Social mobility of elites

Maximilian Obentraut (1795–1883). Záhadný původ krajského prezidenta

Nemanželský původ představoval v moderní společnosti 19. století stále jedno z největších společenských stigmat, které si s sebou jedinec mohl do života přinést. Absence otce, prekarita rodinného zázemí většinou spojená s nedostatkem finančním prostředků a složitou obživou matky a dítěte, nedávaly příliš dobré vyhlídky k společenskému uplatnění jedince, pokud se vůbec dožil dospělého věku. K tomu přistupovaly i různá omezené týkající se studia, stipendií či přijetí do služby, které vyžadovaly přeložení křestního listu a při nichž okamžitě vyšlo najevo, z jakých poměrů uchazeč pochází. Jistou výjimku v tomto ohledu představovaly nemanželské děti vyšších společenských vrstev, ilegitimita v prostředí panovnického dvora a aristokracie byla sice z hlediska církve neméně nežádoucí jako u běžného obyvatelstva, nicméně možnosti, jak se o dítě postarat, zde byly mnohem širší. Početí a porod nemanželského dítěte byl navíc v průběhu osvícenských reforem zbaven trestněprávního postihu a demografové v tomto ohledu hovoří i o první sexuální revoluci, kdy se křestní matriky začaly plnit dětmi, u nichž zůstávalo pole pro otce prázdné.

Jako nemanželské dítě přišel na svět 12. října 1795 i Maximilian Obentraut. Narodil se v zájezdním hostinci na náměstí v západočeské Kdyni za dramatických okolností. Matrika křtu je v tomto ohledu velmi skoupá, otec dítěte chybí a jako matka je udaná jistá Anna, dcera panského vrchního Františka Obentrauta z Mnichova Hradiště. Jde však zjevně o vymyšlené jméno, žádného takového úředníka nelze v archivních pramenech dohledat. Pozdější zářná úřední kariéra Maximiliana (pojmenovaného podle patrona v den svého narození) dala příčinu celé řadě dohadů a spekulací o jeho původu, které se dokonce dočkaly i beletristického zpracování místním spisovatelem a katolickým duchovním Jindřichem Šimonem Baarem (1869–1925). Ve svém románu Lůsy barvitě popisuje jak narození chlapce, tak i jeho pozdější výchovu a vzdělání.

Lze předpokládat, že Baar ve svých historických románech zprostředkoval místní vyprávění či příběhy, které se mohl dozvědět od svých kolegů duchovenského stavu a které je ostatně možno i podepřít celou řadou nepřímých důkazů a podivných okolností souvisejících s Obentrautovým původem a jeho úřední kariérou. Jeho matku totiž někteří z dalších autorů identifikují jako hraběnku Marii Annu Stadionovou (1775–1841), mladou manželku Jana Filipa II. ze Stadionu (1763–1824), bývalého císařského vyslance, jež pobývala na stadionském panství v Koutu na Šumavě, vzdáleném jen několik kilometrů od Kdyně. Její těhotenství v době manželovy dlouhodobé nepřítomnosti představovalo samozřejmě vážný problém, který bylo nutné pokud možno co nejvíce utajit. Během cesty na utajené místo však – alespoň podle místní tradice – došlo k překotnému porodu. Hraběnka byla proto nucena přivést dítě na svět nečekaně v zájezdním hostinci, její komorná si však vymínila uzavřenou místnost, do níž umožnila přístup jen místní porodní bábě a knězi. Druhý den zrána matka své dítě opustila, novorozeného chlapce se ujala porodní bába, jejíž syn mu šel společně se servírkou z hostince za kmotry. Křest provedl přímo v hostinci ještě ten den místní kněz, kaplan Martin Hufner. Ten se pak dítěte také následně ujal, podle Baara mu jej matka přímo svěřila, když ji po porodu vyzpovídal a poskytl rozhřešení.

V péči římskokatolického duchovního strávil mladý Obentraut dětství i mládí, společně s ním přešel ve třech letech roku 1798 na blízké poutní místo Tanaberk, kde se Hufner stal farářem u kostela sv. Anny. Jeho pěstoun jej zřejmě zpočátku i vzdělával a následně podpořil jeho studium v Domažlicích na hlavní škole a v Plzni na piaristickém gymnáziu. Po absolvování gymnázia se Obentraut přihlásil na právnickou fakultu do Vídně, což se jeví jako přinejmenším nezvyklá volba. Studovat práva totiž mohl i na pražské univerzitě, kde by mu navíc jeho pěstoun mohl snadno zajistit i dobré přijetí u svých přátel z řad českých duchovních a přátel první obrozenecké generace, odchod do Vídně byl v tomto ohledu nepochybně finančně nákladnější variantou.

Maximilianu Obentrautovi se dostalo i jako nemanželskému dítěti prvotřídního vzdělání, k čemuž jeho pěstouna nepochybně vedla snaha zajistit sirotkovi do budoucna uplatnění v tehdejší stavovské společnosti. Aby budoucí profesní dráhu mladého studenta nic nenarušovalo, bylo nutné nějakým způsobem získat i nepravý křestní list, uvádějící smyšlené rodiče: otce Karla Obentrauta, c. k. rytmistra kyrysnického pluku, a matku Annu roz. Herold.

Falešný výpis z křestní matriky musel absolvovaný jurista použít zřejmě již při vstupu do státních služeb, když se ve svých 26 letech stal aspirantem Krajského úřadu v Mladé Boleslavi. Zde začala jeho kariéra úředníka politické správy. V únoru 1849 jej tehdejší ministr vnitra Franz Seraf hrabě Stadion (1806–1853) – pokud bychom přistoupili na možnou spřízněnost Obentrauta s hraběcí rodinou Stadionů, tak by Franz byl jeho polovičním bratrem – navrhl na pozici novobydžovského krajského hejtmana. V té době již Stadion připravoval komplexní reformu veřejné správy, která po zrušení poddanských svazků ztratila své tradiční uspořádání formou panství a magistrátů královských měst. Třebaže tedy bývalým krajům v podobě z poloviny 18. století již bylo vyměřeno jen několik měsíců života, zajistil si Obentraut svým jmenováním výhodnou startovní pozici do nového systému. V něm zaujal nejprve místo jednoho ze sedmi krajských prezidentů, kteří měli ve Stadionově představě uspořádání monarchie hrát zcela klíčovou roli (ještě důležitější než samotní místodržitelé).

S nástupem Alexandra Bacha (1813–1893) do funkce ministra vnitra a vyhlášením organického zřízení tzv. Silvestrovskými patenty bylo zřejmé, že dojde k další přestavbě struktury veřejné správy. V té době byl Obentraut povolán do funkce šéfa zemské vyvazovací komise. V této pozici měl na starosti složitý systém vypořádání poddanských povinností a závazků vůči bývalým vrchnostenským majitelům, jejichž tíži a vyplacení na sebe částečně převzala i země a státní správa. V hodnosti ministerského rady a krajského prezidenta se Obentraut zařadil mezi nejvýše postavené úředníky země, kteří byli v přímém kontaktu s místodržitelem i ministrem vnitra. Především místodržitel si cenil svého úředníka, a tak Obentrautovi v lednu 1853 přibyla znovu i funkce krajského prezidenta, tentokrát klíčového pražského kraje, a následně i pozice v tzv. organizační komisi připravující nové správní uspořádání. Za tyto zásluhy jej o rok později císař odměnil rytířským křížem Lepoldova řádu, který Obentrautovi dával automatickou možnost nobilitace. Úředník toho záhy využil a byl v roce 1855 povýšen do rytířského stavu, o jeho skutečném původu, respektive o jeho údajných předcích však nobilitační podklady neobsahují žádné údaje.

Maximilian Oberntraut se z pozice nemanželského dítěte dokázal zařadit mezi společenskou elitu své doby. Jeho vysoké postavení v rámci nově budované státní správy se promítlo i do možností uplatnění jeho dětí. Ze čtyř synů, kteří se dožili dospělosti, tři vystudovali právnickou fakultu v Praze a stejně jako jejich otec nastoupili službu u politické správy. Maximilian sice po několika letech praxe zvolil kariéru notáře, zbylí dva zůstali věrni službě státu a císaři a dosáhli neméně významných postů jako jejich – nemanželský – otec.

Literatura

Gustav Hofmann, Ještě k původu a životě Maxmiliána Obentrauta, Sborník Muzea Chodska v Domažlicích, 1997, s. 18–23.

Jan Prokop Holý, „Záhadná“ osobnost rytíře Maxmiliána z Obentrautu, Zpravodaj města Horšovský Týn 2005, č. 3, s. 16.

Rudolf Šlajer, Tajemný příběh rytíře Maxmiliána, Kdyňsko 5 (2009), č. 1, s. 8.

Klement Bachofen von Echt nepatřil mezi výrazné politické persony své doby. Působil sice jako poslanec hned dvou parlamentních těles – českého zemského sněmu a říšské rady ve Vídni, toto jeho angažmá vyplývalo spíše z jeho niternějšího zájmu, jímž bylo podnikání v oblasti cukrovarnictví. Svůj první mandát získal hned při volbách do městské kurie (obvod Varnsdorf) českého zemského sněmu v roce 1861, který ho následně jako zástupce ústavověrné německé strany delegoval i do poslanecké sněmovny říšské rady. Poté, co v roce 1863 zakoupil velkostatky Svinaře a Lhotka na Berounsku, kandidoval v dalších volbách již vždy pouze do velkostatkářských kurií. V říšské radě zůstal pouze do roku 1869, pak se právě z důvodu podnikání, které mu neumožňovalo dlouhodobě pobývat ve vzdálené Vídni, vzdal svého mandátu. Naproti tomu v českém zemském sněmu působil s přestávkou let 1870–1872 až do roku 1883.

SOkA Sokolov, R. Dotzauer, s-1-c

Více než Bachofenova politická kariéra je zajímavá příbuzenská síť, která se okolo jeho osoby vytvořila, neboť je až neuvěřitelné, kolik veřejně činných osob, poslance nevyjímaje, patřilo do širší rodiny Bachofenů. Popis těchto příbuzenských vazeb tak odkrývá mimořádnou personální provázanost elitních osob působících v 19. století a ukazuje, že elitní vrstva byla v tehdejší době velice úzká. Bez zajímavosti rovněž není, že tyto příbuzenské vazby překračovaly nejen pomyslné národnostní hranice, ale i hranice zemské.

