Pokud se vám stránky nezobrazují správně, zkuste použít jiný internetový prohlížeč.

Elita měsíce – de Pușcariu, Ioan Cavaler (1824–1912), krajský komisař, župan, poslanec, soudce královské kurie


Visarion Roman (1833–1885), jedna z předních rumunských osobností 19. století v Sedmihradsku, kdysi s rozmrzelostí napsal jednomu ze svých přátel: "Lidé jako my jsou možná předurčeni k tomu, aby zastali vše" (Netea, Noi contribuții, s. 34–35). Jeho nespokojenost pramenila z toho, že v polovině 19. století bylo v Sedmihradsku tak málo Rumunů, jejichž vzdělání jim umožňovalo zastávat veřejné úřady nebo řídit instituce občanské společnosti, že bylo zcela běžné, aby jeden člověk zastával několik různých funkcí, což často vedlo k nadměrné pracovní zátěži a vysokému pracovnímu tempu. Jedním z těch, kdo byli "předurčeni vše zastat", byl Ioan Ritter von Pușcariu (1824–1912).

Rodina Pușcașu se ve vesnici Sohodolul Branului v jižním Sedmihradsku usadila na počátku 18. století. Již v druhé polovině téhož století byli její členové zmiňováni jako duchovní a obchodníci a také jako pisatelé petic úřadům, což svědčí o tom, že byli ve své obci považováni za elitu. V této rodové linii kněží, z nichž některé můžeme dodnes vidět zvěčněné na malovaných portálech kostelů, které postavili, se v roce 1824 narodil Ioan, jako první z deseti dětí kněze Ioana (1878–1871) a jeho ženy Stany (1801–1886), a také první, kdo si změnil jméno Pușcașu na Pușcariu.

Ioan Pușcariu navštěvoval základní školu nejprve v Sohodolul Branului a poté v Brašově (Kronstadt / Brassó), kde také studoval místní katolickou střední školu. V roce 1842 absolvoval katolické gymnázium v Sibiu (Hermannstadt / Nagyszeben), po kterém navštěvoval půlroční kurz pravoslavné teologie. Následujícího roku si však studium rozmyslel a pustil se do studia práv na piaristickém akademickém lyceu v Kluži / Kolozsváru, a v roce 1846 pak na právnické akademii v Sibiu. V rodinné kněžské tradici pokračoval jeho bratr Ilarion (Bucur) Pușcariu (1842–1922).

Na jaře roku 1848 se Ioan Pușcariu, který právě dokončil studium práv, aktivně zapojil do revolučních událostí jako správce národního shromáždění Rumunů v Blaji / Balázsfalvě, vojenský tribun a později jako komisař revoluční propagandy ve Valašsku. V období neoabsolutismu se stejně jako mnoho rumunských absolventů práva věnoval kariéře státního úředníka v zemském správním aparátu, velmi pravděpodobně na doporučení a s podporou pravoslavného biskupa Andreje Șaguny (1809–1873), jehož církevní, kulturní a politické iniciativy po celý život soustavně podporoval. Po vystřídání několika méně významných úřednických míst v Hunyadské/Hunedoarské župě se stal v roce 1854 služným (szolgabíró/pretor) okresu Scharken/Sárkány /Șercaia ve Fagaraši. Ve stejné době také vydával sborníky právních komentářů a právně popularizační publikace v rumunštině a slovník administrativních termínů v rumunštině a němčině.

Po roce 1860, v době politických změn, které přinesl liberální režim, se bývalý místní státní úředník stal v roce 1861 konceptním úředníkem v sedmihradské královské kanceláři ve Vídni. I k získání této pozice značně přispělo Șagunovo doporučení. V lednu 1862, uprostřed snah vídeňské vlády o omezení politické opozice sedmihradských Maďarů, byl Ioan Pușcariu jmenován do významné funkce v zemské správě: stal se podžupanem (alispán) župy Kükülő/Târnava (Cetatea de Baltă) a tuto funkci zastával až do srpna 1865. Během těchto čtyř let byl také zvolen poslancem zemského sněmu v Sibiu (1863–1864), poslancem Říšského sněmu (1864–1865) a poslancem zemského sněmu v Kluži (1865). Vrcholu své vynikající kariéry dosáhl 10. července 1864, kdy mu byl císařským dekretem udělen Řád železné koruny III. třídy, znamenající povýšení do šlechtického stavu, a titul rytíře (Ritter von).

Úcta, které se těšil u úřadů, a podpora biskupa Șaguny se projevovaly i v době, kdy se politický režim začal měnit a zemský sněm v Sibiu byl císařským dekretem rozpuštěn. Pușcariu patřil k nemnoha Rumunům, kteří o svůj úřad nepřišli. Byl pouze přeložen ze župy Kükülő do funkce župana Fagarašské župy (Fogaras/Făgăraș) (srpen 1865). O tom, jaká očekávání musel představitel župní správy v té době splňovat, svědčí slova hraběte Györgye Hallera (1818–1892), který v roce 1865 vysvětloval Pușcariuovi, že odmítl převzít hlavní funkci v župě Kükülő, protože by nebyl schopen uspokojit "pár set hladových aspirantů po dobu dvaceti let (tj. od roku 1849). Běda mi, kdybych je nedokázal všechny chlebem nakrmit" (Pușcariu, Notițe..., 1913, s. 84).

