Wolfgang Achtner se přestěhoval do New Yorku, kde se usadil a založil rodinu.
Wolfgang Achtner spatřil světlo světa 19. prosince 1901 v Karlových Varech. Jeho otec Karel Viktor (1863–1927) byl profesorem na místním gymnáziu a synem zemského školního inspektora Michaela Achtnera (1832–1877). Wolfgangova matka Olga (*1875) také pocházela z dobré rodiny – její otec Josef Fillén (1839–1889) vlastnil továrnu v pražském Karlíně.
Na začátku roku 1826 se Wolfgang vydal na cestu, která měla být zřejmě jen půlročním pobytem za oceánem, ale poněkud se protáhla. Jeho loď vyplula 27. února z Brém a po 13 dnech plavby přistála v New Yorku. V té době byl Wolfgang již inženýrem.
Není úplně jasné, jestli ve Spojených státech zůstal celých následujících 22 let, ale s určitostí můžeme říct, že se během roku 1948 oženil s tehdy čtyřiadvacetiletou Marion Hollister (*1924) ze státu Massachusetts.
S Evropou však Wolfgang neztratil kontakt ani po letech, roku 1954 s manželkou a malým synkem Wolfgangem Michaelem (*1951) opět překročil oceán.
V Americe však strávil zbytek života a podle záznamů ze sociálního pojištění zde také roku 1991 zemřel. Ve Wolfgangově případě existuje šance, že jeho potomci žijí v New Yorku dodnes.
Je velkou neznámou, co Wolfganga do Spojených států vlastně přivedlo, a jestli měl opravdu původně v úmyslu zůstat jen šest měsíců, jak to uvedl do oficiálních dokumentů při svém příjezdu. Trvalá migrace se častokrát „stávala“, aniž by byla původně plánovaná. Pokud se migrant ve svém novém bydlišti navíc ještě oženil a založil rodinu, byla pravděpodobnost návratu „domů“ ještě nižší.
Wolfgang Achtner se přestěhoval do New Yorku, kde se usadil a založil rodinu.
Wolfgang Achtner spatřil světlo světa 19. prosince 1901 v Karlových Varech. Jeho otec Karel Viktor (1863–1927) byl profesorem na místním gymnáziu a synem zemského školního inspektora Michaela Achtnera (1832–1877). Wolfgangova matka Olga (*1875) také pocházela z dobré rodiny – její otec Josef Fillén (1839–1889) vlastnil továrnu v pražském Karlíně.
Na začátku roku 1826 se Wolfgang vydal na cestu, která měla být zřejmě jen půlročním pobytem za oceánem, ale poněkud se protáhla. Jeho loď vyplula 27. února z Brém a po 13 dnech plavby přistála v New Yorku. V té době byl Wolfgang již inženýrem.
Není úplně jasné, jestli ve Spojených státech zůstal celých následujících 22 let, ale s určitostí můžeme říct, že se během roku 1948 oženil s tehdy čtyřiadvacetiletou Marion Hollister (*1924) ze státu Massachusetts.
S Evropou však Wolfgang neztratil kontakt ani po letech, roku 1954 s manželkou a malým synkem Wolfgangem Michaelem (*1951) opět překročil oceán.
V Americe však strávil zbytek života a podle záznamů ze sociálního pojištění zde také roku 1991 zemřel. Ve Wolfgangově případě existuje šance, že jeho potomci žijí v New Yorku dodnes.
Je velkou neznámou, co Wolfganga do Spojených států vlastně přivedlo, a jestli měl opravdu původně v úmyslu zůstat jen šest měsíců, jak to uvedl do oficiálních dokumentů při svém příjezdu. Trvalá migrace se častokrát „stávala“, aniž by byla původně plánovaná. Pokud se migrant ve svém novém bydlišti navíc ještě oženil a založil rodinu, byla pravděpodobnost návratu „domů“ ještě nižší.
Hrabě Manó (Emánuel) Péchy (1813–1889)
Rod Péchyů získal šlechtický titul od Ferdinanda I. na počátku 16. století. Členové tohoto rozvětveného rodu zastávali významné funkce v Šarišské župě, kde několik z jeho příslušníků bylo župními komisaři (alispán); později působili i v dalších župách. Otec hraběte Manó Péchy, József, byl statkářem v Abovsko-turňanské župě a za finanční pomoc v napoleonských válkách mu byl počátkem 19. století (1810) udělen hraběcí titul. Když se tedy Emánuel / Manó Péchy v roce 1813 narodil na rodinném sídle v Boldogkőváralja v Abovské župě, inkoust na listině o šlechtické hodnosti jeho otce sotva zaschl.