Rod Bachofenů von Echt má velmi dlouhou historii. Původně pocházel z Limburska, území dnes rozděleného mezi Belgii a Nizozemí. Do šlechtického stavu byla rodina povýšena někdy na přelomu 15. a 16. století, kdy již sídlila převážně v Durynsku. Geografický záběr jejích členů byl ovšem mnohem širší. V 18. století například nacházíme příslušníky tohoto rodu v dánských diplomatických službách. Začátkem 19. století se první příslušník tohoto rodu usadil i v Čechách. Šlo o Abunda Bachofena von Echt (1778–1850), který pocházel z Ehrenbreitsteinu u Koblenze, nicméně odtud uprchl poté, co se zapletl do spiknutí proti Napoleonovi. Útočiště získal ve službách pražského arcibiskupa, na jehož panství Rožmitál pod Třemšínem působil jako nadlesní. Stejného spiknutí se společně s Abundem účastnil i jeho přítel Anton Reiss (1778–1822), jenž také opustil Porýní a stejně jako on se usadil na panství Rožmitál pod Třemšínem, kde působil jako šichtmistr. V roce 1806 se zde oženil s Abundovou sestrou Marií (1779–1836).[1] Toto manželství se ukázalo jako klíčové pro českou vlasteneckou společnost, neboť z šesti narozených dětí se dospělosti dožily tři dcery, tedy sestřenice Klementa Bachofen von Echt, které se všechny provdaly za muže, kteří měli ve své době významné místo v národní české společnosti i politice.

Nejstarší dcera Johanna Reiss (1809–1849) si v roce 1828 vzala advokáta Josefa Friče (1804–1876), a stala se tak mj. matkou známého revolucionáře z roku 1848 Josefa Václava Friče (1829–1890). Dle pamětí J. V. Friče se jeho prarodiče identifikovali s českou společností, přestože se sami česky nenaučili. A. Reiss se měl přátelit s Janem Jakubem Rybou, (1765–1815), významným českým hudebním skladatelem, který v Rožmitále působil jako městský písař a učitel. Poté, co se Reissovi po roce 1817 přestěhovali do Prahy, dbali i zde na to, aby dcerám zajistili učitele češtiny. Touto cestou se ve 20. letech do rodiny doslal i budoucí advokát Josef Frič, který v Praze studoval filozofickou fakulta a následně práva. Josef Frič se velmi brzy zařadil do české vlastenecké společnosti. V roce 1848 byl členem tzv. Svatováclavského (Národního) výboru a získal i volený poslanecký mandát do Českého zemského sněmu v roce 1848, který se ovšem nikdy nesešel. Poslancem se tedy stal až po obnovení ústavnosti v roce 1861 a mandát v městské kurii Českého zemského sněmu se mu za českou Národní stranu v městské kurii (obvod Praha: Nové Město) dařilo opakovaně obhajovat až do smrti. Josef Frič měl do rodiny Reissových přivést i svého vrstevníka Václava Staňka (1804–1871), budoucího lékaře, který se v roce 1832 oženil s Karolinou Reiss (1813–1868). I Václav Staněk se krátce zapojil do politického dění, když v roce 1848 získal poslanecký mandát jak na Českém zemském sněmu, tak na Ústavodárném rakouském říšském sněmu ve Vídni.

Nejvýznamnější dcerou Reissových byla nejmladší Antonie (1817–1852), jež je známá pod pseudonymem Bohuslava Rajská. Antonii bylo dopřáno vzdělání, které bylo pro ženy v této době neobvyklé. Patřila do okruhu tzv. české budečské školy vedené Karlem Slavojem Amerlingem (1807–1884). V roce 1843 otevřela soukromou dívčí školu, která byla první nejen v Praze, ale i v celých Čechách. V roce 1845 se provdala za ovdovělého Františka Ladislava Čelakovského (1799–1852), významného českého obrozeneckého básníka, který v době sňatku působil coby profesor slovanské literatury na univerzitě ve Vratislavi. Synem tohoto páru byl český právní historik Jaromír Čelakovský (1846–1914), jenž se angažoval jako mladočeský politik, když byl v letech 1878–1889 (za venkovskou kurii) a 1895–1911 (za městskou kurii) poslancem Českého zemského sněmu a v letech 1879–1881, 1900 a 1907–1911 i poslancem říšské rady.

Zakotvení Marie Reissové roz. Bachofen von Echt v české společnosti bylo z hlediska její širší rodiny výjimečné. Ostatní příbuzní již německé kulturní prostředí neopustili, naopak bývali ve své době často považováni za významné protagonisty němectví. Mariin mladší bratr Karl Bachofen von Echt (1786–1860), se usadil v Severním Porýní-Vestfálsku, a to na zámečku Geist ležícím mezi městy Oelde a Ennigerloh poblíž Münsteru, jenž od roku 1803 patřil pruskému státu. Karl se v roce 1815 oženil s dcerou knížecího správce Wilhelmine Vonnegut (1795–1851), s níž přivedl na svět šest synů a šest dcer. Až na jednoho syna a jednu dceru se všichni tito potomci dožili dospělosti, což bylo v tomto období spíše výjimečné.

Jako třetí v pořadí se Karlovi a Wilhelmine narodil syn Klement Bachofen von Echt (1819–1886), který se krátce po svých dvacetinách rozhodl přesídlit do Čech za svým strýcem Abundem, jenž se nikdy neoženil a byl v tu dobu majitelem vinic ve Střešovicích (nyní součást Prahy). V roce 1846 se Klementovi podařilo uzavřít velmi výhodný sňatek, když se jeho vyvolenou stala o tři roky starší, tedy již třicetiletá, Malvine Richter (1816–1893), která byla dcerou velkoobchodníka a majitele cukrovaru na (dnes) pražské Zbraslavi Antona Richtera (1782–1846). Klement se tak přiženil do velmi zajímavé rodiny. Jeho švagrem se totiž stal Anton Mansuet Richter (1810–1880), jenž sice zdědil otcův cukrovar, ale od druhé poloviny 60. let ho více zajímala politika. V letech 1867–1878 byl poslancem Českého zemského sněmu, když v kurii obchodních a živnostenských komor zastupoval pražskou OŽK. Sňatkem s Malvinou se Klement dostal do přízně i s pražským advokátem Karlem Schlosserem (1807–1876), jenž byl od roku 1835 ženatý s Malvininou starší sestrou Eleonorou (1812–1884) a jako velkostatkář zasedal v letech 1867–1873 na českém zemského sněmu i v říšské radě. V manželství K. Schlossera a Malviny přišlo na svět osm dětí, přičemž je zajímavé, že hned tři dcery se provdaly za poslance: Eleonora Schlosser (1839–1926) v roce 1858 za velkostatkáře Ernsta Theumera (1833–1904), jenž byl bratrancem dalších tří poslanců (Emila Theumera, Josefa Theumera a Leo Theumera), Malvina Schlosser (1841–1879) v roce 1862 za pražského advokáta Jaroslava Rilke von Rüliken (1833–1892) a Helena Schlosser (1844–1932) též v roce 1862 za Friedricha Leitenbergra (1837–1899), majitele kartounky v Kosmonosích.

Klement Bachofen se nejpozději od roku 1852 stal spolumajitelem zbraslavského cukrovaru,[2] k čemuž zanedlouho přibylo i vlastnictví cukrovaru v Líbeznicích ležících severně od Prahy. Zde mohl využít odbornosti svého bratra Karla Bachofena (1830–1922), který rovněž přesídlil do Prahy, aby na místní univerzitě v letech 1848–1853 studoval chemii. Po skončení studií využil možnost praxe v bratrově cukrovaru, kde až do poloviny 60. let působil jako ředitel. Poté se však cesty obou bratrů rozdělily, neboť od roku 1865 se Karl přesunul do vídeňského Nussdorfu, kde se zapojil do podnikání spojeného s rodinou jeho manželky. Karl se totiž v roce 1859 oženil s Albertinou Bosch (1839–1925), dcerou Franze Bosche (1790–1860), majitele pivovaru ve vídeňském Nussdorfu, jenž se postupně stal jedním z nejvýznamnějších pivovarů v Rakousku. Karel se tímto svým sňatek stal součástí dalšího významného rodinného klanu. V době příchodu Karla Bachofena do Vídně již pivovar převzal Franzův syn Rudolf Bosch (1841–1877), který se v roce 1866 oženil s Karoline Bayer (1839–1906), dcerou pražského obchodníka Josefa Bayera (1810–1874). Bez zajímavosti není, že Karolinina matka Karoline Kolb (1817–1844) byla sestrou manželky výše uvedeného Antona Mansueta Richtera. Boschovi a Bayerovi však byli spřízněni ještě před tímto sňatkem. Po smrti své první manželky se Josef Bayer totiž v roce 1847 oženil s Josefou Bosch (1826–1881), vlastní sestrou Rudolfa i Albertiny. Vzájemné vztahy byly pak dovršeny v roce 1887 svatbou Josefa Wilhelma Bayera (*1853, †po 1942), syna Josefa a Josefy, s Alexandrinou (1858–1926), dcerou Klementa Bachofena. Těsně před touto svatbou J. W. Bayer působil coby okresní komisař na ministerstvu vnitra ve Vídni, odkud přešel na české místodržitelství. V roce 1893 byl následně jmenován okresním hejtmanem v České Lípě.

Po předčasné smrti Rudolfa Bosche bylo směřování nussdorfského pivovaru ovlivňováno především Karlem Bachofenem. Toho následně vystřídal jeho syn Adolf Bachofen (1864–1947), jenž pivovar řídil do roku 1908 a poté se stal předsedou správní rady nově založené akciové společnosti Liberecko-Vratislavické a Jablonecké pivovary ve Vratislavicích nad Nisou (Reichenberg-Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien Aktien-Gesellschaft in Maffersdorf). Karel Bachofen s Nussdorfem spojil nejen svoji podnikatelskou činnost, velmi dobře se integroval i do místní společnosti a zapojil se také do komunální politiky. V letech 1872–1890 byl poslední starostou Nussdorfu před jeho připojením k Vídni, po ztrátě nussdorfské samostatnosti byl činný i ve vídeňském obecním zastupitelstvu.

