Karl Andreas Fabritius (1826–1881), poslanec, historik, pastor, učitel, novinář
Saská komunita v Sedmihradsku v 19. století je zajímavým příkladem toho, jak se v místním měřítku projevovaly změny, probíhající v celé habsburské monarchii. V tomto konkrétním případě šlo o německou, v regionu privilegovanou menšinu, která s nástupem nacionalismu začala o svá privilegia přicházet. Do Sedmihradska, které bylo ve 12. a 13. století součástí uherského království, přišli Sasové spolu s různými uherskými králi. Přestože demograficky tvořili menšinu, těšili se dlouhodobým výsadám, včetně propůjčování pozemků, osvobození od daní a ochrany ze strany panovníka, a to i poté, kdy Sedmihradsko získalo autonomii v rámci Osmanské říše a později habsburské monarchie. Situace se však změnila v 19. století se vznikem Rakousko-Uherska a souvisejícími proměnami společnosti. Privilegia saské menšiny již nadále nebyla v souladu s novými politickými hodnotami Uher, které po roce 1867 získaly nad Sedmihradskem přímou kontrolu, a proto byla postupně zrušena. V reakci na to zaujali Sasové, stejně jako další etnické skupiny v Sedmihradsku, rozmanité postoje, ovlivněné různorodostí politických názorů jejich elit. Zkoumání životních osudů klíčových představitelů těchto politických uskupení by mohlo poskytnout cenné poznatky o dopadech výše uvedených změn a jejich důsledcích pro jednotlivce. Případ Karla Fabritia nabízí v tomto ohledu zajímavá zjištění. Přestože na saské politické scéně čelil Fabritius kvůli svým názorům mohutnému odporu, dokázal si udržet své politické postavení i křeslo v uherském sněmu. Zároveň se mu v novém politickém klimatu dařilo rozvíjet i některé další oblasti svého profesního života, což je dokladem osudu těch, kdo byli připraveni spolupracovat s nově nastolenými režimy.
Karl Andreas Fabritius se narodil 28. října nebo 6. listopadu 1826 v Sighișoaře/Schäßburgu/Segesváru, sedmihradské obci s třemi tisíci obyvatel. Z otcovy strany pocházel z rodu kněží a státních úředníků, jehož latinské jméno Fabritius bylo doloženo již od 16. století. Větev, ze které pocházel Karl Fabritius, se však zabývala především řemesly a průmyslem a „díky své pracovitosti a sňatkovým vazbám patří mezi prestižní sighișoarské rodiny“.[1] Fabritiův dědeček i otec byli řemeslníci, první z nich byl krejčí, druhý knihař. Jeho otec, známý také pod jménem Andreas Karl Fabritius, se v roce 1825 oženil s Karoline Elisabeth, rozenou Schuller (1807–1861), dcerou Michaela Schullera, pastora z klosdorfské (Klosdorf/Miklóstelke/Cloașterf) větve. Narodily se jim čtyři děti: Ottilia (?–1846) zemřela jako svobodná matka, Sarolta (?–1879) se provdala za radního z rodu Simonisů ze Sighișoary, Friedrich se stal v roce 1883 okresním soudcem. Jejich čtvrtým dítětem byl Karl Andreas (1826–1881).
Karl Fabritius studoval na místním gymnáziu pod vedením Mihály Gottlieba Schullera (1802–1882), ředitele školy, pastora a význačné místní osobnosti. Schuller byl synem pastora Michaela Schullera z Cloașterfu a byl tedy Fabritiovým strýcem z matčiny strany. Vztah s ním zřejmě přispěl ke zlepšení Fabritiových školních výsledků. Fabritiovým učitelem byl také Georg Daniel Teutsch (1817–1893), postava, která měla později jeho život výrazně poznamenat. Ve svém dalším vzdělávání se chtěl Fabritius věnovat právnické kariéře. Na dědečkovo naléhání a s jeho finanční podporou však v roce 1847 odešel studovat teologii a historii do Lipska. Zde se výrazně angažoval v revoluci roku 1848. Kvůli finančním problémům Fabritius později požádal o podporu jak rakouskou vládu, tak také kulturní saský sedmihradský spolek Verein für siebenbürgische Landeskunde, jehož byl členem. Ani to však nestačilo a v roce 1849 odjel Fabritius do Vídně. Zde se seznámil s ministerským školním radou Johannem Karlem Schullerem (1794–1865), který mu pomáhal v jeho historickém bádání. Brzy poté se Fabritius přestěhoval do Bratislavy, kde působil jako redaktor Pressburger Zeitung. Krátce nato získal místo v Siebenbürger Bote, novinách v sedmihradském Sibiu/Hermannstadt/Nagyszeben, a v srpnu 1850 se proto vrátil do vlasti. Fabritiovy názory však nenašly u majitelů novin dobrého přijetí, proto byl po měsíci propuštěn.
Karl Fabritius, cca 1850.
Zdroj: Göllner, Karl. Carl Fabritius. Leben Und Wirken, București: Editura Academiei Republicii Socialiste România, 1975.
V říjnu 1850 získal Fabritius místo učitele na gymnáziu v Sighișoaře, kde byl v té době ředitelem G. D. Teutsch. Spolu se svými bývalými učiteli M. Schullerem a G. D. Teutschem se také více zapojil do činností organizovaných spolkem Verein für siebenbürgische Landeskunde a jeho prostřednictvím začal šířit výsledky svého historického bádání, kterým se zabýval již od dob studií. Kvůli konfliktům mezi ředitelem školy a místní konzistoří přišel Fabritius v roce 1855 o místo učitele, brzy nato byl ale zvolen druhým městským kazatelem v Sighișoaře, za což pobíral mnohem vyšší plat než jako učitel. Poté mu ale štěstí přestalo přát. V roce 1857 se Fabritius ucházel o místo pastora v Merghindealu/Mergeln/Morgonda a Stejărișu/Probstdorf/Prépostfalva, v roce 1859 pak v Apoldu/Trappold. Ani na jednom z těchto míst ale neuspěl, možná i kvůli přátelství s G. D. Teutschem. V roce 1861 byl sice Fabritius jmenován prvním městským kazatelem, avšak ve skutečnosti byl jeho plat nižší než dřív. V roce 1865 se znovu neúspěšně ucházel o místo pastora v Brădeni/Henndorf/Hégen.
Na politickou scénu vstoupil K. Fabritius v roce 1867, při příležitosti politického vyrovnání mezi Vídní a Peští, které vedlo ke vzniku Rakousko-Uherska. Stal se také „duchovním vůdcem“ „mladých Sasů“, liberálně orientované politické skupiny sedmihradských Sasů, která byla otevřena spolupráci s Peští a s ostatními etnickými skupinami. Protikladný, tedy politicky pasivní postoj, zastávali jejich konkurenti na místní politické scéně, tzv. „staří Sasové“. V letech 1867–1881 byl Fabritius pětkrát zvolen poslancem za Sighișoaru na kandidátkách vládních stran. V roce 1868 se také stal pastorem v Apoldu. Prameny neuvádějí, z jakých důvodů mu tolik záleželo právě na této obci, nicméně několik příslušníků rodu Fabritiů zde v minulosti na místě pastora působilo, případně byli s Apoldem spojeni jinak. V roce 1872 se Fabritius stal členem korespondentem Uherské akademie věd, což mu umožnilo pokračovat v historickém bádání. V roce 1876 se mu naskytla příležitost být jmenován školním inspektorem a dokonce vrchním županem. Fabritius ale obě pozice odmítl s odůvodněním, že si nepřeje mít z funkce poslance jakýkoli osobní prospěch.
Albert Kálmán Tóth (1831–1881), uherský básník, dramatik, novinář a politik, a Karl Fabritius.
