Vasile Ladislau Pop (1819–1875) pocházel z kněžské rodiny šlechtického původu žijící v Berindu (Berend, Kolozs). Narodil se jako druhý z deseti dětí kněze Ananie Popa a jeho manželky Anastázie. Základní, střední a vyšší vzdělání získal na římskokatolickém (piaristickém) gymnáziu v Kluži, kde patřil k nejpilnějším žákům své generace. V tomto formativním období rovněž dostal své druhé jméno, které je překladem jeho křestního jména z rumunštiny do maďarštiny (Vasile, z něhož se stalo Ladislau), což dalo vznik celému jménu Vasile Ladislau Pop. Po absolvování gymnázia v roce 1835 se Vasile zapsal na právnickou fakultu v Kluži a o tři roky později ji absolvoval. V roce 1838 získal na přímluvu svého otce u Ioana Lemeniho (1780–1861), řeckokatolického biskupa v Blaji, stipendium na teologické fakultě Vídeňské univerzity, kde studoval v semináři svaté Barbory. Během čtyřletého studia teologie v hlavním městě rakouského císařství si mladý Vasile Ladislau Pop doplnil vzdělání o teoretické pojmy a německý jazyk, což se mu mělo v pozdější kariéře obzvláště hodit. Díky studiím ve Vídni se také mnohem snáze začlenil do mimořádně složitého formativního prostředí, v němž získal přístup k četbě a ideovým proudům, jež se ukázaly být obzvláště podnětné pro jeho politický a kulturní rozhled. Právě v tomto období se Vasile Ladislau Pop dostal také ke studiu děl sedmihradských rumunských osvícenců, jakými byli například Petru Maior (1756–1821), Gheorghe Șincai (1754–1816) a Samuil Micu (1745–1806), kteří historicky a jazykově dokládali románský původ Rumunů. Považovali jej za nezpochybnitelný argument pro uznání Rumunů za politický národ se stejnými právy, jako měly i ostatním politické národy v Sedmihradsku.
Obrázek – zdroj: „Oameni de știință și cultură din Reghin și împrejurimi“, Album, 11, Městská knihovna Petru Maior (Biblioteca Municipală Petru Maior), Reghin, http://www.bibliotecareghin.ro/index.php?Book=43.
Po zakončení studií ve Vídni se Vasile Ladislau Pop vrátil do Sedmihradska, kde byl jmenován učitelem matematiky v teologickém semináři v Blaji. Přestože zde vyučoval pouze tři roky, do roku 1845, jeho žáci a potomci si ho pamatují jako prvního učitele, který v semináři vyučoval matematiku v rumunštině. Během svého působení v Blaji se také seznámil a sblížil s novou generací učitelů, jako byli Ioan Rusu (1811–1843), Ioan Cristoceanu (1810–1844) a Demetriu Boieriu (1812–1871), a s některými z nich navázal dlouholeté přátelství. Především šlo o učitele, historika, filozofa a politika Simiona Bărnuțiu (1808–1864), s nímž sdílel stejné ideály a politicko-kulturní plány zaměřené na uznání politických práv Rumunů v Sedmihradsku.
Přátelství s Bărnuțiuem ho v letech 1843–1846 vtáhlo do konfliktu mezi novou generací učitelů a starší učitelskou generací sdruženou kolem biskupa Ioana Lemeniho v Blaji. V důsledku tohoto konfliktu byl Vasile nakonec z Blaje vyhnán.
Cesta do „Vídně, k císařově pravici“
Vyhnání z Blaje (1845) představovalo pro Vasile Ladislau Popa zásadní zlom v jeho profesní kariéře. Poté co ho otec poslal studovat teologii, aby se mohl stát knězem, ale biskup ho kvůli odlišným názorům vyhnal, se Vasile rozhodl nadobro opustit kněžskou dráhu a dát se na právnickou kariéru. Právě tehdy otci slíbil, že se domů vrátí až poté, co „stane po císařově pravici“. Proto se ještě téhož roku, 1845, zapsal ke studiu práv na Královské radě (odvolacím soudu) v Târgu Mureș, kterou absolvoval v roce 1848 a získal právnický diplom. Svou kariéru zahájil v Reghinu, kde se v roce 1846 seznámil s mladičkou Elenou Olteanu, a na podzim roku 1848 se s ní oženil. Od samého počátku své právnické kariéry těžil mladý Vasile L. Pop z podpory rodiny Olteanu a dalšího příbuzenstva, což mu usnadnilo vstup do sedmihradských intelektuálních kruhů. Rodiče jeho manželky byli obchodníci, kteří se v okolí těšili dobré pověsti, a Elenin strýc z matčiny strany, rovněž obchodník, otevřeně oba mladé manžele podporoval.
