Elita měsíce – Fabritius, Karl Andreas (1826–1881), poslanec, historik, pastor, učitel, novinář
Karl Andreas Fabritius (1826–1881), poslanec, historik, pastor, učitel, novinář
Saská komunita v Sedmihradsku v 19. století je zajímavým příkladem toho, jak se v místním měřítku projevovaly změny, probíhající v celé habsburské monarchii. V tomto konkrétním případě šlo o německou, v regionu privilegovanou menšinu, která s nástupem nacionalismu začala o svá privilegia přicházet. Do Sedmihradska, které bylo ve 12. a 13. století součástí uherského království, přišli Sasové spolu s různými uherskými králi. Přestože demograficky tvořili menšinu, těšili se dlouhodobým výsadám, včetně propůjčování pozemků, osvobození od daní a ochrany ze strany panovníka, a to i poté, kdy Sedmihradsko získalo autonomii v rámci Osmanské říše a později habsburské monarchie. Situace se však změnila v 19. století se vznikem Rakousko-Uherska a souvisejícími proměnami společnosti. Privilegia saské menšiny již nadále nebyla v souladu s novými politickými hodnotami Uher, které po roce 1867 získaly nad Sedmihradskem přímou kontrolu, a proto byla postupně zrušena. V reakci na to zaujali Sasové, stejně jako další etnické skupiny v Sedmihradsku, rozmanité postoje, ovlivněné různorodostí politických názorů jejich elit. Zkoumání životních osudů klíčových představitelů těchto politických uskupení by mohlo poskytnout cenné poznatky o dopadech výše uvedených změn a jejich důsledcích pro jednotlivce. Případ Karla Fabritia nabízí v tomto ohledu zajímavá zjištění. Přestože na saské politické scéně čelil Fabritius kvůli svým názorům mohutnému odporu, dokázal si udržet své politické postavení i křeslo v uherském sněmu. Zároveň se mu v novém politickém klimatu dařilo rozvíjet i některé další oblasti svého profesního života, což je dokladem osudu těch, kdo byli připraveni spolupracovat s nově nastolenými režimy.
Karl Andreas Fabritius se narodil 28. října nebo 6. listopadu 1826 v Sighișoaře/Schäßburgu/Segesváru, sedmihradské obci s třemi tisíci obyvatel. Z otcovy strany pocházel z rodu kněží a státních úředníků, jehož latinské jméno Fabritius bylo doloženo již od 16. století. Větev, ze které pocházel Karl Fabritius, se však zabývala především řemesly a průmyslem a „díky své pracovitosti a sňatkovým vazbám patří mezi prestižní sighișoarské rodiny“.[1] Fabritiův dědeček i otec byli řemeslníci, první z nich byl krejčí, druhý knihař. Jeho otec, známý také pod jménem Andreas Karl Fabritius, se v roce 1825 oženil s Karoline Elisabeth, rozenou Schuller (1807–1861), dcerou Michaela Schullera, pastora z klosdorfské (Klosdorf/Miklóstelke/Cloașterf) větve. Narodily se jim čtyři děti: Ottilia (?–1846) zemřela jako svobodná matka, Sarolta (?–1879) se provdala za radního z rodu Simonisů ze Sighișoary, Friedrich se stal v roce 1883 okresním soudcem. Jejich čtvrtým dítětem byl Karl Andreas (1826–1881).
Karl Fabritius studoval na místním gymnáziu pod vedením Mihály Gottlieba Schullera (1802–1882), ředitele školy, pastora a význačné místní osobnosti. Schuller byl synem pastora Michaela Schullera z Cloașterfu a byl tedy Fabritiovým strýcem z matčiny strany. Vztah s ním zřejmě přispěl ke zlepšení Fabritiových školních výsledků. Fabritiovým učitelem byl také Georg Daniel Teutsch (1817–1893), postava, která měla později jeho život výrazně poznamenat. Ve svém dalším vzdělávání se chtěl Fabritius věnovat právnické kariéře. Na dědečkovo naléhání a s jeho finanční podporou však v roce 1847 odešel studovat teologii a historii do Lipska. Zde se výrazně angažoval v revoluci roku 1848. Kvůli finančním problémům Fabritius později požádal o podporu jak rakouskou vládu, tak také kulturní saský sedmihradský spolek Verein für siebenbürgische Landeskunde, jehož byl členem. Ani to však nestačilo a v roce 1849 odjel Fabritius do Vídně. Zde se seznámil s ministerským školním radou Johannem Karlem Schullerem (1794–1865), který mu pomáhal v jeho historickém bádání. Brzy poté se Fabritius přestěhoval do Bratislavy, kde působil jako redaktor Pressburger Zeitung. Krátce nato získal místo v Siebenbürger Bote, novinách v sedmihradském Sibiu/Hermannstadt/Nagyszeben, a v srpnu 1850 se proto vrátil do vlasti. Fabritiovy názory však nenašly u majitelů novin dobrého přijetí, proto byl po měsíci propuštěn.