Emánuel (Manó) Péchy
Advokátní zkoušku složil Péchy v roce 1834 po studiu práv na právnické akademii v Košicích (Kassa). Na sněmu, který zasedal v letech 1839–40, zastupoval Abovskou župu, poté co krátce zastával funkci zástupce a poté vrchního župního notáře. Jeho loajální postoje na sněmu pravděpodobně přispěly k tomu, že ho koncem roku 1841 arcivévoda Josef (1776–1847), palatin uherský, jmenoval správcem Zemplínské župy, která sousedila s župou Abovskou. Počátek jeho kariéry ale přerušila revoluce v roce 1848.
V roce 1844 se Péchy oženil s baronkou Zenaidou Meskó (1828–1861), mladší dcerou barona Jakaba Meskó a hraběnky Anny Fáy. Sestry Meskóovy byly považovány za velmi dobrou partii, protože vzhledem k neexistenci mužského dědice zdědily veškerý rodinný majetek. Zdá se, že za Péchyho se měla nejprve provdat starší z obou sester, Irén. Důvod, proč k jejich sňatku nedošlo, neznáme, ale faktem je, že Irén se v roce 1843 provdala za hraběte Henrika Zichyho (1812–1892), zatímco Péchy si o rok později vzal její mladší sestru Zenaidu. Jeho jediný bratr Konstantin (1821–1866), který byl důstojníkem v armádě, se oženil s hraběnkou Irmou Forgáchovou (1822–1872), pocházející rovněž z místní šlechtické rodiny.
Přestože byl Péchy konzervativní, v letech bachovského absolutismu žádný úřad nezastával; uchýlil se na své panství, kde čekal na lepší časy. Po vydání Říjnového diplomu (1860) byly obnoveny uherské župy. Péchy byl jmenován vrchním županem Abovské župy a města Košice (Kassa). Následujícího roku však stejně jako většina vrchních županů ze své funkce odstoupil. Nový kancléř hrabě Herman Zichy (1814–1892) byl bratrem Péchyho švagra Henrika Zichyho.
V roce 1865, v rámci předehry k rakousko-uherskému vyrovnání, byli noví vrchní župani částečně jmenováni a částečně znovu dosazeni do svých pozic, mezi nimi i Péchy jako hlava Abovské župy a Košic. Po rakousko-uherském vyrovnání však jeho kariéra nabrala nový směr. Byl jmenován královským komisařem pro Sedmihradsko, jehož úkolem bylo dohlížet na začlenění Sedmihradska, radit uherské vládě a snižovat etnické napětí. Jeho jmenování inicioval ministerský předseda Gyula Andrássy (1823–1890), s nímž se Péchy znal již od doby, kdy byl správcem Zemplínské župy.
Po zrušení úřadu královského komisaře (1872) se Péchyho vazby na Sedmihradsko rozvolnily, až téměř úplně zanikly. Od roku 1872 byl po tři volební období poslancem parlamentu v Kluži (Kolozsvár). Následně byl v roce 1881 zvolen v Košicích, kde svou politickou kariéru kdysi započal. Jeho jméno se několikrát objevilo mezi kandidáty na politické funkce: ministra vnitra a v roce 1879 ministra financí. Žádná další politická role ho však nečekala. Ve starším věku byl Péchy členem horní komory parlamentu.
Jeho soukromý život byl protkán celou řadou tragických událostí. Několik jeho dětí zemřelo v útlém věku a jeho jediný syn zahynul v deseti letech při nehodě. Jeho žena se z této ztráty nikdy nevzpamatovala a zemřela v roce 1861 po dlouhé nemoci. Po manželčině smrti se již Péchy znovu neoženil, existují však zprávy naznačující několik jeho milostných dobrodružství. Asi nejkontroverznější byl jeho poměr s mladou košickou herečkou Lujzou Nagyovou (1843–1911). Jeho jedinou dceru Jaqueline Péchy (1846–1915) vychovával jeho švagr Henrik Zichy v Mošonské župě, dokud se v roce 1864 neprovdala za Henrikova mladšího bratra Rudolfa (1833–1893) – nevlastního syna slavného maďarského politika Istvána Széchenyiho (1791–1860). Jaqueline měla sedm dětí, ale své mladší děti nemohla nikdy spatřit, protože ještě v mládí oslepla.
