Rodina Johanna Ignaze Liebiega
Johann Liebieg Österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild, s. 661
Johann Ignaz Liebieg (1802–1870, novinové zápisy o pohřbu a nekrolog) zosobňuje jednoho z nejúspěšnějších podnikatelů a průmyslníků v habsburské monarchii 19. století. Patřil k tzv. gründerské generaci; ve spolupráci s bratrem a dalšími rodinnými příslušníky dokázal na Liberecku vybudovat obrovské textilní podnikatelské impérium, které přestálo období stávek dělníků, hospodářské krize i obě světové války. Johann Ignaz Liebieg se do veřejného života zapojil na počátku 50. let 19. století jako spoluzakladatel a představený libereckého živnostenského spolku, spoluzakladatel liberecké spořitelny, mezi lety 1851–1859 byl prezidentem liberecké obchodní a živnostenské komory a v letech 1851–1864 městským zastupitelem. Jeho veřejná zastupitelská činnost vedla v 60. letech do nejvyšších sborů – zasedal na Českém zemském sněmu a v Rakouské říšské radě ve Vídni za kurii českých měst. Své politické angažmá ovšem ukončil po třech letech vzdáním se mandátu. Johann Ignaz Liebieg byl především továrník a podnikatel. Svůj život věnoval péči o rodinný podnik, aby svým dětem zajistil lepší živobytí. V roce 1868 byl Johann Ignaz Liebieg za své zásluhy pro pozvednutí průmyslu povýšen do dědičného stavu svobodných pánů.[1]
Johann Ignaz Liebeig Ein Arbeiterleben Geschildert von Einem Zeitgenossen
Erb Liebigů
Johann Ignaz se narodil do rodiny broumovského měšťana, soukeníka a obchodníka Franze Thomase Adama (1769–1811). Textilnictví mělo v rodině Liebiegů tradici. Už pradědeček Johanna Ignaze byl broumovský měšťan a živil se jako prýmkař a dědeček Joseph Benedikt Liebieg obchodoval se suknem. Dospělosti se dožili další dva Johannovi sourozenci, prvorozený Franz Josef (1799–1878) a mladší sestra Paulina (1808–1883). Otec zemřel předčasně, když bylo nejstaršímu Franzi Josefovi 12 let a za výchovu dětí pak nesla odpovědnost matka. Se třemi potomky jí v Broumově příležitostně vypomáhali příbuzní.
Johann Ignatz Karl Liebieg
Johann Ignaz se vyučil u broumovského tkalcovského mistra Kašpara Wernera a několik měsíců strávil na vandru „na zkušenou“. V roce 1819 se Johann Ignaz usadil v Liberci, kde se k němu později připojil i jeho starší bratr. Oba sourozenci vedli obchod s drobným zbožím, ve kterém jim vypomáhala i jejich sestra Pauline. Díky zkušenostem a spořivosti Franze Josefa, obchodnímu talentu a inovativním nápadům Johanna Ignaze a také vhodnému výběru sortimentu se bratrům dařilo rozšiřovat obchod i sklady. Brzy také koupili svou první tkalcovnu a rodinný podnik začali postupně rozšiřovat.[2]
Johann Liebieg
Český tisk, který obvykle Liebiegy jakožto německé liberální podnikatele nešetřil, v 90. letech slovní hříčkou s nadsázkou připomněl a vyzdvihnul moment, kdy se Johann Ignaz rozhodl pro vlastní cestu k obživě a jak úspěšný ve svém úsilí byl: „Ale tak stávkovat, jako stávkoval tatík děd nynějších baronů Liebiegů, ještě nikomu pod sluncem se nepovedlo. (…) Utéci jako 16letý chuďas od soukenického stavu – a jako čtyřiašedesátník a několikerý milionář ,do stavu‘ býti povýšenu! Tam až vésti mohou šetrnosť, skromnosť, neúmornosť v práci, bystrozrak industrielní a – stávkování v pravý čas!“[3]
Maria Theresia Münzberg Maria Luisa Jungnickel
Johann Ignaz svému úspěšnému podnikání podřídil i rodinnou sňatkovou politiku: V srpnu roku 1832 se, ve svých 30 letech, oženil s Marií Terezií Münzberg (1810–1848), dcerou obchodníka a textilního továrníka z Jiřetína pod Jedlovou.[4] Její otec Anton Münzberg (1765–1823) vlastnil podnik na výrobu lněného, bavlněného a vlněného zboží. V Jiřetíně pod Jedlovou v roce 1820 vystavěl rodinnou vilu spojenou s komplexem továrních budov.[5] Nemalé věno, které do manželství přinesla Marie Terezie, Johann Ignaz investoval do rozšíření svých podniků.[6] Marie Terezie zemřela v 38 letech v důsledku plicní paralýzy a zanechala po sobě vdovce Josefa Ignaze s devíti[7] dětmi.[8] V roce 1853, necelých pět let po smrti manželky, se Josef Ignaz znovu oženil. Jeho druhou ženou se stala Marie Ludovica (1830–1891), rozená Jungnickel, vnučka Antona Münzberga.[9] Z druhého manželství se Johannu Ignazovi narodili čtyři synové.[10]
Továrna Johanna Liebiega
Johann Ignaz založil velkou rodinu ve stylu rakouského biedermeieru. Na jednu stranu usiloval o zajištění rodiny úspěšným rozšiřováním svého podnikání, na druhou stranu prozíravě zabezpečoval kontinuitu rodinné firmy.[11] Johann Ignaz Liebieg vdával pět dcer (nejstarší Maria Paulina se nikdy neprovdala) a ženil čtyři syny (resp. dva z nich uzavřeli sňatek až po otcově smrti). V rodinném archivu se nedochovala korespondence, která by osvětlovala výběr partnerů Liebiegových dětí. Lze ale předpokládat, že šlo pro všechny zúčastněné (Liebiegy) o „výhodné partie“, které měly potenciál k uchování a rozšíření rodinného jmění a k postupu na společenském žebříčku. Byly to osobnosti s nesporně zajímavými kontakty a s přístupem k informacím. Partnery Liebiegových potomků byli buď podnikatelé nebo velkostatkáři-politici s vlivem na místní či zemské úrovni. Zároveň vstup do Liebiegovského impéria skýtal možnost zapojit se a vést textilní impérium a rozšířit vlastní podnikatelskou působnost v rámci habsburské monarchie.
Do Liebiegova rodinného podniku se po sňatku zapojili členové dvou německých obchodnických rodin Mallmannů a Clemensů. Obě rodiny pocházely z Porýní, Mallmannové z Boppardu a Clemensové z nedalekého Koblenze. Josef Mallmann,[12] manžel Adeliny Liebiegové, obchodoval v zámoří, a v Paříži společně s bratrem Gerhardem (a manželem Adeleniny sestry Herminy) provozoval exportní firmu Mallmann et Co. Bratři Mallmannové měli obchodní styky v Evropě, v jižní a severní Americe, v Karibiku, Indii i Číně. Po sňatku s Adelinou se stal Joseph Mallmann společníkem v Liebiegově firmě a stanul ve vedení její vídeňské pobočky. Vedle mnoha svých podnikatelských aktivit také působil jako prezident Jihoseveroněmecké spojovací dráhy (mezi městy Pardubicemi a Libercem) a rakouské severozápadní dráhy (spojení Děčín-Vídeň). Josef Mallman se v roce 1866 se stal rakouským státním občanem a za své zásluhy byl povýšen do rakouského rytířského stavu.[13]
Liebiegův syn Theodor (1840–1891) se oženil s Angelikou Clemens (1847–1919), dcerou obchodníka a bankéře Johanna Petra Clemens z Koblenze. Po sňatku s Angelikou přibyli do vedení firmy i jeho dva švagři, Gisbert a Leo Clemens.
Kromě obchodníků a podnikatelů se do rodiny Liebiegů přiženili velkostatkáři se zastoupením na zemských sněmech nebo rakouské říšské radě. Na českém zemském sněmu zasedali: majitel statku a zámku ve Skřivanech Adolf Ritter von Zahony (1833–1907),[14] manžel Leontiny Liebiegové. Ritter von Zahony zasedal ve velkostatkářské kurii za Stranu ústavověrného velkostatku (1872–1883). Ve stejné kurii i straně držel mandát také Daniel Weinrich (1843–1926),[15] manžel Marie Liebiegové a majitel panství v Čechách. V letech 1872–1883 a 1901–1907 byl poslancem českého zemského sněmu za velkostatkářskou kurii, později poslanec říšské rady (1873–1878), kde zastupoval Stranu ústavověrného velkostatku.