Fabritiův liberální a ke spolupráci s uherskou vládní stranou otevřený postoj však narušil jeho vztahy s G. D. Teutschem, který se po roce 1867 stal vůdcem „Starosasů“. Již na počátku svého druhého mandátu se začal Fabritius stávat terčem osobních útoků opozičního tisku. V roce 1872 se své rodině zmínil, že kvůli zastrašování uvažuje o odchodu z politiky, s tím, že v ní zůstává jen proto, aby měl přístup do budapešťských archivů a knihoven. Útoky se navíc neomezovaly jen na politickou sféru. G. D. Teutsch, který se v roce 1867 stal biskupem evangelické církve v Sedmihradsku a v roce 1869 předsedou Verein für siebenbürgische Landeskunde, kritizoval Fabritiovy historické spisy a zasadil se o to, aby je spolek odmítl publikovat. Teutsch navíc zpochybňoval, zda je Fabritius schopen plnit své povinnosti ve farnosti, když často cestuje do Budapešti. Skandál se vyhrotil v letech 1875–1876, kdy Fabritius čelil překážkám při svém znovuzvolení a bylo mu vyhrožováno smrtí. V roce 1879 odešel z místa pastora v Apoldu, s tím, že se chce nadále věnovat pouze svému historickému bádání a méně již politice, i s ohledem na politické prohry sedmihradských Sasů v uplynulém desetiletí, byť on sám si svůj mandát udržel. Rok 1879 je však také posledním rokem, kdy něco publikoval; jeho pozdější práce zůstaly pouze v rukopise. Přispěla k tomu patrně i nehoda, ke které došlo v prosinci 1880 v budapešťské univerzitní knihovně, při níž se Fabritius zranil a která vyústila v jeho smrt 2. února 1881.
Karl Fabritius, 1880.
Zdroj: Göllner, Karl. Carl Fabritius. Leben Und Wirken, București: Editura Academiei Republicii Socialiste România, 1975.
O rodině Karla Fabritia se navzdory dlouhé tradici jeho rodu a počtu jeho potomků dochovalo jen velmi málo informací. Fabritius se v roce 1852 oženil s Friderice, rozenou Roth (1834–?), dcerou Fridricha Rotha, c. k. okresního soudce v Cristuru Secuiesc/Szeklerkreuz/Székelykeresztúr, a Amálie, rozené Hirlingové. Karl Fabritius a Friderice měli deset dětí, z nichž se šest dožilo dospělosti. Ve farních matrikách, které se bohužel nedochovaly všechny, se podařilo identifikovat pouze pět z jejich dětí. Prameny však poskytují zajímavý obraz o životě Fabritiovy rodiny. Ludvig Franz (1862–1863), Victorine (1864–1864) a Andreas Oskar (1868–1871) zemřeli v útlém dětství, zatímco další dva jejich sourozenci, Guido Robert (1865–1949) a Erich Bernhard (1872–1955), se naopak dožili vysokého věku. Údaje v kolonce svědků jak u svatby Karla a Friderice, tak u křtu některých jejich dětí odhalují další pravděpodobné rodinné vazby. Vedle jména Adolfa Hirlinga se zde pravidelně objevuje i jméno Franze Simonise (1820–1884), dalšího saského poslance ze Sedmihradska. Je to pochopitelné, protože Hirlingova sestra se provdala do Simonisovy rodiny. Zároveň mohl mít Karl Fabritius také poměrně úzkou vazbu na rodinu své tchyně, která byla s rodinou Simonisů spřízněna díky sňatku Franze Simonise s Caroline Juliane, rozenou Hirlingovou, v roce 1849. Nelze také přehlédnout, že stejně jako Fabritiův tchán, stal se i jeden z Fabritiových bratrů okresním soudcem, byť jeho působiště není známo.
Více informací o Guidu Robertovi, jednom ze synů Karla Fabritia, se dozvídáme z životopisu jeho vnuka Guida Fabritia (1907 – po roce 1989). Guido Robert odešel ze svého rodného města do Sibiu, kde se stal majitelem staré lékárny Bären. Oženil se s Melittou, rozenou Gunesch, dcerou pastora Gustava Huga Gunesche, s níž měl sedm dětí. Guido Fabritius, jejich jediný syn, se vydal v otcových stopách. V roce 1932 vystudoval farmacii v Kluži-Napoce/Klausenburgu/Kolozsváru a později na univerzitě v Berlíně. Po návratu do vlasti pracoval v otcově lékárně, kterou pak v roce 1936 převzal pod vlastním jménem. Spoluzaložil také Deutschen Apothekerverband von Rumänien. Za války byl členem Wehrmachtu (nacistické sjednocené armády). Po válce žil v různých městech západního Německa, kde pracoval jako lékárník. Zároveň se zabýval dějinami lékárenství v Sedmihradsku a také historií své rodiny; měl tedy podobnou zálibu v historii jako jeho dědeček. Pokud jde o jeho rodinný život, Guido Robert se dvakrát oženil: v roce 1938 se středoškolskou učitelkou Anne Schaffarczik, s níž měl dceru, která zemřela v mladším dospělém věku, a v roce 1952 s Luise Bleckmann-Körner, s níž měl dceru a syna.
Vybraná bibliografie:
Daubner, Hans D. „130 Jahre seit dem Tod von Carl Fabritius – eine Schäßurger Personlichkeit,“ Schäßurger Nachrichten, č. 35 (June 2011): 24–25.
Göllner, Karl. Carl Fabritius. Leben Und Wirken, București: Editura Academiei Republicii Socialiste România, 1975.
Kozma, Ferenc. Emlékebeszed Fabritius Károly Levelező Tag Fölött, Budapest: M. T. Akadémia Könyvkaido-Hivatala, 1883.
Kwan, Jonathan. „Transylvanian Saxon Politics and Imperial Germany, 1871–1876,“ The Historical Journal 61, č. 4 (2018): 991–1015.
Kwan, Jonathan. „Transylvanian Saxon Politics, Hungarian State Building and the Case of the Allgemeiner Deutscher Schulverein (1881–82),“ The English Historical Review 127, č. 526 (2012): 592–624.
[1] Ferenc Kozma, Emlékebeszed Fabritius Károly Levelező Tag Fölött, (Budapest: M. T. Akadémia Könyvkaido-Hivatala, 1883), 4.
Wolfgang Achtner se přestěhoval do New Yorku, kde se usadil a založil rodinu.
Wolfgang Achtner spatřil světlo světa 19. prosince 1901 v Karlových Varech. Jeho otec Karel Viktor (1863–1927) byl profesorem na místním gymnáziu a synem zemského školního inspektora Michaela Achtnera (1832–1877). Wolfgangova matka Olga (*1875) také pocházela z dobré rodiny – její otec Josef Fillén (1839–1889) vlastnil továrnu v pražském Karlíně.
Na začátku roku 1826 se Wolfgang vydal na cestu, která měla být zřejmě jen půlročním pobytem za oceánem, ale poněkud se protáhla. Jeho loď vyplula 27. února z Brém a po 13 dnech plavby přistála v New Yorku. V té době byl Wolfgang již inženýrem.
Není úplně jasné, jestli ve Spojených státech zůstal celých následujících 22 let, ale s určitostí můžeme říct, že se během roku 1948 oženil s tehdy čtyřiadvacetiletou Marion Hollister (*1924) ze státu Massachusetts.
S Evropou však Wolfgang neztratil kontakt ani po letech, roku 1954 s manželkou a malým synkem Wolfgangem Michaelem (*1951) opět překročil oceán.
V Americe však strávil zbytek života a podle záznamů ze sociálního pojištění zde také roku 1991 zemřel. Ve Wolfgangově případě existuje šance, že jeho potomci žijí v New Yorku dodnes.
Je velkou neznámou, co Wolfganga do Spojených států vlastně přivedlo, a jestli měl opravdu původně v úmyslu zůstat jen šest měsíců, jak to uvedl do oficiálních dokumentů při svém příjezdu. Trvalá migrace se častokrát „stávala“, aniž by byla původně plánovaná. Pokud se migrant ve svém novém bydlišti navíc ještě oženil a založil rodinu, byla pravděpodobnost návratu „domů“ ještě nižší.
