Solomon Haliță (1859–1926)
Zdroj: zde.
Maxim Haliță (1826–1893) pocházel z rodiny strážců hranic v Sângeorz Băi (Sângeorzul Român, Oláhszentgyörgy). Ve 40. letech 19. století začínal jako vesnický učitel, během revoluce 1848-1849 pak sloužil v 17. (2. rumunském) hraničářském pluku. Poté co byl vojenský pohraniční systém v této oblasti zrušen, začal pracovat v místní samosprávě, kde postupně zastával místo: vesnického notáře (1851–1872), úředníka na okresním hejtmanství (1873–1873), okresního hejtmana (1873–1875) a královského vrchního poštmistra (1875–1889). V roce 1852 se oženil s Ileanou Ciocan (adoptovanou rodinou Isipoaie), s níž měl čtyři děti: Elisabetu (1853–1915), Axente (1856–1865), Solomona (1859–1926) a Alexandra (1862–1933). (více zde)
Jeho děti patřily k první generaci mladých, kteří při svých studiích využívali finanční podpory, poskytované z Fondu pohraniční stráže, instituce založené po zrušení vojensky střežené hranice.
Elisabeta studovala nejprve na dívčí škole v Năsăudu (Naszód) a poté v Bistrici (Bistritz, Beszterce). Provdala se za Grigore Maricu, kněze z nedaleké vesnice. V roce 1879 její manžel zemřel, když ho při návratu z lovu nešťastnou náhodou zranil její tehdy dvacetiletý bratr Salomon Haliță. V důsledku této události se Salomon zapřisáhl, že se nikdy neožení, zůstane bezdětný a bude vychovávat své tři osiřelé synovce. To také činil a po celý život je podporoval. (více zde)
Nejmladší syn Alexander studoval řeckokatolickou teologii v Gherle (Szamosújvár) (1884–1888) a literaturu na Univerzitě Františka Josefa v Kluži (Kolozsvár) (1888–1893). Působil jako učitel na gymnáziu v Năsăudu (1891–1911, 1920–1928) a také jako farář v Năsăudu a kaplan v Rodně (1911–1920). (více zde)
Avšak nejslavnějším členem rodiny se měl stát Solomon Haliță. Solomon nejprve s vynikajícími výsledky vystudoval gymnázium v Năsăudu, kde se též aktivně zapojil do činnosti školních literárních spolků (povolených i tajných). Spolky byly tehdy ohniskem rumunského nacionalismu a někteří z Halițăových kolegů (Ioan Macavei (1859–1894), Corneliu Pop Păcurariu (1858–1904)) se později stali novináři radikálně nacionalistických politických novin Tribuna a za své články byli vězněni. Haliță poté studoval historii, filozofii a pedagogiku na univerzitě ve Vídni, kde se stal členem rumunského studentského spolku „România Jună“, ale také menšího literárního klubu „Arborele“ (Strom), který měl pouhých sedmnáct členů. Hlavním cílem tohoto klubu bylo šířit kulturní myšlenky starého rumunského království (zejména myšlenky spolku „Junimea“) mezi Rumuny v Sedmihradsku. (více zde) Za zmínku stojí, že z více než poloviny jeho členů se později staly veřejně známé osobnosti rumunského kulturního a politického života a přinejmenším jeden z nich, Septimiu Albini, se v redakci „Tribuny“ spojil s Halițăovými bývalými spolužáky ze střední školy a později si také odpykal trest za tiskové delikty. (více zde)
Po dokončení studií v roce 1883 Haliță doma jen obtížně hledal stálé učitelské místo. Je ale třeba po pravdě říci, že zřejmě neměl trpělivost čekat, až se nějaké místo uvolní, protože velmi brzy emigroval do Rumunska. V roce 1890 se vzdal maďarského občanství a stal se občanem Rumunského království. V letech 1883–1919 působil jako středoškolský učitel v různých městech a zároveň si budoval úřednickou kariéru v oblasti veřejného školství: v letech 1889–1891 byl členem generální [tj. národní] Rady pro výuku, v letech 1896–1899, 1901–1904, 1907–1911 a 1914–1919 generálním školním inspektorem. Za své úspěchy vděčil do značné míry dobrým vztahům, které navázal se Spiru Haretem, významným liberálním reformátorem školství v Rumunsku na počátku 20. století. (více zde)
Během první světové války a zvláště v době, kdy rumunští političtí představitelé dočasně sídlili v Iași (1916–1918), navázal Haliță ještě užší vztahy s představiteli Národně liberální strany, především s premiérem Ionem I. C. Brătianu. Z pozice schopného a uznávaného úředníka v oblasti školství se tak pomalu přesouval k řešení citlivějších politických otázek. V říjnu 1918 sehrál roli prostředníka mezi rumunskými delegáty ze Sedmihradska a rumunskou vládou. Poté byl vyslán zpět do Sedmihradska, aby doprovázel Brătianuova vyjádření politické a vojenské podpory. V této funkci se 1. prosince 1918 zúčastnil Velkého národního shromáždění v Alba Iulia (více zde). Toto výsadní postavení rovněž vysvětluje jeho dočasné jmenování prefektem Iași v roce 1919. (více zde)
V letech 1920–1922 se Haliță vrátil do Sedmihradska jako generální (tj. zemský) školní inspektor. V roce 1922 byl jmenován prefektem své domovské župy Năsăud (po roce 1925 Bistrița-Năsăud) a zůstal jím až do pádu liberální vlády v dubnu 1926. Dosáhl tak vrcholu své kariéry, který si před čtyřiceti lety, kdy tutéž župu opustil, protože nenašel stálé učitelské místo, jistě nikdo nedovedl ani představit. Zemřel o několik měsíců později, 1. prosince 1926.
Kariéra Salomona Haliță poukazuje na možnosti sociální mobility, které se v bývalém rakouském vojenském pohraničí otevřely v důsledku finanční podpory vzdělávání, a to díky transformaci fondů určených na vojenské účely na fondy vzdělávací a stipendijní. Ilustruje také neustálou migraci rumunských vysokoškolských absolventů z Rakouska-Uherska do Rumunska, díky čemuž se rumunská státní správa zaplnila vysoce kvalifikovanými pracovníky na všech úrovních a ve všech oborech činnosti. V neposlední řadě ukazuje, jak kombinace profesionality a osobních vztahů (budovaných rovněž po profesní linii) pomáhala zachovat vysokou úřednickou pozici navzdory změnám ve vládě, a jak politická podpora pomohla přenést se z ministerské byrokracie mezi správní a politickou elitu.
Literatura
Septimiu Albini, Direcția nouă în Ardeal. Constatări și amintiri, in vol. Lui Ion Bianu amintire. Din partea foștilor și actualilor funcționari ai Academiei Române la împlinirea a șasezeci de ani, București, 1916. (zde)
Alexandru Dărăban, Maxim Haliță – locuitor de frunte din Sângeorgiul Român, în „Arhiva Someșană”, XV, 2017. (zde)
Alexandru Dărăban (ed.), Solomon Haliță, om al epocii sale, Cluj–Napoca, Mega, 2015. (zde)
Ironim Marţian, Figuri de dascăli năsăudeni şi bistriţeni, Editura Napoca Star, Cluj–Napoca, 2002.
Adrian Onofreiu, Ana Maria Băndean, Prefecții județului Bistrița–Năsăud (1919–1950; 1990–2014). Ipostaze, imagini, mărturii, Bistrița, Charmides, 2014.
Grigore Pletosu, Moarte prin puşcă, în „Telegraful Român”, XXVII, 1879, nr. 91, 7 august, s. 359. (zde)
Lőrinc Mara z Felsőszálláspataku (rumunsky Sălașu de Sus) se narodil v roce 1823 v Székelyföldváru/Războieni-Cetate (tehdy v sikulském okrese Aranyos/Arieș, v Sedmihradsku).
Jeho dědeček, nesoucí stejné jméno, byl přísedícím u sedmihradského královského soudního dvora. Jeho strýc, který se rovněž jmenoval stejně, byl důstojníkem za napoleonských válek. Lőrincův otec József byl zemským komisařem a později královským soudcem zmiňovaného sikulského okresu, rodina však vlastnila také majetek v župě Hunyad/Hunedoara. József měl sedm dětí: šest synů (Miklós, Lőrinc, Károly, Gábor, Sándor a György) a jednu dceru (Ágnes, provdanou za barona Istvána Keményho).
Lőrinc Mara se dal na vojenskou dráhu, vystudoval Císařskou a královskou technickou vojenskou akademii (k.u.k. Technische Militärakademie, další podrobnosti zde) a sloužil jako podporučík v sikulském pohraničním pluku z Csíkszeredy/Miercurea Ciuc. Během revoluce v letech 1848–1849 sloužil spolu s dalšími členy své rozvětvené rodiny (např. zde) jako kapitán v uherské honvédské armádě, za což byl původně odsouzen k trestu smrti, později však byl po čtyřletém věznění v Olomouci omilostněn. V 60. letech 19. století vstoupil do politiky, a to jako okresní šerif (szolgabíró) a župní komisař (alispán). Mara byl stoupencem strany Kálmána Tiszy (1830–1902) a po dvou neúspěšných kandidaturách se mu nakonec po nástupu této strany k moci podařilo v roce 1875 získat poslanecký mandát ve volebním obvodu Hátszeg/Hațeg (kde se nacházely jeho rodinné statky). Tento volební obvod zastupoval v letech 1875–1886 (viz zde) a zemřel v roce 1893.
Lőrinc Mara byl ztělesněním „mameluků“ Kálmána Tiszy – jak se tehdy stoupencům Maďarské liberální strany říkalo. Jeho spletité vztahy s voliči, většinou rumunskými vesničany, zachycuje literární dílo Kálmána Mikszátha (1847–1910). Mikszáth vypráví, že když se jeden z opozičních kandidátů Ivor Kaas (1842–1910) se svými příznivci (některými z místních arménských obchodníků a rodinou expremiéra Menyhérta Lónyaye (1822–1884) pokusili uplatit voliče bankovními šeky namísto obvykle vyplácené hotovosti, proplatili Maraovi volební asistenti vesničanům hodnotu šeků za hotové. Mara tak vyhrál volby převážně díky penězům svého protivníka a s podporou Rumunů, známých svou údajnou národní vyhraněností. Tento příběh se tehdy (1881) dostal do oblastních i celostátních novin, které mohly posloužit jako původní zdroj Mikszáthova vyprávění. O tři roky později, v předvečer dalších voleb, přišla delegace rumunských voličů za svým zastupitelem. Ten je přivítal a zeptal se jich, co si přejí a co požadují od nadcházejících voleb. Zjistil však, že ho pokorně žádají, aby jim zajistil… protikandidáta. Když se poslanec udiveně zeptal na důvod jejich žádosti, vůdce vesničanů odpověděl: „...no, abychom měli v okrese taky nějakou tu radost.“ Literární motiv, kdy voliči žádají o protikandidáta především proto, aby se zvýšila šance na volební úplatek, je v dobové literatuře a tisku poměrně častý, zde však byl použit pro zdůraznění vazby mezi místním kandidátem a jeho voliči. V Mikszáthově příběhu Mara voličům splní i toto přání. Z historických pramenů víme, že byl zvolen i na další volební období, přičemž jeho protikandidát (Miklós Kemény) získal pouhých sedm hlasů.
Stejně jako u všech literárních děl, i Mikszáthův příběh se pravděpodobně zakládal na pravdivých událostech, přestože je nevyhnutelně také výsledkem autorovy představivosti. Příběh osvětluje nejen tehdejší volební praktiky, ale také očekávání voličů (tj. volební kampaň vnímaná jako oslava plná radosti) a paternalistické vztahy umocněné politickými potřebami.
Jeden ze synů Lőrince Mary, rovněž jménem Lőrinc, byl architektem, jeho manželkou byla Berta Zalandak.
Další z jeho synů, László Mara, byl za první světové války županem hunyadské župy. V této své funkci se zasadil o osvobození rumunského právníka a důstojníka v záloze Gheorghe Dubleșiu, který byl vězněn kvůli své nacionalistické rétorice. O několik let později, již za rumunské vlády, se Gheorghe Dubleșiu nejprve v roce 1920 a poté v letech 1922–1926 stal prefektem (tj. županem) Hunyadské župy.
Zdroje:
Tisk
„A Hon“, XIX, 1881, 6. července, č. 184.
„Magyar Polgár“, XV, 1881, 5. července, č. 150, s. 1;
Literatura
Mikszáth Kálmán, „Összes műve. Cikkek és karcolatok (51–86. kötet). 1883 Parlamenti karcolatok (68. kötet). A t. házból [márc. 9.]. IV. A Mara Lőrinc emberei“, elektronické vydání na https://www.arcanum.hu;
Lajos Kelemen, A felsőszálláspataki Marák családi krónikája, Genealógiai Füzetek, 1912, s. 97–10;
József Szinnyei, „Magyar írók élete és munkái“, elektronické vydání na https://www.arcanum.hu.
Na konci 18. století to nebyl pohled nijak výjimečný. V kostele v jihočeské Kdyni vedle sebe 27. července 1796 stáli tehdy sedmatřicetiletý krajský komisař Franz Merkl (1759–1829) a osmnáctiletá dcera panského inspektora Theresie Dalquen (1778–1868). Franz se neženil poprvé, byl vdovcem, ale z prvního manželství zřejmě neměl děti. Jako dobře postavený státní úředník jistě představoval pro svobodné dámy a jejich rodiče zajímavou partii. Manželství Franze a Theresie však přece jen na svou dobu bylo zcela výjimečným zjevem. Narodilo se z něj totiž 10 dětí, jež se všechny dožily dospělosti a většina z nich zemřela v požehnaném věku. V době, kdy se v průměru čtvrtina narozených dětí nedožila svých prvních narozenin, bylo něco takového naprosto raritní. Neobvyklé pak bylo i to, že v devíti z deseti porodů přišel na svět syn. Franzova kariéra se také rozvíjela velmi slibně, později se z krajského komisaře vyšvihl na guberniálního radu a roku 1811 získal titul rytíře, který pak používali i jeho synové. Franz zemřel v Mladé Boleslavi roku 1829 a jeho žena jej o téměř 40 let přežila.
Kariéra Franze Merkla byla plně spjata s předbřeznovým správním systémem, v němž Franz, který se narodil jako syn vídeňského krejčího, dosáhl mimořádného sociálního vzestupu. Bezpochyby si uvědomoval, jakou důležitou roli má z hlediska sociálního postavení patřičné vzdělání, což se odrazilo i na výchově jeho dětí. Hned čtyři jeho synové dosáhli významných pozic vyšších státních úředníků, když působili coby okresní představení či okresní hejtmané, ještě větší kariérní posun dosáhl pátý syn, který se stal zemským prezidentem ve Slezsku.
Úspěšnou kariérní dráhu nastoupil hned prvorozený syn Bernard (1797–1857), který se narodil 29. června 1797 v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho otec se vydal na dráhu úředníka ve státních službách. Ve svých 21 letech nastoupil do funkce konceptního praktikanta na krajský úřad v Mladé Boleslavi a po 11 letech získal pozici nadpočetného krajského komisaře. Zisk této pozice mu zajistilo dostatečné zázemí, aby se mohl poohlédnout po nevěstě. Tou se stala 16. srpna 1830 Agnes Römisch (1804–1855), dcera majitele panství Malá Skála. Z tohoto manželství se narodily tři děti – starší dcera a syn bohužel zemřeli v dětském věku, ale z nejmladšího Jana Merkla (1847–1922) se stal vrchní inženýr ve vítkovických železárnách. V následujících letech pak Bernard stoupal po hodnostním řebříčku a svého prvního vrcholu dosáhl roku 1846 jako krajský komisař I. třídy. Na rozdíl od svého otce, který pracoval na různých místech, byla tato fáze Bernardovy kariéry pevně svázána s Mladou Boleslaví. A dost možná by to tak zůstalo i nadále, kdyby nepřišla revoluce roku 1848 a s ní spojené změny v různých sférách života rakouské monarchie. Jednou z nich byla i transformace politické správy. Bernard se tak stal roku 1849 okresním hejtmanem v Chotěboři, kde po šesti dosáhl na post okresního představeného. Ve funkci roku 1857 zemřel.
Druhorozený syn Franze Merkla a jeho manželky Terezie se rovněž jmenoval Franz (1799–1878). Narodil se v dalším působišti svého otce – ve Slaném. O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti hejtmana (kapitána), a zemřel svobodný v Praze ve věku 79 let.
Třetí v pořadí, Karel (1800–1870) se opět narodil v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho bratr Franz se vydal na dráhu vojáka a stal se plukovníkem rakouské armády. Ani Karel se neoženil a zemřel v Praze roku 1870.
Po narození tří dětí se rodina Merklových znovu přestěhovala do Slaného, kde se 11. prosince 1801 narodila dvojčata Edmund a Heinrich. Chlapci nejen, že přežili porod, což už samo o sobě byl malý zázrak, ale oba se v dospělosti stali stejně jako jejich otec vyššími státními úředníky. Heinrich Merkl (1801–1874) získal po studiu práv na vídeňské a pražské univerzitě místo konceptního praktikanta v Jičíně. Podobně jako jeho otec vystřídal několik úřadů, ale krajským komisařem se stal opět v Jičíně o více než 20 let později. Vrcholu kariéry dosáhl roku 1855 ve funkci okresního představeného v Hradci Králové. Na rozdíl od svého otce se však neoženil a zemřel v nedožitých 61 letech v Praze.
To jeho bratr Edmund (1801–1862) se oženil hned čtyřikrát. Ve 22 letech nastoupil jako konceptní praktikant na Krajský úřad v Českých Budějovicích. S prvním sňatkem nečekal ani na povýšení - oženil se roku 1831 s Antonií Stulíkovou (1806–1835), dcerou hostinského. Po čtyřech letech však Edmund ovdověl. Podruhé se ovšem oženil až po více než šesti letech, v roce 1842 s Vilemínou Křepinskou (1823–1945), dcerou poštmistra. Mezitím už povýšil a stal se krajským komisařem v Plzni. Ani jeho druhé manželství však nevydrželo dlouho, neboť Vilemína po třech letech zemřela. Tentokrát Edmund příliš dlouho netruchlil a hned následujícího roku se oženil potřetí s Amalií Pazourkovou (1826–1851), dcerou plzeňského justiciára, tedy úředníka s právním vzděláním. Třetí manželství trvalo pět let, do smrti Amalie roku 1851. Svůj poslední sňatek uzavřel Edmund o osm let později. Nevěsta, Matylda Křepinská (1828–1868) byla nejen o 26 let mladší než její ženich, navíc byla mladší sestrou Edmundovy druhé ženy Vilemíny. Bez zajímavosti rovněž není, že další sestra, Klementina Křepinská (*1831), se provdala za Aloise Josefa Maschu (1816–1888), který rovněž působil nejprve jako okresní představený a v 70. letech zastával post okresního hejtmana v Chrudimi. Čtvrté Merklovo manželství trvalo nejdéle – celých 10 let. Ani Matylda však svého muže nepřežila, zemřela o šest let dříve než on, takže Edmund umíral jako čtyřnásobný vdovec.
Podívejme se ještě na osudy ostatních Edmundových sourozenců. Dne 10. března 1804 se Merklovým narodilo v pořadí šesté dítě – jediná dcera Kateřina (1804–1824). Ta se dožila ze všech sourozenců nejnižšího věku. Zemřela v pouhých dvaceti letech, takže se ani nestihla provdat.
Její bratr August Merkl (1807–1883) se narodil 14. května 1807 v dalším působišti svého otce – v Mladé Boleslavi. Stejně jako jeho otec a někteří z bratrů se vydal na úřednickou dráhu, přičemž dosáhl postu zemského prezidenta ve Slezsku. Jeho manželkou se stala Adelheid (1818–1882) ze šlechtického rodu von Sturm zu Hirschfeld, kterou si vzal v dnešní ukrajinské Kolomyji, která v 19. století spolu s celou Haličí patřila k habsburské monarchii. Z manželství se narodily dvě děti, které přišly na svět už ve Lvově. Dcera Therese (1838–1880) se provdala za vládního radu slezské vlády Josefa von Mensshengen (1830–1891) a syn Bohuslav (1835–1904) se stal vojenským důstojníkem. Zemřel nakonec v chorvatském Hvaru. August na sklonku života pobýval nejprve ve Vídni, zemřel však v Innsbrucku.
Osmým v pořadí byl syn Fridrich (1808–1886) narozený v Mladé Boleslavi 29. června 1808. Jeho osudem se stala armáda, získal hodnost podplukovníka a za své úspěchy byl odměněn Vojenským záslužným křížem. Ani on se nikdy neoženil a zemřel v Praze roku 1886.
V Mladé Boleslavi se o rok později – přesně 5. listopadu 1809 – narodil také Albrecht (1809–1860). Dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu, ale na rozdíl od ostatních bratrů se mu podařilo skloubit vojenskou službu s rodinným životem. Oženil se v německém Karlsruhe s Karoline Baumgärtner (1820–1891). Jejich dcera Matylda (1848–1937) se provdala za historika, který působil jako profesor na univerzitě v německém Heidelbergu, Karla Mendelssohna-Bartholdyho (1838–1897), syna slavného skladatele. Albrecht se dožil v porovnání se svými bratry nízkého věku – zemřel v Praze jako padesátiletý.
Jako poslední se manželům Merklovým narodil Wilhelm (1815–1892), stalo se tak 1. října 1815 v Mladé Boleslavi. I Wilhelm si zvolil dráhu státního úředníka a vypracoval se na okresního hejtmana v Jasłu, městě na jihovýchodě dnešního Polska. V 19. století se však spolu s celou Haličí nacházelo pod správou rakouského císařství. Mezi polskou šlechtou si Wilhelm našel nevěstu a v roce 1848 se oženil s Josefinou Gruszczynskou (1825–1878). Jejich synové také dosáhli významných postů v rámci rakouské státní správy. Wilhelm zemřel roku 1892.