Manó Péchy se dokonce dožil sňatku jedné ze svých vnuček, Eleonóry Zichy (1867–1945), se synem bývalého ministerského předsedy a pozdějšího ministra zahraničí rakousko-uherské monarchie Gyuly Andrássyho, Tivadarem (1857–1905) (a po jeho smrti s jeho dalším synem Gyulou Andrássym ml., 1860–1929). Jedna z dcer tohoto páru, pravnučka Manó Péchy, Katinka Andrássy (1892–1985), proslula jako "rudá hraběnka". Byla manželkou Mihálye Károlyiho (1875–1955), předsedy vlády a později prezidenta republiky, který se dostal k moci v roce 1918 po tzv. Astrové revoluci.
Eleónora Andrássy (1867–1945)
Manó Péchy zemřel v létě roku 1889 na rodinném sídle v Boldogkőváraljánu.
Rezidence Boldogkőváralján
Hrad Boldogkőváralján
Bibliografie
Roman Holec – Judit Pál, Aristokrat v službách štátu. Gróf Emanuel Péchy, Bratislava, Kalligram, 2006.
Judit Pál, Unió vagy „unificáltatás”? Erdély uniója és a királyi biztos működése (1867–1872) (Unie či "unifikace"? Sedmihradská unie a činnost královského komisaře). Kolozsvár, Erdélyi Múzeum-Egyesület, 2010.
Roman Holec – Judit Pál, Emanuel Péchy ako župan Abova a Košíc. In: Historica Carpatica. Zborník Východoslovenského Múzea v Košiciach 35 (2004). Vydalo Východoslovenské múzeum v Košiciach, 2004, s. 55–72.
Roman Holec – Judit Pál, Štyri stretnutia a dve kariéry (gróf Gyula Andrássy a gróf Emanuel Péchy). In: Acta Historica Historica Neosolensia, tomus 9, Banská Bystrica, Katedra histórie FHV Univerzity Mateja Bela, 2006, s. 65–80.
Judit Pál, Péchy Manó – a „mintahivatalnok” (Manó Péchy – vzor úředníka). Erdélyi Múzeum. LXIX. (2007) č. 1–2, s. 33–61.
Judit Pál – Roman Holec, Gróf Emanuel Péchy ako kráľovský komisár Sedmohradska (1867–1872). In: Historické štúdie, roč. 45 (Bratislava, 2007), s. 169–203.
Roman Holec – Judit Pál, Dvaja vysokí štátni úradníci – dva integračné pokusy – dve „imperiálne kariéry“? (knieža Karl Schwarzenberg a gróf Emanuel Péchy v Sedmohradsku). Historický časopis, vol. 62 (2014) č. 3, s. 447−470.
Octavian Codru Tăslăuanu (1876–1942) – politik, spisovatel a publicista
Octavian Tăslăuanu
Octavian Codru Tăslăuanu se narodil 1. února 1876 ve vesnici Bilbor v župě Ciuc. Jeho otec, Ioan Tăslăuanu (?–1927), byl knězem, jeho matka, Anisia Stan (1859–1933), pocházela z rodiny sedláků. Tăslăuanu navštěvoval střední školu v Năsăudu (1889), Brašově (1890–1892) a Blaji (1892–1895). Kvůli neshodám s otcem, který si přál, aby se Octavian stal knězem, odešel Tăslăuanu do Bukurešti ve Starém rumunském království, kde působil jako učitel na soukromé škole. Zároveň pokračoval ve studiu na filozofické a literární fakultě bukurešťské univerzity (1898–1902) a přivydělával si výukou.
Taslauanu ve své kanceláři
V roce 1902 byl Tăslăuanu na doporučení jednoho ze svých profesorů, Iona Bianu (1856–1935), ředitele knihovny Rumunské akademie, jmenován tajemníkem rumunského generálního konzulátu v Budapešti. Tam se vedle svých dalších povinností zapojil do vydávání časopisu „Luceafărul“, nejprve jako korektor a později jako jeho redaktor. Časopis „Luceafărul“, vydávaný postupně v Budapešti (1902–1906), Sibiu (1906–1916) a Bukurešti (1919–1920), šířil národní kulturu a politickou jednotu Rumunů v Sedmihradsku.