V roce 1849 byl Vasile L. Pop jmenován okresním komisařem v Reteagu (v župě Bistrița) a krátce nato právním poradcem u soudního dvora v Bistriți. Byl to začátek jeho administrativně-politického kariérního vzestupu, který ho v následujících dvou desetiletích vynesl do nejvyšších pozic a hodností, které kdy sedmihradští Rumuni měli. Poté co působil jako právní rada v Bistriți (1852) a u Nejvyššího soudu v Sibiu (1854), byl povýšen na právního radu na ministerstvu spravedlnosti ve Vídni (1859). Vrcholu své kariéry dosáhl v letech „liberálního tání“ na počátku sedmého desetiletí 19. století, kdy byl jmenován místopředsedou sedmihradské vlády a předsedou sedmihradského Nejvyššího soudu. V roce 1863 byl jmenován soukromým poradcem císaře. V té době mu bylo pouhých 45 let a díky vynikajícímu vzdělání a podpoře rodiny své manželky se mu podařilo obsadit jedny z nejvyšších státních funkcí, které do té doby Rumuni zastávali. V letech 1863 a 1864 se také jako poslanec zúčastnil jednání sedmihradského sněmu v Sibiu. V této funkci se podílel na přípravě zákonů zakotvujících pro Rumuny stejná práva, která měly i ostatní národy v Sedmihradsku.
Po podepsání rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867 byl Vasile L. Pop jmenován místopředsedou kasačního soudu v Budapešti. Tuto funkci zastával až do konce svého života. Kromě toho byl za své zásluhy ve službách sedmihradských Rumunů v roce 1868 zvolen předsedou spolku Astra (sedmihradský spolek pro rumunskou literaturu a kulturu rumunského lidu). Zemřel 17. února 1875 v Budapešti a byl pohřben v Reghinu v rodinné hrobce rodu Olteanu.
Případ Vasile L. Popa je názorným příkladem sociální mobility jedince, který pocházel z kněžské rodiny, ale opustil tuto společensko-profesní kategorii, aby se mohl věnovat právnické kariéře, jež ho v době rakouského neoliberalismu vynesla až na vrchol sedmihradské politické pyramidy. K jeho společenskému vzestupu přispělo rovněž manželství s Elenou Olteanu, podpora její rodiny a jejích příbuzenských sítí.
Bibliografie:
Federațiunea, 11–12, MDCCCLXXV, 9/21 February 1875, 33.
Transilvania. Foia Asociațiunii transilvane pentru literatura și cultura poporului român, 5, VIII, 1 March 1875, 49–51.
Nicolae Comșa, Dascălii Blajului. Seria lor cronologică cu date bio-bibliografice (Blaj: Tipografia Seminarului, 1940).
Elie Dăian, Al doilea președinte al Asociațiunii: Vasile L. bar. Pop 1819–1875 (Sibiu: Editura “Asociațiunii”, 1925).