V jihlavském kostele Nanebevzetí Panny Marie křtil 14. června roku 1810 místní kooperátor druhorozeného syna městského advokáta Karla Friedla (1762–1846) a jeho manželky Vincencie. Dítě dostalo jméno Karl Anton.
W. Zwettler: Jihlava od jihu. Litografie kol. r. 1850, inv. č. Ji-25/A/2142, ze sbírek Muzea Vysočiny Jihlava
Karl Anton vyrůstal se třemi bratry a třemi sestrami. Vzdělání a profesní zaměření jeho sourozenců určovala kariéra jejich otce. Starší bratr Emanuel (1808–1866) začínal jako magistrátní auskultant (pomocný soudcovský úředník neboli justiční čekatel, který vykonával praxi, aby mohl složit soudcovskou zkoušku a stát se samostatným soudcem). Dlouhá léta pak působil jako městský syndikus (zkoušený úředník „s právnickým vzděláním vykonávající soudní správu na nejnižším stupni justiční správy“[1]) ve Velkém Meziříčí a v Moravské Třebové. Kariéru zakončil s titulem rady zemského soudu v Krnově a v Brně. Nejmladší bratr Johann (1819–1899) se stal okresním komisařem (v Šumperku, v Brně), později působil ve Vídni, byl tajemníkem Zemské vyvazovací komise (vznikla v roce 1849 po zrušení poddanství pro výkup z roboty a jiných povinností vůči vrchnostem)[2] a svůj profesní růst završil na Českém místodržitelství v Praze jako místodržitelský rada a později místodržitelský vicepresident.
Stejně jako jeho otec a bratři, i Karl Anton získal adekvátní vzdělání a uplatnil se ve veřejné správě. Stal se oficiálem Okresní (důchodkové) kamerální správy v Jihlavě. Do působnosti okresních kamerálních správ zřízených v roce 1833 náležely nepřímé daně, cla a jiné poplatky (a důchodkové trestní řízení). Okresní správy podléhaly Kamerální důchodkové správě v Praze nebo v Brně.[3]
Pohlednice z Jihlavy, nedatováno. Muzeum Brněnska - Muzeum ve Šlapanicích, Sbírka Muzea ve Šlapanicích, podsbírka Historická, inv. č. H3562/145.
K nakročené úřednické kariéře Karla Antona zbývalo založit rodinu. V soukromém životě ale štěstí neměl. V listopadu 1838, ve svých 28 letech, se v brněnském dómu sv. Petra a Pavla oženil s Viktorií Franziskou Evou (1808–1847), dcerou Karla Rüdta (1757–1841), sekretáře brněnského apelačního soudu (odvolacího soudu pro města). Mladý pár se usadil v Jihlavě a tři roky po svatbě se těšili na prvního potomka. Krátce před Vánoci, 16. prosince, se jim ale narodila mrtvá dcerka. Za několik měsíců Viktoria opět otěhotněla a termín porodu připadl na adventní čas. Bohužel se i tentokrát, 23. prosince 1842, narodila mrtvá dcera. Rodiče Karl Anton a Viktoria si prožili ještě jednu tragédii, ani třetí těhotenství Viktorie neskončilo šťastně. Na konci října roku 1844 porodila mrtvého chlapce. O rok později, 29. prosince 1845, se konečně narodila zdravá dcera, která dostala jméno Sophie Karolina Vincencia (*1845) (Sofie Karolina po Karlově mladší sestře, která zemřela v pouhých 10 letech). Rodinná idylka netrvala dlouho. V roce 1847 byla Viktorie znovu těhotná, tentokrát ale komplikace spojené s těhotenstvím nepřežila. Ovdovělý Karl Anton zůstal sám s malou dcerkou. S péčí o malou Sofii mu v Jihlavě zřejmě pomáhala jeho matka Vincencie (*1780). Krátce po svých třetích narozeninách Sofie osiřela. Karl Anton zemřel v lednu 1849 na mozkovou obrnu (Gehirnlähmung).
Edv. Harold: Katedrála sv. Petra a Pavla v Brně. Časopis Světozor, r. 1874, č. 28, s. 328
Osudy synů Karla Friedla staršího se zaměřením na rodinný život Karla Antona odráží dva dobové fenomény: nelehký úděl státních úředníků, kteří se většinou museli stěhovat za službou; a všudypřítomnou smrt. Synové Karla Friedla staršího se vydali ve stopách svého otce a našli uplatnění ve veřejné správě. Bratři Emanuel a Johann pomalu stoupali po jistém kariérním žebříčku, a přitom se nevyhnuli povinnému transferu v rámci úřadů, tedy stěhování se z místa na místo. Můžeme ale říci, že změny jejich působišť nebyly příliš časté a zároveň jejich profesní růst byl poměrně významný, což svědčí o jejich schopnostech, a i o důvěře nadřízených orgánů. Karl Anton představoval trochu raritu, když prožil celý svůj život v Jihlavě. Kdyby ale mohl ve své kariéře pokračovat, lze téměř s jistotou předpokládat, že by byl brzy přeložen do jiného města.
Životní osudy Karla Antona Friedla odráží pochmurnou realitu své doby: smrt byla významnou součástí každodennosti. V průběhu 19. století se podmínky pro děti a nastávající matky začaly pomaličku měnit, přesto dětská úmrtnost byla ještě na počátku 20. století poměrně vysoká.
Literatura:
HLEDÍKOVÁ, Zdeňka, Jan JANÁK a Jan DOBEŠ. Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, s. 156, 278.
MALÍŘ, Jiří. Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, s. 48 ad.
[1] Malíř, s. 48 ad.
[2] Hledíková, s. 278.
[3] Hledíková, s. 156.
Klement Bachofen von Echt nepatřil mezi výrazné politické persony své doby. Působil sice jako poslanec hned dvou parlamentních těles – českého zemského sněmu a říšské rady ve Vídni, toto jeho angažmá vyplývalo spíše z jeho niternějšího zájmu, jímž bylo podnikání v oblasti cukrovarnictví. Svůj první mandát získal hned při volbách do městské kurie (obvod Varnsdorf) českého zemského sněmu v roce 1861, který ho následně jako zástupce ústavověrné německé strany delegoval i do poslanecké sněmovny říšské rady. Poté, co v roce 1863 zakoupil velkostatky Svinaře a Lhotka na Berounsku, kandidoval v dalších volbách již vždy pouze do velkostatkářských kurií. V říšské radě zůstal pouze do roku 1869, pak se právě z důvodu podnikání, které mu neumožňovalo dlouhodobě pobývat ve vzdálené Vídni, vzdal svého mandátu. Naproti tomu v českém zemském sněmu působil s přestávkou let 1870–1872 až do roku 1883.
SOkA Sokolov, R. Dotzauer, s-1-c
Více než Bachofenova politická kariéra je zajímavá příbuzenská síť, která se okolo jeho osoby vytvořila, neboť je až neuvěřitelné, kolik veřejně činných osob, poslance nevyjímaje, patřilo do širší rodiny Bachofenů. Popis těchto příbuzenských vazeb tak odkrývá mimořádnou personální provázanost elitních osob působících v 19. století a ukazuje, že elitní vrstva byla v tehdejší době velice úzká. Bez zajímavosti rovněž není, že tyto příbuzenské vazby překračovaly nejen pomyslné národnostní hranice, ale i hranice zemské.