Na rakouských zemských sněmech zasedali: manžel Berty Liebiegové Karel říšský svobodný pán von Gagern (1846–1923). Karel von Gagern byl členem Hornorakouského zemského sněmu za velkostatkářskou kurii. Von Gagern sloužil v diplomatických službách, na konci 19. století byl jmenován legačním radou v Haagu.[16] Členem dolnorakouského zemského sněmu byl i Leopold Mayr, stavitel, architekt a místostarosta Vídně. Leopold Mayr byl tchánem Johanna Josefa Liebiega (1836–1899).
Z hlediska tvorby sociálních sítí nejsou zajímavé jen ty sňatky dětí Johanna Ignaze, které byly uzavřeny a kde se projevila jeho obchodní prozíravost, ale také ty, které se neuskutečnily, resp. lze zrekonstruovat jeden příklad. Nevlastní teta Johanna Ignaze Franziska a její manžel Petr Fügner si pro své děti představovali podobnou kariéru, jaké dosáhli bratři Liebiegové. „Jmenovitě Johann Liebieg (1802–1870), zakladatel známých továren libereckých, byl otci i matce Fügnerově vzorem a oni se netajili přáním, aby jejich syn Jindřich buď projevil podobnou obchodní agilitu jako jejich příbuzný anebo aspoň aby se do rodiny tohoto slavného Liebiega přiženil.“[17] Jindřich Fügner (1822–1866) ovšem neprojevil ani „liberalistickou energii a rvavost“ ani zájem stát se součástí Liebiegovského klanu.[18] Své uplatnění našel v tělovýchově a stal se jedním ze zakladatelů českého tělocvičeného spolku Sokol. Podle dochovaných zpráv se pravděpodobně uvažovalo o sňatku Jindřicha Fügnera s nejstarší Liebiegovou dcerou Marií Paulinou. Rodinná interpretace událostí v pamětech Fügnerovy dcery Renaty Tyršové navozuje dojem, že citově založený Jindřich nechtěl být součástí dravého a expandujícího Liebiegovského impéria. Na druhou stranu stojí za úvahu, že k uzavření manželství nesvolil Johann Ignaz Liebieg. Stejný zdroj totiž popisuje počátky obchodní kariéry Jindřicha Fügnera, který přestože absolvoval poznávací cesty po Evropě a doplňoval si vzdělání se soukromým učitelem v Praze, neměl podnikatelského ducha a snahu jakkoli se angažovat v obchodě. Pro Johanna Ignaze Liebiga nemohl představovat ideálního partnera, kterému by později mohl předat podíl na rodinném podniku.
Johann Ignaz připravil svým dětem zcela odlišné podmínky pro vstup do života, než měl od sám. Jeho potomkům se dostalo soukromého vzdělání a možnosti studia na zahraničních univerzitách, zdědili šlechtický titul, společenské postavení a jmění, které se ve své době odhadovalo na 30 milionů zlatých. Každý se svým dědictvím naložil jinak, podle vlastních hodnot a individuálního přesvědčení. Vazby na zahraniční podnikatele a obchodníky a snahu o zařazení se do vyšší šlechtické společnosti ale přetrvaly.
Z pohledu udržení rodinného podniku, udělal Johann Ignaz vše pro to, aby převod do rukou nové generace proběhl hladce. Souhrou okolností ve třetí generaci připadla firma jeho vnukovi Theodoru Liebiegovi (1872–1939), který firmu úspěšně vedl dalších téměř 50 let. Politické důvody nakonec až ve 40. letech 20. století připravily dědice Liebiegovského impéria o veškerý majetek v Čechách (v hodnotě 140 milionů Korun československých).
[1] NA, ČZS, ka. 201, 201b, fol. 657, Liebieg Johann.
[2] Např. ANSCHIRINGER, Anton: Johann Liebieg. Ein Arbeiterleben Geschildert von Einem Zeitgenossen. Leipzig: Verlag von Otto Spamer, 1871; Franz Liebieg. Wien: Selbst-Verlag, 1873; Allgemeine deutsche Biographie. Bd. 18, Lassus – Litschower. Leipzig: Duncker&Humblot, 1883; MALÝ, Jakub. Stručný všeobecný slovník věcný: (malý slovník naučný). Díl VIII. V Praze: I. L. Kober, 1884, s. 168; MERAVIGLIA-CRIVELLI, Rudolf Johann. J. Siebmacher’s Großes und Allgemeines Wappenbuch. IV/9. Der Böhmische Adel. Nürnberg 1886, s. 77, Taf. 48; ERSCH, Johann Samuel. Allgemeine Encyklopädie der Wissenschaften und Künste in alphabetischer Folge. Zweite Section. H–N. Leipzig: F. A. Brockhaus, 1889, s. 372–374; PETHES, Justus. Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser. Dreiundvierzigster Jahrgang. Gotha 1893, s. 518–520; Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Část 15. V Praze: J. Otto, 1900, s. 1051; WIESINGER, Udo B. "Liebieg, Johann Freiherr von". In: Neue Deutsche Biographie, 14 (1985), s. 493–494 [online]. Dostupné z: https://www.deutsche-biographie.de/pnd137847602.html#ndbcontent (cit. 26. 6. 2022). Dále např.: SCHILLER, Karl. Umrisse einer allgemeinen Geographie: mit besonderer Rücksicht auf Oesterreich. Umrißeeiner Handels-Geographie für Deutschland und insbesondere Oesterreich: mit einschlagender Lectüre. Zweiter Theil. Wien: Druck von Anton Schweiger, 1864. s, 84–87; RESSEL, G. A.: Nordböhmisches Industrie-Album: die Stättenheimischer Arbeit in Wort und Bild. I. Heft. Teplitz: Im Selbstverlag, 1874, s. 3–14; Die Österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild. Böhmen (2 Abtheilung). Band 15. Wien: K.K. Hof- und Staatsdruckerei, 1896, s. 660–662; RESSEL A.: Verdiente Männer aus Ostböhmen als Wappenerwerber. In: Jb. d. Dt. Riesengebirgs-Ver. f. d. J. 1927, 16. Jg., 1927, s. 24-58. Z novějších prací: RANDÁK, pozn. 1, BERGMANNOVÁ, pozn. 2, HLAVÁČ, Miroslav M. Tvůrci českého zázraku. Praha: APS Agency, 2000, s. 111–114; MYŠKA, Milan. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003, s. 273–278. Franz Liebieg, pozn. 3; ERSCH, Johann Samuel. Allgemeine Encyklopädie der Wissenschaften und Künste in alphabetischer Folge. Zweite Section. H–N. Leipzig: F. A. Brockhaus, 1889, s. 372–374.
[3] Slovanský kalendář na obyčejný rok 1891. V Praze: J. Otto, 1891, s. 109–110. Článek vyšel v souvislosti se stávkami dělníků v Liebiegovských továrnách.
[4]Státní oblastní archiv v Litoměřicích (dále jen SOA Litoměřice), římskokatolický farní úřad (dále jen FÚ) Jiřetín pod Jedlovou, Matrika oddaných1784–1840.
[5] Národní památkový ústav, Památkový katalog, Vila Antona Münzberga. [online]. Dostupné z: https://www.pamatkovykatalog.cz/vila-antona-munzberga-15548297 (cit. 26. 6. 2022).
[6] MYŠKA, pozn. 3, s.274.
[7] Josef Ignaz Liebieg a Maria Theresia Münzberg měli celkem 11 dětí, dvě z nich zemřely několik měsíců po narození: prvorozený Ludwig Anton Alois Johann (*† 1833), dcera Ida Josepha Maria Anna (*1844 – †1845).
[8] SOA Litoměřice, FÚ Liberec, Matrika zemřelých 1824–1848.
[9] SOA Litoměřice, FÚ Jiřetín pod Jedlovou, Matrika oddaných 1841–1876. Anton Münzberg se oženil celkem třikrát. Z prvního sňatku v roce 1787 se narodilo 14 dětí, v roce 1800 dvojčata, jedním z nich byla Francisca, později provdaná za Johanna Jungnickla. S druhou manželkou měl Anton Münzberg dceru Marii Theresii, provdanou v roce 1832 za Johanna Liebiega. V té době už měla její nevlastní starší sestra Francisca dvouletou dceru Marii Ludovicu Carolinu, budoucí druhou ženu Johanna Ignaze Liebiega. Liebieg se tedy prvně oženil s dcerou Antona Münzberga z druhého manželství a pak s jeho vnučkou z prvního manželství.
[10] Ze čtyř synů z druhého manželství zemřel v kojeneckém věku Oscar Joannes Franciscus Maria (*1855 - †1856).
[11] HLAVAČKA, Milan a BEK, Pavel. Rodinné podnikání v moderní době. Praha: Historický ústav, 2018. s. 26–29.
[12] SOA Litoměřice, FÚ Liberec, Matrika oddaných 1848–1861.
[13] MARSCHNER, Erhard. Mallmann, Josef Ritter von. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 15, Duncker&Humblot, Berlin 1987, s. 737.
[14] SOA Zámrsk, fond Sbírka matrik Východočeského kraje, FÚ Smiřice, Matrika oddaných 1854–1891.