Rodina Johanna Ignaze Liebiega
Johann Liebieg Österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild, s. 661
Johann Ignaz Liebieg (1802–1870, novinové zápisy o pohřbu a nekrolog) zosobňuje jednoho z nejúspěšnějších podnikatelů a průmyslníků v habsburské monarchii 19. století. Patřil k tzv. gründerské generaci; ve spolupráci s bratrem a dalšími rodinnými příslušníky dokázal na Liberecku vybudovat obrovské textilní podnikatelské impérium, které přestálo období stávek dělníků, hospodářské krize i obě světové války. Johann Ignaz Liebieg se do veřejného života zapojil na počátku 50. let 19. století jako spoluzakladatel a představený libereckého živnostenského spolku, spoluzakladatel liberecké spořitelny, mezi lety 1851–1859 byl prezidentem liberecké obchodní a živnostenské komory a v letech 1851–1864 městským zastupitelem. Jeho veřejná zastupitelská činnost vedla v 60. letech do nejvyšších sborů – zasedal na Českém zemském sněmu a v Rakouské říšské radě ve Vídni za kurii českých měst. Své politické angažmá ovšem ukončil po třech letech vzdáním se mandátu. Johann Ignaz Liebieg byl především továrník a podnikatel. Svůj život věnoval péči o rodinný podnik, aby svým dětem zajistil lepší živobytí. V roce 1868 byl Johann Ignaz Liebieg za své zásluhy pro pozvednutí průmyslu povýšen do dědičného stavu svobodných pánů.[1]
Johann Ignaz Liebeig Ein Arbeiterleben Geschildert von Einem Zeitgenossen
Erb Liebigů
Johann Ignaz se narodil do rodiny broumovského měšťana, soukeníka a obchodníka Franze Thomase Adama (1769–1811). Textilnictví mělo v rodině Liebiegů tradici. Už pradědeček Johanna Ignaze byl broumovský měšťan a živil se jako prýmkař a dědeček Joseph Benedikt Liebieg obchodoval se suknem. Dospělosti se dožili další dva Johannovi sourozenci, prvorozený Franz Josef (1799–1878) a mladší sestra Paulina (1808–1883). Otec zemřel předčasně, když bylo nejstaršímu Franzi Josefovi 12 let a za výchovu dětí pak nesla odpovědnost matka. Se třemi potomky jí v Broumově příležitostně vypomáhali příbuzní.
Johann Ignatz Karl Liebieg
Johann Ignaz se vyučil u broumovského tkalcovského mistra Kašpara Wernera a několik měsíců strávil na vandru „na zkušenou“. V roce 1819 se Johann Ignaz usadil v Liberci, kde se k němu později připojil i jeho starší bratr. Oba sourozenci vedli obchod s drobným zbožím, ve kterém jim vypomáhala i jejich sestra Pauline. Díky zkušenostem a spořivosti Franze Josefa, obchodnímu talentu a inovativním nápadům Johanna Ignaze a také vhodnému výběru sortimentu se bratrům dařilo rozšiřovat obchod i sklady. Brzy také koupili svou první tkalcovnu a rodinný podnik začali postupně rozšiřovat.[2]
Johann Liebieg
Český tisk, který obvykle Liebiegy jakožto německé liberální podnikatele nešetřil, v 90. letech slovní hříčkou s nadsázkou připomněl a vyzdvihnul moment, kdy se Johann Ignaz rozhodl pro vlastní cestu k obživě a jak úspěšný ve svém úsilí byl: „Ale tak stávkovat, jako stávkoval tatík děd nynějších baronů Liebiegů, ještě nikomu pod sluncem se nepovedlo. (…) Utéci jako 16letý chuďas od soukenického stavu – a jako čtyřiašedesátník a několikerý milionář ,do stavu‘ býti povýšenu! Tam až vésti mohou šetrnosť, skromnosť, neúmornosť v práci, bystrozrak industrielní a – stávkování v pravý čas!“[3]
Maria Theresia Münzberg Maria Luisa Jungnickel
Johann Ignaz svému úspěšnému podnikání podřídil i rodinnou sňatkovou politiku: V srpnu roku 1832 se, ve svých 30 letech, oženil s Marií Terezií Münzberg (1810–1848), dcerou obchodníka a textilního továrníka z Jiřetína pod Jedlovou.[4] Její otec Anton Münzberg (1765–1823) vlastnil podnik na výrobu lněného, bavlněného a vlněného zboží. V Jiřetíně pod Jedlovou v roce 1820 vystavěl rodinnou vilu spojenou s komplexem továrních budov.[5] Nemalé věno, které do manželství přinesla Marie Terezie, Johann Ignaz investoval do rozšíření svých podniků.[6] Marie Terezie zemřela v 38 letech v důsledku plicní paralýzy a zanechala po sobě vdovce Josefa Ignaze s devíti[7] dětmi.[8] V roce 1853, necelých pět let po smrti manželky, se Josef Ignaz znovu oženil. Jeho druhou ženou se stala Marie Ludovica (1830–1891), rozená Jungnickel, vnučka Antona Münzberga.[9] Z druhého manželství se Johannu Ignazovi narodili čtyři synové.[10]
Továrna Johanna Liebiega
Johann Ignaz založil velkou rodinu ve stylu rakouského biedermeieru. Na jednu stranu usiloval o zajištění rodiny úspěšným rozšiřováním svého podnikání, na druhou stranu prozíravě zabezpečoval kontinuitu rodinné firmy.[11] Johann Ignaz Liebieg vdával pět dcer (nejstarší Maria Paulina se nikdy neprovdala) a ženil čtyři syny (resp. dva z nich uzavřeli sňatek až po otcově smrti). V rodinném archivu se nedochovala korespondence, která by osvětlovala výběr partnerů Liebiegových dětí. Lze ale předpokládat, že šlo pro všechny zúčastněné (Liebiegy) o „výhodné partie“, které měly potenciál k uchování a rozšíření rodinného jmění a k postupu na společenském žebříčku. Byly to osobnosti s nesporně zajímavými kontakty a s přístupem k informacím. Partnery Liebiegových potomků byli buď podnikatelé nebo velkostatkáři-politici s vlivem na místní či zemské úrovni. Zároveň vstup do Liebiegovského impéria skýtal možnost zapojit se a vést textilní impérium a rozšířit vlastní podnikatelskou působnost v rámci habsburské monarchie.