Příběh rodiny Merklových je velmi zajímavý jak po demografické, tak i po sociální stránce. Nezvykle příznivé úmrtností poměry se netýkaly pouze dětského věku, pět z devíti synů Franze Merkla zemřelo až po dosažení sedmdesátky, což také nebylo v tuto dobu běžné. Zároveň lze konstatovat, že vesměs všichni sourozenci Merklovi měli úspěšnou profesní kariéru. Zajímavý je fakt, že se vydali pouze dvěma směry – buď se stali podobně jako jejich otec státními úředníky, nebo vstoupili do armády. Ačkoliv Franz Merkl získal šlechtický titul, nedisponoval rodovým majetkem, ze kterého by alespoň jeden z jeho synů mohl žít. Jeho potomci se tedy o své finanční zajištění museli postarat sami. Osudy Merklových také ukazují na nesmírnou rozlohu habsburské monarchie v 19. století. Při pohledu na dnešní mapu by se zdálo, že bratři působili ve čtyřech různých státech – Česku, Rakousku, Polsku a Ukrajině – ve skutečnosti se však celou dobu pohybovali na území rakouské říše.
Na konci 18. století to nebyl pohled nijak výjimečný. V kostele v jihočeské Kdyni vedle sebe 27. července 1796 stáli tehdy sedmatřicetiletý krajský komisař Franz Merkl (1759–1829) a osmnáctiletá dcera panského inspektora Theresie Dalquen (1778–1868). Franz se neženil poprvé, byl vdovcem, ale z prvního manželství zřejmě neměl děti. Jako dobře postavený státní úředník jistě představoval pro svobodné dámy a jejich rodiče zajímavou partii. Manželství Franze a Theresie však přece jen na svou dobu bylo zcela výjimečným zjevem. Narodilo se z něj totiž 10 dětí, jež se všechny dožily dospělosti a většina z nich zemřela v požehnaném věku. V době, kdy se v průměru čtvrtina narozených dětí nedožila svých prvních narozenin, bylo něco takového naprosto raritní. Neobvyklé pak bylo i to, že v devíti z deseti porodů přišel na svět syn. Franzova kariéra se také rozvíjela velmi slibně, později se z krajského komisaře vyšvihl na guberniálního radu a roku 1811 získal titul rytíře, který pak používali i jeho synové. Franz zemřel v Mladé Boleslavi roku 1829 a jeho žena jej o téměř 40 let přežila.
Kariéra Franze Merkla byla plně spjata s předbřeznovým správním systémem, v němž Franz, který se narodil jako syn vídeňského krejčího, dosáhl mimořádného sociálního vzestupu. Bezpochyby si uvědomoval, jakou důležitou roli má z hlediska sociálního postavení patřičné vzdělání, což se odrazilo i na výchově jeho dětí. Hned čtyři jeho synové dosáhli významných pozic vyšších státních úředníků, když působili coby okresní představení či okresní hejtmané, ještě větší kariérní posun dosáhl pátý syn, který se stal zemským prezidentem ve Slezsku.
Úspěšnou kariérní dráhu nastoupil hned prvorozený syn Bernard (1797–1857), který se narodil 29. června 1797 v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho otec se vydal na dráhu úředníka ve státních službách. Ve svých 21 letech nastoupil do funkce konceptního praktikanta na krajský úřad v Mladé Boleslavi a po 11 letech získal pozici nadpočetného krajského komisaře. Zisk této pozice mu zajistilo dostatečné zázemí, aby se mohl poohlédnout po nevěstě. Tou se stala 16. srpna 1830 Agnes Römisch (1804–1855), dcera majitele panství Malá Skála. Z tohoto manželství se narodily tři děti – starší dcera a syn bohužel zemřeli v dětském věku, ale z nejmladšího Jana Merkla (1847–1922) se stal vrchní inženýr ve vítkovických železárnách. V následujících letech pak Bernard stoupal po hodnostním řebříčku a svého prvního vrcholu dosáhl roku 1846 jako krajský komisař I. třídy. Na rozdíl od svého otce, který pracoval na různých místech, byla tato fáze Bernardovy kariéry pevně svázána s Mladou Boleslaví. A dost možná by to tak zůstalo i nadále, kdyby nepřišla revoluce roku 1848 a s ní spojené změny v různých sférách života rakouské monarchie. Jednou z nich byla i transformace politické správy. Bernard se tak stal roku 1849 okresním hejtmanem v Chotěboři, kde po šesti dosáhl na post okresního představeného. Ve funkci roku 1857 zemřel.
Druhorozený syn Franze Merkla a jeho manželky Terezie se rovněž jmenoval Franz (1799–1878). Narodil se v dalším působišti svého otce – ve Slaném. O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti hejtmana (kapitána), a zemřel svobodný v Praze ve věku 79 let.
Třetí v pořadí, Karel (1800–1870) se opět narodil v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho bratr Franz se vydal na dráhu vojáka a stal se plukovníkem rakouské armády. Ani Karel se neoženil a zemřel v Praze roku 1870.
Po narození tří dětí se rodina Merklových znovu přestěhovala do Slaného, kde se 11. prosince 1801 narodila dvojčata Edmund a Heinrich. Chlapci nejen, že přežili porod, což už samo o sobě byl malý zázrak, ale oba se v dospělosti stali stejně jako jejich otec vyššími státními úředníky. Heinrich Merkl (1801–1874) získal po studiu práv na vídeňské a pražské univerzitě místo konceptního praktikanta v Jičíně. Podobně jako jeho otec vystřídal několik úřadů, ale krajským komisařem se stal opět v Jičíně o více než 20 let později. Vrcholu kariéry dosáhl roku 1855 ve funkci okresního představeného v Hradci Králové. Na rozdíl od svého otce se však neoženil a zemřel v nedožitých 61 letech v Praze.
To jeho bratr Edmund (1801–1862) se oženil hned čtyřikrát. Ve 22 letech nastoupil jako konceptní praktikant na Krajský úřad v Českých Budějovicích. S prvním sňatkem nečekal ani na povýšení - oženil se roku 1831 s Antonií Stulíkovou (1806–1835), dcerou hostinského. Po čtyřech letech však Edmund ovdověl. Podruhé se ovšem oženil až po více než šesti letech, v roce 1842 s Vilemínou Křepinskou (1823–1945), dcerou poštmistra. Mezitím už povýšil a stal se krajským komisařem v Plzni. Ani jeho druhé manželství však nevydrželo dlouho, neboť Vilemína po třech letech zemřela. Tentokrát Edmund příliš dlouho netruchlil a hned následujícího roku se oženil potřetí s Amalií Pazourkovou (1826–1851), dcerou plzeňského justiciára, tedy úředníka s právním vzděláním. Třetí manželství trvalo pět let, do smrti Amalie roku 1851. Svůj poslední sňatek uzavřel Edmund o osm let později. Nevěsta, Matylda Křepinská (1828–1868) byla nejen o 26 let mladší než její ženich, navíc byla mladší sestrou Edmundovy druhé ženy Vilemíny. Bez zajímavosti rovněž není, že další sestra, Klementina Křepinská (*1831), se provdala za Aloise Josefa Maschu (1816–1888), který rovněž působil nejprve jako okresní představený a v 70. letech zastával post okresního hejtmana v Chrudimi. Čtvrté Merklovo manželství trvalo nejdéle – celých 10 let. Ani Matylda však svého muže nepřežila, zemřela o šest let dříve než on, takže Edmund umíral jako čtyřnásobný vdovec.
Podívejme se ještě na osudy ostatních Edmundových sourozenců. Dne 10. března 1804 se Merklovým narodilo v pořadí šesté dítě – jediná dcera Kateřina (1804–1824). Ta se dožila ze všech sourozenců nejnižšího věku. Zemřela v pouhých dvaceti letech, takže se ani nestihla provdat.
Její bratr August Merkl (1807–1883) se narodil 14. května 1807 v dalším působišti svého otce – v Mladé Boleslavi. Stejně jako jeho otec a někteří z bratrů se vydal na úřednickou dráhu, přičemž dosáhl postu zemského prezidenta ve Slezsku. Jeho manželkou se stala Adelheid (1818–1882) ze šlechtického rodu von Sturm zu Hirschfeld, kterou si vzal v dnešní ukrajinské Kolomyji, která v 19. století spolu s celou Haličí patřila k habsburské monarchii. Z manželství se narodily dvě děti, které přišly na svět už ve Lvově. Dcera Therese (1838–1880) se provdala za vládního radu slezské vlády Josefa von Mensshengen (1830–1891) a syn Bohuslav (1835–1904) se stal vojenským důstojníkem. Zemřel nakonec v chorvatském Hvaru. August na sklonku života pobýval nejprve ve Vídni, zemřel však v Innsbrucku.
Osmým v pořadí byl syn Fridrich (1808–1886) narozený v Mladé Boleslavi 29. června 1808. Jeho osudem se stala armáda, získal hodnost podplukovníka a za své úspěchy byl odměněn Vojenským záslužným křížem. Ani on se nikdy neoženil a zemřel v Praze roku 1886.
V Mladé Boleslavi se o rok později – přesně 5. listopadu 1809 – narodil také Albrecht (1809–1860). Dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu, ale na rozdíl od ostatních bratrů se mu podařilo skloubit vojenskou službu s rodinným životem. Oženil se v německém Karlsruhe s Karoline Baumgärtner (1820–1891). Jejich dcera Matylda (1848–1937) se provdala za historika, který působil jako profesor na univerzitě v německém Heidelbergu, Karla Mendelssohna-Bartholdyho (1838–1897), syna slavného skladatele. Albrecht se dožil v porovnání se svými bratry nízkého věku – zemřel v Praze jako padesátiletý.
Jako poslední se manželům Merklovým narodil Wilhelm (1815–1892), stalo se tak 1. října 1815 v Mladé Boleslavi. I Wilhelm si zvolil dráhu státního úředníka a vypracoval se na okresního hejtmana v Jasłu, městě na jihovýchodě dnešního Polska. V 19. století se však spolu s celou Haličí nacházelo pod správou rakouského císařství. Mezi polskou šlechtou si Wilhelm našel nevěstu a v roce 1848 se oženil s Josefinou Gruszczynskou (1825–1878). Jejich synové také dosáhli významných postů v rámci rakouské státní správy. Wilhelm zemřel roku 1892.
Příběh rodiny Merklových je velmi zajímavý jak po demografické, tak i po sociální stránce. Nezvykle příznivé úmrtností poměry se netýkaly pouze dětského věku, pět z devíti synů Franze Merkla zemřelo až po dosažení sedmdesátky, což také nebylo v tuto dobu běžné. Zároveň lze konstatovat, že vesměs všichni sourozenci Merklovi měli úspěšnou profesní kariéru. Zajímavý je fakt, že se vydali pouze dvěma směry – buď se stali podobně jako jejich otec státními úředníky, nebo vstoupili do armády. Ačkoliv Franz Merkl získal šlechtický titul, nedisponoval rodovým majetkem, ze kterého by alespoň jeden z jeho synů mohl žít. Jeho potomci se tedy o své finanční zajištění museli postarat sami. Osudy Merklových také ukazují na nesmírnou rozlohu habsburské monarchie v 19. století. Při pohledu na dnešní mapu by se zdálo, že bratři působili ve čtyřech různých státech – Česku, Rakousku, Polsku a Ukrajině – ve skutečnosti se však celou dobu pohybovali na území rakouské říše.
Hrabě Alexander Mensdorff-Pouilly, grafika ze sbírky portrétů Rakouské národní knihovny
Osudy Alexandra Mensdorff-Pouilly se zásadním způsobem odlišovaly od osudů jiných úředníků. Pocházel ze staré šlechtické rodiny Pouilly, která během francouzské revoluce opustila svou vlast. Alexandrův otec Emanuel (1777–1852) se tak musel etablovat v úplně jiném prostředí. Rozhodl se pro vojenskou kariéru ve službách rakouského císaře a stejně jako jeho bratr se rozhodl přijmout jméno Mensdorff, jež mělo pomoci k adaptaci v německy hovořícím prostoru. K upevnění pozic mu nepochybně posloužil i sňatek s princeznou Sofií Sasko-Kobursko-Saalfeldskou (1778–1835), jež ho svým postavení výrazně převyšovala. Díky tomuto spojení se Emanuel a jeho potomci stali příbuznými řady evropských rodů. Asi nejslavnějším bratrancem byl Albert (1819–1861), manžel britské královny Viktorie (1819–1901), a nejslavnější sestřenicí královna Viktorie samotná. Z láskyplného soužití Emanuela a Sofie se narodilo pět synů, z nichž čtyři se dožili dospělosti – Hugo (1806–1847), Alfons (1810–1894), Alexander (1813–1871) a Arthur (1817–1904). Jejich životní dráhy ukazují, jak pestré mohly být osudy šlechticů v 19. století.
Nejstarší bratr Hugo se narodil 24. srpna 1806 v Coburgu. V tomto městě také vyrůstal a dostalo mu zde soukromého vzdělání. Emanuel si přál mi ze svých synů vojenské důstojníky, a to se mu podařilo. Hugo vstoupil do armády a stal se důstojníkem jezdectva. Ačkoliv byl nejstarší a očekávalo se, že především on zajistí pokračování rodu, Hugo se nikdy neoženil. Společnost žen mu nebyla cizí, avšak nepotkal vhodnou partnerku z vyšších kruhů, takže raději zůstal sám, než aby žil v nešťastném manželství. Během své vojenské kariéry získal řadu ocenění a dosáhl hodnosti plukovníka. Roku 1847 jej však začalo zlobit zdraví, takže se léčil v lázních nejprve v Karlových Varech a poté v Jeseníku, kde v pouhých 41 letech podlehl zánětu hrtanu.
Druhorozený Alfons se narodil 25. ledna 1810 v Coburgu. Jeho otec pro něj zamýšlel námořnickou kariéru, ale Alfons to odmítnul a stal se důstojníkem u jezdectva, kde dosáhl hodnosti plukovníka. Zásadní otázkou pro muže jeho postavení byl výběr nevěsty. Zdá se, že Alfons měl v tomto šťastnou ruku, neboť jeho vyvolená Terezie Dietrichsteinová (1823–1856) nejen pocházela z dobré rodiny, ale také mezi nimi byly vzájemné sympatie. Otec nevěsty František Xaver z Dietrichsteina (1774–1850) sice nebyl z této partie z počátku nadšený, neboť doufal v lépe postaveného ženicha pro svou dceru, ale nakonec souhlasil. Terezie Dietrichsteinová se stala dědičkou moravského panství Boskovice a Alfons tedy opustil vojenskou kariéru a vrhnul se na správu panství. Alfons a Terezie žily v Boskovicích spokojeným rodinným životem několik let, během kterých se jim narodily čtyři děti. Roku 1856 však rodinu postihla tragédie – Terezie zemřela na spálu. Alfons se dalšímu sňatku několik let bránil, ale když mu v roce 1862 zemřel jediný mužský dědic Arthur, byl nucen toto rozhodnutí přehodnotit. Jeho druhou manželkou se stala Marie, hraběnka z Lambergu, (1833–1876) se kterou měl také čtyři děti. Bohužel ani druhé manželství netrvalo příliš dlouho, neboť Marie v pouhých 42 letech zemřela. Ale Alfons se konečně dočkal svých vytoužených dědiců, z nichž starší Alfons Vladimír (1864–1935) Boskovice později převzal. Kromě péče o velkostatek se Adolf věnoval také politice. Od roku 1861 zasedal v Moravském zemském sněmu v Brně a v následujícím roce se stal také doživotním členem horní komory rakouské Říšské rady. Ve vykonávání těchto funkcí však příliš smysl neviděl a zdá se, že mu více vyhovovala činnost na lokální úrovni – v letech 1864–1876 byl starostou Boskovic a roku 1888 se dokonce stal jejich čestným občanem. Alfons zemřel v Boskovicích v požehnaném věku 84 let a pohřben byl v rodinné hrobce v Nečtinách, již dal sám vybudovat.
Alexander se narodil 4. srpna 1813 v Coburgu jako třetí v pořadí. Podobně jako jeho bratři vyrůstal v Coburgu, kde se přátelil se členy nejvýznamnějších evropských rodů. Odmala však také cítil sounáležitost s rakouským soustátím a rozhodl se mu sloužit v armádě. Jeho vojenská kariéra začala roku 1829, kdy se stal kadetem v pěším pluku. Během následujících 20 let se vypracoval až na hodnost generálmajora. Následně vstoupil do diplomatických služeb a stal se rakouským velvyslancem v Petrohradu. Na této pozici však vydržel jen rok a poté se vrátil do armády. Na konci 50. let ovšem začalo být jasné, že chce-li opravdu dostát svým rodovým povinnostem, pouze vojenská služba k tomu nebude stačit. Začal se tedy ohlížet po vhodné nevěstě. Jak vyplývá z rodinné korespondence, členové rodu Mensdorff-Pouilly považovali vzájemnou náklonnost obou snoubenců za nutnost pro uzavření manželství. Zdá se však, že Alexandr na tento požadavek rezignoval. Roku 1857 se oženil s Alexandrinou z Dietrichsteina (1824–1906), budoucí dědičkou rozsáhlého mikulovského panství na jižní Moravě. Manželé k sobě museli najít cestu, což bylo z počátku náročné, neboť nebydleli spolu. Nakonec se však sblížili a jejich manželství bylo spokojené. Narodily se z něj čtyři děti, z nichž tři se dožily dospělosti – Marie (1858–1889), manželka hraběte Huga Kálnokyho (1844–1928), Hugo (1858–1920), dědic panství a manžel ruské šlechtičny Olgy Dolgorukové (1873–1946), a Klotylda (1867–1943), manželka Alberta Apponyi (1846–1933).
Roku 1859 se Alexander stal polním podmaršálkem a o dva roky později místodržitelem ve Lvově, kde vykonával zároveň i funkci velícího generála pro Halič a Bukovinu. Jedním z vrcholných okamžiků Alexandrovy kariéry byl nepochybně rok 1864, kdy získal post rakouského ministra zahraničí. Během jeho působení však došlo k prusko-rakouské válce, kterou Rakousko prohrálo, a Alexander byl následně ze své funkce odvolán. Na sklonku života byl českým místodržitelem v Praze. V Praze také 14. února 1871 zemřel a byl pohřben v rodinné hrobce v Mikulově.
Zámek v Mikulově dnes
Nejmladší Arthur se narodil stejně jako jeho bratři v Coburgu 19. srpna 1817. Také on se stal důstojníkem v armádě a dlouhá léta sloužil rakouskému císaři. Když však bylo jasné, že dál než na hodnost majora se nedostane, rozhodl se roku 1852 aktivní službu opustit. Místo toho se vrhnul na podnikání, pokusil se o těžbu uhlí, avšak neuspěl. Výnosy z jeho pozemků mu bohužel nepokrývaly náklady, takže byl nucen si častokrát půjčovat od rodiny, včetně královny Viktorie. V osobním životě se mu také příliš nedařilo. Roku 1853 se z lásky oženil Magdalenou Kremzovou (1835–1899), neurozenou krasojezdkyní. Jeho bratři a také ostatní příbuzní jej za toto rozhodnutí velmi kritizovali a Magdalenu nikdy mezi sebe úplně nepřijali. Ovšem Arthura samotného neodvrhli a dál mu pomáhali. Arthur své volby litoval, neboť Magdalena opravdu nebyla žena pro něj, a roku 1882 došlo k rozvodu. Arthur si pak na sklonku života našel sobě rovnou nevěstu – hraběnku Biancu Adamovich de Csepin (1837–1912). Po dvou letech manželství Arthur zemřel ve Velenje, městě na území dnešního Slovinska.
Služba v armádě hrála v životě čtyř bratrů Mensdorff-Pouilly zcela zásadní roli. Spolu s jejich šlechtickým původem jim umožnila se sociálně a ekonomicky etablovat v rakouské společnosti. Sňatková politika jejich rodu jim také pomohla při cestě na vrchol. Z Alfonse se díky dědictví jeho manželky stal velkostatkář. Alexander se sice na chodu mikulovského panství nepodílel, ale zisky, které z něj plynuly, umožňovaly i jemu vést nákladný život. Jeho úřednická kariéra byla spíš vedlejším efektem té vojenské a určitou roli v ní nepochybně hrálo i jeho společenské postavení, schopnosti a povaha, díky které byl mezi lidmi oblíben.
Bibliografie:
Švaříčková-Slabáková, Radmila: Rodinné strategie šlechty. Mensdorffové-Pouilly v 19. století. Praha: Argo, 2007.
Švaříčková-Slabáková, Radmila: Rod Mensdorff-Pouilly a boskovický velkostatek. In: Ott, Matěj, Markéta Malachová a Roman Malach: Boskovice 1222–2022. Boskovice: město Boskovice ve spolupráci s Muzeem regionu Boskovicka, 2022.
Švaříčková-Slabáková, Radmila: Šlechtic – Příklad Huga Mensdorffa-Pouilly. In: Fasora, Lukáš, Jiří Hanuš a Jiří Malíř. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008.
Brichtová, Dobromila: Zámek Mikulov. Mikulov: Regionální muzeum v Mikulově, 2015.
Brichtová, Dobromila: Pod tvými ochrannými křídly. Od loretánského kostela k hrobce Dietrichsteinů v Mikulově. Mikulov: Turistické informační centrum, 2014.
Steiner, Petr: Hrabě Hugo Kálnoky de Köröspatak (1844–1928). Život a osudy šlechtice na konci 19. století. Časopis Matice moravské 141/1, 2022.
Na konci 18. století to nebyl pohled nijak výjimečný. V kostele v jihočeské Kdyni vedle sebe 27. července 1796 stáli tehdy sedmatřicetiletý krajský komisař Franz Merkl (1759–1829) a osmnáctiletá dcera panského inspektora Theresie Dalquen (1778–1868). Franz se neženil poprvé, byl vdovcem, ale z prvního manželství zřejmě neměl děti. Jako dobře postavený státní úředník jistě představoval pro svobodné dámy a jejich rodiče zajímavou partii. Manželství Franze a Theresie však přece jen na svou dobu bylo zcela výjimečným zjevem. Narodilo se z něj totiž 10 dětí, jež se všechny dožily dospělosti a většina z nich zemřela v požehnaném věku. V době, kdy se v průměru čtvrtina narozených dětí nedožila svých prvních narozenin, bylo něco takového naprosto raritní. Neobvyklé pak bylo i to, že v devíti z deseti porodů přišel na svět syn. Franzova kariéra se také rozvíjela velmi slibně, později se z krajského komisaře vyšvihl na guberniálního radu a roku 1811 získal titul rytíře, který pak používali i jeho synové. Franz zemřel v Mladé Boleslavi roku 1829 a jeho žena jej o téměř 40 let přežila.