[15] „Weinrich, Daniel Karl (Karl Daniel)“. In: Republik Österreich Parlament [online]. Dostupné z: https://www.parlament.gv.at/WWER/PARL/J1848/Weinrich.shtml(citováno 14. 7. 2022).
[16] (Linzer) Tages-Post, 59. Jahrgang, Nr. 8 (12. Jänner 1923), s. 4.
[17] BARTOŠ, Josef. Vývoj osobnosti Jindřicha Fügnera. Sokol, 1933, roč. 59, č. 12, s. 258–264.
[18] TYRŠOVÁ, Renata. Jindřich Fügner: paměti a vzpomínky na mého otce. Díl 1. Praha: Český čtenář, 1924, s. 30.
Iosif Gall (1839–1912) – soudce, poslanec, filantrop
Iosif Gall („Octavian Goga” Oblastní knihovna v Kluži)
Na Štědrý den roku 1870 napsal metropolitní biskup rumunské pravoslavné církve v Sedmihradsku, Andrej Șaguna (1809–1876), svému blízkému příteli o svatbě jednoho z nejvýznamnějších právníků tehdejšího dualistického Uherska, doktora Iosifa Galla:
„Co víš o Gallovi a jeho partnerství či manželství? Napsal jsem mu, že Dunca nyní provdává svou dceru s [věnem] 12 000 fl., a vše, co po jeho smrti zbude, má být rozděleno na tři díly, mezi jeho tři dcery; a on mi neodpovídá; a Duncova netrpělivost roste, neboť chce vědět, zda z toho něco bude či ne. Některé lidi přivádí štěstěna k šílenství; bojím se, že takový osud potkal i Galla.“
Iosif Gall („Octavian Goga” Oblastní knihovna v Kluži)
Tento vysoce postavený rumunský církevní představitel, symbolická postava národního hnutí v Sedmihradsku, jehož vliv sahal až do kruhů kolem vídeňského dvora, se o osud Iosifa Galla zajímal od chvíle, kdy Iosif ve dvanácti letech osiřel. Jeho otec, pravoslavný arcikněz Grigorij Gall (?–1851), zemřel v roce 1851 a zanechal po sobě ženu Carolinu (rozenou Stan de Borosjenő) (1814–1904), a jejich čtyři děti.
Díky biskupově podpoře se Iosifu Gallovi podařilo vystudovat střední školu v Kluži (maď. Kolozsvár) a získat vysokoškolské vzdělání na právnické akademii v Sibiu (maď. Nagyszeben) a na univerzitě ve Vídni. Podpora, která byla zejména finanční, ale neomezovala se jen na materiální záležitosti, se plně vyplatila v roce 1860, kdy Iosif Gall získal doktorát práv na univerzitě v císařském hlavním městě.
Po dokončení studií zahájil Iosif Gall svou profesní kariéru, která postupovala rychlým tempem, v souladu s jeho právnickými znalostmi a schopnostmi. Ve Vídni rok po získání doktorátu absolvoval povinnou právní praxi, nezbytnou pro výkon advokacie. Ihned poté byl jmenován koncipientem u sedmihradského soudu ve Vídni. Díky své obdivuhodné činorodosti byl v téže instituci krátce nato povýšen na vyšší pozici. V roce 1867, v souvislosti s administrativními změnami po rakousko-uherském vyrovnání, byl Iosif Gall přeložen na Královské uherské ministerstvo spravedlnosti. O rok později, v roce 1868, byl znovu přeložen, tentokrát k sedmihradskému nejvyššímu soudu, a po jeho zrušení k jednomu z vyšších soudů v Budapešti (maď. Hétszemélyes Tábla), kde byl přidělen k sedmihradskému oddělení. Již po roce byl jmenován referentem pro řízení u kasačního soudu a v roce 1870, ve věku pouhých 32 let, se stal soudcem u královského soudu v Budapešti. Brzy poté se vrátil na kasační soud jako rada.
V tomto období, kdy Gall dosáhl vynikajících úspěchů, se Andrei Șaguna snažil i o to, aby se Gall usadil nejen profesně, ale i v osobním životě. V roce 1871 se Gall zasnoubil s Paulinou Duncou, dcerou Paula Duncy (1800–1888) ze Sibiu, bývalého vládního rady a poslance. Ke sňatku mezi nimi však nikdy nedošlo kvůli sporům mezi Iosifem Gallem a Paulem Duncou, které se pravděpodobně týkaly věna této mladé dívky.
Nakonec se k jeho profesnímu naplnění o osm let později přidalo i naplnění osobní, a to sňatkem s Ecaterinou z Agory (?–1899), vdovou, která vlastnila značný majetek v Banátu a Chorvatsku. Předtím byla provdána za Ioana Dobrana, po němž zdědila nemalé jmění. Ecaterina Gall z Agory pocházela ze staré rodiny arumunského původu usazené v Banátu. Byla také majitelkou rozsáhlého panství v Lucarețu (maď. Lukarec). V Budapešti se těšila velké oblibě a díky plesům pořádaným na podporu rumunských studentů na místní univerzitě byla považována za jednu z největších filantropek hlavního města. V kontextu společenského postavení jeho ženy je Gallovo manželství, a zejména pak jeho zrušené zásnuby s Paulinou Duncou, důkazem toho, že mladý rumunský právník promýšlel svou sňatkovou strategii s maximálním pragmatismem.
Jeho společenský vzestup, který doplňoval vzestup profesní, mu usnadnil cestu k politické kariéře. V roce 1881 se Iosif Gall vzdal funkce rady kasačního soudu a své penze v přesvědčení, že svému národu lépe prospěje, pokud bude působit na politickém kolbišti. Po odchodu ze státních služeb mu byl udělen Řád železné koruny III. třídy a později řád Františka Josefa ve stupni komtura s hvězdou.
V témže roce kandidoval jako stoupenec vládního programu na poslance parlamentu za volební obvod Recaș (maď. Rékas), v Temešské župě. Po vítězství ve volbách zastupoval tento volební obvod po celé funkční období 1881–1884, kdy působil jako člen a zpravodaj parlamentního výboru pro spravedlnost. Ve volbách v roce 1884 opět kandidoval a podařilo se mu získat další poslanecký mandát. Parlamentní období 1884–1887 bylo ale jeho posledním působením v dolní komoře uherského parlamentu, neboť v květnu 1887 byl jmenován doživotním členem Sněmovny magnátů, horní komory budapešťského parlamentu. V této funkci působil až do konce svého života.
Iosif Gall jako magnát (osobní archiv Ovidiu Emila Iudeana)
Jedním z nejdůležitějších politických počinů Iosifa Galla bylo založení Rumunské umírněné strany, kterou založil spolu s pravoslavným metropolitním biskupem Mironem Romanulem (1828–1898). O tom, že se Gall do tohoto politického projektu plně zapojil, svědčí mimo jiné to, že v březnu 1884 zorganizoval konferenci Umírněných v Budapešti a finančně podporoval list Viitorul [Budoucnost], tiskový orgán této nově založené strany. Navzdory neúspěchu umírněných byl Gall i nadále přesvědčen, že pokud chce rumunský národ v Uhrách dosáhnout sociálního, kulturního I náboženského rozvoje, musí jít cestou umírněné spolupráce s uherskou vládou.
Iosif Gall zemřel v Budapešti v noci ze 17./30. na 18./31. října 1912. Pohřben byl v Kluži 21. října/3. listopadu za přítomnosti své rodiny a početné veřejnosti. Protože neměl přímé dědice, odkázal v závěti velkou část svého majetku, asi 600 000 korun, na založení dvou kulturních a dobročinných nadací, nazvaných „Agora-Gall“. Spravovány měly být každá zvlášť, jedna rumunskou pravoslavnou církví v Sedmihradsku a druhá srbskou pravoslavnou církví se sídlem v Karlovcích.
Oznámení o úmrtí Iosifa Galla (Oblastní pobočka Rumunského státního archívu v Bistrița-Năsăud)
Hrob Iosifa Galla (osobní archiv Ovidiu Emila Iudeana)
Díky tomuto poslednímu velkolepému gestu, stejně jako díky veškeré jeho právní, společensko-kulturní a politické činnosti, si plně zasloužil označení „mecenáš z Lucarețu“, jak ho nazval jeho životopisec T. V. Păcățian (1852–1941).
Bibliografie:
Păcăţian Teodor V., Iudean Ovidiu Emil, Un mecenat român – dr. Iosif Gall (Cluj-Napoca: Presa Universitară Clujeană, 2012).
Iudean Ovidiu Emil, The Romanian governmental representatives in the Budapest Parliament (1881–1918). Cluj-Napoca: Mega, 2016.
Berényi Maria, Personalităţi marcante în istoria şi cultura românilor din Ungaria (secolul XIX) (Giula: Institutul de Cercetări al Românilor din Ungaria, 2013).
