Pokud se vám stránky nezobrazují správně, zkuste použít jiný internetový prohlížeč.

Elita měsíce – Gschier, Anton Julius (1814–1874), advokát, poslanec a starosta


Anton Julius Gschier (1814–1874), advokát, poslanec a starosta

Možnosti proniknout mezi politickou elitou habsburské monarchie druhé poloviny 19. století byly výrazně ovlivněny institucionálním uspořádáním říše a formou výběru zástupců na různých úrovních občanské samosprávy. Již od poloviny století, kdy v roce 1848 proběhly první volby do celoříšského parlamentu, a i v následujících desetiletích až do říšské volební reformy v roce 1907, zavádějící všeobecné volební právo pro muže, platilo, že volební obvody pro zemské i říšské parlamenty byly povětšinou poměrně malé, pokrývající vždy jen několik sousedních měst nebo okresů. Obzvláště u zemských sněmů zahrnovaly volební obvody městské kurie často jen jedno město.

chebPohlednice z Chebu z 19. století.

Specifický region v rámci Čech se silnou lokální identitou představovalo Chebsko s přirozeným centrem městem Cheb, kde se ještě v polovině 19. století v souvislosti s oživením veřejného života na jaře 1848 objevily požadavky na obnovení samostatného postavení či dokonce navrácení území do říše. Z tohoto důvodu také Chebané odmítli volbu svých zástupců do reformovaného českého zemského sněmu s odůvodněním, že sněm neuznávají jako svůj reprezentativní orgán. Jako jeden z hlavních mluvčí chebského měšťanstva se záhy prosadil Anton Julius Gschier, chebský rodák a právník, který se však v průběhu 40. let živil jako justiciár na okolních statcích.

Gschier pocházel z rodiny chebského magistrátního úředníka, jehož manželka byla dcerou jednoho z prvních chebských starostů tzv. regulovaného magistrátu. Jeremias Gschier (1783–1841) se svou manželkou měli zřejmě pouze jednoho syna, zmíněného Antona Julia narozeného více jak pět let po svatbě dne 19. prosince 1814.

Mladý Gschier se rok po smrti otce oženil s dcerou místního poštovního kontrolora a pozdějšího správce erární pošty, nicméně další významné rodinné či příbuzenské vazby již z dostupných pramenů patrné nejsou. Klíčovým okamžikem pro jeho kariéru se tak staly události spojené s odstraněním patrimoniální správy a oživením veřejného života v letech 1848–1849. Gschier jako doktor práv a jeden z mála zástupců vzdělaného měšťanstva patřil k předním organizátorům měšťanských shromáždění, která připravila petiční požadavky adresované císaři a vládě. Jeho názory však zjevně kolidovaly se stanovisky většiny zástupců chebských měšťanů. Tito ctihodní patres hleděli více do minulosti a jejich cílem bylo obnovit zvláštní postavení města a okolí uvnitř habsburské říše, Gschier představoval progresivního a liberálně orientovaného zástupce nových vzdělanostních elit, který například – neúspěšně – prosazoval vyslání chebských zástupců do zemského sněmu v Praze či v pozdějších letech dokonce uznával prospěšnost nepovinné výuky češtiny na místním gymnáziu. Jeho názory jako zřejmě i nekompromisní a energické vystupování z něj nečinily tak všeobecně uznávané a přijímané místní veličiny, jako byli např. místní lékárník Adolf Tachezi (1814–1892) či měšťan Franz Ernst.

Právě příprava petice obsahující požadavky města přivodila rozkol v měšťanském výboru zvoleném v březnu 1848, kde Gschier zastával funkci prezidenta. Gschier rázně vystoupil proti představám vlastního chebského sněmu či novému svolání chebských stavů a z výboru v dubnu odešel. Přes své liberální názory získal Gschier ještě roku 1851 místo zemského advokáta v Chebu, čímž si zajistil trvalou přítomnost ve městě, které se stalo významným správním centrem a sídlem nových státních úřadů: okresního hejtmanství, krajské vlády, krajského a okresního soudu, gymnázia a obchodní a živnostenské komory. Ta si Gschiera následně vybrala i za svého tajemníka, což mu zaručilo vedle příjmů z advokátní činnosti pravidelný plat a zároveň vazby na stejně liberálně smýšlející představitele místního průmyslu a obchodu.

Na přelomu roku 1851 a 1852 došlo k definitivnímu ustavení sousední obce Františkovy Lázně, čímž byla vyřešena i otázka katastru chebské obce a mohlo být přikročeno k novým volbám obecní samosprávy již podle Stadionova provizorního obecního zákona. Třebaže se Gschier stal členem městského zastupitelstva, jeho volba nebyla jednomyslná a už vůbec ne tak jednoznačná jako u některých dalších. Získal 90 ze 179 odevzdaných hlasů a nakonec nebyl vybrán ani do užšího sboru radních, kterými se stali místní sládek, chemik, lékař a dva obchodníci.

V roce 1855 se Gschier stal jedním z městských radních poté, co někteří z výboru rezignovali, a okamžitě začal v městské samosprávě prosazovat své představy o fungování města. Neznáme bohužel přesné důvody, které Gschiera přivedly zpět coby předního zástupce chebského měšťanstva. Mohlo jít o jeho angažmá v obchodní komoře, jeho působení ve městě, kde patřil mezi jednoho ze tří zemských advokátů, či jeho znovunabytá ochota a vůle podílet se na správě veřejných záležitostí. Mimo jiné prosadil vybudování procházkových pěšin a výletních altánků v okolí města či se zasadil o rekonstrukci Domova bratrstva sv. Jakuba, což byla tradiční chebská instituce sloužící pro chudé a staré měšťany k jejich důstojnému dožití. Na počátku šedesátých let se poměry v Rakousku začaly měnit. Finanční krize dovršená katastrofickým debaklem rakouského vojska v severní Itálii donutily císaře akceptovat ústavní reformu. Nově obnovené volby do obecních zastupitelstev potvrdily postavení Gschiera jako jednoho z radních a také – a to bylo ještě důležitější – jako zástupce města v nově konstituovaném zemském sněmu.

