Městys Žumberk leží v podhůří Železných hor na někdejším nasavrckém panství knížat z Auerspergu.
V roce 1768 kníže Johann Adam Auersperg dědičně propůjčil (prodal) žumbereckou chalupu č. 18 – stavení se světnicí, komorou, chlívem a stodolou – Jiříku Nevečařalovi za 20 zlatých a 45 krejcarů, k tomu Jiřík přikoupil přilehlou roli a louku za 62 zlatých a 15 krejcarů, celkem složil 83 zlatých. V chalupě č. 18 se na Žumberku Josefu Nevečeřalovi a Františce Bakešové, dceři sedláka ze Švihova č. 7, narodil syn Josef (1836-1882), praprapradědeček Hany Sedláčkové. Josef a Františka Nevečeřalovi chalupu č. 18 v roce 1846 prodali a přestěhovali se do č. 59, kde později oba zemřeli. Josef Nevečeřal starší, domkář, zemřel 11. srpna 1854. Příčinou jeho úmrtí byl „Lungensucht“ tedy úbytě plic, souchotiny; vdova Františka zemřela 25. února 1860 na „zapálení plic“.
(SOA Zámrsk, Farní úřad římskokatolické církve Žumberk, Matrika N 1835–1846, sn. 321)
Josef Nevečeřal mladší se naučil číst a psát, dorozuměl se německy, a protože se účastnil vojenského tažení do Itálie, uměl dobře italsky. Na Žumberku se 19. října 1867, zřejmě po ukončení své vojenské služby, oženil s Annou Šťovíčkovou, dcerou Františka Šťovíčka poklasného ze žumbereckého panského dvora. Anně Šťovíčkové se ještě před uzavřením sňatku narodily dvě nemanželské děti: dcera Anna, která zemřela v prvním roce života, a syn Josef. V matričním zápisu o narození Anny sice není otec uveden, nicméně lze předpokládat otcovství Josefa Nevečeřela. Syna Josefa legitimizoval sňatkem s jeho matkou. Vstoupit do manželství v průběhu vojenské služby vyžadovalo zajištění mnohých povolení, nejen civilních, ale i vojenských, a bylo nutné uhradit různé kauce. Byrokratická a finanční zátěž mohly být důvodem, proč docházelo k odkládání sňatků až po ukončení vojenské služby.
Manželé Nevečeřalovi se usadili na Žumberku v č. 59 a v následujících letech se jim narodily další čtyři děti, mezi nimi i Františka (1871–1925), praprababička Hany Sedláčkové Později se rodina přestěhovala do Libáně u Nasavrk, kde se Josef Nevečeřal poté, co nastoupil v roce 1869 do knížecí auersperské služby, stal nočním hlídačem na nové parní pile. Stavbu parní pily, první na velkostatku, schválil kníže Vincenz Karl Auersperg v roce 1863. Josef Nevečeřal strávil na pile jako noční hlídač dalších sedm let.
Osobní záznam Josefa Nevečeřala (SOA Zámrsk, Velkostatek Nasavrky, kniha 181: Heger Nassaberg)
Libáň představovala lesnické centrum nasavrcké domény: libáňský revír patřil k nejstarším revírům na panství, a protože zde také sídlil lesní úřad, správu revíru zajišťoval přímo lesmistr nebo některý z adjunktů úřadu. Dohled nad revírem vykonávali dva až tři hajní. V roce 1876 převzal post jednoho z libáňských hajných Josef Nevečeřal a práci hajného vykonával až do své předčasné smrti v roce 1882, kdy jako 46letý zemřel na souchotiny.
Matriční záznam úmrtí Josefa Nevečeřala
(SOA Zámrsk, Farní úřad římskokatolické církve Nasavrky, Matrika Z 1869–1935, sn. 148)
Na vzdělání hajných se dlouho nekladly nároky, obvykle neabsolvovali lesnické školy ani neskládali předepsané zkoušky pro vyšší služební zařazení. Navíc knížecí systematizací služebních míst z roku 1868 bylo znemožněno postupovat na vyšší (lesnické) posty bez dostatečného vzdělání, dlouholetá praxe již přestala být kvalifikačním předpokladem. Jako hajný měl Josef Nevečeřal povinnost obstarávat ochranu lesa a zajišťovat odvody zvěře. Šlo o fyzicky náročnou službu, která musela být vykonávána za jakýchkoliv povětrnostních podmínek, což mělo dopady na zdravotní stav hajných. Hajní byli podle lesního zákona z roku 1852 pokládáni za veřejnou stráž a měli právo nosit ve službě zbraň. Směli z lesů vykazovat kohokoliv, kdo se nacházel mimo stezky nebo byl podezřelý z narušení bezpečnosti či páchání škod na majetku. Podle platové tabely z roku 1872 se platy hajných na auersperských panstvích pohybovaly od 31 do 70 zlatých rakouského čísla ročně. Nedílnou součástí platu byly deputáty, tedy vedlejší platy v podobě surovin (obvykle obilí, hrách, sůl, dřevo a dobytek) nebo pozemků.
Cesta do osady Peklo
(převzato z https://www.nasavrky.cz/nasavrky-cesta-do-osady-peklo/g-1227/prehravac=1#vfoto, cit. 30. 1. 2022)
Po smrti svého manžela se vdova Anna Nevečeřalová přestěhovala zpět na Žumberk. Živila se jako zkoušená porodní bába, byla i při narození své vnučky Růženy Hudcové (1905–1982), prababičky Hany Sedláčkové. Růžena se narodila do rodiny žumbereckého obuvníka Josefa Hudce, za něhož se v roce 1896 provdala Františka Nevečeřalová.
Staré rodinné foto: zleva stojí Růžena Hudcová, vedle ní syn Miloslav, vpředu sedí Josef Hudec (soukromý archiv)
Žumberecká kronika zmiňuje v roce 1904 stavbu domu č. 77 pro Josefa Hudce, obuvníka ve Štýrsku: „Obytné stavení s chlévem. Je přízemní, zděné z kamene a cihel, taškami kryté. Má tři obytné místnosti a chlév, studeň nemá. Průčelí k jihu, před okny do ulice zahrádka.“ Do života rodiny Františky Nevečeřalové zasáhla velká válka, narukovat musel jak její manžel, tak v roce 1917 i syn Josef, který zemřel ve vojenské nemocnici. Manželé Františka a Josef Hudcovi jsou pohřbeni na žumbereckém hřbitově. Františka zemřela 31. října 1925, vdovec Josef 28. února 1954. Jejich dcera Růžena zemřela jako svobodná matka 16. prosince 1982.
