Elie Dăianu byl významným příslušníkem rumunských elit v Sedmihradsku první poloviny 20. století. Přestože byl všestranně aktivní v církevní, publikační, kulturní i politické oblasti, zůstal spíše stranou zájmu historiků v poněkud v nezaslouženém stínu. Elie Dăianu se narodil 9. března 1868 ve vesnici Cut v župě Alba. Jeho rodiče, Iosif Dăianu a Ana Dăianu rozená Munteanu, byli zámožní sedláci (jeho otec byl starostou).
Elie Dăianu
Dianu s rodiči a sestrou, 1890
Po ukončení místní vesnické školy pokračoval Elie Dăianu ve studiích v Sibiu a Blaji, kde v roce 1888 složil maturitu. V Blaji patřili mezi jeho učitele slavní rumunští učenci Timotei Cipariu (1805–1887) a Ioan Micu Moldovan (1833–1915). Elie Dăianu poté studoval na univerzitách ve Štýrském Hradci a v Budapešti, kde vystudoval teologii a literaturu; v Budapešti také získal doktorát, rovněž z literatury. Elie byl jediným ze svých sourozenců, který se vydal na intelektuální dráhu (měl tři sestry a dva bratry, kteří zůstali rolníky).
V roce 1897 se Elie Dăianu oženil s Anou Totoianu, která pocházela z kněžské rodiny z Micești v župě Alba, a měl s ní dvě děti, Ioachima Lea a Lucii Monicu. Jeho žena bohužel v roce 1900, krátce po narození dcery, zemřela. (Syn Ioachim Dăianu se později dal na úspěšnou diplomatickou kariéru; působil na různých místech, např. jako chargé d'affaires na rumunském velvyslanectví v Rize, rada na rumunském velvyslanectví v Moskvě nebo rumunský generální konzul v Tiraně atd.)
Svou kulturní a politickou kariéru zahájil Elie Dăianu již za studií. Během svého doktorandského pobytu v Budapešti v roce 1893 byl Dăianu spolu s Iuliem Maniu (1873–1953) (místopředseda), Aurelem Vladem (1875–1953), Octavianem Beju, Octavianem Vassu (1873–1935) a Axente Banciu (1875–1959) zvolen předsedou společnosti „Petru Maior“. V dubnu 1894 se spolu s Valerem Moldovanem (1875–1954), Ilie Cristeou (1868–1939) (budoucím pravoslavným patriarchou), Iuliem Maniu a Aurelem Vladem zúčastnil studentského kongresu v Constanțě, o němž pod pseudonymem Edda psal do novin „Dreptatea“; v květnu téhož roku byl členem tiskové kanceláře procesu Memorandum, který vedli Dr. Vasile Lucaciu (1852–1922) a Septimiu Albini (1861–1919).
Po ukončení studií pracoval Elie Dăianu rok (1895) jako redaktor v novinách Dreptatea v Temešváru, a poté se na základě pověření Ioana Rațiu (1828–1902) stal ředitelem listu „Tribuna“ v Sibiu, který řídil v letech 1896-1900. Další dva roky, až do léta 1902, působil Dăianu jako profesor morální a pastorální teologie v Blaji. V srpnu 1902 byl jmenován knězem a protopopem v Kluži, kterým zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1930.
Současně vyvíjel intenzivní kulturní a politickou činnost. Kromě článků o důležitých aktuálních tématech publikoval spisy a překlady z literatury, historie, filozofie a poezie v četných novinách v Bukurešti, Budapešti, Kluži, Sibiu, Aradu, Brašově a dalších; v roce 1903 založil v Kluži nový časopis „Răvașul“.
Elie Dăianu byl významným členem Sedmihradského spolku pro rumunskou literaturu a kulturu (ASTRA), založeného v roce 1861 v Sibiu jako první centrální kulturní instituce sedmihradských Rumunů, která sehrála důležitou úlohu v kulturní a politické emancipaci rumunského národa v Sedmihradsku. Během studií v Blaji byl Elie Dăianu nejprve stipendistou ASTRY; později se zapojil do činnosti spolku, psal vzdělávací brožury a knihy, pořádal populární přednášky a stal se dokonce členem ústředního výboru spolku.