Rod Bachofenů von Echt má velmi dlouhou historii. Původně pocházel z Limburska, území dnes rozděleného mezi Belgii a Nizozemí. Do šlechtického stavu byla rodina povýšena někdy na přelomu 15. a 16. století, kdy již sídlila převážně v Durynsku. Geografický záběr jejích členů byl ovšem mnohem širší. V 18. století například nacházíme příslušníky tohoto rodu v dánských diplomatických službách. Začátkem 19. století se první příslušník tohoto rodu usadil i v Čechách. Šlo o Abunda Bachofena von Echt (1778–1850), který pocházel z Ehrenbreitsteinu u Koblenze, nicméně odtud uprchl poté, co se zapletl do spiknutí proti Napoleonovi. Útočiště získal ve službách pražského arcibiskupa, na jehož panství Rožmitál pod Třemšínem působil jako nadlesní. Stejného spiknutí se společně s Abundem účastnil i jeho přítel Anton Reiss (1778–1822), jenž také opustil Porýní a stejně jako on se usadil na panství Rožmitál pod Třemšínem, kde působil jako šichtmistr. V roce 1806 se zde oženil s Abundovou sestrou Marií (1779–1836).[1] Toto manželství se ukázalo jako klíčové pro českou vlasteneckou společnost, neboť z šesti narozených dětí se dospělosti dožily tři dcery, tedy sestřenice Klementa Bachofen von Echt, které se všechny provdaly za muže, kteří měli ve své době významné místo v národní české společnosti i politice.
Nejstarší dcera Johanna Reiss (1809–1849) si v roce 1828 vzala advokáta Josefa Friče (1804–1876), a stala se tak mj. matkou známého revolucionáře z roku 1848 Josefa Václava Friče (1829–1890). Dle pamětí J. V. Friče se jeho prarodiče identifikovali s českou společností, přestože se sami česky nenaučili. A. Reiss se měl přátelit s Janem Jakubem Rybou, (1765–1815), významným českým hudebním skladatelem, který v Rožmitále působil jako městský písař a učitel. Poté, co se Reissovi po roce 1817 přestěhovali do Prahy, dbali i zde na to, aby dcerám zajistili učitele češtiny. Touto cestou se ve 20. letech do rodiny doslal i budoucí advokát Josef Frič, který v Praze studoval filozofickou fakulta a následně práva. Josef Frič se velmi brzy zařadil do české vlastenecké společnosti. V roce 1848 byl členem tzv. Svatováclavského (Národního) výboru a získal i volený poslanecký mandát do Českého zemského sněmu v roce 1848, který se ovšem nikdy nesešel. Poslancem se tedy stal až po obnovení ústavnosti v roce 1861 a mandát v městské kurii Českého zemského sněmu se mu za českou Národní stranu v městské kurii (obvod Praha: Nové Město) dařilo opakovaně obhajovat až do smrti. Josef Frič měl do rodiny Reissových přivést i svého vrstevníka Václava Staňka (1804–1871), budoucího lékaře, který se v roce 1832 oženil s Karolinou Reiss (1813–1868). I Václav Staněk se krátce zapojil do politického dění, když v roce 1848 získal poslanecký mandát jak na Českém zemském sněmu, tak na Ústavodárném rakouském říšském sněmu ve Vídni.
Nejvýznamnější dcerou Reissových byla nejmladší Antonie (1817–1852), jež je známá pod pseudonymem Bohuslava Rajská. Antonii bylo dopřáno vzdělání, které bylo pro ženy v této době neobvyklé. Patřila do okruhu tzv. české budečské školy vedené Karlem Slavojem Amerlingem (1807–1884). V roce 1843 otevřela soukromou dívčí školu, která byla první nejen v Praze, ale i v celých Čechách. V roce 1845 se provdala za ovdovělého Františka Ladislava Čelakovského (1799–1852), významného českého obrozeneckého básníka, který v době sňatku působil coby profesor slovanské literatury na univerzitě ve Vratislavi. Synem tohoto páru byl český právní historik Jaromír Čelakovský (1846–1914), jenž se angažoval jako mladočeský politik, když byl v letech 1878–1889 (za venkovskou kurii) a 1895–1911 (za městskou kurii) poslancem Českého zemského sněmu a v letech 1879–1881, 1900 a 1907–1911 i poslancem říšské rady.
Zakotvení Marie Reissové roz. Bachofen von Echt v české společnosti bylo z hlediska její širší rodiny výjimečné. Ostatní příbuzní již německé kulturní prostředí neopustili, naopak bývali ve své době často považováni za významné protagonisty němectví. Mariin mladší bratr Karl Bachofen von Echt (1786–1860), se usadil v Severním Porýní-Vestfálsku, a to na zámečku Geist ležícím mezi městy Oelde a Ennigerloh poblíž Münsteru, jenž od roku 1803 patřil pruskému státu. Karl se v roce 1815 oženil s dcerou knížecího správce Wilhelmine Vonnegut (1795–1851), s níž přivedl na svět šest synů a šest dcer. Až na jednoho syna a jednu dceru se všichni tito potomci dožili dospělosti, což bylo v tomto období spíše výjimečné.
Jako třetí v pořadí se Karlovi a Wilhelmine narodil syn Klement Bachofen von Echt (1819–1886), který se krátce po svých dvacetinách rozhodl přesídlit do Čech za svým strýcem Abundem, jenž se nikdy neoženil a byl v tu dobu majitelem vinic ve Střešovicích (nyní součást Prahy). V roce 1846 se Klementovi podařilo uzavřít velmi výhodný sňatek, když se jeho vyvolenou stala o tři roky starší, tedy již třicetiletá, Malvine Richter (1816–1893), která byla dcerou velkoobchodníka a majitele cukrovaru na (dnes) pražské Zbraslavi Antona Richtera (1782–1846). Klement se tak přiženil do velmi zajímavé rodiny. Jeho švagrem se totiž stal Anton Mansuet Richter (1810–1880), jenž sice zdědil otcův cukrovar, ale od druhé poloviny 60. let ho více zajímala politika. V letech 1867–1878 byl poslancem Českého zemského sněmu, když v kurii obchodních a živnostenských komor zastupoval pražskou OŽK. Sňatkem s Malvinou se Klement dostal do přízně i s pražským advokátem Karlem Schlosserem (1807–1876), jenž byl od roku 1835 ženatý s Malvininou starší sestrou Eleonorou (1812–1884) a jako velkostatkář zasedal v letech 1867–1873 na českém zemského sněmu i v říšské radě. V manželství K. Schlossera a Malviny přišlo na svět osm dětí, přičemž je zajímavé, že hned tři dcery se provdaly za poslance: Eleonora Schlosser (1839–1926) v roce 1858 za velkostatkáře Ernsta Theumera (1833–1904), jenž byl bratrancem dalších tří poslanců (Emila Theumera, Josefa Theumera a Leo Theumera), Malvina Schlosser (1841–1879) v roce 1862 za pražského advokáta Jaroslava Rilke von Rüliken (1833–1892) a Helena Schlosser (1844–1932) též v roce 1862 za Friedricha Leitenbergra (1837–1899), majitele kartounky v Kosmonosích.
Klement Bachofen se nejpozději od roku 1852 stal spolumajitelem zbraslavského cukrovaru,[2] k čemuž zanedlouho přibylo i vlastnictví cukrovaru v Líbeznicích ležících severně od Prahy. Zde mohl využít odbornosti svého bratra Karla Bachofena (1830–1922), který rovněž přesídlil do Prahy, aby na místní univerzitě v letech 1848–1853 studoval chemii. Po skončení studií využil možnost praxe v bratrově cukrovaru, kde až do poloviny 60. let působil jako ředitel. Poté se však cesty obou bratrů rozdělily, neboť od roku 1865 se Karl přesunul do vídeňského Nussdorfu, kde se zapojil do podnikání spojeného s rodinou jeho manželky. Karl se totiž v roce 1859 oženil s Albertinou Bosch (1839–1925), dcerou Franze Bosche (1790–1860), majitele pivovaru ve vídeňském Nussdorfu, jenž se postupně stal jedním z nejvýznamnějších pivovarů v Rakousku. Karel se tímto svým sňatek stal součástí dalšího významného rodinného klanu. V době příchodu Karla Bachofena do Vídně již pivovar převzal Franzův syn Rudolf Bosch (1841–1877), který se v roce 1866 oženil s Karoline Bayer (1839–1906), dcerou pražského obchodníka Josefa Bayera (1810–1874). Bez zajímavosti není, že Karolinina matka Karoline Kolb (1817–1844) byla sestrou manželky výše uvedeného Antona Mansueta Richtera. Boschovi a Bayerovi však byli spřízněni ještě před tímto sňatkem. Po smrti své první manželky se Josef Bayer totiž v roce 1847 oženil s Josefou Bosch (1826–1881), vlastní sestrou Rudolfa i Albertiny. Vzájemné vztahy byly pak dovršeny v roce 1887 svatbou Josefa Wilhelma Bayera (*1853, †po 1942), syna Josefa a Josefy, s Alexandrinou (1858–1926), dcerou Klementa Bachofena. Těsně před touto svatbou J. W. Bayer působil coby okresní komisař na ministerstvu vnitra ve Vídni, odkud přešel na české místodržitelství. V roce 1893 byl následně jmenován okresním hejtmanem v České Lípě.