Pokud jde o jeho soukromý život, v roce 1906 se Tăslăuanu oženil s Adelinou Olteanu-Maior ze Sibiu (1877–1910), která pocházela ze staré prestižní intelektuální rodiny. Byla rovněž spisovatelkou, napsala několik svazků povídek pro děti. Patrony jejich manželství se stala rodina Constantina Argetoianu (1871–1955), jednoho z nejvlivnějších rumunských politiků meziválečného období.
Adelina Taslauanu - prví manželka Octaviana Tăslăuanua
Adelina s Octavianem Tăslăuanuem v roce 1907
Po svatbě se Tăslăuanu usadil v Sibiu, kde působil (do roku 1914) jako administrativní tajemník Sedmihradského sdružení pro rumunskou literaturu a kulturu rumunského lidu (ASTRA), nejvýznamnějšího a nejvlivnějšího kulturního a politického spolku Rumunů v Sedmihradsku.
Počínaje rokem 1907 převzal Octavian Codru Tăslăuanu vedení časopisu „Transilvania” (vydávaného spolkem ASTRA), nejprve jako jeho redaktor a později ředitel, a proměnil jej ve skutečné zrcadlo rumunské vědy a kultury. Jeho práce byla obzvláště plodná zejména díky reorganizaci Lidové knihovny spolku ASTRA, což zahrnovalo i měsíční vydávání nového svazku tohoto sborníku, spolu s ročním kalendářem, který byl rozesílán všem členům pobočky a dostal se tak do téměř všech obcí v Sedmihradsku. V letech 1911–1914 bylo pod jeho vedením vydáno 49 čísel této sbírky, včetně různých historických knih a antologií klasických autorů. Náklad jednoho čísla dosáhl v roce 1912 15 000 výtisků, z čehož 11 861 výtisků bylo zasláno předplatitelům. Zároveň však bylo toto období poznamenáno úmrtím Adeliny Tăslăuanu, která roku 1910 zemřela na srdeční chorobu.
V roce 1914 byl Tăslăuanu povolán do rakousko-uherské armády a poslán na frontu do Haliče. Dezertoval však do Rumunska a přihlásil se do rumunské armády, kde po celou dobu války sloužil ve zpravodajské službě. V červenci 1917 získal rumunské občanství a byl povýšen na poručíka a později na kapitána.
Taslauanu jako důstojník
V roce 1918 se Tăslăuanu znovu oženil. Jeho manželkou se stala Fatma Alisa Sturdza (1893–1964), s níž se seznámil na frontě, kde pracovala jako ošetřovatelka. Se Sturdzou, která pocházela ze staré šlechtické rodiny politiků a velkostatkářů, měl dvě děti: Ioana Radu (nar. 1920), jenž zemřel ve věku jednoho roku, a Dafinu (1921–2000). Dafininým kmotrem byl primas rumunský, metropolita Miron Cristea (1868–1939).
Pozoruhodná byla rovněž politická kariéra Octaviana C. Tăslăuanu. V parlamentních volbách v listopadu 1919 byl zvolen poslancem za Tulgheș, kde kandidoval za Lidovou ligu. Ve vládě vedené Alexandrem Averescu (1859–1938) zastával funkci ministra obchodu a průmyslu (13. března – 16. listopadu 1920) a ministra veřejných prací (16. listopadu 1920 – 1. ledna 1921). V těchto funkcích inicioval řadu důležitých zákonů a reforem, směřujících k reorganizaci národního hospodářství v období po první světové válce. Mezi jeho zásluhy patří také založení továrny na výbušniny ve Făgărași, znárodnění továren v Reșița, uspořádání ropného průmyslu vytvořením podniku Rumunský ropný průmysl, sepsání zákonů o monopolizaci obchodu s ropou a organizaci obchodu s obilím, založení Polytechnické univerzity v Temešváru a zajištění finančních prostředků na výstavbu Obchodní akademie v Bukurešti. V letech 1926–1927 byl Tăslăuanu senátorem za Mureș, kde navrhl účast rumunských poslanců na prvním Panevropském kongresu ve Vídni.
