Elita měsíce – Gall, Iosif (1839–1912), soudce, poslanec, filantrop
Iosif Gall (1839–1912) – soudce, poslanec, filantrop
Iosif Gall („Octavian Goga” Oblastní knihovna v Kluži)
Na Štědrý den roku 1870 napsal metropolitní biskup rumunské pravoslavné církve v Sedmihradsku, Andrej Șaguna (1809–1876), svému blízkému příteli o svatbě jednoho z nejvýznamnějších právníků tehdejšího dualistického Uherska, doktora Iosifa Galla:
„Co víš o Gallovi a jeho partnerství či manželství? Napsal jsem mu, že Dunca nyní provdává svou dceru s [věnem] 12 000 fl., a vše, co po jeho smrti zbude, má být rozděleno na tři díly, mezi jeho tři dcery; a on mi neodpovídá; a Duncova netrpělivost roste, neboť chce vědět, zda z toho něco bude či ne. Některé lidi přivádí štěstěna k šílenství; bojím se, že takový osud potkal i Galla.“
Iosif Gall („Octavian Goga” Oblastní knihovna v Kluži)
Tento vysoce postavený rumunský církevní představitel, symbolická postava národního hnutí v Sedmihradsku, jehož vliv sahal až do kruhů kolem vídeňského dvora, se o osud Iosifa Galla zajímal od chvíle, kdy Iosif ve dvanácti letech osiřel. Jeho otec, pravoslavný arcikněz Grigorij Gall (?–1851), zemřel v roce 1851 a zanechal po sobě ženu Carolinu (rozenou Stan de Borosjenő) (1814–1904), a jejich čtyři děti.
Díky biskupově podpoře se Iosifu Gallovi podařilo vystudovat střední školu v Kluži (maď. Kolozsvár) a získat vysokoškolské vzdělání na právnické akademii v Sibiu (maď. Nagyszeben) a na univerzitě ve Vídni. Podpora, která byla zejména finanční, ale neomezovala se jen na materiální záležitosti, se plně vyplatila v roce 1860, kdy Iosif Gall získal doktorát práv na univerzitě v císařském hlavním městě.
Po dokončení studií zahájil Iosif Gall svou profesní kariéru, která postupovala rychlým tempem, v souladu s jeho právnickými znalostmi a schopnostmi. Ve Vídni rok po získání doktorátu absolvoval povinnou právní praxi, nezbytnou pro výkon advokacie. Ihned poté byl jmenován koncipientem u sedmihradského soudu ve Vídni. Díky své obdivuhodné činorodosti byl v téže instituci krátce nato povýšen na vyšší pozici. V roce 1867, v souvislosti s administrativními změnami po rakousko-uherském vyrovnání, byl Iosif Gall přeložen na Královské uherské ministerstvo spravedlnosti. O rok později, v roce 1868, byl znovu přeložen, tentokrát k sedmihradskému nejvyššímu soudu, a po jeho zrušení k jednomu z vyšších soudů v Budapešti (maď. Hétszemélyes Tábla), kde byl přidělen k sedmihradskému oddělení. Již po roce byl jmenován referentem pro řízení u kasačního soudu a v roce 1870, ve věku pouhých 32 let, se stal soudcem u královského soudu v Budapešti. Brzy poté se vrátil na kasační soud jako rada.
V tomto období, kdy Gall dosáhl vynikajících úspěchů, se Andrei Șaguna snažil i o to, aby se Gall usadil nejen profesně, ale i v osobním životě. V roce 1871 se Gall zasnoubil s Paulinou Duncou, dcerou Paula Duncy (1800–1888) ze Sibiu, bývalého vládního rady a poslance. Ke sňatku mezi nimi však nikdy nedošlo kvůli sporům mezi Iosifem Gallem a Paulem Duncou, které se pravděpodobně týkaly věna této mladé dívky.