Leon Scridon starší (1863–1942) se narodil 27. listopadu 1863 v obci Feldru, v okrese Năsăud, který byl dříve (do roku 1851) součástí rakouské vojenské hranice v Sedmihradsku. Jeho život a kariéra dokládají jak sociální mobilitu v politickém a společenském rámci habsburské monarchie v rodině s tradicí v místní správě, tak příležitosti k sociální mobilitě, které se otevřely po změně režimu v roce 1919.
Odkaz: https://feldru.ro/upload/styles/thumb/thumbs/2013/02/dr.leonscridon.jpeg
Jeho dědeček z otcovy strany, Simion Scridon, byl poddůstojníkem 17. hraničářského pluku a starostou obce. Jeho otec Teodor Scridon (1834–1920) sloužil osm let v habsburské armádě (1854–1862), kde dosáhl hodnosti praporečníka. Po návratu se stal starostou obce (1865) a tuto funkci zastával téměř nepřetržitě, někdy i jako obecní pokladník, po dobu 34 let. V roce 1873 patřil k zakladatelům „Půjčovny a záložny Feldru“, první lidové banky v regionu. V roce 1863 se oženil s Nastasií Pop, s níž měl pět dětí (tři chlapce a dvě dívky).
Leon Scridon starší (nar. 1863), nejstarší z bratrů, navštěvoval základní a střední školu v Năsăudu, kde v roce 1883 absolvoval místní gymnázium. Poté pokračoval ve studiu práv na univerzitě v Kluži/Kolozsváru, kde v roce 1887 získal titul bakaláře a v roce 1889 doktorát státních (správních) věd. Během studia pobíral stipendium 200 zlatých z „fondů hraničářů“ (šlo o stipendijní fond zřízený z majetku bývalého hraničářského pluku, který byl k dispozici pouze potomkům Grenzerů, hraničářů).
V roce 1893 se jeho ženou stala Maria Jarda (1875–1950), s níž měl tři děti: Iona (nar. 1894), Elenu (nar. 1896) a Leona mladšího (nar. 1897). V letech 1887–1922 působil Leon Scridon st. ve státní správě, nejprve v Uherském království jako úředník župy Bistrița-Năsăud, poté za Rumunského království jako župní úředník a prefekt. V Uherském království probíhala jeho kariéra lineárně, tak jako u většiny tehdejších úředníků. Po dvouleté praxi v administrativě (1887–1889) byl jmenován notářem v sirotčinci (1889–1890), poté služným (Stuhlrichter/Szolgabíró) (1890–1891), župním notářem (1892–1906) a od roku 1906 do ledna 1919 vrchním župním notářem. V té době byl v regionu známý mimo jiné tím, že jeho pracovní den začínal v pět hodin ráno. V Rumunském království bylo příležitostí profesního a společenského uplatnění více. V letech 1919–1921 byl Scridon jmenován zástupcem prefekta župy Bistrița-Năsăud a 29. prosince 1921 prefektem čické župy (Ciuc). Z této pozice o měsíc později, v lednu 1922, odešel do důchodu, poté co dosáhl zákonem požadované věkové hranice (35 let služby).
Jeho vzestupná kariéra se však zejména v prvních letech po roce 1918 neobešla bez problémů. Bezprostředně po válce si bývalí předváleční rumunští úředníci udrželi své pozice a mnozí z nich postoupili ve funkci (mezi nimi i L. Scridon st.), zatímco maďarští úředníci na své funkce rezignovali nebo odešli ze země. Avšak nacionalističtí radikálové, kteří chtěli odstranit z pozic v administrativě všechny, kdo zastávali funkce v bývalém politickém režimu, na ně nepohlíželi příliš příznivě. Byť k odstranění bývalých úředníků nakonec nedošlo, pohlíželo se na ně s nedůvěrou. Nejen političtí odpůrci, ale i ozbrojené složky byly zpočátku vůči bývalým úředníkům ostražité. Zpráva rumunského dobrovolnického sboru z prosince 1918 obsahuje seznam veřejných osob rumunského původu v Sedmihradsku, kterým bylo možné věřit, že podpoří vojenské operace rumunské armády při jejím postupu na západ. Jméno Leona Scridona staršího tento seznam neobsahuje, je na něm ale uvedeno jméno jeho syna Leona Scridona mladšího, v té době studenta práv.
Nejisté hospodářské podmínky poválečných let činily toto období také náchylným ke zneužívání úřadu a spekulacím, přičemž obvinění často zasahovala i vyšší úředníky. V polovině roku 1919 se začaly šířit zvěsti o zpronevěře, podporované vysokými úředníky župy Bistrita-Năsăud v čele s prefektem a víceprefektem, kteří prostřednictvím cizích obchodníků umožnili prodej výrobků ze skladů bývalé habsburské armády a na toto zboží nezákonně vydávali vývozní povolení (zboží bylo vyvezeno ze Sedmihradska a prodáno v Bukovině). Vyšetřování trvalo téměř půl roku, L. Scridon st. byl nakonec zproštěn obvinění a znovu uveden do funkce v prosinci 1919. O několik měsíců později, 23. května 1920, v napjaté době kolem příprav pozemkové reformy, dvě až tři stovky rolníků násilně odstranily zástupce prefekta z úřadu. Poté co bylo 28 z nich zatčeno, vyšlo následujícího dne do ulic před župním úřadem více než 2000 rolníků.
Závěrečná fáze Scridonovy kariéry, funkce prefekta čické župy, se odehrála v prosinci 1921, tedy na konci druhé Averescovy vlády (13. března 1920 – 16. prosince 1921), jejíž součástí bylo rovněž radikální křídlo Rumunské národní strany vedené O. Gogou. Je možné, že ke jmenování prefektem přispěly vztahy Scridonova syna Leona ml. s tímto politickým uskupením. Krátké období, po které funkci zastával (pouhý měsíc), naznačuje, že šlo o provizorní, téměř čestnou funkci předtím, než odešel do důchodu.
Scridonovy vztahy s veřejnou správou ale pokračovly i po jeho odchodu do důchodu: v roce 1923 byl předsedou župní sekce Svazu státních zaměstnanců Sedmihradska a od roku 1927 předsedou župní sekce Svazu důchodců.
Současně působil také jako úředník civilních institucí, většinou spojených s institucionálním odkazem bývalého pluku Pohraniční stráže. Byl členem Valné hromady lesních fondů (1889–1942), členem správní komise týchž fondů (1896–1923), a také poradcem Komise pro správu lesních fondů pohraniční stráže. Byl také pokladníkem a členem církevního výboru řeckokatolické farnosti v Bistriţi. V letech 1912–1913 podnikl nezbytné kroky k založení Spolku rumunských žen v Bistriți, vypracoval jeho stanovy a v letech 1913–1919 byl jeho tajemníkem. Jeho angažovanost v mnoha dalších spolcích a charitativních iniciativách doplňovala obdobná míra zapojení v místních bankovních institucích. V letech 1904–1942 byl členem správní rady banky „Aurora“ v Năsăudu a od roku 1923 až do své smrti v roce 1942 ředitelem bistriţské pobočky této banky. V letech 1901–1920 byl členem správní rady banky „Bistrițiana“ (v letech 1911–1915 byl jejím místopředsedou) a v letech 1926–1930 členem správní rady těžební společnosti „Regna“, působící v lesích pohraničních obcí. Byl také členem správní rady společnosti „Hebe“, která spravovala termální lázně v Sângeorz Băi. Více než čtyřicet let tak byl členem a podílel se na rozhodování téměř všech (ne-li úplně všech) institucí, které byly na úrovni župy významné, a to ve všech odvětvích veřejného života.
Když Leon Scridon st. v roce 1942 v Năsăudu zemřel, část jeho rodiny, která patřila k nejváženějším a nejlépe situovaným v bývalém vojenském pohraničí, po zabrání severního Sedmihradska Maďarskem nalezla útočiště v Rumunsku. Leonův syn Ion Scridon se věnoval lékařské kariéře. Jeho dcera Elena se provdala za generála Grigore Bălana (1896–1944), který padl v roce 1944 v bojích o osvobození Sedmihradska. Leon Scridon ml. vystudoval práva a ještě v mládí se sblížil s politickou skupinou vedenou Oktavianem Gogou (1881–1938). Byl poslancem rumunského parlamentu (1937, na kandidátce Národní křesťanské strany), státním tajemníkem, tajemníkem pro oblast Someș (Ținutul Someș) (1940) za Frontu národního obrození a generálním komisařem pro rumunské uprchlíky v severním Sedmihradsku (1940–1944). Po nástupu komunismu byl dvakrát odsouzen: jednou v roce 1949 lidovým tribunálem v Năsăudu a podruhé v roce 1955 bukurešťským územním vojenským tribunálem. Dne 12. září 1955 byl omilostněn a propuštěn z vězení.