Do roku 1918, v době, kdy bylo Sedmihradsko ještě součástí Maďarska, považovaly maďarské úřady myšlenky, které Elie Dăianu vyjadřoval v novinách, za provokativní. Byl proto odsouzen k jednomu roku vězení v Kluži a poté k deportaci do maďarského Šoproně. Jeho vyhnanství ukončil konec války a připojení Sedmihradska k Rumunsku.
Jako delegát klužské diecéze se Dăianu zúčastnil Velkého národního shromáždění v Alba Iulii; zároveň v Kluži předsedal jednomu z volebních výborů, které jmenovaly delegáty na toto shromáždění. Později vstoupil spolu s Octavianem Gogou (1888–1938) a Vasilem Goldișem (1862–1934) do Lidové strany, v roce 1920 byl zvolen poslancem rumunského parlamentu a místopředsedou Poslanecké sněmovny; předsedou byl Duiliu Zamfirescu (1858–1922), jeho bývalý spolupracovník z klužského časopisu „Răvașul“. V politice působil Dăianu až do roku 1926, několik volebních období byl poslancem a senátorem. Současně byl v letech 1921–1938 členem Komise pro historické památky – sekce pro Sedmihradsko, která měla za úkol katalogizovat a monitorovat architektonické a umělecké památky.
Po odchodu do důchodu pokračoval Elie Dăianu v publikování článků o literatuře, historii, teologii atd. V poslední části svého života trpěl hmotnou nouzí, protože komunistický režim mu pod záminkou, že byl majitelem lesa, odebral důchod. V pozdějších letech ho podporoval jeho syn Joachim, který žil rovněž skromně poté, co jeho diplomatickou kariéru ukončil komunistický režim.
Zdroje:
Literatura:
Valentin Orga, Din zile de detenție. Însemnările lui Elie Dăianu din anii 1917–1918, in “Revista Bistriţei”, XVII, 2003, s. 247–265.
Ilie Moise, Ilie Dăianu şi spiritul Blajului, in “Transilvania”, 5/2010, s. 73–78.
Gheorghe Naghi, Din însemnările inedite ale dr. Elie Dăianu (1917–1918), in “Ziridava”, XI, 1979, s. 1089–1097.
Robert Marcel Hart, Raluca Maria Viman, Un mare cărturar și publicist ardelean: Elie Dăianu (1868–1956), in “Caiete de Antropologie Istorică”, 2018, s. 42–50.
Tisk:
“Gazeta Transilvaniei” no 180/18 August 1902.
“Răvașul” no. 4/23 ianuarie 1904.
Hrabě Alexander Mensdorff-Pouilly, grafika ze sbírky portrétů Rakouské národní knihovny
Osudy Alexandra Mensdorff-Pouilly se zásadním způsobem odlišovaly od osudů jiných úředníků. Pocházel ze staré šlechtické rodiny Pouilly, která během francouzské revoluce opustila svou vlast. Alexandrův otec Emanuel (1777–1852) se tak musel etablovat v úplně jiném prostředí. Rozhodl se pro vojenskou kariéru ve službách rakouského císaře a stejně jako jeho bratr se rozhodl přijmout jméno Mensdorff, jež mělo pomoci k adaptaci v německy hovořícím prostoru. K upevnění pozic mu nepochybně posloužil i sňatek s princeznou Sofií Sasko-Kobursko-Saalfeldskou (1778–1835), jež ho svým postavení výrazně převyšovala. Díky tomuto spojení se Emanuel a jeho potomci stali příbuznými řady evropských rodů. Asi nejslavnějším bratrancem byl Albert (1819–1861), manžel britské královny Viktorie (1819–1901), a nejslavnější sestřenicí královna Viktorie samotná. Z láskyplného soužití Emanuela a Sofie se narodilo pět synů, z nichž čtyři se dožili dospělosti – Hugo (1806–1847), Alfons (1810–1894), Alexander (1813–1871) a Arthur (1817–1904). Jejich životní dráhy ukazují, jak pestré mohly být osudy šlechticů v 19. století.