V 90. letech se Bachofenové příbuzensky spojili s dalšími významnými německými rodinami, neboť Karlův syn August Bachofen von Echt (1866–1933) se v roce 1893 oženil s Helene Polak (1867–1927), dcerou pražského advokáta a velkostatkáře Otto Polaka (1839–1916), jenž opakovaně v letech 1879–1897 vykonával poslanecký mandát v městské kurii říšské rady (obvod Sokolov, Loket) za německou liberální stranu. Otto Polak byl napojen na řadu dalších poslanců. Oženil se s Annou Richter (1842–1900), dcerou továrníka na pražském Smíchově Franze Richtera (1809–1861), která byla zároveň sestrou Alexandra Richtera (1843–1914), jenž působil ve vedení ústředního pražského německého spolku tzv. německého kasina (Deutsches Haus) a v 80. letech se rovněž zapojil do politiky. Na Českém zemském sněmu zasedal v kurii obchodních a živnostenských komor v letech 1883–1889 za německou liberální stranu a pak znovu v letech 1892–1908. V letech 1909–1914 byl i členem Panské sněmovny. Alexandrova dcera Hedwig (nar. 1871), se v roce 1891 provdala za advokáta a velkostatkáře Franze Schmeykala (1865–1931), jenž byl synem advokáta a velkostatkáře Franze Schmeykala (1826–1894), který hájil zájmy Ústavověrné strany na Českém zemském sněmu od roku 1861 až do své smrti, byl zakladatelem a prvním starostou německého kasina a obecně platil za vůdce českých Němců. Bez zajímavostí není ani to, že nejmladší syn Karla Bachofena Reinhard (1877–1947), jenž byl majitelem panství u Štýrského Hradce, se v roce 1904 oženil s Alicí Pfizer (1876–1959), dcerou Karla/Charlese Pfizera (1824–1906), který z Německa odešel do amerického Brooklynu, kde v roce 1849 společně se svým bratrancem založil budoucí farmaceutický koncern Pfizer.

Ze sourozenců Klementa Bachofena se do Čech přestěhovala i jeho mladší sestra Gertrude (1832–1894). V roce 1864 se provdala za pražského advokáta Franze Schreitera (1835–1883). Schreiterovým švagrem a též i spolužákem byl advokát Alois Funke (1834–1911), jenž žil v severočeských Litoměřicích, kde byl v letech 1893–1911 i starostou. Zároveň od roku 1880 až do své smrti zasedal za městskou kurii českého zemského sněmu (obvod Litoměřice) a od roku 1894 byl rovněž do své smrti i poslancem říšské rady, kde hájil zájmy německé liberální strany.

Pokud jde o samotného Klementa Bachofena, ten v 50. letech zakoupil dům na Starém Městě pražském čp. 331 na Františkově (dnešním Smetanově) nábřeží, který se na několik desítek let stal útočištěm pro celou jeho rodinu. Od konce 50. let Klementa nacházíme v různých institucích spjatých s veřejným životem. V letech 1859–1862 byl viceprezidentem obchodní a živnostenské komory v Praze, od roku 1861 držel poslanecký mandát na Českém zemském sněmu i říšské radě, v roce 1862 se stal zakládajícím členem německého kasina, v roce 1863 pak koncesionářem české Severní dráhy (v letech 1884–1886 byl pak jejím prezidentem). Ve stejném období pak zakoupil i již zmínění statky Svinaře (okres Hořovice) a Lhotka (okres Kladno).

Bylo to zároveň období, kdy začaly dospívat Klementovy děti. V manželství s Malvínou Richterovou přišli v letech 1847–1858 na svět dva synové a tři dcery. Všechny děti se dožily dospělosti, i když syn Klement (1851–1869) zemřel již jako osmnáctiletý. Druhý syn Karl (1854–1909) vystudoval právnickou fakultu pražské univerzity, působil například jako člen správní rady České eskomptní banky. Nikdy se neoženil a žil z výnosů rodinných velkostatků. Platil však za předního představitele německého pražského života, dlouhá léta byl činný i jako tajemník volebního výboru ústavověrných velkostatkářů. Skončil tragicky, neboť se v domě na pražském vltavském nábřeží, kde žil od dětství, zastřelil.

Dům na dnešním Smetanové nábřeží čp. 331 na Starém Městě pražském

Šlo o dům, v němž našly v dospělosti útočiště i dvě z jeho vdaných sester. První z nich byla již zmíněná Alexandrina Bayer, druhá nejstarší sestra Malvine (1847–1921), která se v roce 1883 provdala za Josefa von Höflera (1844–1936), jenž v době svého sňatku působil jako radní tajemník Vrchního zemského soudu v Praze a později zastával pozici prezidenta krajských soudů v Mostě a v České Lípě. Josef byl synem známého německého historika Konstantina von Höflera (1811–1897), který přednášel nejprve na univerzitě v Mnichově a poté byl v roce 1851 rakouským ministrem kultu a vyučování Lvem Thunem povolán jako profesor historie na pražskou univerzitu. Konstantin Höfler byl v letech 1865–1869 rovněž poslancem městské kurie Českého zemského sněmu (obvod Chomutov, Vejprty a Přísečnice) a znovu se sem vrátil v letech 1871–1872 jako virilista z titulu funkce rektora Karlo-Ferdinandovy univerzity. Od roku 1872 až do své smrti byl i členem panské sněmovny říšské rady. Posledním dítětem Klementa Bachofena byla dcera Klementine (* 1849, † po 1913), která se v roce 1878 provdala za Emanuela Ullmanna (1843–1913), profesora trestního práva na univerzitě v Innsbrucku, jenž později působil i na univerzitě ve Vídni a Mnichově.

Zajímavý pohled do soužití několika různých domácností obývajících dům čp. 331 na Starém Městě pražském i do podoby bytové kultury tehdejší pražské elity nám umožňuje sčítání lidu z roku 1890, tedy z doby, kdy byl Klement Bachofen von Echt již čtyři roky po smrti. V domě, který v té době patřil vdově po Klementovi Malvině, bylo celkem pět bytových jednotek. V přízemí byl umístěn byt, který se skládal z jednoho pokoje a kuchyně a byl určen pro tehdy 62letého domovníka německé obcovací řeči, jenž zde žil se stejně starou manželkou a českou šestadvacetiletou služkou. Ve zvýšeném přízemí byl umístěn byt zetě majitelky domu Josefa W. Bayera, k němuž patřilo 6 pokojů, 3 kabinety (komory), 1 předpokoj a 1 kuchyň. Kromě J. W. Bayera a jeho manželky v něm žily i jejich dvě děti – téměř dvouletý syn a půlroční dcera – a též 29letý Adolf Bayer, bratr Josefa, který se živil jako lesní soukromý úředník. Domácnost doplňovaly ženy patřící k služebnému personálu. Dvě z nich byly sestry pocházející z Benešovska u Prahy a udávající jako obcovací řeč němčinu – starší 38letá zastávala pozici pokojské, mladší 31letá působila jako kuchařka. Zbývající dvě dívky byly najaty jako chůvy – 33letá německy mluvící dívky z Litoměřicka a česky mluvící 23letá dívka z Černého Kostelce. Lze předpokládat, že Bayerovi tento byt užívali od svatby v roce 1887 až do roku 1893, kdy se kvůli služebnímu postupu stěhovali do České Lípy.

První patro bývalo vyhrazeno pro nejreprezentativnější byt. V tomto případě šlo o prostor, který se skládal z 11 pokojů, 1 komory, 2 předpokojů a 1 kuchyně. Obývalo ho celkem 15 osob. Předně zde žila 74letá majitelka domu Malvine Bachofen von Echt. Kromě ní patřil do rodiny už jen její 46letý syn Karl. V domácnosti byla dále přítomná 71letá Elise Hiltz (1819–1912), která pocházela ze Švýcarska (z Courtelles v kantonu Bern) a byla jí přisouzena role společnice. Zbytek domácnosti tvořil služebný personál: německy mluvící 33letá pokojská z Prahy, česky mluvící 43letá kuchařka z Příbramska, česky mluvící 26letá pomocnice kuchařky pocházejí od Hořovic a německy mluvící 27letý služebník od Podbořan. Zbylých osm osob tvořilo jednu česky mluvící rodinu, jejíž hlavou byl 37letý kočí Václav Soukal (přímo v domě byli drženi i dva valaši). Spolu s ním zde žila jeho 39letá manželka a šest dětí ve věku od 1 roku do 16 let, přičemž u 14leté dcery bylo uvedeno, že sloužila jako chůvička, i když není zřejmé, o jaké děti se starala. Tuto rodinu majitelé domu zřejmě poznali v Líbeznicích, kde měl Klement Bachofen pivovar, neboť jejich děti se narodily právě zde.

Čtvrtý byt se nacházel ve druhém poschodí a skládal se ze 4 pokojů, 1 komory a 1 kuchyně. Od roku 1874 ho obývala pravděpodobně nepříbuzná rodina 62letého bývalého nájemce hospody z durynského města Schleiz, jenž v bytě žil s 57letou manželkou, 24letou dcerou a 24letou služkou pocházejí od Blatné. Poslední byt, který byl rovněž umístěn ve druhém patře, měl 5 pokojů, 1 předpokoj a 1 kuchyni. Žila zde rodina nejstarší dcery Klementa Bachofena Malviny provdané Höfler. I když její manželství s Josefem Höflerem trvalo již víc než šest let, bylo bezdětné, takže v bytě s nimi žila pouze 42letá kuchařka z Domažlicka a 33letá pokojská z Jindřichova Hradce, obě německy mluvící.

O deset let později se osazenstvo domu radikálně změnilo, neboť Malvine Bachofen von Echt v roce 1893 zemřela a obě její dcery následovaly své manžele na nová místa jejich působení – do České Lípy neodešla jen rodina Josefa W. Bayera, ale od roku 1897 zde po krátkém ročním intermezzu v Mostě působil jako prezident krajského soudu i Josef Höfler. Karl Bachofen von Echt zde tak z celé rodiny zůstal sám. Společnost mu i po deseti letech tvořila již jen 81letá Elise Hiltz, která byla ve sčítání roku 1900 charakterizována jako hospodyně. Kromě ní žila v domácnosti již jen 31letá služka a 32letá kuchařka, které obě udávaly za obcovací řeč češtinu. Je vysoce pravděpodobné, že Elise Hiltz zůstala s Karlem Bachofenem až do jeho smrti. Zemřela totiž až v srpnu 1912, kdy jí bylo téměř 93 let, ve Vídni. Z úmrtního matričního zápisu vyplývá, že bývala chůvou, takže je pravděpodobné, že vychovala všechny děti Klementa Bachofena. Ty se o ni nakonec také postaraly. Dožila totiž v domě, který v roce 1911 poté, co byl její manžel penzionován, koupila Alexandrina Bayer roz. Bachofen. Sama Alexandrina zde také v roce 1926 zemřela.