Čtyři generace rodiny Scridonů, které po sobě následovaly od počátku 19. do poloviny 20. století, ilustrují nejrůznější vzorce sociální mobility na různých úrovních a v různých časových obdobích a politických kontextech: dokládají úlohu tradice a administrativní pozice u vrstev, které by se daly nazvat „venkovskou elitou“ (Simion a Teodor Scridonovi); význam vzdělání pro procesy sociální mobility probíhající od druhé poloviny 19. století (Leon Scridon st.); dopady změn politického režimu na příslušníky elity (společenský vzestup v roce 1919 pro Leona Scridona st. a později i pro jeho syna Leona, a naopak společenský pád pro Leona mladšího po roce 1948).
Bibliografie
Cornel Grad, Contribuția armatei române la preluarea puterii politico–administrative în Transilvania. Primele măsuri (noiembrie 1918–aprilie 1919), „Revista de Administrație Publică și Politici Sociale“, II, 2010, č. 4 (5), s. 52–79 (55–56).
Vasile Ilovan, Aspecte ale mișcării revoluționare și democratice în județul Bistrița–Năsăud, „File de Istorie“, II, 1972, s. 167–182 (173–174).
Ironim Marţian, Onisim Filipoiu, Leon Scridon senior (1863–1942), „Buletinul Cercului Științific Plaiuri Năsăudene Bistrița“, IV, 1983, s. 36–59.
Adrian Onofreiu, La cumpăna veacurilor şi a vremurilor. Leon Scridon Sen. în apărarea averilor şi a Liceului Grăniceresc din Năsăud, „Arhiva Someșană“, seria III, 14, 2015, s. 67–85.
Teodor Tanco, Leon Scridon schiţase o istorie nescrisă nici pînă azi, in Teodor Tanco, Virtus Romana Rediviva, díl 5, Bistrița, 1984, s. 282–286.
Iosif Uilăcan, Leon Scridon, in Adrian Onofreiu, Dan Lucian Vaida (eds.), Convergenţe etnoculturale. In Honorem Mircea Prahase, Cluj-Napoca, Mega, 2012, s. 291–308.
Tisk
Patria, I, 1919, 5, 7/20 February, s. 1.
România, III, 1940, 573–583, 8 January, s. 2.
Țara, IV, 1944, 910, June 18, s. 3.
Ačkoli ve své době byl Petru Meteș v Sedmihradsku známou postavou, dnes je, na rozdíl od svého bratrance, historika Ștefana Meteșe (1887–1977), nebo jednoho ze svých synů, Mircey, téměř neznámý. Petruho rodiče, sedláci Simion a Maria Meteș, pocházeli z vesnice Geomal / Diomal v župě Alba de Jos / Alsó-Fehér. Nejméně pět z jejich dětí se dožilo dospělosti: Petru (nar. 1883, podle jiných zdrojů 1884 nebo 1886), Nistor (1893–1954), Iuliana (nar. kol. 1898), Carolina (nar. kol. 1899) a Ioan (nar. kol. 1901). Simion a Maria byli dostatečně zámožní, aby mohli Petrua a Nistora poslat studovat na maďarskojazyčnou Bethlenovu střední školu do Aiudu / Nagyenyedu.
Petru Meteș, prefekt župy Cojocna (Kluž), Cosînzeana, VI, č. 1, 1922, s. 22 (https://dspace.bcucluj.ro/handle/123456789/1506)
Ștefan Meteș, historik, poslanec a člen Iorgova kabinetu ve funkci zástupce tajemníka, (1931–1932), Anuarul parlamentar, 1931, Bucharest, 1932.
Petru byl pilný student. Poté co absolvoval středoškolské vzdělání na Bethlenově škole, pokračoval ve studiu na Univerzitě Františka Josefa v Kluži / Kolozsváru, kde vystudoval práva a získal titul doktora právních věd (1908). Právnickou praxi absolvoval v Aiudu v kanceláři maďarského právníka Pála Szásze, syna Józsefa Szásze, který byl v letech 1910-1917 főispanem (prefektem) župy Alsó-Fehér. V roce 1910 Petru pomohl Pálu Szászovi ke zvolení poslancem ve většinově Rumuny obývaném volebním obvodu Ighiu/Magyarigen, jehož součástí byl i Geomal. Petruovy blízké vztahy s rodinou Szászů mu pomohly k tomu, že byl v roce 1910 jmenován honorárním soudním úředníkem (tiszteletbeli szolgabiró) a zvolen členem župního sboru župy Alsó-Fehér „na maďarském seznamu“ (tj. na kandidátce vládní strany). Kromě toho byl Petru Meteș jakožto advokát v Aiudu v červnu 1911 přijat do advokátní komory v Kluži.
Město Kluž/ Kolozsvár, pohlednice
Vedle vazeb na maďarské prostředí se Petru Meteș začlenil i do tehdejší rumunské společnosti. Podstatnou měrou se na tom zřejmě podílela jeho první manželka Iustina Maria Filipan (nar. kol. 1891–1892 v Bistrițě / Beszterce), dcera lékaře z okresu Năsăud / Naszód. Kromě toho vstoupil Petru také do místní pobočky nejvýznamnějšího rumunského spolku (ASTRA) a angažoval se v pomoci pravoslavné církvi.
Vše se změnilo v roce 1914, kdy byl Petru poslán na frontu a padl do ruského zajetí. V létě 1917 byl již členem Transylvánského a Bukovinského dobrovolnického sboru, vytvořeného v rámci rumunské armády z rumunských uprchlíků z habsburské monarchie a válečných zajatců z ruských táborů. V létě 1917 bojoval kapitán Petru Meteș v Moldavsku. Později byl převelen do Oděsy, pravděpodobně proto, aby zajišťoval bezpečnost rumunských uprchlíků a hodnostářů. Krátce zde byl vězněn bolševiky pod vedením Christiana Rakovského (1873–1941). Po svém osvobození nastoupil jako jeden ze tří tajemníků Technického poradního sboru ministerstva spravedlnosti v Kišiněvě v Besarábii, která se nedlouho předtím stala součástí Rumunska. Po rozpadu Rakouska-Uherska, a poté, co zde místní a regionální moc převzali Rumuni, se Petru vrátil do Sedmihradska, kde byl jmenován prvním předsedou soudu v Dumbrăveni / Erzsébetváros. Brzy poté přešel na obdobnou pozici k významnějšímu soudu v Brašově / Kronstadtu.
Dne 15. dubna 1920 byl soudce Meteș vládnoucí radou jmenován prefektem župy Alba de Jos. O šest měsíců později byl Averescovou vládou přeložen a jmenován prefektem župy Cojocna (Kluž). Dne 1. ledna 1921 byl jmenován řádným prefektem, což implicitně znamenalo, že byl politicky angažován vládnoucí Lidovou stranou, které v Sedmihradsku chyběli členové i vůdčí představitelé. Zdá se, že této pozice, která mu umožnila více se zviditelnit na veřejnosti a vytvořit si síť kontaktů, se Petru Meteș snažil využít jako vstupní brány do světa politiky. Hodnost prefekta se mu podařilo udržet za krátké vlády Take Ionesca (prosinec 1921 – leden 1922) a v prvním roce vlády Iona I. C. Brătianu. V únoru 1923 se rozhodl kandidovat do Poslanecké sněmovny ve volebním obvodu Ighiu v župě Alba jako kandidát vládní (Národně liberální strany). Opoziční tisk jeho kandidaturu ostře napadal a zmiňoval jeho „protirumunské“ kroky před rokem 1914. S pomocí místních úřadů Petru Meteș volby vyhrál a jako poslanec působil v letech 1923–1926.
Pokud jde o osobní život Petru Meteșe, manželství s Iustinou se rozpadlo v polovině 20. let. Jeho druhou manželkou se stala Victoria Octavia Crișan (nar. 1903), jejíž sestra Eugenie byla provdána za Petruova bratra Nistora. Z prvního manželství měl Petru dvě děti, Mirceu Virgila (nar. 1912) a Ofélii, přezdívanou Lili (nar. 1915). Další dvě děti, Petreho (nar. 1927) a Doinu (1929), měl ze svého druhého manželství.
Přestože po roce 1926 nezastával Petru Meteș žádné politické funkce na celostátní úrovni, zůstal výraznou osobností sedmihradské rumunské elity, a to nejen díky své intenzivní právnické kariéře, ale i angažovanosti v hnutí veteránů a práci ve správních výborech různých orgánů sedmihradské pravoslavné církve. Zemřel v Kluži v lednu 1946.