Nejstarší bratr Hugo se narodil 24. srpna 1806 v Coburgu. V tomto městě také vyrůstal a dostalo mu zde soukromého vzdělání. Emanuel si přál mi ze svých synů vojenské důstojníky, a to se mu podařilo. Hugo vstoupil do armády a stal se důstojníkem jezdectva. Ačkoliv byl nejstarší a očekávalo se, že především on zajistí pokračování rodu, Hugo se nikdy neoženil. Společnost žen mu nebyla cizí, avšak nepotkal vhodnou partnerku z vyšších kruhů, takže raději zůstal sám, než aby žil v nešťastném manželství. Během své vojenské kariéry získal řadu ocenění a dosáhl hodnosti plukovníka. Roku 1847 jej však začalo zlobit zdraví, takže se léčil v lázních nejprve v Karlových Varech a poté v Jeseníku, kde v pouhých 41 letech podlehl zánětu hrtanu.
Druhorozený Alfons se narodil 25. ledna 1810 v Coburgu. Jeho otec pro něj zamýšlel námořnickou kariéru, ale Alfons to odmítnul a stal se důstojníkem u jezdectva, kde dosáhl hodnosti plukovníka. Zásadní otázkou pro muže jeho postavení byl výběr nevěsty. Zdá se, že Alfons měl v tomto šťastnou ruku, neboť jeho vyvolená Terezie Dietrichsteinová (1823–1856) nejen pocházela z dobré rodiny, ale také mezi nimi byly vzájemné sympatie. Otec nevěsty František Xaver z Dietrichsteina (1774–1850) sice nebyl z této partie z počátku nadšený, neboť doufal v lépe postaveného ženicha pro svou dceru, ale nakonec souhlasil. Terezie Dietrichsteinová se stala dědičkou moravského panství Boskovice a Alfons tedy opustil vojenskou kariéru a vrhnul se na správu panství. Alfons a Terezie žily v Boskovicích spokojeným rodinným životem několik let, během kterých se jim narodily čtyři děti. Roku 1856 však rodinu postihla tragédie – Terezie zemřela na spálu. Alfons se dalšímu sňatku několik let bránil, ale když mu v roce 1862 zemřel jediný mužský dědic Arthur, byl nucen toto rozhodnutí přehodnotit. Jeho druhou manželkou se stala Marie, hraběnka z Lambergu, (1833–1876) se kterou měl také čtyři děti. Bohužel ani druhé manželství netrvalo příliš dlouho, neboť Marie v pouhých 42 letech zemřela. Ale Alfons se konečně dočkal svých vytoužených dědiců, z nichž starší Alfons Vladimír (1864–1935) Boskovice později převzal. Kromě péče o velkostatek se Adolf věnoval také politice. Od roku 1861 zasedal v Moravském zemském sněmu v Brně a v následujícím roce se stal také doživotním členem horní komory rakouské Říšské rady. Ve vykonávání těchto funkcí však příliš smysl neviděl a zdá se, že mu více vyhovovala činnost na lokální úrovni – v letech 1864–1876 byl starostou Boskovic a roku 1888 se dokonce stal jejich čestným občanem. Alfons zemřel v Boskovicích v požehnaném věku 84 let a pohřben byl v rodinné hrobce v Nečtinách, již dal sám vybudovat.
Alexander se narodil 4. srpna 1813 v Coburgu jako třetí v pořadí. Podobně jako jeho bratři vyrůstal v Coburgu, kde se přátelil se členy nejvýznamnějších evropských rodů. Odmala však také cítil sounáležitost s rakouským soustátím a rozhodl se mu sloužit v armádě. Jeho vojenská kariéra začala roku 1829, kdy se stal kadetem v pěším pluku. Během následujících 20 let se vypracoval až na hodnost generálmajora. Následně vstoupil do diplomatických služeb a stal se rakouským velvyslancem v Petrohradu. Na této pozici však vydržel jen rok a poté se vrátil do armády. Na konci 50. let ovšem začalo být jasné, že chce-li opravdu dostát svým rodovým povinnostem, pouze vojenská služba k tomu nebude stačit. Začal se tedy ohlížet po vhodné nevěstě. Jak vyplývá z rodinné korespondence, členové rodu Mensdorff-Pouilly považovali vzájemnou náklonnost obou snoubenců za nutnost pro uzavření manželství. Zdá se však, že Alexandr na tento požadavek rezignoval. Roku 1857 se oženil s Alexandrinou z Dietrichsteina (1824–1906), budoucí dědičkou rozsáhlého mikulovského panství na jižní Moravě. Manželé k sobě museli najít cestu, což bylo z počátku náročné, neboť nebydleli spolu. Nakonec se však sblížili a jejich manželství bylo spokojené. Narodily se z něj čtyři děti, z nichž tři se dožily dospělosti – Marie (1858–1889), manželka hraběte Huga Kálnokyho (1844–1928), Hugo (1858–1920), dědic panství a manžel ruské šlechtičny Olgy Dolgorukové (1873–1946), a Klotylda (1867–1943), manželka Alberta Apponyi (1846–1933).
