bylo pouhých 45 let a díky vynikajícímu vzdělání a podpoře rodiny své manželky se mu podařilo obsadit jedny z nejvyšších státních funkcí, které do té doby Rumuni zastávali. V letech 1863 a 1864 se také jako poslanec zúčastnil jednání sedmihradského sněmu v Sibiu. V této funkci se podílel na přípravě zákonů zakotvujících pro Rumuny stejná práva, která měly i ostatní národy v Sedmihradsku.

Po podepsání rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867 byl Vasile L. Pop jmenován místopředsedou kasačního soudu v Budapešti. Tuto funkci zastával až do konce svého života. Kromě toho byl za své zásluhy ve službách sedmihradských Rumunů v roce 1868 zvolen předsedou spolku Astra (sedmihradský spolek pro rumunskou literaturu a kulturu rumunského lidu). Zemřel 17. února 1875 v Budapešti a byl pohřben v Reghinu v rodinné hrobce rodu Olteanu.

Případ Vasile L. Popa je názorným příkladem sociální mobility jedince, který pocházel z kněžské rodiny, ale opustil tuto společensko-profesní kategorii, aby se mohl věnovat právnické kariéře, jež ho v době rakouského neoliberalismu vynesla až na vrchol sedmihradské politické pyramidy. K jeho společenskému vzestupu přispělo rovněž manželství s Elenou Olteanu, podpora její rodiny a jejích příbuzenských sítí.

Bibliografie:

Federațiunea, 11–12, MDCCCLXXV, 9/21 February 1875, 33.

Transilvania. Foia Asociațiunii transilvane pentru literatura și cultura poporului român, 5, VIII, 1 March 1875, 49–51.

Nicolae Comșa, Dascălii Blajului. Seria lor cronologică cu date bio-bibliografice (Blaj: Tipografia Seminarului, 1940).

Elie Dăian, Al doilea președinte al Asociațiunii: Vasile L. bar. Pop 1819–1875 (Sibiu: Editura “Asociațiunii”, 1925).

Solomon Haliță (1859–1926)

Zdroj: zde.

Maxim Haliță (1826–1893) pocházel z rodiny strážců hranic v Sângeorz Băi (Sângeorzul Român, Oláhszentgyörgy). Ve 40. letech 19. století začínal jako vesnický učitel, během revoluce 1848-1849 pak sloužil v 17. (2. rumunském) hraničářském pluku. Poté co byl vojenský pohraniční systém v této oblasti zrušen, začal pracovat v místní samosprávě, kde postupně zastával místo: vesnického notáře (1851–1872), úředníka na okresním hejtmanství (1873–1873), okresního hejtmana (1873–1875) a královského vrchního poštmistra (1875–1889). V roce 1852 se oženil s Ileanou Ciocan (adoptovanou rodinou Isipoaie), s níž měl čtyři děti: Elisabetu (1853–1915), Axente (1856–1865), Solomona (1859–1926) a Alexandra (1862–1933). (více zde)

Jeho děti patřily k první generaci mladých, kteří při svých studiích využívali finanční podpory, poskytované z Fondu pohraniční stráže, instituce založené po zrušení vojensky střežené hranice.

Elisabeta studovala nejprve na dívčí škole v Năsăudu (Naszód) a poté v Bistrici (Bistritz, Beszterce). Provdala se za Grigore Maricu, kněze z nedaleké vesnice. V roce 1879 její manžel zemřel, když ho při návratu z lovu nešťastnou náhodou zranil její tehdy dvacetiletý bratr Salomon Haliță. V důsledku této události se Salomon zapřisáhl, že se nikdy neožení, zůstane bezdětný a bude vychovávat své tři osiřelé synovce. To také činil a po celý život je podporoval. (více zde)

Nejmladší syn Alexander studoval řeckokatolickou teologii v Gherle (Szamosújvár) (1884–1888) a literaturu na Univerzitě Františka Josefa v Kluži (Kolozsvár) (1888–1893). Působil jako učitel na gymnáziu v Năsăudu (1891–1911, 1920–1928) a také jako farář v Năsăudu a kaplan v Rodně (1911–1920). (více zde)

Avšak nejslavnějším členem rodiny se měl stát Solomon Haliță. Solomon nejprve s vynikajícími výsledky vystudoval gymnázium v Năsăudu, kde se též aktivně zapojil do činnosti školních literárních spolků (povolených i tajných). Spolky byly tehdy ohniskem rumunského nacionalismu a někteří z Halițăových kolegů (Ioan Macavei (1859–1894), Corneliu Pop Păcurariu (1858–1904)) se později stali novináři radikálně nacionalistických politických novin Tribuna a za své články byli vězněni. Haliță poté studoval historii, filozofii a pedagogiku na univerzitě ve Vídni, kde se stal členem rumunského studentského spolku „România Jună“, ale také menšího literárního klubu „Arborele“ (Strom), který měl pouhých sedmnáct členů. Hlavním cílem tohoto klubu bylo šířit kulturní myšlenky starého rumunského království (zejména myšlenky spolku „Junimea“) mezi Rumuny v Sedmihradsku. (více zde) Za zmínku stojí, že z více než poloviny jeho členů se později staly veřejně známé osobnosti rumunského kulturního a politického života a přinejmenším jeden z nich, Septimiu Albini, se v redakci „Tribuny“ spojil s Halițăovými bývalými spolužáky ze střední školy a později si také odpykal trest za tiskové delikty. (více zde)