Mircea Meteș šel ve stopách svého otce: získal bakalářský titul a doktorát z práv a stal se právníkem. V roce 1938 se oženil s Olivií (1913–2001), dcerou pravoslavného kněze Adama Luly a neteří Petrua Grozy (1884–1958), který byl v březnu 1945 vybrán komunisty za předsedu vlády. Právě Mirceův vztah ke Grozovi byl hlavní příčinou jeho kariéry po roce 1945. V roce 1946 se stal vedoucím sekretariátu předsedy vlády. Kromě toho byl přijat i do zahraničních služeb a brzy jmenován členem rumunské mise ve Washingtonu. V roce 1948 byl povolán zpět do Bukurešti. Rozhodl se však se do vlasti nevrátit a stal se jedním z odpůrců rumunské vlády. Jeho bratr a sestry se dostali do hledáčku státní bezpečnosti a byli po dlouhou dobu sledováni.
Bibliografie:
Archiv Národní rady pro studium archivů Securitate: spisy týkající se Petru Meteșe a jeho dětí (Mircea Meteș, Ofelia Zehan, Petru Meteș a Doina Păstrav), složky č. FI 94683, FI 139103, I 558274, I 574868, SIE 0007226.
Ioan Ciupea, Virgiliu Țârău, Liberali clujeni. Destine în marea istorie, svazek 2. Medalioane, Mega, Cluj-Napoca, 2007, s. 241-242.
Zoltán Györke, „Prefecții județului Cluj: analiză prosopografică“, in Anuarul Institutului de Istorie „George Barițiu” din Cluj-Napoca. Series Historica, LI, 2012, s. 305–308. (https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=23237)
Paul Nistor, „Comrade Mircea Meteș: the first communist of the Romanian Legation in Washington (1946–1948)“, in Adrian Vițălaru, Ionuț Nistor, Adrian-Bogdan Ceobanu (eds.), Romanian Diplomacy in the 20th Century. Biographies, Institutional Pathways, International Challenges, Peter Lang, Berlin, 2021, s. 330–341.
Anton Julius Gschier (1814–1874), advokát, poslanec a starosta
Možnosti proniknout mezi politickou elitou habsburské monarchie druhé poloviny 19. století byly výrazně ovlivněny institucionálním uspořádáním říše a formou výběru zástupců na různých úrovních občanské samosprávy. Již od poloviny století, kdy v roce 1848 proběhly první volby do celoříšského parlamentu, a i v následujících desetiletích až do říšské volební reformy v roce 1907, zavádějící všeobecné volební právo pro muže, platilo, že volební obvody pro zemské i říšské parlamenty byly povětšinou poměrně malé, pokrývající vždy jen několik sousedních měst nebo okresů. Obzvláště u zemských sněmů zahrnovaly volební obvody městské kurie často jen jedno město.
Pohlednice z Chebu z 19. století.
Specifický region v rámci Čech se silnou lokální identitou představovalo Chebsko s přirozeným centrem městem Cheb, kde se ještě v polovině 19. století v souvislosti s oživením veřejného života na jaře 1848 objevily požadavky na obnovení samostatného postavení či dokonce navrácení území do říše. Z tohoto důvodu také Chebané odmítli volbu svých zástupců do reformovaného českého zemského sněmu s odůvodněním, že sněm neuznávají jako svůj reprezentativní orgán. Jako jeden z hlavních mluvčí chebského měšťanstva se záhy prosadil Anton Julius Gschier, chebský rodák a právník, který se však v průběhu 40. let živil jako justiciár na okolních statcích.
Gschier pocházel z rodiny chebského magistrátního úředníka, jehož manželka byla dcerou jednoho z prvních chebských starostů tzv. regulovaného magistrátu. Jeremias Gschier (1783–1841) se svou manželkou měli zřejmě pouze jednoho syna, zmíněného Antona Julia narozeného více jak pět let po svatbě dne 19. prosince 1814.
Mladý Gschier se rok po smrti otce oženil s dcerou místního poštovního kontrolora a pozdějšího správce erární pošty, nicméně další významné rodinné či příbuzenské vazby již z dostupných pramenů patrné nejsou. Klíčovým okamžikem pro jeho kariéru se tak staly události spojené s odstraněním patrimoniální správy a oživením veřejného života v letech 1848–1849. Gschier jako doktor práv a jeden z mála zástupců vzdělaného měšťanstva patřil k předním organizátorům měšťanských shromáždění, která připravila petiční požadavky adresované císaři a vládě. Jeho názory však zjevně kolidovaly se stanovisky většiny zástupců chebských měšťanů. Tito ctihodní patres hleděli více do minulosti a jejich cílem bylo obnovit zvláštní postavení města a okolí uvnitř habsburské říše, Gschier představoval progresivního a liberálně orientovaného zástupce nových vzdělanostních elit, který například – neúspěšně – prosazoval vyslání chebských zástupců do zemského sněmu v Praze či v pozdějších letech dokonce uznával prospěšnost nepovinné výuky češtiny na místním gymnáziu. Jeho názory jako zřejmě i nekompromisní a energické vystupování z něj nečinily tak všeobecně uznávané a přijímané místní veličiny, jako byli např. místní lékárník Adolf Tachezi (1814–1892) či měšťan Franz Ernst.
Právě příprava petice obsahující požadavky města přivodila rozkol v měšťanském výboru zvoleném v březnu 1848, kde Gschier zastával funkci prezidenta. Gschier rázně vystoupil proti představám vlastního chebského sněmu či novému svolání chebských stavů a z výboru v dubnu odešel. Přes své liberální názory získal Gschier ještě roku 1851 místo zemského advokáta v Chebu, čímž si zajistil trvalou přítomnost ve městě, které se stalo významným správním centrem a sídlem nových státních úřadů: okresního hejtmanství, krajské vlády, krajského a okresního soudu, gymnázia a obchodní a živnostenské komory. Ta si Gschiera následně vybrala i za svého tajemníka, což mu zaručilo vedle příjmů z advokátní činnosti pravidelný plat a zároveň vazby na stejně liberálně smýšlející představitele místního průmyslu a obchodu.
Na přelomu roku 1851 a 1852 došlo k definitivnímu ustavení sousední obce Františkovy Lázně, čímž byla vyřešena i otázka katastru chebské obce a mohlo být přikročeno k novým volbám obecní samosprávy již podle Stadionova provizorního obecního zákona. Třebaže se Gschier stal členem městského zastupitelstva, jeho volba nebyla jednomyslná a už vůbec ne tak jednoznačná jako u některých dalších. Získal 90 ze 179 odevzdaných hlasů a nakonec nebyl vybrán ani do užšího sboru radních, kterými se stali místní sládek, chemik, lékař a dva obchodníci.
V roce 1855 se Gschier stal jedním z městských radních poté, co někteří z výboru rezignovali, a okamžitě začal v městské samosprávě prosazovat své představy o fungování města. Neznáme bohužel přesné důvody, které Gschiera přivedly zpět coby předního zástupce chebského měšťanstva. Mohlo jít o jeho angažmá v obchodní komoře, jeho působení ve městě, kde patřil mezi jednoho ze tří zemských advokátů, či jeho znovunabytá ochota a vůle podílet se na správě veřejných záležitostí. Mimo jiné prosadil vybudování procházkových pěšin a výletních altánků v okolí města či se zasadil o rekonstrukci Domova bratrstva sv. Jakuba, což byla tradiční chebská instituce sloužící pro chudé a staré měšťany k jejich důstojnému dožití. Na počátku šedesátých let se poměry v Rakousku začaly měnit. Finanční krize dovršená katastrofickým debaklem rakouského vojska v severní Itálii donutily císaře akceptovat ústavní reformu. Nově obnovené volby do obecních zastupitelstev potvrdily postavení Gschiera jako jednoho z radních a také – a to bylo ještě důležitější – jako zástupce města v nově konstituovaném zemském sněmu.
Gschier vystoupil veřejně jako liberální kandidát, který se přihlásil k podpoře průmyslu a obchodu, odborného vzdělání, či postavení obce jako základní samosprávné jednotky. Musel našlapovat opatrně, ostatně některé formulace jeho prohlášení, kdy volá po utlumení vášní a odložení osobních zájmů, ukazují, že nebyl ve městě všeobecně přijímán. Jako liberál měl v Chebu poměrně složité postavení, na rozdíl od svých kolegů, kteří se ostře stavěli proti českému státnímu právu a prosazovali centralizaci říše, vnímal důležitost historického postavení města pro své spoluobčany. Odmítání tradičních práv a popírání specifického statusu regionu by mu jistě příliš hlasů nepřineslo, proto se o tomto tématu prohlášení raději vůbec nezmiňuje. Nakonec i vzhledem k absenci významnějších oponentů získal 341 hlasů z 349 odevzdaných lístků. Zemský sněm jej zvolil říšským poslancem a Gschier se stal jedním ze zástupců ve vídeňském parlamentu. V polovině 60. let politická kariéra Julia Gschiera vrcholila. Byl zemským a říšským poslancem, městským radním a členem okresního zastupitelstva. Zároveň mu však už bylo 50 let a začaly se u něj zřejmě objevovat první zdravotní obtíže, které jej přinutily opustit dráhu poslance a vrátit se zpět k usedlému životu chebského měšťana. Poslanecké funkce s sebou pro mimopražské a mimovídeňské kandidáty přinášely nutnost častého cestování a bydlení po hotelích, dlouhé období odloučení a stravování se mimo vlastní domácnost, což bylo nejen nepohodlné a nákladné, ale mnohým poslancům to způsobovalo i zdravotní komplikace.