Roku 1859 se Alexander stal polním podmaršálkem a o dva roky později místodržitelem ve Lvově, kde vykonával zároveň i funkci velícího generála pro Halič a Bukovinu. Jedním z vrcholných okamžiků Alexandrovy kariéry byl nepochybně rok 1864, kdy získal post rakouského ministra zahraničí. Během jeho působení však došlo k prusko-rakouské válce, kterou Rakousko prohrálo, a Alexander byl následně ze své funkce odvolán. Na sklonku života byl českým místodržitelem v Praze. V Praze také 14. února 1871 zemřel a byl pohřben v rodinné hrobce v Mikulově.
Zámek v Mikulově dnes
Nejmladší Arthur se narodil stejně jako jeho bratři v Coburgu 19. srpna 1817. Také on se stal důstojníkem v armádě a dlouhá léta sloužil rakouskému císaři. Když však bylo jasné, že dál než na hodnost majora se nedostane, rozhodl se roku 1852 aktivní službu opustit. Místo toho se vrhnul na podnikání, pokusil se o těžbu uhlí, avšak neuspěl. Výnosy z jeho pozemků mu bohužel nepokrývaly náklady, takže byl nucen si častokrát půjčovat od rodiny, včetně královny Viktorie. V osobním životě se mu také příliš nedařilo. Roku 1853 se z lásky oženil Magdalenou Kremzovou (1835–1899), neurozenou krasojezdkyní. Jeho bratři a také ostatní příbuzní jej za toto rozhodnutí velmi kritizovali a Magdalenu nikdy mezi sebe úplně nepřijali. Ovšem Arthura samotného neodvrhli a dál mu pomáhali. Arthur své volby litoval, neboť Magdalena opravdu nebyla žena pro něj, a roku 1882 došlo k rozvodu. Arthur si pak na sklonku života našel sobě rovnou nevěstu – hraběnku Biancu Adamovich de Csepin (1837–1912). Po dvou letech manželství Arthur zemřel ve Velenje, městě na území dnešního Slovinska.
Služba v armádě hrála v životě čtyř bratrů Mensdorff-Pouilly zcela zásadní roli. Spolu s jejich šlechtickým původem jim umožnila se sociálně a ekonomicky etablovat v rakouské společnosti. Sňatková politika jejich rodu jim také pomohla při cestě na vrchol. Z Alfonse se díky dědictví jeho manželky stal velkostatkář. Alexander se sice na chodu mikulovského panství nepodílel, ale zisky, které z něj plynuly, umožňovaly i jemu vést nákladný život. Jeho úřednická kariéra byla spíš vedlejším efektem té vojenské a určitou roli v ní nepochybně hrálo i jeho společenské postavení, schopnosti a povaha, díky které byl mezi lidmi oblíben.
Bibliografie:
Švaříčková-Slabáková, Radmila: Rodinné strategie šlechty. Mensdorffové-Pouilly v 19. století. Praha: Argo, 2007.
Švaříčková-Slabáková, Radmila: Rod Mensdorff-Pouilly a boskovický velkostatek. In: Ott, Matěj, Markéta Malachová a Roman Malach: Boskovice 1222–2022. Boskovice: město Boskovice ve spolupráci s Muzeem regionu Boskovicka, 2022.
Švaříčková-Slabáková, Radmila: Šlechtic – Příklad Huga Mensdorffa-Pouilly. In: Fasora, Lukáš, Jiří Hanuš a Jiří Malíř. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008.
Brichtová, Dobromila: Zámek Mikulov. Mikulov: Regionální muzeum v Mikulově, 2015.
Brichtová, Dobromila: Pod tvými ochrannými křídly. Od loretánského kostela k hrobce Dietrichsteinů v Mikulově. Mikulov: Turistické informační centrum, 2014.
Steiner, Petr: Hrabě Hugo Kálnoky de Köröspatak (1844–1928). Život a osudy šlechtice na konci 19. století. Časopis Matice moravské 141/1, 2022.