Začátkem 20. století se po sto letech svého působení rod Bachofenů z českých zemích stahuje. Po sebevraždě Klementova syna Karla sice stále ještě působil coby předseda správní rady ve vratislavickém pivovaru Karlův bratranec Adolf, jenž podobně jako Karl zůstal bezdětný. Adolf se od 20. let se však stále více zajímal o paleontologii a v 61 letech obhájil doktorskou práci na univerzitě ve Vídni. Do Vídně se přestěhovaly i Klementovy dcery Alexandrina Bayer a Malvina Höfler, které zde obě zemřely.

[1] Frič, Paměti I, Praha 1957, s. 38.

[2] Centralblatt der Land- und Forstwirthschaft in Böhmen, 8 Nummer, 1852, s. 4

Gheorghe Baiulescu

Gheorghe (George) Baiulescu se narodil v roce 1855, pravděpodobně v Brašově/Kronštadtu, jako druhé dítě kněze Bartolomeu Baiula či Baiulescu (1831–1909) a Eleny Gheorghiu (1834–1920), dcery rumunského obchodníka z Valašska. V roce 1855 byl Bartolomeu farářem pravoslavného kostela v Zărnești, 30 km od Brašova, významného sedmihradského města se značným zastoupením německého, maďarského a rumunského obyvatelstva. O dva roky později však začal působit jako kněz v kostele svatého Mikuláše v Brašově, kde byl jeho syn Gheorghe pokřtěn. Baiulescuovi měli čtyři děti: Ioana (1852–1911), Gheorghe, Mariu (1860–1941) a Romuluse (1863–1941). Díky tomu, že jejich matka pocházela z oblasti na jih od Karpat, byla rodina úzce spjata s Rumunskem, i vzhledem k tomu, že Brašov ležel v blízkosti hranic Rumunska s habsburskou říší. Žádný ze tří chlapců nepokračoval v kněžské dráze svého otce. Ioan, který vystudoval Vysokou školu technickou ve Vídni (1872–1877), se usadil v Rumunsku a stal se uznávaným odborníkem na stavbu mostů a železnic. Působil jako generální inspektor na Ministerstvu veřejných prací a byl profesorem na Škole mostů a silnic. Jeho bratr Romulus se rovněž přestěhoval do Rumunska, kde se stal inženýrem na Ministerstvu veřejných prací a později měl na starosti správu železniční sítě. Významnou osobností Sedmihradska byla i jejich sestra Maria Baiulescu. Proslavila se svou rozsáhlou filantropickou činností, která mezi jiným zahrnovala péči o sirotky a podporu ženské emancipace.

Bartolomeu Baiulescu

Gheorghe vystudoval rumunské gymnázium a střední školu v Brašově, kde v roce 1872 odmaturoval jako první ve třídě. Poté se rozhodl pro studium medicíny, nikoli však v Bukurešti nebo Budapešti, ale ve Vídni, kde se specializoval na balneologii pod vedením doktora Wilhelma Winternitze (1835–1917). Vedle studia lékařství navštěvoval Gheorghe, který byl nadaným houslistou, také vídeňskou konzervatoř. Byl také vášnivým provozovatelem klasické hudby, o které publikoval řadu článků. V roce 1880, po návratu do Sedmihradska, byl jmenován lékařem pro rumunské školy v Brašově, kde zároveň působil jako profesor hygieny. Baiulescu sehrál zásadní roli ve zkvalitnění vzdělávání rumunských žáků a zlepšování celkového zdravotního stavu obyvatel Brašova. Podařilo se mu to díky založení Lázní správy rumunských škol, jejichž součástí byly také léčebné lázně přístupné veřejnosti. Získal si tak uznání v Sedmihradsku i v Rumunsku. V roce 1893 byl jmenován okresním lékařem. Jeho věhlas značně vzrostl zejména poté, co v roce 1904 vyšla v Bukurešti jeho kniha "Lékařská vodoléčba".

Radní náměstí (Piaţa Sfatului) v Brašově ve 20. letech 20. století, România Ilustrată, duben 1929

V roce 1885 se oženil s Marií (?–1929), dcerou Manole Diamandiho, bohatého obchodníka, předsedy obchodní a průmyslové komory, filantropa a politika úzce spjatého s rumunskou Národní stranou Sedmihradska. Manole Diamandi měl k Rumunsku silný vztah, a to nejen kvůli svým obchodním zájmům. Štědrými příspěvky také podporoval válku za nezávislost (1877–1878). Za zmínku stojí, že rodiny Baiulescu a Diamandi se znaly již dlouho před zmiňovaným sňatkem. Maria, Gheorgheho manželka, se také věnovala filantropii. V tisku však není snadné odlišit, kdy šlo skutečně o její aktivity, které šlo snadno zaměnit s činností její švagrové Marie B. Baiulescu.

Dům Baiulescu, svatební dar od Manole Diamandiho, https://www.metropola.ro/ro/ghid/brasov/descopera/turism/muzee/casa-baiulescu-/1637/

Jako zastánce národnostních práv rumunské menšiny v Maďarsku podpořil Baiulescu v srpnu 1916 jednoznačně vstup Rumunska do první světové války proti Rakousku-Uhersku. Měl vazby na rumunskou politickou elitu, zejména na liberály, včetně inženýra Ionela I. C. Brătianu (1864–1927), který byl v letech 1914–1918 předsedou vlády (a později zastával tentýž úřad v letech 1922–1926 a 1927). Ionel Brătianu byl kolegou Gheorghových bratrů na ministerstvu veřejných prací. V srpnu 1916, za rumunské vojenské správy, byl Gheorghe Baiulescu jmenován starostou Brašova. Jako starosta však byl o měsíc později nucen následovat ustupující rumunská vojska. V květnu 1917 společně s Octavianem Gogou a Severem Bocu založil v Moldavsku Národní výbor Rumunů v Rakousku-Uhersku a působil jako jeho předseda. Cílem jeho politické činnosti bylo podporovat Rumuny v Sedmihradsku a přesvědčit je, aby se vzdali věrnosti habsburské monarchii ve prospěch rumunského státu. Kromě politiky se naplno věnoval také svému povolání lékaře, pracoval v nemocnicích v Iași, Oděse a Kišiněvě (v Besarábii). Za svou lékařskou službu byl povýšen do hodnosti lékaře podplukovníka.

Za první světové války se Baiulescu jako bývalý starosta Brašova stal jednou z význačných osobností sedmihradské emigrace a politickým partnerem Brătianu. Poté co byl v lednu 1919 jmenován sedmihradskou vládnoucí radou, působil jako první prefekt brašovské župy. Tuto funkci zastával až do prosince 1920, kdy byl v Bukurešti povýšen na generálního správního inspektora ministerstva vnitra. Tuto vysokou veřejnou funkci obvykle zastávali jedinci, kteří prokázali své organizační schopnosti. Svou funkci si udržovali bez ohledu na změny ve vládě. Jako generální správní inspektor prováděl Baiulescu inspekce po celé zemi, dohlížel na prefektury a radil ministrovi a generálnímu tajemníkovi ministerstva vnitra. Stejně jako v případě Bailuesca, byli tito vysoce postavení státní úředníci v některých případech jmenováni do funkce zastupujícího župního prefekta, dokud nebyl jmenován prefekt stálý. Toto přechodné období se mohlo protáhnout na několik měsíců. Gheorghe Baiulescu takto třikrát zastával funkci zastupujícího prefekta brašovské župy (prosinec 1921 – leden 1922, únor 1923 a červenec 1923 – leden 1924). Jeho úzké vazby na členy Národní liberální strany Starého království sahají do doby před rokem 1916. Po roce 1922 se ještě zintenzivnily, i když Baiulescu působil jako stálý prefekt za různých vlád. Nejen v brašovské župě, ale i v dalších sedmihradských župách využíval po roce 1919 svého vlivu k ovlivňování jmenování prefektů a dalších hodnostářů, často ve prospěch svých předválečných kontaktů nebo známých z řad uprchlíků.

Baiulescovu společenskou a politickou angažovanost v rozvoji brašovské župy doplňovaly jeho ekonomické zájmy a různé finanční investice. Před rokem 1918 i po něm byl členem mnoha správních rad. Jeho odkaz připomíná v Brašově několik budov: dům Baiulescu, který Gheorghemu a Marii věnoval Manole Diamandi (na dnešním bulváru Eroilor, č. 33), a který později manželé Baiulescu věnovali městu Brašov; další dům, který se nakonec stal jedním z ústředí místní komunistické strany (ulice Nicolae Iorga, č. 2), a také vila, kterou si nechal postavit pro svou rodinu ve dvacátých letech 20. století (ulice Nicolae Iorga, č. 26). Ve dvacátých letech 20. století Dr. Baiulescu také sehrál klíčovou roli jako zakladatel a správce továrny na celulózu v Zărnești.

Maria a Gheorghe měli dva syny. Emil (1886–1967) vystudoval práva, získal doktorát a stal se soudcem v Brašově. Jejich druhý syn Aurel pravděpodobně také vystudoval práva. Sloužil jako kapitán jezdectva v záloze. Zdá se však, že jeho vášeň pro hazardní hry ho v roce 1932 dovedla až k sebevraždě injekcí morfia v hotelovém pokoji v Brašově. Jeho bratr Emil v té době zastával funkci předsedy brašovského soudu.

Gheorghe Baiulescu zemřel v roce 1935. Spolu s dalšími členy rodiny byl pohřben v Brašově na hřbitově u kostela svaté Paraskevy, který původně založil jeho otec.

Hrob rodiny Baiulescu, Hřbitov u kostela sv. Paraskevy v Brašově, ulice dr. Gheorghe Baiulescu, č. 16, https://scheiibrasovului.wordpress.com/tag/gheorghe-baiulescu/

Bibliografie:

Stéphanie Danneberg, “Der Kronstädter Händler Diamandi Manole (1833–1899)”, Historia Urbana, XXII, 2014, s. 341–353.

“De la înmormântarea inginerului Ioan Baiulescu”, Gazeta Transilvaniei, LXXII, č. 7, 12. ledna 1911, s. 3.

Adrian-Horia Enescu, Gabriel-Ion Necula, Prefecți ai județului Brașov de odinioară, 1919–1939, Libris Editorial, Brasov, 2019.

L.N., “O sărbătorire românească la Brașov”, Adevărul, XLIII, č. 14388, 20. listopadu 1930, s. 2.

“Dr. Med. Gheorghe Baiulescu”, Gazeta Transilvaniei, roč. XCIII, č. 120, 16. listopadu, 1930, s. 1–2.

“Sinuciderea tânărului Baiulescu din Brașov”, Universul, roč. XLIX, č. 303, 3. listopadu 1932, s. 5.

Petcan, “Dramatica sinucidere a d-rului Baiulescu”, Dimineața, XXVIII, č. 9288, 3. listopadu 1932, s. 8.