Nakonec se k jeho profesnímu naplnění o osm let později přidalo i naplnění osobní, a to sňatkem s Ecaterinou z Agory (?–1899), vdovou, která vlastnila značný majetek v Banátu a Chorvatsku. Předtím byla provdána za Ioana Dobrana, po němž zdědila nemalé jmění. Ecaterina Gall z Agory pocházela ze staré rodiny arumunského původu usazené v Banátu. Byla také majitelkou rozsáhlého panství v Lucarețu (maď. Lukarec). V Budapešti se těšila velké oblibě a díky plesům pořádaným na podporu rumunských studentů na místní univerzitě byla považována za jednu z největších filantropek hlavního města. V kontextu společenského postavení jeho ženy je Gallovo manželství, a zejména pak jeho zrušené zásnuby s Paulinou Duncou, důkazem toho, že mladý rumunský právník promýšlel svou sňatkovou strategii s maximálním pragmatismem.
Jeho společenský vzestup, který doplňoval vzestup profesní, mu usnadnil cestu k politické kariéře. V roce 1881 se Iosif Gall vzdal funkce rady kasačního soudu a své penze v přesvědčení, že svému národu lépe prospěje, pokud bude působit na politickém kolbišti. Po odchodu ze státních služeb mu byl udělen Řád železné koruny III. třídy a později řád Františka Josefa ve stupni komtura s hvězdou.
V témže roce kandidoval jako stoupenec vládního programu na poslance parlamentu za volební obvod Recaș (maď. Rékas), v Temešské župě. Po vítězství ve volbách zastupoval tento volební obvod po celé funkční období 1881–1884, kdy působil jako člen a zpravodaj parlamentního výboru pro spravedlnost. Ve volbách v roce 1884 opět kandidoval a podařilo se mu získat další poslanecký mandát. Parlamentní období 1884–1887 bylo ale jeho posledním působením v dolní komoře uherského parlamentu, neboť v květnu 1887 byl jmenován doživotním členem Sněmovny magnátů, horní komory budapešťského parlamentu. V této funkci působil až do konce svého života.
Iosif Gall jako magnát (osobní archiv Ovidiu Emila Iudeana)
Jedním z nejdůležitějších politických počinů Iosifa Galla bylo založení Rumunské umírněné strany, kterou založil spolu s pravoslavným metropolitním biskupem Mironem Romanulem (1828–1898). O tom, že se Gall do tohoto politického projektu plně zapojil, svědčí mimo jiné to, že v březnu 1884 zorganizoval konferenci Umírněných v Budapešti a finančně podporoval list Viitorul [Budoucnost], tiskový orgán této nově založené strany. Navzdory neúspěchu umírněných byl Gall i nadále přesvědčen, že pokud chce rumunský národ v Uhrách dosáhnout sociálního, kulturního I náboženského rozvoje, musí jít cestou umírněné spolupráce s uherskou vládou.
Iosif Gall zemřel v Budapešti v noci ze 17./30. na 18./31. října 1912. Pohřben byl v Kluži 21. října/3. listopadu za přítomnosti své rodiny a početné veřejnosti. Protože neměl přímé dědice, odkázal v závěti velkou část svého majetku, asi 600 000 korun, na založení dvou kulturních a dobročinných nadací, nazvaných „Agora-Gall“. Spravovány měly být každá zvlášť, jedna rumunskou pravoslavnou církví v Sedmihradsku a druhá srbskou pravoslavnou církví se sídlem v Karlovcích.
Oznámení o úmrtí Iosifa Galla (Oblastní pobočka Rumunského státního archívu v Bistrița-Năsăud)
Hrob Iosifa Galla (osobní archiv Ovidiu Emila Iudeana)
Díky tomuto poslednímu velkolepému gestu, stejně jako díky veškeré jeho právní, společensko-kulturní a politické činnosti, si plně zasloužil označení „mecenáš z Lucarețu“, jak ho nazval jeho životopisec T. V. Păcățian (1852–1941).
Bibliografie:
Păcăţian Teodor V., Iudean Ovidiu Emil, Un mecenat român – dr. Iosif Gall (Cluj-Napoca: Presa Universitară Clujeană, 2012).
Iudean Ovidiu Emil, The Romanian governmental representatives in the Budapest Parliament (1881–1918). Cluj-Napoca: Mega, 2016.
Berényi Maria, Personalităţi marcante în istoria şi cultura românilor din Ungaria (secolul XIX) (Giula: Institutul de Cercetări al Românilor din Ungaria, 2013).