Přesto se Gschier nestáhl zcela do ústraní. V září 1867 poté, co již dosavadní starosta Franz Ernst odmítl kvůli svému věku pokračovat ve svém úřadu, byl 31 hlasy z 35 zvolen starostou právě Gschier. Ve své nástupní řeči prohlásil, že už je věku, kdy netouží po veřejných úřadech a funkcích, a zmínil své zdravotní problémy. To, že přijímá úřad starosty, činí prý jen kvůli své neochvějné víře ve veřejný život a jeho důležitost (Glaube an ein öffentliches Leben). Gschier v úřadu starosty vydržel po dvě volební období a již v prvních měsících se projevil jako zdatný organizátor a muž s jasnou vizí. Reorganizoval městský úřad, reformoval fungování obecního výboru a jeho specializovaných komisí, zavedl nový kancelářský předpis, revidoval tržní řád a doplnil městskou policii, které současně zvýšil plat. Za svou práci si také nechal zvýšit odměnu na 1000 zl. ročně. Na konci druhého funkčního období však začaly Gschiera jeho elán a energie opouštět a v roce 1873 se již jednání obecního výboru prakticky neúčastnil a zastupovat jej musel radní Adolf Tachezy, který se také při následujících obecních volbách stal starostou. Anton Julius Gschier zemřel krátce poté, 30. června 1874.
Hrob rodiny Gschierů v Chebu (Wikimedia Commons, author: SchiDD).
Kariéra tohoto chebského advokáta může sloužit jako příklad toho, kdy za společenským vzestupem jedince stály jeho schopnosti, vzdělání, ambice a vhodné příležitosti. Jako jeden z mála právnicky vzdělaných měšťanů té doby se Gschier dokázal poměrně rychle prosadit v nových „konstitučních“ poměrech roku 1848. Jeho přesvědčení o důležitosti veřejného vystupování a ovlivnění veřejných záležitostí jej sice vícekrát přivedlo do střetu s tradičním chebským měšťanstvem, rétorické schopnosti, vize nutných reforem a ochota věnovat svůj čas a prostředky veřejnému působení ovšem převážily. Je zřejmé, že se při své veřejné činnosti musel Gschier spolehnout na kontakty a vztahy, které si během svého života vybudoval sám, které však mohl dále předat svým vlastním dětem.
Bibliography
Charmatz, Richard. Österreichs innere Geschichte von 1848 bis 1907: II. Der Kampf der Nationen. Leipzig: B. G. Teubner, 1912.
Judson, Pieter M. The Habsburg Empire: A New History. Cambridge, MA, and London: Harvard University Press, 2016.
Sterneck, Tomáš. “Komplot pomstychtivého pleticháře? Ke kontroverzím vzniku českobudějovického regulovaného magistrátu v roce 1787 Jihočeský sborník historický 89, no. 1 (2020): 73–120.
Šťouračová, Jiřina. “Reformní zásahy Marie Terezie a Josefa II. do městské správy na Moravě. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 50, no. 1 (2003): 169–76.
Velek, Luboš. “’Takový život nestojí za zlámanou grešli!’ Obrázky ze života českých poslanců 19. století” Kuděj. Časopis pro kulturní dějiny 1, no. 2 (1999): 49–63.
Kamila Kaizlová se narodila ve východočeských Správčicích (dnes součást města Hradec Králové) do rodiny zámožného statkáře Adolfa Píši (1825–1880).1 Brzy poté, co oslavila 20. narozeniny, se i s matkou Annou roz. Böhmovou (1829–1896) přestěhovala na dnešní Smetanovo nábřeží v Praze.2 Díky pobytu v Praze mohla navázat společenské styky a rovněž i vztah s profesorem Josefem Kaizlem (1854–1901), o 17 let starším mladočeským poslancem působícím na říšské radě ve Vídni. Josef Kaizl vystudoval v 70. letech práva na Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze, kde od roku 1879 začal i sám přednášet národohospodářství. V roce 1888 zde dosáhl pozice řádného profesora, což bylo důležité sociální postavení umožňující přemýšlet o založení rodiny. Kaizl se s Kamilou Píšovou seznámil již v roce 1889, k zasnoubení došlo ale až v srpnu 1892 v tyrolském Gossensaβu.3 Sňatek 38letého Josefa Kaizla s 21letou Kamilou se konal v únoru 1893, v průběhu osmiletého manželství přišly na svět dvě dcery: starší Kamila (1895–1907) a mladší Zdenka (1899–1952). Obě se narodily již ve Vídni, kam celá rodina přesídlila. Josefu Kaizlovi se ve Vídni podařilo dosáhnout významného kariérního vzestupu, když se na jaře 1898 poměrně nečekaně stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (1847–1916). Na tomto postu však Kaizl setrval pouze rok a půl, neboť na podzim 1899 předseda vlády podal demisi. V tu dobu již Josefu Kaizlovi zbývaly necelé dva roky života. Po jeho náhlé smrti způsobené komplikacemi spojenými se žaludečními vředy, se Kamila Kaizlová stala ve třiceti letech vdovou.4
Kamila Preissová-Kaizlová, nedatováno (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Kamila Píšová s matkou Annou Píšovou na počátku 90. let 19. století (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Kamila Kaizlová ve svatební šatu v únoru 1893 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Kamila a Josef Kaizlovi, červen 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Kamila Kaizlová s dcerami po manželově smrti, září 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Kamila Kaizlová s dcerami, říjen 1907 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).
Po manželově smrti se Kamila Kaizlová přestěhovala z bytu na pražských Vinohradech zpět na Smetanovo nábřeží.5 Poloha v centru města jí zřejmě lépe vyhovovala, neboť rok po smrti svého manžela učinila poměrně neobvyklý krok: začala docházet na přednášky na univerzitu. Toto rozhodnutí vyvolalo v pražské společnosti menší senzaci, a to z vícera důvodů. Ženy se v posluchárnách pražské univerzity v této době přeci jen nevyskytovaly příliš často, natož vdova po významném politikovi pečující o dvě děti předškolního věku. Důležitějším důvodem, jenž zavdal příčinu k obavám nejednoho činného politika, byla údajná motivace ministerské vdovy. Vyskytly se totiž spekulace, že se Kamila Kaizlová snaží doplnit si své vzdělání, které by jí umožnilo zaměřit se na uspořádání a následné vydání pamětí svého zesnulého manžela. Panovaly totiž obavy, které přímo vyjádřily noviny Pilsner Tagblatt, že „memoáry budou obsahovat také skutečné příčiny pádu hraběte Thuna a stejně tak poskytnou i informace o záměrech Kaizlovy politiky“.6 Podle těchto novin měla Kamila Kaizlová obdržet zvláštní povolení od rektora, aby mohla navštěvovat přednášky z národního hospodářství, tedy přesně z oboru, kterému se věnoval její manžel. V rozhovoru, který přetiskly Národní listy, však vdova po Josefu Kaizlovi tyto spekulace odmítla: „Pravda, že jsem zapsána jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě české university; loni např. poslouchala jsem dvě hodiny týdně, letos věnuji 11 hodin týdně přednáškám o umění, literatuře a dějinách. Nechodím do žádných společností a toto studium jest proto mým zaměstnáním.“ Ohledně vydání pamětí dále pokračovala: „K smíchu taková kombinace! Slyšíte, že nechodím do přednášek o politických oborech. Manžel můj zůstavil sice poznámky, leč žádné paměti. A dáti je do veřejnosti teď, bylo by předčasno, protože většina dotčených osob ještě žije. Později snad bude lze je uveřejniti jako příspěvek k dějinám poslední doby. Té práce arciť neujmu se já, nemajíc potřebných vědomostí politických, nýbrž politik z povolání. Nepletla jsem se do politiky, když můj manžel byl ještě naživu a neučiním tak ani teď, po jeho smrti.“7 Původní informace deníku Pilsner Tagblatt demontovaly i Plzeňské listy.8 Kaizlovy deníky a korespondenci nakonec začal vydávat Zdeněk V. Tobolka (1874–1951) v roce 1908.9