V roce 1866 byl Ioan Pușcariu zvolen poslancem uherského parlamentu v jednom z volebních obvodů Fagarašské župy, a až do roku 1869 patřil k tzv. aktivistům, tedy těm rumunským politickým vůdcům, kteří se snažili získat co nejvíce ústupků od uherské politické elity a zároveň povzbuzovat ostatní příslušníky rumunských elit i voliče k pokračující politické angažovanosti. Jeho pozici prostředníka uznala a odměnila i uherská vláda, když ho v prosinci 1867 jmenovala sekčním radou na ministerstvu pro náboženské otázky a veřejné školství. V roce 1869 však již jeho hvězda začala pohasínat. Po třech letech za sebou následujících politických neúspěchů na straně "aktvistů" se nově založená Rumunská národní strana Sedmihradska (březen 1869) rozhodla zahájit politiku volební pasivity, čímž odmítla uznat právní účinky vyrovnání z roku 1867. Ioan Ritter von Pușcariu patřil mezi čtyři účastníky stranického sjezdu (z přibližně čtyř set), kteří hlasovali proti zaujetí pasivního postoje, a na svém názoru trval i v následujících letech. Určitě i skutečnost, že byl v květnu 1869 jmenován soudcem nejvyššího uherského soudu, královské kurie, musela významně přispět k tomu, že si za touto politickou volbou stál jak v sedmdesátých, tak v osmdesátých letech 19. století, až do roku 1890, kdy odešel do soudcovského důchodu.

Zároveň zůstával v těsném spojení s kruhy blízkými pravoslavnému metropolitnímu stolci v Sibiu, kde se jeho bratr Ilarion stal archimandritou. V roce 1884 byl jedním ze stoupenců nově založené, avšak jen krátce fungující Rumunské umírněné strany, která prosazovala spolupráci s uherskými vládami, nakonec ale nezískala podporu rumunských voličů. Byl to poslední významný okamžik jeho politické kariéry, poté se již jako starý muž věnoval jen svému soudcovskému úřadu a vědecké činnosti.

Již v roce 1861 byl Ion Pușcariu jedním z iniciátorů založení rumunského kulturního spolku Astra v Sedmihradsku. Jeho členem zůstal po celý život, ale od roku 1873 do roku 1889 zastával také vedoucí funkce ve Společnosti pro rumunský divadelní fond. Patřil rovněž k propagátorům lidových krojů mezi rumunskými elitami. V neposlední řadě byl také jedním z předních členů Gojduovy nadace, která podporovala řadu rumunských pravoslavných žáků a studentů na studiích v Uhrách. V roce 1877 byl Ioan Pușcariu zvolen čestným členem Rumunské akademie v Bukurešti, k jejíž činnosti přispíval historickými, genealogickými a filologickými spisy. Méně již vynikal na poli literární tvorby, kde jeho básnické pokusy, navzdory soustavným snahám, nikdy nedosáhly kvality, která by mu zajistila uznání. Zato jako člen spolku Astra vyvíjel až do posledních let svého života soustavnou vědeckou činnost: "I ve vysokém věku se náš drahý zesnulý, u jehož rakve stojíme, neváhal po mnoho let podílet na práci naší historické sekce, kterou často obohacoval svou činností a přispíval moudrou radou" (Necrologuri, s. 153).

Život a kariéra Ioana Pușcariu dokládají příležitosti k sociální mobilitě mezi Rumuny v Sedmihradsku, umožněné vzděláním a příznivou situací v 50. a 60. letech 19. století. Svědčí ale také o důležité úloze církve při formování národní politické elity. Na počátku a v polovině 19. století pocházel značný počet rumunských politiků a státních úředníků právě z rodin duchovních a pro ty, kteří dosáhli významných pozic v zemském správním aparátu, v některých případech i v hlavním městě monarchie, byla podpora ze strany církví obou vyznání (v případě Pușcariua církve pravoslavné) vždy nezbytná.

 

Bibliogafie

 Necrologuri, in Transilvania 43, 1912, č. 1–2, s. 152–154.

Keith Hitchins, A Nation Affirmed: The Romanian National Movement in Transylvania, 1860–1914,  Bucharest, 1999.

Nicolae Josan, Ioan Pușcariu (1824–1912). Viața și activitatea, Alba Iulia, 1997.

Ioan cavaler de Pușcariu, Notițe despre întâmplările contemporane, Sibiu, 1913.

Ioan cavaler de Pușcariu, Notițe despre întâmplările contemporane. Partea a II-a. Despre pasivitatea politică a românilor și urmările ei, ediție îngrijită de N. Josan, București, 2004.

Sextil Pușcariu, Spița unui neam din Ardeal, ediție, note și glosar de Magdalena Vulpe, Cluj, 1998.