Octavian Tăslăuanu zemřel v Bukurešti 22. října 1942. Vzhledem k tomu, že se ze syna venkovského kněze vypracoval na poslance a ministra, je kariéra Octaviana Tăslăuanu skutečně pozoruhodná. Dosáhl jí především díky osobnímu úsilí, ale pomohlo mu také úspěšné budování společenských vazeb s vlivnými rodinami, nejprve prostřednictvím sňatku s Adelinou a později s Fatmou. Jeho bratři Petru Tăslăuanu (1880–1957) a Cornel Tăslăuanu (1889–1974) tak výrazného společenského vzestupu nedosáhli, i když se stali více než pouhými sedláky a také si vybudovali úspěšnou kariéru. Petru Tăslăuanu byl učitelem a ředitelem základní školy v Bilboru, Cornel Tăslăuanu byl řemeslníkem a nakonec se stal starostou rodné vesnice Bilbor.
Odkazy:
Octavian C. Tăslăuanu, Spovedanii, Ediție îngrijită de George-Bogdan Tofan, prefață de Filip-Lucian Iorga, Editura Mega, 2023.
Cornelia Luminița Radu, Revista Luceafărul, în Revista Română de Istorie a Cărții; Bucharest Iss. 3/4, (2006/2007): 40–46, 304–305, 317–318.
Zdroj obrazového materiálu: George-Bogdan Tofan, The „Octavian C. Tăslăuanu” Foundation.
Octavian Codru Tăslăuanu (1876–1942) – politik, spisovatel a publicista
Octavian Tăslăuanu
Octavian Codru Tăslăuanu se narodil 1. února 1876 ve vesnici Bilbor v župě Ciuc. Jeho otec, Ioan Tăslăuanu (?–1927), byl knězem, jeho matka, Anisia Stan (1859–1933), pocházela z rodiny sedláků. Tăslăuanu navštěvoval střední školu v Năsăudu (1889), Brašově (1890–1892) a Blaji (1892–1895). Kvůli neshodám s otcem, který si přál, aby se Octavian stal knězem, odešel Tăslăuanu do Bukurešti ve Starém rumunském království, kde působil jako učitel na soukromé škole. Zároveň pokračoval ve studiu na filozofické a literární fakultě bukurešťské univerzity (1898–1902) a přivydělával si výukou.
Taslauanu ve své kanceláři
V roce 1902 byl Tăslăuanu na doporučení jednoho ze svých profesorů, Iona Bianu (1856–1935), ředitele knihovny Rumunské akademie, jmenován tajemníkem rumunského generálního konzulátu v Budapešti. Tam se vedle svých dalších povinností zapojil do vydávání časopisu „Luceafărul“, nejprve jako korektor a později jako jeho redaktor. Časopis „Luceafărul“, vydávaný postupně v Budapešti (1902–1906), Sibiu (1906–1916) a Bukurešti (1919–1920), šířil národní kulturu a politickou jednotu Rumunů v Sedmihradsku.
Pokud jde o jeho soukromý život, v roce 1906 se Tăslăuanu oženil s Adelinou Olteanu-Maior ze Sibiu (1877–1910), která pocházela ze staré prestižní intelektuální rodiny. Byla rovněž spisovatelkou, napsala několik svazků povídek pro děti. Patrony jejich manželství se stala rodina Constantina Argetoianu (1871–1955), jednoho z nejvlivnějších rumunských politiků meziválečného období.
Adelina Taslauanu - prví manželka Octaviana Tăslăuanua
Adelina s Octavianem Tăslăuanuem v roce 1907
Po svatbě se Tăslăuanu usadil v Sibiu, kde působil (do roku 1914) jako administrativní tajemník Sedmihradského sdružení pro rumunskou literaturu a kulturu rumunského lidu (ASTRA), nejvýznamnějšího a nejvlivnějšího kulturního a politického spolku Rumunů v Sedmihradsku.