Shodou okolností v této době jméno Kamily Kaizlové plnilo řádky četných česky i německy psaných deníků. Vzhledem k tomu, že Kamila se stala vdovou v mladém věku, dalo se očekávat, že nezůstane trvale bez partnerského vztahu. V létě 1908 byla zasnoubena s Fedorem Gyrgiewiczem, o 13 let mladším poručíkem dragounského pluku č. 13, který měl údajně být nemanželským synem zemřelého srbského krále Milana I. Obrenoviće (1854–1901).10 Společně se svým snoubencem se Kamila Kaizlová v sobotu 11. července 1908 účastnila tzv. květinového korza, kdy Prahou projížděly květinami vyzdobené kočáry. Tento průvod, který přilákal asi 30 tisíc diváků, nakonec dorazil na výstaviště v Královské oboře, kde došlo k neštěstí. Kůň, který byl zapřažen do kočáru řízeným právě F. Gyrgiewiczem, v němž seděla i jeho snoubenka, se splašil, následkem čehož se přetrhy otěže, zlomila voj a kočár se převrhl. Splašený kůň se vrhl do přihlížejícího davu, kde způsobil tragédii, při níž jedna osoba zemřela a 18 lidí bylo těžce zraněno (sama Kamila Kaizlová vyvázla bez úhony). Zemřelou ženou byla navíc veřejnosti dobře známá Jindřiška Slavínská (1843–1908), bývalá herečka Národního divadla.11 Noviny Illustrierte Kronen Zeitung nenechaly v této souvislosti bez povšimnutí, že následkem nehod, v nichž figurovali koně, zemřeli již dříve jak hereččin otec spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809–1858), tak i děda Johann Ritter z Rittersbergu (1780–1841).12 V rámci následného trestního řízení byl sice nakonec F. Gyrgiewicz shledán nevinným,13 nicméně tato událost vedla již několik dní po neštěstí ke zrušení zasnoubení s Kamilou Kaizlovou.14
Mladá vdova však dlouho sama nezůstala. Opět navázala vztah s výrazně mladším mužem, jímž byl Richard Preiss (1882–1967), syn spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946). Richard Preiss byl čerstvým absolventem Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity a působil jako koncipient při České finanční prokuratuře v Praze.15 Vztah vyústil ve sňatek, který se uskutečnil koncem června 1910 v Bašce na chorvatském ostrově Krk. Více než desetiletý rozdíl, který byl mezi manželi, se zřejmě podepsal na tom, že šlo o vztah velmi bouřlivý. Již v září 1910, tedy tři měsíce po svatbě, noviny referovaly o tom, že Kamila Preissová-Kaizlová požádala o rozvod od stolu a lože, jenž byl pražským okresním soudem potvrzen 28. října 1910.16 Manželé se však tehdy ještě nerozešli zcela definitivně, rozvod byl v souladu s tehdejším právem teprve prvním stupněm, který bylo nutné podstoupit, aby manželství zaniklo. Richard Preiss za Kamilou i po rozvodu stále občas docházel, jak to ostatně vysvítá z dívčích deníků její dcery Zdenky.17 Manželství však nedokázalo stmelit ani narození dcery Adrieny (1914–2009) nedlouho po vypuknutí I. světové války. Nakonec došlo k definitivní rozluce, po níž se Richard Preiss znovu, tentokrát civilně, oženil, a to s rovněž rozloučenou Marií Menčíkovou-Trnkovou (1888–po 1952). I toto manželství skončilo nakonec v roce 1932 rozchodem. Brzy poté následovala třetí svatba Richarda Preisse, který tehdy působil jako advokát ve Strážnici, s Věrou Ploskalovou (1907–1995), o 25 let mladší dcerou ředitele občanské záložny v Hodoníně. Té se již Kamila Preissová-Kaizlová nedožila, neboť zemřela v dubnu 1930 následkem chronické nefrosklerózy, čímž svému exmanželovi umožnila uzavřít církevní sňatek.
Roky po rozchodu se svým druhým manželem trávila Kamila Preissová-Kaizlová ve společnosti svých dvou dcer Zdenky a Adrieny – nejstarší dcera Kamila zemřela již v roce 1907 v nedožitých dvanácti letech na těžký zápal plic. Žila z penze, která jí byla přiznána po smrti prvního manžela a zůstala jí i po uzavření druhého sňatku. Tato penze činila bezprostředně po Kaizlově smrti 6.000 K ročně, přičemž děti k této sumě dostávaly ještě 1.200 K. ročně. Po vzniku Československa zůstala výše penze bez ohledu na válečnou inflaci zachována, a to až do roku 1928, kdy byla na žádost prezidenta Masaryka zvýšena na 18.000 Kč.18 Kamila však pocházela ze zámožné rodiny, takže disponovala i úroky z vlastního majetku, což jí dle informací z roku 1926 umožňovalo udržovat byt o čtyřech pokojích s příslušenstvím a zaměstnávat jednu služku.19
V tu dobu již Kamila Preissová-Kaizlová žila pouze s nejmladší dcerou Adrienou. Dcera Zdenka se z bytu na pražském Smíchově odstěhovala koncem roku 1921, kdy se vdala za docenta PhDr. Josefa Blahože (1888–1934), konzula na ministerstvu zahraničí a bývalého důstojníka ruských legií.20 V letech 1925–1931 Josef Blahož zastával funkci legačního rady československého vyslanectví v Berlíně, kde manželé vedli čilý společenský život a sblížili se i např. s rodinou německého diplomata Ernsta von Weizsäcker (1882–1951), otce pozdějšího německého prezidenta Richarda (1920–2015). Sama Kamila jednu dobu zvažovala odjezd do Berlína za rodinou své dcery.21 V listopadu 1929 byla hospitalizována se záchvatem mrtvice v sanatoriu na pražské Santošce a poslední měsíce jejího života naplnily obavy o osud patnáctileté Adrieny. Ta v tu dobu pobývala střídavě u otce a babičky Gabriely Preissové, po smrti matky se do péče o nevlastní sestru zapojila i Zdena Blahožová. V roce 1935 se Adriena rozhodla vystěhovat trvale se do USA, kde žila sestra jejího otce Gabriela (1892–1981), která se zde vdala za Charlese Edwarda Prosheka (1893–1957), lékaře a československého konzula v Minneapolis v Minnesotě. Do Československa se Adriena už nikdy nevrátila.22
I když Kamila Kaizlová prožila po boku Josefa Kaizla, který bezpochyby patřil do okruhu elitních českých politiků, jen menší část svého života, stalo se toto její manželství pevným základem jejího společenského postavení, z něhož čerpala až do konce svých dnů. Udržovala kontakty s československými politickými špičkami – např. i s K. Kramářem a T. G. Masarykem – a do těchto kruhů se jí podařilo provdat i dceru Zdenku. Pro tisk bývala Její Excelencí a k jejímu jménu se obvykle připojoval dodatek „vdova po ministru financí“, a to i poté, co se znovu provdala a následně rozvedla.
1 Státní oblastní archiv v Hradci Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Pouchov, sign. 134-7662, s. 601.
2 Žily v domě čp. 334 na tehdejším Františkově nábřeží (dnes Smetanovo nábřeží 334/4): Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 464, obraz 885.
3 Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/1., Praha 1915, s. 56.
4 Průběh Kaizlova onemocnění a smrti popisuje podrobně Zdeněk Tobolka: Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/2., Praha 1915, s. 1180–1181.
5 V posledních letech Kaizlova života obývala rodina byt v Italské ulici 1219/2, po ovdovění se Kamila Kaizlová přestěhovala na Smetanovo nábřeží 1012/2: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 59 ; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 58.
6 „Die Memoaren werden auch die wahren Ursachen für den Sturz des Grafen Thun enthalten und ebenso Aufschlüsse über die Intentionen der Politik Kaizls geben.“ In: Pilsner Tagblatt III/304, 12. 11. 1902, s.4.Tutéž zprávu otiskl např. i deník Innsbrucker Nachrichten 250, 12.11.1902, s. 5.
7 Národní listy 42/312, 13.11.1902, s. 3.
8 Plzeňské listy 38/261, 14.11.1902, s. 2.
9 Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života I.-III., Praha 1908–1915.
10 Illustrierte Kronen-Zeitung 3067, 14.7.1908, s. 2.
11 Našinec 44, 15.7.1908, s. 3.
12 Illustrierte Kronen-Zeitung 3072, 19.7.1908, s. 6 . Ludvík Ritter z Rittersbergu ovšem ve skutečnosti zemřel o deset let později, než noviny uvádějí – 6. 6. 1858.
13 Národní listy 48/287, 18. 10. 1908, s. 5.
14 Plzeňské listy 44/164, 21.7.1908, s. 4.
16 Mährisches Tagblatt 31/217, 24.9.1910, s. 7.; Leitmeritzer Zeitung 40/86, 1.11.1910, s. 13.
17 Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016.
18 Tamtéž, s. 10.
19 Tamtéž, pozn. 14, s. 125.
20 Do svatby bydlela na dnešní adrese Nad Mlynářkou 447/4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., strana 1260.
21 Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016, s. 11.
22 Tamtéž.