Po předčasné smrti Rudolfa Bosche bylo směřování nussdorfského pivovaru ovlivňováno především Karlem Bachofenem. Toho následně vystřídal jeho syn Adolf Bachofen (1864–1947), jenž pivovar řídil do roku 1908 a poté se stal předsedou správní rady nově založené akciové společnosti Liberecko-Vratislavické a Jablonecké pivovary ve Vratislavicích nad Nisou (Reichenberg-Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien Aktien-Gesellschaft in Maffersdorf). Karel Bachofen s Nussdorfem spojil nejen svoji podnikatelskou činnost, velmi dobře se integroval i do místní společnosti a zapojil se také do komunální politiky. V letech 1872–1890 byl poslední starostou Nussdorfu před jeho připojením k Vídni, po ztrátě nussdorfské samostatnosti byl činný i ve vídeňském obecním zastupitelstvu.
V 90. letech se Bachofenové příbuzensky spojili s dalšími významnými německými rodinami, neboť Karlův syn August Bachofen von Echt (1866–1933) se v roce 1893 oženil s Helene Polak (1867–1927), dcerou pražského advokáta a velkostatkáře Otto Polaka (1839–1916), jenž opakovaně v letech 1879–1897 vykonával poslanecký mandát v městské kurii říšské rady (obvod Sokolov, Loket) za německou liberální stranu. Otto Polak byl napojen na řadu dalších poslanců. Oženil se s Annou Richter (1842–1900), dcerou továrníka na pražském Smíchově Franze Richtera (1809–1861), která byla zároveň sestrou Alexandra Richtera (1843–1914), jenž působil ve vedení ústředního pražského německého spolku tzv. německého kasina (Deutsches Haus) a v 80. letech se rovněž zapojil do politiky. Na Českém zemském sněmu zasedal v kurii obchodních a živnostenských komor v letech 1883–1889 za německou liberální stranu a pak znovu v letech 1892–1908. V letech 1909–1914 byl i členem Panské sněmovny. Alexandrova dcera Hedwig (nar. 1871), se v roce 1891 provdala za advokáta a velkostatkáře Franze Schmeykala (1865–1931), jenž byl synem advokáta a velkostatkáře Franze Schmeykala (1826–1894), který hájil zájmy Ústavověrné strany na Českém zemském sněmu od roku 1861 až do své smrti, byl zakladatelem a prvním starostou německého kasina a obecně platil za vůdce českých Němců. Bez zajímavostí není ani to, že nejmladší syn Karla Bachofena Reinhard (1877–1947), jenž byl majitelem panství u Štýrského Hradce, se v roce 1904 oženil s Alicí Pfizer (1876–1959), dcerou Karla/Charlese Pfizera (1824–1906), který z Německa odešel do amerického Brooklynu, kde v roce 1849 společně se svým bratrancem založil budoucí farmaceutický koncern Pfizer.
Ze sourozenců Klementa Bachofena se do Čech přestěhovala i jeho mladší sestra Gertrude (1832–1894). V roce 1864 se provdala za pražského advokáta Franze Schreitera (1835–1883). Schreiterovým švagrem a též i spolužákem byl advokát Alois Funke (1834–1911), jenž žil v severočeských Litoměřicích, kde byl v letech 1893–1911 i starostou. Zároveň od roku 1880 až do své smrti zasedal za městskou kurii českého zemského sněmu (obvod Litoměřice) a od roku 1894 byl rovněž do své smrti i poslancem říšské rady, kde hájil zájmy německé liberální strany.
Pokud jde o samotného Klementa Bachofena, ten v 50. letech zakoupil dům na Starém Městě pražském čp. 331 na Františkově (dnešním Smetanově) nábřeží, který se na několik desítek let stal útočištěm pro celou jeho rodinu. Od konce 50. let Klementa nacházíme v různých institucích spjatých s veřejným životem. V letech 1859–1862 byl viceprezidentem obchodní a živnostenské komory v Praze, od roku 1861 držel poslanecký mandát na Českém zemském sněmu i říšské radě, v roce 1862 se stal zakládajícím členem německého kasina, v roce 1863 pak koncesionářem české Severní dráhy (v letech 1884–1886 byl pak jejím prezidentem). Ve stejném období pak zakoupil i již zmínění statky Svinaře (okres Hořovice) a Lhotka (okres Kladno).
Bylo to zároveň období, kdy začaly dospívat Klementovy děti. V manželství s Malvínou Richterovou přišli v letech 1847–1858 na svět dva synové a tři dcery. Všechny děti se dožily dospělosti, i když syn Klement (1851–1869) zemřel již jako osmnáctiletý. Druhý syn Karl (1854–1909) vystudoval právnickou fakultu pražské univerzity, působil například jako člen správní rady České eskomptní banky. Nikdy se neoženil a žil z výnosů rodinných velkostatků. Platil však za předního představitele německého pražského života, dlouhá léta byl činný i jako tajemník volebního výboru ústavověrných velkostatkářů. Skončil tragicky, neboť se v domě na pražském vltavském nábřeží, kde žil od dětství, zastřelil.
Dům na dnešním Smetanové nábřeží čp. 331 na Starém Městě pražském
Šlo o dům, v němž našly v dospělosti útočiště i dvě z jeho vdaných sester. První z nich byla již zmíněná Alexandrina Bayer, druhá nejstarší sestra Malvine (1847–1921), která se v roce 1883 provdala za Josefa von Höflera (1844–1936), jenž v době svého sňatku působil jako radní tajemník Vrchního zemského soudu v Praze a později zastával pozici prezidenta krajských soudů v Mostě a v České Lípě. Josef byl synem známého německého historika Konstantina von Höflera (1811–1897), který přednášel nejprve na univerzitě v Mnichově a poté byl v roce 1851 rakouským ministrem kultu a vyučování Lvem Thunem povolán jako profesor historie na pražskou univerzitu. Konstantin Höfler byl v letech 1865–1869 rovněž poslancem městské kurie Českého zemského sněmu (obvod Chomutov, Vejprty a Přísečnice) a znovu se sem vrátil v letech 1871–1872 jako virilista z titulu funkce rektora Karlo-Ferdinandovy univerzity. Od roku 1872 až do své smrti byl i členem panské sněmovny říšské rady. Posledním dítětem Klementa Bachofena byla dcera Klementine (* 1849, † po 1913), která se v roce 1878 provdala za Emanuela Ullmanna (1843–1913), profesora trestního práva na univerzitě v Innsbrucku, jenž později působil i na univerzitě ve Vídni a Mnichově.