Do Liebiegova rodinného podniku se po sňatku zapojili členové dvou německých obchodnických rodin Mallmannů a Clemensů. Obě rodiny pocházely z Porýní, Mallmannové z Boppardu a Clemensové z nedalekého Koblenze. Josef Mallmann,[12] manžel Adeliny Liebiegové, obchodoval v zámoří, a v Paříži společně s bratrem Gerhardem (a manželem Adeleniny sestry Herminy) provozoval exportní firmu Mallmann et Co. Bratři Mallmannové měli obchodní styky v Evropě, v jižní a severní Americe, v Karibiku, Indii i Číně. Po sňatku s Adelinou se stal Joseph Mallmann společníkem v Liebiegově firmě a stanul ve vedení její vídeňské pobočky. Vedle mnoha svých podnikatelských aktivit také působil jako prezident Jihoseveroněmecké spojovací dráhy (mezi městy Pardubicemi a Libercem) a rakouské severozápadní dráhy (spojení Děčín-Vídeň). Josef Mallman se v roce 1866 se stal rakouským státním občanem a za své zásluhy byl povýšen do rakouského rytířského stavu.[13]
Liebiegův syn Theodor (1840–1891) se oženil s Angelikou Clemens (1847–1919), dcerou obchodníka a bankéře Johanna Petra Clemens z Koblenze. Po sňatku s Angelikou přibyli do vedení firmy i jeho dva švagři, Gisbert a Leo Clemens.
Kromě obchodníků a podnikatelů se do rodiny Liebiegů přiženili velkostatkáři se zastoupením na zemských sněmech nebo rakouské říšské radě. Na českém zemském sněmu zasedali: majitel statku a zámku ve Skřivanech Adolf Ritter von Zahony (1833–1907),[14] manžel Leontiny Liebiegové. Ritter von Zahony zasedal ve velkostatkářské kurii za Stranu ústavověrného velkostatku (1872–1883). Ve stejné kurii i straně držel mandát také Daniel Weinrich (1843–1926),[15] manžel Marie Liebiegové a majitel panství v Čechách. V letech 1872–1883 a 1901–1907 byl poslancem českého zemského sněmu za velkostatkářskou kurii, později poslanec říšské rady (1873–1878), kde zastupoval Stranu ústavověrného velkostatku.
Na rakouských zemských sněmech zasedali: manžel Berty Liebiegové Karel říšský svobodný pán von Gagern (1846–1923). Karel von Gagern byl členem Hornorakouského zemského sněmu za velkostatkářskou kurii. Von Gagern sloužil v diplomatických službách, na konci 19. století byl jmenován legačním radou v Haagu.[16] Členem dolnorakouského zemského sněmu byl i Leopold Mayr, stavitel, architekt a místostarosta Vídně. Leopold Mayr byl tchánem Johanna Josefa Liebiega (1836–1899).