Leon Scridon starší (1863–1942) se narodil 27. listopadu 1863 v obci Feldru, v okrese Năsăud, který byl dříve (do roku 1851) součástí rakouské vojenské hranice v Sedmihradsku. Jeho život a kariéra dokládají jak sociální mobilitu v politickém a společenském rámci habsburské monarchie v rodině s tradicí v místní správě, tak příležitosti k sociální mobilitě, které se otevřely po změně režimu v roce 1919.

Odkaz: https://feldru.ro/upload/styles/thumb/thumbs/2013/02/dr.leonscridon.jpeg

Jeho dědeček z otcovy strany, Simion Scridon, byl poddůstojníkem 17. hraničářského pluku a starostou obce. Jeho otec Teodor Scridon (1834–1920) sloužil osm let v habsburské armádě (1854–1862), kde dosáhl hodnosti praporečníka. Po návratu se stal starostou obce (1865) a tuto funkci zastával téměř nepřetržitě, někdy i jako obecní pokladník, po dobu 34 let. V roce 1873 patřil k zakladatelům „Půjčovny a záložny Feldru“, první lidové banky v regionu. V roce 1863 se oženil s Nastasií Pop, s níž měl pět dětí (tři chlapce a dvě dívky).

Leon Scridon starší (nar. 1863), nejstarší z bratrů, navštěvoval základní a střední školu v Năsăudu, kde v roce 1883 absolvoval místní gymnázium. Poté pokračoval ve studiu práv na univerzitě v Kluži/Kolozsváru, kde v roce 1887 získal titul bakaláře a v roce 1889 doktorát státních (správních) věd. Během studia pobíral stipendium 200 zlatých z „fondů hraničářů“ (šlo o stipendijní fond zřízený z majetku bývalého hraničářského pluku, který byl k dispozici pouze potomkům Grenzerů, hraničářů).

V roce 1893 se jeho ženou stala Maria Jarda (1875–1950), s níž měl tři děti: Iona (nar. 1894), Elenu (nar. 1896) a Leona mladšího (nar. 1897). V letech 1887–1922 působil Leon Scridon st. ve státní správě, nejprve v Uherském království jako úředník župy Bistrița-Năsăud, poté za Rumunského království jako župní úředník a prefekt. V Uherském království probíhala jeho kariéra lineárně, tak jako u většiny tehdejších úředníků. Po dvouleté praxi v administrativě (1887–1889) byl jmenován notářem v sirotčinci (1889–1890), poté služným (Stuhlrichter/Szolgabíró) (1890–1891), župním notářem (1892–1906) a od roku 1906 do ledna 1919 vrchním župním notářem. V té době byl v regionu známý mimo jiné tím, že jeho pracovní den začínal v pět hodin ráno. V Rumunském království bylo příležitostí profesního a společenského uplatnění více. V letech 1919–1921 byl Scridon jmenován zástupcem prefekta župy Bistrița-Năsăud a 29. prosince 1921 prefektem čické župy (Ciuc). Z této pozice o měsíc později, v lednu 1922, odešel do důchodu, poté co dosáhl zákonem požadované věkové hranice (35 let služby).

Jeho vzestupná kariéra se však zejména v prvních letech po roce 1918 neobešla bez problémů. Bezprostředně po válce si bývalí předváleční rumunští úředníci udrželi své pozice a mnozí z nich postoupili ve funkci (mezi nimi i L. Scridon st.), zatímco maďarští úředníci na své funkce rezignovali nebo odešli ze země. Avšak nacionalističtí radikálové, kteří chtěli odstranit z pozic v administrativě všechny, kdo zastávali funkce v bývalém politickém režimu, na ně nepohlíželi příliš příznivě. Byť k odstranění bývalých úředníků nakonec nedošlo, pohlíželo se na ně s nedůvěrou. Nejen političtí odpůrci, ale i ozbrojené složky byly zpočátku vůči bývalým úředníkům ostražité. Zpráva rumunského dobrovolnického sboru z prosince 1918 obsahuje seznam veřejných osob rumunského původu v Sedmihradsku, kterým bylo možné věřit, že podpoří vojenské operace rumunské armády při jejím postupu na západ. Jméno Leona Scridona staršího tento seznam neobsahuje, je na něm ale uvedeno jméno jeho syna Leona Scridona mladšího, v té době studenta práv.

Nejisté hospodářské podmínky poválečných let činily toto období také náchylným ke zneužívání úřadu a spekulacím, přičemž obvinění často zasahovala i vyšší úředníky. V polovině roku 1919 se začaly šířit zvěsti o zpronevěře, podporované vysokými úředníky župy Bistrita-Năsăud v čele s prefektem a víceprefektem, kteří prostřednictvím cizích obchodníků umožnili prodej výrobků ze skladů bývalé habsburské armády a na toto zboží nezákonně vydávali vývozní povolení (zboží bylo vyvezeno ze Sedmihradska a prodáno v Bukovině). Vyšetřování trvalo téměř půl roku, L. Scridon st. byl nakonec zproštěn obvinění a znovu uveden do funkce v prosinci 1919. O několik měsíců později, 23. května 1920, v napjaté době kolem příprav pozemkové reformy, dvě až tři stovky rolníků násilně odstranily zástupce prefekta z úřadu. Poté co bylo 28 z nich zatčeno, vyšlo následujícího dne do ulic před župním úřadem více než 2000 rolníků.

Závěrečná fáze Scridonovy kariéry, funkce prefekta čické župy, se odehrála v prosinci 1921, tedy na konci druhé Averescovy vlády (13. března 1920 – 16. prosince 1921), jejíž součástí bylo rovněž radikální křídlo Rumunské národní strany vedené O. Gogou. Je možné, že ke jmenování prefektem přispěly vztahy Scridonova syna Leona ml. s tímto politickým uskupením. Krátké období, po které funkci zastával (pouhý měsíc), naznačuje, že šlo o provizorní, téměř čestnou funkci předtím, než odešel do důchodu.

Scridonovy vztahy s veřejnou správou ale pokračovly i po jeho odchodu do důchodu: v roce 1923 byl předsedou župní sekce Svazu státních zaměstnanců Sedmihradska a od roku 1927 předsedou župní sekce Svazu důchodců.

Současně působil také jako úředník civilních institucí, většinou spojených s institucionálním odkazem bývalého pluku Pohraniční stráže. Byl členem Valné hromady lesních fondů (1889–1942), členem správní komise týchž fondů (1896–1923), a také poradcem Komise pro správu lesních fondů pohraniční stráže. Byl také pokladníkem a členem církevního výboru řeckokatolické farnosti v Bistriţi. V letech 1912–1913 podnikl nezbytné kroky k založení Spolku rumunských žen v Bistriți, vypracoval jeho stanovy a v letech 1913–1919 byl jeho tajemníkem. Jeho angažovanost v mnoha dalších spolcích a charitativních iniciativách doplňovala obdobná míra zapojení v místních bankovních institucích. V letech 1904–1942 byl členem správní rady banky „Aurora“ v Năsăudu a od roku 1923 až do své smrti v roce 1942 ředitelem bistriţské pobočky této banky. V letech 1901–1920 byl členem správní rady banky „Bistrițiana“ (v letech 1911–1915 byl jejím místopředsedou) a v letech 1926–1930 členem správní rady těžební společnosti „Regna“, působící v lesích pohraničních obcí. Byl také členem správní rady společnosti „Hebe“, která spravovala termální lázně v Sângeorz Băi. Více než čtyřicet let tak byl členem a podílel se na rozhodování téměř všech (ne-li úplně všech) institucí, které byly na úrovni župy významné, a to ve všech odvětvích veřejného života.

Když Leon Scridon st. v roce 1942 v Năsăudu zemřel, část jeho rodiny, která patřila k nejváženějším a nejlépe situovaným v bývalém vojenském pohraničí, po zabrání severního Sedmihradska Maďarskem nalezla útočiště v Rumunsku. Leonův syn Ion Scridon se věnoval lékařské kariéře. Jeho dcera Elena se provdala za generála Grigore Bălana (1896–1944), který padl v roce 1944 v bojích o osvobození Sedmihradska. Leon Scridon ml. vystudoval práva a ještě v mládí se sblížil s politickou skupinou vedenou Oktavianem Gogou (1881–1938). Byl poslancem rumunského parlamentu (1937, na kandidátce Národní křesťanské strany), státním tajemníkem, tajemníkem pro oblast Someș (Ținutul Someș) (1940) za Frontu národního obrození a generálním komisařem pro rumunské uprchlíky v severním Sedmihradsku (1940–1944). Po nástupu komunismu byl dvakrát odsouzen: jednou v roce 1949 lidovým tribunálem v Năsăudu a podruhé v roce 1955 bukurešťským územním vojenským tribunálem. Dne 12. září 1955 byl omilostněn a propuštěn z vězení.

Čtyři generace rodiny Scridonů, které po sobě následovaly od počátku 19. do poloviny 20. století, ilustrují nejrůznější vzorce sociální mobility na různých úrovních a v různých časových obdobích a politických kontextech: dokládají úlohu tradice a administrativní pozice u vrstev, které by se daly nazvat „venkovskou elitou“ (Simion a Teodor Scridonovi); význam vzdělání pro procesy sociální mobility probíhající od druhé poloviny 19. století (Leon Scridon st.); dopady změn politického režimu na příslušníky elity (společenský vzestup v roce 1919 pro Leona Scridona st. a později i pro jeho syna Leona, a naopak společenský pád pro Leona mladšího po roce 1948).

Bibliografie

Cornel Grad, Contribuția armatei române la preluarea puterii politico–administrative în Transilvania. Primele măsuri (noiembrie 1918–aprilie 1919), „Revista de Administrație Publică și Politici Sociale“, II, 2010, č. 4 (5), s. 52–79 (55–56).

Vasile Ilovan, Aspecte ale mișcării revoluționare și democratice în județul Bistrița–Năsăud, „File de Istorie“, II, 1972, s. 167–182 (173–174).

Ironim Marţian, Onisim Filipoiu, Leon Scridon senior (1863–1942), „Buletinul Cercului Științific Plaiuri Năsăudene Bistrița“, IV, 1983, s. 36–59.

Adrian Onofreiu, La cumpăna veacurilor şi a vremurilor. Leon Scridon Sen. în apărarea averilor şi a Liceului Grăniceresc din Năsăud, „Arhiva Someșană“, seria III, 14, 2015, s. 67–85.

Teodor Tanco, Leon Scridon schiţase o istorie nescrisă nici pînă azi, in Teodor Tanco, Virtus Romana Rediviva, díl 5, Bistrița, 1984, s. 282–286.