Počínaje rokem 1907 převzal Octavian Codru Tăslăuanu vedení časopisu „Transilvania” (vydávaného spolkem ASTRA), nejprve jako jeho redaktor a později ředitel, a proměnil jej ve skutečné zrcadlo rumunské vědy a kultury. Jeho práce byla obzvláště plodná zejména díky reorganizaci Lidové knihovny spolku ASTRA, což zahrnovalo i měsíční vydávání nového svazku tohoto sborníku, spolu s ročním kalendářem, který byl rozesílán všem členům pobočky a dostal se tak do téměř všech obcí v Sedmihradsku. V letech 1911–1914 bylo pod jeho vedením vydáno 49 čísel této sbírky, včetně různých historických knih a antologií klasických autorů. Náklad jednoho čísla dosáhl v roce 1912 15 000 výtisků, z čehož 11 861 výtisků bylo zasláno předplatitelům. Zároveň však bylo toto období poznamenáno úmrtím Adeliny Tăslăuanu, která roku 1910 zemřela na srdeční chorobu.
V roce 1914 byl Tăslăuanu povolán do rakousko-uherské armády a poslán na frontu do Haliče. Dezertoval však do Rumunska a přihlásil se do rumunské armády, kde po celou dobu války sloužil ve zpravodajské službě. V červenci 1917 získal rumunské občanství a byl povýšen na poručíka a později na kapitána.
Taslauanu jako důstojník
V roce 1918 se Tăslăuanu znovu oženil. Jeho manželkou se stala Fatma Alisa Sturdza (1893–1964), s níž se seznámil na frontě, kde pracovala jako ošetřovatelka. Se Sturdzou, která pocházela ze staré šlechtické rodiny politiků a velkostatkářů, měl dvě děti: Ioana Radu (nar. 1920), jenž zemřel ve věku jednoho roku, a Dafinu (1921–2000). Dafininým kmotrem byl primas rumunský, metropolita Miron Cristea (1868–1939).
Pozoruhodná byla rovněž politická kariéra Octaviana C. Tăslăuanu. V parlamentních volbách v listopadu 1919 byl zvolen poslancem za Tulgheș, kde kandidoval za Lidovou ligu. Ve vládě vedené Alexandrem Averescu (1859–1938) zastával funkci ministra obchodu a průmyslu (13. března – 16. listopadu 1920) a ministra veřejných prací (16. listopadu 1920 – 1. ledna 1921). V těchto funkcích inicioval řadu důležitých zákonů a reforem, směřujících k reorganizaci národního hospodářství v období po první světové válce. Mezi jeho zásluhy patří také založení továrny na výbušniny ve Făgărași, znárodnění továren v Reșița, uspořádání ropného průmyslu vytvořením podniku Rumunský ropný průmysl, sepsání zákonů o monopolizaci obchodu s ropou a organizaci obchodu s obilím, založení Polytechnické univerzity v Temešváru a zajištění finančních prostředků na výstavbu Obchodní akademie v Bukurešti. V letech 1926–1927 byl Tăslăuanu senátorem za Mureș, kde navrhl účast rumunských poslanců na prvním Panevropském kongresu ve Vídni.
Octavian Tăslăuanu zemřel v Bukurešti 22. října 1942. Vzhledem k tomu, že se ze syna venkovského kněze vypracoval na poslance a ministra, je kariéra Octaviana Tăslăuanu skutečně pozoruhodná. Dosáhl jí především díky osobnímu úsilí, ale pomohlo mu také úspěšné budování společenských vazeb s vlivnými rodinami, nejprve prostřednictvím sňatku s Adelinou a později s Fatmou. Jeho bratři Petru Tăslăuanu (1880–1957) a Cornel Tăslăuanu (1889–1974) tak výrazného společenského vzestupu nedosáhli, i když se stali více než pouhými sedláky a také si vybudovali úspěšnou kariéru. Petru Tăslăuanu byl učitelem a ředitelem základní školy v Bilboru, Cornel Tăslăuanu byl řemeslníkem a nakonec se stal starostou rodné vesnice Bilbor.
Odkazy:
Octavian C. Tăslăuanu, Spovedanii, Ediție îngrijită de George-Bogdan Tofan, prefață de Filip-Lucian Iorga, Editura Mega, 2023.
Cornelia Luminița Radu, Revista Luceafărul, în Revista Română de Istorie a Cărții; Bucharest Iss. 3/4, (2006/2007): 40–46, 304–305, 317–318.
Zdroj obrazového materiálu: George-Bogdan Tofan, The „Octavian C. Tăslăuanu” Foundation.