Kariéra Franze Merkla byla plně spjata s předbřeznovým správním systémem, v němž Franz, který se narodil jako syn vídeňského krejčího, dosáhl mimořádného sociálního vzestupu. Bezpochyby si uvědomoval, jakou důležitou roli má z hlediska sociálního postavení patřičné vzdělání, což se odrazilo i na výchově jeho dětí. Hned čtyři jeho synové dosáhli významných pozic vyšších státních úředníků, když působili coby okresní představení či okresní hejtmané, ještě větší kariérní posun dosáhl pátý syn, který se stal zemským prezidentem ve Slezsku.
Úspěšnou kariérní dráhu nastoupil hned prvorozený syn Bernard (1797–1857), který se narodil 29. června 1797 v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho otec se vydal na dráhu úředníka ve státních službách. Ve svých 21 letech nastoupil do funkce konceptního praktikanta na krajský úřad v Mladé Boleslavi a po 11 letech získal pozici nadpočetného krajského komisaře. Zisk této pozice mu zajistilo dostatečné zázemí, aby se mohl poohlédnout po nevěstě. Tou se stala 16. srpna 1830 Agnes Römisch (1804–1855), dcera majitele panství Malá Skála. Z tohoto manželství se narodily tři děti – starší dcera a syn bohužel zemřeli v dětském věku, ale z nejmladšího Jana Merkla (1847–1922) se stal vrchní inženýr ve vítkovických železárnách. V následujících letech pak Bernard stoupal po hodnostním řebříčku a svého prvního vrcholu dosáhl roku 1846 jako krajský komisař I. třídy. Na rozdíl od svého otce, který pracoval na různých místech, byla tato fáze Bernardovy kariéry pevně svázána s Mladou Boleslaví. A dost možná by to tak zůstalo i nadále, kdyby nepřišla revoluce roku 1848 a s ní spojené změny v různých sférách života rakouské monarchie. Jednou z nich byla i transformace politické správy. Bernard se tak stal roku 1849 okresním hejtmanem v Chotěboři, kde po šesti dosáhl na post okresního představeného. Ve funkci roku 1857 zemřel.
Druhorozený syn Franze Merkla a jeho manželky Terezie se rovněž jmenoval Franz (1799–1878). Narodil se v dalším působišti svého otce – ve Slaném. O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti hejtmana (kapitána), a zemřel svobodný v Praze ve věku 79 let.
Třetí v pořadí, Karel (1800–1870) se opět narodil v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho bratr Franz se vydal na dráhu vojáka a stal se plukovníkem rakouské armády. Ani Karel se neoženil a zemřel v Praze roku 1870.
Po narození tří dětí se rodina Merklových znovu přestěhovala do Slaného, kde se 11. prosince 1801 narodila dvojčata Edmund a Heinrich. Chlapci nejen, že přežili porod, což už samo o sobě byl malý zázrak, ale oba se v dospělosti stali stejně jako jejich otec vyššími státními úředníky. Heinrich Merkl (1801–1874) získal po studiu práv na vídeňské a pražské univerzitě místo konceptního praktikanta v Jičíně. Podobně jako jeho otec vystřídal několik úřadů, ale krajským komisařem se stal opět v Jičíně o více než 20 let později. Vrcholu kariéry dosáhl roku 1855 ve funkci okresního představeného v Hradci Králové. Na rozdíl od svého otce se však neoženil a zemřel v nedožitých 61 letech v Praze.
To jeho bratr Edmund (1801–1862) se oženil hned čtyřikrát. Ve 22 letech nastoupil jako konceptní praktikant na Krajský úřad v Českých Budějovicích. S prvním sňatkem nečekal ani na povýšení - oženil se roku 1831 s Antonií Stulíkovou (1806–1835), dcerou hostinského. Po čtyřech letech však Edmund ovdověl. Podruhé se ovšem oženil až po více než šesti letech, v roce 1842 s Vilemínou Křepinskou (1823–1945), dcerou poštmistra. Mezitím už povýšil a stal se krajským komisařem v Plzni. Ani jeho druhé manželství však nevydrželo dlouho, neboť Vilemína po třech letech zemřela. Tentokrát Edmund příliš dlouho netruchlil a hned následujícího roku se oženil potřetí s Amalií Pazourkovou (1826–1851), dcerou plzeňského justiciára, tedy úředníka s právním vzděláním. Třetí manželství trvalo pět let, do smrti Amalie roku 1851. Svůj poslední sňatek uzavřel Edmund o osm let později. Nevěsta, Matylda Křepinská (1828–1868) byla nejen o 26 let mladší než její ženich, navíc byla mladší sestrou Edmundovy druhé ženy Vilemíny. Bez zajímavosti rovněž není, že další sestra, Klementina Křepinská (*1831), se provdala za Aloise Josefa Maschu (1816–1888), který rovněž působil nejprve jako okresní představený a v 70. letech zastával post okresního hejtmana v Chrudimi. Čtvrté Merklovo manželství trvalo nejdéle – celých 10 let. Ani Matylda však svého muže nepřežila, zemřela o šest let dříve než on, takže Edmund umíral jako čtyřnásobný vdovec.
Podívejme se ještě na osudy ostatních Edmundových sourozenců. Dne 10. března 1804 se Merklovým narodilo v pořadí šesté dítě – jediná dcera Kateřina (1804–1824). Ta se dožila ze všech sourozenců nejnižšího věku. Zemřela v pouhých dvaceti letech, takže se ani nestihla provdat.
Její bratr August Merkl (1807–1883) se narodil 14. května 1807 v dalším působišti svého otce – v Mladé Boleslavi. Stejně jako jeho otec a někteří z bratrů se vydal na úřednickou dráhu, přičemž dosáhl postu zemského prezidenta ve Slezsku. Jeho manželkou se stala Adelheid (1818–1882) ze šlechtického rodu von Sturm zu Hirschfeld, kterou si vzal v dnešní ukrajinské Kolomyji, která v 19. století spolu s celou Haličí patřila k habsburské monarchii. Z manželství se narodily dvě děti, které přišly na svět už ve Lvově. Dcera Therese (1838–1880) se provdala za vládního radu slezské vlády Josefa von Mensshengen (1830–1891) a syn Bohuslav (1835–1904) se stal vojenským důstojníkem. Zemřel nakonec v chorvatském Hvaru. August na sklonku života pobýval nejprve ve Vídni, zemřel však v Innsbrucku.
Osmým v pořadí byl syn Fridrich (1808–1886) narozený v Mladé Boleslavi 29. června 1808. Jeho osudem se stala armáda, získal hodnost podplukovníka a za své úspěchy byl odměněn Vojenským záslužným křížem. Ani on se nikdy neoženil a zemřel v Praze roku 1886.
V Mladé Boleslavi se o rok později – přesně 5. listopadu 1809 – narodil také Albrecht (1809–1860). Dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu, ale na rozdíl od ostatních bratrů se mu podařilo skloubit vojenskou službu s rodinným životem. Oženil se v německém Karlsruhe s Karoline Baumgärtner (1820–1891). Jejich dcera Matylda (1848–1937) se provdala za historika, který působil jako profesor na univerzitě v německém Heidelbergu, Karla Mendelssohna-Bartholdyho (1838–1897), syna slavného skladatele. Albrecht se dožil v porovnání se svými bratry nízkého věku – zemřel v Praze jako padesátiletý.
Jako poslední se manželům Merklovým narodil Wilhelm (1815–1892), stalo se tak 1. října 1815 v Mladé Boleslavi. I Wilhelm si zvolil dráhu státního úředníka a vypracoval se na okresního hejtmana v Jasłu, městě na jihovýchodě dnešního Polska. V 19. století se však spolu s celou Haličí nacházelo pod správou rakouského císařství. Mezi polskou šlechtou si Wilhelm našel nevěstu a v roce 1848 se oženil s Josefinou Gruszczynskou (1825–1878). Jejich synové také dosáhli významných postů v rámci rakouské státní správy. Wilhelm zemřel roku 1892.
Příběh rodiny Merklových je velmi zajímavý jak po demografické, tak i po sociální stránce. Nezvykle příznivé úmrtností poměry se netýkaly pouze dětského věku, pět z devíti synů Franze Merkla zemřelo až po dosažení sedmdesátky, což také nebylo v tuto dobu běžné. Zároveň lze konstatovat, že vesměs všichni sourozenci Merklovi měli úspěšnou profesní kariéru. Zajímavý je fakt, že se vydali pouze dvěma směry – buď se stali podobně jako jejich otec státními úředníky, nebo vstoupili do armády. Ačkoliv Franz Merkl získal šlechtický titul, nedisponoval rodovým majetkem, ze kterého by alespoň jeden z jeho synů mohl žít. Jeho potomci se tedy o své finanční zajištění museli postarat sami. Osudy Merklových také ukazují na nesmírnou rozlohu habsburské monarchie v 19. století. Při pohledu na dnešní mapu by se zdálo, že bratři působili ve čtyřech různých státech – Česku, Rakousku, Polsku a Ukrajině – ve skutečnosti se však celou dobu pohybovali na území rakouské říše.
Na konci 18. století to nebyl pohled nijak výjimečný. V kostele v jihočeské Kdyni vedle sebe 27. července 1796 stáli tehdy sedmatřicetiletý krajský komisař Franz Merkl (1759–1829) a osmnáctiletá dcera panského inspektora Theresie Dalquen (1778–1868). Franz se neženil poprvé, byl vdovcem, ale z prvního manželství zřejmě neměl děti. Jako dobře postavený státní úředník jistě představoval pro svobodné dámy a jejich rodiče zajímavou partii. Manželství Franze a Theresie však přece jen na svou dobu bylo zcela výjimečným zjevem. Narodilo se z něj totiž 10 dětí, jež se všechny dožily dospělosti a většina z nich zemřela v požehnaném věku. V době, kdy se v průměru čtvrtina narozených dětí nedožila svých prvních narozenin, bylo něco takového naprosto raritní. Neobvyklé pak bylo i to, že v devíti z deseti porodů přišel na svět syn. Franzova kariéra se také rozvíjela velmi slibně, později se z krajského komisaře vyšvihl na guberniálního radu a roku 1811 získal titul rytíře, který pak používali i jeho synové. Franz zemřel v Mladé Boleslavi roku 1829 a jeho žena jej o téměř 40 let přežila.
Kariéra Franze Merkla byla plně spjata s předbřeznovým správním systémem, v němž Franz, který se narodil jako syn vídeňského krejčího, dosáhl mimořádného sociálního vzestupu. Bezpochyby si uvědomoval, jakou důležitou roli má z hlediska sociálního postavení patřičné vzdělání, což se odrazilo i na výchově jeho dětí. Hned čtyři jeho synové dosáhli významných pozic vyšších státních úředníků, když působili coby okresní představení či okresní hejtmané, ještě větší kariérní posun dosáhl pátý syn, který se stal zemským prezidentem ve Slezsku.
Úspěšnou kariérní dráhu nastoupil hned prvorozený syn Bernard (1797–1857), který se narodil 29. června 1797 v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho otec se vydal na dráhu úředníka ve státních službách. Ve svých 21 letech nastoupil do funkce konceptního praktikanta na krajský úřad v Mladé Boleslavi a po 11 letech získal pozici nadpočetného krajského komisaře. Zisk této pozice mu zajistilo dostatečné zázemí, aby se mohl poohlédnout po nevěstě. Tou se stala 16. srpna 1830 Agnes Römisch (1804–1855), dcera majitele panství Malá Skála. Z tohoto manželství se narodily tři děti – starší dcera a syn bohužel zemřeli v dětském věku, ale z nejmladšího Jana Merkla (1847–1922) se stal vrchní inženýr ve vítkovických železárnách. V následujících letech pak Bernard stoupal po hodnostním řebříčku a svého prvního vrcholu dosáhl roku 1846 jako krajský komisař I. třídy. Na rozdíl od svého otce, který pracoval na různých místech, byla tato fáze Bernardovy kariéry pevně svázána s Mladou Boleslaví. A dost možná by to tak zůstalo i nadále, kdyby nepřišla revoluce roku 1848 a s ní spojené změny v různých sférách života rakouské monarchie. Jednou z nich byla i transformace politické správy. Bernard se tak stal roku 1849 okresním hejtmanem v Chotěboři, kde po šesti dosáhl na post okresního představeného. Ve funkci roku 1857 zemřel.
Druhorozený syn Franze Merkla a jeho manželky Terezie se rovněž jmenoval Franz (1799–1878). Narodil se v dalším působišti svého otce – ve Slaném. O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti hejtmana (kapitána), a zemřel svobodný v Praze ve věku 79 let.
Třetí v pořadí, Karel (1800–1870) se opět narodil v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho bratr Franz se vydal na dráhu vojáka a stal se plukovníkem rakouské armády. Ani Karel se neoženil a zemřel v Praze roku 1870.
Po narození tří dětí se rodina Merklových znovu přestěhovala do Slaného, kde se 11. prosince 1801 narodila dvojčata Edmund a Heinrich. Chlapci nejen, že přežili porod, což už samo o sobě byl malý zázrak, ale oba se v dospělosti stali stejně jako jejich otec vyššími státními úředníky. Heinrich Merkl (1801–1874) získal po studiu práv na vídeňské a pražské univerzitě místo konceptního praktikanta v Jičíně. Podobně jako jeho otec vystřídal několik úřadů, ale krajským komisařem se stal opět v Jičíně o více než 20 let později. Vrcholu kariéry dosáhl roku 1855 ve funkci okresního představeného v Hradci Králové. Na rozdíl od svého otce se však neoženil a zemřel v nedožitých 61 letech v Praze.
To jeho bratr Edmund (1801–1862) se oženil hned čtyřikrát. Ve 22 letech nastoupil jako konceptní praktikant na Krajský úřad v Českých Budějovicích. S prvním sňatkem nečekal ani na povýšení - oženil se roku 1831 s Antonií Stulíkovou (1806–1835), dcerou hostinského. Po čtyřech letech však Edmund ovdověl. Podruhé se ovšem oženil až po více než šesti letech, v roce 1842 s Vilemínou Křepinskou (1823–1945), dcerou poštmistra. Mezitím už povýšil a stal se krajským komisařem v Plzni. Ani jeho druhé manželství však nevydrželo dlouho, neboť Vilemína po třech letech zemřela. Tentokrát Edmund příliš dlouho netruchlil a hned následujícího roku se oženil potřetí s Amalií Pazourkovou (1826–1851), dcerou plzeňského justiciára, tedy úředníka s právním vzděláním. Třetí manželství trvalo pět let, do smrti Amalie roku 1851. Svůj poslední sňatek uzavřel Edmund o osm let později. Nevěsta, Matylda Křepinská (1828–1868) byla nejen o 26 let mladší než její ženich, navíc byla mladší sestrou Edmundovy druhé ženy Vilemíny. Bez zajímavosti rovněž není, že další sestra, Klementina Křepinská (*1831), se provdala za Aloise Josefa Maschu (1816–1888), který rovněž působil nejprve jako okresní představený a v 70. letech zastával post okresního hejtmana v Chrudimi. Čtvrté Merklovo manželství trvalo nejdéle – celých 10 let. Ani Matylda však svého muže nepřežila, zemřela o šest let dříve než on, takže Edmund umíral jako čtyřnásobný vdovec.
Podívejme se ještě na osudy ostatních Edmundových sourozenců. Dne 10. března 1804 se Merklovým narodilo v pořadí šesté dítě – jediná dcera Kateřina (1804–1824). Ta se dožila ze všech sourozenců nejnižšího věku. Zemřela v pouhých dvaceti letech, takže se ani nestihla provdat.
Její bratr August Merkl (1807–1883) se narodil 14. května 1807 v dalším působišti svého otce – v Mladé Boleslavi. Stejně jako jeho otec a někteří z bratrů se vydal na úřednickou dráhu, přičemž dosáhl postu zemského prezidenta ve Slezsku. Jeho manželkou se stala Adelheid (1818–1882) ze šlechtického rodu von Sturm zu Hirschfeld, kterou si vzal v dnešní ukrajinské Kolomyji, která v 19. století spolu s celou Haličí patřila k habsburské monarchii. Z manželství se narodily dvě děti, které přišly na svět už ve Lvově. Dcera Therese (1838–1880) se provdala za vládního radu slezské vlády Josefa von Mensshengen (1830–1891) a syn Bohuslav (1835–1904) se stal vojenským důstojníkem. Zemřel nakonec v chorvatském Hvaru. August na sklonku života pobýval nejprve ve Vídni, zemřel však v Innsbrucku.
Osmým v pořadí byl syn Fridrich (1808–1886) narozený v Mladé Boleslavi 29. června 1808. Jeho osudem se stala armáda, získal hodnost podplukovníka a za své úspěchy byl odměněn Vojenským záslužným křížem. Ani on se nikdy neoženil a zemřel v Praze roku 1886.
V Mladé Boleslavi se o rok později – přesně 5. listopadu 1809 – narodil také Albrecht (1809–1860). Dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu, ale na rozdíl od ostatních bratrů se mu podařilo skloubit vojenskou službu s rodinným životem. Oženil se v německém Karlsruhe s Karoline Baumgärtner (1820–1891). Jejich dcera Matylda (1848–1937) se provdala za historika, který působil jako profesor na univerzitě v německém Heidelbergu, Karla Mendelssohna-Bartholdyho (1838–1897), syna slavného skladatele. Albrecht se dožil v porovnání se svými bratry nízkého věku – zemřel v Praze jako padesátiletý.
Jako poslední se manželům Merklovým narodil Wilhelm (1815–1892), stalo se tak 1. října 1815 v Mladé Boleslavi. I Wilhelm si zvolil dráhu státního úředníka a vypracoval se na okresního hejtmana v Jasłu, městě na jihovýchodě dnešního Polska. V 19. století se však spolu s celou Haličí nacházelo pod správou rakouského císařství. Mezi polskou šlechtou si Wilhelm našel nevěstu a v roce 1848 se oženil s Josefinou Gruszczynskou (1825–1878). Jejich synové také dosáhli významných postů v rámci rakouské státní správy. Wilhelm zemřel roku 1892.
Příběh rodiny Merklových je velmi zajímavý jak po demografické, tak i po sociální stránce. Nezvykle příznivé úmrtností poměry se netýkaly pouze dětského věku, pět z devíti synů Franze Merkla zemřelo až po dosažení sedmdesátky, což také nebylo v tuto dobu běžné. Zároveň lze konstatovat, že vesměs všichni sourozenci Merklovi měli úspěšnou profesní kariéru. Zajímavý je fakt, že se vydali pouze dvěma směry – buď se stali podobně jako jejich otec státními úředníky, nebo vstoupili do armády. Ačkoliv Franz Merkl získal šlechtický titul, nedisponoval rodovým majetkem, ze kterého by alespoň jeden z jeho synů mohl žít. Jeho potomci se tedy o své finanční zajištění museli postarat sami. Osudy Merklových také ukazují na nesmírnou rozlohu habsburské monarchie v 19. století. Při pohledu na dnešní mapu by se zdálo, že bratři působili ve čtyřech různých státech – Česku, Rakousku, Polsku a Ukrajině – ve skutečnosti se však celou dobu pohybovali na území rakouské říše.
Na konci 18. století to nebyl pohled nijak výjimečný. V kostele v jihočeské Kdyni vedle sebe 27. července 1796 stáli tehdy sedmatřicetiletý krajský komisař Franz Merkl (1759–1829) a osmnáctiletá dcera panského inspektora Theresie Dalquen (1778–1868). Franz se neženil poprvé, byl vdovcem, ale z prvního manželství zřejmě neměl děti. Jako dobře postavený státní úředník jistě představoval pro svobodné dámy a jejich rodiče zajímavou partii. Manželství Franze a Theresie však přece jen na svou dobu bylo zcela výjimečným zjevem. Narodilo se z něj totiž 10 dětí, jež se všechny dožily dospělosti a většina z nich zemřela v požehnaném věku. V době, kdy se v průměru čtvrtina narozených dětí nedožila svých prvních narozenin, bylo něco takového naprosto raritní. Neobvyklé pak bylo i to, že v devíti z deseti porodů přišel na svět syn. Franzova kariéra se také rozvíjela velmi slibně, později se z krajského komisaře vyšvihl na guberniálního radu a roku 1811 získal titul rytíře, který pak používali i jeho synové. Franz zemřel v Mladé Boleslavi roku 1829 a jeho žena jej o téměř 40 let přežila.
Kariéra Franze Merkla byla plně spjata s předbřeznovým správním systémem, v němž Franz, který se narodil jako syn vídeňského krejčího, dosáhl mimořádného sociálního vzestupu. Bezpochyby si uvědomoval, jakou důležitou roli má z hlediska sociálního postavení patřičné vzdělání, což se odrazilo i na výchově jeho dětí. Hned čtyři jeho synové dosáhli významných pozic vyšších státních úředníků, když působili coby okresní představení či okresní hejtmané, ještě větší kariérní posun dosáhl pátý syn, který se stal zemským prezidentem ve Slezsku.