Z hlediska tvorby sociálních sítí nejsou zajímavé jen ty sňatky dětí Johanna Ignaze, které byly uzavřeny a kde se projevila jeho obchodní prozíravost, ale také ty, které se neuskutečnily, resp. lze zrekonstruovat jeden příklad. Nevlastní teta Johanna Ignaze Franziska a její manžel Petr Fügner si pro své děti představovali podobnou kariéru, jaké dosáhli bratři Liebiegové. „Jmenovitě Johann Liebieg (1802–1870), zakladatel známých továren libereckých, byl otci i matce Fügnerově vzorem a oni se netajili přáním, aby jejich syn Jindřich buď projevil podobnou obchodní agilitu jako jejich příbuzný anebo aspoň aby se do rodiny tohoto slavného Liebiega přiženil.“[17] Jindřich Fügner (1822–1866) ovšem neprojevil ani „liberalistickou energii a rvavost“ ani zájem stát se součástí Liebiegovského klanu.[18] Své uplatnění našel v tělovýchově a stal se jedním ze zakladatelů českého tělocvičeného spolku Sokol. Podle dochovaných zpráv se pravděpodobně uvažovalo o sňatku Jindřicha Fügnera s nejstarší Liebiegovou dcerou Marií Paulinou. Rodinná interpretace událostí v pamětech Fügnerovy dcery Renaty Tyršové navozuje dojem, že citově založený Jindřich nechtěl být součástí dravého a expandujícího Liebiegovského impéria. Na druhou stranu stojí za úvahu, že k uzavření manželství nesvolil Johann Ignaz Liebieg. Stejný zdroj totiž popisuje počátky obchodní kariéry Jindřicha Fügnera, který přestože absolvoval poznávací cesty po Evropě a doplňoval si vzdělání se soukromým učitelem v Praze, neměl podnikatelského ducha a snahu jakkoli se angažovat v obchodě. Pro Johanna Ignaze Liebiga nemohl představovat ideálního partnera, kterému by později mohl předat podíl na rodinném podniku.
Johann Ignaz připravil svým dětem zcela odlišné podmínky pro vstup do života, než měl od sám. Jeho potomkům se dostalo soukromého vzdělání a možnosti studia na zahraničních univerzitách, zdědili šlechtický titul, společenské postavení a jmění, které se ve své době odhadovalo na 30 milionů zlatých. Každý se svým dědictvím naložil jinak, podle vlastních hodnot a individuálního přesvědčení. Vazby na zahraniční podnikatele a obchodníky a snahu o zařazení se do vyšší šlechtické společnosti ale přetrvaly.
Z pohledu udržení rodinného podniku, udělal Johann Ignaz vše pro to, aby převod do rukou nové generace proběhl hladce. Souhrou okolností ve třetí generaci připadla firma jeho vnukovi Theodoru Liebiegovi (1872–1939), který firmu úspěšně vedl dalších téměř 50 let. Politické důvody nakonec až ve 40. letech 20. století připravily dědice Liebiegovského impéria o veškerý majetek v Čechách (v hodnotě 140 milionů Korun československých).
[1] NA, ČZS, ka. 201, 201b, fol. 657, Liebieg Johann.
[2] Např. ANSCHIRINGER, Anton: Johann Liebieg. Ein Arbeiterleben Geschildert von Einem Zeitgenossen. Leipzig: Verlag von Otto Spamer, 1871; Franz Liebieg. Wien: Selbst-Verlag, 1873; Allgemeine deutsche Biographie. Bd. 18, Lassus – Litschower. Leipzig: Duncker&Humblot, 1883; MALÝ, Jakub. Stručný všeobecný slovník věcný: (malý slovník naučný). Díl VIII. V Praze: I. L. Kober, 1884, s. 168; MERAVIGLIA-CRIVELLI, Rudolf Johann. J. Siebmacher’s Großes und Allgemeines Wappenbuch. IV/9. Der Böhmische Adel. Nürnberg 1886, s. 77, Taf. 48; ERSCH, Johann Samuel. Allgemeine Encyklopädie der Wissenschaften und Künste in alphabetischer Folge. Zweite Section. H–N. Leipzig: F. A. Brockhaus, 1889, s. 372–374; PETHES, Justus. Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser. Dreiundvierzigster Jahrgang. Gotha 1893, s. 518–520; Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Část 15. V Praze: J. Otto, 1900, s. 1051; WIESINGER, Udo B. "Liebieg, Johann Freiherr von". In: Neue Deutsche Biographie, 14 (1985), s. 493–494 [online]. Dostupné z: https://www.deutsche-biographie.de/pnd137847602.html#ndbcontent (cit. 26. 6. 2022). Dále např.: SCHILLER, Karl. Umrisse einer allgemeinen Geographie: mit besonderer Rücksicht auf Oesterreich. Umrißeeiner Handels-Geographie für Deutschland und insbesondere Oesterreich: mit einschlagender Lectüre. Zweiter Theil. Wien: Druck von Anton Schweiger, 1864. s, 84–87; RESSEL, G. A.: Nordböhmisches Industrie-Album: die Stättenheimischer Arbeit in Wort und Bild. I. Heft. Teplitz: Im Selbstverlag, 1874, s. 3–14; Die Österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild. Böhmen (2 Abtheilung). Band 15. Wien: K.K. Hof- und Staatsdruckerei, 1896, s. 660–662; RESSEL A.: Verdiente Männer aus Ostböhmen als Wappenerwerber. In: Jb. d. Dt. Riesengebirgs-Ver. f. d. J. 1927, 16. Jg., 1927, s. 24-58. Z novějších prací: RANDÁK, pozn. 1, BERGMANNOVÁ, pozn. 2, HLAVÁČ, Miroslav M. Tvůrci českého zázraku. Praha: APS Agency, 2000, s. 111–114; MYŠKA, Milan. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003, s. 273–278. Franz Liebieg, pozn. 3; ERSCH, Johann Samuel. Allgemeine Encyklopädie der Wissenschaften und Künste in alphabetischer Folge. Zweite Section. H–N. Leipzig: F. A. Brockhaus, 1889, s. 372–374.