Zajímavý pohled do soužití několika různých domácností obývajících dům čp. 331 na Starém Městě pražském i do podoby bytové kultury tehdejší pražské elity nám umožňuje sčítání lidu z roku 1890, tedy z doby, kdy byl Klement Bachofen von Echt již čtyři roky po smrti. V domě, který v té době patřil vdově po Klementovi Malvině, bylo celkem pět bytových jednotek. V přízemí byl umístěn byt, který se skládal z jednoho pokoje a kuchyně a byl určen pro tehdy 62letého domovníka německé obcovací řeči, jenž zde žil se stejně starou manželkou a českou šestadvacetiletou služkou. Ve zvýšeném přízemí byl umístěn byt zetě majitelky domu Josefa W. Bayera, k němuž patřilo 6 pokojů, 3 kabinety (komory), 1 předpokoj a 1 kuchyň. Kromě J. W. Bayera a jeho manželky v něm žily i jejich dvě děti – téměř dvouletý syn a půlroční dcera – a též 29letý Adolf Bayer, bratr Josefa, který se živil jako lesní soukromý úředník. Domácnost doplňovaly ženy patřící k služebnému personálu. Dvě z nich byly sestry pocházející z Benešovska u Prahy a udávající jako obcovací řeč němčinu – starší 38letá zastávala pozici pokojské, mladší 31letá působila jako kuchařka. Zbývající dvě dívky byly najaty jako chůvy – 33letá německy mluvící dívky z Litoměřicka a česky mluvící 23letá dívka z Černého Kostelce. Lze předpokládat, že Bayerovi tento byt užívali od svatby v roce 1887 až do roku 1893, kdy se kvůli služebnímu postupu stěhovali do České Lípy.
První patro bývalo vyhrazeno pro nejreprezentativnější byt. V tomto případě šlo o prostor, který se skládal z 11 pokojů, 1 komory, 2 předpokojů a 1 kuchyně. Obývalo ho celkem 15 osob. Předně zde žila 74letá majitelka domu Malvine Bachofen von Echt. Kromě ní patřil do rodiny už jen její 46letý syn Karl. V domácnosti byla dále přítomná 71letá Elise Hiltz (1819–1912), která pocházela ze Švýcarska (z Courtelles v kantonu Bern) a byla jí přisouzena role společnice. Zbytek domácnosti tvořil služebný personál: německy mluvící 33letá pokojská z Prahy, česky mluvící 43letá kuchařka z Příbramska, česky mluvící 26letá pomocnice kuchařky pocházejí od Hořovic a německy mluvící 27letý služebník od Podbořan. Zbylých osm osob tvořilo jednu česky mluvící rodinu, jejíž hlavou byl 37letý kočí Václav Soukal (přímo v domě byli drženi i dva valaši). Spolu s ním zde žila jeho 39letá manželka a šest dětí ve věku od 1 roku do 16 let, přičemž u 14leté dcery bylo uvedeno, že sloužila jako chůvička, i když není zřejmé, o jaké děti se starala. Tuto rodinu majitelé domu zřejmě poznali v Líbeznicích, kde měl Klement Bachofen pivovar, neboť jejich děti se narodily právě zde.
Čtvrtý byt se nacházel ve druhém poschodí a skládal se ze 4 pokojů, 1 komory a 1 kuchyně. Od roku 1874 ho obývala pravděpodobně nepříbuzná rodina 62letého bývalého nájemce hospody z durynského města Schleiz, jenž v bytě žil s 57letou manželkou, 24letou dcerou a 24letou služkou pocházejí od Blatné. Poslední byt, který byl rovněž umístěn ve druhém patře, měl 5 pokojů, 1 předpokoj a 1 kuchyni. Žila zde rodina nejstarší dcery Klementa Bachofena Malviny provdané Höfler. I když její manželství s Josefem Höflerem trvalo již víc než šest let, bylo bezdětné, takže v bytě s nimi žila pouze 42letá kuchařka z Domažlicka a 33letá pokojská z Jindřichova Hradce, obě německy mluvící.
O deset let později se osazenstvo domu radikálně změnilo, neboť Malvine Bachofen von Echt v roce 1893 zemřela a obě její dcery následovaly své manžele na nová místa jejich působení – do České Lípy neodešla jen rodina Josefa W. Bayera, ale od roku 1897 zde po krátkém ročním intermezzu v Mostě působil jako prezident krajského soudu i Josef Höfler. Karl Bachofen von Echt zde tak z celé rodiny zůstal sám. Společnost mu i po deseti letech tvořila již jen 81letá Elise Hiltz, která byla ve sčítání roku 1900 charakterizována jako hospodyně. Kromě ní žila v domácnosti již jen 31letá služka a 32letá kuchařka, které obě udávaly za obcovací řeč češtinu. Je vysoce pravděpodobné, že Elise Hiltz zůstala s Karlem Bachofenem až do jeho smrti. Zemřela totiž až v srpnu 1912, kdy jí bylo téměř 93 let, ve Vídni. Z úmrtního matričního zápisu vyplývá, že bývala chůvou, takže je pravděpodobné, že vychovala všechny děti Klementa Bachofena. Ty se o ni nakonec také postaraly. Dožila totiž v domě, který v roce 1911 poté, co byl její manžel penzionován, koupila Alexandrina Bayer roz. Bachofen. Sama Alexandrina zde také v roce 1926 zemřela.
Začátkem 20. století se po sto letech svého působení rod Bachofenů z českých zemích stahuje. Po sebevraždě Klementova syna Karla sice stále ještě působil coby předseda správní rady ve vratislavickém pivovaru Karlův bratranec Adolf, jenž podobně jako Karl zůstal bezdětný. Adolf se od 20. let se však stále více zajímal o paleontologii a v 61 letech obhájil doktorskou práci na univerzitě ve Vídni. Do Vídně se přestěhovaly i Klementovy dcery Alexandrina Bayer a Malvina Höfler, které zde obě zemřely.
[1] Frič, Paměti I, Praha 1957, s. 38.
[2] Centralblatt der Land- und Forstwirthschaft in Böhmen, 8 Nummer, 1852, s. 4
Rodina Johanna Ignaze Liebiega
Johann Liebieg Österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild, s. 661
Johann Ignaz Liebieg (1802–1870, novinové zápisy o pohřbu a nekrolog) zosobňuje jednoho z nejúspěšnějších podnikatelů a průmyslníků v habsburské monarchii 19. století. Patřil k tzv. gründerské generaci; ve spolupráci s bratrem a dalšími rodinnými příslušníky dokázal na Liberecku vybudovat obrovské textilní podnikatelské impérium, které přestálo období stávek dělníků, hospodářské krize i obě světové války. Johann Ignaz Liebieg se do veřejného života zapojil na počátku 50. let 19. století jako spoluzakladatel a představený libereckého živnostenského spolku, spoluzakladatel liberecké spořitelny, mezi lety 1851–1859 byl prezidentem liberecké obchodní a živnostenské komory a v letech 1851–1864 městským zastupitelem. Jeho veřejná zastupitelská činnost vedla v 60. letech do nejvyšších sborů – zasedal na Českém zemském sněmu a v Rakouské říšské radě ve Vídni za kurii českých měst. Své politické angažmá ovšem ukončil po třech letech vzdáním se mandátu. Johann Ignaz Liebieg byl především továrník a podnikatel. Svůj život věnoval péči o rodinný podnik, aby svým dětem zajistil lepší živobytí. V roce 1868 byl Johann Ignaz Liebieg za své zásluhy pro pozvednutí průmyslu povýšen do dědičného stavu svobodných pánů.[1]
Johann Ignaz Liebeig Ein Arbeiterleben Geschildert von Einem Zeitgenossen
Erb Liebigů
Johann Ignaz se narodil do rodiny broumovského měšťana, soukeníka a obchodníka Franze Thomase Adama (1769–1811). Textilnictví mělo v rodině Liebiegů tradici. Už pradědeček Johanna Ignaze byl broumovský měšťan a živil se jako prýmkař a dědeček Joseph Benedikt Liebieg obchodoval se suknem. Dospělosti se dožili další dva Johannovi sourozenci, prvorozený Franz Josef (1799–1878) a mladší sestra Paulina (1808–1883). Otec zemřel předčasně, když bylo nejstaršímu Franzi Josefovi 12 let a za výchovu dětí pak nesla odpovědnost matka. Se třemi potomky jí v Broumově příležitostně vypomáhali příbuzní.