Úspěšnou kariérní dráhu nastoupil hned prvorozený syn Bernard (1797–1857), který se narodil 29. června 1797 v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho otec se vydal na dráhu úředníka ve státních službách. Ve svých 21 letech nastoupil do funkce konceptního praktikanta na krajský úřad v Mladé Boleslavi a po 11 letech získal pozici nadpočetného krajského komisaře. Zisk této pozice mu zajistilo dostatečné zázemí, aby se mohl poohlédnout po nevěstě. Tou se stala 16. srpna 1830 Agnes Römisch (1804–1855), dcera majitele panství Malá Skála. Z tohoto manželství se narodily tři děti – starší dcera a syn bohužel zemřeli v dětském věku, ale z nejmladšího Jana Merkla (1847–1922) se stal vrchní inženýr ve vítkovických železárnách. V následujících letech pak Bernard stoupal po hodnostním řebříčku a svého prvního vrcholu dosáhl roku 1846 jako krajský komisař I. třídy. Na rozdíl od svého otce, který pracoval na různých místech, byla tato fáze Bernardovy kariéry pevně svázána s Mladou Boleslaví. A dost možná by to tak zůstalo i nadále, kdyby nepřišla revoluce roku 1848 a s ní spojené změny v různých sférách života rakouské monarchie. Jednou z nich byla i transformace politické správy. Bernard se tak stal roku 1849 okresním hejtmanem v Chotěboři, kde po šesti dosáhl na post okresního představeného. Ve funkci roku 1857 zemřel.
Druhorozený syn Franze Merkla a jeho manželky Terezie se rovněž jmenoval Franz (1799–1878). Narodil se v dalším působišti svého otce – ve Slaném. O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti hejtmana (kapitána), a zemřel svobodný v Praze ve věku 79 let.
Třetí v pořadí, Karel (1800–1870) se opět narodil v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho bratr Franz se vydal na dráhu vojáka a stal se plukovníkem rakouské armády. Ani Karel se neoženil a zemřel v Praze roku 1870.
Po narození tří dětí se rodina Merklových znovu přestěhovala do Slaného, kde se 11. prosince 1801 narodila dvojčata Edmund a Heinrich. Chlapci nejen, že přežili porod, což už samo o sobě byl malý zázrak, ale oba se v dospělosti stali stejně jako jejich otec vyššími státními úředníky. Heinrich Merkl (1801–1874) získal po studiu práv na vídeňské a pražské univerzitě místo konceptního praktikanta v Jičíně. Podobně jako jeho otec vystřídal několik úřadů, ale krajským komisařem se stal opět v Jičíně o více než 20 let později. Vrcholu kariéry dosáhl roku 1855 ve funkci okresního představeného v Hradci Králové. Na rozdíl od svého otce se však neoženil a zemřel v nedožitých 61 letech v Praze.
To jeho bratr Edmund (1801–1862) se oženil hned čtyřikrát. Ve 22 letech nastoupil jako konceptní praktikant na Krajský úřad v Českých Budějovicích. S prvním sňatkem nečekal ani na povýšení - oženil se roku 1831 s Antonií Stulíkovou (1806–1835), dcerou hostinského. Po čtyřech letech však Edmund ovdověl. Podruhé se ovšem oženil až po více než šesti letech, v roce 1842 s Vilemínou Křepinskou (1823–1945), dcerou poštmistra. Mezitím už povýšil a stal se krajským komisařem v Plzni. Ani jeho druhé manželství však nevydrželo dlouho, neboť Vilemína po třech letech zemřela. Tentokrát Edmund příliš dlouho netruchlil a hned následujícího roku se oženil potřetí s Amalií Pazourkovou (1826–1851), dcerou plzeňského justiciára, tedy úředníka s právním vzděláním. Třetí manželství trvalo pět let, do smrti Amalie roku 1851. Svůj poslední sňatek uzavřel Edmund o osm let později. Nevěsta, Matylda Křepinská (1828–1868) byla nejen o 26 let mladší než její ženich, navíc byla mladší sestrou Edmundovy druhé ženy Vilemíny. Bez zajímavosti rovněž není, že další sestra, Klementina Křepinská (*1831), se provdala za Aloise Josefa Maschu (1816–1888), který rovněž působil nejprve jako okresní představený a v 70. letech zastával post okresního hejtmana v Chrudimi. Čtvrté Merklovo manželství trvalo nejdéle – celých 10 let. Ani Matylda však svého muže nepřežila, zemřela o šest let dříve než on, takže Edmund umíral jako čtyřnásobný vdovec.
Podívejme se ještě na osudy ostatních Edmundových sourozenců. Dne 10. března 1804 se Merklovým narodilo v pořadí šesté dítě – jediná dcera Kateřina (1804–1824). Ta se dožila ze všech sourozenců nejnižšího věku. Zemřela v pouhých dvaceti letech, takže se ani nestihla provdat.
Její bratr August Merkl (1807–1883) se narodil 14. května 1807 v dalším působišti svého otce – v Mladé Boleslavi. Stejně jako jeho otec a někteří z bratrů se vydal na úřednickou dráhu, přičemž dosáhl postu zemského prezidenta ve Slezsku. Jeho manželkou se stala Adelheid (1818–1882) ze šlechtického rodu von Sturm zu Hirschfeld, kterou si vzal v dnešní ukrajinské Kolomyji, která v 19. století spolu s celou Haličí patřila k habsburské monarchii. Z manželství se narodily dvě děti, které přišly na svět už ve Lvově. Dcera Therese (1838–1880) se provdala za vládního radu slezské vlády Josefa von Mensshengen (1830–1891) a syn Bohuslav (1835–1904) se stal vojenským důstojníkem. Zemřel nakonec v chorvatském Hvaru. August na sklonku života pobýval nejprve ve Vídni, zemřel však v Innsbrucku.
Osmým v pořadí byl syn Fridrich (1808–1886) narozený v Mladé Boleslavi 29. června 1808. Jeho osudem se stala armáda, získal hodnost podplukovníka a za své úspěchy byl odměněn Vojenským záslužným křížem. Ani on se nikdy neoženil a zemřel v Praze roku 1886.
V Mladé Boleslavi se o rok později – přesně 5. listopadu 1809 – narodil také Albrecht (1809–1860). Dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu, ale na rozdíl od ostatních bratrů se mu podařilo skloubit vojenskou službu s rodinným životem. Oženil se v německém Karlsruhe s Karoline Baumgärtner (1820–1891). Jejich dcera Matylda (1848–1937) se provdala za historika, který působil jako profesor na univerzitě v německém Heidelbergu, Karla Mendelssohna-Bartholdyho (1838–1897), syna slavného skladatele. Albrecht se dožil v porovnání se svými bratry nízkého věku – zemřel v Praze jako padesátiletý.
Jako poslední se manželům Merklovým narodil Wilhelm (1815–1892), stalo se tak 1. října 1815 v Mladé Boleslavi. I Wilhelm si zvolil dráhu státního úředníka a vypracoval se na okresního hejtmana v Jasłu, městě na jihovýchodě dnešního Polska. V 19. století se však spolu s celou Haličí nacházelo pod správou rakouského císařství. Mezi polskou šlechtou si Wilhelm našel nevěstu a v roce 1848 se oženil s Josefinou Gruszczynskou (1825–1878). Jejich synové také dosáhli významných postů v rámci rakouské státní správy. Wilhelm zemřel roku 1892.
Příběh rodiny Merklových je velmi zajímavý jak po demografické, tak i po sociální stránce. Nezvykle příznivé úmrtností poměry se netýkaly pouze dětského věku, pět z devíti synů Franze Merkla zemřelo až po dosažení sedmdesátky, což také nebylo v tuto dobu běžné. Zároveň lze konstatovat, že vesměs všichni sourozenci Merklovi měli úspěšnou profesní kariéru. Zajímavý je fakt, že se vydali pouze dvěma směry – buď se stali podobně jako jejich otec státními úředníky, nebo vstoupili do armády. Ačkoliv Franz Merkl získal šlechtický titul, nedisponoval rodovým majetkem, ze kterého by alespoň jeden z jeho synů mohl žít. Jeho potomci se tedy o své finanční zajištění museli postarat sami. Osudy Merklových také ukazují na nesmírnou rozlohu habsburské monarchie v 19. století. Při pohledu na dnešní mapu by se zdálo, že bratři působili ve čtyřech různých státech – Česku, Rakousku, Polsku a Ukrajině – ve skutečnosti se však celou dobu pohybovali na území rakouské říše.
Na konci 18. století to nebyl pohled nijak výjimečný. V kostele v jihočeské Kdyni vedle sebe 27. července 1796 stáli tehdy sedmatřicetiletý krajský komisař Franz Merkl (1759–1829) a osmnáctiletá dcera panského inspektora Theresie Dalquen (1778–1868). Franz se neženil poprvé, byl vdovcem, ale z prvního manželství zřejmě neměl děti. Jako dobře postavený státní úředník jistě představoval pro svobodné dámy a jejich rodiče zajímavou partii. Manželství Franze a Theresie však přece jen na svou dobu bylo zcela výjimečným zjevem. Narodilo se z něj totiž 10 dětí, jež se všechny dožily dospělosti a většina z nich zemřela v požehnaném věku. V době, kdy se v průměru čtvrtina narozených dětí nedožila svých prvních narozenin, bylo něco takového naprosto raritní. Neobvyklé pak bylo i to, že v devíti z deseti porodů přišel na svět syn. Franzova kariéra se také rozvíjela velmi slibně, později se z krajského komisaře vyšvihl na guberniálního radu a roku 1811 získal titul rytíře, který pak používali i jeho synové. Franz zemřel v Mladé Boleslavi roku 1829 a jeho žena jej o téměř 40 let přežila.
Kariéra Franze Merkla byla plně spjata s předbřeznovým správním systémem, v němž Franz, který se narodil jako syn vídeňského krejčího, dosáhl mimořádného sociálního vzestupu. Bezpochyby si uvědomoval, jakou důležitou roli má z hlediska sociálního postavení patřičné vzdělání, což se odrazilo i na výchově jeho dětí. Hned čtyři jeho synové dosáhli významných pozic vyšších státních úředníků, když působili coby okresní představení či okresní hejtmané, ještě větší kariérní posun dosáhl pátý syn, který se stal zemským prezidentem ve Slezsku.
Úspěšnou kariérní dráhu nastoupil hned prvorozený syn Bernard (1797–1857), který se narodil 29. června 1797 v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho otec se vydal na dráhu úředníka ve státních službách. Ve svých 21 letech nastoupil do funkce konceptního praktikanta na krajský úřad v Mladé Boleslavi a po 11 letech získal pozici nadpočetného krajského komisaře. Zisk této pozice mu zajistilo dostatečné zázemí, aby se mohl poohlédnout po nevěstě. Tou se stala 16. srpna 1830 Agnes Römisch (1804–1855), dcera majitele panství Malá Skála. Z tohoto manželství se narodily tři děti – starší dcera a syn bohužel zemřeli v dětském věku, ale z nejmladšího Jana Merkla (1847–1922) se stal vrchní inženýr ve vítkovických železárnách. V následujících letech pak Bernard stoupal po hodnostním řebříčku a svého prvního vrcholu dosáhl roku 1846 jako krajský komisař I. třídy. Na rozdíl od svého otce, který pracoval na různých místech, byla tato fáze Bernardovy kariéry pevně svázána s Mladou Boleslaví. A dost možná by to tak zůstalo i nadále, kdyby nepřišla revoluce roku 1848 a s ní spojené změny v různých sférách života rakouské monarchie. Jednou z nich byla i transformace politické správy. Bernard se tak stal roku 1849 okresním hejtmanem v Chotěboři, kde po šesti dosáhl na post okresního představeného. Ve funkci roku 1857 zemřel.
Druhorozený syn Franze Merkla a jeho manželky Terezie se rovněž jmenoval Franz (1799–1878). Narodil se v dalším působišti svého otce – ve Slaném. O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti hejtmana (kapitána), a zemřel svobodný v Praze ve věku 79 let.
Třetí v pořadí, Karel (1800–1870) se opět narodil v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho bratr Franz se vydal na dráhu vojáka a stal se plukovníkem rakouské armády. Ani Karel se neoženil a zemřel v Praze roku 1870.
Po narození tří dětí se rodina Merklových znovu přestěhovala do Slaného, kde se 11. prosince 1801 narodila dvojčata Edmund a Heinrich. Chlapci nejen, že přežili porod, což už samo o sobě byl malý zázrak, ale oba se v dospělosti stali stejně jako jejich otec vyššími státními úředníky. Heinrich Merkl (1801–1874) získal po studiu práv na vídeňské a pražské univerzitě místo konceptního praktikanta v Jičíně. Podobně jako jeho otec vystřídal několik úřadů, ale krajským komisařem se stal opět v Jičíně o více než 20 let později. Vrcholu kariéry dosáhl roku 1855 ve funkci okresního představeného v Hradci Králové. Na rozdíl od svého otce se však neoženil a zemřel v nedožitých 61 letech v Praze.
To jeho bratr Edmund (1801–1862) se oženil hned čtyřikrát. Ve 22 letech nastoupil jako konceptní praktikant na Krajský úřad v Českých Budějovicích. S prvním sňatkem nečekal ani na povýšení - oženil se roku 1831 s Antonií Stulíkovou (1806–1835), dcerou hostinského. Po čtyřech letech však Edmund ovdověl. Podruhé se ovšem oženil až po více než šesti letech, v roce 1842 s Vilemínou Křepinskou (1823–1945), dcerou poštmistra. Mezitím už povýšil a stal se krajským komisařem v Plzni. Ani jeho druhé manželství však nevydrželo dlouho, neboť Vilemína po třech letech zemřela. Tentokrát Edmund příliš dlouho netruchlil a hned následujícího roku se oženil potřetí s Amalií Pazourkovou (1826–1851), dcerou plzeňského justiciára, tedy úředníka s právním vzděláním. Třetí manželství trvalo pět let, do smrti Amalie roku 1851. Svůj poslední sňatek uzavřel Edmund o osm let později. Nevěsta, Matylda Křepinská (1828–1868) byla nejen o 26 let mladší než její ženich, navíc byla mladší sestrou Edmundovy druhé ženy Vilemíny. Bez zajímavosti rovněž není, že další sestra, Klementina Křepinská (*1831), se provdala za Aloise Josefa Maschu (1816–1888), který rovněž působil nejprve jako okresní představený a v 70. letech zastával post okresního hejtmana v Chrudimi. Čtvrté Merklovo manželství trvalo nejdéle – celých 10 let. Ani Matylda však svého muže nepřežila, zemřela o šest let dříve než on, takže Edmund umíral jako čtyřnásobný vdovec.
Podívejme se ještě na osudy ostatních Edmundových sourozenců. Dne 10. března 1804 se Merklovým narodilo v pořadí šesté dítě – jediná dcera Kateřina (1804–1824). Ta se dožila ze všech sourozenců nejnižšího věku. Zemřela v pouhých dvaceti letech, takže se ani nestihla provdat.
Její bratr August Merkl (1807–1883) se narodil 14. května 1807 v dalším působišti svého otce – v Mladé Boleslavi. Stejně jako jeho otec a někteří z bratrů se vydal na úřednickou dráhu, přičemž dosáhl postu zemského prezidenta ve Slezsku. Jeho manželkou se stala Adelheid (1818–1882) ze šlechtického rodu von Sturm zu Hirschfeld, kterou si vzal v dnešní ukrajinské Kolomyji, která v 19. století spolu s celou Haličí patřila k habsburské monarchii. Z manželství se narodily dvě děti, které přišly na svět už ve Lvově. Dcera Therese (1838–1880) se provdala za vládního radu slezské vlády Josefa von Mensshengen (1830–1891) a syn Bohuslav (1835–1904) se stal vojenským důstojníkem. Zemřel nakonec v chorvatském Hvaru. August na sklonku života pobýval nejprve ve Vídni, zemřel však v Innsbrucku.
Osmým v pořadí byl syn Fridrich (1808–1886) narozený v Mladé Boleslavi 29. června 1808. Jeho osudem se stala armáda, získal hodnost podplukovníka a za své úspěchy byl odměněn Vojenským záslužným křížem. Ani on se nikdy neoženil a zemřel v Praze roku 1886.
V Mladé Boleslavi se o rok později – přesně 5. listopadu 1809 – narodil také Albrecht (1809–1860). Dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu, ale na rozdíl od ostatních bratrů se mu podařilo skloubit vojenskou službu s rodinným životem. Oženil se v německém Karlsruhe s Karoline Baumgärtner (1820–1891). Jejich dcera Matylda (1848–1937) se provdala za historika, který působil jako profesor na univerzitě v německém Heidelbergu, Karla Mendelssohna-Bartholdyho (1838–1897), syna slavného skladatele. Albrecht se dožil v porovnání se svými bratry nízkého věku – zemřel v Praze jako padesátiletý.
Jako poslední se manželům Merklovým narodil Wilhelm (1815–1892), stalo se tak 1. října 1815 v Mladé Boleslavi. I Wilhelm si zvolil dráhu státního úředníka a vypracoval se na okresního hejtmana v Jasłu, městě na jihovýchodě dnešního Polska. V 19. století se však spolu s celou Haličí nacházelo pod správou rakouského císařství. Mezi polskou šlechtou si Wilhelm našel nevěstu a v roce 1848 se oženil s Josefinou Gruszczynskou (1825–1878). Jejich synové také dosáhli významných postů v rámci rakouské státní správy. Wilhelm zemřel roku 1892.
Příběh rodiny Merklových je velmi zajímavý jak po demografické, tak i po sociální stránce. Nezvykle příznivé úmrtností poměry se netýkaly pouze dětského věku, pět z devíti synů Franze Merkla zemřelo až po dosažení sedmdesátky, což také nebylo v tuto dobu běžné. Zároveň lze konstatovat, že vesměs všichni sourozenci Merklovi měli úspěšnou profesní kariéru. Zajímavý je fakt, že se vydali pouze dvěma směry – buď se stali podobně jako jejich otec státními úředníky, nebo vstoupili do armády. Ačkoliv Franz Merkl získal šlechtický titul, nedisponoval rodovým majetkem, ze kterého by alespoň jeden z jeho synů mohl žít. Jeho potomci se tedy o své finanční zajištění museli postarat sami. Osudy Merklových také ukazují na nesmírnou rozlohu habsburské monarchie v 19. století. Při pohledu na dnešní mapu by se zdálo, že bratři působili ve čtyřech různých státech – Česku, Rakousku, Polsku a Ukrajině – ve skutečnosti se však celou dobu pohybovali na území rakouské říše.
Na konci 18. století to nebyl pohled nijak výjimečný. V kostele v jihočeské Kdyni vedle sebe 27. července 1796 stáli tehdy sedmatřicetiletý krajský komisař Franz Merkl (1759–1829) a osmnáctiletá dcera panského inspektora Theresie Dalquen (1778–1868). Franz se neženil poprvé, byl vdovcem, ale z prvního manželství zřejmě neměl děti. Jako dobře postavený státní úředník jistě představoval pro svobodné dámy a jejich rodiče zajímavou partii. Manželství Franze a Theresie však přece jen na svou dobu bylo zcela výjimečným zjevem. Narodilo se z něj totiž 10 dětí, jež se všechny dožily dospělosti a většina z nich zemřela v požehnaném věku. V době, kdy se v průměru čtvrtina narozených dětí nedožila svých prvních narozenin, bylo něco takového naprosto raritní. Neobvyklé pak bylo i to, že v devíti z deseti porodů přišel na svět syn. Franzova kariéra se také rozvíjela velmi slibně, později se z krajského komisaře vyšvihl na guberniálního radu a roku 1811 získal titul rytíře, který pak používali i jeho synové. Franz zemřel v Mladé Boleslavi roku 1829 a jeho žena jej o téměř 40 let přežila.
Kariéra Franze Merkla byla plně spjata s předbřeznovým správním systémem, v němž Franz, který se narodil jako syn vídeňského krejčího, dosáhl mimořádného sociálního vzestupu. Bezpochyby si uvědomoval, jakou důležitou roli má z hlediska sociálního postavení patřičné vzdělání, což se odrazilo i na výchově jeho dětí. Hned čtyři jeho synové dosáhli významných pozic vyšších státních úředníků, když působili coby okresní představení či okresní hejtmané, ještě větší kariérní posun dosáhl pátý syn, který se stal zemským prezidentem ve Slezsku.
Úspěšnou kariérní dráhu nastoupil hned prvorozený syn Bernard (1797–1857), který se narodil 29. června 1797 v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho otec se vydal na dráhu úředníka ve státních službách. Ve svých 21 letech nastoupil do funkce konceptního praktikanta na krajský úřad v Mladé Boleslavi a po 11 letech získal pozici nadpočetného krajského komisaře. Zisk této pozice mu zajistilo dostatečné zázemí, aby se mohl poohlédnout po nevěstě. Tou se stala 16. srpna 1830 Agnes Römisch (1804–1855), dcera majitele panství Malá Skála. Z tohoto manželství se narodily tři děti – starší dcera a syn bohužel zemřeli v dětském věku, ale z nejmladšího Jana Merkla (1847–1922) se stal vrchní inženýr ve vítkovických železárnách. V následujících letech pak Bernard stoupal po hodnostním řebříčku a svého prvního vrcholu dosáhl roku 1846 jako krajský komisař I. třídy. Na rozdíl od svého otce, který pracoval na různých místech, byla tato fáze Bernardovy kariéry pevně svázána s Mladou Boleslaví. A dost možná by to tak zůstalo i nadále, kdyby nepřišla revoluce roku 1848 a s ní spojené změny v různých sférách života rakouské monarchie. Jednou z nich byla i transformace politické správy. Bernard se tak stal roku 1849 okresním hejtmanem v Chotěboři, kde po šesti dosáhl na post okresního představeného. Ve funkci roku 1857 zemřel.
Druhorozený syn Franze Merkla a jeho manželky Terezie se rovněž jmenoval Franz (1799–1878). Narodil se v dalším působišti svého otce – ve Slaném. O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti hejtmana (kapitána), a zemřel svobodný v Praze ve věku 79 let.
Třetí v pořadí, Karel (1800–1870) se opět narodil v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho bratr Franz se vydal na dráhu vojáka a stal se plukovníkem rakouské armády. Ani Karel se neoženil a zemřel v Praze roku 1870.
