Podobně jako miliony Rumunů narozených v komunistickém Rumunsku, i já jsem synem dvou přistěhovalců z venkova, kteří, jak bylo tehdy obvyklé, hledali lepší život ve městě, jež nabízelo více příležitostí, přístup k lepší práci, více možností, jak trávit volný čas, kvalitnější vzdělání dětí nebo pohodlnější životní podmínky (kanalizaci, tekoucí vodu, elektřinu atd.).
V příběhu rodiny mého otce se odráží život venkovské společnosti na Baraganské stepi v jihovýchodním Rumunsku, bohaté zemědělské oblasti s velmi horkými léty, která byla až do 19. století spíše řidčeji osídlená. Baraganskou step proměnila až rostoucí poptávka po obilí v západní Evropě a vznik moderního rumunského státu: stala se atraktivnější pro místní statkáře i pro ty, kdo přicházeli odjinud a z nichž mnozí dostali od státu půdu k obdělávání. Tak tomu bylo i ve vesnici Florica (okres Buzău), odkud pocházeli mí prarodiče. Vesnice, ležící 85 kilometrů od Bukurešti, byla založena v roce 1879 rozdělením půdy pro 250 rodin z horských vísek vzdálených 50 až 75 kilometrů. Byly mezi nimi také rodiny Sora (rumunsky sestra) a Nica.
Ve 30. letech 20. století měla rodina Nica dva syny a pět dcer. Moje babička Elena (nar. 1938) z nich byla nejmladší a je jedinou, která dosud žije. Chlapci z rodiny Nica byli podporováni ve studiu a po roce 1944 se oba stali státními zaměstnanci. Naopak dívky navštěvovaly školu jen necelý rok: pro ně totiž budoucnost znamenala provdat se za někoho z Floricy s dostatkem půdy a zajistit tak nově vytvořeným rodinám přežití.
Můj dědeček Aurel (nar. 1936) se narodil jako šesté a poslední dítě rodiny Dumitrescu z obce Gheraseni, 20 kilometrů severně přes pole od Floricy, nedaleko Buzău. V meziválečném období byli manželé Dumitrescu, Stoica a Leonora, zámožnou selskou rodinou, která rovněž vlastnila místní hostinec. Přesto však když Leonora, Aurelova matka, zemřela, rozhodli se otec a dědeček (který v rodině rozhodoval) dát půlročního Aurela k adopci rodině Sora. Noví rodiče projevovali Aurelovi veškerou lásku, jíž byli schopni. Ve 14 letech poznal Aurel také svou původní rodinu a jeho vazby s touto biologickou rodinou zůstaly velmi úzké.
Maria a Gheorghe Sora, 50. léta 20. století
Devatenáctiletý Aurel se zamiloval do sedmnáctileté Eleny na nedělním bále po mši svaté. Ani jedna z rodin s tímto vztahem nesouhlasila. Aurel však Elenu s jejím souhlasem unesl: v roce 1956 se narodil můj otec Valerică a o několik let později následovaly jeho dvě sestry.
Elena a Aurel Sora, 1955
Valerică a jeho babička Maria Sora
Poté, co ve Florice proběhla kolektivizace, pracovali Aurel a Elena společně ve vesnickém družstvu; díky pozemku u domu se jim dařilo o něco lépe než ostatním. Na konci roku 1960 se Aurel rozhodl udělat to, co v době komunismu udělaly statisíce rumunských rolníků: přestěhoval se do města. Zpočátku pracoval v kovárně a bydlel na ubytovně s více než padesáti lůžky. Poté, co získal lepší a méně komplikovanou práci (jako topič), ho do Bukurešti následovala manželka a jejich dvě dcery. V té době měl můj otec, kterému bylo 17 let, již dokončenou odbornou školu v Bukurešti a pracoval jako soustružník-nástrojař. Věřil ale, že může být ještě úspěšnější a rozhodl se pro kariéru v milici (policii), kde prošel všemi stupni, od nejnižšího až po nejvyšší: nejprve byl studentem policejní školy, poté poddůstojníkem a po absolvování důstojnické školy se stal důstojníkem. Jako seržant se v roce 1978 v Bukurešti seznámil s mou matkou.
Jeni a Valerică (Univerzitní náměstí, Bukurešť, březen 1978) – jedno z jejich prvních setkání.
Moje matka se narodila v moldavské Moșně, 52 kilometrů od Iași, proslavené svými kdouloněmi a archeologickým nalezištěm. Její otec, Ion Radu (nar. 1921), jehož otec vlastnil jen malý kousek půdy, ve dvou letech osiřel. Rodina mé babičky přišla do Moșny na začátku 20. století z 25 kilometrů vzdálené vesnice Schitu Duca, podle které získala i své úřední jméno Duca. Můj pradědeček Mihai Duca, povoláním klempíř, se podílel na stavbě střech mnoha kostelů v okolí. Byl také přesvědčen o tom, že pro život bude užitečné a prospěšné vyučit se řemeslu. Proto se jedna z jeho dcer, Eleonora (nar. 1922), která žila tři roky (do svých 15 let) v židovské rodině v nedalekém městečku (Raducaneni), vyučila krejčovou a naučila se vybranému chování v měšťanské společnosti. Eleonora se bez matčina souhlasu provdala za Iona, přestože byl nemajetný a za druhé světové války byl povolán do armády. Krejčovská práce pomáhala rodině přežít a byla dalším zdrojem živobytí pro šest synů a dcer, z nichž nejmladší byla moje matka Jeni (Jănița). Pět z dětí navštěvovalo odborné školy, Jeni (nar. 1957) dokončila střední uměleckou školu v Iași. Pouze jeden ze tří synů, kteří všichni pracovali v zemědělství, zůstal v rodném městě s rodiči. Sociální mobilita, kterou skýtalo komunistické Rumunsko, jim nebyla až na drobné výjimky umožněna. Naopak sestry se přestěhovaly do Bukurešti.
Ion a Eleonora Radu se svými malými dětmi: Angelikou a Jeni
Jeni (v první řadě třetí zprava) na základní škole v Moșně, 1967
Podobně jako její dvě sestry tam v roce 1976 odešla i Jeni. Snila o tom, že se jí podaří splnit si svůj sen stát se umělkyní, ale u přijímacích zkoušek na vysokou uměleckou školu neuspěla. Jedinou zbývající možností bylo pracovat v jednom z mála míst v Bukurešti, která tehdy legálně přijímala i zaměstnance bez trvalého bydliště ve městě. V roce 1979 se jí podařilo využít svých uměleckých dovedností a začala pracovat jako kreslička v Ústavu pro studium a projektování společných domácností.
Na rozdíl od statisíců jiných rodin nebyly rodiny mé matky a mého otce oběťmi komunistického útlaku. Jedním z důvodů bylo to, že nebyly bohaté a vyhnuly se tak střetu s nově nastupujícím komunistickým režimem. Navíc jejich členové dokázali využít hospodářských a sociálních změn po druhé světové válce: masivního rozvoje gramotnosti (včetně mladých dívek), vnitřní migrace a industrializace. Jen obtížně lze říci, zda doba komunismu přispěla k jejich sociální mobilitě a zda by demokratický režim mohl rodinám Sora a Radu poskytnout lepší příležitosti.