Johann Ignatz Karl Liebieg
Johann Ignaz se vyučil u broumovského tkalcovského mistra Kašpara Wernera a několik měsíců strávil na vandru „na zkušenou“. V roce 1819 se Johann Ignaz usadil v Liberci, kde se k němu později připojil i jeho starší bratr. Oba sourozenci vedli obchod s drobným zbožím, ve kterém jim vypomáhala i jejich sestra Pauline. Díky zkušenostem a spořivosti Franze Josefa, obchodnímu talentu a inovativním nápadům Johanna Ignaze a také vhodnému výběru sortimentu se bratrům dařilo rozšiřovat obchod i sklady. Brzy také koupili svou první tkalcovnu a rodinný podnik začali postupně rozšiřovat.[2]
Johann Liebieg
Český tisk, který obvykle Liebiegy jakožto německé liberální podnikatele nešetřil, v 90. letech slovní hříčkou s nadsázkou připomněl a vyzdvihnul moment, kdy se Johann Ignaz rozhodl pro vlastní cestu k obživě a jak úspěšný ve svém úsilí byl: „Ale tak stávkovat, jako stávkoval tatík děd nynějších baronů Liebiegů, ještě nikomu pod sluncem se nepovedlo. (…) Utéci jako 16letý chuďas od soukenického stavu – a jako čtyřiašedesátník a několikerý milionář ,do stavu‘ býti povýšenu! Tam až vésti mohou šetrnosť, skromnosť, neúmornosť v práci, bystrozrak industrielní a – stávkování v pravý čas!“[3]
Maria Theresia Münzberg Maria Luisa Jungnickel
Johann Ignaz svému úspěšnému podnikání podřídil i rodinnou sňatkovou politiku: V srpnu roku 1832 se, ve svých 30 letech, oženil s Marií Terezií Münzberg (1810–1848), dcerou obchodníka a textilního továrníka z Jiřetína pod Jedlovou.[4] Její otec Anton Münzberg (1765–1823) vlastnil podnik na výrobu lněného, bavlněného a vlněného zboží. V Jiřetíně pod Jedlovou v roce 1820 vystavěl rodinnou vilu spojenou s komplexem továrních budov.[5] Nemalé věno, které do manželství přinesla Marie Terezie, Johann Ignaz investoval do rozšíření svých podniků.[6] Marie Terezie zemřela v 38 letech v důsledku plicní paralýzy a zanechala po sobě vdovce Josefa Ignaze s devíti[7] dětmi.[8] V roce 1853, necelých pět let po smrti manželky, se Josef Ignaz znovu oženil. Jeho druhou ženou se stala Marie Ludovica (1830–1891), rozená Jungnickel, vnučka Antona Münzberga.[9] Z druhého manželství se Johannu Ignazovi narodili čtyři synové.[10]
Továrna Johanna Liebiega
Johann Ignaz založil velkou rodinu ve stylu rakouského biedermeieru. Na jednu stranu usiloval o zajištění rodiny úspěšným rozšiřováním svého podnikání, na druhou stranu prozíravě zabezpečoval kontinuitu rodinné firmy.[11] Johann Ignaz Liebieg vdával pět dcer (nejstarší Maria Paulina se nikdy neprovdala) a ženil čtyři syny (resp. dva z nich uzavřeli sňatek až po otcově smrti). V rodinném archivu se nedochovala korespondence, která by osvětlovala výběr partnerů Liebiegových dětí. Lze ale předpokládat, že šlo pro všechny zúčastněné (Liebiegy) o „výhodné partie“, které měly potenciál k uchování a rozšíření rodinného jmění a k postupu na společenském žebříčku. Byly to osobnosti s nesporně zajímavými kontakty a s přístupem k informacím. Partnery Liebiegových potomků byli buď podnikatelé nebo velkostatkáři-politici s vlivem na místní či zemské úrovni. Zároveň vstup do Liebiegovského impéria skýtal možnost zapojit se a vést textilní impérium a rozšířit vlastní podnikatelskou působnost v rámci habsburské monarchie.
Do Liebiegova rodinného podniku se po sňatku zapojili členové dvou německých obchodnických rodin Mallmannů a Clemensů. Obě rodiny pocházely z Porýní, Mallmannové z Boppardu a Clemensové z nedalekého Koblenze. Josef Mallmann,[12] manžel Adeliny Liebiegové, obchodoval v zámoří, a v Paříži společně s bratrem Gerhardem (a manželem Adeleniny sestry Herminy) provozoval exportní firmu Mallmann et Co. Bratři Mallmannové měli obchodní styky v Evropě, v jižní a severní Americe, v Karibiku, Indii i Číně. Po sňatku s Adelinou se stal Joseph Mallmann společníkem v Liebiegově firmě a stanul ve vedení její vídeňské pobočky. Vedle mnoha svých podnikatelských aktivit také působil jako prezident Jihoseveroněmecké spojovací dráhy (mezi městy Pardubicemi a Libercem) a rakouské severozápadní dráhy (spojení Děčín-Vídeň). Josef Mallman se v roce 1866 se stal rakouským státním občanem a za své zásluhy byl povýšen do rakouského rytířského stavu.[13]
Liebiegův syn Theodor (1840–1891) se oženil s Angelikou Clemens (1847–1919), dcerou obchodníka a bankéře Johanna Petra Clemens z Koblenze. Po sňatku s Angelikou přibyli do vedení firmy i jeho dva švagři, Gisbert a Leo Clemens.
Kromě obchodníků a podnikatelů se do rodiny Liebiegů přiženili velkostatkáři se zastoupením na zemských sněmech nebo rakouské říšské radě. Na českém zemském sněmu zasedali: majitel statku a zámku ve Skřivanech Adolf Ritter von Zahony (1833–1907),[14] manžel Leontiny Liebiegové. Ritter von Zahony zasedal ve velkostatkářské kurii za Stranu ústavověrného velkostatku (1872–1883). Ve stejné kurii i straně držel mandát také Daniel Weinrich (1843–1926),[15] manžel Marie Liebiegové a majitel panství v Čechách. V letech 1872–1883 a 1901–1907 byl poslancem českého zemského sněmu za velkostatkářskou kurii, později poslanec říšské rady (1873–1878), kde zastupoval Stranu ústavověrného velkostatku.
Na rakouských zemských sněmech zasedali: manžel Berty Liebiegové Karel říšský svobodný pán von Gagern (1846–1923). Karel von Gagern byl členem Hornorakouského zemského sněmu za velkostatkářskou kurii. Von Gagern sloužil v diplomatických službách, na konci 19. století byl jmenován legačním radou v Haagu.[16] Členem dolnorakouského zemského sněmu byl i Leopold Mayr, stavitel, architekt a místostarosta Vídně. Leopold Mayr byl tchánem Johanna Josefa Liebiega (1836–1899).
Z hlediska tvorby sociálních sítí nejsou zajímavé jen ty sňatky dětí Johanna Ignaze, které byly uzavřeny a kde se projevila jeho obchodní prozíravost, ale také ty, které se neuskutečnily, resp. lze zrekonstruovat jeden příklad. Nevlastní teta Johanna Ignaze Franziska a její manžel Petr Fügner si pro své děti představovali podobnou kariéru, jaké dosáhli bratři Liebiegové. „Jmenovitě Johann Liebieg (1802–1870), zakladatel známých továren libereckých, byl otci i matce Fügnerově vzorem a oni se netajili přáním, aby jejich syn Jindřich buď projevil podobnou obchodní agilitu jako jejich příbuzný anebo aspoň aby se do rodiny tohoto slavného Liebiega přiženil.“[17] Jindřich Fügner (1822–1866) ovšem neprojevil ani „liberalistickou energii a rvavost“ ani zájem stát se součástí Liebiegovského klanu.[18] Své uplatnění našel v tělovýchově a stal se jedním ze zakladatelů českého tělocvičeného spolku Sokol. Podle dochovaných zpráv se pravděpodobně uvažovalo o sňatku Jindřicha Fügnera s nejstarší Liebiegovou dcerou Marií Paulinou. Rodinná interpretace událostí v pamětech Fügnerovy dcery Renaty Tyršové navozuje dojem, že citově založený Jindřich nechtěl být součástí dravého a expandujícího Liebiegovského impéria. Na druhou stranu stojí za úvahu, že k uzavření manželství nesvolil Johann Ignaz Liebieg. Stejný zdroj totiž popisuje počátky obchodní kariéry Jindřicha Fügnera, který přestože absolvoval poznávací cesty po Evropě a doplňoval si vzdělání se soukromým učitelem v Praze, neměl podnikatelského ducha a snahu jakkoli se angažovat v obchodě. Pro Johanna Ignaze Liebiga nemohl představovat ideálního partnera, kterému by později mohl předat podíl na rodinném podniku.