Gschier vystoupil veřejně jako liberální kandidát, který se přihlásil k podpoře průmyslu a obchodu, odborného vzdělání, či postavení obce jako základní samosprávné jednotky. Musel našlapovat opatrně, ostatně některé formulace jeho prohlášení, kdy volá po utlumení vášní a odložení osobních zájmů, ukazují, že nebyl ve městě všeobecně přijímán. Jako liberál měl v Chebu poměrně složité postavení, na rozdíl od svých kolegů, kteří se ostře stavěli proti českému státnímu právu a prosazovali centralizaci říše, vnímal důležitost historického postavení města pro své spoluobčany. Odmítání tradičních práv a popírání specifického statusu regionu by mu jistě příliš hlasů nepřineslo, proto se o tomto tématu prohlášení raději vůbec nezmiňuje. Nakonec i vzhledem k absenci významnějších oponentů získal 341 hlasů z 349 odevzdaných lístků. Zemský sněm jej zvolil říšským poslancem a Gschier se stal jedním ze zástupců ve vídeňském parlamentu. V polovině 60. let politická kariéra Julia Gschiera vrcholila. Byl zemským a říšským poslancem, městským radním a členem okresního zastupitelstva. Zároveň mu však už bylo 50 let a začaly se u něj zřejmě objevovat první zdravotní obtíže, které jej přinutily opustit dráhu poslance a vrátit se zpět k usedlému životu chebského měšťana. Poslanecké funkce s sebou pro mimopražské a mimovídeňské kandidáty přinášely nutnost častého cestování a bydlení po hotelích, dlouhé období odloučení a stravování se mimo vlastní domácnost, což bylo nejen nepohodlné a nákladné, ale mnohým poslancům to způsobovalo i zdravotní komplikace.

Přesto se Gschier nestáhl zcela do ústraní. V září 1867 poté, co již dosavadní starosta Franz Ernst odmítl kvůli svému věku pokračovat ve svém úřadu, byl 31 hlasy z 35 zvolen starostou právě Gschier. Ve své nástupní řeči prohlásil, že už je věku, kdy netouží po veřejných úřadech a funkcích, a zmínil své zdravotní problémy. To, že přijímá úřad starosty, činí prý jen kvůli své neochvějné víře ve veřejný život a jeho důležitost (Glaube an ein öffentliches Leben). Gschier v úřadu starosty vydržel po dvě volební období a již v prvních měsících se projevil jako zdatný organizátor a muž s jasnou vizí. Reorganizoval městský úřad, reformoval fungování obecního výboru a jeho specializovaných komisí, zavedl nový kancelářský předpis, revidoval tržní řád a doplnil městskou policii, které současně zvýšil plat. Za svou práci si také nechal zvýšit odměnu na 1000 zl. ročně. Na konci druhého funkčního období však začaly Gschiera jeho elán a energie opouštět a v roce 1873 se již jednání obecního výboru prakticky neúčastnil a zastupovat jej musel radní Adolf Tachezy, který se také při následujících obecních volbách stal starostou. Anton Julius Gschier zemřel krátce poté, 30. června 1874.

Eger-Ehrengrab-Gschier-1Hrob rodiny Gschierů v Chebu (Wikimedia Commons, author: SchiDD).

Kariéra tohoto chebského advokáta může sloužit jako příklad toho, kdy za společenským vzestupem jedince stály jeho schopnosti, vzdělání, ambice a vhodné příležitosti. Jako jeden z mála právnicky vzdělaných měšťanů té doby se Gschier dokázal poměrně rychle prosadit v nových „konstitučních“ poměrech roku 1848. Jeho přesvědčení o důležitosti veřejného vystupování a ovlivnění veřejných záležitostí jej sice vícekrát přivedlo do střetu s tradičním chebským měšťanstvem, rétorické schopnosti, vize nutných reforem a ochota věnovat svůj čas a prostředky veřejnému působení ovšem převážily. Je zřejmé, že se při své veřejné činnosti musel Gschier spolehnout na kontakty a vztahy, které si během svého života vybudoval sám, které však mohl dále předat svým vlastním dětem.

Bibliography

Charmatz, Richard. Österreichs innere Geschichte von 1848 bis 1907: II. Der Kampf der Nationen. Leipzig: B. G. Teubner, 1912.

Judson, Pieter M. The Habsburg Empire: A New History. Cambridge, MA, and London: Harvard University Press, 2016.

Sterneck, Tomáš. “Komplot pomstychtivého pleticháře? Ke kontroverzím vzniku českobudějovického regulovaného magistrátu v roce 1787  Jihočeský sborník historický 89, no. 1 (2020): 73–120. 

Šťouračová, Jiřina. “Reformní zásahy Marie Terezie a Josefa II. do městské správy na Moravě. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 50, no. 1 (2003): 169–76.

Velek, Luboš. “’Takový život nestojí za zlámanou grešli!’ Obrázky ze života českých poslanců 19. století” Kuděj. Časopis pro kulturní dějiny 1, no. 2 (1999): 49–63.