Po dokončení studií v roce 1883 Haliță doma jen obtížně hledal stálé učitelské místo. Je ale třeba po pravdě říci, že zřejmě neměl trpělivost čekat, až se nějaké místo uvolní, protože velmi brzy emigroval do Rumunska. V roce 1890 se vzdal maďarského občanství a stal se občanem Rumunského království. V letech 1883–1919 působil jako středoškolský učitel v různých městech a zároveň si budoval úřednickou kariéru v oblasti veřejného školství: v letech 1889–1891 byl členem generální [tj. národní] Rady pro výuku, v letech 1896–1899, 1901–1904, 1907–1911 a 1914–1919 generálním školním inspektorem. Za své úspěchy vděčil do značné míry dobrým vztahům, které navázal se Spiru Haretem, významným liberálním reformátorem školství v Rumunsku na počátku 20. století. (více zde)

Během první světové války a zvláště v době, kdy rumunští političtí představitelé dočasně sídlili v Iași (1916–1918), navázal Haliță ještě užší vztahy s představiteli Národně liberální strany, především s premiérem Ionem I. C. Brătianu. Z pozice schopného a uznávaného úředníka v oblasti školství se tak pomalu přesouval k řešení citlivějších politických otázek. V říjnu 1918 sehrál roli prostředníka mezi rumunskými delegáty ze Sedmihradska a rumunskou vládou. Poté byl vyslán zpět do Sedmihradska, aby doprovázel Brătianuova vyjádření politické a vojenské podpory. V této funkci se 1. prosince 1918 zúčastnil Velkého národního shromáždění v Alba Iulia (více zde). Toto výsadní postavení rovněž vysvětluje jeho dočasné jmenování prefektem Iași v roce 1919. (více zde)

V letech 1920–1922 se Haliță vrátil do Sedmihradska jako generální (tj. zemský) školní inspektor. V roce 1922 byl jmenován prefektem své domovské župy Năsăud (po roce 1925 Bistrița-Năsăud) a zůstal jím až do pádu liberální vlády v dubnu 1926. Dosáhl tak vrcholu své kariéry, který si před čtyřiceti lety, kdy tutéž župu opustil, protože nenašel stálé učitelské místo, jistě nikdo nedovedl ani představit. Zemřel o několik měsíců později, 1. prosince 1926.

Kariéra Salomona Haliță poukazuje na možnosti sociální mobility, které se v bývalém rakouském vojenském pohraničí otevřely v důsledku finanční podpory vzdělávání, a to díky transformaci fondů určených na vojenské účely na fondy vzdělávací a stipendijní. Ilustruje také neustálou migraci rumunských vysokoškolských absolventů z Rakouska-Uherska do Rumunska, díky čemuž se rumunská státní správa zaplnila vysoce kvalifikovanými pracovníky na všech úrovních a ve všech oborech činnosti. V neposlední řadě ukazuje, jak kombinace profesionality a osobních vztahů (budovaných rovněž po profesní linii) pomáhala zachovat vysokou úřednickou pozici navzdory změnám ve vládě, a jak politická podpora pomohla přenést se z ministerské byrokracie mezi správní a politickou elitu.

Literatura

Septimiu Albini, Direcția nouă în Ardeal. Constatări și amintiri, in vol. Lui Ion Bianu amintire. Din partea foștilor și actualilor funcționari ai Academiei Române la împlinirea a șasezeci de ani, București, 1916. (zde)

Alexandru Dărăban, Maxim Haliță – locuitor de frunte din Sângeorgiul Român, în „Arhiva Someșană”, XV, 2017. (zde)

Alexandru Dărăban (ed.), Solomon Haliță, om al epocii sale, Cluj–Napoca, Mega, 2015. (zde)

Ironim Marţian, Figuri de dascăli năsăudeni şi bistriţeni, Editura Napoca Star, Cluj–Napoca, 2002.

Adrian Onofreiu, Ana Maria Băndean, Prefecții județului Bistrița–Năsăud (1919–1950; 1990–2014). Ipostaze, imagini, mărturii, Bistrița, Charmides, 2014.

Grigore Pletosu, Moarte prin puşcă, în „Telegraful Român”, XXVII, 1879, nr. 91, 7 august, s. 359. (zde)