Johann Ignaz připravil svým dětem zcela odlišné podmínky pro vstup do života, než měl od sám. Jeho potomkům se dostalo soukromého vzdělání a možnosti studia na zahraničních univerzitách, zdědili šlechtický titul, společenské postavení a jmění, které se ve své době odhadovalo na 30 milionů zlatých. Každý se svým dědictvím naložil jinak, podle vlastních hodnot a individuálního přesvědčení. Vazby na zahraniční podnikatele a obchodníky a snahu o zařazení se do vyšší šlechtické společnosti ale přetrvaly.
Z pohledu udržení rodinného podniku, udělal Johann Ignaz vše pro to, aby převod do rukou nové generace proběhl hladce. Souhrou okolností ve třetí generaci připadla firma jeho vnukovi Theodoru Liebiegovi (1872–1939), který firmu úspěšně vedl dalších téměř 50 let. Politické důvody nakonec až ve 40. letech 20. století připravily dědice Liebiegovského impéria o veškerý majetek v Čechách (v hodnotě 140 milionů Korun československých).
[1] NA, ČZS, ka. 201, 201b, fol. 657, Liebieg Johann.
[2] Např. ANSCHIRINGER, Anton: Johann Liebieg. Ein Arbeiterleben Geschildert von Einem Zeitgenossen. Leipzig: Verlag von Otto Spamer, 1871; Franz Liebieg. Wien: Selbst-Verlag, 1873; Allgemeine deutsche Biographie. Bd. 18, Lassus – Litschower. Leipzig: Duncker&Humblot, 1883; MALÝ, Jakub. Stručný všeobecný slovník věcný: (malý slovník naučný). Díl VIII. V Praze: I. L. Kober, 1884, s. 168; MERAVIGLIA-CRIVELLI, Rudolf Johann. J. Siebmacher’s Großes und Allgemeines Wappenbuch. IV/9. Der Böhmische Adel. Nürnberg 1886, s. 77, Taf. 48; ERSCH, Johann Samuel. Allgemeine Encyklopädie der Wissenschaften und Künste in alphabetischer Folge. Zweite Section. H–N. Leipzig: F. A. Brockhaus, 1889, s. 372–374; PETHES, Justus. Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser. Dreiundvierzigster Jahrgang. Gotha 1893, s. 518–520; Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Část 15. V Praze: J. Otto, 1900, s. 1051; WIESINGER, Udo B. "Liebieg, Johann Freiherr von". In: Neue Deutsche Biographie, 14 (1985), s. 493–494 [online]. Dostupné z: https://www.deutsche-biographie.de/pnd137847602.html#ndbcontent (cit. 26. 6. 2022). Dále např.: SCHILLER, Karl. Umrisse einer allgemeinen Geographie: mit besonderer Rücksicht auf Oesterreich. Umrißeeiner Handels-Geographie für Deutschland und insbesondere Oesterreich: mit einschlagender Lectüre. Zweiter Theil. Wien: Druck von Anton Schweiger, 1864. s, 84–87; RESSEL, G. A.: Nordböhmisches Industrie-Album: die Stättenheimischer Arbeit in Wort und Bild. I. Heft. Teplitz: Im Selbstverlag, 1874, s. 3–14; Die Österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild. Böhmen (2 Abtheilung). Band 15. Wien: K.K. Hof- und Staatsdruckerei, 1896, s. 660–662; RESSEL A.: Verdiente Männer aus Ostböhmen als Wappenerwerber. In: Jb. d. Dt. Riesengebirgs-Ver. f. d. J. 1927, 16. Jg., 1927, s. 24-58. Z novějších prací: RANDÁK, pozn. 1, BERGMANNOVÁ, pozn. 2, HLAVÁČ, Miroslav M. Tvůrci českého zázraku. Praha: APS Agency, 2000, s. 111–114; MYŠKA, Milan. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003, s. 273–278. Franz Liebieg, pozn. 3; ERSCH, Johann Samuel. Allgemeine Encyklopädie der Wissenschaften und Künste in alphabetischer Folge. Zweite Section. H–N. Leipzig: F. A. Brockhaus, 1889, s. 372–374.
[3] Slovanský kalendář na obyčejný rok 1891. V Praze: J. Otto, 1891, s. 109–110. Článek vyšel v souvislosti se stávkami dělníků v Liebiegovských továrnách.
[4]Státní oblastní archiv v Litoměřicích (dále jen SOA Litoměřice), římskokatolický farní úřad (dále jen FÚ) Jiřetín pod Jedlovou, Matrika oddaných1784–1840.
[5] Národní památkový ústav, Památkový katalog, Vila Antona Münzberga. [online]. Dostupné z: https://www.pamatkovykatalog.cz/vila-antona-munzberga-15548297 (cit. 26. 6. 2022).
[6] MYŠKA, pozn. 3, s.274.
[7] Josef Ignaz Liebieg a Maria Theresia Münzberg měli celkem 11 dětí, dvě z nich zemřely několik měsíců po narození: prvorozený Ludwig Anton Alois Johann (*† 1833), dcera Ida Josepha Maria Anna (*1844 – †1845).
[8] SOA Litoměřice, FÚ Liberec, Matrika zemřelých 1824–1848.
[9] SOA Litoměřice, FÚ Jiřetín pod Jedlovou, Matrika oddaných 1841–1876. Anton Münzberg se oženil celkem třikrát. Z prvního sňatku v roce 1787 se narodilo 14 dětí, v roce 1800 dvojčata, jedním z nich byla Francisca, později provdaná za Johanna Jungnickla. S druhou manželkou měl Anton Münzberg dceru Marii Theresii, provdanou v roce 1832 za Johanna Liebiega. V té době už měla její nevlastní starší sestra Francisca dvouletou dceru Marii Ludovicu Carolinu, budoucí druhou ženu Johanna Ignaze Liebiega. Liebieg se tedy prvně oženil s dcerou Antona Münzberga z druhého manželství a pak s jeho vnučkou z prvního manželství.
[10] Ze čtyř synů z druhého manželství zemřel v kojeneckém věku Oscar Joannes Franciscus Maria (*1855 - †1856).
[11] HLAVAČKA, Milan a BEK, Pavel. Rodinné podnikání v moderní době. Praha: Historický ústav, 2018. s. 26–29.
[12] SOA Litoměřice, FÚ Liberec, Matrika oddaných 1848–1861.
[13] MARSCHNER, Erhard. Mallmann, Josef Ritter von. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 15, Duncker&Humblot, Berlin 1987, s. 737.
[14] SOA Zámrsk, fond Sbírka matrik Východočeského kraje, FÚ Smiřice, Matrika oddaných 1854–1891.
[15] „Weinrich, Daniel Karl (Karl Daniel)“. In: Republik Österreich Parlament [online]. Dostupné z: https://www.parlament.gv.at/WWER/PARL/J1848/Weinrich.shtml(citováno 14. 7. 2022).
[16] (Linzer) Tages-Post, 59. Jahrgang, Nr. 8 (12. Jänner 1923), s. 4.
[17] BARTOŠ, Josef. Vývoj osobnosti Jindřicha Fügnera. Sokol, 1933, roč. 59, č. 12, s. 258–264.
[18] TYRŠOVÁ, Renata. Jindřich Fügner: paměti a vzpomínky na mého otce. Díl 1. Praha: Český čtenář, 1924, s. 30.