Maximilian Obentraut (1795–1883). Záhadný původ krajského prezidenta
Nemanželský původ představoval v moderní společnosti 19. století stále jedno z největších společenských stigmat, které si s sebou jedinec mohl do života přinést. Absence otce, prekarita rodinného zázemí většinou spojená s nedostatkem finančním prostředků a složitou obživou matky a dítěte, nedávaly příliš dobré vyhlídky k společenskému uplatnění jedince, pokud se vůbec dožil dospělého věku. K tomu přistupovaly i různá omezené týkající se studia, stipendií či přijetí do služby, které vyžadovaly přeložení křestního listu a při nichž okamžitě vyšlo najevo, z jakých poměrů uchazeč pochází. Jistou výjimku v tomto ohledu představovaly nemanželské děti vyšších společenských vrstev, ilegitimita v prostředí panovnického dvora a aristokracie byla sice z hlediska církve neméně nežádoucí jako u běžného obyvatelstva, nicméně možnosti, jak se o dítě postarat, zde byly mnohem širší. Početí a porod nemanželského dítěte byl navíc v průběhu osvícenských reforem zbaven trestněprávního postihu a demografové v tomto ohledu hovoří i o první sexuální revoluci, kdy se křestní matriky začaly plnit dětmi, u nichž zůstávalo pole pro otce prázdné.
Jako nemanželské dítě přišel na svět 12. října 1795 i Maximilian Obentraut. Narodil se v zájezdním hostinci na náměstí v západočeské Kdyni za dramatických okolností. Matrika křtu je v tomto ohledu velmi skoupá, otec dítěte chybí a jako matka je udaná jistá Anna, dcera panského vrchního Františka Obentrauta z Mnichova Hradiště. Jde však zjevně o vymyšlené jméno, žádného takového úředníka nelze v archivních pramenech dohledat. Pozdější zářná úřední kariéra Maximiliana (pojmenovaného podle patrona v den svého narození) dala příčinu celé řadě dohadů a spekulací o jeho původu, které se dokonce dočkaly i beletristického zpracování místním spisovatelem a katolickým duchovním Jindřichem Šimonem Baarem (1869–1925). Ve svém románu Lůsy barvitě popisuje jak narození chlapce, tak i jeho pozdější výchovu a vzdělání.
Lze předpokládat, že Baar ve svých historických románech zprostředkoval místní vyprávění či příběhy, které se mohl dozvědět od svých kolegů duchovenského stavu a které je ostatně možno i podepřít celou řadou nepřímých důkazů a podivných okolností souvisejících s Obentrautovým původem a jeho úřední kariérou. Jeho matku totiž někteří z dalších autorů identifikují jako hraběnku Marii Annu Stadionovou (1775–1841), mladou manželku Jana Filipa II. ze Stadionu (1763–1824), bývalého císařského vyslance, jež pobývala na stadionském panství v Koutu na Šumavě, vzdáleném jen několik kilometrů od Kdyně. Její těhotenství v době manželovy dlouhodobé nepřítomnosti představovalo samozřejmě vážný problém, který bylo nutné pokud možno co nejvíce utajit. Během cesty na utajené místo však – alespoň podle místní tradice – došlo k překotnému porodu. Hraběnka byla proto nucena přivést dítě na svět nečekaně v zájezdním hostinci, její komorná si však vymínila uzavřenou místnost, do níž umožnila přístup jen místní porodní bábě a knězi. Druhý den zrána matka své dítě opustila, novorozeného chlapce se ujala porodní bába, jejíž syn mu šel společně se servírkou z hostince za kmotry. Křest provedl přímo v hostinci ještě ten den místní kněz, kaplan Martin Hufner. Ten se pak dítěte také následně ujal, podle Baara mu jej matka přímo svěřila, když ji po porodu vyzpovídal a poskytl rozhřešení.
V péči římskokatolického duchovního strávil mladý Obentraut dětství i mládí, společně s ním přešel ve třech letech roku 1798 na blízké poutní místo Tanaberk, kde se Hufner stal farářem u kostela sv. Anny. Jeho pěstoun jej zřejmě zpočátku i vzdělával a následně podpořil jeho studium v Domažlicích na hlavní škole a v Plzni na piaristickém gymnáziu. Po absolvování gymnázia se Obentraut přihlásil na právnickou fakultu do Vídně, což se jeví jako přinejmenším nezvyklá volba. Studovat práva totiž mohl i na pražské univerzitě, kde by mu navíc jeho pěstoun mohl snadno zajistit i dobré přijetí u svých přátel z řad českých duchovních a přátel první obrozenecké generace, odchod do Vídně byl v tomto ohledu nepochybně finančně nákladnější variantou.