Karl Fabritius, cca 1850.
Zdroj: Göllner, Karl. Carl Fabritius. Leben Und Wirken, București: Editura Academiei Republicii Socialiste România, 1975.
V říjnu 1850 získal Fabritius místo učitele na gymnáziu v Sighișoaře, kde byl v té době ředitelem G. D. Teutsch. Spolu se svými bývalými učiteli M. Schullerem a G. D. Teutschem se také více zapojil do činností organizovaných spolkem Verein für siebenbürgische Landeskunde a jeho prostřednictvím začal šířit výsledky svého historického bádání, kterým se zabýval již od dob studií. Kvůli konfliktům mezi ředitelem školy a místní konzistoří přišel Fabritius v roce 1855 o místo učitele, brzy nato byl ale zvolen druhým městským kazatelem v Sighișoaře, za což pobíral mnohem vyšší plat než jako učitel. Poté mu ale štěstí přestalo přát. V roce 1857 se Fabritius ucházel o místo pastora v Merghindealu/Mergeln/Morgonda a Stejărișu/Probstdorf/Prépostfalva, v roce 1859 pak v Apoldu/Trappold. Ani na jednom z těchto míst ale neuspěl, možná i kvůli přátelství s G. D. Teutschem. V roce 1861 byl sice Fabritius jmenován prvním městským kazatelem, avšak ve skutečnosti byl jeho plat nižší než dřív. V roce 1865 se znovu neúspěšně ucházel o místo pastora v Brădeni/Henndorf/Hégen.
Na politickou scénu vstoupil K. Fabritius v roce 1867, při příležitosti politického vyrovnání mezi Vídní a Peští, které vedlo ke vzniku Rakousko-Uherska. Stal se také „duchovním vůdcem“ „mladých Sasů“, liberálně orientované politické skupiny sedmihradských Sasů, která byla otevřena spolupráci s Peští a s ostatními etnickými skupinami. Protikladný, tedy politicky pasivní postoj, zastávali jejich konkurenti na místní politické scéně, tzv. „staří Sasové“. V letech 1867–1881 byl Fabritius pětkrát zvolen poslancem za Sighișoaru na kandidátkách vládních stran. V roce 1868 se také stal pastorem v Apoldu. Prameny neuvádějí, z jakých důvodů mu tolik záleželo právě na této obci, nicméně několik příslušníků rodu Fabritiů zde v minulosti na místě pastora působilo, případně byli s Apoldem spojeni jinak. V roce 1872 se Fabritius stal členem korespondentem Uherské akademie věd, což mu umožnilo pokračovat v historickém bádání. V roce 1876 se mu naskytla příležitost být jmenován školním inspektorem a dokonce vrchním županem. Fabritius ale obě pozice odmítl s odůvodněním, že si nepřeje mít z funkce poslance jakýkoli osobní prospěch.
Albert Kálmán Tóth (1831–1881), uherský básník, dramatik, novinář a politik, a Karl Fabritius.
Fabritiův liberální a ke spolupráci s uherskou vládní stranou otevřený postoj však narušil jeho vztahy s G. D. Teutschem, který se po roce 1867 stal vůdcem „Starosasů“. Již na počátku svého druhého mandátu se začal Fabritius stávat terčem osobních útoků opozičního tisku. V roce 1872 se své rodině zmínil, že kvůli zastrašování uvažuje o odchodu z politiky, s tím, že v ní zůstává jen proto, aby měl přístup do budapešťských archivů a knihoven. Útoky se navíc neomezovaly jen na politickou sféru. G. D. Teutsch, který se v roce 1867 stal biskupem evangelické církve v Sedmihradsku a v roce 1869 předsedou Verein für siebenbürgische Landeskunde, kritizoval Fabritiovy historické spisy a zasadil se o to, aby je spolek odmítl publikovat. Teutsch navíc zpochybňoval, zda je Fabritius schopen plnit své povinnosti ve farnosti, když často cestuje do Budapešti. Skandál se vyhrotil v letech 1875–1876, kdy Fabritius čelil překážkám při svém znovuzvolení a bylo mu vyhrožováno smrtí. V roce 1879 odešel z místa pastora v Apoldu, s tím, že se chce nadále věnovat pouze svému historickému bádání a méně již politice, i s ohledem na politické prohry sedmihradských Sasů v uplynulém desetiletí, byť on sám si svůj mandát udržel. Rok 1879 je však také posledním rokem, kdy něco publikoval; jeho pozdější práce zůstaly pouze v rukopise. Přispěla k tomu patrně i nehoda, ke které došlo v prosinci 1880 v budapešťské univerzitní knihovně, při níž se Fabritius zranil a která vyústila v jeho smrt 2. února 1881.
