Mezi lety 1861 a 1865 byl Sedmihradský sněm svolán dvakrát: v letech 1863–1864, resp. v roce 1865.
Po volbách v roce 1863 sněm sestával ze 125 zvolených zástupců a 40 “roajalistů” (jmenovaných přímo králem). V praxi však většina maďarských poslanců svůj mandát nepotvrdila, což vedlo k tomu, že volby v příslušných volebních obvodech musely být v dalších dvou letech pořádány znovu a znovu. Sněm se sešel na dvou zasedáních, v letech 1863 a 1864, a rovněž vyslal své zástupce do Říšského sněmu: 24 v roce 1863 a 16 v roce 1864.
Na podzim roku 1865 se po změně volebního práva konaly volby nové. Nově zvolený sněm úředně sestával ze 103 volených zástupců a 191 “roajalistů”. Část členů sněmu (tentokrát rumunských) však opět své mandáty nepotvrdila či se zasedání neúčastnila a konečná usnesení tak podepisovalo či zamítalo pouze 221 poslanců. Šlo o poslední sedmihradský sněm, ten, který schválil sjednocení s Uhrami, a počínaje rokem 1866 se poslanci této bývalé korunní země stali součástí uherského parlamentu v Budapešti.
Ve své porevoluční podobě byl Uherský říšský sněm utvořen podle Říjnového diplomu (1860), avšak hned následujícího roku byl rozpuštěn. Parlament se skládal ze dvou komor: horní komory pro dědičné členy (v roce 1885 prošla důkladnou reformou) a dolní komory pro volené zástupce. Volby se v Uhrách konaly pravidelně počínaje rokem 1865 a zástupci ze Sedmihradska v něm zasedali od roku 1866. Všeobecné volby se do roku 1887 konaly každé tři roky, mezi lety 1887–1910 pak každých pět let (rovněž v roce 1906). V letech 1865–1918 tak bylo celkem 14 volebních období. Kvůli válce trval mandát poslanců zvolených v roce 1910 až do roku 1918.
Uherská poslanecká sněmovna čítala 413 křesel, k nimž přibylo dalších 29 a později 40 mandátů pro chorvatské poslance. Bývalá země Sedmihradsko měla v letech 1866–1878 75 mandátů, v letech 1878–1918 pak o jeden méně, s tím, že panovaly značné rozdíly mezi jednotlivými volebními okrsky, jejich zeměpisným pokrytím, počtem a strukturou obyvatelstva i počtem voličů.
Volební zákon v Uhrách prošel v letech 1861 až 1918 řadou změn, ale jejich dopady byly omezené a na strukturu poslanecké sněmovny měly jen velmi malý vliv. Hlasování bylo podmíněno především volebním censem, vzděláním a příslušností ke šlechtickému stavu (to se však týkalo pouze těch, kteří tohoto práva požívali v roce 1848 a v 60. letech 19. století, z toho důvodu, aby nepřišli o své tradiční “staré právo”). Pro Uhry bylo volební právo upraveno zákonným článkem V z roku 1848 a pro Sedmihradsko zákonným článkem II (1848), a rozdíly mezi oběma regiony přetrvávaly až do samého zániku monarchie. Nové volební zákony (XXXIII z roku 1874, XV z roku 1899, XIV z roku 1913, XVII z roku 1918) buď systém změnily jen nepatrně, nebo nemohly být zavedeny kvůli válce. V praxi bylo podstatně obtížnější získat volební právo v Sedmihradsku a procento voličů v této bývalé zemi bylo ve srovnání s Uhrami téměř poloviční.
Byla ustavena 1. prosince 1918 během Velkého národního shromáždění v Alba Iulia. Jejích 250 členů bylo částečně zvoleno během shromáždění samotného (asi 200), část jich byla jmenována později (cca 50). Teoreticky šlo o zákonodárný orgán, avšak většinu jeho výsad rychle převzala Vládnoucí rada (výkonný zemský orgán). Rada se sešla dvakrát, v prosinci 1918 a v červenci–srpnu 1919. Na rozdíl od Velkého národního shromáždění, jehož oficiální zástupci byli zvoleni na základě volebního práva z roku 1910 jako zástupci tehdejší rumunské občanské společnosti, nebyla Velká rumunská národní rada ve skutečnosti zvolena na základě konkrétního volebního práva, a šlo spíše o jakýsi ad-hoc výtvor Velkého národního shromáždění. To nás, spolu s její velmi omezenou činností, přimělo vyloučit ji jakožto instituci z tohoto výzkumu. Mnozí členové Velké rumunské národní rady však působili jakožto poslanci po roce 1918, a tudíž významnou část z nich budeme zkoumat jakožto poslance Rumunského parlamentu v letech 1919–1928.
Rumunský parlament byl ve své moderní podobě ustaven v 60. letech 19. století po řadě strukturálních úprav a s přispěním změn volebního práva. V roce 1919 byl dvoukomorový, přičemž jak členové horní komory (senátu), tak dolní komory (poslanecké sněmovny) byli voleni na základě všeobecného mužského volebního práva. Obě komory se od sebe odlišovaly rozdílným věkem kandidátů a voličů a geografickým rozsahem volebních obvodů. Všeobecné volby v roce 1919 se konaly podle různého volebního práva, platného v jednotlivých oblastech – ve Starém království Rumunska a Besarábie (zákon 3102 z 14. listopadu 1918), Bukovině (zákon 3620 z 24. srpna 1919) a Sedmihradsku (zákon 3621 z 24. srpna 1919). Další změny byly provedeny na základě Ústavy z roku 1923 a zákona 1424 z 27. března 1926 a ve svém důsledku vedly k velmi komplikovanému systému stranických, nikoli individuálních kandidátek, a k zavedení takzvaného "volebního bonusu" pro vedoucí stranu. Tento bonus nejenže zajišťoval silnou parlamentní většinu jakékoli straně, která získala alespoň 40% hlasů, ale rovněž vytlačil z parlamentu menší strany.
V letech 1919–1928 se v Rumunsku konalo celkem šest všeobecných parlamentních voleb, a to v letech 1919, 1920, 1922, 1926, 1927, 1928. Tato politická nestabilita, doplněná navíc vysokým počtem doplňovacích voleb, vedla k tomu, že parlamentní křeslo obsadili často lidé z historického hlediska téměř bezvýznamní. Z tohoto důvodu náš soubor pro léta 1919–1928 nezahrnuje všechny v Sedmihradsku zvolené členy parlamentu a zaměřuje se spíše na vybrané župy, jejichž etnické a náboženské složení spolu se zeměpisnými a ekonomickými charakteristikami je typické pro tehdejší hlavní provinční trendy. Také je třeba zdůraznit, že na rozdíl od Čech je v Sedmihradsku velmi slabá kontinuita mezi zástupci zvolenými před a po roce 1918, a to kvůli výrazně nedostatečnému zastoupení Rumunů v uherském parlamentu před rokem 1918, respektive Maďarů v rumunském parlamentu po roce 1918. Tento rozdíl způsobil poměrně velké rozdíly mezi poslanci třetí zkoumané generační kohorty, kteří byli zvoleni buď před rokem 1918, anebo po něm.