Po narození tří dětí se rodina Merklových znovu přestěhovala do Slaného, kde se 11. prosince 1801 narodila dvojčata Edmund a Heinrich. Chlapci nejen, že přežili porod, což už samo o sobě byl malý zázrak, ale oba se v dospělosti stali stejně jako jejich otec vyššími státními úředníky. Heinrich Merkl (1801–1874) získal po studiu práv na vídeňské a pražské univerzitě místo konceptního praktikanta v Jičíně. Podobně jako jeho otec vystřídal několik úřadů, ale krajským komisařem se stal opět v Jičíně o více než 20 let později. Vrcholu kariéry dosáhl roku 1855 ve funkci okresního představeného v Hradci Králové. Na rozdíl od svého otce se však neoženil a zemřel v nedožitých 61 letech v Praze.
To jeho bratr Edmund (1801–1862) se oženil hned čtyřikrát. Ve 22 letech nastoupil jako konceptní praktikant na Krajský úřad v Českých Budějovicích. S prvním sňatkem nečekal ani na povýšení - oženil se roku 1831 s Antonií Stulíkovou (1806–1835), dcerou hostinského. Po čtyřech letech však Edmund ovdověl. Podruhé se ovšem oženil až po více než šesti letech, v roce 1842 s Vilemínou Křepinskou (1823–1945), dcerou poštmistra. Mezitím už povýšil a stal se krajským komisařem v Plzni. Ani jeho druhé manželství však nevydrželo dlouho, neboť Vilemína po třech letech zemřela. Tentokrát Edmund příliš dlouho netruchlil a hned následujícího roku se oženil potřetí s Amalií Pazourkovou (1826–1851), dcerou plzeňského justiciára, tedy úředníka s právním vzděláním. Třetí manželství trvalo pět let, do smrti Amalie roku 1851. Svůj poslední sňatek uzavřel Edmund o osm let později. Nevěsta, Matylda Křepinská (1828–1868) byla nejen o 26 let mladší než její ženich, navíc byla mladší sestrou Edmundovy druhé ženy Vilemíny. Bez zajímavosti rovněž není, že další sestra, Klementina Křepinská (*1831), se provdala za Aloise Josefa Maschu (1816–1888), který rovněž působil nejprve jako okresní představený a v 70. letech zastával post okresního hejtmana v Chrudimi. Čtvrté Merklovo manželství trvalo nejdéle – celých 10 let. Ani Matylda však svého muže nepřežila, zemřela o šest let dříve než on, takže Edmund umíral jako čtyřnásobný vdovec.
Podívejme se ještě na osudy ostatních Edmundových sourozenců. Dne 10. března 1804 se Merklovým narodilo v pořadí šesté dítě – jediná dcera Kateřina (1804–1824). Ta se dožila ze všech sourozenců nejnižšího věku. Zemřela v pouhých dvaceti letech, takže se ani nestihla provdat.
Její bratr August Merkl (1807–1883) se narodil 14. května 1807 v dalším působišti svého otce – v Mladé Boleslavi. Stejně jako jeho otec a někteří z bratrů se vydal na úřednickou dráhu, přičemž dosáhl postu zemského prezidenta ve Slezsku. Jeho manželkou se stala Adelheid (1818–1882) ze šlechtického rodu von Sturm zu Hirschfeld, kterou si vzal v dnešní ukrajinské Kolomyji, která v 19. století spolu s celou Haličí patřila k habsburské monarchii. Z manželství se narodily dvě děti, které přišly na svět už ve Lvově. Dcera Therese (1838–1880) se provdala za vládního radu slezské vlády Josefa von Mensshengen (1830–1891) a syn Bohuslav (1835–1904) se stal vojenským důstojníkem. Zemřel nakonec v chorvatském Hvaru. August na sklonku života pobýval nejprve ve Vídni, zemřel však v Innsbrucku.
Osmým v pořadí byl syn Fridrich (1808–1886) narozený v Mladé Boleslavi 29. června 1808. Jeho osudem se stala armáda, získal hodnost podplukovníka a za své úspěchy byl odměněn Vojenským záslužným křížem. Ani on se nikdy neoženil a zemřel v Praze roku 1886.
V Mladé Boleslavi se o rok později – přesně 5. listopadu 1809 – narodil také Albrecht (1809–1860). Dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu, ale na rozdíl od ostatních bratrů se mu podařilo skloubit vojenskou službu s rodinným životem. Oženil se v německém Karlsruhe s Karoline Baumgärtner (1820–1891). Jejich dcera Matylda (1848–1937) se provdala za historika, který působil jako profesor na univerzitě v německém Heidelbergu, Karla Mendelssohna-Bartholdyho (1838–1897), syna slavného skladatele. Albrecht se dožil v porovnání se svými bratry nízkého věku – zemřel v Praze jako padesátiletý.
Jako poslední se manželům Merklovým narodil Wilhelm (1815–1892), stalo se tak 1. října 1815 v Mladé Boleslavi. I Wilhelm si zvolil dráhu státního úředníka a vypracoval se na okresního hejtmana v Jasłu, městě na jihovýchodě dnešního Polska. V 19. století se však spolu s celou Haličí nacházelo pod správou rakouského císařství. Mezi polskou šlechtou si Wilhelm našel nevěstu a v roce 1848 se oženil s Josefinou Gruszczynskou (1825–1878). Jejich synové také dosáhli významných postů v rámci rakouské státní správy. Wilhelm zemřel roku 1892.
Příběh rodiny Merklových je velmi zajímavý jak po demografické, tak i po sociální stránce. Nezvykle příznivé úmrtností poměry se netýkaly pouze dětského věku, pět z devíti synů Franze Merkla zemřelo až po dosažení sedmdesátky, což také nebylo v tuto dobu běžné. Zároveň lze konstatovat, že vesměs všichni sourozenci Merklovi měli úspěšnou profesní kariéru. Zajímavý je fakt, že se vydali pouze dvěma směry – buď se stali podobně jako jejich otec státními úředníky, nebo vstoupili do armády. Ačkoliv Franz Merkl získal šlechtický titul, nedisponoval rodovým majetkem, ze kterého by alespoň jeden z jeho synů mohl žít. Jeho potomci se tedy o své finanční zajištění museli postarat sami. Osudy Merklových také ukazují na nesmírnou rozlohu habsburské monarchie v 19. století. Při pohledu na dnešní mapu by se zdálo, že bratři působili ve čtyřech různých státech – Česku, Rakousku, Polsku a Ukrajině – ve skutečnosti se však celou dobu pohybovali na území rakouské říše.
Na konci 18. století to nebyl pohled nijak výjimečný. V kostele v jihočeské Kdyni vedle sebe 27. července 1796 stáli tehdy sedmatřicetiletý krajský komisař Franz Merkl (1759–1829) a osmnáctiletá dcera panského inspektora Theresie Dalquen (1778–1868). Franz se neženil poprvé, byl vdovcem, ale z prvního manželství zřejmě neměl děti. Jako dobře postavený státní úředník jistě představoval pro svobodné dámy a jejich rodiče zajímavou partii. Manželství Franze a Theresie však přece jen na svou dobu bylo zcela výjimečným zjevem. Narodilo se z něj totiž 10 dětí, jež se všechny dožily dospělosti a většina z nich zemřela v požehnaném věku. V době, kdy se v průměru čtvrtina narozených dětí nedožila svých prvních narozenin, bylo něco takového naprosto raritní. Neobvyklé pak bylo i to, že v devíti z deseti porodů přišel na svět syn. Franzova kariéra se také rozvíjela velmi slibně, později se z krajského komisaře vyšvihl na guberniálního radu a roku 1811 získal titul rytíře, který pak používali i jeho synové. Franz zemřel v Mladé Boleslavi roku 1829 a jeho žena jej o téměř 40 let přežila.
Kariéra Franze Merkla byla plně spjata s předbřeznovým správním systémem, v němž Franz, který se narodil jako syn vídeňského krejčího, dosáhl mimořádného sociálního vzestupu. Bezpochyby si uvědomoval, jakou důležitou roli má z hlediska sociálního postavení patřičné vzdělání, což se odrazilo i na výchově jeho dětí. Hned čtyři jeho synové dosáhli významných pozic vyšších státních úředníků, když působili coby okresní představení či okresní hejtmané, ještě větší kariérní posun dosáhl pátý syn, který se stal zemským prezidentem ve Slezsku.
Úspěšnou kariérní dráhu nastoupil hned prvorozený syn Bernard (1797–1857), který se narodil 29. června 1797 v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho otec se vydal na dráhu úředníka ve státních službách. Ve svých 21 letech nastoupil do funkce konceptního praktikanta na krajský úřad v Mladé Boleslavi a po 11 letech získal pozici nadpočetného krajského komisaře. Zisk této pozice mu zajistilo dostatečné zázemí, aby se mohl poohlédnout po nevěstě. Tou se stala 16. srpna 1830 Agnes Römisch (1804–1855), dcera majitele panství Malá Skála. Z tohoto manželství se narodily tři děti – starší dcera a syn bohužel zemřeli v dětském věku, ale z nejmladšího Jana Merkla (1847–1922) se stal vrchní inženýr ve vítkovických železárnách. V následujících letech pak Bernard stoupal po hodnostním řebříčku a svého prvního vrcholu dosáhl roku 1846 jako krajský komisař I. třídy. Na rozdíl od svého otce, který pracoval na různých místech, byla tato fáze Bernardovy kariéry pevně svázána s Mladou Boleslaví. A dost možná by to tak zůstalo i nadále, kdyby nepřišla revoluce roku 1848 a s ní spojené změny v různých sférách života rakouské monarchie. Jednou z nich byla i transformace politické správy. Bernard se tak stal roku 1849 okresním hejtmanem v Chotěboři, kde po šesti dosáhl na post okresního představeného. Ve funkci roku 1857 zemřel.
Druhorozený syn Franze Merkla a jeho manželky Terezie se rovněž jmenoval Franz (1799–1878). Narodil se v dalším působišti svého otce – ve Slaném. O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti hejtmana (kapitána), a zemřel svobodný v Praze ve věku 79 let.
Třetí v pořadí, Karel (1800–1870) se opět narodil v Koutu na Šumavě. Podobně jako jeho bratr Franz se vydal na dráhu vojáka a stal se plukovníkem rakouské armády. Ani Karel se neoženil a zemřel v Praze roku 1870.
Po narození tří dětí se rodina Merklových znovu přestěhovala do Slaného, kde se 11. prosince 1801 narodila dvojčata Edmund a Heinrich. Chlapci nejen, že přežili porod, což už samo o sobě byl malý zázrak, ale oba se v dospělosti stali stejně jako jejich otec vyššími státními úředníky. Heinrich Merkl (1801–1874) získal po studiu práv na vídeňské a pražské univerzitě místo konceptního praktikanta v Jičíně. Podobně jako jeho otec vystřídal několik úřadů, ale krajským komisařem se stal opět v Jičíně o více než 20 let později. Vrcholu kariéry dosáhl roku 1855 ve funkci okresního představeného v Hradci Králové. Na rozdíl od svého otce se však neoženil a zemřel v nedožitých 61 letech v Praze.
To jeho bratr Edmund (1801–1862) se oženil hned čtyřikrát. Ve 22 letech nastoupil jako konceptní praktikant na Krajský úřad v Českých Budějovicích. S prvním sňatkem nečekal ani na povýšení - oženil se roku 1831 s Antonií Stulíkovou (1806–1835), dcerou hostinského. Po čtyřech letech však Edmund ovdověl. Podruhé se ovšem oženil až po více než šesti letech, v roce 1842 s Vilemínou Křepinskou (1823–1945), dcerou poštmistra. Mezitím už povýšil a stal se krajským komisařem v Plzni. Ani jeho druhé manželství však nevydrželo dlouho, neboť Vilemína po třech letech zemřela. Tentokrát Edmund příliš dlouho netruchlil a hned následujícího roku se oženil potřetí s Amalií Pazourkovou (1826–1851), dcerou plzeňského justiciára, tedy úředníka s právním vzděláním. Třetí manželství trvalo pět let, do smrti Amalie roku 1851. Svůj poslední sňatek uzavřel Edmund o osm let později. Nevěsta, Matylda Křepinská (1828–1868) byla nejen o 26 let mladší než její ženich, navíc byla mladší sestrou Edmundovy druhé ženy Vilemíny. Bez zajímavosti rovněž není, že další sestra, Klementina Křepinská (*1831), se provdala za Aloise Josefa Maschu (1816–1888), který rovněž působil nejprve jako okresní představený a v 70. letech zastával post okresního hejtmana v Chrudimi. Čtvrté Merklovo manželství trvalo nejdéle – celých 10 let. Ani Matylda však svého muže nepřežila, zemřela o šest let dříve než on, takže Edmund umíral jako čtyřnásobný vdovec.
Podívejme se ještě na osudy ostatních Edmundových sourozenců. Dne 10. března 1804 se Merklovým narodilo v pořadí šesté dítě – jediná dcera Kateřina (1804–1824). Ta se dožila ze všech sourozenců nejnižšího věku. Zemřela v pouhých dvaceti letech, takže se ani nestihla provdat.
Její bratr August Merkl (1807–1883) se narodil 14. května 1807 v dalším působišti svého otce – v Mladé Boleslavi. Stejně jako jeho otec a někteří z bratrů se vydal na úřednickou dráhu, přičemž dosáhl postu zemského prezidenta ve Slezsku. Jeho manželkou se stala Adelheid (1818–1882) ze šlechtického rodu von Sturm zu Hirschfeld, kterou si vzal v dnešní ukrajinské Kolomyji, která v 19. století spolu s celou Haličí patřila k habsburské monarchii. Z manželství se narodily dvě děti, které přišly na svět už ve Lvově. Dcera Therese (1838–1880) se provdala za vládního radu slezské vlády Josefa von Mensshengen (1830–1891) a syn Bohuslav (1835–1904) se stal vojenským důstojníkem. Zemřel nakonec v chorvatském Hvaru. August na sklonku života pobýval nejprve ve Vídni, zemřel však v Innsbrucku.
Osmým v pořadí byl syn Fridrich (1808–1886) narozený v Mladé Boleslavi 29. června 1808. Jeho osudem se stala armáda, získal hodnost podplukovníka a za své úspěchy byl odměněn Vojenským záslužným křížem. Ani on se nikdy neoženil a zemřel v Praze roku 1886.
V Mladé Boleslavi se o rok později – přesně 5. listopadu 1809 – narodil také Albrecht (1809–1860). Dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu, ale na rozdíl od ostatních bratrů se mu podařilo skloubit vojenskou službu s rodinným životem. Oženil se v německém Karlsruhe s Karoline Baumgärtner (1820–1891). Jejich dcera Matylda (1848–1937) se provdala za historika, který působil jako profesor na univerzitě v německém Heidelbergu, Karla Mendelssohna-Bartholdyho (1838–1897), syna slavného skladatele. Albrecht se dožil v porovnání se svými bratry nízkého věku – zemřel v Praze jako padesátiletý.
Jako poslední se manželům Merklovým narodil Wilhelm (1815–1892), stalo se tak 1. října 1815 v Mladé Boleslavi. I Wilhelm si zvolil dráhu státního úředníka a vypracoval se na okresního hejtmana v Jasłu, městě na jihovýchodě dnešního Polska. V 19. století se však spolu s celou Haličí nacházelo pod správou rakouského císařství. Mezi polskou šlechtou si Wilhelm našel nevěstu a v roce 1848 se oženil s Josefinou Gruszczynskou (1825–1878). Jejich synové také dosáhli významných postů v rámci rakouské státní správy. Wilhelm zemřel roku 1892.
Příběh rodiny Merklových je velmi zajímavý jak po demografické, tak i po sociální stránce. Nezvykle příznivé úmrtností poměry se netýkaly pouze dětského věku, pět z devíti synů Franze Merkla zemřelo až po dosažení sedmdesátky, což také nebylo v tuto dobu běžné. Zároveň lze konstatovat, že vesměs všichni sourozenci Merklovi měli úspěšnou profesní kariéru. Zajímavý je fakt, že se vydali pouze dvěma směry – buď se stali podobně jako jejich otec státními úředníky, nebo vstoupili do armády. Ačkoliv Franz Merkl získal šlechtický titul, nedisponoval rodovým majetkem, ze kterého by alespoň jeden z jeho synů mohl žít. Jeho potomci se tedy o své finanční zajištění museli postarat sami. Osudy Merklových také ukazují na nesmírnou rozlohu habsburské monarchie v 19. století. Při pohledu na dnešní mapu by se zdálo, že bratři působili ve čtyřech různých státech – Česku, Rakousku, Polsku a Ukrajině – ve skutečnosti se však celou dobu pohybovali na území rakouské říše.
Ačkoli ve své době byl Petru Meteș v Sedmihradsku známou postavou, dnes je, na rozdíl od svého bratrance, historika Ștefana Meteșe (1887–1977), nebo jednoho ze svých synů, Mircey, téměř neznámý. Petruho rodiče, sedláci Simion a Maria Meteș, pocházeli z vesnice Geomal / Diomal v župě Alba de Jos / Alsó-Fehér. Nejméně pět z jejich dětí se dožilo dospělosti: Petru (nar. 1883, podle jiných zdrojů 1884 nebo 1886), Nistor (1893–1954), Iuliana (nar. kol. 1898), Carolina (nar. kol. 1899) a Ioan (nar. kol. 1901). Simion a Maria byli dostatečně zámožní, aby mohli Petrua a Nistora poslat studovat na maďarskojazyčnou Bethlenovu střední školu do Aiudu / Nagyenyedu.
Petru Meteș, prefekt župy Cojocna (Kluž), Cosînzeana, VI, č. 1, 1922, s. 22 (https://dspace.bcucluj.ro/handle/123456789/1506)
Ștefan Meteș, historik, poslanec a člen Iorgova kabinetu ve funkci zástupce tajemníka, (1931–1932), Anuarul parlamentar, 1931, Bucharest, 1932.
Petru byl pilný student. Poté co absolvoval středoškolské vzdělání na Bethlenově škole, pokračoval ve studiu na Univerzitě Františka Josefa v Kluži / Kolozsváru, kde vystudoval práva a získal titul doktora právních věd (1908). Právnickou praxi absolvoval v Aiudu v kanceláři maďarského právníka Pála Szásze, syna Józsefa Szásze, který byl v letech 1910-1917 főispanem (prefektem) župy Alsó-Fehér. V roce 1910 Petru pomohl Pálu Szászovi ke zvolení poslancem ve většinově Rumuny obývaném volebním obvodu Ighiu/Magyarigen, jehož součástí byl i Geomal. Petruovy blízké vztahy s rodinou Szászů mu pomohly k tomu, že byl v roce 1910 jmenován honorárním soudním úředníkem (tiszteletbeli szolgabiró) a zvolen členem župního sboru župy Alsó-Fehér „na maďarském seznamu“ (tj. na kandidátce vládní strany). Kromě toho byl Petru Meteș jakožto advokát v Aiudu v červnu 1911 přijat do advokátní komory v Kluži.
Město Kluž/ Kolozsvár, pohlednice
Vedle vazeb na maďarské prostředí se Petru Meteș začlenil i do tehdejší rumunské společnosti. Podstatnou měrou se na tom zřejmě podílela jeho první manželka Iustina Maria Filipan (nar. kol. 1891–1892 v Bistrițě / Beszterce), dcera lékaře z okresu Năsăud / Naszód. Kromě toho vstoupil Petru také do místní pobočky nejvýznamnějšího rumunského spolku (ASTRA) a angažoval se v pomoci pravoslavné církvi.
Vše se změnilo v roce 1914, kdy byl Petru poslán na frontu a padl do ruského zajetí. V létě 1917 byl již členem Transylvánského a Bukovinského dobrovolnického sboru, vytvořeného v rámci rumunské armády z rumunských uprchlíků z habsburské monarchie a válečných zajatců z ruských táborů. V létě 1917 bojoval kapitán Petru Meteș v Moldavsku. Později byl převelen do Oděsy, pravděpodobně proto, aby zajišťoval bezpečnost rumunských uprchlíků a hodnostářů. Krátce zde byl vězněn bolševiky pod vedením Christiana Rakovského (1873–1941). Po svém osvobození nastoupil jako jeden ze tří tajemníků Technického poradního sboru ministerstva spravedlnosti v Kišiněvě v Besarábii, která se nedlouho předtím stala součástí Rumunska. Po rozpadu Rakouska-Uherska, a poté, co zde místní a regionální moc převzali Rumuni, se Petru vrátil do Sedmihradska, kde byl jmenován prvním předsedou soudu v Dumbrăveni / Erzsébetváros. Brzy poté přešel na obdobnou pozici k významnějšímu soudu v Brašově / Kronstadtu.
Dne 15. dubna 1920 byl soudce Meteș vládnoucí radou jmenován prefektem župy Alba de Jos. O šest měsíců později byl Averescovou vládou přeložen a jmenován prefektem župy Cojocna (Kluž). Dne 1. ledna 1921 byl jmenován řádným prefektem, což implicitně znamenalo, že byl politicky angažován vládnoucí Lidovou stranou, které v Sedmihradsku chyběli členové i vůdčí představitelé. Zdá se, že této pozice, která mu umožnila více se zviditelnit na veřejnosti a vytvořit si síť kontaktů, se Petru Meteș snažil využít jako vstupní brány do světa politiky. Hodnost prefekta se mu podařilo udržet za krátké vlády Take Ionesca (prosinec 1921 – leden 1922) a v prvním roce vlády Iona I. C. Brătianu. V únoru 1923 se rozhodl kandidovat do Poslanecké sněmovny ve volebním obvodu Ighiu v župě Alba jako kandidát vládní (Národně liberální strany). Opoziční tisk jeho kandidaturu ostře napadal a zmiňoval jeho „protirumunské“ kroky před rokem 1914. S pomocí místních úřadů Petru Meteș volby vyhrál a jako poslanec působil v letech 1923–1926.
Pokud jde o osobní život Petru Meteșe, manželství s Iustinou se rozpadlo v polovině 20. let. Jeho druhou manželkou se stala Victoria Octavia Crișan (nar. 1903), jejíž sestra Eugenie byla provdána za Petruova bratra Nistora. Z prvního manželství měl Petru dvě děti, Mirceu Virgila (nar. 1912) a Ofélii, přezdívanou Lili (nar. 1915). Další dvě děti, Petreho (nar. 1927) a Doinu (1929), měl ze svého druhého manželství.