Iosif Uilăcan, Leon Scridon, in Adrian Onofreiu, Dan Lucian Vaida (eds.), Convergenţe etnoculturale. In Honorem Mircea Prahase, Cluj-Napoca, Mega, 2012, s. 291–308.

Tisk

Patria, I, 1919, 5, 7/20 February, s. 1.

România, III, 1940, 573–583, 8 January, s. 2.

Țara, IV, 1944, 910, June 18, s. 3.

Vasile Ladislau Pop (1819–1875) pocházel z kněžské rodiny šlechtického původu žijící v Berindu (Berend, Kolozs). Narodil se jako druhý z deseti dětí kněze Ananie Popa a jeho manželky Anastázie. Základní, střední a vyšší vzdělání získal na římskokatolickém (piaristickém) gymnáziu v Kluži, kde patřil k nejpilnějším žákům své generace. V tomto formativním období rovněž dostal své druhé jméno, které je překladem jeho křestního jména z rumunštiny do maďarštiny (Vasile, z něhož se stalo Ladislau), což dalo vznik celému jménu Vasile Ladislau Pop. Po absolvování gymnázia v roce 1835 se Vasile zapsal na právnickou fakultu v Kluži a o tři roky později ji absolvoval. V roce 1838 získal na přímluvu svého otce u Ioana Lemeniho (1780–1861), řeckokatolického biskupa v Blaji, stipendium na teologické fakultě Vídeňské univerzity, kde studoval v semináři svaté Barbory. Během čtyřletého studia teologie v hlavním městě rakouského císařství si mladý Vasile Ladislau Pop doplnil vzdělání o teoretické pojmy a německý jazyk, což se mu mělo v pozdější kariéře obzvláště hodit. Díky studiím ve Vídni se také mnohem snáze začlenil do mimořádně složitého formativního prostředí, v němž získal přístup k četbě a ideovým proudům, jež se ukázaly být obzvláště podnětné pro jeho politický a kulturní rozhled. Právě v tomto období se Vasile Ladislau Pop dostal také ke studiu děl sedmihradských rumunských osvícenců, jakými byli například Petru Maior (1756–1821), Gheorghe Șincai (1754–1816) a Samuil Micu (1745–1806), kteří historicky a jazykově dokládali románský původ Rumunů. Považovali jej za nezpochybnitelný argument pro uznání Rumunů za politický národ se stejnými právy, jako měly i ostatním politické národy v Sedmihradsku.

Obrázek – zdroj: „Oameni de știință și cultură din Reghin și împrejurimi“, Album, 11, Městská knihovna Petru Maior (Biblioteca Municipală Petru Maior), Reghin, http://www.bibliotecareghin.ro/index.php?Book=43.

Po zakončení studií ve Vídni se Vasile Ladislau Pop vrátil do Sedmihradska, kde byl jmenován učitelem matematiky v teologickém semináři v Blaji. Přestože zde vyučoval pouze tři roky, do roku 1845, jeho žáci a potomci si ho pamatují jako prvního učitele, který v semináři vyučoval matematiku v rumunštině. Během svého působení v Blaji se také seznámil a sblížil s novou generací učitelů, jako byli Ioan Rusu (1811–1843), Ioan Cristoceanu (1810–1844) a Demetriu Boieriu (1812–1871), a s některými z nich navázal dlouholeté přátelství. Především šlo o učitele, historika, filozofa a politika Simiona Bărnuțiu (1808–1864), s nímž sdílel stejné ideály a politicko-kulturní plány zaměřené na uznání politických práv Rumunů v Sedmihradsku.

Přátelství s Bărnuțiuem ho v letech 1843–1846 vtáhlo do konfliktu mezi novou generací učitelů a starší učitelskou generací sdruženou kolem biskupa Ioana Lemeniho v Blaji. V důsledku tohoto konfliktu byl Vasile nakonec z Blaje vyhnán.

Cesta do „Vídně, k císařově pravici“

Vyhnání z Blaje (1845) představovalo pro Vasile Ladislau Popa zásadní zlom v jeho profesní kariéře. Poté co ho otec poslal studovat teologii, aby se mohl stát knězem, ale biskup ho kvůli odlišným názorům vyhnal, se Vasile rozhodl nadobro opustit kněžskou dráhu a dát se na právnickou kariéru. Právě tehdy otci slíbil, že se domů vrátí až poté, co „stane po císařově pravici“. Proto se ještě téhož roku, 1845, zapsal ke studiu práv na Královské radě (odvolacím soudu) v Târgu Mureș, kterou absolvoval v roce 1848 a získal právnický diplom. Svou kariéru zahájil v Reghinu, kde se v roce 1846 seznámil s mladičkou Elenou Olteanu, a na podzim roku 1848 se s ní oženil. Od samého počátku své právnické kariéry těžil mladý Vasile L. Pop z podpory rodiny Olteanu a dalšího příbuzenstva, což mu usnadnilo vstup do sedmihradských intelektuálních kruhů. Rodiče jeho manželky byli obchodníci, kteří se v okolí těšili dobré pověsti, a Elenin strýc z matčiny strany, rovněž obchodník, otevřeně oba mladé manžele podporoval.

V roce 1849 byl Vasile L. Pop jmenován okresním komisařem v Reteagu (v župě Bistrița) a krátce nato právním poradcem u soudního dvora v Bistriți. Byl to začátek jeho administrativně-politického kariérního vzestupu, který ho v následujících dvou desetiletích vynesl do nejvyšších pozic a hodností, které kdy sedmihradští Rumuni měli. Poté co působil jako právní rada v Bistriți (1852) a u Nejvyššího soudu v Sibiu (1854), byl povýšen na právního radu na ministerstvu spravedlnosti ve Vídni (1859). Vrcholu své kariéry dosáhl v letech „liberálního tání“ na počátku sedmého desetiletí 19. století, kdy byl jmenován místopředsedou sedmihradské vlády a předsedou sedmihradského Nejvyššího soudu. V roce 1863 byl jmenován soukromým poradcem císaře. V té době mu bylo pouhých 45 let a díky vynikajícímu vzdělání a podpoře rodiny své manželky se mu podařilo obsadit jedny z nejvyšších státních funkcí, které do té doby Rumuni zastávali. V letech 1863 a 1864 se také jako poslanec zúčastnil jednání sedmihradského sněmu v Sibiu. V této funkci se podílel na přípravě zákonů zakotvujících pro Rumuny stejná práva, která měly i ostatní národy v Sedmihradsku.

Po podepsání rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867 byl Vasile L. Pop jmenován místopředsedou kasačního soudu v Budapešti. Tuto funkci zastával až do konce svého života. Kromě toho byl za své zásluhy ve službách sedmihradských Rumunů v roce 1868 zvolen předsedou spolku Astra (sedmihradský spolek pro rumunskou literaturu a kulturu rumunského lidu). Zemřel 17. února 1875 v Budapešti a byl pohřben v Reghinu v rodinné hrobce rodu Olteanu.

Případ Vasile L. Popa je názorným příkladem sociální mobility jedince, který pocházel z kněžské rodiny, ale opustil tuto společensko-profesní kategorii, aby se mohl věnovat právnické kariéře, jež ho v době rakouského neoliberalismu vynesla až na vrchol sedmihradské politické pyramidy. K jeho společenskému vzestupu přispělo rovněž manželství s Elenou Olteanu, podpora její rodiny a jejích příbuzenských sítí.

Bibliografie:

Federațiunea, 11–12, MDCCCLXXV, 9/21 February 1875, 33.

Transilvania. Foia Asociațiunii transilvane pentru literatura și cultura poporului român, 5, VIII, 1 March 1875, 49–51.

Nicolae Comșa, Dascălii Blajului. Seria lor cronologică cu date bio-bibliografice (Blaj: Tipografia Seminarului, 1940).

Elie Dăian, Al doilea președinte al Asociațiunii: Vasile L. bar. Pop 1819–1875 (Sibiu: Editura “Asociațiunii”, 1925).

Christiana Baselli-Suessenberga zavál osud na hodně mil daleko od jeho rodné české hroudy – přestěhoval se do Austrálie a stal se tam poštovním úředníkem.

Celým jménem Ferdinand Wilhelm Christian Baselli von Süssenberg se narodil zřejmě v předvečer Štědrého dne roku 1909 v Praze Heleně (*1884) a Juliovi (*1873). Christiánův otec byl majorem rakousko-uherské armády a strýc Karel okresním hejtmanem. O jeho mládí nemáme mnoho informací, snad jen, že vyrůstal s rodiči v hlavním městě Čech a roku 1920 se s nimi přestěhoval do Ennsu v nově vzniklém Rakousku.

Velký zlom v Christianově životě představoval rok 1957, kdy se stal australským občanem s trvalou adresou na předměstí Sydney. V témže roce se školil poštovním úředníkem a o dva roky úspěšně složil zkoušky a stal se plnohodnotným úředníkem. Roku 1962 pracoval na účetním oddělení a měl na starosti distribuci kolků. Sydney se tedy stalo Christianovým domovem, neboť zde o 30 let později zemřel v úctyhodném věku 82 let.

Z dostupných zdrojů se nepodařilo zjistit, jestli Christian v Austrálii založil rodinu a jeho potomci by tam tudíž mohli žít dodnes. Díky digitalizovaným materiálům, které zcela zdarma zpřístupňuje Národní knihovna Austrálie na internetu, však bylo možné jeho příběh alespoň částečně osvětlit.

Christiana Baselli-Suessenberga zavál osud na hodně mil daleko od jeho rodné české hroudy – přestěhoval se do Austrálie a stal se tam poštovním úředníkem.

Celým jménem Ferdinand Wilhelm Christian Baselli von Süssenberg se narodil zřejmě v předvečer Štědrého dne roku 1909 v Praze Heleně (*1884) a Juliovi (*1873). Christiánův otec byl majorem rakousko-uherské armády a strýc Karel okresním hejtmanem. O jeho mládí nemáme mnoho informací, snad jen, že vyrůstal s rodiči v hlavním městě Čech a roku 1920 se s nimi přestěhoval do Ennsu v nově vzniklém Rakousku.

Velký zlom v Christianově životě představoval rok 1957, kdy se stal australským občanem s trvalou adresou na předměstí Sydney. V témže roce se školil poštovním úředníkem a o dva roky úspěšně složil zkoušky a stal se plnohodnotným úředníkem. Roku 1962 pracoval na účetním oddělení a měl na starosti distribuci kolků. Sydney se tedy stalo Christianovým domovem, neboť zde o 30 let později zemřel v úctyhodném věku 82 let.

