Elita měsíce – Baiulescu, Gheorghe (1855–1935): lékař, starosta, prefekt, filantrop a podnikatel
Dr. Gheorghe Baiulescu (1855–1935): lékař, starosta, prefekt, filantrop a podnikatel
Gheorghe (George) Baiulescu se narodil v roce 1855, pravděpodobně v Brašově/Kronštadtu, jako druhé dítě kněze Bartolomeu Baiula či Baiulescu (1831–1909) a Eleny Gheorghiu (1834–1920), dcery rumunského obchodníka z Valašska. V roce 1855 byl Bartolomeu farářem pravoslavného kostela v Zărnești, 30 km od Brašova, významného sedmihradského města se značným zastoupením německého, maďarského a rumunského obyvatelstva. O dva roky později však začal působit jako kněz v kostele svatého Mikuláše v Brašově, kde byl jeho syn Gheorghe pokřtěn. Baiulescuovi měli čtyři děti: Ioana (1852–1911), Gheorghe, Mariu (1860–1941) a Romuluse (1863–1941). Díky tomu, že jejich matka pocházela z oblasti na jih od Karpat, byla rodina úzce spjata s Rumunskem, i vzhledem k tomu, že Brašov ležel v blízkosti hranic Rumunska s habsburskou říší. Žádný ze tří chlapců nepokračoval v kněžské dráze svého otce. Ioan, který vystudoval Vysokou školu technickou ve Vídni (1872–1877), se usadil v Rumunsku a stal se uznávaným odborníkem na stavbu mostů a železnic. Působil jako generální inspektor na Ministerstvu veřejných prací a byl profesorem na Škole mostů a silnic. Jeho bratr Romulus se rovněž přestěhoval do Rumunska, kde se stal inženýrem na Ministerstvu veřejných prací a později měl na starosti správu železniční sítě. Významnou osobností Sedmihradska byla i jejich sestra Maria Baiulescu. Proslavila se svou rozsáhlou filantropickou činností, která mezi jiným zahrnovala péči o sirotky a podporu ženské emancipace.
Gheorghe vystudoval rumunské gymnázium a střední školu v Brašově, kde v roce 1872 odmaturoval jako první ve třídě. Poté se rozhodl pro studium medicíny, nikoli však v Bukurešti nebo Budapešti, ale ve Vídni, kde se specializoval na balneologii pod vedením doktora Wilhelma Winternitze (1835–1917). Vedle studia lékařství navštěvoval Gheorghe, který byl nadaným houslistou, také vídeňskou konzervatoř. Byl také vášnivým provozovatelem klasické hudby, o které publikoval řadu článků. V roce 1880, po návratu do Sedmihradska, byl jmenován lékařem pro rumunské školy v Brašově, kde zároveň působil jako profesor hygieny. Baiulescu sehrál zásadní roli ve zkvalitnění vzdělávání rumunských žáků a zlepšování celkového zdravotního stavu obyvatel Brašova. Podařilo se mu to díky založení Lázní správy rumunských škol, jejichž součástí byly také léčebné lázně přístupné veřejnosti. Získal si tak uznání v Sedmihradsku i v Rumunsku. V roce 1893 byl jmenován okresním lékařem. Jeho věhlas značně vzrostl zejména poté, co v roce 1904 vyšla v Bukurešti jeho kniha "Lékařská vodoléčba".
Radní náměstí (Piaţa Sfatului) v Brašově ve 20. letech 20. století, România Ilustrată, duben 1929
V roce 1885 se oženil s Marií (?–1929), dcerou Manole Diamandiho, bohatého obchodníka, předsedy obchodní a průmyslové komory, filantropa a politika úzce spjatého s rumunskou Národní stranou Sedmihradska. Manole Diamandi měl k Rumunsku silný vztah, a to nejen kvůli svým obchodním zájmům. Štědrými příspěvky také podporoval válku za nezávislost (1877–1878). Za zmínku stojí, že rodiny Baiulescu a Diamandi se znaly již dlouho před zmiňovaným sňatkem. Maria, Gheorgheho manželka, se také věnovala filantropii. V tisku však není snadné odlišit, kdy šlo skutečně o její aktivity, které šlo snadno zaměnit s činností její švagrové Marie B. Baiulescu.
Dům Baiulescu, svatební dar od Manole Diamandiho, https://www.metropola.ro/ro/ghid/brasov/descopera/turism/muzee/casa-baiulescu-/1637/
Jako zastánce národnostních práv rumunské menšiny v Maďarsku podpořil Baiulescu v srpnu 1916 jednoznačně vstup Rumunska do první světové války proti Rakousku-Uhersku. Měl vazby na rumunskou politickou elitu, zejména na liberály, včetně inženýra Ionela I. C. Brătianu (1864–1927), který byl v letech 1914–1918 předsedou vlády (a později zastával tentýž úřad v letech 1922–1926 a 1927). Ionel Brătianu byl kolegou Gheorghových bratrů na ministerstvu veřejných prací. V srpnu 1916, za rumunské vojenské správy, byl Gheorghe Baiulescu jmenován starostou Brašova. Jako starosta však byl o měsíc později nucen následovat ustupující rumunská vojska. V květnu 1917 společně s Octavianem Gogou a Severem Bocu založil v Moldavsku Národní výbor Rumunů v Rakousku-Uhersku a působil jako jeho předseda. Cílem jeho politické činnosti bylo podporovat Rumuny v Sedmihradsku a přesvědčit je, aby se vzdali věrnosti habsburské monarchii ve prospěch rumunského státu. Kromě politiky se naplno věnoval také svému povolání lékaře, pracoval v nemocnicích v Iași, Oděse a Kišiněvě (v Besarábii). Za svou lékařskou službu byl povýšen do hodnosti lékaře podplukovníka.
