Moji rodiče se oba narodili ve vesnici Dumești v župě Vaslui ve východním Rumunsku. Oba pocházeli z rolnických rodin, které mají v této oblasti hluboké kořeny. Rodina mé babičky z matčiny strany patřila k nejbohatším ve vsi a dostatek půdy a prostředků jí zaručoval relativní blahobyt i v obtížných časech první poloviny 20. století – v době válek, hospodářské krize i hladomoru. Můj dědeček z matčiny strany pocházel z komunity Rusínů, kteří odcházeli z Haliče a usazovali se v obci v 17.–18. století (byli však postupně asimilováni, takže jejich původ lze již vyčíst pouze z některých příjmení). Dobře situovaná byla i rodina mých prarodičů z otcovy strany.
Moji prarodiče se narodili koncem 20. let 20. století do světa, který by jim umožňoval pokračovat v životním stylu svých rodičů – zemědělců s dostatkem prostředků, zajišťujících pro ně i pro jejich rodiny život v hojnosti a prosperitě. Nastolení komunistického režimu v Rumunsku v roce 1945 však tento přirozený běh života přerušilo. Moji prarodiče a jejich rodiny byli považováni za „chiaburi“; tímto slovem tureckého původu označovala komunistická propaganda bohaté sedláky, které vykreslovala jako sobeckou vrstvu, jež získala své bohatství na úkor chudých rolníků. Veškerou půdu patřící mým prarodičům zkonfiskovali a začlenili do tzv. zemědělských výrobních družstev; někteří členové rodiny, kteří se pokusili protestovat, skončili ve vězení. Moje prababička z matčiny strany, jež vlastnila jednu z největších a nejkrásnějších zahrad ve vesnici, zemřela žalem krátce poté, co jí komunisté zahradu zkonfiskovali.
Moji prarodiče museli pracovat jako zaměstnanci v družstvu za mizerný plat. Za těchto okolností se oběma mým dědečkům podařilo najít jiná, lépe placená zaměstnání: dědeček z matčiny strany začal pracovat na železnici a dědeček z otcovy strany jako pracovník na údržbě silnic. Ani tato zaměstnání však nestačila k tomu, aby jejich dětem zajistila na venkově dobrou budoucnost. Moji prarodiče z matčiny strany měli pět dětí a prarodiče z otcovy strany dvě. Protože život na vesnici neskýtal příslib lepší budoucnosti, poslali všechny své děti do města (Iași), aby získaly vzdělání, které by jim umožnilo lepší život. A tak se můj otec stal armádním důstojníkem, matka účetní a moji strýcové a tety si vybudovali kariéru soudce, podnikatele, kuchaře nebo zdravotní sestry. Na vesnici se už nikdo z nich nevrátil. Všichni jejich potomci získali vysokoškolské vzdělání.
Z formálního hlediska lze říci, že odchod mé rodiny z vesnice do města byl nepochybně krokem vzhůru na společenském žebříčku. Tento přechod však nebyl přirozený, organický, ale byl zapříčiněn rozpadem celého jednoho světa s jeho jedinečným způsobem života. Na vesnici patřily rodiny mých rodičů mezi elitu; vzpomínám si, jak moje babička znala úplně vše, co bylo třeba zajistit k hladkému fungování prosperující rolnické domácnosti: obdělávat pole, chovat zvířata, postavit dům, připravovat jídlo, tkát, šít šaty, dokonce i používat bylinky k léčbě mnoha nemocí. Ve světě a v podmínkách tehdejší venkovské komunity byla moje babička stejně schopná a vysoce kvalifikovaná jako kterýkoli absolvent vysoké školy žijící ve městě. Komunistický režim však zničil společnost, v níž tento druh dovedností po staletí přispíval k blahobytnému životu rodiny.