Maximilianu Obentrautovi se dostalo i jako nemanželskému dítěti prvotřídního vzdělání, k čemuž jeho pěstouna nepochybně vedla snaha zajistit sirotkovi do budoucna uplatnění v tehdejší stavovské společnosti. Aby budoucí profesní dráhu mladého studenta nic nenarušovalo, bylo nutné nějakým způsobem získat i nepravý křestní list, uvádějící smyšlené rodiče: otce Karla Obentrauta, c. k. rytmistra kyrysnického pluku, a matku Annu roz. Herold.
Falešný výpis z křestní matriky musel absolvovaný jurista použít zřejmě již při vstupu do státních služeb, když se ve svých 26 letech stal aspirantem Krajského úřadu v Mladé Boleslavi. Zde začala jeho kariéra úředníka politické správy. V únoru 1849 jej tehdejší ministr vnitra Franz Seraf hrabě Stadion (1806–1853) – pokud bychom přistoupili na možnou spřízněnost Obentrauta s hraběcí rodinou Stadionů, tak by Franz byl jeho polovičním bratrem – navrhl na pozici novobydžovského krajského hejtmana. V té době již Stadion připravoval komplexní reformu veřejné správy, která po zrušení poddanských svazků ztratila své tradiční uspořádání formou panství a magistrátů královských měst. Třebaže tedy bývalým krajům v podobě z poloviny 18. století již bylo vyměřeno jen několik měsíců života, zajistil si Obentraut svým jmenováním výhodnou startovní pozici do nového systému. V něm zaujal nejprve místo jednoho ze sedmi krajských prezidentů, kteří měli ve Stadionově představě uspořádání monarchie hrát zcela klíčovou roli (ještě důležitější než samotní místodržitelé).
S nástupem Alexandra Bacha (1813–1893) do funkce ministra vnitra a vyhlášením organického zřízení tzv. Silvestrovskými patenty bylo zřejmé, že dojde k další přestavbě struktury veřejné správy. V té době byl Obentraut povolán do funkce šéfa zemské vyvazovací komise. V této pozici měl na starosti složitý systém vypořádání poddanských povinností a závazků vůči bývalým vrchnostenským majitelům, jejichž tíži a vyplacení na sebe částečně převzala i země a státní správa. V hodnosti ministerského rady a krajského prezidenta se Obentraut zařadil mezi nejvýše postavené úředníky země, kteří byli v přímém kontaktu s místodržitelem i ministrem vnitra. Především místodržitel si cenil svého úředníka, a tak Obentrautovi v lednu 1853 přibyla znovu i funkce krajského prezidenta, tentokrát klíčového pražského kraje, a následně i pozice v tzv. organizační komisi připravující nové správní uspořádání. Za tyto zásluhy jej o rok později císař odměnil rytířským křížem Lepoldova řádu, který Obentrautovi dával automatickou možnost nobilitace. Úředník toho záhy využil a byl v roce 1855 povýšen do rytířského stavu, o jeho skutečném původu, respektive o jeho údajných předcích však nobilitační podklady neobsahují žádné údaje.
Maximilian Oberntraut se z pozice nemanželského dítěte dokázal zařadit mezi společenskou elitu své doby. Jeho vysoké postavení v rámci nově budované státní správy se promítlo i do možností uplatnění jeho dětí. Ze čtyř synů, kteří se dožili dospělosti, tři vystudovali právnickou fakultu v Praze a stejně jako jejich otec nastoupili službu u politické správy. Maximilian sice po několika letech praxe zvolil kariéru notáře, zbylí dva zůstali věrni službě státu a císaři a dosáhli neméně významných postů jako jejich – nemanželský – otec.
Literatura
Gustav Hofmann, Ještě k původu a životě Maxmiliána Obentrauta, Sborník Muzea Chodska v Domažlicích, 1997, s. 18–23.
Jan Prokop Holý, „Záhadná“ osobnost rytíře Maxmiliána z Obentrautu, Zpravodaj města Horšovský Týn 2005, č. 3, s. 16.
Rudolf Šlajer, Tajemný příběh rytíře Maxmiliána, Kdyňsko 5 (2009), č. 1, s. 8.