Z dostupných zdrojů se nepodařilo zjistit, jestli Christian v Austrálii založil rodinu a jeho potomci by tam tudíž mohli žít dodnes. Díky digitalizovaným materiálům, které zcela zdarma zpřístupňuje Národní knihovna Austrálie na internetu, však bylo možné jeho příběh alespoň částečně osvětlit.

Traian Moșoiu (1868–1932), důstojník, poslanec a senátor

Rumunský důstojník a politik Traian Moșoiu byl jednou z nejznámějších osobností meziválečného Rumunska. Narodil se 2. července 1868 ve vesnici Tohanul Nou v Brașovské župě v Sedmihradsku, které bylo tehdy součástí Uher. Jeho otec Moise Moșoiu (1830–1905) byl bohatý a ctižádostivý rolník, který zbohatl především díky chovu ovcí. Zapojil se však také do místní politiky, působil jako starosta Tohanul Nou a jako župní radní v Brașově. Matka Traiana Moșoiu, Ana rozená Răduțoiu (1845–1896), pocházela rovněž ze zámožné rolnické rodiny v Tohanul Nou.

Traian Moșoiu měl šest sourozenců: Ioana (1862–1945), Arona (1866–1889), Aureliana (1872–1946), Marii (1878–??), Anetu (1881–1900) a Paulinu (1886–??). Všem dětem se dostalo kvalitního vzdělání a uzavřely výhodné sňatky. Synové, kteří se dožili dospělosti, Ioan, Traian a Aurelian, si vybudovali významnou kariéru, včetně toho, že zastávali funkci poslance. Traian Moșoiu se v roce 1897 oženil s učitelkou Marií Fortunescu, která pocházela z bohaté rodiny z jižního Rumunska. Její bratr, právník Constantin Fortunescu, byl několik volebních období poslancem rumunského parlamentu a před sjednocením Rumunska v roce 1918 zastával funkci prefekta. Traian a Maria Moșoiu měli dvě děti: Tiberiu (1898–1953) a Mariana (1903–??).

Traian Moșoiu začal chodit do školy ve své rodné vesnici a pokračoval na rumunském gymnáziu v Brašově. Poté absolvoval vojenská studia na Královské uherské obranné akademii Ludoviceum v Budapešti a na vídeňské Tereziánské vojenské akademii, kterou absolvoval v roce 1890. Po ukončení studia byl přidělen k vojenské jednotce v Sibiu. Kvůli svým nacionalistickým názorům prosazujícím práva Rumunů v rakousko-uherské monarchii však čelil konfliktům s nadřízenými a byl dokonce odsouzen do vězení. Když si uvědomil, že v císařské armádě nemá budoucnost, zajistil si s pomocí svého otce propuštění z vězení na kauci a tajně přešel hranice do Rumunska. V roce 1893 vstoupil do rumunské armády jako podporučík a zahájil tak svou vojenskou kariéru, která vyvrcholila dosažením hodnosti generálmajora.

Traian Moșoiu si během první světové války získal proslulost a obdiv pro svůj způsob velení a vítězství dosažená na bojišti, kde velel pěším divizím. Následně byl povýšen do generálské hodnosti a obdržel řadu ocenění, z nichž nejvýznamnějším byl francouzský Řád čestné legie, který mu udělil generál Henri Berthelot (1861–1931). V roce 1919 stál generál Moșoiu v čele ofenzívy rumunské armády v Sedmihradsku, která ze severozápadu území vytlačila maďarskou Rudou armádu. Jeho triumfální vstup do Oradey (Bihorská župa), klíčového města regionu, dále upevnil jeho postavení národního hrdiny. Pod jeho vedením armáda postoupila k Budapešti, kde byl generál Moșoiu jmenován velitelem budapešťské vojenské posádky a vojenským guvernérem maďarských území na západ od řeky Tisy.

Traian Moșoiu během první světové války

Na konci roku 1919 se Traian Moșoiu vzdal vojenské kariéry, vstoupil do zálohy a zahájil plodnou politickou kariéru v Národně liberální straně. Tento posun ovlivnilo několik faktorů. Na jedné straně byla pověst generála Moșoiu neodmyslitelně spjata s jeho válečnými triumfy; mír následující po roce 1919 příležitosti vojensky vyniknout značně omezil. Na druhé straně v proměňujícím se rumunském prostředí, utvářeném sjednocením země v roce 1918, představovalo politické kolbiště dynamickou a slibnou oblast pro jedince Moșoiuovy ctižádosti a významu. Generál měl výhodu velmi solidního image a byl oblíbený nejen mezi elitami, ale i mezi masami, protože v povědomí veřejnosti byl považován za hrdinu, který osvobodil Sedmihradsko od maďarské nadvlády. Moșoiu byl považován za muže prostého původu, který se ve své kariéře vypracoval vlastním přičiněním a nezapomínal přitom na společenskou třídu, v níž se narodil. Na pohled skromný a přístupný, byl uctíván jako vůdce, který snášel útrapy vojenských tažení po boku svých vojáků. Dokonce tehdy kolovalo i několik básní opěvujících generálovo hrdinství.

Traian Moșoiu a rumunská královna Marie, manželka Ferdinanda I. Rumunského

V letech 1922–1927 v průběhu své politické kariéry byl Traian Moșoiu poslancem a později senátorem. Zastával ministerské funkce v liberálních vládách vedených Ionem I. C. Brătianem (1864–1927), konkrétně jako ministr spojů (1922–1923) a ministr veřejných prací (1923–1926). Téměř deset let vedl bihorskou župní organizaci Národní liberální strany. Jeho politická kariéra se však neobešla bez kontroverzí. Často byl obviňován z nepotismu, neboť jeho bratři a švagři se dostávali do významných funkcí – poslanců, senátorů a prefektů – a úzce spolupracovali s Moșoiuem na různých legislativních a hospodářských iniciativách. Jeho syn po něm převzal vedení organizace liberálů v bihorské župě a stal se rovněž poslancem parlamentu.

Traian Moșoiu zemřel 30. července 1932 v Bukurešti. Dodnes zůstává jednou z nejuctívanějších osobností, které se zasloužily o vznik Velkého Rumunska.

Literatura:

Cristina Liana Pușcaș, General Traian Moșoiu, Muzeul Orașului Oradea, Oradea, 2019.

Marius Boromiz (ed.), Versuri uitate din Marele Război. Cântece și doine cătănești, Ed. Armanis, Sibiu, 2020.

Gheorghe Calcan, Generalul Traian Moșoiu în epocă și în posteritate, Editura Universității „Petrol–Gaze“, Ploiești, 2006.

Sandu Popii, „Cântecul lui Moșoiu“, Unirea poporului, č. 29, 1919, s. 1.

Kamila Kaizlová se narodila ve východočeských Správčicích (dnes součást města Hradec Králové) do rodiny zámožného statkáře Adolfa Píši (1825–1880).¹ Brzy poté, co oslavila 20. narozeniny, se i s matkou Annou roz. Böhmovou (1829–1896) přestěhovala na dnešní Smetanovo nábřeží v Praze.² Díky pobytu v Praze mohla navázat společenské styky a rovněž i vztah s profesorem Josefem Kaizlem (1854–1901), o 17 let starším mladočeským poslancem působícím na říšské radě ve Vídni. Josef Kaizl vystudoval v 70. letech práva na Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze, kde od roku 1879 začal i sám přednášet národohospodářství. V roce 1888 zde dosáhl pozice řádného profesora, což bylo důležité sociální postavení umožňující přemýšlet o založení rodiny. Kaizl se s Kamilou Píšovou seznámil již v roce 1889, k zasnoubení došlo ale až v srpnu 1892 v tyrolském Gossensaβu.³ Sňatek 38letého Josefa Kaizla s 21letou Kamilou se konal v únoru 1893, v průběhu osmiletého manželství přišly na svět dvě dcery: starší Kamila (1895–1907) a mladší Zdenka (1899–1952). Obě se narodily již ve Vídni, kam celá rodina přesídlila. Josefu Kaizlovi se ve Vídni podařilo dosáhnout významného kariérního vzestupu, když se na jaře 1898 poměrně nečekaně stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (1847–1916). Na tomto postu však Kaizl setrval pouze rok a půl, neboť na podzim 1899 předseda vlády podal demisi. V tu dobu již Josefu Kaizlovi zbývaly necelé dva roky života. Po jeho náhlé smrti způsobené komplikacemi spojenými se žaludečními vředy, se Kamila Kaizlová stala ve třiceti letech vdovou.⁴

Kamila Preissová-Kaizlová, nedatováno (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Píšová s matkou Annou Píšovou na počátku 90. let 19. století (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová ve svatební šatu v únoru 1893 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila a Josef Kaizlovi, červen 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami po manželově smrti, září 1901 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Kamila Kaizlová s dcerami, říjen 1907 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i, fond Josef Kaizl (nezpracováno)).

Po manželově smrti se Kamila Kaizlová přestěhovala z bytu na pražských Vinohradech zpět na Smetanovo nábřeží.⁵ Poloha v centru města jí zřejmě lépe vyhovovala, neboť rok po smrti svého manžela učinila poměrně neobvyklý krok: začala docházet na přednášky na univerzitu. Toto rozhodnutí vyvolalo v pražské společnosti menší senzaci, a to z vícera důvodů. Ženy se v posluchárnách pražské univerzity v této době přeci jen nevyskytovaly příliš často, natož vdova po významném politikovi pečující o dvě děti předškolního věku. Důležitějším důvodem, jenž zavdal příčinu k obavám nejednoho činného politika, byla údajná motivace ministerské vdovy. Vyskytly se totiž spekulace, že se Kamila Kaizlová snaží doplnit si své vzdělání, které by jí umožnilo zaměřit se na uspořádání a následné vydání pamětí svého zesnulého manžela. Panovaly totiž obavy, které přímo vyjádřily noviny Pilsner Tagblatt, že „memoáry budou obsahovat také skutečné příčiny pádu hraběte Thuna a stejně tak poskytnou i informace o záměrech Kaizlovy politiky“.⁶ Podle těchto novin měla Kamila Kaizlová obdržet zvláštní povolení od rektora, aby mohla navštěvovat přednášky z národního hospodářství, tedy přesně z oboru, kterému se věnoval její manžel. V rozhovoru, který přetiskly Národní listy, však vdova po Josefu Kaizlovi tyto spekulace odmítla: „Pravda, že jsem zapsána jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě české university; loni např. poslouchala jsem dvě hodiny týdně, letos věnuji 11 hodin týdně přednáškám o umění, literatuře a dějinách. Nechodím do žádných společností a toto studium jest proto mým zaměstnáním.“ Ohledně vydání pamětí dále pokračovala: „K smíchu taková kombinace! Slyšíte, že nechodím do přednášek o politických oborech. Manžel můj zůstavil sice poznámky, leč žádné paměti. A dáti je do veřejnosti teď, bylo by předčasno, protože většina dotčených osob ještě žije. Později snad bude lze je uveřejniti jako příspěvek k dějinám poslední doby. Té práce arciť neujmu se já, nemajíc potřebných vědomostí politických, nýbrž politik z povolání. Nepletla jsem se do politiky, když můj manžel byl ještě naživu a neučiním tak ani teď, po jeho smrti.“⁷ Původní informace deníku Pilsner Tagblatt demontovaly i Plzeňské listy.⁸ Kaizlovy deníky a korespondenci nakonec začal vydávat Zdeněk V. Tobolka (1874–1951) v roce 1908.⁹

