V rámci projektu se zaměřujeme na konceptní úředníky politické správy, které vnímáme jako skupinu osob s výraznými rozhodovacími pravomocemi při výkonu státní správy. Jako konceptní úředník totiž mohl být přijat pouze kandidát s vysokoškolským vzděláním. Ve velké většině případů šlo o absolventy právnických fakult některé z rakouských univerzit. Pouze toto vzdělání totiž mladému úředníkovi umožňovalo, aby ve své služební kariéře mohl dosáhnout i vedoucích míst a s tím spojeného vlivu, sociální prestiže i odpovídajícího hmotného zabezpečení.

Politická správa představovala ve struktuře předlitavské i československé veřejné správy nejdůležitější složku, páteřní síť, na kterou byly navázány všechna ostatní, specializovaná správní odvětví – především policejní, školské, poštovní, ale částečně i církevní správa, pošty, báňské úřady, či justice. Klíčovou roli politické úřady hrály i při komunikaci se samosprávnými svazky – obcemi a jejich starosty, okresními zastupitelstvy či zemským výborem. Úkolem politické správy bylo nejen zajistit řádný výkon vnitřní správy po celé zemi, ale i dohlédnout na dodržování všech platných právních norem a aplikaci nově přijatých vládních opatření. Za tímto účelem fungovala po celém státě poměrně hustá síť úřadů I. instance – okresních hejtmanství, po roce 1918 okresních politických správ, resp. okresních úřadů v čele s okresními hejtmany, kterým byly nadřízeny úřady II. instance (místodržitelství či zemské vlády, po roce 1918 zemské politické správy, resp. zemské úřady). V nejvyšším stupni politickou správu řídilo ministerstvo vnitra.

Do projektu jsme jako členy správních elit zařadili úředníky, kteří dosáhli hodnostní třídy umožňující jim buď samostatně vést okresní úřad, nebo řídit některé z oddělení zemského úřadu. Tuto hranici v rámci rakouského systému dvanácti tříd (nejnižší byla XI. třída, nejvyšší I. třída, ve které se nacházel např. ministerský předseda) představovala VIII. hodnostní třída. Sledujeme proto pouze konceptní úředníky, kteří v letech 1868–1918 dosáhli v rámci statusu konceptních úředníků politické správy v Čechách VIII. hodnostní třídy a služebního titulu místodržitelského tajemníka či vrchního okresního komisaře. V této třídě se mohli stát jednak správci některého z okresních hejtmanství (a později povýšit přímo na okresního hejtmana), případně zastupovat vedoucího některého z místodržitelských oddělení. Vedle nich jsme do našeho výběru zařadili i představitele úřadů úzce spojených s politickou správou - ředitele Policejního ředitelství v Praze a referenty zemské školní rady (např. zemské školní inspektory).

Jelikož po roce 1918 došlo k několika vlnám hromadného povyšování, které již nebylo spojené s přeložením na vedoucí místo a jímž se rozvolnilo spojení mezi získanou hodnostní třídou a zastávanou služební pozicí, soustředíme se již jen na úředníky ve vedoucích pozicích přednostů okresních politických správ a vedoucích oddělení na zemské politické správě.

Při identifikaci těchto osob vycházíme v první řadě ze Slovníku představitelů politické správy v Čechách (Praha 2020) a dále z pravidelně publikovaných statusů úřednictva politické správy, případně přímo z archivních fondů Prezidia místodržitelství, Prezidia zemského úřadu a Prezidia ministerstva vnitra uložených v Národním archivu v Praze.

Přesné poznání služební dráhy jednotlivého úředníka je pro nás důležité nejen pro vyhodnocení úřední kariéry a jejích možných průniků s osobním a rodinným životem jedince, ale i pro samotnou rekonstrukci vztahových sítí. Státní úředníci představovali jednu z nejvíce mobilních skupin obyvatelstva a o vysokoškolsky vzdělaných úřednících toto platí dvojnásob. Stát měl zájem na tom, aby lidé, kterým v budoucnu svěří rozhodování v otázkách vnitřní správy, nabyli co nejvíce zkušeností a získali co nejširší rozhled ve všech správních agendách. Proto byly u konceptních úředníků v prvních letech služby zcela běžné velmi časté teritoriální přesuny, služební přesuny, s čímž souvisí i obtížné zjištění sňatku úředníka (na rozdíl od armády totiž státní úředník nemusel své nadřízené žádat o souhlas, pokud chtěl vstoupit do manželství), stejně jako dohledání všech manželských potomků.

Na rozdíl od přesně daného počtu poslaneckých mandátů nedokážeme v tuto chvíli ještě určit konečný počet úředníků, kteří se stanou objektem našeho zájmu. Vzhledem k tomu, že se od roku 1868 postupně narůstal počet okresů v Čechách (z původních 79 na 102 v roce 1918) a že se postupně navyšovaly i počty úředníků sloužících na zemské centrále v Praze, předpokládáme nejsilnější zastoupení zkoumaných jedinců v nejmladších kohortách narozených po roce 1861.