Přestože po roce 1926 nezastával Petru Meteș žádné politické funkce na celostátní úrovni, zůstal výraznou osobností sedmihradské rumunské elity, a to nejen díky své intenzivní právnické kariéře, ale i angažovanosti v hnutí veteránů a práci ve správních výborech různých orgánů sedmihradské pravoslavné církve. Zemřel v Kluži v lednu 1946.
Mircea Meteș šel ve stopách svého otce: získal bakalářský titul a doktorát z práv a stal se právníkem. V roce 1938 se oženil s Olivií (1913–2001), dcerou pravoslavného kněze Adama Luly a neteří Petrua Grozy (1884–1958), který byl v březnu 1945 vybrán komunisty za předsedu vlády. Právě Mirceův vztah ke Grozovi byl hlavní příčinou jeho kariéry po roce 1945. V roce 1946 se stal vedoucím sekretariátu předsedy vlády. Kromě toho byl přijat i do zahraničních služeb a brzy jmenován členem rumunské mise ve Washingtonu. V roce 1948 byl povolán zpět do Bukurešti. Rozhodl se však se do vlasti nevrátit a stal se jedním z odpůrců rumunské vlády. Jeho bratr a sestry se dostali do hledáčku státní bezpečnosti a byli po dlouhou dobu sledováni.
Bibliografie:
Archiv Národní rady pro studium archivů Securitate: spisy týkající se Petru Meteșe a jeho dětí (Mircea Meteș, Ofelia Zehan, Petru Meteș a Doina Păstrav), složky č. FI 94683, FI 139103, I 558274, I 574868, SIE 0007226.
Ioan Ciupea, Virgiliu Țârău, Liberali clujeni. Destine în marea istorie, svazek 2. Medalioane, Mega, Cluj-Napoca, 2007, s. 241-242.
Zoltán Györke, „Prefecții județului Cluj: analiză prosopografică“, in Anuarul Institutului de Istorie „George Barițiu” din Cluj-Napoca. Series Historica, LI, 2012, s. 305–308. (https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=23237)
Paul Nistor, „Comrade Mircea Meteș: the first communist of the Romanian Legation in Washington (1946–1948)“, in Adrian Vițălaru, Ionuț Nistor, Adrian-Bogdan Ceobanu (eds.), Romanian Diplomacy in the 20th Century. Biographies, Institutional Pathways, International Challenges, Peter Lang, Berlin, 2021, s. 330–341.
Ačkoli ve své době byl Petru Meteș v Sedmihradsku známou postavou, dnes je, na rozdíl od svého bratrance, historika Ștefana Meteșe (1887–1977), nebo jednoho ze svých synů, Mircey, téměř neznámý. Petruho rodiče, sedláci Simion a Maria Meteș, pocházeli z vesnice Geomal / Diomal v župě Alba de Jos / Alsó-Fehér. Nejméně pět z jejich dětí se dožilo dospělosti: Petru (nar. 1883, podle jiných zdrojů 1884 nebo 1886), Nistor (1893–1954), Iuliana (nar. kol. 1898), Carolina (nar. kol. 1899) a Ioan (nar. kol. 1901). Simion a Maria byli dostatečně zámožní, aby mohli Petrua a Nistora poslat studovat na maďarskojazyčnou Bethlenovu střední školu do Aiudu / Nagyenyedu.
Petru Meteș, prefekt župy Cojocna (Kluž), Cosînzeana, VI, č. 1, 1922, s. 22 (https://dspace.bcucluj.ro/handle/123456789/1506)
Ștefan Meteș, historik, poslanec a člen Iorgova kabinetu ve funkci zástupce tajemníka, (1931–1932), Anuarul parlamentar, 1931, Bucharest, 1932.
Petru byl pilný student. Poté co absolvoval středoškolské vzdělání na Bethlenově škole, pokračoval ve studiu na Univerzitě Františka Josefa v Kluži / Kolozsváru, kde vystudoval práva a získal titul doktora právních věd (1908). Právnickou praxi absolvoval v Aiudu v kanceláři maďarského právníka Pála Szásze, syna Józsefa Szásze, který byl v letech 1910-1917 főispanem (prefektem) župy Alsó-Fehér. V roce 1910 Petru pomohl Pálu Szászovi ke zvolení poslancem ve většinově Rumuny obývaném volebním obvodu Ighiu/Magyarigen, jehož součástí byl i Geomal. Petruovy blízké vztahy s rodinou Szászů mu pomohly k tomu, že byl v roce 1910 jmenován honorárním soudním úředníkem (tiszteletbeli szolgabiró) a zvolen členem župního sboru župy Alsó-Fehér „na maďarském seznamu“ (tj. na kandidátce vládní strany). Kromě toho byl Petru Meteș jakožto advokát v Aiudu v červnu 1911 přijat do advokátní komory v Kluži.
Město Kluž/ Kolozsvár, pohlednice
Vedle vazeb na maďarské prostředí se Petru Meteș začlenil i do tehdejší rumunské společnosti. Podstatnou měrou se na tom zřejmě podílela jeho první manželka Iustina Maria Filipan (nar. kol. 1891–1892 v Bistrițě / Beszterce), dcera lékaře z okresu Năsăud / Naszód. Kromě toho vstoupil Petru také do místní pobočky nejvýznamnějšího rumunského spolku (ASTRA) a angažoval se v pomoci pravoslavné církvi.
Vše se změnilo v roce 1914, kdy byl Petru poslán na frontu a padl do ruského zajetí. V létě 1917 byl již členem Transylvánského a Bukovinského dobrovolnického sboru, vytvořeného v rámci rumunské armády z rumunských uprchlíků z habsburské monarchie a válečných zajatců z ruských táborů. V létě 1917 bojoval kapitán Petru Meteș v Moldavsku. Později byl převelen do Oděsy, pravděpodobně proto, aby zajišťoval bezpečnost rumunských uprchlíků a hodnostářů. Krátce zde byl vězněn bolševiky pod vedením Christiana Rakovského (1873–1941). Po svém osvobození nastoupil jako jeden ze tří tajemníků Technického poradního sboru ministerstva spravedlnosti v Kišiněvě v Besarábii, která se nedlouho předtím stala součástí Rumunska. Po rozpadu Rakouska-Uherska, a poté, co zde místní a regionální moc převzali Rumuni, se Petru vrátil do Sedmihradska, kde byl jmenován prvním předsedou soudu v Dumbrăveni / Erzsébetváros. Brzy poté přešel na obdobnou pozici k významnějšímu soudu v Brašově / Kronstadtu.
Dne 15. dubna 1920 byl soudce Meteș vládnoucí radou jmenován prefektem župy Alba de Jos. O šest měsíců později byl Averescovou vládou přeložen a jmenován prefektem župy Cojocna (Kluž). Dne 1. ledna 1921 byl jmenován řádným prefektem, což implicitně znamenalo, že byl politicky angažován vládnoucí Lidovou stranou, které v Sedmihradsku chyběli členové i vůdčí představitelé. Zdá se, že této pozice, která mu umožnila více se zviditelnit na veřejnosti a vytvořit si síť kontaktů, se Petru Meteș snažil využít jako vstupní brány do světa politiky. Hodnost prefekta se mu podařilo udržet za krátké vlády Take Ionesca (prosinec 1921 – leden 1922) a v prvním roce vlády Iona I. C. Brătianu. V únoru 1923 se rozhodl kandidovat do Poslanecké sněmovny ve volebním obvodu Ighiu v župě Alba jako kandidát vládní (Národně liberální strany). Opoziční tisk jeho kandidaturu ostře napadal a zmiňoval jeho „protirumunské“ kroky před rokem 1914. S pomocí místních úřadů Petru Meteș volby vyhrál a jako poslanec působil v letech 1923–1926.
Pokud jde o osobní život Petru Meteșe, manželství s Iustinou se rozpadlo v polovině 20. let. Jeho druhou manželkou se stala Victoria Octavia Crișan (nar. 1903), jejíž sestra Eugenie byla provdána za Petruova bratra Nistora. Z prvního manželství měl Petru dvě děti, Mirceu Virgila (nar. 1912) a Ofélii, přezdívanou Lili (nar. 1915). Další dvě děti, Petreho (nar. 1927) a Doinu (1929), měl ze svého druhého manželství.
Přestože po roce 1926 nezastával Petru Meteș žádné politické funkce na celostátní úrovni, zůstal výraznou osobností sedmihradské rumunské elity, a to nejen díky své intenzivní právnické kariéře, ale i angažovanosti v hnutí veteránů a práci ve správních výborech různých orgánů sedmihradské pravoslavné církve. Zemřel v Kluži v lednu 1946.
Mircea Meteș šel ve stopách svého otce: získal bakalářský titul a doktorát z práv a stal se právníkem. V roce 1938 se oženil s Olivií (1913–2001), dcerou pravoslavného kněze Adama Luly a neteří Petrua Grozy (1884–1958), který byl v březnu 1945 vybrán komunisty za předsedu vlády. Právě Mirceův vztah ke Grozovi byl hlavní příčinou jeho kariéry po roce 1945. V roce 1946 se stal vedoucím sekretariátu předsedy vlády. Kromě toho byl přijat i do zahraničních služeb a brzy jmenován členem rumunské mise ve Washingtonu. V roce 1948 byl povolán zpět do Bukurešti. Rozhodl se však se do vlasti nevrátit a stal se jedním z odpůrců rumunské vlády. Jeho bratr a sestry se dostali do hledáčku státní bezpečnosti a byli po dlouhou dobu sledováni.
Bibliografie:
Archiv Národní rady pro studium archivů Securitate: spisy týkající se Petru Meteșe a jeho dětí (Mircea Meteș, Ofelia Zehan, Petru Meteș a Doina Păstrav), složky č. FI 94683, FI 139103, I 558274, I 574868, SIE 0007226.
Ioan Ciupea, Virgiliu Țârău, Liberali clujeni. Destine în marea istorie, svazek 2. Medalioane, Mega, Cluj-Napoca, 2007, s. 241-242.
Zoltán Györke, „Prefecții județului Cluj: analiză prosopografică“, in Anuarul Institutului de Istorie „George Barițiu” din Cluj-Napoca. Series Historica, LI, 2012, s. 305–308. (https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=23237)
Paul Nistor, „Comrade Mircea Meteș: the first communist of the Romanian Legation in Washington (1946–1948)“, in Adrian Vițălaru, Ionuț Nistor, Adrian-Bogdan Ceobanu (eds.), Romanian Diplomacy in the 20th Century. Biographies, Institutional Pathways, International Challenges, Peter Lang, Berlin, 2021, s. 330–341.
Elie Dăianu byl významným příslušníkem rumunských elit v Sedmihradsku první poloviny 20. století. Přestože byl všestranně aktivní v církevní, publikační, kulturní i politické oblasti, zůstal spíše stranou zájmu historiků v poněkud v nezaslouženém stínu. Elie Dăianu se narodil 9. března 1868 ve vesnici Cut v župě Alba. Jeho rodiče, Iosif Dăianu a Ana Dăianu rozená Munteanu, byli zámožní sedláci (jeho otec byl starostou).
Elie Dăianu
Dianu s rodiči a sestrou, 1890
Po ukončení místní vesnické školy pokračoval Elie Dăianu ve studiích v Sibiu a Blaji, kde v roce 1888 složil maturitu. V Blaji patřili mezi jeho učitele slavní rumunští učenci Timotei Cipariu (1805–1887) a Ioan Micu Moldovan (1833–1915). Elie Dăianu poté studoval na univerzitách ve Štýrském Hradci a v Budapešti, kde vystudoval teologii a literaturu; v Budapešti také získal doktorát, rovněž z literatury. Elie byl jediným ze svých sourozenců, který se vydal na intelektuální dráhu (měl tři sestry a dva bratry, kteří zůstali rolníky).
V roce 1897 se Elie Dăianu oženil s Anou Totoianu, která pocházela z kněžské rodiny z Micești v župě Alba, a měl s ní dvě děti, Ioachima Lea a Lucii Monicu. Jeho žena bohužel v roce 1900, krátce po narození dcery, zemřela. (Syn Ioachim Dăianu se později dal na úspěšnou diplomatickou kariéru; působil na různých místech, např. jako chargé d'affaires na rumunském velvyslanectví v Rize, rada na rumunském velvyslanectví v Moskvě nebo rumunský generální konzul v Tiraně atd.)
Svou kulturní a politickou kariéru zahájil Elie Dăianu již za studií. Během svého doktorandského pobytu v Budapešti v roce 1893 byl Dăianu spolu s Iuliem Maniu (1873–1953) (místopředseda), Aurelem Vladem (1875–1953), Octavianem Beju, Octavianem Vassu (1873–1935) a Axente Banciu (1875–1959) zvolen předsedou společnosti „Petru Maior“. V dubnu 1894 se spolu s Valerem Moldovanem (1875–1954), Ilie Cristeou (1868–1939) (budoucím pravoslavným patriarchou), Iuliem Maniu a Aurelem Vladem zúčastnil studentského kongresu v Constanțě, o němž pod pseudonymem Edda psal do novin „Dreptatea“; v květnu téhož roku byl členem tiskové kanceláře procesu Memorandum, který vedli Dr. Vasile Lucaciu (1852–1922) a Septimiu Albini (1861–1919).
Po ukončení studií pracoval Elie Dăianu rok (1895) jako redaktor v novinách Dreptatea v Temešváru, a poté se na základě pověření Ioana Rațiu (1828–1902) stal ředitelem listu „Tribuna“ v Sibiu, který řídil v letech 1896-1900. Další dva roky, až do léta 1902, působil Dăianu jako profesor morální a pastorální teologie v Blaji. V srpnu 1902 byl jmenován knězem a protopopem v Kluži, kterým zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1930.
Současně vyvíjel intenzivní kulturní a politickou činnost. Kromě článků o důležitých aktuálních tématech publikoval spisy a překlady z literatury, historie, filozofie a poezie v četných novinách v Bukurešti, Budapešti, Kluži, Sibiu, Aradu, Brašově a dalších; v roce 1903 založil v Kluži nový časopis „Răvașul“.
Elie Dăianu byl významným členem Sedmihradského spolku pro rumunskou literaturu a kulturu (ASTRA), založeného v roce 1861 v Sibiu jako první centrální kulturní instituce sedmihradských Rumunů, která sehrála důležitou úlohu v kulturní a politické emancipaci rumunského národa v Sedmihradsku. Během studií v Blaji byl Elie Dăianu nejprve stipendistou ASTRY; později se zapojil do činnosti spolku, psal vzdělávací brožury a knihy, pořádal populární přednášky a stal se dokonce členem ústředního výboru spolku.
Do roku 1918, v době, kdy bylo Sedmihradsko ještě součástí Maďarska, považovaly maďarské úřady myšlenky, které Elie Dăianu vyjadřoval v novinách, za provokativní. Byl proto odsouzen k jednomu roku vězení v Kluži a poté k deportaci do maďarského Šoproně. Jeho vyhnanství ukončil konec války a připojení Sedmihradska k Rumunsku.
Jako delegát klužské diecéze se Dăianu zúčastnil Velkého národního shromáždění v Alba Iulii; zároveň v Kluži předsedal jednomu z volebních výborů, které jmenovaly delegáty na toto shromáždění. Později vstoupil spolu s Octavianem Gogou (1888–1938) a Vasilem Goldișem (1862–1934) do Lidové strany, v roce 1920 byl zvolen poslancem rumunského parlamentu a místopředsedou Poslanecké sněmovny; předsedou byl Duiliu Zamfirescu (1858–1922), jeho bývalý spolupracovník z klužského časopisu „Răvașul“. V politice působil Dăianu až do roku 1926, několik volebních období byl poslancem a senátorem. Současně byl v letech 1921–1938 členem Komise pro historické památky – sekce pro Sedmihradsko, která měla za úkol katalogizovat a monitorovat architektonické a umělecké památky.
Po odchodu do důchodu pokračoval Elie Dăianu v publikování článků o literatuře, historii, teologii atd. V poslední části svého života trpěl hmotnou nouzí, protože komunistický režim mu pod záminkou, že byl majitelem lesa, odebral důchod. V pozdějších letech ho podporoval jeho syn Joachim, který žil rovněž skromně poté, co jeho diplomatickou kariéru ukončil komunistický režim.
Zdroje:
Literatura:
Valentin Orga, Din zile de detenție. Însemnările lui Elie Dăianu din anii 1917–1918, in “Revista Bistriţei”, XVII, 2003, s. 247–265.
Ilie Moise, Ilie Dăianu şi spiritul Blajului, in “Transilvania”, 5/2010, s. 73–78.
Gheorghe Naghi, Din însemnările inedite ale dr. Elie Dăianu (1917–1918), in “Ziridava”, XI, 1979, s. 1089–1097.
Robert Marcel Hart, Raluca Maria Viman, Un mare cărturar și publicist ardelean: Elie Dăianu (1868–1956), in “Caiete de Antropologie Istorică”, 2018, s. 42–50.
Tisk:
“Gazeta Transilvaniei” no 180/18 August 1902.
“Răvașul” no. 4/23 ianuarie 1904.
Petru Mihalyi z Apșy (1838–1914)
V létě roku 1887 obdržel řeckokatolický biskup v Lugoji (maďarsky Lugos), Victor Mihalyi z Apșy (1841–1918), dopis od svého bratra Petru, v němž mu oznamuje, že uspěl ve volbách do parlamentu. Dále se Petru v dopise zmiňuje i o tom, jaké má plány se vzděláním svých synů, tak aby zajistilo, že rod Mihalyiů z Apșy zůstane i nadále jedním z nejvlivnějších rodů v župě Maramureș (maď. Máramaros):
„Absolvoval jsem volby s menšími emocemi než před třemi lety. [...] Během těchto 5 let [působení v poslanecké funkci], pokud mě dobrý Bůh zachová, se dožiji toho, že dva z mých synů dokončí akademická studia a má dcerka dospěje, což mi bude úplně stačit ke spokojenosti. Malý Petru je velmi nadaný hoch, rádi bychom ho vychovávali doma až do deseti let, a pak, pokud má jít v mých stopách, bych ho rád poslal do nějakého vojenského ústavu.“
Petru Mihalyi z Apșy byl nejdéle sloužícím rumunským poslancem v období dualismu. V jeho nekrologu se uvádí, že v parlamentu v Pešti/Budapešti působil přes 40 let. Narodil se v roce 1838 v Ieudu (maď. Jód) v župě Maramureș v domě svého dědečka z otcovy strany, řeckokatolického arcikněze Ioana Mihalyiho.
Rod Mihalyiů patřil k nejvlivnějším rodům v maramurešské župě, i díky tomu, že mu uherský král Vladislav I. (I. Ulászló) v 15. století udělil šlechtický titul. Petrův otec Gavrilă Mihalyi byl rovněž poslancem a župním komisařem v Maramureși. Petrova matka Iuliana, rozená Man (1813–1881), byla sestrou Iosifa Mana (1816–1876), který v letech 1865–1876 zastával funkci maramurešského župana. Jedním z Petruových bratrů, o němž jsme se již zmínili, byl duchovní Victor Mihalyi z Apșy, řeckokatolický biskup lugojský, který později dosáhl nejvyššího církevního úřadu v této církvi a působil jako metropolita žup Alba Iulia a Făgăraș se sídlem v Blaji (maď. Balázsfalva). Třetí z bratrů, Ioan (1844–1914), sice také dle rodinné tradice zastával různé funkce ve správě maramurešské župy, ale prosadil se především jako významná kulturní osobnost a stal se též dopisujícím členem Rumunské akademie. Jeden z Petrových bratranců, Basil Jurca (?–1920), rovněž následoval v jeho stopách a opakovaně působil jako poslanec budapešťského parlamentu.
Petru Mihalyi studoval na gymnáziích v Oradei (maď. Nagyvárad) a Košicích (maď. Kassa), poté pokračoval v univerzitních studiích ve Vídni. Právě v císařském hlavním městě získal znalosti v oblasti práva a ekonomie, což byly dva obory, které se mu v jeho další administrativní a politické kariéře velmi hodily. Na počátku 60. let 19. století, po dokončení právnických studií, vstoupil do státní služby v maramurešské župě, kde působil jako vrchní služný (Oberstuhlrichter/Főszolgabíró). Svůj první poslanecký mandát získal v pouhých 27 letech v roce 1865, když kandidoval ve volebním obvodu v Șugatagu (maď. Sugatag) za Deákovu stranu (maď. Deák-párt). Zahájil tak svou rozsáhlou poslaneckou činnost, která zahrnovala 12 volebních období v letech 1865–1910, přerušených pouze jednou v letech 1881–1884. Během tohoto dlouhého období zastupoval pouze dva volební obvody: Șugatag (1865–1869; 1887–1910) a Vișeu (maď. Visó) (1869–1881; 1884–1887), oba v župě Maramureș.
Ve své politické orientaci však prokázal určitou nestálost, projevující se kolísáním mezi opozicí a vládou. Zpočátku byl členem Deákovy strany, poté vstoupil do Liberální strany (maď. Szabadelvű Párt), přičemž obě tyto strany byly stranami vládními. Po roce 1879 se stal členem Umírněné opozice (maď. Mérsékelt Ellenzék) a poté Národní strany (maď. Nemzeti Párt), ale ve volbách v roce 1896 se rozhodl znovu vstoupit do Liberální strany, jejímž stoupencem zůstal až do jejího rozpuštění v roce 1906. Během svého posledního období ve funkci poslance podporoval politiku Ústavní strany (maď. Alkotmánypárt). Svou politickou kariéru ukončil v roce 1910, kdy se rozhodl vzdát se své kandidatury ve prospěch „malého Petru“, o němž se zmiňoval v dopise svému bratrovi. Petru Mihalyi mladší (1880–1951) byl ve volbách v roce 1910 zvolen do parlamentu za volební obvod Șugatag a působil jako vládní poslanec až do zániku monarchie v roce 1918. I nadále pokračoval v politické tradici rodu Mihalyiů, když v meziválečném období působil v parlamentu Velkého Rumunska a ve stejné době rovněž zastával úřad maramurešského prefekta.