Shodou okolností v této době jméno Kamily Kaizlové plnilo řádky četných česky i německy psaných deníků. Vzhledem k tomu, že Kamila se stala vdovou v mladém věku, dalo se očekávat, že nezůstane trvale bez partnerského vztahu. V létě 1908 byla zasnoubena s Fedorem Gyrgiewiczem, o 13 let mladším poručíkem dragounského pluku č. 13, který měl údajně být nemanželským synem zemřelého srbského krále Milana I. Obrenoviće (1854–1901).¹⁰ Společně se svým snoubencem se Kamila Kaizlová v sobotu 11. července 1908 účastnila tzv. květinového korza, kdy Prahou projížděly květinami vyzdobené kočáry. Tento průvod, který přilákal asi 30 tisíc diváků, nakonec dorazil na výstaviště v Královské oboře, kde došlo k neštěstí. Kůň, který byl zapřažen do kočáru řízeným právě F. Gyrgiewiczem, v němž seděla i jeho snoubenka, se splašil, následkem čehož se přetrhy otěže, zlomila voj a kočár se převrhl. Splašený kůň se vrhl do přihlížejícího davu, kde způsobil tragédii, při níž jedna osoba zemřela a 18 lidí bylo těžce zraněno (sama Kamila Kaizlová vyvázla bez úhony). Zemřelou ženou byla navíc veřejnosti dobře známá Jindřiška Slavínská (1843–1908), bývalá herečka Národního divadla.¹¹ Noviny Illustrierte Kronen Zeitung nenechaly v této souvislosti bez povšimnutí, že následkem nehod, v nichž figurovali koně, zemřeli již dříve jak hereččin otec spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809–1858), tak i děda Johann Ritter z Rittersbergu (1780–1841).¹² V rámci následného trestního řízení byl sice nakonec F. Gyrgiewicz shledán nevinným,¹³ nicméně tato událost vedla již několik dní po neštěstí ke zrušení zasnoubení s Kamilou Kaizlovou.¹⁴

Mladá vdova však dlouho sama nezůstala. Opět navázala vztah s výrazně mladším mužem, jímž byl Richard Preiss (1882–1967), syn spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946). Richard Preiss byl čerstvým absolventem Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity a působil jako koncipient při České finanční prokuratuře v Praze.¹⁵ Vztah vyústil ve sňatek, který se uskutečnil koncem června 1910 v Bašce na chorvatském ostrově Krk. Více než desetiletý rozdíl, který byl mezi manželi, se zřejmě podepsal na tom, že šlo o vztah velmi bouřlivý. Již v září 1910, tedy tři měsíce po svatbě, noviny referovaly o tom, že Kamila Preissová-Kaizlová požádala o rozvod od stolu a lože, jenž byl pražským okresním soudem potvrzen 28. října 1910.¹⁶ Manželé se však tehdy ještě nerozešli zcela definitivně, rozvod byl v souladu s tehdejším právem teprve prvním stupněm, který bylo nutné podstoupit, aby manželství zaniklo. Richard Preiss za Kamilou i po rozvodu stále občas docházel, jak to ostatně vysvítá z dívčích deníků její dcery Zdenky.¹⁷ Manželství však nedokázalo stmelit ani narození dcery Adrieny (1914–2009) nedlouho po vypuknutí I. světové války. Nakonec došlo k definitivní rozluce, po níž se Richard Preiss znovu, tentokrát civilně, oženil, a to s rovněž rozloučenou Marií Menčíkovou-Trnkovou (1888–po 1952). I toto manželství skončilo nakonec v roce 1932 rozchodem. Brzy poté následovala třetí svatba Richarda Preisse, který tehdy působil jako advokát ve Strážnici, s Věrou Ploskalovou (1907–1995), o 25 let mladší dcerou ředitele občanské záložny v Hodoníně. Té se již Kamila Preissová-Kaizlová nedožila, neboť zemřela v dubnu 1930 následkem chronické nefrosklerózy, čímž svému exmanželovi umožnila uzavřít církevní sňatek.

Roky po rozchodu se svým druhým manželem trávila Kamila Preissová-Kaizlová ve společnosti svých dvou dcer Zdenky a Adrieny – nejstarší dcera Kamila zemřela již v roce 1907 v nedožitých dvanácti letech na těžký zápal plic. Žila z penze, která jí byla přiznána po smrti prvního manžela a zůstala jí i po uzavření druhého sňatku. Tato penze činila bezprostředně po Kaizlově smrti 6.000 K ročně, přičemž děti k této sumě dostávaly ještě 1.200 K. ročně. Po vzniku Československa zůstala výše penze bez ohledu na válečnou inflaci zachována, a to až do roku 1928, kdy byla na žádost prezidenta Masaryka zvýšena na 18.000 Kč.¹⁸ Kamila však pocházela ze zámožné rodiny, takže disponovala i úroky z vlastního majetku, což jí dle informací z roku 1926 umožňovalo udržovat byt o čtyřech pokojích s příslušenstvím a zaměstnávat jednu služku.¹⁹

V tu dobu již Kamila Preissová-Kaizlová žila pouze s nejmladší dcerou Adrienou. Dcera Zdenka se z bytu na pražském Smíchově odstěhovala koncem roku 1921, kdy se vdala za docenta PhDr. Josefa Blahože (1888–1934), konzula na ministerstvu zahraničí a bývalého důstojníka ruských legií.²⁰ V letech 1925–1931 Josef Blahož zastával funkci legačního rady československého vyslanectví v Berlíně, kde manželé vedli čilý společenský život a sblížili se i např. s rodinou německého diplomata Ernsta von Weizsäcker (1882–1951), otce pozdějšího německého prezidenta Richarda (1920–2015). Sama Kamila jednu dobu zvažovala odjezd do Berlína za rodinou své dcery.²¹ V listopadu 1929 byla hospitalizována se záchvatem mrtvice v sanatoriu na pražské Santošce a poslední měsíce jejího života naplnily obavy o osud patnáctileté Adrieny. Ta v tu dobu pobývala střídavě u otce a babičky Gabriely Preissové, po smrti matky se do péče o nevlastní sestru zapojila i Zdena Blahožová. V roce 1935 se Adriena rozhodla vystěhovat trvale se do USA, kde žila sestra jejího otce Gabriela (1892–1981), která se zde vdala za Charlese Edwarda Prosheka (1893–1957), lékaře a československého konzula v Minneapolis v Minnesotě. Do Československa se Adriena už nikdy nevrátila.²²

I když Kamila Kaizlová prožila po boku Josefa Kaizla, který bezpochyby patřil do okruhu elitních českých politiků, jen menší část svého života, stalo se toto její manželství pevným základem jejího společenského postavení, z něhož čerpala až do konce svých dnů. Udržovala kontakty s československými politickými špičkami – např. i s K. Kramářem a T. G. Masarykem – a do těchto kruhů se jí podařilo provdat i dceru Zdenku. Pro tisk bývala Její Excelencí a k jejímu jménu se obvykle připojoval dodatek „vdova po ministru financí“, a to i poté, co se znovu provdala a následně rozvedla.

¹Státní oblastní archiv v Hradci Králové, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Pouchov, sign. 134-7662, s. 601.

² Žily v domě čp. 334 na tehdejším Františkově nábřeží (dnes Smetanovo nábřeží 334/4): Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 464, obraz 885.

³Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/1., Praha 1915, s. 56.

⁴ Průběh Kaizlova onemocnění a smrti popisuje podrobně Zdeněk Tobolka: Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života III/2., Praha 1915, s. 1180–1181.

⁵V posledních letech Kaizlova života obývala rodina byt v Italské ulici 1219/2, po ovdovění se Kamila Kaizlová přestěhovala na Smetanovo nábřeží 1012/2: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 59 ; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 247, obraz 58.

⁶„Die Memoaren werden auch die wahren Ursachen für den Sturz des Grafen Thun enthalten und ebenso Aufschlüsse über die Intentionen der Politik Kaizls geben.“ In: Pilsner Tagblatt III/304, 12. 11. 1902, s.4.Tutéž zprávu otiskl např. i deník Innsbrucker Nachrichten 250, 12.11.1902, s. 5.

⁷ Národní listy 42/312, 13.11.1902, s. 3.

⁸ Plzeňské listy 38/261, 14.11.1902, s. 2.

⁹Zdeněk V. Tobolka (ed.), JUDr. Jos. Kaizl: Z mého života I.-III., Praha 1908–1915.

¹⁰Illustrierte Kronen-Zeitung 3067, 14.7.1908, s. 2.

¹¹ Našinec 44, 15.7.1908, s. 3.

¹²Illustrierte Kronen-Zeitung 3072, 19.7.1908, s. 6 . Ludvík Ritter z Rittersbergu ovšem ve skutečnosti zemřel o deset let později, než noviny uvádějí – 6. 6. 1858.

¹³ Národní listy 48/287, 18. 10. 1908, s. 5.

¹⁴ Plzeňské listy 44/164, 21.7.1908, s. 4.

¹⁵Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., s.1023.

¹⁶Mährisches Tagblatt 31/217, 24.9.1910, s. 7.; Leitmeritzer Zeitung 40/86, 1.11.1910, s. 13.

¹⁷Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016.

¹⁸ Tamtéž, s. 10.

¹⁹ Tamtéž, pozn. 14, s. 125.

²⁰Do svatby bydlela na dnešní adrese Nad Mlynářkou 447/4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., strana 1260.

²¹ Dagmar Hájková – Helena Kokešová (eds.), Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909–1919. Praha 2016, s. 11.

²² Tamtéž.

Dr. Gheorghe Baiulescu (1855–1935): lékař, starosta, prefekt, filantrop a podnikatel