[3] Slovanský kalendář na obyčejný rok 1891. V Praze: J. Otto, 1891, s. 109–110. Článek vyšel v souvislosti se stávkami dělníků v Liebiegovských továrnách.
[4]Státní oblastní archiv v Litoměřicích (dále jen SOA Litoměřice), římskokatolický farní úřad (dále jen FÚ) Jiřetín pod Jedlovou, Matrika oddaných1784–1840.
[5] Národní památkový ústav, Památkový katalog, Vila Antona Münzberga. [online]. Dostupné z: https://www.pamatkovykatalog.cz/vila-antona-munzberga-15548297 (cit. 26. 6. 2022).
[6] MYŠKA, pozn. 3, s.274.
[7] Josef Ignaz Liebieg a Maria Theresia Münzberg měli celkem 11 dětí, dvě z nich zemřely několik měsíců po narození: prvorozený Ludwig Anton Alois Johann (*† 1833), dcera Ida Josepha Maria Anna (*1844 – †1845).
[8] SOA Litoměřice, FÚ Liberec, Matrika zemřelých 1824–1848.
[9] SOA Litoměřice, FÚ Jiřetín pod Jedlovou, Matrika oddaných 1841–1876. Anton Münzberg se oženil celkem třikrát. Z prvního sňatku v roce 1787 se narodilo 14 dětí, v roce 1800 dvojčata, jedním z nich byla Francisca, později provdaná za Johanna Jungnickla. S druhou manželkou měl Anton Münzberg dceru Marii Theresii, provdanou v roce 1832 za Johanna Liebiega. V té době už měla její nevlastní starší sestra Francisca dvouletou dceru Marii Ludovicu Carolinu, budoucí druhou ženu Johanna Ignaze Liebiega. Liebieg se tedy prvně oženil s dcerou Antona Münzberga z druhého manželství a pak s jeho vnučkou z prvního manželství.
[10] Ze čtyř synů z druhého manželství zemřel v kojeneckém věku Oscar Joannes Franciscus Maria (*1855 - †1856).
[11] HLAVAČKA, Milan a BEK, Pavel. Rodinné podnikání v moderní době. Praha: Historický ústav, 2018. s. 26–29.
[12] SOA Litoměřice, FÚ Liberec, Matrika oddaných 1848–1861.
[13] MARSCHNER, Erhard. Mallmann, Josef Ritter von. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 15, Duncker&Humblot, Berlin 1987, s. 737.
[14] SOA Zámrsk, fond Sbírka matrik Východočeského kraje, FÚ Smiřice, Matrika oddaných 1854–1891.
[15] „Weinrich, Daniel Karl (Karl Daniel)“. In: Republik Österreich Parlament [online]. Dostupné z: https://www.parlament.gv.at/WWER/PARL/J1848/Weinrich.shtml(citováno 14. 7. 2022).
[16] (Linzer) Tages-Post, 59. Jahrgang, Nr. 8 (12. Jänner 1923), s. 4.
[17] BARTOŠ, Josef. Vývoj osobnosti Jindřicha Fügnera. Sokol, 1933, roč. 59, č. 12, s. 258–264.
[18] TYRŠOVÁ, Renata. Jindřich Fügner: paměti a vzpomínky na mého otce. Díl 1. Praha: Český čtenář, 1924, s. 30.