Na rozdíl od svých předchůdců se Petru Mihalyi soustředil na rozšíření sféry vlivu svého rodu i za hranice maramurešské župy. Po vzoru své rodiny používal k dosažení tohoto cíle nejrůznější obratné strategie. Sám měl za manželku Lujzu Simon (1842–1904), dceru Florenta Simona (1803–1873), jednoho z nevýznamnějších budapešťských právníků. Jeho nejmladší syn, Petru junior, se oženil s Iréne Kovássy (1886–?), dcerou soudce okresního soudu Gézy Kovássyho (1856–1910) z Rodny (maď. Óradna) v župě Bistrița-Năsăud (maď. Beszterce-Naszód). Z hlediska manželských svazků bylo nepochybně největším úspěchem manželství, které uzavřel jeho nejstarší syn, právník Florentin, když se oženil s Karolou Hieronymi. Karola byla dcerou maďarského politika Károlyho Hieronymiho (1836–1911), který působil jako ministr vnitra ve vládě Sándora Wekerleho (1892–1895) a jako ministr dopravy ve vládách Károlyho Khuena-Héderváry (1903 a 1910–1911) a Istvána Tiszy (1903–1905).
Ačkoli dosah vlivu jeho rodu, stejně tak jako jeho vynikající politické schopnosti, byly pro získání tak vysokého počtu poslaneckých mandátů zcela zásadní, důležitou roli v jeho politickém úspěchu, jak sám Petru Mihalyi trefně řekl, hrála také skutečnost, že „jsem velmi pečlivý, pokud jde o mou politickou pověst, které přikládám velkou důležitost [,] a přestože mi přináší jen malý hmotný prospěch, je zdrojem jisté důstojnosti a morálního zadostiučinění“.
Bibliografie:
- Fabro Henrik and Ujlaki József, eds., Sturm-féle Országgyűlési Almanach 1906–1911, [“Sturm” Parliamentary Almanac 1906–1911] (Budapest: Wodianer Ferenc és Fiai, 1906), s. 174–175
- Iudean Ovidiu-Emil, The Romanian Governmental Representatives in the Budapest Parliament (1881–1918) (Cluj-Napoca: Mega, 2016), s. 165–169.
- Iuga de Săliște Vasile, Oameni de seamă ai Maramureșului. Dicționar 1700–2010, [Great people of Maramureș. Dictionary 1700–2010] (Cluj-Napoca: Societatea Culturală PRO Maramureș “Dragoș Vodă,” 2011), s. 727.
- Toth Adalbert, Parteien und Reichstagswahlen in Ungarn 1848–1892 (Munich: R. Oldenbourg, 1973), s. 286
Petru Mihalyi z Apșy (1838–1914)
V létě roku 1887 obdržel řeckokatolický biskup v Lugoji (maďarsky Lugos), Victor Mihalyi z Apșy (1841–1918), dopis od svého bratra Petru, v němž mu oznamuje, že uspěl ve volbách do parlamentu. Dále se Petru v dopise zmiňuje i o tom, jaké má plány se vzděláním svých synů, tak aby zajistilo, že rod Mihalyiů z Apșy zůstane i nadále jedním z nejvlivnějších rodů v župě Maramureș (maď. Máramaros):
„Absolvoval jsem volby s menšími emocemi než před třemi lety. [...] Během těchto 5 let [působení v poslanecké funkci], pokud mě dobrý Bůh zachová, se dožiji toho, že dva z mých synů dokončí akademická studia a má dcerka dospěje, což mi bude úplně stačit ke spokojenosti. Malý Petru je velmi nadaný hoch, rádi bychom ho vychovávali doma až do deseti let, a pak, pokud má jít v mých stopách, bych ho rád poslal do nějakého vojenského ústavu.“
Petru Mihalyi z Apșy byl nejdéle sloužícím rumunským poslancem v období dualismu. V jeho nekrologu se uvádí, že v parlamentu v Pešti/Budapešti působil přes 40 let. Narodil se v roce 1838 v Ieudu (maď. Jód) v župě Maramureș v domě svého dědečka z otcovy strany, řeckokatolického arcikněze Ioana Mihalyiho.
Rod Mihalyiů patřil k nejvlivnějším rodům v maramurešské župě, i díky tomu, že mu uherský král Vladislav I. (I. Ulászló) v 15. století udělil šlechtický titul. Petrův otec Gavrilă Mihalyi byl rovněž poslancem a župním komisařem v Maramureși. Petrova matka Iuliana, rozená Man (1813–1881), byla sestrou Iosifa Mana (1816–1876), který v letech 1865–1876 zastával funkci maramurešského župana. Jedním z Petruových bratrů, o němž jsme se již zmínili, byl duchovní Victor Mihalyi z Apșy, řeckokatolický biskup lugojský, který později dosáhl nejvyššího církevního úřadu v této církvi a působil jako metropolita žup Alba Iulia a Făgăraș se sídlem v Blaji (maď. Balázsfalva). Třetí z bratrů, Ioan (1844–1914), sice také dle rodinné tradice zastával různé funkce ve správě maramurešské župy, ale prosadil se především jako významná kulturní osobnost a stal se též dopisujícím členem Rumunské akademie. Jeden z Petrových bratranců, Basil Jurca (?–1920), rovněž následoval v jeho stopách a opakovaně působil jako poslanec budapešťského parlamentu.
Petru Mihalyi studoval na gymnáziích v Oradei (maď. Nagyvárad) a Košicích (maď. Kassa), poté pokračoval v univerzitních studiích ve Vídni. Právě v císařském hlavním městě získal znalosti v oblasti práva a ekonomie, což byly dva obory, které se mu v jeho další administrativní a politické kariéře velmi hodily. Na počátku 60. let 19. století, po dokončení právnických studií, vstoupil do státní služby v maramurešské župě, kde působil jako vrchní služný (Oberstuhlrichter/Főszolgabíró). Svůj první poslanecký mandát získal v pouhých 27 letech v roce 1865, když kandidoval ve volebním obvodu v Șugatagu (maď. Sugatag) za Deákovu stranu (maď. Deák-párt). Zahájil tak svou rozsáhlou poslaneckou činnost, která zahrnovala 12 volebních období v letech 1865–1910, přerušených pouze jednou v letech 1881–1884. Během tohoto dlouhého období zastupoval pouze dva volební obvody: Șugatag (1865–1869; 1887–1910) a Vișeu (maď. Visó) (1869–1881; 1884–1887), oba v župě Maramureș.
Ve své politické orientaci však prokázal určitou nestálost, projevující se kolísáním mezi opozicí a vládou. Zpočátku byl členem Deákovy strany, poté vstoupil do Liberální strany (maď. Szabadelvű Párt), přičemž obě tyto strany byly stranami vládními. Po roce 1879 se stal členem Umírněné opozice (maď. Mérsékelt Ellenzék) a poté Národní strany (maď. Nemzeti Párt), ale ve volbách v roce 1896 se rozhodl znovu vstoupit do Liberální strany, jejímž stoupencem zůstal až do jejího rozpuštění v roce 1906. Během svého posledního období ve funkci poslance podporoval politiku Ústavní strany (maď. Alkotmánypárt). Svou politickou kariéru ukončil v roce 1910, kdy se rozhodl vzdát se své kandidatury ve prospěch „malého Petru“, o němž se zmiňoval v dopise svému bratrovi. Petru Mihalyi mladší (1880–1951) byl ve volbách v roce 1910 zvolen do parlamentu za volební obvod Șugatag a působil jako vládní poslanec až do zániku monarchie v roce 1918. I nadále pokračoval v politické tradici rodu Mihalyiů, když v meziválečném období působil v parlamentu Velkého Rumunska a ve stejné době rovněž zastával úřad maramurešského prefekta.
Na rozdíl od svých předchůdců se Petru Mihalyi soustředil na rozšíření sféry vlivu svého rodu i za hranice maramurešské župy. Po vzoru své rodiny používal k dosažení tohoto cíle nejrůznější obratné strategie. Sám měl za manželku Lujzu Simon (1842–1904), dceru Florenta Simona (1803–1873), jednoho z nevýznamnějších budapešťských právníků. Jeho nejmladší syn, Petru junior, se oženil s Iréne Kovássy (1886–?), dcerou soudce okresního soudu Gézy Kovássyho (1856–1910) z Rodny (maď. Óradna) v župě Bistrița-Năsăud (maď. Beszterce-Naszód). Z hlediska manželských svazků bylo nepochybně největším úspěchem manželství, které uzavřel jeho nejstarší syn, právník Florentin, když se oženil s Karolou Hieronymi. Karola byla dcerou maďarského politika Károlyho Hieronymiho (1836–1911), který působil jako ministr vnitra ve vládě Sándora Wekerleho (1892–1895) a jako ministr dopravy ve vládách Károlyho Khuena-Héderváry (1903 a 1910–1911) a Istvána Tiszy (1903–1905).
Ačkoli dosah vlivu jeho rodu, stejně tak jako jeho vynikající politické schopnosti, byly pro získání tak vysokého počtu poslaneckých mandátů zcela zásadní, důležitou roli v jeho politickém úspěchu, jak sám Petru Mihalyi trefně řekl, hrála také skutečnost, že „jsem velmi pečlivý, pokud jde o mou politickou pověst, které přikládám velkou důležitost [,] a přestože mi přináší jen malý hmotný prospěch, je zdrojem jisté důstojnosti a morálního zadostiučinění“.
Bibliografie:
- Fabro Henrik and Ujlaki József, eds., Sturm-féle Országgyűlési Almanach 1906–1911, [“Sturm” Parliamentary Almanac 1906–1911] (Budapest: Wodianer Ferenc és Fiai, 1906), s. 174–175
- Iudean Ovidiu-Emil, The Romanian Governmental Representatives in the Budapest Parliament (1881–1918) (Cluj-Napoca: Mega, 2016), s. 165–169.
- Iuga de Săliște Vasile, Oameni de seamă ai Maramureșului. Dicționar 1700–2010, [Great people of Maramureș. Dictionary 1700–2010] (Cluj-Napoca: Societatea Culturală PRO Maramureș “Dragoș Vodă,” 2011), s. 727.
- Toth Adalbert, Parteien und Reichstagswahlen in Ungarn 1848–1892 (Munich: R. Oldenbourg, 1973), s. 286
Petru Mihalyi z Apșy (1838–1914)
V létě roku 1887 obdržel řeckokatolický biskup v Lugoji (maďarsky Lugos), Victor Mihalyi z Apșy (1841–1918), dopis od svého bratra Petru, v němž mu oznamuje, že uspěl ve volbách do parlamentu. Dále se Petru v dopise zmiňuje i o tom, jaké má plány se vzděláním svých synů, tak aby zajistilo, že rod Mihalyiů z Apșy zůstane i nadále jedním z nejvlivnějších rodů v župě Maramureș (maď. Máramaros):
„Absolvoval jsem volby s menšími emocemi než před třemi lety. [...] Během těchto 5 let [působení v poslanecké funkci], pokud mě dobrý Bůh zachová, se dožiji toho, že dva z mých synů dokončí akademická studia a má dcerka dospěje, což mi bude úplně stačit ke spokojenosti. Malý Petru je velmi nadaný hoch, rádi bychom ho vychovávali doma až do deseti let, a pak, pokud má jít v mých stopách, bych ho rád poslal do nějakého vojenského ústavu.“
Petru Mihalyi z Apșy byl nejdéle sloužícím rumunským poslancem v období dualismu. V jeho nekrologu se uvádí, že v parlamentu v Pešti/Budapešti působil přes 40 let. Narodil se v roce 1838 v Ieudu (maď. Jód) v župě Maramureș v domě svého dědečka z otcovy strany, řeckokatolického arcikněze Ioana Mihalyiho.
Rod Mihalyiů patřil k nejvlivnějším rodům v maramurešské župě, i díky tomu, že mu uherský král Vladislav I. (I. Ulászló) v 15. století udělil šlechtický titul. Petrův otec Gavrilă Mihalyi byl rovněž poslancem a župním komisařem v Maramureși. Petrova matka Iuliana, rozená Man (1813–1881), byla sestrou Iosifa Mana (1816–1876), který v letech 1865–1876 zastával funkci maramurešského župana. Jedním z Petruových bratrů, o němž jsme se již zmínili, byl duchovní Victor Mihalyi z Apșy, řeckokatolický biskup lugojský, který později dosáhl nejvyššího církevního úřadu v této církvi a působil jako metropolita žup Alba Iulia a Făgăraș se sídlem v Blaji (maď. Balázsfalva). Třetí z bratrů, Ioan (1844–1914), sice také dle rodinné tradice zastával různé funkce ve správě maramurešské župy, ale prosadil se především jako významná kulturní osobnost a stal se též dopisujícím členem Rumunské akademie. Jeden z Petrových bratranců, Basil Jurca (?–1920), rovněž následoval v jeho stopách a opakovaně působil jako poslanec budapešťského parlamentu.
Petru Mihalyi studoval na gymnáziích v Oradei (maď. Nagyvárad) a Košicích (maď. Kassa), poté pokračoval v univerzitních studiích ve Vídni. Právě v císařském hlavním městě získal znalosti v oblasti práva a ekonomie, což byly dva obory, které se mu v jeho další administrativní a politické kariéře velmi hodily. Na počátku 60. let 19. století, po dokončení právnických studií, vstoupil do státní služby v maramurešské župě, kde působil jako vrchní služný (Oberstuhlrichter/Főszolgabíró). Svůj první poslanecký mandát získal v pouhých 27 letech v roce 1865, když kandidoval ve volebním obvodu v Șugatagu (maď. Sugatag) za Deákovu stranu (maď. Deák-párt). Zahájil tak svou rozsáhlou poslaneckou činnost, která zahrnovala 12 volebních období v letech 1865–1910, přerušených pouze jednou v letech 1881–1884. Během tohoto dlouhého období zastupoval pouze dva volební obvody: Șugatag (1865–1869; 1887–1910) a Vișeu (maď. Visó) (1869–1881; 1884–1887), oba v župě Maramureș.
Ve své politické orientaci však prokázal určitou nestálost, projevující se kolísáním mezi opozicí a vládou. Zpočátku byl členem Deákovy strany, poté vstoupil do Liberální strany (maď. Szabadelvű Párt), přičemž obě tyto strany byly stranami vládními. Po roce 1879 se stal členem Umírněné opozice (maď. Mérsékelt Ellenzék) a poté Národní strany (maď. Nemzeti Párt), ale ve volbách v roce 1896 se rozhodl znovu vstoupit do Liberální strany, jejímž stoupencem zůstal až do jejího rozpuštění v roce 1906. Během svého posledního období ve funkci poslance podporoval politiku Ústavní strany (maď. Alkotmánypárt). Svou politickou kariéru ukončil v roce 1910, kdy se rozhodl vzdát se své kandidatury ve prospěch „malého Petru“, o němž se zmiňoval v dopise svému bratrovi. Petru Mihalyi mladší (1880–1951) byl ve volbách v roce 1910 zvolen do parlamentu za volební obvod Șugatag a působil jako vládní poslanec až do zániku monarchie v roce 1918. I nadále pokračoval v politické tradici rodu Mihalyiů, když v meziválečném období působil v parlamentu Velkého Rumunska a ve stejné době rovněž zastával úřad maramurešského prefekta.
Na rozdíl od svých předchůdců se Petru Mihalyi soustředil na rozšíření sféry vlivu svého rodu i za hranice maramurešské župy. Po vzoru své rodiny používal k dosažení tohoto cíle nejrůznější obratné strategie. Sám měl za manželku Lujzu Simon (1842–1904), dceru Florenta Simona (1803–1873), jednoho z nevýznamnějších budapešťských právníků. Jeho nejmladší syn, Petru junior, se oženil s Iréne Kovássy (1886–?), dcerou soudce okresního soudu Gézy Kovássyho (1856–1910) z Rodny (maď. Óradna) v župě Bistrița-Năsăud (maď. Beszterce-Naszód). Z hlediska manželských svazků bylo nepochybně největším úspěchem manželství, které uzavřel jeho nejstarší syn, právník Florentin, když se oženil s Karolou Hieronymi. Karola byla dcerou maďarského politika Károlyho Hieronymiho (1836–1911), který působil jako ministr vnitra ve vládě Sándora Wekerleho (1892–1895) a jako ministr dopravy ve vládách Károlyho Khuena-Héderváry (1903 a 1910–1911) a Istvána Tiszy (1903–1905).
Ačkoli dosah vlivu jeho rodu, stejně tak jako jeho vynikající politické schopnosti, byly pro získání tak vysokého počtu poslaneckých mandátů zcela zásadní, důležitou roli v jeho politickém úspěchu, jak sám Petru Mihalyi trefně řekl, hrála také skutečnost, že „jsem velmi pečlivý, pokud jde o mou politickou pověst, které přikládám velkou důležitost [,] a přestože mi přináší jen malý hmotný prospěch, je zdrojem jisté důstojnosti a morálního zadostiučinění“.
Bibliografie:
- Fabro Henrik and Ujlaki József, eds., Sturm-féle Országgyűlési Almanach 1906–1911, [“Sturm” Parliamentary Almanac 1906–1911] (Budapest: Wodianer Ferenc és Fiai, 1906), s. 174–175
- Iudean Ovidiu-Emil, The Romanian Governmental Representatives in the Budapest Parliament (1881–1918) (Cluj-Napoca: Mega, 2016), s. 165–169.
- Iuga de Săliște Vasile, Oameni de seamă ai Maramureșului. Dicționar 1700–2010, [Great people of Maramureș. Dictionary 1700–2010] (Cluj-Napoca: Societatea Culturală PRO Maramureș “Dragoș Vodă,” 2011), s. 727.
- Toth Adalbert, Parteien und Reichstagswahlen in Ungarn 1848–1892 (Munich: R. Oldenbourg, 1973), s. 286
Jedním z nejdéle sloužících poslanců českého zemského sněmu se ve druhé polovině 19. století stal stříbrský poštmistr Georg Adolf Streer von Streeruwitz. Třebaže se pyšnil rytířským titulem, nepatřil mezi řadu zástupců nově nobilitované úřednické či vojenské šlechty, svůj původ Streeruwitzové odvozovali od potomků jednoho z účastníků křížové výpravy proti husitům rozprášené během bitvy u Tachova. Své rodové sídlo měli na tvrzi, či později zámku Kopetzen u Prostiboři na Tachovsku, linie, z níž pocházel Georg Adolf, byla spjatá s nedalekým horním městem Stříbro. Dědeček poslance zakončil svou úspěšnou úřednickou kariéru jako dvorní rada spojené česko-rakouské kanceláře ve Vídni, jeho otec Anton (1787–1855) prožil své mládí na počátku 19. století coby důstojník v různých armádách válčících proti Napoleonovi, později se účastnil bojů v Latinské Americe pod vedením Simona Bolívara a zapojil se dokonce i do řeckého povstání proti Osmanské říši. Na „stará kolena“ se vrátil do domovského Stříbra, kde se ujal místní dědičné pošty.
Obrázek z Wikipedie.
Poštmistři patřili mezi tradiční lokální honoraci. Šlo sice o postupně vymírající povolání, kdy dědičné či smluvní poštmistry v menších sídlech nahrazovaly s rozvojem poštovní sítě státní (tzv. erární) pošty včetně poštovních zaměstnanců na úrovni státních úředníků, to však byl poměrně pomalý proces, který např. Stříbro postihnul až na samém konci 19. století. Do té doby tamní poštu vedli Streeruwitzové coby místní měšťané, kteří za to, že pro své sousedy zajišťovali spojení se světem, pobírali od státu přesně smluvenou odměnu. Anton se po svém návratu ze světa oženil již v roce 1815, ovšem vzhledem k jeho dalším dobrodružstvím se zdá pravděpodobné, že první dítě dohledatelné ve stříbrských matrikách je skutečně i prvním z toho manželského svazku, třebaže přišlo na svět pět let po svatbě v roce 1820. Poté co první manželka zemřela v roce 1826, Anton se ještě třikrát oženil, syn Georg Adolf, pozdější poslanec, se narodil z třetího svazku v roce 1828.
Nakonec tak vedle sebe vyrůstaly děti celkem ze tří manželství, pořadím druhý sňatek totiž trval jen velmi krátce a jediný syn zemřel záhy po narození. Minimálně u dvou synů máme doloženou vojenskou kariéru po vzoru otce: Johann Karl (1831–1903) se dal na dráhu dělostřeleckého důstojníka, dosáhl hodnosti plukovníka a nakonec zemřel svobodný ve svém rodném městě. Kariéra Antona Emila (* 1837) byla mnohem klikatější a lze o něm s jistotou hovořit jako o černé ovci rodiny: poté co mu byla prokázána zpronevěra vojenských peněz, byl degradován a propuštěn z armády. Potuloval se jako žebrák po Dolních Rakousích a několikrát stanul před vídeňským zemským soudem obviněný z různých krádeží, na což noviny v souvislosti s veřejně známým bratrem poslancem neopomněly upozornit.
Další dva z bratrů se věnovali hornictví, které v jejich rodném kraji mělo dlouhou tradici, ostatně jedna z otcových manželek byla dcera místního báňského úředníka. Robert (* 1835) se uvádí v pražských policejních přihláškách jako důlní správce a redaktor odborného listu zaměřeného na hornictví, jeho bratr Wilhelm Heinrich (1833–1916) zřejmě zdědil otcovu dobrodružnou povahu a po studiu pražské techniky se rozhodl odejít do Spojených států. Nejprve pracoval v uhelných dolech v Pensylvánii, v roce 1876 přešel do Texasu. Třebaže se stal uznávaným geologem a členem řady odborných společností, zemřel v roce 1916 v Houstonu bez prostředků a pravděpodobně i bez potomků.