Za první světové války se Baiulescu jako bývalý starosta Brašova stal jednou z význačných osobností sedmihradské emigrace a politickým partnerem Brătianu. Poté co byl v lednu 1919 jmenován sedmihradskou vládnoucí radou, působil jako první prefekt brašovské župy. Tuto funkci zastával až do prosince 1920, kdy byl v Bukurešti povýšen na generálního správního inspektora ministerstva vnitra. Tuto vysokou veřejnou funkci obvykle zastávali jedinci, kteří prokázali své organizační schopnosti. Svou funkci si udržovali bez ohledu na změny ve vládě. Jako generální správní inspektor prováděl Baiulescu inspekce po celé zemi, dohlížel na prefektury a radil ministrovi a generálnímu tajemníkovi ministerstva vnitra. Stejně jako v případě Bailuesca, byli tito vysoce postavení státní úředníci v některých případech jmenováni do funkce zastupujícího župního prefekta, dokud nebyl jmenován prefekt stálý. Toto přechodné období se mohlo protáhnout na několik měsíců. Gheorghe Baiulescu takto třikrát zastával funkci zastupujícího prefekta brašovské župy (prosinec 1921 – leden 1922, únor 1923 a červenec 1923 – leden 1924). Jeho úzké vazby na členy Národní liberální strany Starého království sahají do doby před rokem 1916. Po roce 1922 se ještě zintenzivnily, i když Baiulescu působil jako stálý prefekt za různých vlád. Nejen v brašovské župě, ale i v dalších sedmihradských župách využíval po roce 1919 svého vlivu k ovlivňování jmenování prefektů a dalších hodnostářů, často ve prospěch svých předválečných kontaktů nebo známých z řad uprchlíků.
Baiulescovu společenskou a politickou angažovanost v rozvoji brašovské župy doplňovaly jeho ekonomické zájmy a různé finanční investice. Před rokem 1918 i po něm byl členem mnoha správních rad. Jeho odkaz připomíná v Brašově několik budov: dům Baiulescu, který Gheorghemu a Marii věnoval Manole Diamandi (na dnešním bulváru Eroilor, č. 33), a který později manželé Baiulescu věnovali městu Brašov; další dům, který se nakonec stal jedním z ústředí místní komunistické strany (ulice Nicolae Iorga, č. 2), a také vila, kterou si nechal postavit pro svou rodinu ve dvacátých letech 20. století (ulice Nicolae Iorga, č. 26). Ve dvacátých letech 20. století Dr. Baiulescu také sehrál klíčovou roli jako zakladatel a správce továrny na celulózu v Zărnești.
Maria a Gheorghe měli dva syny. Emil (1886–1967) vystudoval práva, získal doktorát a stal se soudcem v Brašově. Jejich druhý syn Aurel pravděpodobně také vystudoval práva. Sloužil jako kapitán jezdectva v záloze. Zdá se však, že jeho vášeň pro hazardní hry ho v roce 1932 dovedla až k sebevraždě injekcí morfia v hotelovém pokoji v Brašově. Jeho bratr Emil v té době zastával funkci předsedy brašovského soudu.
Gheorghe Baiulescu zemřel v roce 1935. Spolu s dalšími členy rodiny byl pohřben v Brašově na hřbitově u kostela svaté Paraskevy, který původně založil jeho otec.
Hrob rodiny Baiulescu, Hřbitov u kostela sv. Paraskevy v Brašově, ulice dr. Gheorghe Baiulescu, č. 16, https://scheiibrasovului.wordpress.com/tag/gheorghe-baiulescu/
Bibliografie:
Stéphanie Danneberg, “Der Kronstädter Händler Diamandi Manole (1833–1899)”, Historia Urbana, XXII, 2014, s. 341–353.
“De la înmormântarea inginerului Ioan Baiulescu”, Gazeta Transilvaniei, LXXII, č. 7, 12. ledna 1911, s. 3.
Adrian-Horia Enescu, Gabriel-Ion Necula, Prefecți ai județului Brașov de odinioară, 1919–1939, Libris Editorial, Brasov, 2019.
L.N., “O sărbătorire românească la Brașov”, Adevărul, XLIII, č. 14388, 20. listopadu 1930, s. 2.
“Dr. Med. Gheorghe Baiulescu”, Gazeta Transilvaniei, roč. XCIII, č. 120, 16. listopadu, 1930, s. 1–2.
“Sinuciderea tânărului Baiulescu din Brașov”, Universul, roč. XLIX, č. 303, 3. listopadu 1932, s. 5.
Petcan, “Dramatica sinucidere a d-rului Baiulescu”, Dimineața, XXVIII, č. 9288, 3. listopadu 1932, s. 8.