Karl Fabritius, 1880.
Zdroj: Göllner, Karl. Carl Fabritius. Leben Und Wirken, București: Editura Academiei Republicii Socialiste România, 1975.
O rodině Karla Fabritia se navzdory dlouhé tradici jeho rodu a počtu jeho potomků dochovalo jen velmi málo informací. Fabritius se v roce 1852 oženil s Friderice, rozenou Roth (1834–?), dcerou Fridricha Rotha, c. k. okresního soudce v Cristuru Secuiesc/Szeklerkreuz/Székelykeresztúr, a Amálie, rozené Hirlingové. Karl Fabritius a Friderice měli deset dětí, z nichž se šest dožilo dospělosti. Ve farních matrikách, které se bohužel nedochovaly všechny, se podařilo identifikovat pouze pět z jejich dětí. Prameny však poskytují zajímavý obraz o životě Fabritiovy rodiny. Ludvig Franz (1862–1863), Victorine (1864–1864) a Andreas Oskar (1868–1871) zemřeli v útlém dětství, zatímco další dva jejich sourozenci, Guido Robert (1865–1949) a Erich Bernhard (1872–1955), se naopak dožili vysokého věku. Údaje v kolonce svědků jak u svatby Karla a Friderice, tak u křtu některých jejich dětí odhalují další pravděpodobné rodinné vazby. Vedle jména Adolfa Hirlinga se zde pravidelně objevuje i jméno Franze Simonise (1820–1884), dalšího saského poslance ze Sedmihradska. Je to pochopitelné, protože Hirlingova sestra se provdala do Simonisovy rodiny. Zároveň mohl mít Karl Fabritius také poměrně úzkou vazbu na rodinu své tchyně, která byla s rodinou Simonisů spřízněna díky sňatku Franze Simonise s Caroline Juliane, rozenou Hirlingovou, v roce 1849. Nelze také přehlédnout, že stejně jako Fabritiův tchán, stal se i jeden z Fabritiových bratrů okresním soudcem, byť jeho působiště není známo.
Více informací o Guidu Robertovi, jednom ze synů Karla Fabritia, se dozvídáme z životopisu jeho vnuka Guida Fabritia (1907 – po roce 1989). Guido Robert odešel ze svého rodného města do Sibiu, kde se stal majitelem staré lékárny Bären. Oženil se s Melittou, rozenou Gunesch, dcerou pastora Gustava Huga Gunesche, s níž měl sedm dětí. Guido Fabritius, jejich jediný syn, se vydal v otcových stopách. V roce 1932 vystudoval farmacii v Kluži-Napoce/Klausenburgu/Kolozsváru a později na univerzitě v Berlíně. Po návratu do vlasti pracoval v otcově lékárně, kterou pak v roce 1936 převzal pod vlastním jménem. Spoluzaložil také Deutschen Apothekerverband von Rumänien. Za války byl členem Wehrmachtu (nacistické sjednocené armády). Po válce žil v různých městech západního Německa, kde pracoval jako lékárník. Zároveň se zabýval dějinami lékárenství v Sedmihradsku a také historií své rodiny; měl tedy podobnou zálibu v historii jako jeho dědeček. Pokud jde o jeho rodinný život, Guido Robert se dvakrát oženil: v roce 1938 se středoškolskou učitelkou Anne Schaffarczik, s níž měl dceru, která zemřela v mladším dospělém věku, a v roce 1952 s Luise Bleckmann-Körner, s níž měl dceru a syna.
Vybraná bibliografie:
Daubner, Hans D. „130 Jahre seit dem Tod von Carl Fabritius – eine Schäßurger Personlichkeit,“ Schäßurger Nachrichten, č. 35 (June 2011): 24–25.
Göllner, Karl. Carl Fabritius. Leben Und Wirken, București: Editura Academiei Republicii Socialiste România, 1975.
Kozma, Ferenc. Emlékebeszed Fabritius Károly Levelező Tag Fölött, Budapest: M. T. Akadémia Könyvkaido-Hivatala, 1883.
Kwan, Jonathan. „Transylvanian Saxon Politics and Imperial Germany, 1871–1876,“ The Historical Journal 61, č. 4 (2018): 991–1015.
Kwan, Jonathan. „Transylvanian Saxon Politics, Hungarian State Building and the Case of the Allgemeiner Deutscher Schulverein (1881–82),“ The English Historical Review 127, č. 526 (2012): 592–624.
[1] Ferenc Kozma, Emlékebeszed Fabritius Károly Levelező Tag Fölött, (Budapest: M. T. Akadémia Könyvkaido-Hivatala, 1883), 4.