O osudu dalších bratrů nemáme doklady, je tak možné, že jediným pokračovatelem rodu, který převzal i dědičný poštmistrovský úřad, byl Georg Adolf. O jeho respektu a uznání ve městě i v okolí svědčí jak opakovaná volba poslancem nejen zemského sněmu, ale posléze i říšské rady, tak i skutečnost, že držel dlouhá léta úřad starosty města Stříbra stejně jako okresního starosty celého samosprávného okresu. Během několika desetiletí tak Adolf Streer von Streeruwitz ve svých rukou sloučil všechny klíčové samosprávné a zastupitelské úřady ve městě i v okrese. Jeho vliv na místní dění byl značný a díky této kombinaci úřadů a funkcí se mu zjevně dařilo pro své město získávat četné výhody, mimo jiné zde díky němu bylo zřízeno i státní gymnázium.
Otcův vliv se propisoval i do kariér a osudů jeho dětí. Nejstarší syn Johann Alfred (* 1856) převzal dědičnou poštu a stal se na počátku 20. století stříbrským starostou, dcera Zdenka Karolína (1862–1922) se provdala za místního lékaře a politika Viktora Michla (1865–1927), který po zavedení všeobecného volebního práva usedl v rakouské říšské radě jako zástupce západočeských německojazyčných okresů. Synové Ottokar Johann (1859–1927) a Ernest Joseph (1874–1952) zvolili vojenskou dráhu. Oba se stali důstojníky rakousko-uherské armády, nicméně Ernest musel slibně se rozvíjející vojenskou dráhu po těžké nemoci opustit. Teprve s výbuchem první světové války se do uniformy dobrovolně vrátil a působil jako úředník na ministerstvu války. Po skončení světového konfliktu optoval pro (německo)rakouské občanství a zůstal ve Vídni. Díky svému angažmá v průmyslových organizacích byl zvolen poslancem rakouské Národní rady za křesťanskosociální stranu a v roce 1929 se dokonce stal na několik měsíců spolkovým kancléřem meziválečné Rakouské republiky.
Jméno Streeruwitz bylo spjato se Stříbrem až do konce druhé světové války, kdy společně s obyvatelstvem odešla i paměť na někdejší místní elitu. Ty připomíná v současné již jen hrob při zdi stříbrského hřbitova.
Lothar HÖBELT, Ernst von Streeruwitz 1874–1952. Ein österreichischer Bundeskanzler aus (West-)Böhmen, in: Bohemia Occidentalis Historica 3, 2017, 15–29. (https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/34424/1/Hobelt.pdf)
Ernst von STREERUWITZ, Wie es war. Erinnerungen und Erlebnisse eines alten Österreichers, Wien 1934.
https://www.muzeum-stribro.cz/stare-stribro/rodaci-a-obcane-/streer-adolf-von-streeruwitz-134cs.html (staženo 18.11.2022)
Lőrinc Mara z Felsőszálláspataku (rumunsky Sălașu de Sus) se narodil v roce 1823 v Székelyföldváru/Războieni-Cetate (tehdy v sikulském okrese Aranyos/Arieș, v Sedmihradsku).
Jeho dědeček, nesoucí stejné jméno, byl přísedícím u sedmihradského královského soudního dvora. Jeho strýc, který se rovněž jmenoval stejně, byl důstojníkem za napoleonských válek. Lőrincův otec József byl zemským komisařem a později královským soudcem zmiňovaného sikulského okresu, rodina však vlastnila také majetek v župě Hunyad/Hunedoara. József měl sedm dětí: šest synů (Miklós, Lőrinc, Károly, Gábor, Sándor a György) a jednu dceru (Ágnes, provdanou za barona Istvána Keményho).
Lőrinc Mara se dal na vojenskou dráhu, vystudoval Císařskou a královskou technickou vojenskou akademii (k.u.k. Technische Militärakademie, další podrobnosti zde) a sloužil jako podporučík v sikulském pohraničním pluku z Csíkszeredy/Miercurea Ciuc. Během revoluce v letech 1848–1849 sloužil spolu s dalšími členy své rozvětvené rodiny (např. zde) jako kapitán v uherské honvédské armádě, za což byl původně odsouzen k trestu smrti, později však byl po čtyřletém věznění v Olomouci omilostněn. V 60. letech 19. století vstoupil do politiky, a to jako okresní šerif (szolgabíró) a župní komisař (alispán). Mara byl stoupencem strany Kálmána Tiszy (1830–1902) a po dvou neúspěšných kandidaturách se mu nakonec po nástupu této strany k moci podařilo v roce 1875 získat poslanecký mandát ve volebním obvodu Hátszeg/Hațeg (kde se nacházely jeho rodinné statky). Tento volební obvod zastupoval v letech 1875–1886 (viz zde) a zemřel v roce 1893.
Lőrinc Mara byl ztělesněním „mameluků“ Kálmána Tiszy – jak se tehdy stoupencům Maďarské liberální strany říkalo. Jeho spletité vztahy s voliči, většinou rumunskými vesničany, zachycuje literární dílo Kálmána Mikszátha (1847–1910). Mikszáth vypráví, že když se jeden z opozičních kandidátů Ivor Kaas (1842–1910) se svými příznivci (některými z místních arménských obchodníků a rodinou expremiéra Menyhérta Lónyaye (1822–1884) pokusili uplatit voliče bankovními šeky namísto obvykle vyplácené hotovosti, proplatili Maraovi volební asistenti vesničanům hodnotu šeků za hotové. Mara tak vyhrál volby převážně díky penězům svého protivníka a s podporou Rumunů, známých svou údajnou národní vyhraněností. Tento příběh se tehdy (1881) dostal do oblastních i celostátních novin, které mohly posloužit jako původní zdroj Mikszáthova vyprávění. O tři roky později, v předvečer dalších voleb, přišla delegace rumunských voličů za svým zastupitelem. Ten je přivítal a zeptal se jich, co si přejí a co požadují od nadcházejících voleb. Zjistil však, že ho pokorně žádají, aby jim zajistil… protikandidáta. Když se poslanec udiveně zeptal na důvod jejich žádosti, vůdce vesničanů odpověděl: „...no, abychom měli v okrese taky nějakou tu radost.“ Literární motiv, kdy voliči žádají o protikandidáta především proto, aby se zvýšila šance na volební úplatek, je v dobové literatuře a tisku poměrně častý, zde však byl použit pro zdůraznění vazby mezi místním kandidátem a jeho voliči. V Mikszáthově příběhu Mara voličům splní i toto přání. Z historických pramenů víme, že byl zvolen i na další volební období, přičemž jeho protikandidát (Miklós Kemény) získal pouhých sedm hlasů.
Stejně jako u všech literárních děl, i Mikszáthův příběh se pravděpodobně zakládal na pravdivých událostech, přestože je nevyhnutelně také výsledkem autorovy představivosti. Příběh osvětluje nejen tehdejší volební praktiky, ale také očekávání voličů (tj. volební kampaň vnímaná jako oslava plná radosti) a paternalistické vztahy umocněné politickými potřebami.
Jeden ze synů Lőrince Mary, rovněž jménem Lőrinc, byl architektem, jeho manželkou byla Berta Zalandak.
Další z jeho synů, László Mara, byl za první světové války županem hunyadské župy. V této své funkci se zasadil o osvobození rumunského právníka a důstojníka v záloze Gheorghe Dubleșiu, který byl vězněn kvůli své nacionalistické rétorice. O několik let později, již za rumunské vlády, se Gheorghe Dubleșiu nejprve v roce 1920 a poté v letech 1922–1926 stal prefektem (tj. županem) Hunyadské župy.
Zdroje:
Tisk
„A Hon“, XIX, 1881, 6. července, č. 184.
„Magyar Polgár“, XV, 1881, 5. července, č. 150, s. 1;
Literatura
Mikszáth Kálmán, „Összes műve. Cikkek és karcolatok (51–86. kötet). 1883 Parlamenti karcolatok (68. kötet). A t. házból [márc. 9.]. IV. A Mara Lőrinc emberei“, elektronické vydání na https://www.arcanum.hu;
Lajos Kelemen, A felsőszálláspataki Marák családi krónikája, Genealógiai Füzetek, 1912, s. 97–10;
József Szinnyei, „Magyar írók élete és munkái“, elektronické vydání na https://www.arcanum.hu.
Iosif Gall (1839–1912) – soudce, poslanec, filantrop
Iosif Gall („Octavian Goga” Oblastní knihovna v Kluži)
Na Štědrý den roku 1870 napsal metropolitní biskup rumunské pravoslavné církve v Sedmihradsku, Andrej Șaguna (1809–1876), svému blízkému příteli o svatbě jednoho z nejvýznamnějších právníků tehdejšího dualistického Uherska, doktora Iosifa Galla:
„Co víš o Gallovi a jeho partnerství či manželství? Napsal jsem mu, že Dunca nyní provdává svou dceru s [věnem] 12 000 fl., a vše, co po jeho smrti zbude, má být rozděleno na tři díly, mezi jeho tři dcery; a on mi neodpovídá; a Duncova netrpělivost roste, neboť chce vědět, zda z toho něco bude či ne. Některé lidi přivádí štěstěna k šílenství; bojím se, že takový osud potkal i Galla.“
Iosif Gall („Octavian Goga” Oblastní knihovna v Kluži)
Tento vysoce postavený rumunský církevní představitel, symbolická postava národního hnutí v Sedmihradsku, jehož vliv sahal až do kruhů kolem vídeňského dvora, se o osud Iosifa Galla zajímal od chvíle, kdy Iosif ve dvanácti letech osiřel. Jeho otec, pravoslavný arcikněz Grigorij Gall (?–1851), zemřel v roce 1851 a zanechal po sobě ženu Carolinu (rozenou Stan de Borosjenő) (1814–1904), a jejich čtyři děti.
Díky biskupově podpoře se Iosifu Gallovi podařilo vystudovat střední školu v Kluži (maď. Kolozsvár) a získat vysokoškolské vzdělání na právnické akademii v Sibiu (maď. Nagyszeben) a na univerzitě ve Vídni. Podpora, která byla zejména finanční, ale neomezovala se jen na materiální záležitosti, se plně vyplatila v roce 1860, kdy Iosif Gall získal doktorát práv na univerzitě v císařském hlavním městě.
Po dokončení studií zahájil Iosif Gall svou profesní kariéru, která postupovala rychlým tempem, v souladu s jeho právnickými znalostmi a schopnostmi. Ve Vídni rok po získání doktorátu absolvoval povinnou právní praxi, nezbytnou pro výkon advokacie. Ihned poté byl jmenován koncipientem u sedmihradského soudu ve Vídni. Díky své obdivuhodné činorodosti byl v téže instituci krátce nato povýšen na vyšší pozici. V roce 1867, v souvislosti s administrativními změnami po rakousko-uherském vyrovnání, byl Iosif Gall přeložen na Královské uherské ministerstvo spravedlnosti. O rok později, v roce 1868, byl znovu přeložen, tentokrát k sedmihradskému nejvyššímu soudu, a po jeho zrušení k jednomu z vyšších soudů v Budapešti (maď. Hétszemélyes Tábla), kde byl přidělen k sedmihradskému oddělení. Již po roce byl jmenován referentem pro řízení u kasačního soudu a v roce 1870, ve věku pouhých 32 let, se stal soudcem u královského soudu v Budapešti. Brzy poté se vrátil na kasační soud jako rada.
V tomto období, kdy Gall dosáhl vynikajících úspěchů, se Andrei Șaguna snažil i o to, aby se Gall usadil nejen profesně, ale i v osobním životě. V roce 1871 se Gall zasnoubil s Paulinou Duncou, dcerou Paula Duncy (1800–1888) ze Sibiu, bývalého vládního rady a poslance. Ke sňatku mezi nimi však nikdy nedošlo kvůli sporům mezi Iosifem Gallem a Paulem Duncou, které se pravděpodobně týkaly věna této mladé dívky.
Nakonec se k jeho profesnímu naplnění o osm let později přidalo i naplnění osobní, a to sňatkem s Ecaterinou z Agory (?–1899), vdovou, která vlastnila značný majetek v Banátu a Chorvatsku. Předtím byla provdána za Ioana Dobrana, po němž zdědila nemalé jmění. Ecaterina Gall z Agory pocházela ze staré rodiny arumunského původu usazené v Banátu. Byla také majitelkou rozsáhlého panství v Lucarețu (maď. Lukarec). V Budapešti se těšila velké oblibě a díky plesům pořádaným na podporu rumunských studentů na místní univerzitě byla považována za jednu z největších filantropek hlavního města. V kontextu společenského postavení jeho ženy je Gallovo manželství, a zejména pak jeho zrušené zásnuby s Paulinou Duncou, důkazem toho, že mladý rumunský právník promýšlel svou sňatkovou strategii s maximálním pragmatismem.
Jeho společenský vzestup, který doplňoval vzestup profesní, mu usnadnil cestu k politické kariéře. V roce 1881 se Iosif Gall vzdal funkce rady kasačního soudu a své penze v přesvědčení, že svému národu lépe prospěje, pokud bude působit na politickém kolbišti. Po odchodu ze státních služeb mu byl udělen Řád železné koruny III. třídy a později řád Františka Josefa ve stupni komtura s hvězdou.
V témže roce kandidoval jako stoupenec vládního programu na poslance parlamentu za volební obvod Recaș (maď. Rékas), v Temešské župě. Po vítězství ve volbách zastupoval tento volební obvod po celé funkční období 1881–1884, kdy působil jako člen a zpravodaj parlamentního výboru pro spravedlnost. Ve volbách v roce 1884 opět kandidoval a podařilo se mu získat další poslanecký mandát. Parlamentní období 1884–1887 bylo ale jeho posledním působením v dolní komoře uherského parlamentu, neboť v květnu 1887 byl jmenován doživotním členem Sněmovny magnátů, horní komory budapešťského parlamentu. V této funkci působil až do konce svého života.
Iosif Gall jako magnát (osobní archiv Ovidiu Emila Iudeana)
Jedním z nejdůležitějších politických počinů Iosifa Galla bylo založení Rumunské umírněné strany, kterou založil spolu s pravoslavným metropolitním biskupem Mironem Romanulem (1828–1898). O tom, že se Gall do tohoto politického projektu plně zapojil, svědčí mimo jiné to, že v březnu 1884 zorganizoval konferenci Umírněných v Budapešti a finančně podporoval list Viitorul [Budoucnost], tiskový orgán této nově založené strany. Navzdory neúspěchu umírněných byl Gall i nadále přesvědčen, že pokud chce rumunský národ v Uhrách dosáhnout sociálního, kulturního I náboženského rozvoje, musí jít cestou umírněné spolupráce s uherskou vládou.
Iosif Gall zemřel v Budapešti v noci ze 17./30. na 18./31. října 1912. Pohřben byl v Kluži 21. října/3. listopadu za přítomnosti své rodiny a početné veřejnosti. Protože neměl přímé dědice, odkázal v závěti velkou část svého majetku, asi 600 000 korun, na založení dvou kulturních a dobročinných nadací, nazvaných „Agora-Gall“. Spravovány měly být každá zvlášť, jedna rumunskou pravoslavnou církví v Sedmihradsku a druhá srbskou pravoslavnou církví se sídlem v Karlovcích.
Oznámení o úmrtí Iosifa Galla (Oblastní pobočka Rumunského státního archívu v Bistrița-Năsăud)
Hrob Iosifa Galla (osobní archiv Ovidiu Emila Iudeana)
Díky tomuto poslednímu velkolepému gestu, stejně jako díky veškeré jeho právní, společensko-kulturní a politické činnosti, si plně zasloužil označení „mecenáš z Lucarețu“, jak ho nazval jeho životopisec T. V. Păcățian (1852–1941).
Bibliografie:
Păcăţian Teodor V., Iudean Ovidiu Emil, Un mecenat român – dr. Iosif Gall (Cluj-Napoca: Presa Universitară Clujeană, 2012).
Iudean Ovidiu Emil, The Romanian governmental representatives in the Budapest Parliament (1881–1918). Cluj-Napoca: Mega, 2016.
Berényi Maria, Personalităţi marcante în istoria şi cultura românilor din Ungaria (secolul XIX) (Giula: Institutul de Cercetări al Românilor din Ungaria, 2013).
Traian Moșoiu (1868–1932), důstojník, poslanec a senátor
Rumunský důstojník a politik Traian Moșoiu byl jednou z nejznámějších osobností meziválečného Rumunska. Narodil se 2. července 1868 ve vesnici Tohanul Nou v Brașovské župě v Sedmihradsku, které bylo tehdy součástí Uher. Jeho otec Moise Moșoiu (1830–1905) byl bohatý a ctižádostivý rolník, který zbohatl především díky chovu ovcí. Zapojil se však také do místní politiky, působil jako starosta Tohanul Nou a jako župní radní v Brașově. Matka Traiana Moșoiu, Ana rozená Răduțoiu (1845–1896), pocházela rovněž ze zámožné rolnické rodiny v Tohanul Nou.
Traian Moșoiu měl šest sourozenců: Ioana (1862–1945), Arona (1866–1889), Aureliana (1872–1946), Marii (1878–??), Anetu (1881–1900) a Paulinu (1886–??). Všem dětem se dostalo kvalitního vzdělání a uzavřely výhodné sňatky. Synové, kteří se dožili dospělosti, Ioan, Traian a Aurelian, si vybudovali významnou kariéru, včetně toho, že zastávali funkci poslance. Traian Moșoiu se v roce 1897 oženil s učitelkou Marií Fortunescu, která pocházela z bohaté rodiny z jižního Rumunska. Její bratr, právník Constantin Fortunescu, byl několik volebních období poslancem rumunského parlamentu a před sjednocením Rumunska v roce 1918 zastával funkci prefekta. Traian a Maria Moșoiu měli dvě děti: Tiberiu (1898–1953) a Mariana (1903–??).
Traian Moșoiu začal chodit do školy ve své rodné vesnici a pokračoval na rumunském gymnáziu v Brašově. Poté absolvoval vojenská studia na Královské uherské obranné akademii Ludoviceum v Budapešti a na vídeňské Tereziánské vojenské akademii, kterou absolvoval v roce 1890. Po ukončení studia byl přidělen k vojenské jednotce v Sibiu. Kvůli svým nacionalistickým názorům prosazujícím práva Rumunů v rakousko-uherské monarchii však čelil konfliktům s nadřízenými a byl dokonce odsouzen do vězení. Když si uvědomil, že v císařské armádě nemá budoucnost, zajistil si s pomocí svého otce propuštění z vězení na kauci a tajně přešel hranice do Rumunska. V roce 1893 vstoupil do rumunské armády jako podporučík a zahájil tak svou vojenskou kariéru, která vyvrcholila dosažením hodnosti generálmajora.
Traian Moșoiu si během první světové války získal proslulost a obdiv pro svůj způsob velení a vítězství dosažená na bojišti, kde velel pěším divizím. Následně byl povýšen do generálské hodnosti a obdržel řadu ocenění, z nichž nejvýznamnějším byl francouzský Řád čestné legie, který mu udělil generál Henri Berthelot (1861–1931). V roce 1919 stál generál Moșoiu v čele ofenzívy rumunské armády v Sedmihradsku, která ze severozápadu území vytlačila maďarskou Rudou armádu. Jeho triumfální vstup do Oradey (Bihorská župa), klíčového města regionu, dále upevnil jeho postavení národního hrdiny. Pod jeho vedením armáda postoupila k Budapešti, kde byl generál Moșoiu jmenován velitelem budapešťské vojenské posádky a vojenským guvernérem maďarských území na západ od řeky Tisy.
Traian Moșoiu během první světové války
Na konci roku 1919 se Traian Moșoiu vzdal vojenské kariéry, vstoupil do zálohy a zahájil plodnou politickou kariéru v Národně liberální straně. Tento posun ovlivnilo několik faktorů. Na jedné straně byla pověst generála Moșoiu neodmyslitelně spjata s jeho válečnými triumfy; mír následující po roce 1919 příležitosti vojensky vyniknout značně omezil. Na druhé straně v proměňujícím se rumunském prostředí, utvářeném sjednocením země v roce 1918, představovalo politické kolbiště dynamickou a slibnou oblast pro jedince Moșoiuovy ctižádosti a významu. Generál měl výhodu velmi solidního image a byl oblíbený nejen mezi elitami, ale i mezi masami, protože v povědomí veřejnosti byl považován za hrdinu, který osvobodil Sedmihradsko od maďarské nadvlády. Moșoiu byl považován za muže prostého původu, který se ve své kariéře vypracoval vlastním přičiněním a nezapomínal přitom na společenskou třídu, v níž se narodil. Na pohled skromný a přístupný, byl uctíván jako vůdce, který snášel útrapy vojenských tažení po boku svých vojáků. Dokonce tehdy kolovalo i několik básní opěvujících generálovo hrdinství.
Traian Moșoiu a rumunská královna Marie, manželka Ferdinanda I. Rumunského
V letech 1922–1927 v průběhu své politické kariéry byl Traian Moșoiu poslancem a později senátorem. Zastával ministerské funkce v liberálních vládách vedených Ionem I. C. Brătianem (1864–1927), konkrétně jako ministr spojů (1922–1923) a ministr veřejných prací (1923–1926). Téměř deset let vedl bihorskou župní organizaci Národní liberální strany. Jeho politická kariéra se však neobešla bez kontroverzí. Často byl obviňován z nepotismu, neboť jeho bratři a švagři se dostávali do významných funkcí – poslanců, senátorů a prefektů – a úzce spolupracovali s Moșoiuem na různých legislativních a hospodářských iniciativách. Jeho syn po něm převzal vedení organizace liberálů v bihorské župě a stal se rovněž poslancem parlamentu.
Traian Moșoiu zemřel 30. července 1932 v Bukurešti. Dodnes zůstává jednou z nejuctívanějších osobností, které se zasloužily o vznik Velkého Rumunska.
Literatura:
Cristina Liana Pușcaș, General Traian Moșoiu, Muzeul Orașului Oradea, Oradea, 2019.
Marius Boromiz (ed.), Versuri uitate din Marele Război. Cântece și doine cătănești, Ed. Armanis, Sibiu, 2020.
Gheorghe Calcan, Generalul Traian Moșoiu în epocă și în posteritate, Editura Universității „Petrol–Gaze“, Ploiești, 2006.
Sandu Popii, „Cântecul lui Moșoiu“, Unirea poporului, č. 29, 1919, s. 1.